Autor: František Nevařil (1926-2017) Ing, CSc., ekonom, národohospodář a politolog, vysokoškolský pedagog
Porážka českého stavovského povstání na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byla pro naše země politickou, národnostní i hospodářskou tragédií. Vítězní Habsburkové a jejich nejbližší spojenec a společník – katolická církev – neznali slitování. Především tehdy jim šlo o to, nejen fyzicky ale i hospodářsky, zasáhnout a zničit účastníky povstání, a tím fakticky zlomit všechnu moc stavovské opozice.
21. června 1621 byli na Staroměstském náměstí v Praze popraveni 3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů. Řada dalších vůdců byla odsouzena na doživotí. To však bylo jen počátkem daleko závažnější akce, která měla opozici zničit hospodářsky. Již v průběhu války bylo provedeno několik konfiskací, jichž bylo užito jako darů za vynikající „zásluhy“. Tak už v únoru 1620 daroval vítězný císař Ferdinand polnímu maršálu Buquoyovi panství novohradské a rožmberské v jižních Čechách. Ale teprve v roce 1621 bylo přikročeno k soustavné akci, která k nepoznání změnila mapu držby půdy v Čechách i na Moravě.
Nejprve padly za oběť statky uprchlíků, dále osob, které zemřely za povstání a jejichž památka byla prokleta, a statky popravených mimořádným tribunálem. Tak bylo zabráno na 115 panství a statků v nominální hodnotě 5,25 milionů kop grošů míšeňských, ve skutečné pak přes 8 milionů kop. Po staroměstských popravách nastalo druhé konfiskační období. Příslušný patent postihující ohromné množství lidí i královských měst byl vyhlášen v květnu, na Moravě v listopadu 1622. Celkem bylo takto zvláštní konfiskační komisí odsouzeno 680 osob, z toho 166 ke ztrátě celého majetku, 45 ke ztrátě dvou třetin, 128 ke ztrátě poloviny, 215 třetiny, 112 muselo své statky držet jen jako léno a zbytek byl odsouzen ke ztrátě různých částí svých statků (na Moravě byla konfiskační praxe poněkud mírnější, avšak i zde bylo odsouzeno přes 250 osob k různým majetkovým trestům).
Kdo byl přitom odsouzen ke ztrátě více než jedné pětiny, musel prodat statek celý a ze stržené sumy potom odevzdat příslušný díl podle úředního odhadu. Přitom statky byly odhadovány hluboko pod cenou, takže částka, kterou odsouzený dostal zpět, byla neobyčejně nízká a ta ještě ani nebyla vyplacena hotově, nýbrž toliko v dluhopisech. Královská komora pak stejně nebyla schopna dluhy platit a od roku 1640 si vyžadovala stálé moratorium. Takže i valná část těch, kteří byli odsouzeni jen ke ztrátě části majetku přišla o všechno. Úhrnná cena takto zkonfiskovaných statků se odhadovala na 2,5 milionů kop grošů míšeňských.
Zejména byla citelně postižena královská města, která tak přišla o valnou část svého pozemkového majetku. Postižení však byli ožebračováni samým faktem konfiskace a nuceného prodeje, ale i tím, že kupní cena za prodané statky byla vyplácena v nehodnotné měně, tzv. lehké nebo dlouhé minci, která se svou hodnotou nerovnala ani osmině mince dobré. Tak byli připraveni asi o sedm osmin sumy, která by jim náležela podle úředního odhadu.
Tyto podvodné praktiky byly dílem zvláštního konsorcia v čele s Lichtenštejnem, které po 14 měsíců uvádělo v zemi hospodářský a finanční život ve zmatek, jehož důsledkem byl ekonomický rozvrat a státní bankrot v prosinci 1623. Avšak konfiskacemi vykonanými v letech 1622 až 1623 nebylo zabavování statků ukončeno. V pozdějších letech ještě došlo k zabavování majetku těch osob, které uprchly pro víru ze země, které se znovu kompromitovaly při saském vpádu v roce 1631 a zejména rozsáhlé byly konfiskace po odhalení spiknutí Albrechta z Valdštejna a jeho společníků v roce 1634.
Všemi těmito konfiskacemi bylo zabaveno na tři čtvrtiny půdy českého království v ceně asi 40 milionů zlatých rýnských. Ve svých důsledcích znamenaly nejen podstatné hospodářské ale i národnostní oslabení české šlechty, neboť vedla k úplné invazi cizího živlu. Skoro pětina statků v Čechách byla zabrána Němci, Vlachy, Valony, Francouzi, Španěly, Iry. Od této doby se trvale v českých zemích usadili Colloredové, Piccolominiové, Huertové, Verdugové, Aldringenové, Collaltové, Desfourové, Gallasové, Trautsmansdorfové, Thunové, Stadionové, Eggenbergové, ale i Schwarzenbergové a další. Tito cizinci, kteří se stali českými magnáty jen z císařovy milosti, se pak logicky stali hlavním jádrem trůnu věrné a privilegované dvorské šlechty. Původní česká šlechta pak nastoupila cestu konformity s tímto cizím živlem, jemuž se snažila přizpůsobit loajálností, aby u dvora získala aspoň částečný vliv (např. Lobkovicové). Nejrůznějšími příbuzenskými svazky se postupně italizuje, hispanizuje a posléze, hlavně v 18. století germanizuje, a stává se tak mrtvým údem českého národa.
Josef Pekař shrnuje změny majetkových poměrů (držení poddanské půdy v %) po Bílé hoře takto:
Tyto údaje nezahrnují katolickou církev (duchovní stav) a vladaře (českého krále), kteří byli velkými vlastníky už předtím a jejichž podíl ovšem také vzrostl. Svobodní lidé mimo města tehdy neexistovali, byli jen „poddaní“. Pokud jde o přírůstek podílu majetku stavu panského, šlo hlavně o novou „cizí šlechtu“, o kolonizátory – katolíky.
Hospodářská převaha uvnitř stavovské společnosti se rozhodně a jednoznačně přesunula na stranu panstva, které ze změny pozemkové držby vytěžilo nejvíc a jeho příslušníky proměnilo v horlivé stoupence dvorské vládnoucí strany. Naopak pobělohorské konfiskace dovršily pohromu rytířstva, i katastrofu královských měst. Jestliže před Bílou horou bylo panstvo nuceno udržovat jistou koalici s rytířstvem, nyní jakékoliv ohledy padly, o městech ani nemluvě.
