Karel Havlíček Borovský – velký bojovník, který se nebál říkat pravdu. „Král Lávra“, „Tyrolské elegie“ a další z jeho satirických děl jako audioknihy

„Smažme husitskou válku z naší historie, i zhasne sláva českého národa. Ta jediná doba váží více než ostatní naše dějství, ba více, než celé věky čínské říše.“

"Jsou toliko dvě strany politické na světě: strana poctivých a strana nepoctivých; poznáte a rozeznáte je podle toho, kterak školství podporují."

"Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu.“

"Nechoď, Vašku, s pány na led, neboť mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme".

Karel Havlíček Borovský

Historička Marie Neudorflová:

Je trochu záhadou, jak Havlíček získal již v mládí svůj pevný charakter, výjimečnou schopnost rozeznávat důležité od nedůležitého, svou demokratickou orientaci, svou lásku k českému národu. Neméně důležitá byla také jeho kritika otevřeného pokrytectví římsko-katolické církve, její materialismus a vážnou deformaci křesťanství. Ta ho proto vyobcovala ze studia bohoslovectví. Jistě k tomu přispělo i to, že ve svém dospívání přijal víru v existenci něčeho vyššího, nedostupného lidem, a hlavně přijal základní původní křesťanské učení hlásané Ježíšem a později Janem Husem, jehož součástí byla možnost zdokonalování lidí. Jako oni ztotožňoval křesťanství s mravností. Jistě si mnoho přinesl z české rodiny, ze které pocházel.

Uvědomil si, že česká veřejnost nerozumí světu, ve kterém žije, neměla potřebné znalosti o politických proudech a pojmech, které hýbaly už i Rakouskem, a směřovaly ke konstitucionalismu a parlamentarismu. Jako po krátkou dobu poslanec si všiml, že ani poslanci nerozuměli, co to znamená mít ústavu, parlament, svobodu slova, atd., a prosazovat myšlenku, že všechna moc pochází z lidu. Podobně jako Palacký se stal stoupence federalizace habsburské říše na základě rovnoprávnosti národů s nadějí, že parlamentarismus umožní uskutečnit tuto ideu vzhledem k tomu, že slovanské národy tvořily v říši mírnou většinu. Jako překážku úspěchu viděl Havlíček obecný nedostatek znalostí i politického vzdělání. 

Dva roky ve svých kritických článcích (v Národních novinách jich bylo přes 200), rozebíral nerovnoprávné postavení slovanských národů ve srovnání s privilegovanými Němci, kritizoval absolutismus církevní i světský. Kriteriem hodnoty jeho úsudků byl princip rovnosti a spravedlnosti, a to jak ve vztahu k jednotlivcům, tak k národům. Druhým pólem byl tradiční aristokratismus, v němž měl hlavní práva a privilegia panovník, aristokracie a katolická církev.

Vysvětloval různé politické koncepty jako konservatismus, liberalismus, radikalismus, relevantní politické strany, demokracii jako odlišnou od hodnot liberalismu, respekt pro kolektivní entity, princip rovnosti a spravedlnosti, politickou rovnoprávnost, důraz na hodnotnou kulturu a vzdělání pro všechny na rozdíl od liberálního individualismu, bezbřehé svobody, konkurence i destruktivní, podceňování důležitosti národních entit pro úroveň lidí, různé druhy expanze na úkor slabších, atd. Vysvětloval podstatu a smysl politických pojmů, implikace v praxi i jejich záludnosti.

Pro pozitivní užívání těchto koncepcí ve prospěch úrovně lidí a společností, pro národ, považoval za nutnost přístup k dobrému vzdělání, které by rozvinulo jejich znalosti, jejich kvalifikaci k zaměstnání, upevnilo jejich charakter, zodpovědnost k sobě, ostatním, k národu, jejich schopnost zodpovědné participace v politice. Rozebíral záludnosti politických stran a nevzdělanost a nedospělost poslanců. Cílem mu byl vzdělaný národ a „poctivá“ liberální politika, směřující k demokracii. Ve svých názorech se nedal zviklat ani častými vládními konfiskacemi svých novin.

• Nebylo divu, že český národ Karla Havlíčka Borovského miloval, jeho noviny měly většinou kolem dvou tisíc předplatitelů. 

V několika tisícových davech měl lid odvahu svou lásku dávat najevo i v dobách, kdy byl Havlíček vládními žalobami vláčen protizákonně po soudech. Čeští obhájci, české poroty i sám Havlíček, znalý dokonale zákonů a svých práv, dovedli těmto nezákonnostem vítězně čelit. Vláda se snažila výjimečně nadaného a charakterního Havlíčka získat i velkým úplatkem a lákavými existenčními sliby výměnou za to, že se stane provládním žurnalistou, což Havlíček odmítl v souladu se svým principem, že zrádcem nikdy nebude.

I to byl důvod, proč rakouská vláda nechala Havlíčka v hluboké noci z 15. na 16. prosince r. 1851, tajně odvléci od rodiny z tehdy Německého Brodu, do tehdy velmi nehostinného Brixenu. Vláda ho tam držela tři a půl roku v izolaci od jeho práce, přátel, od dění v Praze. Manželce Julii s malou dcerou byl sice dovolen v Brixenu dvouroční pobyt, ale nehostinnost krajiny,  izolace a intelektuální nečinnost a denní návštěvy policie, ho emocionálně velmi ničily. Zdá se, že Havlíček a jeho žena dostali tuberkulózu v Brixenu. Nevzdával tam zcela svou tvůrčí činnost. Napsal satirické básně Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra a Krále Lávru. Ale na vydání musely čekat mnoho let. 

Jistě si Havlíček i v Brixenu uvědomoval, jak bylo potřeba jeho odvahy a názorů doma, kde v 50. letech 19. století,  řádil absolutismus A. Bacha, plný zatýkání, věznění, pronásledování lidí, cenzury, domovních prohlídek,  zabavování tisku a knih. Občasné zprávy o situaci doma byly velmi depresivní, mnozí přátelé přestali kvůli cenzuře Havlíčkovi psát.

• Zdálo se, jakoby národ ve svém strachu na Havlíčka za těch pár let téměř zapomněl. Ale nebylo tomu tak. Jen byl národ zavalen strachem a bezperspektivností. Lidé se vzájemně báli i na ulici zastavit, aby prohodili pár slov. Když byl v dubnu 1855 z Brixenu propuštěn, atmosféra strachu těžce dopadla i na něho a jeho schopnost pracovat. Vláda mu zakázala pobyt v Praze a při jeho občasných krátkých návštěvách, se mu lidé na ulici vyhýbali. Jen Božena Němcová ho beze strachu a radostně vítala v Praze při setkání na ulici. Za pár let nato, platila za svou statečnost stejnou mírou nejvyšší jako Havlíček.

Zákaz trvalého pobytu v Praze pražský policejní ředitel Päumann odůvodnil v úřední zprávě takto //trochu zkráceno//:

„ Havlíček náleží k nejtalentovanějším a nejtužším českým revolucionářům a dokázal to především tím, že …..přes všechny //vládní// překážky …. trval pevně na programu, jejž kdysi ohlásil, a zastával jej slovem i písmem…Takový člověk….nemění své přesvědčení, a povolit mu pobyt v Praze, ohnisku českého hnutí, /bylo by nevhodné/ //neboť// dovede své chování nepochybně upravit tak moudře, že bychom nemohli nalézt příčiny abychom proti němu zakročili úředně.“

V této tísnivé atmosféře Havlíčkových sil rychle ubývalo a 29. července 1856, ve svých nedožitých 35 letech zemřel. Zpráva se rychle roznesla po celé zemi a navzdory různým policejním šikanám, pohřbu se účastnilo na pět tisíc lidí ze všech konců českých zemí. Bylo nepochybné, že lidem zůstalo v paměti i v emocích hodně z toho, co je z politického myšlení, z výchovy k politické a mravní dospělosti, Havlíček učil, i hodně ze statečnosti, kterou jim šel příkladem.

Svědectví Boženy Němcové z pohřbu Karla Havlíčka Borovského vypovídá podstatné:

„Na všech koncích bez bázně se ozývalo“: …„ Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít!“ … „ Mnoho pro nás udělal, ten nám teprve oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme.“ (…)

Z projevu historičky Marie Neudorflové, který pronesla na setkání přátel české kultury 30.10. 2021 u hrobu Karla Havlíčka Borovského v Praze v předvečer dvoustého výročí jeho narození.

Z filmu Karel Havlíček Borovský (1931)

Píseň Čechů r. 1850

Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden, ten je jenerál,
a druhý je kardinál;
zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden drží karabáč,
druhý říká otčenáš;
zle, matičko, zle!

Zle, matičko, zle!
Švarcemberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
a druhý je taky špicbub;
zle, matičko, zle!