Autor: Viktor Jefimov, 24.5.2020, Zdroj ve slovenštině. Předchozí – 3. část zde.
Dobře uspořádaný rozum je lepší než rozum dobře naplněný.
M. Montaigne, „Eseje“
Pokud se podaří uskutečnit vše, co bylo řečeno, pak z hlediska kvality získáme zcela jiný vzdělávací systém, který nejenže nebude přetěžovat žáky, ale dokonce bude řešit mnohé jejich osobnostní problémy, zděděné od starších pokolení.
Kombinace oddělené a společné výuky dívek a chlapců
Zvláštní otázkou je otázka společné a oddělené výuky dívek a chlapců (viz také metoda Bazarného a kniha VP SSSR „Potřebujeme jinou školu“). Oba způsoby mají své zastánce i odpůrce. Podle našeho názoru je třeba oba způsoby kombinovat v rámci jedné školy a stejných tříd. Základem názoru, že oba přístupy by se měly kombinovat a vzájemně doplňovat, jsou následující okolnosti:
Chlapci i dívky musí vyrůst a stát se plnohodnotnými členy společnosti, v níž nesmí existovat diskriminace mužů ani žen. A za tímto účelem musí mít jedni i druzí sjednocující, a nikoli rozdělující pohled a chápání světa, musí znát a chápat jeden druhého, což není možné při oddělené výuce, ale vyžaduje to výuku společnou, zejména ve formě seminářů a diskusí.
Zároveň má však každé z pohlaví jiné funkce v životě biologického druhu „Člověk rozumný“ a organizace života společnosti se musí budovat na tomto základě. Jinými slovy, tento biologický základ musí mít své nadstavby v kultuře společnosti. Proto existují věci, které nemá smysl učit dívky, a také věci, které nemá smysl učit chlapce. Navíc existuje i to, co dívky a chlapci do určitého věku nemusí znát vůbec, protože předčasné poznání může poškodit jejich psychiku během formování osobnosti. Ale ve věku, kdy se tyto poznatky pro ně stanou užitečnými, už musí být utvořena určitá struktura osobní psychiky (chápané jako informačně-algoritmický systém).
Existuje obecně známé tvrzení, že dívky dospívají rychleji než chlapci. Z hlediska tělesného vývoje je toto tvrzení správné. Ale z hlediska vývoje psychického je toto tvrzení iluzorní, protože během osobního vývoje si chlapci i dívky osvojují moc intuice a moc intelektu stejně rychle, jen v jiné posloupnosti. Dívky si rozvíjejí nejprve intuici a potom intelekt; chlapci nejprve intelekt a teprve potom intuici.
Bohužel, naše kultura je taková, že osobní rozvoj většiny chlapců se zastaví ještě dříve, než si stačí osvojit intuici; a osobní rozvoj většiny dívek se zastaví ještě dříve, než si stačí osvojit plnost svého intelektuálního potenciálu. Právě tato okolnost tvoří základ řady mužských vtipů „o blondýnkách“ a ženských vtipů a názorů o nepředvídavých a natvrdlých chlapech, které je třeba přesvědčovat o pravdivosti životních jevů, zřejmých ženě s dobrou intuicí.
Kromě toho výzkumy ukazují, že s nástupem menstruačního cyklu se i hormonální pozadí dívek začíná určitým způsobem měnit v závislosti na fázi menstruačního cyklu. Přitom hormonální pozadí má přímý biochemický vliv na mozkovou činnost, a tím pádem i na intelekt a celkovou psychiku (viz například článek „Příroda z nějakého důvodu potrestala hlupačky tím, že jim vzala orgasmus“ v Komsomolské pravdě ze dne 12. 5. 2009). Tato zvláštnost ženského organismu vede k tomu, že v některé dny během menstruačního cyklu je její intelektuální síla na maximu, umožňujícím jí řešit ty nejsložitější úkoly, a v jiné dny je na minimu.
Představitelé mužského pohlaví, pokud jejich endokrinní systém funguje normálně, mají stabilnější hormonální pozadí, a proto ukazatele výkonnosti jejich psychiky jsou stabilnější.
Kromě toho s blížící se pubertou vede vzájemný zájem chlapců o dívky a dívek o chlapce (při nerozvinuté schopnosti sebekontroly u obou stran) k tomu, že společný pobyt v jedné třídě se pro ně stává příležitostí projevovat si vzájemně pozornost. Výsledkem je, že vyučovaný předmět se stává druhořadým, či dokonce až třetiřadým, a znalosti učiva klesají. Proto je drtivou většinu speciálních předmětů od tohoto věku lepší ve všeobecně vzdělávací škole vyučovat odděleně.
Současně by se měly ve škole vyučovat i předměty všeobecně lidského charakteru, dnes téměř vytlačené pod záminkou „přetížení žáků“ (umění, hudba, zpěv, tanec, sociologie, etika, budování rodiny atd.), což je nezbytné pro formování osobnosti jako člena společnosti a pro bezpečný společenský rozvoj. Obsah těchto předmětů je takový, že jejich oddělené vyučování by mohlo být dokonce škodlivé.
Tyto zvláštnosti pohlaví a dospívání jejich představitelů jsou objektivní daností. Ptáme se: měla by pedagogická věda a efektivní vzdělávací systém zohledňovat rozdíly v „harmonogramu“ dospívání a osobního formování chlapců a dívek a rozdíl v posloupnosti osvojování si jejich intuice a intelektu?
Podle našeho názoru by pedagogika měla důkladně prozkoumat tyto jevy a budovat systém povinného všeobecného vzdělávání s ohledem na odhalené zvláštnosti obou pohlaví, což nevyhnutelně povede ke spojení principů oddělené a společné výuky ve stejné škole a stejných třídách. Přitom systém povinného všeobecného vzdělávání by měl být také zaměřen na to, aby chlapci dosahovali té hranice, za kterou si začínají osvojovat intuici, a dívky – aby si osvojovaly svůj intelektuální potenciál, o který je Bůh rovněž nepřipravil, nedávaje tak důvod ke vzniku vtipů „o blondýnkách“.
Přitom ještě jednou zdůrazňujeme, že normální škola by především měla napomáhat formování osobní kultury psychické činnosti v plnosti genetického potenciálu člověka, a všechny znalosti a dovednosti již představují pouze doplněk nebo nezbytnou pomoc v této věci.
Pokud se podaří uskutečnit vše, co bylo řečeno, pak z hlediska kvality získáme zcela jiný vzdělávací systém, který nejenže nebude přetěžovat žáky, ale dokonce bude řešit mnohé jejich osobnostní problémy, zděděné od starších pokolení.
Bezplatné vzdělávání dostupné všem
Je pochopitelné, že takový systém musí být dostupný pro všechny a nesmí být pouze nástrojem formování nějaké „elity“, jejíž složení kandidátů usilujících o vstup neurčují demokratické principy, ale nějaké jiné principy, především klanová příslušnost. Navzdory těmto společenským potřebám však probíhají jiné procesy, a mezi nimi vyvolávají oprávněné obavy tendence k dominanci systému zpoplatněného vzdělávání.
Reprodukce vlastního obyvatelstva, jak v kvantitativním, tak i kvalitativním aspektu, je prvořadým úkolem státu, a proto se otázky vzdělávání musí řešit na státní úrovni, aby se předešlo degradaci společnosti.
V případě bezplatného a všem dostupného vzdělávání tvoří sociální základnu řídících pracovníků celá společnost, včetně představitelů nízkopříjmových rodin. Rozšířením personální základny řídícího sboru na hranice celé společnosti se kvalita řízení zvyšuje.
Při vysokém podílu zpoplatněného vzdělávání, realizovaného na základě dokonalejších vzdělávacích standardů, se přístup do sféry řízení postupně zužuje na jednotlivé klany, které jsou v důsledku biologických a sociálních zákonitostí davově-„elitářské“ společnosti vystaveny různým formám degradace.
Následkem toho degraduje i řídící sbor, snižuje se celková kvalita řízení společnosti. Pokud budeme zkoumat problematiku kvality řízení, pak příčina krachu Ruského impéria v roce 1917 byla způsobena neschopností šlechtických stavů poskytnout společensky potřebné množství efektivních řídících úředníků, potřebných ve všech sférách života společnosti. A týká se to především oblasti nejvyššího státního řízení, uzurpovaného zdegenerovaným klanem Romanovců a množstvím klanů Rurikovců.
Pokud jde o dnešní „elitářské“ specializované školy, čas nedává jejich existenci za pravdu. V sovětských dobách pocházela velkolepá plejáda vědců z dělnicko-rolnického prostředí, které nedisponovalo „elitářským“ pohledem na svět; mnozí vynikající zahraniční vědci také pocházeli z prostého lidu.
„Elitářské“ vidění světa se začalo formovat úměrně tomu, jak inteligence začala reprodukovat sama sebe, včetně prostřednictvím specializovaných škol (matematických, jazykových apod.).
Dobré jsou rodinné dělnické dynastie, nikoli však dynastie, které si monopolizují to či ono odvětví vědy, umění, leteckou či jinou projektově-konstrukční kancelář apod.
Specializované školy vedou k předčasné úzké specializaci, kterou provází oslabení celkové metodologické přípravy a tematické omezení osobního rozvoje.
Rovnocenné školy podněcující samostudium
Nejvhodnější variantou je podle našeho názoru varianta rovnocenných škol. Avšak vyučovací proces v nich musí být nastaven tak, aby podněcoval samostudium, kdy nezbytné a možné (pro žáka) maximum si osvojuje žák sám. Snaha směřující k sebezdokonalování, k samostatné práci, je nejdůležitější vlastností, kterou je třeba rozvíjet. Specializované školy přenášejí iniciativu do roviny povinné činnosti a nepomáhají upevňovat samostatnost.
Takže ještě jednou a podrobněji. Zvláštní úlohu v životě každého člověka hraje nitroděložní období a rané dětství, kdy se formují základy jeho osobnosti. Později probíhá už jen rozvoj lidských vlastností získaných v této prvotní etapě a podnikají se všemožné pokusy o jejich převýchovu.
Z toho vyplývá, že pokud společnost myslí na svou budoucnost, pak v etapě předškolní výchovy obklopí děti vychovateli s nejvyšší úrovní mravnosti a profesionalismu. Musí to být lidé s talentem od Boha. Právě oni by měli rozpoznat budoucí poslání každého dítěte a nastavit směr jeho vývoje. Jak jsme již zmínili, není náhodou, že v Japonsku je povolání vychovatele v předškolních zařízeních jedním z nejprestižnějších a nejlépe placených povolání.
V souvislosti s tím je velmi důležitá také cílevědomá systematická vzdělávací práce s rodiči: od okamžiku před početím až do chvíle, kdy dítě dokončí školu.
Vždyť v dnešní společnosti chybí dokonce i povrchní představy o zhoubném vlivu užívání alkoholu a tabáku rodiči na zdraví a intelektuální schopnosti budoucího dítěte.
Škola podle akademika Michaila Petroviče Ščetina
Naše země má zvláštní příležitost radikálně zlepšit systém školního vzdělávání. Stačilo by alespoň využít zkušenosti nasbírané ve znamenité škole akademika Michaila Petroviče Ščetinina. Podstatou je přechod od paralelního osvojování předmětů k postupnému, s hlubokým celodenním ponořením se pouze do jednoho z předmětů. Přitom děti, které si během tří měsíců osvojí například kurz školní matematiky, ji začínají vyučovat ty, které si v té době osvojovaly ruský jazyk. V etapě vyučování druhých dětí zároveň probíhá závěrečné upevňování znalostí z daného materiálu.
Absolvování celého školního kurzu i se získáním osvědčení trvá maximálně 2 až 3 roky, a největší důraz klade škola na formování osobnosti člověka.
Přechod k metodologické pedagogice
Řešení těchto, stejně jako mnoha dalších úkolů přechodu k metodologické pedagogice, není možné bez zapojení všech médií bez výjimky.
Všechny státní televizní i rozhlasové stanice jsou prostě povinny vést každodenní vzdělávací programy – od rodičovské univerzity přes obecné vzdělávací programy až po Dostatečně obecnou teorii řízení a Koncepci sociální bezpečnosti jako celek. Mělo by se to dělat pro ty, kteří ještě neztratili možnost a touhu zachovat biologickou populaci druhu „Člověk rozumný“.
Všechny otevřené úkony magie a televizního zaklínání, zombifikace psychiky dorůstající generace, směřující k vykořeňování lidskosti, k násilí, smilstvu a alkoholizaci, musí z obrazovky zmizet – minimálně z obrazovek státních médií – kvůli vážným škodám, které působí na zdraví vlastního obyvatelstva.
Všechno, co my i naše děti vidíme na televizní obrazovce, nevyhnutelně proniká do našeho podvědomí a později do našeho každodenního života. To jsou základní pravdy pro ty, kteří chápou systém egregoriálně-matričního řízení.
Nejde o otázku ideologie ani omezování svobody slova, ale o otázku ochrany zdraví obyvatelstva, protože svoboda slova je svobodou vyjadřovat myšlenky, nikoli svobodou demoralizovat dorůstající pokolení.
Vždyť člověk je jednota těla, ducha a duše.
Podkopávání psychického, duchovně-mravního zdraví obyvatelstva je mnohem nebezpečnější než škody na zdraví tělesném, a proto je třeba je řešit prioritně.
Vysoká škola
Mladý 18–20letý člověk přichází na vysokou školu již jako utvořená osobnost. Univerzita může pouze napomáhat rozvoji těch vlastností a světonázoru, které u mladého člověka už vytvořil vzdělávací systém a rodina.
Pokud pochopíme, že proces výchovy začíná již ve stádiu nitroděložního vývoje, dospějeme k závěru, že vysoké školy se do něj zapojují až v závěrečné fázi.
Do té doby na výchově osobnosti efektivně či neefektivně (nebo dokonce škodlivě) pracovaly rodina, škola, televize a internet (kromě toho, na psychiku mnoha mladíků nepůsobí vždy příznivě ani vojenská služba).
A vysoká škola, která se zaměřuje především na profesní vzdělávání, po kontaktu s takovou anamnézou už v oblasti výchovy nemůže udělat mnoho. Proto je důležité pochopit, co vysoká škola může udělat – a jak.
Proces výchovy se završuje jednou ze dvou variant:
• buď si člověk až do konce svého života zachovává ty osobní vlastnosti (charakter), které v něm cíleně či nevědomě vytvořilo celé to množství vychovatelů, s nimiž byl v kontaktu až do ukončení procesu výchovy;
• nebo se člověk, kterého vnější výchovou přivedli do určité hranice uvědomělosti, sám začne vědomě zabývat sebevýchovou a postupně odstraňuje ty své charakterové rysy, které vyhodnotil jako nedostatky a nectnosti, a formuje v sobě ty osobní vlastnosti, které v něm z nějakého důvodu vychovatelé nevytvořili.
V prvním případě může vysoká škola přinést jen velmi málo, a tím spíše není schopna odhalit a napravit všechny výchovné chyby, které se již dříve staly součástí charakteru.
Ale učební programy komplexu humanitně-sociologických předmětů je reálně možné vytvořit tak, aby vyučovací proces přiváděl studenta k té hranici, na níž si uvědomí potřebu sebevýchovy a získá k tomu potřebné teoretické znalosti, které může realizovat prostřednictvím dovedností sebevzdělávání a sebeovládání.
Právě proto by vysokoškolský systém měl věnovat zvýšenou pozornost současným problémům vzdělávání.
Vzdělávací politika státu a společnosti by měla mít nepřetržitý metodologický charakter a vychovávat Člověka s velkým Č, disponujícího metodologickou kulturou myšlení.
Celý článek ve slovenštině zde: Svetonázorové problémy systému vzdelávania :: Leva-Net