Ke svému názvu přišli Bakaláři až o něco později. První pořad se jmenoval Kufr za dveřmi. O příběhy na toto téma tvůrci požádali psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka. Vladimír Menšík tehdy napsal povídku o manželovi, který při banální hádce rozkopl dvířka od kredence a kufr, do něhož je jeho žena uložila, aby je odnesl opravit, považoval za vyhazov. Diváci byli nadšeni, psali a přáli si pokračování. Jaroslav Dietl svolil, že bude pro nově vznikající pořad psát scénáře, ale kde neustále brát témata? Další nápad si poradil i s tímto problémem: výzva, aby diváci psali své příběhy, vyvolal až nečekanou reakci. Dopisy, které během následujících let přišli do televize, by se daly počítat na desetitisíce. Pořad dostal název Bakaláři vědy manželské. „Bakalář byl ve středověku učitel, člověk, který předával zkušenosti. Řekli jsme si, že našimi bakaláři budou právě diváci. Ať se o své zkušenosti dělí, ať je předávají druhým,“ prohlásila Libuše Pospíšilová. Témata, která přicházela, však měla daleko širší okruh. Lidé se psali i věci, které dosud nikomu nesvěřili. Jeden z dopisů dokonce začínal slovy: „To bych neřekla ani panu faráři…“ A tak nakonec zůstali jednoduše jen Bakaláři. (oficiální text distributora)
Kvalita příběhů „které napsal život sám“ rozsáhlého, letitého cyklu byla stejně proměnlivá jako divácké náměty, na základě kterých byly psány scénáře. Snaha připomenout tento Horníčkův nápad umožnila vybrat to nejlepší. A Menšíkova osobnost nezaměnitelného průvodce nadaného neopakovatelným, případným herectvím, jak cyklus sám, tak i výběr ozvláštnila o další rozměr. „Umění všedního dne“ se v tomto ohledu stalo zrcadlem života české společnosti druhé poloviny minulého století. Zrcadlem odrážejícím prostřednictvím obyčejného to nadčasové lidské. A to v míře, která překvapuje i dnes.
