Národní divadlo (ND) v Praze představuje jeden z nejvýznamnějších symbolů českého národního obrození a jeho výstavba byla spojena s mimořádným úsilím celého národa.
Myšlenka na vybudování důstojného kamenného divadla se zrodila na podzim roku 1844 na poradách vlastenců. V roce 1845 byla podána žádost o povolení stavby, kterou inicioval František Palacký.
Sbírka na stavbu divadla byla zahájena v roce 1850 a setkala se s nebývalým ohlasem napříč všemi vrstvami české společnosti. Lidé přispívali podle svých možností, od chudých řemeslníků až po bohaté mecenáše, což dokládalo, že stavba divadla byla vnímána jako záležitost celého národa. Po celých Čechách a Moravě byla zřízena sběrná místa, kam mohli lidé přinášet své příspěvky. Sbírka probíhala prostřednictvím veřejných akcí, divadelních představení, koncertů a dalších kulturních událostí, jejichž výtěžek byl určen na stavbu. Významnou roli ve sbírce sehrály také české ženy, které organizovaly charitativní akce, prodejní výstavy ručních prací a další aktivity.
Období Bachova absolutismu zarazilo přípravy stavby a podpořilo koncepci skromné prozatímní budovy, která byla postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmannem a otevřena 18. listopadu 1862. Budova Prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla.
Hlavní novorenesanční budova ND byla postavena podle návrhu Josefa Zítka. 16. května 1868 byly za účasti tisíců lidí položeny základní kameny dovezené z různým míst země a při té příležitosti uvedena premiéra opery Bedřicha Smetany Dalibor v Novoměstském divadle. Položení základního kamene Národního divadla představovalo klíčový okamžik v dějinách české kultury a symbolizovalo odhodlání národa vybudovat vlastní reprezentativní scénu. V kameni byla umístěna měděná schránka obsahující dobové dokumenty, mince a listiny, které měly budoucím generacím připomínat význam této chvíle. Slavnostní projev pronesl František Palacký, historik a vůdčí osobnost českého národního hnutí, jehož slova zdůrazňovala kulturní a politický význam budoucího divadla. Byl to politický a kulturní manifest, vyjádření touhy po vlastní národní identitě v době, kdy byly české země součástí habsburské monarchie. Divadlo mělo být místem, kde se bude hrát v českém jazyce, kde se budou prezentovat díla českých autorů a kde se bude formovat moderní česká kultura.
V listopadu 1868 byly dokončeny základy, r. 1875 dosáhla novostavba „glajchy“ a r. 1877 bylo divadlo pod střechou.
Od roku 1873 zároveň probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského. Interiér divadla byl vyzdoben díly předních českých umělců té doby, včetně malířů Mikoláše Alše, Vojtěcha Hynaise a Františka Ženíška, kteří vytvořili nádherné výzdoby symbolizující české dějiny a kulturu.
Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 uvedením Smetanovy opery Libuše, kterou skladatel napsal speciálně pro tuto slavnostní příležitost. Představení Libuše bylo pečlivě vybráno jako symbol české státnosti a národní identity.
Bohužel, radost z otevření divadla netrvala dlouho. Odehrálo se v něm ještě dalších 11 představení, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru, který zničil měděnou kupoli, hlediště i jeviště divadla. Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky.
Obnova divadla probíhala s mimořádnou rychlostí, rekonstrukcí byl pověřen architekt Schulz, který plně respektoval Zítkovu architekturu. Hlavní oponu namaloval Vojtěch Hynais jako náhradu za oponu Františka Ženíška, která padla za oběť požáru. Zlatý nápis NÁROD SOBĚ nad oponou představuje viditelnou manifestaci národního úsilí. Již 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo slavnostně znovu otevřeno opět s představením Smetanovy Libuše. Rychlá obnova divadla zůstává dodnes příkladem toho, jak silná může být národní solidarita v kritických okamžicích dějin.
V osmdesátých letech 20. století probíhala celková rekonstrukce historické budovy Národního divadla a byla postavena Nová scéna Národního divadla.
V současné době vyvstává otázka, jestli jsme si nenechali Národní divadlo ukrást a jestli ND ještě symbolizuje odhodlání národa mít vlastní národní identitu.
Tyto otázky nevzbuzují jen čelní představitelé ND, kdy uměleckým šéfem Baletu ND je Polák Filip Barankiewicz, uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery je Nor Per Boye Hansen, hudebním ředitelem Státní opery je Ukrajinec Andrij Jurkevič, ale i některá představení, která se na scéně ND odehrávají.