Procházka terminologií aneb co je to kapitalismus, socialismus, marxismus, trockismus, fašismus atd. Jaký je rozdíl např. mezi nacionalismem a národním sebeuvědoměním? (Zásadní! ☺️).

Tento článek obsahuje výňatek z knihy Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky, kap.6, b. 6.1. – Určitost významů terminologie je klíčem k porozumění té epoše (str. 185-199).

Obsah:

Procházka terminologií k poslechu
Určitost významů terminologie je klíčem k porozumění té epoše – b. 6.1. knihy – úvod
Terminologie – tabulka pro lepší orientaci
Pokračování textu autorů po vysvětlení terminologie – b. 6.1. – závěr
Vysvětlení pojmů

1. Procházka terminologií k poslechu (čte Yveta Rychtaříková):

2. Určitost významů terminologie je klíčem k porozumění té epoše, b. 6.1. – úvod

Celá kniha + audiokniha na Náboji Pravdy zde.

Možná jen s několika vzácnými výjimkami se historici a sociologové shodují na tom, že po revolucích, které proběhly v roce 1917 v Rusku, následoval pokus vybudovat novou společnost na principech neslučitelných s principy organizace a fungování kapitalismu.

To je však bohužel to jediné, v čem se historici a sociologové navzájem shodují, protože v závislosti na své osobní předpojatosti k tomu či onomu způsobu organizace života společnosti chápou rozdílně průběh událostí v předrevolučním období na konci 19. století a na začátku 20. století, a stejně tak průběh událostí po revoluci a občanské válce v dějinném období RSFSR-SSSR, kdy v čele strany a státu stál Josif Vissarionovič Stalin. To vede k tomu, že také různě hodnotí výsledky tohoto období a důsledkem je, že vidí rozdílně i perspektivy a možnosti jak Ruska, tak i celého lidstva.

Ovšem dokonce i při vzájemně se vylučujících závěrech, ke kterým přicházeli a přicházejí historici a sociologové zabývající se problematikou tohoto období světové historie a současnou politologií, je všechny (možná jen se vzácnými výjimkami) spojuje jedno:

Že slova jako „komunismus“, „socialismus“, „marxismus“ a „bolševismus“, včetně slov od nich odvozených, používají více na základě svého citu pro „literární styl“ a „libozvučnost “ svého textu nebo ústního projevu, a vůbec ne s ohledem na osobité významy každého z těchto slov, které jsou podmíněny osobitostí reálných jevů v životě společnosti těmito slovy pojmenovanými.

Jestliže však budeme podobně jako L. Bronštejn (L. Trockij), G. Zjuganov, Je. Gajdar, I. Chakamada, G. Javlinskij a většina politologů používat tato slova v roli vzájemně zaměnitelných synonym, bude zcela nemožné porozumět dějinám Ruska z konce 19. století a první poloviny 20. století. Nepomůže ani to, bude-li podle vzoru Sergeje Niluse (Jeden z prvních, kdo v Rusku publikoval ty neblaze proslulé Protokoly sionských mudrců. Zemřel v SSSR 14.01.1929 ve věku šedesáti osmi let na svobodě, v letech 1924 a 1927 byl krátce vězněn, ale přečkal to), Adolfa Hitlera, Henry Forda a mnohých dalších, včetně dnešních „skinheadů“, biblicky-„pravoslavných“ „Rusů“ a dalších „patriotů“ a nacionalistů všech států do tohoto guláše přimíchána ještě další skupina synonym odvozených od slov „sionismus“, „judaismus“, „židovstvo“ atd. (Pozn: Dobře, že je možné se v této věci odvolávat na výroky rabínů a dalších židovských autorit. Někteří z nich v prvních porevolučních letech tvrdili, že judaismus, komunismus a sionismus je v podstatě jedno a totéž).

A ačkoliv analytika a politické fantazírování, pramenící z podobného bezduše lhostejného přístupu k životu a osobitému významu každého slova v živém jazyce každého národa, jsou za určitých okolností schopné emocionálně vybičovat dav s cílem vybudit ho k „hrdinským činům“ budování nebo svrhávání komunismu, jsou – při celém svém patosu jen škodlivým a nesmyslným šumem – v důsledku falešnosti tohoto patosu.

A proto než přistoupíme k samotné epoše stalinského bolševismu, uděláme si jasno v terminologii charakterizující tehdejší život sovětské společnosti i ostatní části globální civilizace.

3. Terminologie – tabulka pro lepší orientaci (samotné vysvětlení pojmů je níž v bodě 5)

Pro větší přehlednost jsme seřadili termíny do tabulky a každý z nich jsme opatřili indexem – poznámkou pod čarou. Takto si můžete proběhnout celý seznam a vybrat si vždy ten termín, který vás zajímá, kliknout na poznámku (index) a dostanete se k vysvětlení jeho obsahu. Nemusíte tedy složitě rolovat nebo hledat. Doufáme, že se nám tímto způsobem povedlo obsah zpřehlednit a orientaci v něm zjednodušit. Samozřejmě vám doporučujeme, abyste si podrobně prostudovali všechny termíny (pojmy) 😊.

1. Národní sebeuvědomění¹	2. Nacionalismus²	3. Nacismus ³
4. Internacizmus ⁴	5. Socialismus ⁵	6. Komunizmus ⁶
7. Kapitalizmus ⁷	8. Národní/nacionální socialismus ⁸	9. Internacionální socialismus ⁹
10. Marxismus ¹⁰	11. Trockizmus ¹¹	12. Bolševismus¹²
13. Menševizmus ¹³	14. Fašismus ¹⁴	15. Dav¹⁵

4. Pokračování textu autorů po vysvětlení terminologie (b.6.1.-závěr)

Po vysvětlení pojmů text této stati ještě pokračuje a vztahuje se zejména k pojmům marxismus, trockismus a bolševismus:

Uvedené definice nejsou žádným slohovým cvičením. Různé jevy v životě společnosti je prostě zapotřebí charakterizovat tak, aby jejich rozdíly a vzájemné vazby byly srozumitelné, a proto také musí mít různé názvy. Tyto definice, které od sebe odlišují různé jevy společenského života, umožňují jiný úhel pohledu na to, co probíhalo v SSSR ve stalinské epoše:

ve které se podle všeobecného názoru budovalo nové společenské zřízení pojmenované „socialistické“, s orientací na komunistickou perspektivu, které se lišilo od všech do té doby historicky známých zřízení;
marxismus byl teoretickou základnou jeho budování, přičemž kultovní základnou.

První okolnost jako taková spory nevyvolává, že šlo o pokus vybudovat novou společnost, to přiznávají všichni, ačkoliv samotné ideály, které usilovali uvést do života upřímní stoupenci socialismu v letech 1917 – 1953 hodnotí různí lidé různě: buď jako neuskutečnitelnou chiméru protivící se podstatě člověka, což potom vede k tomu, že pokus realizovat ji v životě přináší jen zlo, nic než násilí a utrpení; zkrátka se jedná o otrocká kasárna, formu fašismu, o historický omyl; nebo naopak jako objektivně nejlepší možnou budoucnost všeho lidstva, která pro svou realizaci vyžaduje takové subjektivní faktory, jako je rozvoj kultury a cílevědomá práce, a ve které může docházet jak k chybám, tak i ke zlořádům, občas s těžkými následky pro současníky i jejich potomky.

Stoupenci názoru, že SSSR vznikl v důsledku dějinné chyby v roce 1917 a celé jeho dějiny byly omylem, se nezajímají o okolnosti související s marxismem jako takovým ani o to, jak jej v průběhu své mnohostranné činnosti interpretoval J. V. Stalin.

Zato stoupenci toho názoru, že v roce 1917 dějiny neudělaly chybu, když otevřeně položily praktické základy budování socialismu a komunismu v SSSR a na celém světě¹⁶, se stále dohadují o tom, kdo byl v SSSR tím skutečným marxistou a komunistou: J. V. Stalin a jeho stoupenci? Nebo L. D. Bronštejn (známější jako Trockij) a jeho stoupenci? Ve vztahu k současnosti ten spor u stoupenců marxismu vyvolává otázku: má být obnova budování komunismu pokračováním díla Marxe-Engelse-Lenina-Trockého? Nebo pokračováním díla Marxe-Engelse-Lenina-Stalina?

Odpověď na tyto otázky je mnohostranně široká a spočívá v tom, že:

skutečným marxistou byl L. D. Bronštejn, a v důsledku toho, že pro řízení nejsou filosofie a politické ekonomie marxismu způsobilé, byl pseudokomunistou a zemřel jako rukojmí marxismu, jehož falešnost si nikdy neuvědomil;
V. I. Lenin (Uljanov) byl skutečným komunistou do té míry, nakolik mu stačily schopnosti nebýt psychickým trockistou věrným kánonům marxismu a stále připraveným neoblomně jim nátlakově přizpůsobovat tok života;
skutečným bolševikem a komunistou byl J. V. Stalin, a proto nebyl marxistou;
J. V. Stalin nebyl pokračovatelem politické linie Marxe-Engelse-Lenina ale politické linie bolševismu Stěpana Razina-Lenina (v té jeho složce, kdy se dokázal povznést nad marxismus), neboť V. I. Lenin pod rouškou marxismu budoval stranu RSDRP(b) jako nástroj pro uvádění do života politické vůle bolševismu, který se v podstatě byl schopný stát konceptuálně samovládným (což se skutečně stalo, když stál v čele vládnoucí strany a státnosti SSSR J. V. Stalin), a následně se zcela vymanit z nadvlády marxismu.

Jedním z prvních, kdo to vycítil, byl L. D. Bronštejn (Trockij). V jeho práci z roku 1904 – Naše politické cíle – je následující hodnocení Leninova vztahu k marxismu:

Skutečně nelze přistupovat k nejlepšímu ideovému dědictví proletariátu cyničtěji, než to dělá Lenin! Pro něj není marxismus metodou vědeckého výzkumu ukládající velké teoretické povinnosti, ne, je to… hadr na podlahu, když je třeba zahladit své stopy, bílá tabule, když je třeba předvádět svou velikost, skládací pravítko, když je třeba doložit své stranické svědomí! (L. D. Trockij, O historii ruské revoluce, sborník Bronštejnových prací pod redakcí N. A. Vaseckého, Moskva, Politizdat, 1990, str. 77)

A to není všechno. V. I. Lenin se dopouštěl i dvojsmyslných výroků, které svým charakterem hrozily potopit marxismus. Jeden z nich:

Vůbec se nedíváme na teorii Marxe jako na něco zakončeného a nedotknutelného; jsme naopak přesvědčeni, že položila jen základní kameny té vědy, kterou socialisté musí posouvat dále ve všech směrech, nechtějí-li zaostat za životem. (V. I. Lenin, 5. vydání Úplných sebraných spisů, svazek 4, str. 184).

Pokud se ale ukáže, že „základní kámen“ je pro zamýšlené dílo nepoužitelný, bude nevyhnutelně nalezen nějaký jiný „základní kámen“, je to jen otázkou času. A to právě proběhlo v rozvoji bolševismu, přičemž L. D. Bronštejn ani jeho stoupenci, stejně jako následovníci-pokračovatelé jeho díla, nebyli schopni najít prostředek schopný udusit ve společnosti bolševismu a jeho rozvoj.

5. Vysvětlení pojmů

Národní sebeuvědomění – uvědomění si svébytnosti (unikátnosti) svého národa (především jako nositele kultury) a odlišností své kultury od kultur jiných národů, které také mají svou svébytnost a význam ve všem společných dějinách lidstva. ↩︎
Nacionalismus – uvědomění si neopakovatelné svébytnosti svého národa a jeho kultury za současného odmítání, z větší části bezduchého, unikátnosti a významu pro lidstvo a jeho budoucnost jiných kultur a národů, které jsou jejími nositeli v návaznosti pokolení. ↩︎
Nacismus – pokusy o likvidaci jiných kultur a/nebo národů, které je vytvořily. Tento výklad nacionalismu a nacismu znamená, že mohou ve společnosti existovat za monarchie i za republiky (druhy státnosti), za otrokářství, feudalismu, kapitalismu i socialismu (ekonomické systémy). Nacionalismus a nacismus mohou být rozšířeny jak v jednotlivých skupinách obyvatel, tak i v celé společnosti. ↩︎
Internacizmus – ve své podstatě to samé co nacismus, ale v mafiánském provedení různorodých mezinárodních diaspor (především židovské diaspory), a ne v provedení nějakého národa, který upadl do nacismu, a jeho státnosti. ↩︎
Socialismus jako ekonomický systém života společnosti předpokládá, že mnohé potřeby každého jedince a také každé rodiny budou garantovaně uspokojovány díky přímému nebo nepřímému pokrytí příslušných výdajů státem, který je zástupcem celé společnosti a garantem práv a svobod jedince v ní.
V širším smyslu slova v sobě socialismus zahrnuje i mnohé mimoekonomické osobitosti života celé společnosti i lidí v ní. Především je to mravnost a to, co tato mravnost podmiňuje: typ struktury psychiky, světonázor (vnímání a chápání světa) a etiku; které se projevují v socialistickém ekonomickém systému, a pro které je výslovně on tím nejvhodnějším a nejbezpečnějším systémem pro život společnosti i každého jedince.
Orientace výrobně-spotřebního systému na garantované uspokojování potřeb lidí od samého počátku předurčuje plánovitý charakter socialistické ekonomiky. Tento plánovitý princip v systému společenské výroby je doprovázen omezováním určitých druhů činností, které mají podobu soukromého podnikání na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků; přičemž některé druhy činností mohou být zakázány zcela. (Pozn: Společensky prospěšné je, když stát potlačuje prostituci, hazardní hry (herní byznys), výrobu a šíření narkotik (připomeneme, že tabák a alkohol jsou narkotika), a to dokonce i v tom případě, že mohou ve společnosti nějakou dobu existovat nelegálně: neřest by neměla být chráněna a podporována platnými zákony.)
Za socialismu také musí být nevyhnutelně zavedena omezení na maximální úroveň příjmů členů společnosti, což má své odůvodnění v nutnosti ochrany společenského zřízení a všech jemu loajálních občanů před zneužitím ze strany neloajálních jak podnikatelů-individualistů, tak i dalších osob, jejichž vysoké příjmy jsou nadbytečné v poměru ke státem přiznávané úrovni výdajů odvozené od životních potřeb jedince a rodiny v dané společnosti.
Omezení tohoto druhu vedou časem k tomu, že státní sektor ekonomiky začne dominovat, ačkoliv v něm výrobní prostředky vůbec nemusí být ve veřejném vlastnictví, ale stejně jako dříve v soukromém korporativním vlastnictví. V důsledku soukromě-korporativního charakteru vlastnictví výrobních prostředků ve společnosti, která mravně-eticky nedozrála do socialismu (v jeho širším smyslu než jen jako ekonomického systému), jsou potom mnohá omezení státně-socialistické ekonomiky prováděna v zájmu státní oligarchie, nejsou společensky opodstatněná a pro společenský rozvoj jsou neméně škodlivá než kapitalismus založený na živelném soukromém podnikání – individuálním nebo oligarchicky-korporátním. ↩︎
Komunizmus – způsob života společnosti, ve kterém zmizí parazitismus menšiny na většině a všechny potřeby budou garantovaně a bezplatně uspokojovány podle principu „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“ na základě toho, že ve společnosti zavládne pravověrnost, stabilně obnovovaná kulturou v návaznosti pokolení. To bude umožněno jak v důsledku celkového růstu výrobních výkonů všech odvětví, tak i proto, že dojde k přeměně kultury a do života vstoupí nová pokolení lidí s jinou mravností a psychikou, na kterou nebude mít tíživý účinek vědomí, že je nutné pracovat, osvojit si pracovní návyky a znalosti, ani sama účast v pracovní činnosti společnosti, neboť v této přeměněné kultuře bude uvolněn tvořivý potenciál každého jedince, který je teď u většiny dospělých přiškrcen jejich nevhodnou a nepravověrnou výchovou v dětství. V komunistické společnosti nebude práce prvotní životní potřebou, jak to tvrdila marxistická propaganda, čímž se rozumělo, že práce je vždy podřízena úkolu uspokojování potřeb lidí v jídle, oblečení a v další podobné produkci a službách. Prvotní potřebou se stane osobnostní a společenský rozvoj a činnost v rámci Božího Záměru, přičemž nezbytná práce zaujme v tom procesu své omezené místo. ↩︎
Kapitalizmus je ve své prvotní podobě především ekonomickým způsobem života společnosti, ve kterém vládne buržoazně-individualistický nebo korporativní (Pozn.: Korporativnost je sdružení jedinců, kteří svým kolektivním úsilím naplňují své osobní cíle, kterých by nedosáhli osamoceně, a proto je po určitou dobu spojují, přičemž je považují za dosažitelné v průběhu určitých konečných lhůt v mezích života každého z nich. A přestože korporace mohou existovat po dobu života mnohých pokolení, tak se každá taková korporace rozpadne, jestliže od ní v některém z pokolení kritické množství (ve vztahu k její stabilitě) nezíská „přímo nyní“ to, po čem touží.) způsob organizace výroby a přerozdělování produkce na základě práva na soukromé vlastnictví a formální rovnosti všech občanů před zákonem, kde řešení životních problémů jedince a rodiny z větší části leží na samotné osobě, rodině, a na různorodých nestátních fondech a veřejných organizacích. Jako každý jiný společensko-ekonomický systém je i kapitalizmus podmíněn mravností vládnoucí ve společnosti a je vyjádřením Já-centrického vnímání a chápání světa.
Dokonce ani při progresivním zdaňování v kapitalismu prakticky neexistují omezení na příjmy a úspory, které zůstávají po zaplacení zákonem stanovených daní, a státní sektor ekonomiky se stává ve vztahu k sektoru fungujícímu na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků jen obslužným, což vede k tomu, že na stát tak zbydou za zformovaného zákona hodnoty málo výnosná a ztrátová odvětví a provozy, bez kterých se však společnost nemůže obejít. ↩︎
Národní/nacionální socialismus – socialismus ve smyslu ekonomického způsobu života a právního postavení vztahujícího se výslovně jen na určité (jeden nebo více) národy, přičemž na představitele jiných národů a osob smíšeného původu, kteří jsou členy stejné mnohonárodnostní společnosti, se garance a normy národního socialismu, platné pro občany národně socialistického státu a jejich rodiny, nevztahují. (Pozn.: Z téhož důvodu není možné v současném Rusku „národní bolševiky“ v čele s Eduardem Limonovem považovat za bolševiky.) ↩︎
Internacionální socialismus není žádnou alternativou k národnímu socialismu, jak to tvrdí marxisté-internacisté, ale „socialismem s výsadami“ pro mafiánsky organizované mezinárodní diaspory v mnohonárodnostním a navenek (formálně) individuálně rovnoprávně-socialisticky organizovaném státě. Jinými slovy, internacionální socialismus je jednou z forem internacismu.
Alternativou jak pro národní socialismus, tak i pro internacionální socialismus je „mnohonárodnostní socialismus“, v němž je skutečně zajištěna svoboda osobního rozvoje a rovnost práv občanů různého etnického původu za absence mafiánsky organizovaného „socialismu a komunismu s výsadami“ pro mezinárodní diaspory a „národnostní menšiny“, neboť ve výsledku by tak mnohonárodnostní společnost fakticky poklesla k internacionálnímu socialismu a byla utlačována mafiánsky organizovanými mezinárodními diasporami menšin, z nichž jedna by byla vůdčí, které by na ní parazitovaly.
(Pozn.: Jaká je to diaspora přívrženci, účastníci i protivníci „židozednářského“ spiknutí vědí velmi dobře. A pro ty, kteří pochybují o jeho existenci, uvedeme úryvek z hesla Zednářství v Sovětském encyklopedickém slovníků z roku 1986:
„Zednáři se snažili vytvořit tajnou celosvětovou organizaci s utopickým cílem mírového sjednocení lidstva v náboženském bratrském svazku. Největší roli hráli v 18. a na začátku 19. století. Se zednářstvím byla spojována jak reakční, tak i pokroková společenská hnutí.“ (str. 770)
Nakolik je cíl židozednářského spiknutí „utopickým“, tj. objektivně neuskutečnitelným a jakých úspěchů dosáhlo zednářství v 19. a 20. století, to už jsou otázky jiné, pro něž se v Encyklopedickém slovníku místo nenašlo. Lidé přesvědčení o tom, že židozednářské spiknutí neexistuje, o tom mohou popřemýšlet samostatně, stačí pozorovat současný život, prozkoumat traktáty oficiální historické vědy a kroniky a vzpomínky lidí, které neprošly akademickou cenzurou. ↩︎
Marxismus je věrouka provokačně-imitačního charakteru vyhlašující nevyhnutelnost přechodu lidstva v globálních měřítkách od „vykořisťování člověka člověkem“ ke „království svobody“ – nejprve k socialismu a potom ke komunismu.
Ideály spravedlnosti v socialistické a komunistické společnosti v té podobě, v jaké jsou vyjádřeny v marxismu nebo i jinak, jsou přitažlivé pro většinu těch, kteří žijí ze své práce a jsou utlačováni parazitismem vládnoucí menšiny, proto se v konkrétních historických okolnostech dav stává přístupným k takovým heslům, ve kterých vidí vyjádření své touhy po lepším životě bez parazitismu a utlačování většiny menšinou.
Ovšem jak dokládají dějiny, zdaleka ne všechna hesla jsou v životě naplňována těmi, kteří je před davem vyvolávali, ani těmi, kteří na ně zareagovali a upřímně se snaží o jejich uvedení do života. A zdaleka ne vždy to tak dopadá proto, že by ideály vyhlašované v heslech nebyly objektivně neuskutečnitelné či že by vůdci byli licoměrnými pokrytci. Z větší části to tak dopadá proto, že pro realizaci vyhlašovaných ideálů zákulisní političtí scénáristé, kteří sledují vlastní cíle, vůdcům a davu provokačně nabízejí prokazatelně nepoužitelné prostředky, a ti nejsou schopni včas jejich nevhodnost rozpoznat. To platí i pro marxismus.
Imitačně-provokační podstata marxismu se projevuje za prvé v tom, že ve filosofii marxismu je otázka řešení úkolu spočívajícího v předvídatelnosti mnohovariantní budoucnosti, která je základem jakékoliv moci a jakéhokoliv řízení, zaměněna „základní“ otázkou, zda byla prvotní hmota nebo vědomí; a za druhé je politická ekonomie marxismu metrologicky neprůkazná a nemá v reálné hospodářské činnosti vazbu na účetnictví na mikro ani na makro úrovních Konkrétnost významů terminologie – klíč k chápání epochy
ekonomiky. Díky těmto dvěma osobitostem marxismu, které jsou zásadního charakteru, se ten dav, který v něj věří, stává rukojmím pánů marxismu, kteří navíc disponují určitým know-how pro uplatňování vlastní ideologické a ekonomické moci. ↩︎
Trockizmus – to není jedna z variant marxismu. Charakteristickým rysem trockismu v komunistickém hnutí, které bylo ve 20. století „ve vleku“ marxismu, byla kompletní hluchota trockistů ke kritice na vlastní adresu v kombinaci s příklonem k tomu, že to, co nahlas ohlašují, je potlačováno systémem toho, co platí nehlasně a je reálným základem jejich konání, což je sjednocuje v jejich kolektivním nevědomí. (Pozn: To znamená, že se trockisté vždy chovali tak, jako by na jejich adresu žádná věcná kritika nezazněla a oni jen naráželi na nepochopení svého okolí, neboť jejich názory jsou vždy správné a jsou založené na té jediné pravdě.)
To znamená, že trockizmus je psychický jev. Mají-li přívrženci trockismu upřímnou osobní snahu realizovat dobré úmysly, dostávají se do konfliktu mezi svým individuálním vědomím a nevědomím jak individuálním, tak i kolektivním, formovaným všemi trockisty v jejich souhrnu. A v tomto konfliktu zlobně vítězí kolektivní nevědomí trockistů, které potlačuje osobní uvědoměle dobré úmysly každého jednotlivce souhrnným konáním jich všech.
Jedná se o zvláštnost psychiky těch, kteří „měli tu čest“ stát se trockistou, nejde tedy o vlastnost té či oné konkrétní ideologie. Psychický typ „trockisty“ se může dobře uplatnit v těch nejrůznějších ideologiích. Právě z tohoto důvodu – čistě psychického charakteru – jsou rovnoprávné vztahy s trockismem a konkrétními trockisty na úrovni intelektuální diskuse, argumentů a protiargumentů, neplodné a nebezpečné (jak to ukázala zkušenost ruské inteligence, která se upřímně pokoušela diskutovat s trockistickou státní mocí a stala se obětí NKVD (Národního komisariátu pro vnitřní záležitosti) ve dvacátých letech 20. století; a také zkušenosti mnohých obětí přestavby v SSSR a demokracie ve státech, které se od něj odštěpily.) pro ty, kteří vnímají trockizmus jako jednu z ideologií… (Pozn: Právě v tomto přístupu k trockizmu jako k překroucení ideologie vědeckého komunismu a ve ztotožňování si marxismu-leninismu s vědou spočívá skutečná chyba bolševismu v SSSR v letech 1917 – 1953. Při pohledu z druhé strany je pro pány nad psychickým trockismem nepřijatelná diskuse o jeho psychickém pozadí a možnostech jeho vykořeňování, a proto dávají přednost tomu, aby vyobrazovali mnohotvářný psychický trockismus jako nějakou konkrétní ideologii, k níž potom ve Konkrétnost významů terminologie – klíč k chápání epochy společnosti formují buď dobrý nebo špatný vztah, v závislosti na svých cílech a aktuálních okolnostech. Pokud někdo z psychických trockistů nebo jejich část zahyne, je to společnosti podáváno buď tak, že své životy položili za vysoké ideály (je-li právě jejich hodnocení „kladné“ jako v případě templářů, Trockého a dalších), nebo se schválně nafukuje o jaké šlo maniaky, šílence a pomatence (je-li právě jejich hodnocení „záporné“ jako v případě hitlerizmu), aby za touto bublinou zůstaly skryty ty skutečné ideje, k jejichž realizaci byli ti maniaci naprogramováni, a které se velmi odlišovaly od těch, ke kterým se oni sami hlásili.)... a nerozpoznají jeho reálné VNĚ-ideologické pozadí, které vůbec není závislé na ideologii, do níž se právě halí, a kterou může navíc psychický trockista upřímně během svého života nejednou změnit (Pozn.: Příkladem toho je „architekt pěrestrojky/přestavby“ bývalý člen politbyry ÚV KSSS psychický trockista A. N. Jakovlev, který od marxismu dospěl až k buddhismu.)
Intelekt, na který se lidé v diskusi obrací ve svém úsilí přivést spolubesedníka k rozumu, nebo najít společně s ním pravdu, na jejímž základě by bylo možné překonat předchozí problémy ve vzájemných vztazích, je jen jednou z komponent celkové psychiky. Jenže celková psychika (v případě jejího trockistického typu) nepřipouští intelektuální zpracování takových informací, které by byly schopné změnit tu doktrínu, kterou v daném okamžiku právě prosazuje ta z mnohých ideologicky zaobalených větví trockismu, ke které psychologicky náleží daný psychický trockista.
Tato psychická osobitost je vlastní mnoha jedincům (Pozn: Kompletní hluchota k obsahu kritiky na jeho adresu v kombinaci s příklonem k tomu, že to, co trockisti nahlas ohlašují, je potlačováno systémem toho, co platí nehlasně a je reálným základem jejich konání, což je sjednocuje v jejich kolektivním nevědomí.) – jde o historicky daleko starší jev, než je historicky reálný marxistický trockizmus v komunistickém hnutí 20. století. Tuto vlastnost psychiky u jedince v minulosti vždy charakterizovali slovem „posedlost“. A v epoše nadvlády materialistického světonázoru se pro tento jev už nenašla v jazyce žádná slova, která by odpovídala podstatě tohoto typu psychické narušenosti, a proto byl pojmenován znovu, jenže ne podle své podstaty, ale podle pseudonymu jednoho z nejvýraznějších představitelů trockismu v komunistickém hnutí 20. století.
Trockizmus je ve své podstatě schizofrenní, agresivní politicky činorodá psychika, která se může krýt libovolnou ideologií, libovolnou sociologickou doktrínou.
A proto je marxismus od samého počátku projevem psychického trockizmu. Marx a Engels byli psychickými trockisty. Hitler byl také psychickým trockistou: o shodném vztahu hitlerizmu a marxizmu v jeho trockistické podobě k mnohým životním jevům ve společnosti viz práce vnitřního prediktoru SSSR – Ohlédni se ve hněvu… Psychickými trockisty antikomunistického ražení byli na sklonku SSSR disidenti. A nyní je psychickými trockisty většina aktivistů proburžoazních reforem v Rusku i jejich oponentů z řad různorodých patriotických stran a všech těch údajně komunistických stran neschopných zřeknout se marxismu. ↩︎
Bolševismus, jak učí dějiny KSSS, vznikl v roce 1903 na II. sjezdu RSDRP (Ruské sociálně demokratické dělnické strany) jako jedna ze stranických frakcí. A jak tvrdili jeho protivníci, nezastupovali bolševici do roku 1917 nikdy skutečnou většinu členů této marxistické strany, a proto jejich tehdejší oponenti protestovali proti tomu, jak se sami nazvali. Jenže tento názor pramenil z toho, že ti různorodí menševici nechápali podstatu bolševismu.
Bolševismus není ruskou variantou marxismu a není to ani stranická příslušnost. A už naprosto nesmyslný je obrat „židovský bolševismus“, který používal Hitler ve své knize Mein Kampf, protože bolševismus je projev ducha Ruské civilizace, nikoliv ducha nositelů doktríny biblického globálního otrokářství na rasovém základě.
Bolševismus existoval před marxismem, existoval v ruském marxismu, nějak existuje nyní a bude existovat i nadále.
Jak prohlašovali sami bolševici, kteří byli členy marxistické strany RSDRP(b) (Ruské sociálně demokratické dělnické strany (bolševiků)), tak právě oni zastupovali v politice strategické zájmy pracující většiny obyvatel mnohonárodnostního Ruska, a proto se jen oni měli právo nazývat bolševiky. Nezávisle na tom, nakolik bezchybně bolševici vyjadřují strategické zájmy pracující většiny, nakolik si sama pracující většina uvědomuje své strategické zájmy a je jim věrná i v životě, nespočívá podstata bolševismu v početní převaze stoupenců nějakých myšlenek nad stoupenci jiných myšlenek a nemyslícím davem, ale výslovně v následujícím:
V upřímném usilování vyjádřit a uvést do života dlouhodobé strategické zájmy pracující většiny, která si nepřeje, aby někdo parazitoval na její práci a životě. Jinak řečeno, historicky reálně v každé epoše spočívá podstata bolševismu v činorodé podpoře přechodného procesu od historicky zformovaného davo-„elitarizmu“ k mnohonárodnostní lidskosti Země budoucí éry. ↩︎
Menševizmus představuje opak bolševismu, protože je objektivně zaměřen na parazitismus všech těch, kteří jsou přesvědčeni o svém „elitářském“ postavení, na práci a životě prostých lidí – tj. většiny. Marxismus je i menševizmem nejen psychickým trockizmem; psychický trockizmus je vždy menševizmem. ↩︎
Fašismus – to je jeden z typů kultury společenského samořízení, který může existovat výlučně jen v davo-„elitářské“ společnosti. Fašismus je jedním z projevů psychického trockizmu.
Podstata fašismu jako takového nezávisle na tom, jak se právě nazývá, jakými myšlenkami se kryje a jakými způsoby realizuje svou moc ve společnosti, spočívá – v aktivní podpoře davem „malých lidiček“ – na základě jejich vlastního ideového přesvědčení nebo bezideového živočišně-instinktivního chování – systému zneužívání moci „elitářskou“ (Pozn.: A právě z toho důvodu, že se nová oligarchie, která se zformovala v důsledku reforem, netěší aktivní veřejné podpoře, není dnešní Rusko fašistickým státem, přestože v něm jsou společenská hnutí a skupiny, které sní o tom, že získají moc a ustanoví fašistický režim, který bude stabilní v návaznosti pokolení. Mezi takové fašisty-blouznivce patří lídři Svazu pravicových sil a jmenovitě I. M. Chakamadová, která z fašismu obvinila Komunistickou stranu Ruské federace a osobně provokatéra-imitátora boje za komunismus G. A. Zjuganova a hrála si na neochvějnou antifašistku v televizním programu NTV Svoboda slova z 9. listopadu 2001, kde se diskutovalo o otázce Máme se bát příchodu komunistů k moci? A který moderoval další fašista-blouznivec Savik Šuster.) oligarchií, která:
představuje nepravověrnost (nespravedlnost) jako tu údajně skutečnou „pravověrnost“ („spravedlnost“), a na tomto základě deformuje lidem jejich vnímání a chápání světa, veškerou svou mocí kultivuje ve společnosti nepravověrnost a brání tak lidem stávat se skutečnými lidmi;
pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o pravověrnosti (spravedlnosti) jí samé a politiky, kterou uplatňuje, přičemž potlačuje i ty, které z toho podezřívá.

Dav, to je podle definice V. G. Belinského „sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“ (v definici A. S. Puškina je to „lid pošetilý“ („Za novotami pokorně se honit lid pošetilý si navykl…“ Puškinova báseň Hrdina. ). Takže dav, to je množina jedinců, kteří nežijí podle svého svědomí a ve své podstatě žijí bezmyšlenkovitě, automaticky nebo jejichž chování podléhá vnějšímu řízení. Přičemž není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně se tak vyvyšuje nad společností; nebo se vyvyšuje nehlasně či v neuvědomělé pýše, a veřejně předstírá pokoru a svou službu davu, který nazývá národem; nebo koná skrytě a společnost přesvědčuje o své údajné neexistenci, z čehož plyne, že tedy nemůže nic ovlivňovat a ve společnosti vše plyne jen tak, „samo o sobě“ a vůbec to není cílevědomě podřizováno scénářům konceptuálně mocných kurátorů oligarchie. (V propagandě doktríny „své neexistence“ byli velmi úspěšní pohlaváři biblického projektu zotročení všech – kurátoři „židozednářského spiknutí“.)
Tato definice-popis fašismu v sobě nezahrnuje strach nahánějící a do očí bijící příznaky jeho reálných projevů: symboliku; ideologii vyzývající k násilí a likvidaci těch, komu pánové fašismu přisoudili roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k zakládání politických stran s tvrdou disciplínou a systémem teroru, vlastními bojůvkami atd.
O protilidské podstatě fašismu toho bylo na základě lekce, udělené všem německým fašismem, řečeno po roce 1945 mnoho. V důsledku hrůz německého fašismu z let 1933 – 1945, které se staly odstrašujícím kultem, se může někomu zdát, že uvedená definice je příliš lehkovážná, odtržená od reálného života (abstraktní), a proto neodpovídá své úloze chránit budoucnost před hrozbou fašismu.
Ve skutečnosti však právě tato definice je definicí fašismu podle jeho podstaty a nikoli podle místa jeho vzniku či osobitostí jeho formování a projevů v životě společnosti, což ji kvalitativně odlišuje od většiny „definic“ „fašismu“ uváděných různými výkladovými a encyklopedickými slovníky. ↩︎
Dav, to je podle definice V. G. Belinského „sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“ (v definici A. S. Puškina je to „lid pošetilý“ („Za novotami pokorně se honit lid pošetilý si navykl…“ Puškinova báseň Hrdina. ). Takže dav, to je množina jedinců, kteří nežijí podle svého svědomí a ve své podstatě žijí bezmyšlenkovitě, automaticky nebo jejichž chování podléhá vnějšímu řízení. Přičemž není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně se tak vyvyšuje nad společností; nebo se vyvyšuje nehlasně či v neuvědomělé pýše, a veřejně předstírá pokoru a svou službu davu, který nazývá národem; nebo koná skrytě a společnost přesvědčuje o své údajné neexistenci, z čehož plyne, že tedy nemůže nic ovlivňovat a ve společnosti vše plyne jen tak, „samo o sobě“ a vůbec to není cílevědomě podřizováno scénářům konceptuálně mocných kurátorů oligarchie. (V propagandě doktríny „své neexistence“ byli velmi úspěšní pohlaváři biblického projektu zotročení všech – kurátoři „židozednářského spiknutí“.) ↩︎
Všedržitel se nemýlí: vše probíhá účelově v rámci Jeho Záměru tím nejlepším možným způsobem při té mravnosti a etice, které jsou vlastní lidem. ↩︎