Komorní psychologický příběh natočil režisér Otakar Vávra podle divadelní hry Ludvíka Aškenazyho. V dramatu vystupuje jen několik málo protagonistů a celý příběh se odehrává v jediném prostředí. Otakar Vávra se rozhodl pojmout adaptaci jako širokoúhlý černobílý film, přičemž ozvláštnil vyprávění několikanásobnými expozicemi. Souběžně s přítomným dějem tak mohl zobrazit retrospektivní vzpomínkové výjevy.
Jednoho dubnového večera roku 1961 zastaví u motelu na benešovské silnici mercedes západoněmeckého podnikatele Hupperta. Sebevědomý obchodník, který kdesi po cestě „sbalil“ naivní studentku Janu, si před hosty zdejšího bufetu nebere servítky a okatě dává najevo svou nadřazenost. Netuší, že svým arogantním chováním probouzí v jednom z přítomných lidí nesnesitelné vzpomínky. Vedoucí motelu Kalous totiž strávil část svého mládí v koncentračním táboře. Jedním z jeho trýznitelů byl právě takový člověk, jako Huppert. Když pak podnapilý Huppert začne projevovat hlasitě své nacistické přesvědčení, Kalous se neovládne, vytáhne pistoli a na Hupperta vystřelí. …
Recenze ČSFD:
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten příběh jede dva plány, a že ten druhý je důležitější, než ten okatější. I když, v dnešní době by možná nebylo od věci si německý pocit nadřazenosti opět připomenout, zvlášť by to pomohlo těm, kteří pomateně začínají div ne tvrdit, že Němci nás osvobodili od nacistů… Ten druhý plán je ale pro mne o hodně zajímavější. Týká se toho, kdy můžeme říct, že jsme šťastni. Zde je klíčová scéna, kdy Jana říká, kdy byla opravdu šťastná. Třeba když si šla v noci zaplavat. Což mladý vrchní nedokáže hned pochopit, ptá se, co pak?, ale ono není žádné pak. Protože on sám hledá po tom, co prožil, svůj kus štěstí. Aby teď najednou zjistil, že stačí málo – někomu stačí dělat v hospodě, jaká byla ta jeho, kde se celý příběh odehrává (což samo mne taky potěšilo, moc filmů odehrávajících se komplet v hospodě nenajdete), a někomu stačí ke štěstí chvíle s dětmi, jinému projít se po poli, jen si to uvědomit a nehledat pořád dál a zbytečně se neptat, co pak? Jinak ano, souhlasím s výtkou, že Němec je zde představen silně negativně a agresivně a jistá pokoutní a pomalejší odhalování jeho skutečného smýšlení by byla zajímavější, ale tady šlo o to postavit k sobě dva kontrasty. Nešlo o to, kdo je lepší nebo horší, ale jestli skutečně má někdo právo rozhodovat, které jsou ty slabší stonky, odřezávat je a vyhazovat, a jestli třeba i některý z těch stonků nakonec v sobě neukáže jistou houževnatou životaschopnost. … Btw, jde o film, kdy ještě bylo možno říct o cikánech, že se jim nechce dělat. (Ale i tahle úvaha o životě ze dne na den má souvislost s tím druhým plánem filmu.)
