Celá e-kniha v angličtině zde.
Příště: Svižná 1. kapitola s tajemným názvem „Nádherná mrtvola“.
Milí čtenáři!
Knihu jsme objevili na internetu v pdf v anglickém originále, a hodláme ji postupně přeložit do češtiny buď celou nebo alespoň vybrané pasáže. Jedná se o automatický překlad, který při čtení upravujeme především podle svého nejlepšího vědomí a svědomí 😊, neboť nám zcela chybí překladatelská praxe a znalosti angličtiny jsou už také hodně zaprášené. Nicméně věříme, že se přes tyto překážky zdárně přeneseme a že tato amatérská překladatelská prvotina splní svůj účel. A tím není nic jiného než dobrat se Pravdy. A Pravda, obsažená v knize Frances Sandersové je založena na nezpochybnitelných faktech.
Je tu však ještě jeden malý zádrhel, na který vás chceme předem upozornit. V.V.Pjakin toto dílo často doporučuje ve svých pořadech ke studiu, zvláště když hovoří o vytváření a rozvíjení kádrové základny sloužící především USA (tzv. americkým státním „elitám“) po celém světě. Kniha mapuje celý proces s neobyčejnou přesností a navíc je čtivá. Nicméně po přečtení několika kapitol konstatujeme, že autorka sice přináší nesmírně cenné informace o tom, jak byla skrytě vedena „kulturní studená válka“, ale jako člověk odkojený americkou a celkově západní propagandou zcela mylně a důsledně v mezích oficiálního nenávistného tónu hodnotí Sovětský svaz, činnost J. V. Stalina, bolševiků, pojmy jako je komunismus apod. Není v našich silách komentovat podrobně všechny tyto patrně z neznalosti uváděné manipulace, a proto na ně většinou jen upozorníme, s tím, že nejobsáhlejší zdroj analyzující dění (nejen) v SSSR z hlediska řízení a vysvětlující skutečný obsah pojmů, které v knize nesou hanlivý podtext, najdete v dílech Koncepce sociální bezpečnosti a v dalších materiálech publikovaných buď zde na Náboji Pravdy nebo na webu leva-net.webnode.cz. Zavádějící vyjádření autorky vždy označíme dolním indexem zvýrazněným zelenou barvou, někdy k němu připojíme pár slov, jindy ne.
Autorčiny poznámky jsou uvedeny v poznámce pod čarou a v textu jsou vyznačeny jako horní index modře.
Děkujeme za pochopení a nyní směle do díla!
ÚVOD – Anotace, recenze, motto, Úvodní slova autorky, poděkování jsme vynechali 😊
Anotace
V knize The Cultural Cold War Frances Stonor Saunders odhaluje šokující tajemství poválečného kulturního světa: CIA pronikla do každého jeho kouta. V úderné knize (In a “hammer-blow of a book” – The Spectator, London), která spojuje nedávno odtajněné dokumenty a exkluzivní rozhovory, autorka vypráví fascinující příběh tajné kampaně, během níž se někteří z nejhlasitějších obhájců intelektuální svobody na Západě stali nástroji americké vlády. Frontové organizace CIA a filantropické nadace, které zprostředkovávaly její finanční prostředky, pořádaly rovněž konference, výstavy, koncerty a přepravovaly kulturní tělesa po celém světě.
Na stránkách knihy se objevují ikony intelektuálního a uměleckého světa: Isaiah Berlin, Clement Greenberg, Sidney Hook, Arthur Koestler, Irving Kristol, Robert Lowell, Henry Luce, André Malraux, Mary McCarthy, Reinhold Neibuhr, George Orwell, Jackson Pollock, Bertrand Russell, Jean-Paul Sartre, Arthur Schlesinger Jr. a Stephen Spender, mimo jiné. Někteří z nich byli nevědomými účastníky CIA operace, jiní se stali ochotnými spolupracovníky.
The Cultural Cold War, nominovaná na Cenu Guardian za nejlepší debutovou knihu (Guardian First Book Award), je napínavý příběh v moderní historii bezprecedentního tajného mecenášství, od něhož se čtenář doslova nemůže odtrhnout (The Literary Review). Zdroj.
Recenze čtenářů:
Všechna ta podezření, že CIA pronikla nejen do politiky a ekonomiky, ale i do hudby, akademických časopisů, mezinárodních konferencí, populárních magazínů a exportu kulturních produktů…? Teď můžete klidně vydechnout – je to všechno pravda!
Přečtěte si The Cultural Cold War a plačte – ale ne nad krví a mučením. Tahle kniha je spíš trpělivým odhalováním, krok za krokem, jak CIA financovala kulturní vliv po celém světě. Je to trochu jako zjistit, že americká politika potravinové pomoci je nastavená tak, aby vydělávala na třetím světě a přetvářela jejich stravovací návyky.
A když čtete dál, bolest se mění ve smích. Protože je vlastně komické, kolik našeho vědomého života je postaveno na popírání. Komické tak, že vás od smíchu až bolí břicho. Myslím to vážně. Zdroj.
Motto 1:
Jaký osud či náhoda dovedla tě sem před posledním tvým dnem?
Kdo tvé kroky řídil?“
„Tam nahoře, v jasném světě, na své cestě,“
odpověděl jsem mu, „ztracen v temném údolí,
dříve než jsem dospěl k plnému věku, jsem sešel z cesty.“
Dante – Peklo, zpěv XV
Tento úryvek pochází z Božské komedie, konkrétně z části Peklo, kde se Dante setkává se svým bývalým učitelem Brunettem Latinim. Dante, putující peklem, odpovídá na otázku, jak se dostal do tohoto místa, ještě před koncem svého života. Říká, že byl „ztracen v temném údolí“ — to je metafora pro duchovní krizi, bloudění a ztrátu morálního směru. Tato pasáž je symbolem momentu, kdy se člověk ocitne mimo „správnou cestu“ ještě během života (naše poznámka).
Motto 2:
Vím, že je to tajemství, protože se to šeptá všude.
William Congreve – Láska za lásku (1695)
Congreve byl anglický básník a dramatik. Hra Love for Love je komedie plná vtipných dialogů a společenské satiry (naše poznámka).
Úvod
Nejlepší způsob, jak dělat dobrou propagandu, je budit zdání, že ji vůbec neděláte.
— Richard Crossman
Na vrcholu Studené války vynaložila vláda USA obrovské prostředky na tajný program kulturní propagandy v západní Evropě. Ústředním aspektem programu bylo šířit tvrzení, že neexistuje. Propaganda byla řízena v nejpřísnějším utajení CIA. V centru této tajné kampaně byl Kongres pro kulturní svobodu, který byl v letech 1950 až 1967 veden agentem CIA Michaelem Josselsonem, jenž dosáhl na tomto poli pozoruhodných úspěchů. Na vrcholu své moci měl Kongres kanceláře ve třiceti pěti zemích, zaměstnával mnoho lidí, vydával přes dvacet prestižních časopisů, pořádal výstavy, vlastnil zpravodajské a televizní služby, organizoval mezinárodní konference, vystoupení hudebníků a výstavy umělců a uděloval jim ceny. Jeho úkolem bylo přesměrovat pozornost inteligence západní Evropy od přetrvávajícího nadšení pro marxismus a komunismus a přivést ji k názorům, které by vytvořily půdu pro přijetí „amerického způsobu života“.
Zapojením rozsáhlé a vlivné sítě zpravodajských pracovníků, politických stratégů, představitelů korporátní elity a starých kontaktů z univerzit Ivy League začala CIA od roku 1947 budovat konsorcium, jehož dvojím účelem bylo naočkovat svět proti komunistické nákaze a usnadnit prosazování amerických zahraničně politických zájmů v zahraničí. Výsledkem bylo vytvoření úzce provázané komunity lidí, kteří pracovali ruku v ruce se CIA na šíření jednoho poselství: svět potřebuje Pax Americana, nový věk osvícenství, který by se dal nazvat „americkým stoletím“.
Konsorcium CIA, které Henry Kissinger popsal jako „aristokracii oddanou službě národu na základě principu nestrannosti“, bylo tajnou zbraní Ameriky ve studené válce s dalekosáhlými důsledky. Ať už se jim to líbilo nebo ne, ať už to věděli nebo ne, v poválečné Evropě bylo jen málo spisovatelů, básníků, umělců, historiků, vědců a kritiků, jejichž jména nebyla spojena s tímto tajným podnikem. Nepovšimnuty a neodhaleny po více než dvacet let, americké zpravodajské služby provozovaly sofistikovanou, dobře zabezpečenou kulturní frontu na Západě a pro Západ, pod rouškou svobody projevu. Definovaly studenou válku jako „boj o lidskou mysl“ a shromáždily rozsáhlý arzenál kulturních zbraní: časopisy, knihy, konference, semináře, výstavy, koncerty a prestižní ceny.
Mezi členy konsorcia byla smíšená skupina bývalých radikálů a levicových intelektuálů, jejichž víra v marxismus a komunismus byla podkopána důkazy o stalinském totalitarismu1. Vzešli z tzv. „růžové dekády“ třicátých let 20. století, nad níž Arthur Koestler lkal jako nad „uměle přerušenou revolucí ducha, neplodnou renesanci, falešným úsvitem dějin“1 a jejich deziluze byla doprovázena připraveností připojit se k novému konsensu, nastolit nový řád, doplnit vyčerpané síly. Tradice radikálního disentu, v níž si intelektuálové vzali za úkol zkoumat mýty, zpochybňovat výsady institucí a rozleptávat samolibost úřadů, byla přerušena ve prospěch podpory „amerického projektu“. Povzbuzována a dotována mocnými organizacemi, stala se tato antikomunistická skupina v intelektuálním životě Západu stejným „kartelem“, jako jím byl o několik let dříve komunismus2 (a často zahrnovala stejné lidi).
„Přichází čas… kdy se zdá, že život ztrácí schopnost uspořádat se sám,“ říká Charlie Citrine, vypravěč v Humboldtově daru Saula Bellowa (Saul Bellow’s Humboldt’s Gift). – Bylo to domluveno. Intelektuálové se toho chopili, jako by to byla jejich práce. Od dob, řekněme, Machiavelliho až do dneška, bylo uspořádání života grandiózním, velkolepým, bolestným, klamným, katastrofálním projektem. Muž jako Humboldt, inspirovaný, bystrý, nadšený, byl přešťastný z objevu, že lidská činnost, tak majestátní a nekonečně rozmanitá, bude od nynějška řízena vynikajícími osobnostmi. Byl vynikající osobností, a proto přijatelným kandidátem na moc. No, proč ne?“2
Podobně mnoho Humboldtů – intelektuálů oddaných falešným idolům komunismu3 – se nyní ocitli v pozici, kdy mohli pečlivě studovat možnost vybudování nové Výmarské republiky, amerického Výmaru (viz pozn. redakce pod textem). Pokud by vláda a její tajná ruka, CIA, byly ochotny pomoci s tímto projektem, proč ne?
To, že bývalá levice pracovala v tandemu se CIA pro společnou věc, není tak nepravděpodobné, jak by se mohlo zdát. Během studené války existovala na kulturní frontě skutečná shoda zájmů a přesvědčení mezi ředitelstvím a najatými intelektuály, i když si toho tito nebyli vědomi. Arthur Schlesinger, přední liberální historik židovské Ameriky, poznamenal, že vliv CIA nebyl jen „…reakcionářský a zlověstný…3 Podle mých zkušeností bylo jeho vedení politicky osvícené a sofistikované.“4 Pohled na CIA jako na útočiště liberalismu byl silným podnětem ke spolupráci s ním, nebo alespoň ospravedlňoval mýtus, že spolupráce je motivována dobrými úmysly. Přesto se toto vnímání potýkalo s velkými nepříjemnostmi kvůli pověsti CIA jako bezohledného agresora a děsivě nebezpečného nástroje amerických sil ve studené válce. Byla to organizace, která dohlížela na svržení premiéra Mossadegha v Íránu v roce 1953, na odstranění Arbenzovy vlády v Guatemale v roce 1954, na katastrofální operaci v Zátoce sviní na Kubě v roce 1961 a na nechvalně známý program Phoenix ve Vietnamu. Špehovala desetitisíce Američanů, pronásledovala demokraticky zvolené vůdce v jiných zemích, plánovala atentáty, popírala své aktivity v Kongresu a navíc posunula umění lhát do nových výšin. Jakou pozoruhodnou alchymií CIA dokázala přesvědčit tak vznešené intelektuály, jako byl Arthur Schlesinger, že je zlatou schránkou hýčkaného liberalismu?
Hloubka, které americké zpravodajské služby dosáhly při infiltraci kulturních záležitostí západních spojenců, jednajíc jako nerozpoznaný prostředník v nejširším spektru tvůrčí činnosti, čímž postavily intelektuály a jejich práci do pozice šachových figurek ve velké hře, zůstává jedním z nejvíce znepokojivých problémů v dědictví studené války. Obrana vybudovaná v té době mecenáši CIA, založená na tvrzení, že značné finanční prostředky byly přidělovány bez podmínek, nebyla dosud vážně zpochybněna. V intelektuálních kruzích v Americe a západní Evropě přetrvává ochota přijmout za pravdu, že CIA měla zájem pouze na rozšíření příležitostí pro svobodné a demokratické kulturní vyjádření. „Prostě jsme pomohli lidem říct to, co by řekli tak jako tak – tak je tato oboustranně výhodná linie postavena. Pokud si příjemci finančních prostředků CIA nebyli vědomi tohoto faktu, pokud se jejich jednání následně nezměnilo, pak jejich nezávislost jako kriticky myslících jedinců nebyla ovlivněna.“
Oficiální dokumenty vztahující se ke kulturní frontě studené války však tento mýtus altruismu podkopávají. Od lidí a institucí placených CIA se očekávalo, že budou působit jako součást široké přesvědčovací kampaně, propagandistické válečné kampaně, ve které byla propaganda definována jako „jakékoli organizované úsilí nebo hnutí zaměřené na šíření informací nebo určité doktríny prostřednictvím zpráv, speciálních argumentů nebo apelů určených k ovlivnění myšlenek a činů jakékoli dané skupiny“5. Životně důležitou součástí těchto snah byla psychologická válka, která byla definována jako „systematické používání propagandy a nevojenských aktivit národem, jejichž prostřednictvím se předávají myšlenky a informace určené k ovlivnění názorů, postojů, emocí a chování populace v jiných zemích, za účelem podpory dosažení národních cílů“. A nejúčinnějšího stupně propagandy je dosaženo, když „subjekt se pohybuje směrem, kterým chcete, a věří, že je veden svými vlastními motivy“6. Je zbytečné popírat tyto definice. Jsou roztroušeny po celé vládní dokumentaci, což je rysem americké poválečné kulturní diplomacie.
Je očividné, že při maskování finančních investic CIA jednala na základě předpokladu, že její nabídky by byly odmítnuty, pokud by byly učiněny otevřeně. Jaký druh svobody může být šířen takovým klamným způsobem? Svoboda jakéhokoli druhu rozhodně nebyla na pořadu dne v Sovětském svazu, kde jsou spisovatelé a intelektuálové, kteří nebyli posláni do gulagů, nuceni sloužit zájmům státu4. Samozřejmě bylo správné se proti takové nesvobodě postavit. Ale jakými prostředky? Byl nějaký důvod se domnívat, že není možné oživit principy západní demokracie v poválečné Evropě v souladu s určitými vnitřními mechanismy? Nebo to bylo proto, abychom se vyhnuli myšlence, že demokracie může být složitější, než naznačuje proslulý americký liberalismus? Do jaké míry je přijatelné, aby jiný stát tajně zasahoval do základního procesu přirozeného intelektuálního růstu, svobodné diskuse a nespoutaného toku myšlenek? Nevytvářelo to nakonec místo svobody spíše jakousi pseudo-svobodu, kde lidé věří, že jednají svobodně, zatímco ve skutečnosti jsou spoutáni silami, nad nimiž nemají žádnou kontrolu?
Vstup CIA do války na kulturní frontě vyvolává i další otázky. Deformovala finanční podpora proces, jímž se prosazovaly intelektuální ideje a jejich nositelé? Byli lidé vybíráni pro své postavení na základě jiných než svých intelektuálních zásluh? Co měl Arthur Koestler na mysli, když se vysmíval vědeckým konferencím a sympoziím jako „mezinárodním akademickým call girls“? Zajišťovalo či posilovalo členství v kulturním konsorciu CIA reputaci různých umělců? Kolik z těch spisovatelů a vědců, kteří získali přístup k mezinárodnímu publiku, aby šířili své myšlenky, byli ve skutečnosti druhořadí publicisté, na jejichž díla se prášilo ve sklepích antikvariátů?
V roce 1966 publikovaly New York Times sérii článků, které demonstrovaly široký rozsah tajných aktivit prováděných americkou rozvědkou. S tím, jak informace o pokusech o státní převraty a (většinou zpackané) politické atentáty zaplavovaly první stránky novin a časopisů, začala být CIA vnímána jako slon, který se řítí džunglí světové politiky, drtí vše, co mu stojí v cestě, aniž by ho omezovala jakákoli odpovědnost. Mezi těmito dramatickými odhaleními špionáže se objevily i detaily o tom, jak americká vláda hledala podporu u západních kulturních elit, aby svým akcím dodala intelektuální váhu.
Tvrzení, že mnozí intelektuálové jednali na příkaz amerických politiků, spíše než v souladu se svými vlastními zásadami, vyvolalo všeobecné znechucení. Morální autorita, jíž se intelektuálové těšili na vrcholu studené války, byla nyní vážně narušena a často zesměšňována. Konsenzokracie se rozpadla, její základy se neudržely. A samotná historie se stala roztříštěnou, částečnou, modifikovanou, někdy bezostyšně, díky silám na pravici i levici, které by rády překroutily pravdu, aby dosáhly svých vlastních cílů. Je ironií, že okolnosti, které umožnily tato odhalení, samy o sobě přispěly k oslabení jejich skutečného významu. Když šílená antikomunistická kampaň ve Vietnamu přivedla Ameriku na pokraj sociálního kolapsu, když následovaly skandály Pentagon Papers nebo Watergate, bylo těžké udržet zájem nebo rozhořčení nad kauzou kulturního boje, která se ve srovnání s jinými problémy jevila jako komár vedle velblouda.
„Historie,“ napsal Archibald MacLeish, „je jako špatně navržený koncertní sál s mrtvými zónami, kde není slyšet žádná hudba.“7 Tato kniha je pokusem o identifikaci a soupis takových mrtvých zón. Hledá zvláštní akustiku, melodii odlišnou od té, kterou hrají oficiální virtuosové té doby. Je to tajná historie, protože staví na síle osobních vztahů, měkkých vazeb a tajných dohod, na salónní diplomacii a budoárovém politikaření.
Kniha zpochybňuje to, co Gore Vidal popsal jako „oficiální fikce, na kterých se shoduje příliš mnoho až příliš zainteresovaných stran, z nichž každá měla své vlastní tisíci denní období, během něhož mohla vztyčit své falešné pyramidy a obelisky, které předstírají, že ukazují sluneční čas.“
Jakýkoli příběh, který vychází ze studia těchto „dohodnutých faktů“, se nevyhnutelně stává, slovy Cvetana Todorova, „aktem znesvěcení“. Nejde o to pomáhat při vytváření kultu hrdinů a světců, ale dostat se co nejblíže pravdě. To je součástí toho, co Max Weber nazval „odčarováním světa“, což je něco, co je na opačné hraně modlářství. Jde o osvobození pravdy pro pravdu samotnou, a ne o o znovu oživování obrazů, které jsou považovány za užitečné pro přítomnost“8.
Poznámky
Poznámka redakce k budování „amerického Výmaru“
Weimarská republika (1919–1933) byla v meziválečném Německu nejen politickým útvarem, ale i kulturním fenoménem. Berlín a další města byla centrem avantgardy, umění, literatury, filosofie, filmové a divadelní tvorby. Když píše autorka o budování „amerického Výmaru“, má tím patrně na mysli:
- vytvoření kulturního a intelektuálního prostředí, které by v USA (a částečně v západní Evropě) mohlo působit podobně jako výmarská republika – tedy jako prostor moderní, kosmopolitní a ideově bohaté kultury, která by byla protiváhou komunistické kulturní hegemonie ve východním bloku,
- šlo o projekt kulturního boje – pokud by CIA dokázala podpořit nezávislé intelektuály, literáty, umělce, novináře a vytvořit síť časopisů, konferencí, nakladatelství apod., mohlo by to sloužit jako „americká verze“ výmarského experimentu, jen tentokrát v duchu liberální demokracie a protipólu k sovětskému modelu,
- zároveň v tom ale je ironie: Saunders upozorňuje, že někteří intelektuálové, kteří dříve sympatizovali s komunismem („Humboldtové oddaní falešným idolům“), najednou viděli šanci nechat se podporovat jinou mocností – a tedy se „přeladit“ z Východu na Západ.
Poznámka redakce ke zpackaným politickým atentátům – Časová osa zpackaných a kontroverzních atentátů CIA v letech 1953 – 1970
Poznámka redakce k termínu „Odčarování světa“:
Termín Entzauberung der Welt použil Max Weber zejména v přednášce Věda jako povolání (1919). Označuje jím proces, v němž se tradiční náboženské a magické výklady reality postupně nahrazují vědeckým a racionálním chápáním světa. Weber tím nepopisuje úplný zánik náboženství, ale skutečnost, že moderní člověk věří, že „v zásadě je možné všechno vypočítat, vysvětlit a ovládnout“ – že k pochopení reality již není potřeba magie ani tajemství. Tím se však zároveň vytrácí pocit okouzlení světem a pro mnohé i samotný smysl života, který dříve vycházel z náboženské či mýtické tradice. Svět se tak stává více orientovaným na materialismus a postupně ztrácí duchovní dimenzi, jež dříve dávala lidské existenci vyšší rámec. Na tuto „prázdnotu“ reagovali další myslitelé různě: Nietzsche ji vyjádřil obrazem „smrti Boha“ a volal po vytvoření nových hodnot, Heidegger ji chápal jako zapomenutí na Bytí a vyzýval k návratu k původnější zkušenosti existence, zatímco Viktor E. Frankl zdůrazňoval, že i v moderním světě lze nalézt smysl prostřednictvím osobní odpovědnosti a hodnot, které člověk svobodně přijme.
Poznámky redakce k textu označenému zeleným dolním indexem:
1 „Stalinský totalitarismus“ je zcela nesmyslný, leč o to hojněji používaný termín. Jedná se o záměrně lživě interpretovanou dobu budování socialismu v SSSR pod vedením J.V.Stalina. V té době průmysl, věda a technika, vzdělanost lidí atd. totiž raketově stoupaly, čehož dokladem je mj. i vítězství SSSR ve 2. světové válce. Kdo se chce dozvědět víc, poslechněte si načtenou verzi díla Julia Fučíka „V zemi, kde zítra již znamená včera“ zde na Náboji Pravdy nebo si přečtěte sérii článků na toto téma zde.
2 „tak jako tomu bylo u komunismu“ – tady je třeba rozlišovat pseudokomunismus, představený v dílech K. Marxe, který byl podporován nadnárodním řízením (globálním prediktorem) a úsilí o budování skutečné socialistické společnosti v SSSR a potom i v dalších státech socialistického tábora. Socialismus byl tehdy vnímán jako předstupeň komunistické společnosti, která ale nikdy nikde vybudována nebyla. To, o čem píše autorka, nemělo se skutečným komunismem či socialismem nikdy nic společného, ať už si to stoupenci těchto myšlenek uvědomovali nebo ne. Pro hlubší porozumění tomuto tématu je třeba začít studovat další materiály např. knihu Ford a Stalin – O tom, jak žít lidsky.
3 Skutečný komunismus není nic falešného ani neuskutečnitelného. To právě lidé a struktury, které jsou popisovány v knize F. Saunders „Studená válka…“ lidstvu aktivně brání v uskutečnění této jinak zcela realistické vize viz kapitola 6.1. zde
4 Autorka opět z neznalosti a pod vlivem americké propagandy, jemuž nevědomky podléhá, předkládá oficiální narativ, který má s pravdou málo co společného. Není v našich silách komentovat podrobně každou takovouto zažitou a zde uváděnou manipulaci. Proto na ni vždy jen upozorníme, s tím, že nejobsáhlejší zdroj mapující skutečnou situaci v SSSR a oblasti řízení států najdete v dílech Koncepce sociální bezpečnosti a v dalších materiálech publikovaných na webu leva-net.webnode.cz.
Autorčiny poznámky pod čarou:
- Arthur Koestler, in Richard Crossman (ed.). The God That Failed: Six Studies in Commu-nism, (London: Hamish Hamilton, 1950). ↩︎
- Saul Bellow, Humboldt’s Gift (New York: Viking, 1975). ↩︎
- Arthur M. Schlesinger, Jr., A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House (London: Andre Deutsch, 1965). ↩︎
- Tamtéž ↩︎
- National Security Council Directive, 10 July 1950, quoted in Final Report of the Select Committee to Study Governmental Operations with Respect to Intelligence Activities (Wash-ington: United States Government Printing Office, 1976). ↩︎ ↩︎
- Tamtéž ↩︎
- Archibald MacLeish, New York Times, 21 January 1967 ↩︎
- Tzvetan Todorov, ‘The Communist Archives’, Salmagundi, Summer 1997. ↩︎