Autorka: Irena Aneri, 2.9.2025, Zdroj.
Podívala jsem se znovu po delší době na seriál Návštěvníci.
Z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti je zajímavé pozorovat, jak tam spolu komunikují lidé se zcela odlišným informačním naplněním, přičemž návštěvníci o tomto rozdílu vědí, zatímco lidé v Kamenici v roce 1984 ne. (Ten rok je také mimochodem zajímavá shoda s Orwellovou knihou 1984.) Lze si do určité míry promítnout tento případ na globální „elitu“ a jejich znalosti, které hromadí přinejmenším stovky let a v současném světě se k nim sbíhají z celého světa prostřednictvím důmyslných nástrojů řízení, a to jak na úrovni států, tak i na úrovni států s nadnárodním přesahem i vysloveně nadnárodního charakteru, jako jsou například Akademie věd, patentové právo, různé ty auditorské společnosti a tak dále a tak podobně. Mělo by to vést k jejich jasné převaze nad lidmi, jak ale vyplývá i ze seriálu Návštěvníci, očividně to tak úplně nestačí, přijdete-li o schopnost Rozlišení, obzvláště v rozhodných životních okamžicích.
Vedoucí expedice Adam 84 akademik Richard je toho zářným příkladem. Nikdy nevidí to, co je důležité, a proto například zahodí a nechá shořet první tak vytoužený sešit, proto ve chvilce upřímnosti s dědou Drchlíkem přesto, že již jsou prozrazeni, tak ho ve své nadřazenosti neinformuje, proč vlastně expedice přijela a co hledá. Kdyby to udělal, děda by neopominul důležitost Adamova sdělení o vzorci o přesunu kontinentů, který právě napsal. Takže ač jde Richardovi o všechno, není schopen si s tím bez Rozlišení poradit. V tomto ohledu je jeho pravým opakem děda Drchlík, velký učitel, který, aniž si je toho vědom, tímto Rozlišením disponuje. A nemyslím, že by z hlediska jeho dalších osudů byla náhoda, že mu bylo dáno přežít vlastní smrt v roce 1984.
V Koncepci sociální bezpečnosti je popsán takový případ, kdy je člověk považován za blázna lidmi, kteří sami žijí v zajetí svých nelidských typů struktury psychiky (zvíře, zombie, ďábel).
Dalším potvrzením důležitosti disponovat schopností Rozlišení je ta skutečnost, že řešení těch nejzávažnějších problémů mívají kupodivu často velice jednoduchá řešení. V seriálu je to znázorněno vložením klínku pod centrální mozek lidstva, čímž se napraví jeho vyvážení a přestane se tak dopouštět chybných výpočtů. Ovšem opět je vypovídající, že si vlastně nikdo z důležitých tehdejšího světa tohoto zásadního kroku vůbec nepovšimnul. Oni přece řeší důležitější věci…
Někdy se Rozlišení promění doslova v dotyk Boha. Jedním z velice vypovídajících příkladů je pro mne vznik knihy Příběh opravdového člověka. Vojenský novinář a spisovatel Boris Nikolajevič Polevoj mluvil s Maresjevem (v knize Meresjev) o jeho životních osudech už v průběhu Velké vlastenecké války za Kurské operace. Napsal o tom tehdy reportáž, která nebyla na Stalinův příkaz zveřejněna. Je až neuvěřitelné, co Josif Vissarionovič Stalin všechno stíhal. Tak to ale bývá, disponuje-li člověk rozlišením a dokáže tedy odhadnout, co je důležité. A tím myslím i sledování tisku a jednotlivých nejnadějnějších lidí, kterých bohužel nebývá moc a Polevoj mezi ně určitě patří. Napsal tenkrát na tu reportáž doslova toto: „Zajímavé, ale teď není vhodná doba. Ať o tom soudruh Polevoj později napíše podrobněji.“ On totiž tenkrát právě Goebbels rozjel propagandistickou kampaň, že Sověti melou z posledního a do války ženou všechny včetně invalidů.
Boris Nikolajevič Polevoj plánoval, že by o Maresjevovi mohl napsat knihu, ale tak nějak se k tomu stále nemohl v návalu práce dostat a když už se k tomu snažil zasednout, tak mu to nešlo. Potom jel jako korespondent do Norimberku, kde byli souzeni nejvyšší představitelé Třetí říše. Uvedu úryvky z jeho knihy Půl století v novinářově bloku (tučná zvýraznění jsou moje):
Když vzpomínám na své články, musím rozhodně připomenout jednu svou norimberskou reportáž.
Nadepsal jsem ji tenkrát „Göring zahlazuje stopy“ a líčil jsem v ní výslech Hermanna Göringa. Jako dnes vidím důstojný sál Justičního paláce, zalitý neživým světlem neónových zářivek. Mohutné porfyrové portály vchodu. Na dubové tribunce stojí hlavní sovětský žalobce Roman Ruděnko a klidným hlasem klade někdejšímu muži číslo 2 otázky. Göring se zaťatými zuby vypovídá. Kdepak, to dávno už není ten zpupný muž, který stál kdysi v Lipsku tváří v tvář Georgi Dimitrovovi! Ani ten arogantní maršál ze starých filmových žurnálů, které si někdy po večerech v Press Campu pouštíme.
Jeho chorobná obtloustlost, proslavená tolika karikaturisty všech národů, je ta tam, dříve kulatá lesklá tvář splaskla a připomíná spíš mrtvolu. Splihlé laloky popelavých lící. Vojenská blůza, ještě se stopami distinkcí a okázalých řádů, na něm visí jako na loutce. Jenom ocelově šedé oči neztratily živost a horečně se lesknou, prozrazujíce nesmírné duševní napětí a bezmocný vztek. Ještě není zlomen, velice dobře se ovládá. Je to šelma zahnaná do kouta a nenávistně cení zuby.
„Obžalovaný Hermanne Göringu, doznáváte, jako jeden z těch, kdož rozpoutali druhou světovou válku, že zosnovavše zákeřné přepadení Sovětského svazu, v důsledku čehož bylo Německo zničeno a ocitlo se tváří v tvář katastrofě, jste se dopustili nezměrného zločinu a způsobili utrpení samotnému německému lidu? Odpovězte: Ano, nebo ne?“
Sál zatajil dech. Soudci, my na místech pro novináře, ale také ostatní obžalovaní, všichni čekáme, co odpoví druhý muž říše.
„To nebyl zločin… Ale osudová chyba…,“ zvolna říká Göring. „Útok proti Rusku nebyl nějakým nepromyšleným dobrodružstvím.“ A potom upře svůj těžký olověný pohled na novinářské lavice, jako by se obracel se svou výpovědí k celému světu. „Měli jsme dobrou zpravodajskou službu, a proto jsme znali přibližné stavy Rudé armády a mobilizační možnosti sovětského státu. Znali jsme charakter výzbroje sovětské armády a orientačně i kapacitu ruského průmyslového potenciálu. Přiznávám proto pouze, že jsme se ukvapili. Jak ukázal průběh války, leccos jsme nedocenili. Ale především jsme neměli vůbec žádnou představu o ruském člověku. Tento národ zůstane vždycky pro Západ hádankou a žádná sebedokonalejší zpravodajská služba nemůže nikdy přesně stanovit skutečný bojový potenciál Sovětů.“ Göring se odmlčel. Sáhl po sklenici s vodou. Ruka se mu viditelně chvěla, a aniž by se napil, postavil sklenici zase zpátky. „Tím nemyslím počty zbraní a tanků nebo letadel… Mám na mysli ruského člověka. Ruský člověk – to je obrovská neznámá.“ Zahleděl se někam ke stropu, jako by se obracel snad k všemohoucímu pánubohu, a dokončil: „Napoleon také neměl žádnou představu o Rusech. My jsme pouze opakovali jeho chybu. Ruský člověk byl a zůstane pro jiné národy tajemstvím.“
Potom výslech pokračoval dál. Sálem zazníval mladistvý energický hlas Ruděnkův. Tiché odpovědi Göringovy. Pera a tužky pobíhaly po stránkách bloků v rukou novinářů. Ale mně stále ještě zněla v hlavě slova druhého muže říše o záhadném ruském člověku a jiným národům absolutně nepochopitelném bojovém potenciálu mého lidu. Göring zřejmě nelhal. Pravděpodobně to opravdu bylo tak: pro německé nacisty s jejich fanatickým přesvědčením o nadřazenosti nordické rasy, pro všechny ty Hitlery, Göringy, Goebbelsy, považující se za dědice Nibelungů, byli sovětští lidé – toto ohromné lidské společenství mluvící tolika různými jazyky, a přece pevně semknuté ušlechtilými ideály komunismu, proměňujícími prosté chlapce v pohádkové bohatýry – něčím nepředstavitelným, co tito objevitelé ubohé teorie o jakési panské rase nemohli nikdy pochopit.
Náhle jsem si vzpomněl na odyseu mladého letce, s nímž jsem se seznámil za bojů v Kurském oblouku. Podivuhodný osud beznohého hrdiny, sestřelujícího letadla pilotovaná vynikajícími německými piloty, jsem neustále nosil v hlavě. Často jsem sahal po prostém školním sešitu s nápisem Bojový deník třetí letky, do něhož jsem si psal všechno, co mi tento skromný mladý muž uprostřed šumění deště a vytrvalé dělostřelecké kanonády o sobě vyprávěl. Už jsem mnohokrát sedl k psacímu stolu a pokoušel se načrtnout si aspoň koncept knížky o tomto podivuhodném sovětském člověku.
Nyní však, když zazněla neobvyklá slova doznání muže číslo 2 Hitlerovy říše, jako kdyby tento mladý statečný člověk stanul vedle mne. Najednou jsem přestal vnímat všechno kolem a moje myšlenky patřily pouze jemu. Ano: právě takoví tvořili onen tajemný bojový potenciál sovětské země, který nikdy nemohli pochopit nacisté. Právě takoví lidé tvořili onu obrovskou sílu naší země, která nejprve před branami Moskvy a v rozvalinách Stalingradu, a potom v Kurském oblouku a u Korsuň-Ševčenkovského, a stále dál a dál zprvu úspěšně vzdorovala mohutným německým vojskům, a potom sama nezadržitelně ničila pozemní armády vynikajícího stratéga Keitela, která potápěla plavidla slavného Raedera, v mnohdy velice nerovných soubojích vítězila nad leteckými svazy Hermanna Göringa. Ano: právě takoví lidé vztyčili nakonec nad kopulí Reichstagu vítězný rudý prapor.
A najednou jsem věděl, že teď už konečně knížku o statečném sovětském letci napíši. Plný podivuhodného vzrušení jsem jakžtakž sesmolil každodenní pravidelnou reportáž, a jakmile telegrafní ústředna potvrdila její doručení, rychle jsem pospíchal domů, do svého miniaturního podkrovního pokojíčku se zkoseným stropem. Pokojík byl v zadním traktu přepychového zámečku, patřícího králi tužek Faberovi, a tam tehdy bydlela veškerá sedmá velmoc. Položil jsem na stůl hraničku papíru, který jsem sebral někde v Justičním paláci, popadl tužku a bez dlouhého rozmýšlení jsem nadepsal první stranu: Příběh opravdového člověka.
Začal jsem psát a cítil jsem, že mi to jde. Vyvstávaly přede mnou všechny obrazy, které mi líčil mladý hrdina uprostřed letní noci. Znovu se vynořovaly postavy jeho soudruhů a desítek dobrých lidí, kteří mu pomáhali překonat následky neštěstí a s nesmírným úsilím nalézt cestu zpátky do života. Bylo to zvláštní a samotného mě to udivovalo. Ani jsem nemusel nahlížet do poznámek, nebo hledat něco v sešitě ležícím stále vedle mne. Všechno se mi objevovalo znovu před očima. Jenom o dalším osudu mladého hrdiny jsem bohužel nic nevěděl. Žije ještě? Nebo snad padl jako hrdina? Co se s ním vůbec stalo?
Jako na trní jsem nyní seděl každý den v soudní síni a poslouchal jenom na půl ucha, jak pokračuje pečlivé rozpitvávání nacistických zločinů. Jakmile se naskytla sebemenší přestávka, spěchal jsem honem ke svému psacímu stolu na další setkání se statečným letcem.
Psalo se mi velice lehce. Za noc vzniklo několik kapitol. Zatímco venku svítalo, já si narovnával bolavá záda a radostně hladil rukou utěšeně přibývající rukopis.
„Nechceš ty snad dokázat lidstvu, že spánek je hloupost?“ smál se mi přítel Nikolaj Žukov, jehož jediného jsem tenkrát zasvětil do tajemství svého bdění. Námět knihy ho nesmírně zaujal a každé ráno, když mě potkával na chodbě nebo v umývárně, se mě zvědavě ptal: „Zase jsi psal celou noc? Jak už jsi daleko? Jen hezky piš, já ti potom k tomu udělám ilustrace.“
Zkrátka – knížku, která mi předtím tak dlouho unikala, jsem napsal za devatenáct dní. Napsal a nadiktoval písařce. A letecky odeslal do Moskvy, do literární revue Okťabr, v jejímž čele pořád ještě stál někdejší kmotr mého prvního literárního díla (Výheň) Fjodor Ivanovič Panfjorov.
Bylo to přesně 1. dubna 1946. Pamatuji si to proto, že moje žena se právě onoho dne rozhodla rodit. Sotva jsem odeslal rukopis do Okťabru, zatelegrafoval jsem ženě, že jí jako dárek za naše dítě věnuji svou zbrusu novou knížku.
Na což mi obratem odpověděla: To máte na tom procesu čas vyvádět slušné lidi aprílem?
Neuvěřila mi.
Chápal jsem ji. Opravdu to nevypadalo příliš věrohodně, že by někdo v tomto prostředí mohl napsat knížku. Nikolaj Žukov si však ode mne vypůjčil kopii rukopisu a potom za mnou nadšeně přiběhl:
„Je to výborné!“
Za několik dnů mi přinesl ukázat skicu první ilustrace. Na kousku čtvrtky, vedle karikatur Göringa, Keitela a Kaltenbrunnera, bylo namalováno zimní ráno někde vprostřed zasněženého lesa, jímž se vinuly lidské stopy, ztrácející se daleko na obzoru. Ostatním kolegům jsme však zatím nic neříkali, dokud nepřišel telegram od Panfjorova: Vaši novelu jsme přečetli. Výborně. Přijímáme. Zařadili jsme ji do čísla. A skutečně, když jsem se vrátil potom domů a zašel za Fjodorem Ivanovičem, podal mi signál nového čísla své revue už s mým Příběhem opravdového člověka.
„Ten název! To je vynikající název!“ pochválil mě, ačkoliv jinak před autory chvalozpěvy nikdy nevedl. „Je to velice přesný název, ale zároveň jako by měl několik vrstev. Jak jistě víte, název knížky je často polovina úspěchu. A tohle úspěch mít bude! Věřte mi!
Copak jsem tenkrát mohl tušit, že tato knížka, napsaná docela obyčejným reportérem podle jeho kdysi neuveřejněné reportáže, se v následujících letech dočká mnoha set vydání doma i za hranicemi? Že bude přeložena do více než čtyřiceti cizích jazyků. Že podle ní vznikne i divadelní hra, uváděná desítkami divadel. Že podle ní bude natočen poměrně slušný film. A napsána opera, kterou budou hrát ve Velkém divadle. A že tuto operu složí Sergej Prokofjev. A přitom na začátku všeho byla docela obyčejná válečná reportáž, psaná nahonem jednoho dne uprostřed léta třiačtyřicátého roku, za bojů v Kurském oblouku! (…)
Po mém návratu z Norimberka jsme se s hrdinou Příběhu opravdového člověka opět setkali a stali se dobrými přáteli. Toto přátelství trvá dodnes. Život zároveň sám píše jakoby druhý díl příběhů tohoto statečného muže, často stejně pozoruhodných a zajímavých, jako byl ten, o němž jsem napsal kdysi já. [Já ještě uvedu tu skutečnost, že se Maresjev účastnil budování Komsomolsku na Amuru, abyste měli lepší představu, kde se formoval jeho charakter, zde si můžete udělat jen malou představu oč šlo https://kob-forum.eu/2024/10/16/vsude-byla-tajga-a-komsomolsk-s-amurskem-cast-7/ a jaké byly ty stavby komunismu…]
Kolika zkouškám ještě vystavil život Alexeje Petroviče Maresjeva (nikoliv s „e“, ale s „a“) poté, co jsme se seznámili. Bojoval ještě dál a počet svých vítězství ve vzdušných soubojích s nepřítelem zaokrouhlil na osm. Osm sestřelených německých letadel, to je pro stíhacího pilota už nějaká reputace!
Hlavní zkoušce ho však život podrobil až po válce. Z milovaného hrdiny, jehož bojové umění a zkušenosti všichni spolupracovníci uznávali, se najednou stal pouze jedním ze statisíců válečných invalidů. Jistě, postarali se o něj. Dostal slušný důchod, z něhož mohl spokojeně žít. Postavili mu malou pěknou daču a dali auto. Jenomže mladý hrdina nepatřil k lidem, jimž stačí materiální dostatek. Ani nyní nechtěl zůstat jako zbytečný člověk někde stranou. A se stejnou houževnatostí a tvrdohlavostí, jako tenkrát, když se těžce zraněný plazil přes frontu zpátky k našim, se stejným fanatickým úsilím, s nímž kdysi cvičil celé tělo, aby mohlo znovu létat, začal hledat svoje místo v poválečném životě.
Film Příběh opravdového člověka na Náboji Pravdy
Cvičil. Jezdil na kole. V zimě lyžoval. Každý den do úmoru. Ačkoliv před válkou dokončil jenom sedmitřídku, připravil se ke zkouškám na Vysokou stranickou školu. Studium ukončil s vyznamenáním. Přitom se přihlásil ještě na Akademii společenských věd při ÚV KSSS. Absolvoval ji, obhájil kandidátskou práci. A to všechno vedle aktivní veřejné činnosti. Mluvil na různých schůzích a shromážděních. Stal se jedním ze zakládajících funkcionářů hnutí obránců míru.
Jeho jméno začalo být známé nejenom mezi bývalými vojenskými letci. Zanedlouho ho znala celá naše země i hodně lidí za hranicemi. V devětačtyřicátém roce hovořil v Paříži ve velkém sále Pleyel k desetitisícům francouzských obránců míru. Lidé, kteří už znali jeho příběh, protože moje knížka mezitím vyšla rovněž ve francouzském překladu, zvedli potom tohoto prostého sovětského hrdinu na ramena, a protože taxikáři právě stávkovali, odnesli ho přes celé město do hotelu. Kolik podobných projevů lásky a pozornosti musel snášet! V Moskvě před domem, kde bydlel, se každé ráno shromažďovali kluci, kteří ho často jako mlčenlivá stráž provázeli, kamkoliv se hnul.
„Vy jste mi to pěkně zavařil!“ říkával mi žertem. „Snad abych si nechal narůst fousy, nebo se převlékal jako Sherlock Holmes.“
Co však bylo příznačné – přes všechnu tuto popularitu blížící se slávě zůstal stejný jako tenkrát, když jsme se setkali poprvé. A dokonce trošku ostýchavý.
Když byl potom zvolen vedoucím tajemníkem Sovětského výboru veteránů války, brzy proslul jako jeden z nejpracovitějších funkcionářů, který nenechal bez povšimnutí žádnou žádost a zajímal se o každý lidský osud. Tuto funkci zastává dodnes.
Alexej Petrovič Maresjev – Pozor! Článek nekončí, pod fotografiemi pokračuje :).
A teď opět něco k informačnímu naplnění lidí, ke kultuře, ve které vyrůstají, a kterou se jim bohužel v současném Rusku za vydatné pomoci ruské „elity“ daří prznit. Ano prznit, jiné slovo pro to nemám, když si vzpomenu na ty lidi, kteří jim vybudovali tu základnu, o kterou se doposud opírají a nedokáží ji rozvinout, ne za současné davo-„elitářské“ koncepce, ze které se evolucí zcela jistě nevyhrabou, čehož nejlepším dokladem je speciální vojenská operace.
Opravdu zajímavé jsou příběhy tohoto jakoby druhého dílu mé knížky. Chtěl bych vyprávět o jedné epizodě. V Moskvě se konala porada ministrů zahraničí všech států protihitlerovské koalice. Přijelo tehdy mnoho zahraničních zpravodajů, mezi nimi řada kolegů, s nimiž jsem se spřátelil na Norimberském procesu.
Jednou o přestávce ke mně přistoupili dva jugoslávští žurnalisté. Dobří známí, s nimiž jsem během norimberských velikonočních prázdnin podnikl výlet autem po zemích poválečné Evropy. S nimi přišel proslulý americký reportér. Oznámili mi, že právě uzavřeli sázku, a požádali mne, abych je rozsoudil. Kdo prohraje, pozve všechny ostatní pětkrát za sebou na opulentní večeři. Podstatou jejich sporu bylo, že americký novinář nevěřil tomu, co jsem napsal v doslovu k Příběhu opravdového člověka, že totiž všechno v této knize popisované se opravdu stalo a hrdina skutečně žije. A že jsem pouze změnil jediné písmenko v jeho jménu. Jugoslávci ještě z Norimberku věděli, jak se moje knížka zrodila, a zastali se mě proto.
Souhlasil jsem, že budu rozhodčím jejich sporu, jestliže ovšem americký kolega podrobněji vysvětlí, proč tomu nevěří.
„O.K.! S radostí!“ usmál se a napřáhl proti mně ruku s roztaženými prsty. „Tak za prvé!“ A ohnul přitom první prst. „Za prvé sám trochu létám na sportovním letadle, a proto vím, jak neobyčejně citlivá je asi stíhačka. Sebemenší pilotova nervozita se přenáší přes kormidlo do celého stroje a letadlo nepříjemně vibruje. A vám tam sedí v kabině pilot bez nohou, pilotuje letadlo, a navíc bojuje… A nejenom bojuje, ale ke všemu ještě vítězí v soubojích s německými letci… Jak všichni víme, byli to vynikající piloti. Za druhé!“ A ohnul další prst. „Jestliže tento zázračný člověk, dejme tomu, skutečně existuje a opravdu dokázal to, co čem píšete, ve jménu čeho to vlastně dělal? Co ho vedlo k vynaložení takového nadlidského úsilí? Jenom to, aby se znovu jako obyčejný nadporučík vrátil zase na sedadlo pilota ve stíhačce a znovu dával všanc svůj život? Kdybyste třeba ukázal, jak se toužil stát jednou generálem, nebo řekněme chtěl být ředitelem některého vašeho velkého podniku, aby si mohl spokojeně žít až do smrti, pak by to možná bylo pochopitelné. A konečně za třetí až za páté…“ Ohnul zbývající prsty a sevřel ruku v pěst. „Řekněte, že máte pravdu a popsal jste skutečného člověka, který dál někde žije. Ale co když najednou tento váš hrdina udělá něco nesprávného? Něco, co se nebude líbit vašim úřadům? Pak vaši knížku zakážou a vyndají z knihoven. A na vás také padne stín. Jak víme, takové věci se u vás jen tak snadno neodpouštějí.“
Ukázal mi ruku s prsty zaťatými v pěst:
„To říkám já! A teď mi to můžete vyvrátit. Čekám!“
Nepřel jsem se s ním. V určitém smyslu jsem chápal logiku jeho myšlení. Tento člověk, přestože patřil mezi vynikající novináře a nepochybně byl velice vzdělaný, vyrostl uprostřed světa, kde se všechno dá koupit a všechno je na prodej, kde největším božstvem jsou zelené bankovky, kdo odmalička vychovávají každého v úctě k jeho veličenstvu dolaru, kde dokonce každý cit a láska se podřizují chladnému uvažování, co je nebo není výhodné. Jak mohl tedy pochopit, že ideály komunismu dokáží i z těch zdánlivě docela obyčejných lidí udělat hrdiny, kteří se pro blaho své socialistické vlasti neohlížejí na nebezpečí nebo výhody, vždycky připraveni k jakékoliv oběti.
Takové vysvětlení by milý Američan totiž považoval za rudou propagandu. Proto jsem se s ním nijak nepřel. Zavolal jsem však Alexeje Petroviče, požádal jsem ho, aby za námi přijel do hotelu Sovětskaja, a osobně přesvědčil mého zámořského kolegu o své existenci. A všichni společně jsme potom, v souladu s uzavřenou sázkou, opulentně povečeřeli. Američan nehnul brvou a řádně za svou nevěřícnost zaplatil.
Tím náš spor ale neskončil. Úplně přesvědčit amerického novináře se mi zřejmě nepodařilo. Sám se mi k tomu přiznal a prohlásil, že si stále myslí, že jsem svůj doslov ke knize napsal jenom proto, abych si udělal větší reklamu. Jak říkají v Americe, publicity.
Za několik let jsme společně s Alexejem Maresjevem letěli v delegaci bývalých účastníků setkání na Labi do Washingtonu. Mezi novináři, kteří nás přišli uvítat, jsem náhle zahlédl tvář našeho kolegy, s nímž jsme zapíjeli jeho prohranou sázku v hotelu Sovětskaja. Trochu jsem se podivil, protože jsem věděl, že mezitím udělal kariéru a stanul v čele listu, kde kdysi pracoval. Ale byl tady, přátelsky nám tiskl ruce a široce po americku se usmíval.
Kolem Maresjeva se okamžitě sesypali reportéři. A padaly otázky:
„Na jakém typu letadla jste létal?“
„Jaké jste měl pocity, když jste sestřelil první německý stroj?“
„Jste vegetarián?“
„Jste věřící? A jestli ano, potom nám povězte, jakého jste vyznání?“
Alexej Petrovič se rozpačitě usmíval a připadal si jako stepní kůň, napadený mračnem dotěrných ovádů. Náš starý známý stál stranou a s úsměvem pozoroval hosta. A potom mi tiše řekl:
„Ale stejně vám nevěřím… Kdybyste dělal co chcete, nevěřím vám to!“
Zítra, 3. září 2025, se bude v Číně konat vojenská přehlídka při příležitosti 80. výročí vítězství ve druhé světové válce. Jsem ráda, že se jí bude účastnit alespoň jeden představitel bývalého Československa v osobě Roberta Fica. Přeji Putinovi a Si Ťin-pchingovi, aby dokázali navázat na tu spolupráci SSSR a Číny, která byla přerušena roztržkou zcela programově a úmyslně zařízenou Chruščovem, aby jim dotyk Boha umožnil prohlédnout a najít ty nejlepší cesty k návratu k budování lidské společnosti, kde se dobře bude žít bolšinstvu a kde se nebude vše dát koupit a prodat!
