1. kapitola – Nádherná mrtvola – Český překlad na pokračování – F. S. Saunders: Studená válka v kultuře: CIA a svět umění a literatury.

Motto:

„Toto místo je nehostinné

v minulosti i v budoucnosti

v šeru.“

T. S. Eliot, „Spálený Norton“

Poznámka překladatele na úvod: Nádherná mrtvola

Pojem „Nádherná mrtvola“ pochází ze surrealistické hry, při níž více autorů společně tvořilo text či obraz, aniž by znali celek. Každý viděl jen malý úsek práce toho předchozího a navazoval podle svého — výsledkem byl roztříštěný, náhodný, ale často podivně krásný celek. Název hry vznikl z náhodně složené věty: Le cadavre exquis boira le vin nouveau — „Nádherná mrtvola vypije nové víno“.

V poválečné Evropě tento obraz ožil ve zcela jiném měřítku. Kontinent, rozpolcený válkou, ideologiemi a zásahy velmocí, byl znovu skládán z fragmentů minulosti a současnosti, z částí, které k sobě nemusely přirozeně patřit. Mocenské zájmy, kulturní programy a tajné operace — to vše do mozaiky přidávalo své kousky, ať už vědomě, či nikoli. Tak vznikala nová „Evropa“ — podivná a neklidná, přesto na první pohled soudržná, stejně jako dílo zrozené surrealistickou hrou.

Eliotova slova o „čase předtím a čase poté“ (v minulosti i v budoucnosti) vystihují atmosféru této doby: čas, který se zdál být vytržen z přirozeného běhu, kdy budoucnost nebyla návratem k minulosti, ale stavbou něčeho nového z torz a úlomků.

Celá e-kniha v angličtině zde. Úvod ke knize v českém překladu zde.

Obsah:

1. Text 1. kapitoly – Nádherná mrtvola
2. Poznámky pod čarou obsahují jak poznámky autorky (obvykle uvedení zdrojů k citacím v textu), tak poznámky překladatele (ty se týkají objasnění různých pro nás dnes už ne zcela běžných termínů či událostí)
3. Podrobnější vysvětlivky překladatele k některým pojmům (stručné vysvětlení je v poznámce pod čarou)

1. kapitola: Nádherná mrtvola

Evropa se probudila do mrazivého poválečného úsvitu. Zima roku 1947 byla nejhorší, jakou kdo kdy pamatoval. Od ledna do konce března otevřela mrazivou frontu napříč Německem, Itálií, Francií a Británií a svou ledovou ofenzivu vedla bez slitování. V Saint Tropez napadl sníh a vichřice vytvořila neprostupné závěje; ledové kry byly unášeny k ústí Temže; vlaky převážející zásoby potravin rychle přimrzaly ke kolejím; čluny přivážející uhlí do Paříže uvízly v ledu. Filozof Isaiah Berlin byl zděšen ledovým městem, „opuštěným, prázdným a mrtvým jako nádherná mrtvola“.

Po celé Evropě přestaly fungovat vodovody, kanalizace a většina dalších veřejných služeb. Snížily se dodávky potravin a zásoby uhlí klesly na nejnižší úroveň v historii, protože horníci zápasili se zamrzlými těžními zařízeními. Po krátkém tání následovaly opět mrazy, které pokryly kanály a silnice silnou vrstvou ledu. V Británii vzrostl počet nezaměstnaných za dva měsíce o jeden milion. Vláda a průmysl byly doslova uvězněny ve sněhu a ledu. Život sám jako by zamrzl: zemřelo více než 4 miliony ovcí a 30 tisíc krav.

V Berlíně Willy Brandt, budoucí kancléř, sledoval, jak město zachvátil „další teror“, který výmluvně symbolizoval kolaps Evropy. Ledový chlad „útočil na lidi jako divoké zvíře a vyháněl je z ulic do jejich domovů“. Avšak ani tam jim nedopřál oddechu. Okenní otvory s vytlučenými skly byly narychlo zabedněny prkny a sádrovými panely. Stěny a stropy byly protkané prasklinami a dírami, jež se lidé snažili ucpat papírem a hadry. Lavičky z parků se proměnily ve zdroj vytápění, staří a nemocní ubožáci po stovkách umrzali ve svých postelích“.¹ Když nouze dostoupila vrcholu, byl každé německé rodině přidělen jeden strom na vytápění. Už na samém začátku roku 1946 byl městský park Tiergarten vykácen až na pařezy a jen tamní sochy osaměle čněly nad krátery zmrzlého bahna; a v zimě 1947 byly srovnány se zemí i lesy ve slavném Grunewaldu. Sněhové závěje, které pohřbily trosky vybombardovaného města, nemohly zakrýt ničivé dědictví Hitlerova mythomaniakálního² snu o Německu. Berlín, podobně jako kdysi Kartágo, byl zoufalým, chladným, strašidelným místem – poraženým, dobytým, okupovaným.

Počasí krutě připomínalo hmatatelnou realitu studené války. Zařezávalo se do nové, postjaltské topografie Evropy, jejíž státy byly rozkouskovány a předchozí složení obyvatelstva násilně roztříštěno. Spojenecké okupační správy ve Francii, Německu, Rakousku a Itálii se snažily vypořádat s 13 miliony lidí bez domova, s 13 miliony demobilizovaných a vysídlených osob. Narůstající počet spojeneckého personálu, přijíždějící na okupovaná území, tento problém ještě zhoršil. Stále více lidí vycházelo ze svých domovů, aby se připojili k těm, kteří již spali v halách, na schodištích, ve sklepích a troskách po bombách. Clarissa Churchillová, host Britské kontrolní komise v Berlíně, si uvědomovala, že je „geograficky i materiálně chráněna před plným dopadem chaosu a bídy ve městě. Když jsem se probudila v teplé ložnici někdejšího nacisty, rukou přejela po krajkovém prostěradle, studovala jeho polici s knihami… i tyto prosté zážitky mi daly zakusit varovnou příchuť dobyvatelského třeštění, která však rychle vyprchala, když jsem se prošla po ulici nebo navštívila nevytápěný německý byt.“³

Pro vítěze to ale byla opojná doba. V roce 1947 stál karton amerických cigaret na americké vojenské základně 50 centů, zatímco na černém trhu byl oceněn na 1 800 říšských marek, což se rovnalo 180 dolarům podle oficiálního směnného kurzu. Za čtyři kartony jste si mohli najmout na celý večer německý orchestr a za čtyřiadvacet si koupit Mercedes-Benz z roku 1939. Nejvíc peněz stály penicilinové a persilscheinové certifikáty, které zaručovaly, že majitel nemá žádné vazby na nacisty.⁴ Díky takovým ekonomickým „zázrakům“ si mohli vojáci z obyčejných dělnických rodin v Idahu žít v Německu jako novodobí králové.

V Paříži podplukovník Victor Rothschild, první britský voják, který přijel v den osvobození jako expert na likvidaci bomb, získal zpět svůj rodinný dům na Avenue de Marigny, který před tím zabavili nacisté. Tam hostil mladého zpravodajského důstojníka, Malcolma Muggeridge archivním šampaňským. Starý rodinný komorník, který pracoval v domě za Němců, poznamenal, že to vypadá, jako by se vůbec nic nezměnilo. Hotel Ritz, zabavený milionářem a pracovníkem zpravodajských služeb Johnem Hay Whitneym, přivítal Davida Bruce, přítele F. Scotta Fitzgeralda z Princetonu, který dorazil s Ernestem Hemingwayem a soukromou armádou osvoboditelů, a u manažera hned objednal padesát martini koktejlů. Hemingway, jenž stejně jako David Bruce bojoval v americké válečné tajné službě, Úřadu strategických služeb, se v Ritzu obklopil lahvemi whisky a alkoholem náležitě opojen přijal nervózního Erica Blaira (alias George Orwella) a sebevědomou Simone de Beauvoir s jejím milencem Jeanem-Paulem Sartrem (který se opil do bezvědomí a zažil nejhorší kocovinu svého života).

Filozof a zpravodajský důstojník A. J. „Freddie“ Ayer, autor knihy Jazyk, pravda a logika, se stal v Paříži dobře známým, protože nepřehlédnutelným, jak se tak proháněl ve velikánském bugatti s řidičem, navíc vybaveném armádním rádiem. Arthur Koestler a jeho milenka Mamaine Paget si „užili“ večeři s Andre Malraux s vodkou, kaviárem, palačinkami, balyku (drahá ryba, pozn.překl.) a sibiřským suflé.

Také Susan Mary Alsopová, mladá manželka amerického diplomata, pořádala v Paříži řadu večírků ve svém „půvabném domě plném tapisérií Aubusson ⁵ a dobrého amerického mýdla“. Ale když vyšla na ulici, viděla okolo sebe jen samé „tvrdé a strhané tváře plné utrpení. Lidé neměli co jíst, kromě těch, kteří si mohli dovolit koupit jídlo na černém trhu, a ani pro ně toho nebylo mnoho. Cukrárny zely prázdnotou a v jejich výlohách, například v Rumplmeierově čajovně, jste mohli vidět dort z kartonu nebo prázdnou bonboniéru s cedulkou „model“ a nic jiného. Ve výlohách obchodů na Faubourg St-Honoré byl hrdě vystaven jeden pár bot označený jako ‚pravá kůže‘ nebo ‚model‘, obklopený ohavnými výrobky ze slámy. Před Ritzem jsem odhodila nedopalek cigarety a dobře oblečený starý pán po něm okamžitě skočil.“⁶

Zhruba ve stejné době mladý skladatel Nikolaj Nabokov, bratranec spisovatele Vladimira Nabokova, odhodil nedopalek cigarety v sovětském sektoru Berlína: „Když jsem se vracel zpátky, ze tmy se nečekaně vynořila jakási postava a spěšně sebrala cigaretu, kterou jsem předtím zahodil“.⁷ Zatímco „nadlidé“ paběrkovali oharky cigaret, kousky dřeva či jídlo, trosky Führerova bunkru ležely většinou opuštěné, bez označení, a Berlíňané kolem nich procházeli zcela bez zájmu. Avšak v sobotu se američtí vojáci sloužící u vojenské správy, vyzbrojeni baterkami, do sklepů Hitlerovy zničené říšské kanceláře vydávali. Odnášeli si odtud samé exotické nálezy: rumunské pistole, tlusté ruličky napůl spálených bankovek, železné kříže a další vyznamenání. Jeden z lupičů objevil dámskou šatnu a sebral tam mosazné značky na kabáty s vyrytým nacistickým orlem a nápisem Reichskanzlei (Říšská kancelář, pozn. překl.). Fotografka časopisu Vogue Lee Millerová, někdejší múza Mana Raye, dokonce zapózovala plně oblečená ve vaně Hitlerova bunkru. (Slavná fotografie Lee Millerové ve vaně vznikla 30. dubna 1945 v Hitlerově mnichovském bytě a pořídil ji David E. Scherman pro LIFE. Millerová na snímku nebyla nahá, byla oblečená a boty stojící před vanou patřily jí. Fotografie bývá často mylně situována do „vany Hitlerova bunkru“; skutečná lokalita byla byt v Mnichově, pozn.překl.)⁸

Film o Lee Millerové na Náboji Pravdy zde.

Zábava však brzy opadla. Berlín, rozdělený do čtyř sektorů a sedící jako vraní hnízdo v moři území kontrolovaného Sověty, se stal „traumatickou synekdochou studené války“.⁹ (Synekdocha – literární nebo rétorický prostředek, kdy část představuje celek – např. Berlín jako symbol celé studené války, pozn.překl.). Tyto čtyři mocnosti, naoko spolupracující v rámci spojenecké Komandatury na denacifikaci a reorientaci Německa, se musely potýkat s rostoucími ideologickými proudy, které odhalovaly bezútěšnou mezinárodní situaci. „Necítil jsem žádné nepřátelství vůči Sovětům,“ napsal Michael Josselson, americký důstojník estonsko-ruského původu. „V té době jsem byl ve skutečnosti apolitický, a to mi velmi usnadnilo udržování vynikajících osobních vztahů s většinou sovětských důstojníků, které jsem poznal.¹⁰ Ale s nastolením ‚spřátelených‘ vlád ve sféře vlivu Sovětského svazu, masovými monster-procesy a bobtnajícími gulagy v samotném Rusku byl tento duch spolupráce těžce zkoušen. V zimě roku 1947, necelé dva roky poté, co se američtí a ruští vojáci objali na březích Labe, se vztahy vystupňovaly v nepřátelství. Teprve poté, co se sovětská politika stala otevřeně agresivní, když se začaly denně objevovat zprávy o zvěrstvech odehrávajících se v sovětské okupační zóně¹¹… a když se sovětská propaganda stala hrubě protizápadní, se mé politické uvědomění probudilo,“¹² napsal Josselson.

Hlavní sídlo Úřadu vojenské správy USA bylo známé jako ‚OMGUS‘, což Němci zpočátku považovali za anglické slovo ‚bus‘, protože bylo napsáno na bocích dvoupatrových Američany zabavených autobusů. Když důstojníci OMGUSu zrovna nešpehovali ostatní tři mocnosti, seděli za stoly přeplněnými sloupci všudypřítomného Fragebogenu (dotazník), který musel vyplnit každý Němec hledající práci. Němci odpovídali na otázky týkající se národnosti, náboženství, trestního rejstříku, vzdělání, profesní kvalifikace, zaměstnání a vojenské služby, písemností a projevů, příjmů a majetku, cest do zahraničí a samozřejmě politické příslušnosti. Prověřit celou německou populaci do té míry, aby se našla i ta nejslabší stopa ‚nacismu a militarismu‘, byl smrtící byrokratický úkol – a často frustrující. A tak zatímco domovník se mohl ocitnout na černé listině za to, že zametl chodby říšské kanceláře, mnoho Hitlerových průmyslníků, vědců, úředníků a dokonce i vysokých důstojníků bylo spojeneckými mocnostmi potichu vraceno do funkcí v zoufalé snaze zachránit Německo před kolapsem.

Pro Michaela Josselsona nebylo vyplňování nekonečných formulářů způsobem, jak se vypořádat se složitým dědictvím nacistického režimu. Zvolil jiný přístup. „Josselsona jsem tehdy neznal, ale slyšel jsem o něm,“ vzpomíná filozof Stuart Hampshire, který v té době pracoval pro MI6 v Londýně. „Jeho sláva se šířila tajnými komunikačními kanály všech evropských zpravodajských služeb. Byl to velký číman, muž, který dokázal zařídit cokoliv. Cokoliv. Pokud jste chtěli překročit ruské hranice, což bylo téměř nemožné, Josselson to zařídil. Pokud jste si přáli symfonický orchestr, Josselson ho sehnal.“¹³

Michael Josselson, který hovořil plynně a bez sebemenšího přízvuku čtyřmi jazyky, byl v řadách amerických okupačních důstojníků mimořádně cennou personou. Navíc znal Berlín zevnitř. Narodil se roku 1908 v Tartu v Estonsku jako syn židovského obchodníka se dřevem. Do Berlína poprvé přijel na počátku dvacátých let, stržen emigrační vlnou baltské diaspory, která se vzedmula po revoluci roku 1917. Většinu jeho blízké rodiny zabili bolševici, návrat do Tartu tedy nepřipadal v úvahu, a tak rozšířil řady té generace mužů a žen, o které Arthur Koestler hovořil jako o „spodině země“ – deracinů, vykořeněných lidí, jejichž životy byly ve dvacátém století zpustošeny a pouto s domovinou zpřetrháno. Josselson navštěvoval Berlínskou univerzitu, odkud odešel do obchodních domů Gimbels-Saks, kde působil zprvu jako obchodní nákupčí, a potom jako zástupce firmy v Paříži. Univerzitu nedokončil. V roce 1936 emigroval do Států a krátce nato získal americké občanství.

Když byl roku 1943 povolán do armády, jeho evropský původ z něj udělal jasného kandidáta buď pro zpravodajskou práci, nebo pro psychologickou válku. Byl přidělen do Zpravodajské sekce Divize psychologické války (PWD) v Německu, kde se připojil ke speciálnímu sedmičlennému vyšetřovacímu týmu (přezdívanému ‚Kampfgruppe Rosenberg‘, podle jeho vůdce kapitána Alberta G. Rosenberga). Tým vyslýchal každý týden stovky německých vězňů s cílem „rychle separovat nacisty od ne-nacistů, lži od pravdivých odpovědí, mluvky od těch, co drží jazyk za zuby“.¹⁴ Josselson byl propuštěn v roce 1946 a zůstal v Berlíně u americké vojenské vlády jako kulturní důstojník; poté na ministerstvu zahraničí a ve vysoké komisi USA jako úředník pro veřejné záležitosti. V této funkci byl pověřen ‚prověřováním personálu‘ v německém tisku, rádiu a zábavních médiích, institucích, jejichž činnost byla dočasně pozastavena ‚až do odstranění nacistů‘.

Do stejné divize byl přidělen Nicolas Nabokov, bělogvardějský emigrant, který žil v Berlíně až do roku 1933, kdy emigroval do Spojených států. Vysoký, pohledný a družný – Nabokov byl muž, který si s odzbrojujícím šarmem a bez nejmenší námahy získával přátele (a leckdy i [jejich] manželky). Během dvacátých let se jeho byt v Berlíně stal centrem kulturního života emigrantů, intelektuálním gulášem spisovatelů, vědců, umělců, politiků a novinářů. K této kosmopolitní skupině exulantů patřil i Michael Josselson. V polovině třicátých let Nabokov odjel do Ameriky, kde spolu s Archibaldem McLeishem vytvořil to, co skromně popsal jako ‚první americký balet‘ Union Pacific. Chvíli s Henri Cartier-Bressonem sdíleli v New Yorku malé studio, to když se oba potýkali s nedostatkem peněz. Nabokov později napsal, že „pro Cartier-Bressona bylo komunistické hnutí nositelem historie, zvěstovatelem budoucnosti lidstva… Sdílel jsem mnoho jeho názorů, ale navzdory své palčivé touze po ruské vlasti jsem nemohl přijmout ani sdílet fascinaci komunismem, která je charakteristická pro tolik západoevropských a amerických intelektuálů. Měl jsem pocit, že jsou kuriózně slepí k realitě ruského komunismu a pouze reagují na vlnu fašismu, která zachvátila Evropu v důsledku hospodářské krize. Do jisté míry jsem cítil, že filokomunismus (sympatie, fascinace, okouzlení – pozn.překl.) poloviny třicátých let byl jen pomíjivým výstřelkem, chytře živeným mytologií o ruské bolševické revoluci zformované sovětským agitačně-propagandistickým aparátem.“¹⁵

V roce 1945 se Nabokov spolu s W. H. Audenem a J. K. Galbraithem připojil k Morální divizi americké Jednotky pro průzkum strategického bombardování v Německu, kde se setkal s pracovníky zabývajícími se psychologickou válkou. Následně spolu se svým starým známým Michaelem Josselsonem získal práci v divizi pro kontrolu informací. Jako skladatel byl Nabokov přidělen do hudební sekce, kde se od něj očekávalo, že ´vytvoří vhodné psychologické a kulturní zbraně, jimiž bude zničen nacismus a urychlen vytoužený zrod demokratického Německa´.¹⁶ Jeho úkolem bylo „vypudit nacisty z německého hudebního života a vystavit licenci těm hudebníkům (dát jim právo vykonávat jejich profesi, pozn. překl.), které jsme považovali za ‚čisté‘ Němce“, a také „kontrolovat programy německých koncertů a dohlížet na to, aby se z nich nevyklubaly nacionalistické projevy“. Při představování Nabokova na jakémsi večírku utrousil jeden americký generál poznámku: „Je machr na hudbu a ukazuje těm Němčourům, jak na to.“¹⁷

Josselson a Nabokov se stali sympatickým, i když nesourodým párem. Nabokov byl emocionálně otevřený, fyzicky expresivní a vždycky chodil pozdě; Josselson byl zdrženlivý, uvážlivý a puntičkářský. Sdíleli však společný jazyk exilu a oddanost novému světu – Americe, kterou oba považovali za jediné místo, kde lze zajistit budoucnost starého světa. Drama a intriky poválečného Berlína něčím oba muže oslovily a poskytly jim prostor pro uplatnění jejich schopností jako operátorů a inovátorů. „Společně“, jak Nabokov později napsal, „odvedli pořádný kus úspěšné práce při lovu nacistů a dali k ledu několik slavných dirigentů, pianistů, zpěváků a řadu orchestrálních hudebníků (většina z nich si to plně zasloužila a někteří by tam měli být dodnes)“.¹⁸ Často šli proti proudu oficiálního myšlení, a k denacifikaci zaujali pragmatický postoj. Odmítli přístup, který vnímal činy umělců pod nacistickou vládou jako fenomén sui generis (svou podstatou jedinečný pozn. překl.) a posuzoval je pouze na základě výsledků Fragebogenu. „Josselson upřímně věřil, že roli, kterou sehráli intelektuálové v tak obtížné situaci, nelze posuzovat ukvapeně,“ vysvětlil později jeden z jeho kolegů. „Chápal, že nacismus v Německu byl vlastně směsí grotesky a absurdit. Američané neměli tušení, jaká byla realita. Prostě se do toho vrhli a ukazovali prstem na viníky.“ ¹⁹

V roce 1947 se dirigent Wilhelm Furtwängler stal objektem zvláštního odsouzení. Přestože se otevřeně postavil proti označení Paula Hindemitha za „degenerovaného“²⁰, později dospěl s nacistickým režimem k oboustranně výhodnému kompromisu. Furtwängler, který byl jmenován pruským státním radou a zastával i další vysoké funkce udělené mu nacisty, pokračoval v dirigování Berlínské filharmonie a Berlínské státní opery po celé období Třetí říše. V prosinci 1946, rok a půl poté, co byla jeho kauza poprvé předložena Spojenecké kontrolní komisi, měl dirigent stanout před Tribunálem pro umělce svolaným v Berlíně. Proces se konal dva dny. Výsledek byl nejasný a spis zůstal u tribunálu ležet celé měsíce. Potom, zčistajasna, se Furtwängler dozvěděl, že ho spojenecká Kommandatura očistila, že je volný a že může 25. května 1947 dirigovat Berlínskou filharmonii v americkou armádou zabaveném Titania Palast (Titania Paláci). Mezi dokumenty, které zanechal Michael Josselson, se nachází poznámka, jež se týká jeho podílu na tom, co zasvěcení nazývali „vynechání“ Furtwänglera²¹. „Sehrál jsem klíčovou roli v tom, že velký německý dirigent Wilhelm Furtwängler byl nakonec ušetřen ponižující denacifikační procedury, které se měl podrobit, přestože nikdy nebyl členem nacistické strany,“ poznamenal Josselson.²²

Tento manévr se mu podařilo uskutečnit s pomocí Nabokova, ačkoli se oba po letech o případu vyjadřovali velmi vágně (mlžili). „Zajímalo by mě, jestli si pamatuješ, kdy přibližně Furtwängler přijel do východního Berlína, kde uspořádal tiskovou konferenci, na níž vyhrožoval, že odjede do Moskvy, pokud ho okamžitě neočistíme?“ ptal se Nabokov Josselsona v roce 1977. „Mám dojem, že jsi nějak zařídil, že ho přivezli ze  sovětského sektoru (nezařídil?), ke mně na ubytovnu. Vzpomínám si, na „mírně zuřivou“ reakci generála McClura [náčelníka oddělení informační kontroly] na Furtwänglerovo chování tehdy…“²³

Jeden americký úředník reagoval na rehabilitaci osobností, jako byl Furtwängler, rozzlobeně. Byl to Newell Jenkins, šéf divadla a hudby při americké vojenské vládě v Bádensku-Württembersku, který v dubnu 1947 rozhořčeně požadoval vysvětlení „jak se mohlo stát, že tolik prominentních nacistů na poli hudební vědy je stále činných“. Stejně jako Furtwängler, i Herbert von Karajan a Elisabeth Schwarzkopf měli být spojeneckými komisemi brzy očištěni, a to navzdory tomu, že jejich záznamy vzbuzovaly podezření. V případě von Karajana o tom prakticky nebylo sporu. Byl členem strany od roku 1933 a nikdy se neostýchal zahajovat své koncerty nacistickou oblíbenou ‚Horst-Wessel-Lied‘. Jeho nepřátelé mu přezdívali „SS plukovník von Karajan“. Ale i přes podporu nacistického režimu byl záhy znovu dosazen na post šéfa Berlínské filharmonie jako nesporný král orchestru, který se v poválečných letech budoval coby symbolická hráz proti sovětskému totalitarismu.²⁴

Nacistickou píseň Horst Wessel Lied najdete i s anglickými titulky na YouTube zde.

Elisabeth Schwarzkopfová koncertovala pro jednotky Waffen-SS na východní frontě, účinkovala v Goebbelsových propagandistických filmech a byla jím dokonce zařazena na seznam umělců „požehnaných Bohem“. Její členské číslo v Národně socialistické straně bylo 7 548 960. ‚Měl by snad pekař přestat péct chleba, když se mu nelíbí vláda?‘ ptal se její napůl židovský klavírní doprovod Peter Gellhorn (který sám musel v 30. letech z Německa uprchnout). Odpověď byla zjevně záporná. Schwarzkopfová byla očištěna spojeneckou kontrolní komisí a její kariéra prudce stoupala vzhůru. Později dokonce získala titul Dame of the British Empire (Dáma britského impéria)²⁵.

„Otázku, zda a jak (pokud vůbec) by měli být umělci hnáni k zodpovědnosti za osobní zapojení do politického dění své doby, nemohl chaotický program denacifikace (program hit-and-miss, tj. „trefa nebo rána vedle“ vyjadřuje značnou nahodilost výsledků, pozn. překl.) v žádném případě vyřešit. Josselson i Nabokov si byli limitů takového programu dobře vědomi, a proto jejich snahu obcházet procedury lze chápat jako projev lidskosti, ba i odvahy. Na druhé straně se stali oběťmi morálního konfliktu: potřeba vystavět symbolické majáky boje proti komunismu s sebou přinesla naléhavou – a skrytě prosazovanou – politickou nutnost očistit někdy i ty osoby, které byly podezírány z vazeb na nacistický režim. Jestliže tedy bylo možné takové lidi využít v protikomunistickém tažení – někdo přece musel zvednout prapor odporu proti Sovětům! – jejich případné sympatie k fašismu se začaly postupně tolerovat. Nabokovův dopis Josselsonovi z roku 1977 odhaluje, že Furtwänglera museli Sovětům (kteří mu nabízeli vedení Staatsoper Unter den Linden), doslova vyrvat z rukou, zatímco sám Furtwängler to hrál na obě strany. Jeho vystoupení v Titania Palast v květnu 1947 jasně signalizovalo, že se spojenci v „bitvě orchestrů“ nehodlají nechat Sověty zastínit. V roce 1949 byl již Furtwängler zařazen na seznam německých umělců vyjíždějících na zahraniční turné v rámci Spojenými státy sponzorovaných kulturních programů. V roce 1951 řídil slavnostní znovuotevření Bayreuthského festivalu, jehož organizace byla navrácena do rukou rodiny Wagnerů, a to i přesto, že dílo Richarda Wagnera bylo oficiálně na indexu (pro ‚nacionalismus‘).

William Donovan, šéf americké válečné zpravodajské služby, kdysi proslul výrokem: „Kdybych si myslel, že nám to pomůže porazit Hitlera, dal bych Stalina na výplatní listinu.“²⁶ Najednou však, až příliš snadno a rychle, nastal obrat. Němci ‚se stali našimi novými přáteli, a z Rusů, našich někdejších zachránců a spasitelů, se z čista jasna vyklubal nepřítel.‘ Arthur Miller to označil za „hanebnost. V pozdějších letech se mi zdálo, že tento bolestivý obrat, toto přenášení kategorií Dobra a Zla z jednoho národa na druhý, přispěl k úpadku samotného, a i kdyby jen teoreticky, morálního pojetí světa. Pokud se loňský přítel mohl tak rychle stát letošním nepřítelem, jak vážně vůbec můžeme brát naše chápání pojmů Dobra a Zla? Nihilismus – či ještě horší, jakási znuděná ironie – namířený proti samotnému morálnímu imperativu, jenž se později stal typickým znakem mezinárodní kultury, se zrodil během těch osmi až deseti let přeskupování sil po Hitlerově smrti.“²⁷

Samozřejmě existovaly dobré důvody pro odpor vůči Sovětům, kteří se rychle posouvali vpřed v závěsu hned za studenou frontou. V Polsku se v lednu chopili moci komunisté. I v Itálii a ve Francii kolovaly zvěsti o komunistických převratech. Sovětští stratégové rychle pochopili, jaký potenciál skýtá všeobecná nestabilita poválečné Evropy. S energií a vynalézavostí, jež ukazovaly, že stalinský režim přes všechnu svou monolitickou strnulost dokáže prosazovat své cíle s působivou silou, která na západě nemá obdoby, nasadil Sovětský svaz celý arzenál nekonvenčních zbraní navržených tak, aby pronikly do evropského povědomí a připravily příznivou půdu. Vznikla rozsáhlá síť center vlivu, některá nová, jiná oživená ze stavu útlumu, do něhož upadla po smrti mozku tajné kremelské předválečné propagandy, Williho Münzenberga (†1940). Cílem byly odbory, ženská hnutí, mládežnické skupiny, kulturní instituce, tisk i vydavatelství.

S rozsáhlými zkušenostmi v oblasti využívání kultury jako nástroje politického přesvědčování, SSSR sám udělal velký kus práce pro to, aby se kulturní otázka stala ústředním bodem studené války. Protože postrádali hospodářskou sílu Spojených států a především ještě neměli jadernou zbraň, Stalinův režim se soustředil na vítězství v „boji o lidskou mysl“. Amerika, navzdory masivní finanční podpoře umění v období New Dealu, byla v praxi mezinárodního Kulturkampfu (kulturního boje) naprostým nováčkem. Už v roce 1945 jeden zpravodajský důstojník předpovídal nekonvenční taktiky, kterými nyní Sověti operovali: „Vynález atomové bomby způsobí posun v rovnováze mezi ,mírovými‘ a ,válečnými‘ metodami vyvíjení mezinárodního tlaku,“ hlásil šéfovi Úřadu strategických služeb, generálu Donovanovi. „A musíme očekávat velmi výrazný nárůst významu ,mírových‘ metod. Naši nepřátelé budou mít ještě více volnosti než dřív propagovat, podvracet, sabotovat a vyvíjet nátlak – a my sami budeme ochotnější tyto útoky snášet i uchylovat se k podobným metodám – v horoucí snaze za každou cenu předejít tragédii otevřené války. ,Mírové‘ techniky budou nejúčinnější v klidném předválečném období, a relevantní během otevřené války a v období poválečných manipulací.“²⁸

Tato předpověď vykazuje mimořádnou jasnozřivost. Nabízí definici studené války jako psychologického zápasu, jako výroby souhlasu prostřednictvím „mírových“ metod, jako užívání propagandy k podkopávání nepřátelských pozic. A jak jasně ukázaly první šarvátky v Berlíně, „operační zbraní“ měla být kultura. Kulturní studená válka byla na světě.

A tak se stalo, že uprostřed všeobecné zkázy byla okupačními mocnostmi, které mezi sebou soutěžily o propagandistické body, horečně budována nepřirozeně okázalá kulturní scéna. Už v roce 1945, „kdy se puch lidských těl stále ještě vznášel nad troskami“, uspořádali Rusové velkolepou premiéru Státní opery s provedením Gluckova Orfea v nádherně osvětleném, červeně čalouněném Admiralspalast. Svalnatí, napomádovaní ruští plukovníci se spokojeně šklebili na americké důstojníky, zatímco společně poslouchali Evžena Oněgina nebo otevřeně protifašistickou interpretaci Rigoletta, operní hudbu s příměsí jemného cinkotu medailí vyznamenaných důstojníků.²⁹

Jedním z prvních Josselsonových úkolů bylo vyzvednout tisíce kostýmů ve vlastnictví bývalé Německé státní opery (Deutsches Opernhaus Company, jedinému vážnému konkurentovi Ruské státní opery), které nacisté bezpečně uskladnili na dně solného dolu nedaleko Berlína v americké okupační zóně. Jednoho pochmurného, deštivého dne se Josselson s Nabokovem vypravili pro kostýmy. Josselsonův jeep, který jel v čele, před Nabokovovým zrekvírovaným mercedesem, to na zpáteční cestě napasoval v plné rychlosti do sovětského zátarasu. Josselson, v bezvědomí, s četnými řeznými ranami a pohmožděninami, byl převezen do ruské vojenské nemocnice. Tam ho sovětské lékařky „sešily zas dohromady“. Když se jakž takž zotavil, vrátil se Josselson do svého bytu v americké zóně, který tehdy sdílel se začínajícím hercem Peterem van Eyckem. Nebýt péče sovětských lékařů, byl by Josselson možná nepřežil, aby se posléze mohl stát Diaghilevem (Sergej Pavlovič Ďagilev – ruský mesenáš a baletní impresário, pozn. překl.) americké protisovětské kulturní propagandy. Sovětský svaz tedy zachránil muže, který během následujících dvou desetiletí odvedl obrovský kus práce na poli podkopávání sovětských snah o nastolení kulturní hegemonie.

V roce 1947 vypálili Rusové další salvu, když otevřeli ‚Kulturní dům‘ na ulici Unter den Linden. Iniciativa ohromila britského kulturního atašé, který závistivě hlásil, že institut „převyšuje vše, co ostatní spojenci udělali, a naše ubohé malé úsilí přímo zastiňuje… Budova je zařízena vskutku přepychově, je vybavena kvalitním nábytkem, z velké části starožitným, v každé místnosti jsou koberce, oslnivé osvětlení, vše je čerstvě vymalované a všude skoro přetopeno… Rusové si jednoduše zabavili všechno, co chtěli… je tu i bar a kuřárna…která se svými měkkými koberci a lustry působí nanejvýš lákavě a téměř ve stylu Ritzu… Je to velkolepý kulturní institut, který ohromí široké masy lidí a bude v přímém rozporu s obecně přijímaným názorem, že Rusové jsou necivilizovaní.³⁰ Tato jejich nejnovější iniciativa je pro nás deprimující – jestliže naše možnosti jsou tak malé – jedno informační centrum a několik čítáren, které musely být uzavřeny kvůli nedostatku uhlí!… Tento nejčerstvější ruský vstup do kulturního boje by nás měl popostrčit k odpovědi ve formě stejně smělé prezentace britských úspěchů zde v Berlíně.“³¹

Zatímco Britové trpěli nedostatkem uhlí k vytápění čítárny, Američané měli kuráž „vrátit Sovětům úder“ otevřením Amerického domu (Amerika-Hauser). Tyto instituty, zřízené jako „výspy americké kultury“, poskytovaly útočiště před drsným počasím v pohodlně zařízených čítárnách, kde se promítaly filmy, pořádaly přednášky, hudební recitály a umělecké výstavy – to vše s „Amerikou jako ústředním tématem“. V projevu nazvaném „Jak se dostat z trosek“ (Out of the Rubble – doslova „Ven z trosek“, pozn.překl.) ředitel pro vzdělávání a kulturní vztahy nastínil pracovníkům American House epický rozsah jejich úkolu: „Existuje jen málo lidí, kteří kdy byli poctěni privilegiem být součástí mise důležitější, náročnější a plné větších výzev i záludnějších nástrah, než je ta vaše. Byli jste vybráni, abyste pomohli dosáhnout intelektuálního, morálního, duchovního a kulturního přesměrování poraženého, dobytého a obsazeného Německa.“ Dále však poznamenal, že „obrovský přínos Ameriky v oblasti kultury není stále doceněn ani v Německu, ani ve zbytku světa. Naše kultura je považována za materialistickou a často se říká: „My máme dovednosti a mozek a vy máte peníze.“³²

Amerika byla vnímána jako kulturní pustina, národ filištínů žvýkajících žvýkačky, řídících Chevrolety a oblečených v DuPontu,³³ a to z velké části díky ruské propagandě. Pro vykořenění tohoto negativního stereotypu udělal mnoho právě America-Houser. „Jedna věc je jistá,“ napsal nadšený správce America- Houser, „tištěné materiály přivezené ze Spojených států… udělají silný dojem na ty kruhy v Německu, které po generace považovaly Ameriku za kulturně zaostalou, a na ty, které odsuzovaly celek kvůli nedostatkům jeho částí. „Program ´dobrých knih´ postupně rozleptává stará klišé, opřená o dávný ‚předpoklad americké kulturní zaostalosti‘. A tytéž kruhy, které ještě nedávno takové předsudky přiživovaly, jsou dnes podle našich zpráv ‚velice ohromeny‘.“ ³⁴

Zbavit se některých klišé ale nebyla žádná hračka. Když jeden přednášející v Amerika-House nabídl pohled na „současné postavení černochů v Americe“, ocitl se rázem pod smrští otázek, „z nichž některé nebyly vedeny dobrou vůlí“. Přednášející se „s tazateli, kteří mohli, ale nemuseli být komunisty“, rázně vypořádal. Naštěstí pro organizátory ihned po přednášce „začalo vystoupení ‚barevného‘ kvintetu´. Černoši pokračovali ve zpěvu dlouho po oficiálním ukončení akce a… dojem z tohoto vystoupení byl tak příznivý, že bylo rozhodnuto pozvat tuto černošskou skupinu na opakované vystoupení.“ ³⁵ Problém rasových vztahů ve Spojených státech aktivně zneužívala sovětská propaganda a mnoho Evropanů bylo skeptických ohledně schopnosti Ameriky uvést do praxe demokracii, kterou nyní deklarativně přinášela světu. Afroamerická vystoupení v Evropě měla tyto destruktivní obavy rozptýlit. Zpráva americké vojenské správy z března 1947 obsahovala plány „přilákat přední americké ‚černé‘ zpěváky k uspořádání koncertů v Německu… vystoupení Marian Andersonové nebo Dorothy Maynorové před německým publikem by mělo mimořádný význam.“³⁶ Podpora černošských umělců se stala jednou z priorit amerických bojovníků na kulturní frontě studené války.

Americká odpověď na sovětskou kulturní ofenzívu nyní začala nabírat na obrátkách. Celý arzenál moderních amerických úspěchů byl odeslán do Evropy a předveden v Berlíně. Fungl nové operní talenty byly přivezeny z nejvybranějších amerických akademií: Juilliard, Curtis, Eastman, Peabody. Okupační správa převzala kontrolu nad osmnácti německými symfonickými orchestry a téměř stejným počtem operních společností. Zatímco mnoho místních skladatelů bylo zakázáno, trh s americkými skladateli exponenciálně vzrostl – a byl zneužíván. Samuel Barber, Leonard Bernstein, Elliott Carter, Aaron Copland, George Gershwin, Gian Carlo Menotti, Virgil Thomson – tito a mnozí další američtí skladatelé uváděli premiéry svých děl v Evropě pod vládní záštitou.

Po poradě s americkými akademiky, dramatiky a divadelními režiséry byl také zahájen rozsáhlý divadelní program. Hry Lillian Hellmanové, Eugena O’Neilla, Thorntona Wildera, Tennesseeho Williamse, Williama Saroyana, Clifforda Odetse a Johna Steinbecka byly prezentovány nadšenému publiku namačkanému v ledových divadlech s rampouchy hrozivě trčícími ze stropů. V souladu se Schillerovou zásadou, že divadlo je morální institucí (moralische anstalt)³⁷, kde člověk sleduje na jevišti ztělesnění základních mravních zákonů života, sestavily americké úřady seznam žádoucích morálních ponaučení (která je třeba vtlouci lidem do hlavy, pozn. překl.). Tak pod pojem „Svoboda a demokracie“, byla zařazena díla Peer Pont od Ibsena, Ďáblův učedník G.B. Shawa a Abe Lincoln v Illinois od Roberta Sherwooda. „Síla víry“ měla být nejlépe demonstrována v dramatech o Faustovi, J. W. Goetha, Strindberga a Shawa. Poselství o „Rovnosti lidí“ zprostředkoval román Maxima Gorkého Na dně a Médea Franze Grillparzera. Pod „Válku a mír“ spadala Aristofanova Lysistrata, Konec cesty R. C. Sherriffa, Skin of our Teeth (Jen o chlup) Thorntona Wilderse a Zvon pro Adano Johna Herseyho. „Korupce a spravedlnost“ byla považována za téma Hamleta, Gogolova Revizora, Beaumarchaisovy Figarovy svatby a většiny Ibsenových děl. A tak dále, přes „Zločin se nevyplácí“, „Morálka, vkus a způsoby“, „Snaha o štěstí“ až po temnější imperativ „Odhalení nacismu“.  Za nevhodné ‚pro současný mentální a psychologický stav Němců‘ byly považovány „všechny hry vyjadřující fatalismus, víru v osud, který je jednou pro vždy dán a člověka ovládá, neboť takový přistup  k životu nevyhnutelně vede k sebedestrukci a sebezničení, jak je to popsáno v dílech řeckých klasiků“. Na černé listině se ocitli také Julius Caesar a Coriolanus, (´glorifikace diktatury´), hra Princ Bedřich Homburský Heinricha von Kleista (pro ‚šovinismus‘); Tolstého Živá mrtvola (´spravedlivá kritika společnosti vede k asociálním koncům´); všechny hry Knuta Hamsuna (´prostá nacistická ideologie´) a všechny hry kohokoli jiného, ​​kdo „snadno přešel do služeb nacismu“.³⁸

S ohledem na Disraeliho výrok, že „kniha může být věcí stejně tak velkou jako bitva“, byl zahájen rozsáhlý program vydávání knih, jehož cílem bylo co nejúčinněji „představit německému čtenáři americký příběh a hodnoty“.³⁹ Okupační správa se snažila přilákat komerční vydavatele, kterým zajistila stálý přísun ‚běžných knih‘, které byly považovány za ‚přijatelnější než publikace vydávané vládou, protože nenesly stigma propagandy‘.⁴⁰ O nic jiného než o propagandu ovšem ve skutečnosti nešlo. Jen překlady, které si objednalo oddělení psychologické války při americké vojenské správě, čítaly stovky titulů – od Občana Toma Painea Howarda Fasta po New Deal v akci Arthura M. Schlesingera Jr. či Built in the USA z Muzea moderního umění. V německých edicích se objevily i knihy ‚vhodné pro děti v jejich nejvnímavějším věku‘, například Podivuhodné příběhy Nathaniela Hawthorna, Jankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše Marka Twaina či Malé městečko na prérii Laury Ingalls Wilderové.

Poválečné renomé mnoha Američanů v Německu (a na dalších okupovaných územích) bylo těmito vydavatelskými programy výrazně posíleno. A prestiž americké kultury prudce vzrostla díky distribuci děl Louisy May Alcottové, Pearl Buckové, Jacquese Barzuna, Jamese Burnhama, Willy Gatherové, Normana Cousinse, Williama Faulknera, Ellen Glasgow, Ernesta Hemingwaye, F. O. Matthiessena, Reinholda Niebuhra, Carla Sandburga, Jamese Thurbera, Edith Wharton a Thomase Wolfeho.

Jako součást výslovně „antikomunistického programu“ byli podporováni rovněž evropští autoři. Za žádoucí byla považována „jakákoli kritika sovětské zahraniční politiky a komunismu jako formy vlády, kterou shledáváme objektivní, přesvědčivě napsanou a aktuální“.⁴¹  Tato kritéria výborně splňovalo vyprávění Andreho Gide o jeho deziluzí naplněných zážitcích v Rusku, Návrat ze Sovětského svazu; Tma o polednách a Jogín a komisař Arthura Koestlera; a Chléb a víno od Ignazia Silona. Pro Koestlera a Siloneho to bylo první z mnoha dalších vystoupení pod křídly americké vlády. Některým knihám však bylo schválení k publikaci odepřeno. Jednou z prvních obětí se stala dnes už anachronická práce Johna Fostera Dullese Rusko a Amerika: Tichomořští sousedé.⁴²

V oblasti umění přednesla paní Moholy-Nagy německému publiku přednášku o díle svého zesnulého manžela Laszla a o novém a vzrušujícím směru, kterým se ubírá ‚Nový Bauhaus‘ v Chicagu (nyní Institut Technologie s výukou systémového designu, pozn. překl.). Její přednáška, jak poznamenal jeden sympatizující novinář, byla ‚velmi poučným příspěvkem k neúplné představě, kterou máme o americké kultuře a umění‘.⁴³ Tuto představu dále obohatila a rozšířila výstava abstraktních obrazů z Guggenheimova muzea.

Pro newyorskou školu, známou jako Škola abstraktního expresionismu, to byla první zkušenost s vládním sponzorstvím. „Aby nové myšlenky nepůsobily příliš šokujícím dojmem, bylo publikum opatrně vedeno a připravováno přednáškami na téma ‚Základní úvahy o moderním umění‘, které prostřednictvím důvěrně známých středověkých obrazů otevíraly cestu k představení ‚abstraktních možností uměleckého vyjádření‘.

Vzhledem k tomu, že vzpomínky na výstavy Entartekunst, „zvrhlého umění“⁴⁴, a následný odchod mnoha umělců do Spojených států byly stále bolestně živé, mnohým se zdálo, že evropská kultura, smetená barbarskou vlnou fašismu, našla útočiště na březích nové Byzance – Ameriky. Diváci, kteří zažili přeplněná shromáždění nacistické strany v Norimberku, údajně s posvátnou bázní (se směsicí strachu a obdivu) poslouchali jednoho přednášejícího, který „mluvil o obrovských symfonických koncertech pod širým nebem v noci, kde se shromáždilo tolik lidí, kolik by normálně přišlo na stadiony během důležitých sportovních utkání.“⁴⁵

Ne všechny tyto akce měly vysokou úroveň. Uvedení německé mutace časopisu Ellery Queen’s Mystery Magazine na trh nechalo lidi jako Michael Josselson zcela chladnými. A ne všichni byli přesvědčeni, že Yale Glee Club⁴⁶ je tím nejlepším prostředkem, „jak nade vší pochybnost dokázat‚ že právě pěstování umění na univerzitách je tím nejúčinnějším lékem proti kolektivismu“.⁴⁷ Dokonce i škola v Darmstadtu začala nejistě. Odvážná iniciativa americké vojenské správy, Darmstadtský letní kurz nové hudby, málem skončila nepokoji poté, co debata o nové hudbě přerostla v otevřeně nepřátelskou konfrontaci. Jeden oficiální závěr zněl: „Je obecně přijímáno, že většina této hudby není dobrá a bylo by lepší, kdyby se vůbec nehrála. Přílišný důraz na dvanáctitónovou hudbu je politováníhodný. Jeden kritik popsal tyto koncerty jako „Triumf diletantismu“… Francouzští studenti zůstali stranou ostatních a chovali se snobsky. Jejich učitel Leibowitz jim předkládá jen ten nejradikálnější druh hudby a otevřeně opovrhuje všemi ostatními. Jeho žáci se po něm opičí. Obecně se rozšířil pocit, že kurz pro příští rok by měl mít jiný, všestrannější charakter.“⁴⁸  Darmstadt se samozřejmě během několika dalších let stal citadelou progresivní experimentální hudby.⁴⁹

Ale všechny symfonické koncerty, divadelní hry a výstavy nemohly zakrýt jedinou, surovou pravdu té dlouhé, kruté zimy roku 1947: Evropa se rozpadala. Rozbujelý černý trh, sociální nepokoje a řada ochromujících stávek organizovaných převážně komunistickými odborovými svazy, způsobily takový stupeň degradace a bídy, jaký lidé zažívali pouze v nejtvrdších okamžicích války. V Německu byly peníze bezcenné, bylo téměř nemožné získat lékařskou péči nebo koupit oblečení, celé rodiny žily v podzemních bunkrech bez vody a elektřiny, a mladé dívky a chlapci nabízeli americkým vojákům sex výměnou za tabulku čokolády.

„Dne 5. června 1947 přednesl generál George Catlett Marshall, náčelník štábu americké armády během války a nyní Trumanův ministr zahraničí, plán, jak čelit ‚velké krizi‘. Proslov pronesl při 296. promocích na Harvardu, jichž se zúčastnili atomový fyzik Robert Oppenheimer, generál Omar Bradley, který velel vylodění v Normandii, a T.S. Eliot (všichni, stejně jako Marshall, byli oceněni čestnými tituly). Marshallův desetiminutový projev představoval klíčový okamžik pro osud poválečné Evropy. Varoval, že ‚celý svět [a]… způsob života, jaký jsme dosud znali‘, balancuje doslova na pokraji rovnováhy, a vyzval Nový svět, aby vstoupil do této situace s razantním programem finančních úvěrů a rozsáhlé materiální pomoci a zabránil tak zhroucení Starého světa. „Panuje zde rozsáhlá nestabilita. Připravují se plány na změnu tváře Evropy, jak ji známe, změnu, která je v rozporu se zájmy svobodného lidstva a svobodné civilizace,“ prohlásil Marshall. „Pokud ponecháme Evropu svému osudu, nebude možné vyhnout se  extrémně silné ekonomické recesi, sociální nespokojenosti vedoucí k násilí a politickému zmatku, které způsobí, že historický základ západní civilizace, jejíž jsme v souladu s naší vírou a dědictvím nedílnou součástí, nabude novou podobu podle vzoru tyranie, za jejíž zničení jsme v Německu bojovali.“⁵⁰

Když pronášel tato slova, generál Marshall pozoroval tváře studentů shromážděných v jarním slunci a stejně jako před ním John Crowe Ransom viděl „mladé mládence z Harvardu / zapálené jako pochodně a snažící se rozptýlit/ Jako bezcílné ohnivé pochodně, které je líto uhasit.‘⁵¹ Nebyla náhoda, že se rozhodl přednést svůj projev právě zde, a ne na nějakém formálním vládním pódiu. Neboť toto byli muži určení k uskutečnění „zjeveného osudu“  Ameriky, elita pověřená organizováním světa kolem hodnot, které komunistická temnota hrozila pohltit. Naplnění Marshallova plánu, jak se později začal nazývat, bylo jejich dědictvím. ⁵²

Marshallův projev měl za cíl posílit ideologickou výzvu k akci, kterou před několika měsíci pronesl prezident Truman a která byla okamžitě pojmenována a zakotvena jako „Trumanova doktrína.“ V projevu v Kongresu v březnu 1947 o situaci v Řecku, kde hrozil nástup komunistů k moci, Truman apokalyptickým tónem vyzval k nové éře americké intervence: „V tomto okamžiku světových dějin musí každý národ učinit volbu mezi dvěma alternativními cestami (způsoby života),“ prohlásil. „Volba nebývá příliš často svobodná. Jeden způsob života je založen na vůli většiny… Druhý… je založen na vůli menšiny násilně vnucené většině. Spoléhá na teror a útlak, kontrolovaný tisk a rozhlas, nedemokratické volby a potlačování osobních svobod. Domnívám se, že politikou USA musí být podporovat svobodné národy, které se brání pokusům o podrobení ozbrojenými menšinami nebo tlakem zvenčí. Domnívám se, že musíme pomáhat svobodným národům, aby si vyřešily své vlastní osudy svým vlastním způsobem.“⁵³

Po Trumanově projevu řekl ministr zahraničí Dean Acheson kongresmanům: „Dospěli jsme do situace, která nemá od starověku obdoby. Od dob Říma a Kartága⁵⁴ nedošlo na této zemi k tak zásadní polarizaci moci. Dnes jsou navíc dvě velmoci rozděleny nepřeklenutelnou ideologickou propastí.“⁵⁵ Joseph Jones, úředník ministerstva zahraničí, který připravil text Trumanova projevu ke Kongresu, chápal obrovský dopad prezidentových slov:  „Všechny překážky, které stály v cestě odvážnému jednání, byly skutečně odstraněny.“ Mezi architekty politiky panoval pocit, že se otevírá nová kapitola světových dějin a že oni sami jsou těmi nejprivilegovanějšími lidmi, účastníky dramatu, jaké se jen zřídka odehraje třeba i v dlouhé historii velkého národa.“⁵⁶

Hluboké pochopení historického rozměru poválečné role Ameriky, vyvolané Trumanovým projevem, poskytlo rétorický rámec pro pozdější, méně otevřeně protikomunistický projev generála Marshalla. Spojení obou – balíčku hospodářské pomoci v kombinaci s ideologickou orientací – vyslalo jednoznačný signál: budoucnost západní Evropy, pokud vůbec nějakou budoucnost má, je nyní nerozlučně spjata s Pax Americana.

Dne 17. června 1947 napadl sovětský deník Pravda Marshallův návrh jako rozšíření Trumanova ,plánu politického nátlaku prostřednictvím dolarů a programu zasahování do vnitřních záležitostí jiných států‘.⁵⁷ Ačkoliv byl SSSR Marshallem pozván, aby se zúčastnil jeho celoevropského rekonstrukčního programu, „toto pozvání,“ jak řekl George Kennan, „bylo neupřímné, a bylo formulováno tak, aby bylo odmítnuto.“⁵⁸ Jak se dalo očekávat, Sovětský svaz účast na plánu nepřijal. Jejich námitky byly možná přehnané, ale v podstatě měli Sověti pravdu, když odhalili spojení humanitárního záměru plánu s méně zřejmým politickým programem. Plán byl vypracován v souladu s cíli studené války a snažil se vrazit klín mezi Moskvu a její satelitní režimy,⁵⁹ což mělo ke skutečné spolupráci mezi zeměmi hodně daleko. „Od samého začátku bylo samozřejmé, že je důležité nedat komunistům šanci vměšovat se do těchto zemí a jejich poválečné obnovy,“ napsal později Dennis Fitzgerald, jeden z architektů Marshallova plánu. „Vždy se objevoval argument, že pokud nebudeme plně chápat potřeby zemí X, Y a Z, komunisté této situace využijí k prosazení vlastních zájmů.“⁶⁰ Richard Bissell, zástupce ředitele Marshallova plánu, tento názor podporoval: „Ještě před vypuknutím korejské války bylo dobře známo, že Marshallův plán nikdy nebyl záležitostí čistého altruismu. Předpokládalo se, že stabilizace ekonomiky zvýší význam zemí západní Evropy jako členů NATO a nakonec jim umožní přijmout vojenské závazky na podporu našeho úsilí ve studené válce.“⁶¹ Potichu se od těchto zemí také očekávalo, že převezmou další povinnosti „na podporu úsilí ve studené válce“, a za tímto účelem začaly být fondy Marshallova plánu brzy odkláněny na financování kulturního boje na Západě.

Dne 5. října 1947 se v Bělehradě konalo první zasedání Komunistického informačního úřadu (Kominforma). Kominforma, která byla založena v Moskvě v září předchozího roku, byla Stalinovou novou operační základnou pro politický boj, když nahradila dříve zrušenou Kominternu. Bělehradská schůzka byla využita ke zpochybnění Trumanovy doktríny a Marshallova plánu, které byly odsouzeny jako „agresivní výmysly určené k uspokojení amerických aspirací na světovou nadvládu“.⁶² Andrej Ždanov, architekt Stalinovy ​​nelítostné kulturní politiky, řekl komunistům v západní Evropě, že „Pokud jsou připraveni ujmout se vedení všech sil odhodlaných bránit národní čest a nezávislost v boji proti pokusům o ekonomické a politické podmanění jejich zemí…, pak žádný plán na dobytí Evropy nemůže uspět.‘‘⁶³ Stejně jako se Marshall rozhodl oslovit intelektuální srdce Ameriky, tak Ždanov vyzval inteligenci celého světa, aby se chopila svých per a pod praporem komunismu se zapojila do boje proti americkému impériu. „Komunistické strany Evropy dosáhly značných úspěchů ve své práci mezi inteligencí. Potvrzuje to skutečnost, že v těchto zemích jsou nejlepší lidé vědy, umění a literatury členy komunistické strany, vedou pokrokový boj mezi inteligencí a svou tvůrčí a neúnavnou prací získávají stále větší počet intelektuálů pro věc komunismu.“⁶⁴

Později téhož měsíce se ideologické úderné oddíly Kominformy sešly ve východním Berlíně na spisovatelském kongresu, který se konal v divadle Kammerspiel.⁶⁵ Zatímco se „debatovalo“ (samozřejmě o žádnou debatu nešlo), mladý Američan se špičatým plnovousem podivně připomínajícím Lenina vtrhl na pódium a popadl mikrofon. Mluvil bezchybnou němčinou a 35 minut dokázal udržet pozice! Chválil ty spisovatele, kteří měli odvahu vystoupit proti Hitlerovi a ukazoval paralely mezi nacistickým režimem a novým komunistickým policejním státem. Byla to nebezpečná doba. Narušit průběh jednání a pokazit program komunistické propagandistické akce je buď šílené, nebo odvážné. Nebo obojí. A tak se na scéně objevil Melvin Lasky.

Melvin Jonah Lasky se narodil v roce 1920 v Bronxu a vyrůstal v péči svého jidiš mluvícího dědečka, vousatého učence, který vychovával mladého Laskyho na příbězích z židovských legend. Jeden z „nejlepších a nejslibnějších“ studentů na newyorské City College, Lasky, vyšel z bouřlivých ideologických debat jako zarytý antistalinista se zálibou v intelektuální a někdy i fyzické konfrontaci. Vstoupil do státních služeb a pracoval jako průvodce u Sochy svobody, než se stal přispěvatelem do antistalinského časopisu Sol Levita, New Leader. Po odvodu do armády, se stal vojenským historikem  specializovaným na války a bojové operace 7. armády ve Francii a Německu. Do civilu odešel v Berlíně, kde potom pracoval jako německý korespondent pro New Leader a Partisan Review.

Malý a podsaditý Lasky kráčel se vzpřímenými rameny a vystrčenou hrudí jako by se chystal k boji a přitom kolem sebe vrhal vražedné pohledy. V drsné atmosféře City College si osvojil špatné způsoby, které ho opouštěly jen zřídka. Ve svém militantním antikomunismu byl, abychom to charakterizovali jeho vlastním přívlastkem, který někomu propůjčil, „pevný jako Gibraltarská skála“. Neústupný a odhodlaný jako vlk, se Lasky stal silou, se kterou bylo třeba počítat, protože v kulturní kampani studené války hrál podle svých vlastních not. Expresivní protest na Kongresu východoněmeckých spisovatelů mu vynesl titul „Otec studené války v Berlíně“. Jeho čin dokonce rozzuřil americké úřady, které mu pohrozily vyhazovem. Zděšen nerozhodností svých nadřízených přirovnal Berlín k „pohraničnímu městu ve státech poloviny devatenáctého století: Indiáni jsou na obzoru a vše, co máte po ruce, je puška, a pokud ji nemáte, zaplatíte skalpem. Ale v té době bylo pohraniční město plné těch, kteří bojovali proti Indiánům… Tady má jen velmi málo lidí odvahu, a pokud ji mají, obvykle neví, kterým směrem namířit pušku.“⁶⁶

Lasky ale znal šerifa, a protože neměl v úmyslu utéct z města, vzal si ho pod křídla vojenský velitel, generál Luciuse Claye. Lasky si mu postěžoval, že zatímco sovětská lež obletěla zeměkouli rychlostí blesku, pravda si teprve obouvá boty. Své názory vyjádřil v dokumentu předloženém Clayově kanceláři 7. prosince 1947, ve kterém horlivě volal po radikální reorganizaci americké propagandy. Tento dokument, známý jako „Návrh Melvina Laskyho“, nastiňuje jeho vlastní projekt vedení kulturní studené války: „Vznešené naděje na mír a mezinárodní jednotu nás zaslepily vůči faktu, že politická válka proti Spojeným státům se již rozeběhla, přičemž nejintenzivněji v Německu. Tytéž staré antidemokratické a protiamerické formule, na nichž byly vychovávány generace Evropanů a které Goebbelsovská nacistická propagandistická mašinérie přivedla k vrcholu, jsou nyní recyklovány. Konkrétně: „Domnělý hospodářský egoismus USA (Strýček Sam jako Shylock); jejich domnělá hluboká politická reakčnost („žoldácký kapitalistický tisk“ atd.); jejich domnělá kulturní svévole („mánie jazzu a swingu“, rozhlasová reklama, hollywoodské ‚banality‘, ‚cheesecake a leg-art‘ (fotografie nahotin a fotografie odhalující nohy žen); jejich domnělé morální pokrytectví (otázka postavení černochů, podílníci na půdě (sharecropping), ‚Okies‘);⁶⁷ a tak dále, a tak dále…“ ⁶⁸

„Osvědčený americký recept: ‚Rozsviťte světlo a lidé si najdou svou vlastní cestu‘ jen umocnil  možnost snadno přejít z jednoho tábora do druhého jak v Německu, tak ve zbytku Evropy…,“ pokračoval Lasky svým svérázným jadrným stylem ve formulování problému, „Bylo by pošetilé očekávat, že se nám podaří primitivního divocha odnaučit víře v mystickou moc lesních bylin pouhým šířením moderních vědeckých lékařských informací… Nebyli jsme úspěšní v boji proti různým faktorům – politickým, psychologickým, kulturním – které působily proti americké zahraniční politice, zejména proti provádění Marshallova plánu v Evropě. To, co nyní potřebujeme,“ pokračoval Lasky bez dechu, „je činorodá pravda, dostatečně odvážná na to, aby vstoupila do zápasu, ne taková, která se chová jako bohorovný přihlížející. Buďte si jisti,“ varoval, „že podstata studené války je z velké části kulturní. A právě zde máme v americkém programu vážnou slabinu, kterou nepřátelé americké zahraniční politiky nejvíce zneužívají… Tato slabina … je skutečná a závažná.“⁶⁹

„Skutečnou a závažnou“ slabinou, o níž Lasky mluví, je neschopnost „získat pro americkou věc vzdělané a kultivované třídy, které by v konečném důsledku a v dlouhodobém časovém horizontu vykonávaly morální a politické vedení společnosti“. Tento nedostatek by podle něj mohl být částečně kompenzován vydáním nového časopisu, který by „na jedné straně sloužil jako konstruktivní podnět pro rozvoj německo-evropského myšlení a na druhé straně by ukázal, že za oficiálními představiteli americké demokracie stojí velká a pokroková kultura s bohatými úspěchy v umění, literatuře, filozofii a těch aspektech kultury, které spojují svobodné tradice Evropy a Ameriky.“⁷⁰

O dva dny později předložil Lasky ‚Prospekt pro American Review‘, jehož účelem měla být „podpora obecných cílů americké politiky v Německu a Evropě tím, že se představí myšlenkové zázemí, duchovní aktivita a literární i intelektuální úspěchy, z nichž americká demokracie čerpá inspiraci“. Časopis, tvrdil Lasky, měl dokázat, že „Amerika a Američané dosáhli zralých úspěchů ve všech sférách lidského ducha společných jak Starému, tak i Novému světu“, a tím se stát i prvním seriózním pokusem „osvobodit velkou část německé inteligence od komunistického vlivu.“⁷¹

Výsledkem Laskyho aktivismu byl měsíčník Der Monat (Měsíc), jehož cílem bylo vytvořit ideologický most mezi německými a americkými intelektuály a, jak výslovně uvedl Lasky, usnadnit  prosazování zájmů americké zahraniční politiky podporou „hlavních cílů americké politiky v Německu a Evropě“. Časopis byl založen s podporou generála Claye 1. října 1948 a Lasky se stal jeho šéfredaktorem. Byl vytištěn v Mnichově a letecky přepraven do Berlína na palubách spojeneckých nákladních letadel, na kterých bylo město během blokády závislé. V průběhu let byl Der Monat financován z „tajného fondu“ Marshallova plánu, poté z pokladny Ústřední zpravodajské služby, pak z peněz Fordovy nadace a poté opět z prostředků CIA.  I pokud jde o samotné financování, byl časopis produktem – a dokonalým příkladem – americké strategie v kulturní dimenzi studené války.

Monat se stal chrámem víry, že vzdělaná elita je schopna vést poválečný svět způsobem, který zabrání jeho záhubě. Ta víra a spolupráce s americkou okupační správou byla tím, co spojovalo Laskyho, Josselsona a Nabokova. Stejně jako Jean Cocteau, který měl brzy varovat Ameriku: ‚Nezachrání vás zbraně ani peníze, nýbrž myslící menšina, protože svět umírá – už nemyslí (pensé), jen utrácí (dépense),‘⁷² chápali, že dolary Marshallova plánu to samy o sobě nezachrání: finanční podpora musí být doplněna intenzivním programem kulturní války. Tento podivný triumvirát – politický aktivista Lasky, bývalý obchodní nákupčí Josselson a hudební skladatel Nabokov – byli připraveni postavit se do čela toho, co se pod jejich vedením mělo stát jednou z nejambicióznějších tajných operací studené války: získání západní inteligence pro prosazení amerických záměrů.

2. Poznámky pod čarou (obsahují jak poznámky autorky – obvykle uvedení zdrojů k citacím v textu – tak poznámky překladatele).

1. Willy Brandt, citát ‘The Big Chill’, Sunday Times, 5.ledna 1997. ↩︎
2. Pojem mythomaniacal označuje posedlost mýty nebo nereálnými, idealizovanými představami. V souvislosti s Hitlerem vyjadřuje, že jeho „sen o Německu“ byl chorobně přehnaný, mytologizovaný a nebezpečně nereálný, pozn.překl. ↩︎
3. Clarissa Churchill, ‘Berlin Letter´, Horizon, vol.13/75, březen 1946. ↩︎
4. Persilschein“ – doslova „persilový lístek“ – byl lidový název pro potvrzení vydávané v poválečném Německu v rámci procesu denacifikace. Dokládal, že jeho držitel nebyl zapleten do nacistických zločinů a mohl tak znovu pracovat či zastávat veřejné funkce. Název vznikl podle známé značky pracího prášku Persil – symbolicky měl dotyčného ‚očistit‘. V praxi šlo často o formální osvědčení, které mohlo být získáno poměrně snadno a umožnilo i mnohým bývalým nacistům rychlý návrat do běžného života, pozn. překl. ↩︎
5. Tapisérie Aubusson jsou slavné francouzské ručně tkané gobelíny vyráběné od 15. století ve městě Aubusson. ↩︎
6. Susan Mary Alsop, To Marietta from Paris 1945-1960 (New York: Doubleday, 1975). Podívejte se rovněž na Antony Beevor and Artemis Cooper, Paris After the Liberation, 1944-1949 (London;
   Hamish Hamilton, 1994). ↩︎
7. Nicolas Nabokov, Old Friends and New Music (London: Hamish Hamilton, 1951). ↩︎
8. Pach Dachau smyla v Hitlerově vaně. Jak se z modelky stala válečná fotografka – iDNES.cz ↩︎
9. James Burnham, quoted in Peter Coleman, The Liberal Conspiracy: The Congress for Cul-
   tural Freedom and the Struggle for the Mind of Postwar Europe (New York’ The Free
   Press, 1989). ↩︎
10. Michael Josselson, ‘The Prelude to My Joining The “Outfit”’ (MJ/HRC). ↩︎
11. Tato a podobné poznámky jsou většinou dílem americké protisovětské propagandy, jak jsme vysvětlovali v předmluvě k minulému dílu zde: https://nabojpravdy.cz/11-teorie-rizeni/112-ideologie/cesky-preklad-na-pokracovani-f-s-saunders-studena-valka-v-kulture-cia-a-svet-umeni-a-literatury-the-cultural-cold-war-the-cia-and-the-world-of-arts-and-letters-uvod/ – V knize jich je poměrně hodně, a není v našich silách upozorňovat na každý takový případ. Věříme, že čtenář sám dokáže rozlišit mezi tím, co se blíží skutečnosti a co je od ní naopak na hony vzdáleno, pozn. překl. ↩︎
12. Tamtéž ↩︎
13. Stuart Hampshire, interview, Oxford, December 1997. ↩︎
14. Michael Josselson, op.cit. ↩︎
15. Nicolas Nabokov, Bagdzh: Memoirs of a Russian Cosmopolitan (London: Seeker & War-
    burg, 1975). ↩︎
16. Benno D. Frank, Chief, Theater & Music Control, OMGUS Education & Cultural Rela-
    tions Division, 30 June 1947, ‘Cancellation of Registration for German Artists’ (OM-
    GUS/RG260/NARA). ↩︎
17. Nicolas Nabokov, Old Friends and New Music. ↩︎
18. Tamtéž ↩︎
19. Melvin Lasky, interview, London, August 1997 ↩︎
20. Režim třetí říše označoval některé umělce jako „degenerované“, což znamenalo, že jejich hudba nebo styl byl podle nacistů nevhodný, často kvůli modernismu nebo židovskému původu. Paul Hindemith, slavný skladatel, byl jedním z těchto umělců. Furtwängler se mu otevřeně postavil na obranu, pozn.překl. ↩︎
21. „Jumping“ (vynechání, přeskočení…) znamenalo, že Furtwängler byl vyňat z formální denacifikační procedury (z povinného postupu), aby se vyhnul veřejnému ponižování, protože nebyl členem nacistické strany. pozn.překl.. ↩︎
22. Michael Josselson, op.cit. ↩︎
23. Nicolas Nabokov to Michael Josselson, 28 October 1977 (MJ/HRC). ↩︎
24. Na zasedání ‚Referendární komise Ministerstva školství pro posuzování politického postoje umělců, zpěváků, hudebníků, dirigentů a producentů vystupujících samostatně nebo určených k zaměstnání ve federálních divadlech‘ ve Vídni dne 25. března 1946 bylo shledáno: ‚Nedostatek špičkových dirigentů je notoricky známý, proto je nezbytné, aby Karajan působil v rakouském hudebním životě, zejména na Salcburském festivalu v roce 1946, a to ještě víc poté, co pozvánky zaslané čtyřem významným dirigentům světového renomé (Toscanini, Bruno Walter, Lord Beecham, Erich Kleiber) byly zatím odmítnuty. Není také pochyb o tom, že Karajan musí být považován za dirigenta první evropské kvality.‘ (NN/HRC). ↩︎
25. Titul Dame (Sir) of the British Empire, znamená, že osoba je vyznamenán/a za zásluhy, ale nebyl/a povýšen/a do šlechtického stavu, pozn. překl. ↩︎
26. William Donovan, quoted in R. Harris Smith, OSS: The Secret History of America’s First
    Central Intelligence Agency (Los Angeles: University of California Press, 1972). ↩︎
27. Arthur Miller, Timebends: A Life (London: Methuen, 1987). ↩︎
28. Gregory Bateson, Research & Analysis, OSS, to General Donovan, 18 August 1945
    (CIA.HSORG263/NARA). ↩︎
29. Richard Mayne, Postwar: The Dawn of Today’s Europe (London: Thames & Hudson, 1983).
    Mayne’s book is a vivid reconstruction of the physical and psychological conditions of
    post-Fascist Europe. I am indebted to his chapter on Berlin during the Allied occupa-
    tion. ↩︎
30. Vykreslování Rusů jako barbarů je dílem západní propagandy, proto se tomu ten atašé tak divil. Kdyby byl trochu vzdělanější, tak by byl věděl, že opak je pravdou. Věděl by např., že za Velké vlastenecké války moskevské metro sloužilo nejen jako úkryt, ale i jako kulturní stánek. Kromě škol, improvizovaných nemocnic atp. se tam pořádaly koncerty, hrálo se divadlo apod. Dalším takovým příkladem „necivilizovanosti Rusů“ je produkce a vysílání Šostakovičovy Leningradské symfonie v době blokády Leningradu do celého světa. Rusové dobře věděli a vědí, že vysoce hodnotná kulturní díla povznášejí a umocňují ducha jednotlivce, stejně jako ducha celého národa, pozn. překl. ↩︎
31. R. E. Colby, British Control Commission, Berlin, to Montague Pollock, 19 March 1947, BCCB/F0924/PR0). ↩︎
32. Alonzo Grace, Director, Education & Cultural Relations Division, ‘Out of the Rubble:
    An Address on the Reorientation of the German People’, Berchtesgaden, undated
    (OMGUS/ RG260/NARA). ↩︎
33. Výraz „oblečen v DuPontu“ odkazuje na oblečení z umělých vláken vyráběných firmou DuPont (např. nylon, dacron, orlon). Takové materiály byly v první polovině 20. století vnímány jako moderní, prestižní a technologicky pokrokové, přičemž někdy nesly i nádech umělosti, pozn.překl. ↩︎
34. W. G. Headrick, OMGUS Information Control Division, ‘Facts About the US Informa-
    tion Centers in Germany’, 19 August 1946 (OMGUS/RG260/NARA) ↩︎
35. Amerika-Haus Review, July 1950 (OMGUS/RG260/NARA), ↩︎
36. OMGUS Education & Cultural Relations Division, Theater & Music Section, ‘Periodic
    Report’, March 1947 (OMGUS/ RG260/NARA). ↩︎
37. Schillerovou zásadou moralische Anstalt (doslova „morální instituce“) se rozuměl koncept, že divadlo má nejen pobavit, ale i formovat morální cítění diváků. Podle Schillera má dramatické umění vést k etickému a estetickému vnímání světa, rozvíjet schopnost rozlišovat dobro a zlo a podporovat občanskou a lidskou ctnost. Divadlo tedy není jen zábavou, ale i prostředkem mravního vzdělávání společnosti, pozn.překl.. ↩︎
38. Lionel Royce, Theater & Music Section, OMGUS Education & Cultural Relations Divi-
    sion, to Hans Speier, Office of War Information, Washington, 12 May 1945 (OM-
    GUS/RG260/ NARA). ↩︎
39. Program tedy využíval knihy jako prostředek kulturní a ideologické propagandy, podobně strategicky, jako by se plánovala vojenská akce, pozn. překl. ↩︎
40. Douglas Waples, Publications Section, OMGUS Information Control Division, ‘Publica-
    tions for Germany. Agenda for Psychological Warfare Division and Office of War In-
    formation Conference’, 14 April 1945 (OMGUS/RG260/NARA) ↩︎
41. Ula Moeser, OMGUS Information Control Division, ‘Political Education Program’, un-
    dated (OMGUS/RG260/NARA). ↩︎
42. Dullesova studie Russia and America: Pacific Neighbors (1946) rychle zastarala, protože vycházela z poválečných předpokladů o pokračující spolupráci USA a SSSR v oblasti Tichomoří. Tyto předpoklady však během několika měsíců zhatil nástup studené války a prudká ideologická polarizace, takže publikace působila v novém kontextu jako anachronická, pozn. překl. ↩︎
43. Quoted in Amerika-Haus Review, July 1950 (OMGUS/RG260/ NARA). ↩︎
44. Entartete Kunst („Zvrhlé umění“) byla série nacistických propagandistických výstav pořádaných od roku 1937, jejichž cílem bylo zdiskreditovat moderní umění (expresionismus, dadaismus, kubismus, surrealismus aj.). Nejznámější výstava se konala v Mnichově v roce 1937 a prezentovala přes 650 děl od více než 100 umělců, často se zesměšňujícími popisky. Měla ukázat ‚úpadek‘ moderní kultury ve srovnání s oficiálním nacistickým uměním, pozn. překl. ↩︎
45. Tamtéž ↩︎
46. Yale Glee Club – univerzitní pěvecký sbor Yaleovy univerzity (založen 1861), jeden z nejstarších a nejprestižnějších amerických studentských sborů. Po druhé světové válce se stal hudebním ‚ambasadorem‘ USA a podnikal zahraniční turné jako součást kulturní diplomacie., pozn. překl. ↩︎
47. Ralph Bums, Chief, OMGUS Cultural Affairs Branch, ‘Review of Activities’, July 1949
    (OMGUS/RG260/NARA). ↩︎
48. Tamtéž ↩︎
49. Darmstadtská škola – okruh avantgardních skladatelů kolem poválečných Letních kurzů nové hudby v Darmstadtu (od 1946). Prosazovali tzv. serialismus, metodu navazující na dvanáctitónovou hudbu, která staví skladbu na přísném uspořádání tónů, rytmu a dalších prvků podle předem daných ‚řad‘.“ Viz např.: Boulez, Structures I, pozn. překl. ↩︎
50. George C. Marshall, Harvard Commencement Address, 5 June 1947, printed in Foreign
    Relations of the United States, vol.3, 1947 (Washington: United States Government Print-
    ing Office, 1947). ↩︎
51. John Crowe Ransom, ‘Address to the Scholars of New England’ (Harvard Phi Beta
    Kappa Poem), 23 June 1939, Selected Poems (New York: Knopf, 1964). Pozn. překladatele: „Citát z básně Johna Crowe Ransoma – ‚mladé bakaláře z Harvardu, jako pochodně, a pobíhající, aby se rozptýlili, jako bezcílné jiskry, jichž je líto uhasit‘ – Marshall použil k metaforickému popisu studentů. Vyjadřuje jejich energii, zápal a potenciál, který je zatím neusměrněný, ale vzácný a cenný. V projevu tak studenti představují budoucí elitu, která má převzít vedení ve světě a uskutečnit hodnoty, které Amerika hájí.“ ↩︎
52. ‚Zjevený osud‘ (Manifest Destiny) je historický koncept, podle něhož Spojené státy měly bohem určený úkol šířit svou civilizaci, hodnoty a politický systém do celého světa, pozn. překl. ↩︎
53. Harry S. Truman, Address to Congress, 12 March 1947, printed in Harry S. Truman,
    Memoirs: Year of Decisions (New York: Doubleday, 1955). ↩︎
54. Přirovnání k Římu a Kartágu odkazuje na klasický střet dvou supervelmocí starověku během Punských válek (3.–2. stol. př. n. l.), kdy se rozhodovalo o hegemonii nad Středomořím. Acheson touto paralelou zdůraznil, že soupeření USA a SSSR po druhé světové válce představuje podobně zásadní a osudovou konfrontaci, navíc vyostřenou ideologickým protikladem, pozn. překl. ↩︎
55. Dean Acheson, quoted in Joseph Jones, Fifteen Weeks (New York: Viking, 1955). ↩︎
56. Joseph Jones, tamtéž. ↩︎
57. Pravda, 17 June 1947. ↩︎
58. George Kennan, quoted in Walter L. Hixson, George F. Kennan: Cold War Iconoclast (New
    York: Columbia University Press, 1989). ↩︎
59. Walter L. Hixson, tamtéž ↩︎
60. Dennis Fitzgerald, quoted in ibid. ↩︎
61. Richard Bissell, Reflections of a Cold Warrior: From Yalta to the Bay of Pigs (New Haven:
    Yale University Press, 1996). ↩︎
62. Quoted in Americans for Intellectual Freedom, ‘Joint Statement on the Cultural and Sci-
    entific Conference for World Peace’, March 1949 (ACCF/NYU). ↩︎
63. Andrei Zhdanov, ‘Report on the International Situation’, Politics and Ideology (Moscow:
    1949). ↩︎
64. Tamtéž ↩︎
65. Divadlo „Kammerspiel“ (německy Kammerspieltheater) označuje malé, intimní divadlo zaměřené na psychologicky a dramaticky propracovanou hru, často se soustředěním na osobní konflikty a vnitřní život postav spíše než na velkolepé scénografie nebo epické děje, pozn. překl. ↩︎
66. Melvin Lasky to Dwight Macdonald, 10 October 1947’ (DM/STER) ↩︎
67. Sharecropping vznikl v jižních státech USA po občanské válce jako zemědělský pracovní systém, kde najatí zemědělci bez vlastní půdy pracovali na pozemcích jiných lidí a za to dostali část z úrody; Termín „Okies“ označoval (a často stále označuje) chudé farmáře z Oklahomy a dalších států amerického Jihu, kteří v období Velké hospodářské krize migrovali na západ do Kalifornie a jiných států kvůli environmentální katastrofě Dust Bowl a ekonomickým těžkostem. Termín byl pejorativní a nesl s sebou stigma chudoby, nevzdělanosti a podřadnosti, pozn. překl. ↩︎
68. Melvin Lasky, ‘The Need for a New, Overt Publication’, 7 December 1947 (OMGUS/RG260/NARA). ↩︎
69. Tamtéž ↩︎
70. Tamtéž ↩︎
71. Melvin Lasky, ‘Towards a Prospectus for the “American Review”’, 9 December 1947
    (OMGUS/RG260/NARA). ↩︎
72. Jean Cocteau, quoted in Serge Guilbaut, ‘Postwar Painting Games’, Reconstructing Mod-
    ernism (Cambridge: MIT Press, 1990). ↩︎

3. Podrobnější vysvětlivky překladatele k některým pojmům (stručné vysvětlení je v poznámce pod čarou):

1. Pojem „mythomaniacal“ pochází z řeckého mythos (mýtus) a mania (šílenství, posedlost).

• Doslovně: posedlý mýty, přehnaně idealizující nebo vymýšlející příběhy.
• V přeneseném významu: označuje někoho, kdo má chorobnou potřebu vyprávět nebo žít ve vlastních mýtech, nereálně idealizovaných vizích či iluzích.
• V kontextu Hitlera tedy znamená, že jeho „sen o Německu“ nebyl jen politický program, ale chorobně přehnaná, nereálná a mytologizovaná představa, která mohla být až nebezpečná

2. Tapisérie Aubuson

Aubusson je francouzské město v regionu Nouvelle-Aquitaine, které se od středověku proslavilo výrobou gobelínů a koberců. Tapisérie Aubusson tedy znamenají ručně tkané nástěnné koberce a gobelíny z Aubussonu, vyráběné technikou ručního tkaní na vertikálních nebo horizontálních stavech.

• Tkalcovství se v Aubussonu rozvinulo už ve 14.–15. století.
• Největšího rozmachu dosáhlo v 17. a 18. století, kdy je král Ludvík XIV. povýšil na „královskou manufakturu“.
• Témata gobelínů byla často mytologická, biblická, historická nebo přírodní (krajinomalby, lovecké scény).
• Dodnes tam fungují dílny, které udržují tradiční techniku.
• Aubusson zůstává symbolem luxusní tapisérie a je zapsán na seznamu UNESCO – nehmotné kulturní dědictví lidstva.

3. Lee Millerová

Známá fotografie Lee Millerové ve vaně Hitlerova bytu v Mnichově (ne v berlínském bunkru!) vznikla 30. dubna 1945 a pořídil ji její kolega David E. Scherman pro časopis LIFE.

Na snímku Millerová není nahá – je ve vaně oblečená (má na sobě župan/vojenskou košili nebo ručník přes tělo), ovšem bosá, protože boty (které si sundala) stojí před vanou, vedle nich je i její uniforma a na okraji vany je vidět sprchová hadice. To může vzbuzovat dojem, že je nahá, ale ve skutečnosti byla oblečená.

To, co píše text („posed fully dressed“), je ale trochu nepřesné – spíš to znamená, že nebyla svlečená pro focení, nýbrž to byla inscenovaná fotografie v jejích vojenských šatech a s osobními věcmi kolem. Více o Lee Millerové zde.

4. Wilhelm Furtwängler

• Narodil se v roce 1886, byl jedním z nejvýznamnějších dirigentů 20. století.
• Dirigoval například Berlínskou filharmonii a měl obrovský vliv na německou hudební scénu.
• I přesto, že původně bránil některé umělce, Furtwängler později dospěl k „vzájemně výhodnému kompromisu“ s nacisty.
• To znamená, že si zachoval svou kariéru a postavení tím, že částečně spolupracoval s režimem.
• Byl jmenován pruským státním radou a dostal další významné funkce od nacistů, což mu umožnilo pokračovat v dirigování Berlínské filharmonie a Berlínské státní opery.
• Po válce v roce 1947 byl kritizován (opprobrium = veřejné odsouzení), protože spolupráce s nacisty byla pro mnohé nemorální, i když jeho situace byla složitá.
  Kritici se zaměřovali na otázku: Měl Furtwängler odmítnout všechny nacistické nabídky a riskovat kariéru a možná i život, nebo bylo jeho kompromisní jednání ospravedlnitelné, aby mohl chránit hudbu a některé umělce?
  
  Celkově jde o morálně komplikovanou situaci: Furtwängler nebyl fanatikem režimu, ale jeho kompromisy umožnily, aby pokračoval v kariéře během totalitního režimu. To vyvolalo po válce otázky ohledně odpovědnosti intelektuálů a umělců v obtížných historických situacích.

5. Britská šlechta (Peerage) vs. Rytířské/čestné tituly (Honours)

Peerage = skutečná šlechta – To je to, co si člověk obvykle představí pod pojmem „šlechtický titul“.

• Tituly: Duke / Marquess / Earl / Viscount / Baron (vévoda, markýz, hrabě, vikomt, baron).
• Tradičně spojené s dědičností (dědí potomek).
• Peers měli dříve automatické místo v Sněmovně lordů (House of Lords). Dnes už jen část z nich.
• Př.: Winston Churchill mohl být povýšen do peerage, ale odmítl, aby mohl zůstat v Dolní sněmovně.

Honours = rytířské a záslužné řády – Sem patří tituly jako Sir (u mužů) a Dame (u žen).

• Uděluje je panovník v rámci tzv. Orders of Chivalry (např. Řád britského impéria – OBE, MBE, CBE, KBE/DBE).
• Nejsou dědičné – končí se smrtí držitele.
• Dávají právo používat Sir/Dame před jménem.
• Často udělené za zásluhy v umění, vědě, charitě, politice.
• Př.: Sir Paul McCartney, Dame Judi Dench.

Takže když někdo dostane titul Dame (Sir) of the British Empire, znamená to, že osoba je vyznamenán/a za zásluhy, ale nebyl/a povýšen/a do šlechtického stavu,

6. „Russia and America: Pacific Neighbors“

je kratší studie (63 stran), vydaná v roce 1946 americkým Council of the Institute of Pacific Relations. Zabývá se vztahem mezi Ruskem (tehdy Sovětským svazem) a Spojenými státy z perspektivy Tichomoří („Pacific”) – jaký mají vzájemný vliv, jak se chovají v geostrategickém kontextu oblasti Pacifiku a v kontextu světa po válce. Kniha je považována za anachronickou (tj. zastaralou v kontextu doby, v které je publikována a brzy po ní), z několika důvodů:

Perspektiva, která se brzy stala omezenou – to, co bylo relevantní v roce 1946, mohlo být už brzy překonáno změnami v politice USA, Sovětského svazu i ostatních mocností. Některé východiskové argumenty, které kniha používá, se staly zastaralými v politickém či strategickém smyslu, protože nové události změnily realitu.

Rychle se měnící situace po válce – 1946 bylo hned po skončení II. světové války, kdy se mnoho předpokladů o mezinárodních vztazích, strategiích a vlivech rychle změnilo. Sovětsko-americké vztahy, aliance, mocenské hranice, poválečné uspořádání – to všechno se vyvíjelo velmi dynamicky.

Předpoklady, které se brzy ukázaly neudržitelné – kniha možná vychází z předpokladů, že určité sovětské zájmy či americká politika budou pokračovat určitým způsobem, ale skutečnost ukázala, že to tak není: vznik studené války, bloková politika, železná opona, různé ideologické konfrontace, které problém změnily.

7. Citát z básně Johna Crowe Ransoma

‚mladé bakaláře z Harvardu, jako pochodně, a pobíhající, aby se rozptýlili, jako bezcílné jiskry, jichž je líto uhasit‘. Tento obraz Marshall používá k metaforickému popisu studentů:

• „mladé bakaláře z Harvardu, jako pochodně“ → studenti jsou plní energie, zápalu a potenciálu, jasní a živí, „svítí“ svou mladou silou.
• „a pobíhající, aby se rozptýlili, jako bezcílné jiskry“ → tato energie je ale zatím neusměrněná, rozptýlená, studenti ještě nejsou „organizovaní“ nebo zaměření, jejich síla je trochu chaotická.
• „jichž je líto uhasit“ → i přes jejich bezcílnost je škoda jejich nadání a energie; jsou vzácní a plní potenciálu.

Marshall tu studenty viděl jako budoucí elitu, která má přinést „světlo“ (hodnoty, organizaci, vedení) do poválečné Evropy. Metafora vyjadřuje nadšení, ale i křehkost a potřebu vedení – ti mladí lidé mají potenciál, ale potřebují být správně nasměrováni.

8. „Zjevený osud“ (angl. Manifest Destiny)

je historický pojem z 19. století, původně spojený s expanzí Spojených států.

• Vyjadřoval přesvědčení, že USA mají bohem určený úkol šířit svou civilizaci, politický systém a hodnoty přes celý kontinent (a později i ve světě).
• Byl používán jako ideologická ospravedlnění pro expanzi, kolonizaci a politický vliv – např. obsazování západních území, války s Mexikem, vliv v Latinské Americe.
• Ve 20. století, zejména po 2. světové válce, se tento termín užíval spíš obrazně: USA jako „strážce svobody a demokracie“, pověřené udržovat světový pořádek podle svých hodnot.

V kontextu Marshallova projevu:
Marshall mluví o studentech Harvardu jako o elitě, která má realizovat „americký zjevený osud“ – tedy převzít vedení ve světě, šířit demokracii a bránit Západ před komunistickou hrozbou.