Filmy najdete pod textem.
Rozhodnutí uspořádat soud s vrcholnými představiteli nacistické říše se jeví jako společné rozhodnutí SSSR a spojeneckých zemí.
Ve skutečnosti však mezi Josifem V. Stalinem na jedné straně a Franklinem Rooseveltem a Winstonem Churchillem na straně druhé panovaly až do poslední chvíle neshody ohledně toho, koho, jak a v „jakém formátu“ soudit.
Stalin již od roku 1942 v bilaterálních jednáních s USA a Británií trval na tom, že je třeba nejen vyšetřovat a trestat, ale uspořádat přímo tribunál nad nejvyšším vedením Říše se všemi právními atributy a za přítomnosti veřejnosti.
Američané byli naopak proti publicitě. V té době se stále shodovali s Brity, že poprava nacistických válečných zločinců bez soudu je lepší než vojenský soud.
Churchill: „Nejlepší by bylo popravit hlavní pachatele, jakmile budou dopadeni.“
V tomto ohledu je velmi příznačné memorandum ze dne 4. září 1944, které vypracoval anglický lord-kancléř John Simon na pokyn britské válečné vlády a jejího předsedy W. Churchilla. V něm, vedle nepatřičné naděje, že hlavní váleční zločinci budou zlikvidováni buď samotnými Němci nebo spáchají sebevraždu, lord-kancléř, který kdysi dal „zelenou“ Hitlerově agresi na Východ, poukázal na to, že „metoda soudního řízení, obžaloby a právního rozsudku je zcela nevhodná pro hlavní a nechvalně známé vůdce jako jsou Hitler, Himmler, Göring, Goebbels a Ribbentrop. Kromě obrovských obtíží spojených se zřízením soudu, formulováním obžaloby a shromažďováním důkazů je otázka jejich osudu otázkou politickou, nikoli soudní.“!?
V podobném duchu jako memorandum Simona hovořil i dokument vypracovaný americkým ministrem financí Henrym Morgenthauem – autorem koncepce rozčlenění Německa.
Quebecká konference (též konference Octagon)
V podstatě současně byly ve vládních kruzích USA a Velké Británie vypracovány dva dokumenty, které rozhodně odmítaly myšlenku mezinárodního soudního procesu s hlavními válečnými zločinci a navrhovaly popravu několika nacistických vůdců na základě správního rozhodnutí spojenců. Touto otázkou se zabývali prezident USA a britský premiér na zasedání II. Quebecké konference dne 15. září 1944. Bylo přitom rozhodnuto zaslat předsedovi sovětské vlády návrhy lorda kancléře Simona jako vyjádření stanoviska vlád USA a Velké Británie. V souladu s tímto rozhodnutím vypracoval Churchill návrh telegramu pro Stalina, v němž byly uvedeny základní principy Simonova memoranda a obsaženy některé komentáře k nim. Britský premiér napsal: „Nemyslíte si, že by bylo vhodné připravit seznam zahrnující, řekněme, 50 nebo 100 osob, jejichž odpovědnost za vedení či schvalování všech zločinů a zvěrstev vyplývá ze samotné skutečnosti, že zastávají vysoké úřední funkce? Tento seznam by samozřejmě nebyl konečný. Nová jména by mohla být přidávána kdykoli.“
Churchill navrhl dvě možné varianty – buď společně rozhodovat o osudu každého z nacistických vůdců, jakmile se dostanou do rukou spojenců, anebo předem sestavit seznam těchto osob, u nichž každý důstojník v hodnosti generála po ověření jejich totožnosti nařídí jejich popravu do jedné hodiny, aniž by o tom podával hlášení velení.
Tento telegram ale Churchill Stalinovi neposlal. Místo toho se v říjnu 1944 vydal spolu s A. Edenem do Moskvy s cílem dosáhnout schválení Quebecké dohody ze strany Sovětského svazu. Během této návštěvy byl sovětské vládě poprvé předložen anglo-americký plán rozdělení Německa, který byl schválen v Quebecu. Ani v Moskvě, ani na jakýchkoli jiných mezinárodních jednáních se však anglo-americké diplomacii nepodařilo vnutit své plány Sovětskému svazu. Neúspěchem skončil také pokus britského premiéra získat souhlas sovětské vlády s návrhy uvedenými v Simonově memorandu ze 4. září 1944 a schválenými F. Rooseveltem a W. Churchillem. V rozhovoru s Churchillem Stalin jednoznačně zdůraznil, že potrestání hlavních válečných zločinců musí být provedeno v souladu s rozhodnutím soudu!
Jaltská konference
Poté, co byl v této otázce chvíli klid, se Anglosasové na Jaltské konferenci v únoru 1945 opět vrátili k pokusům vyvázat nacistické zločince z trestního stíhání, přičemž Churchill na této konferenci znovu trval na mimosoudním popravování nacistických zločinců. V reakci na to Stalin znovu zdůraznil, že hlavní váleční zločinci musí stanout před soudem.
Prezident USA zaujal na krymské konferenci dvojznačný postoj. Na jedné straně nepopíral nutnost potrestání. Zároveň se však snažil prosadit myšlenku, že soudní řízení „by nemělo být příliš právnické“. Navíc trval na tom, aby „za žádných okolností nebyli k soudu vpuštěni novináři a fotografové“!?
Stručně řečeno, až do skončení krymské konference byl pouze Sovětský svaz a Stalin jedinými, kdo tvrdě, důsledně a zásadově hájili myšlenku uspořádání mezinárodního soudního procesu s hlavními válečnými zločinci. Nakonec to byl právě pevný postoj Sovětského svazu, který vedl k zásadní změně situace. Pak se zejména USA, i když ne bez rozporuplného přístupu, nakonec pustily do rozpracování myšlenky mezinárodního tribunálu a organizace jeho činnosti.
Velká Británie se však i nadále doslova zoufale snažila zabránit realizaci tohoto záměru. A to i tehdy, když se USA zdánlivě vážně pustily do přípravy myšlenky mezinárodního soudu nad nacistickými zločinci – k čemuž došlo v polovině března 1945 – a vyslaly do Londýna příslušného zástupce. Churchill a Simon i nadále rozhodně trvali na tom, aby bylo šest až sedm nacistických vůdců bezodkladně popraveno. Podle jejich názoru by to bylo lepší než zdlouhavý soudní proces. Simon bez obalu vyjádřil svůj názor takto: „…Jsem znepokojen vyhlídkou na zdlouhavý proces, v jehož průběhu budou projednávány nejrůznější otázky – právní i historické –, které by mohly vést k podstatným rozporům a sporům ve světě, k nepředvídatelným reakcím.“
Britští představitelé tedy i nadále trvali na okamžité popravě nacistických zločinců, zejména vůdců Třetí říše. Tento postoj se nakonec odrazil i v britském vládním memorandu ze dne 23. dubna 1945, v němž se uvádělo: …„Vláda Jeho Veličenstva pečlivě projednala argumenty, které byly předneseny ve prospěch jakékoli formy předběžného soudního řízení. Vláda Jeho Veličenstva je však hluboce znepokojena také obtížemi a nebezpečími spojenými s takovým postupem a… se domnívá, že poprava bez soudu je vhodnější.“ Navíc britská vláda vyjádřila obavu, že konání veřejného procesu „by se mohlo obrátit proti spojencům a dát obviněným možnost ospravedlnit své činy událostmi z minulosti“.
Teprve nekompromisní, zásadový a důsledně prosazovaný postoj sovětské vlády a osobně Stalina k otázce přísného potrestání nacistických zločinců donutil západní mocnosti přijmout tento názor a přistoupit ke konkrétním krokům v tomto směru. V důsledku toho na konferenci v San Franciscu počátkem května 1945 Velká Británie rovněž v zásadě souhlasila s konáním mezinárodního soudu nad hlavními válečnými zločinci.
Stalin však při tom zahrál skvěle jednu kartu. Na jeho pokyn sovětská diplomacie, která podporovala americký názor na nutnost potrestání nacistických zločinců – což vlastně nebyl americký, ale sovětský názor – zároveň neoficiálně poskytla americké straně příležitost předložit samotný návrh na zřízení mezinárodního tribunálu. Na schůzce ministrů zahraničních věcí SSSR, USA a Anglie dne 3. května 1945 vystoupil americký zástupce jménem vlády USA s iniciativou na vytvoření organizace a vypracování postupu pro potrestání hlavních válečných zločinců a předal sovětské a anglické delegaci projekt navrhované dohody a memorandum.
V reakci na návrhy USA vláda SSSR 9. června oznámila, že souhlasí se zřízením mezinárodního tribunálu pro soudní stíhání hlavních válečných zločinců a vyjádřila ochotu podepsat příslušnou dohodu.
Londýnská konference
Od 28. června do 8. srpna 1945 se v Londýně konala další jednání mezi vládami SSSR, USA, Anglie a Francie ohledně soudního stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí.
Jednání vyústila v uzavření dohody, která zahrnovala rozhodnutí o zřízení Mezinárodního vojenského tribunálu pro soudní stíhání válečných zločinců, jejichž zločiny nejsou vázány na konkrétní geografické místo. Jako součást dohody byl přijat statut Mezinárodního vojenského tribunálu, v němž byla stanovena jeho organizace, jurisdikce a funkce. Statut rovněž předpokládal zřízení Výboru pro vyšetřování případů a obžalobu hlavních válečných zločinců. Hlavním žalobcem Výboru byl za SSSR jmenován R. A. Rudenko, za USA – R. H. Jackson, za Velkou Británii – H. Shawcross a za Francii – F. de Menthon.
Norimberský proces
20. listopadu 1945 zahájil Mezinárodní válečný tribunál soudní proces proti 24 hlavním představitelům nacistického režimu, včetně Hermanna Göringa, Wilhelma Keitela, Rudolfa Hesse a dalších.
Mezi obžalovanými nebyli Adolf Hitler, šéf SS Heinrich Himmler a šéf propagandy Joseph Goebbels, kteří spáchali sebevraždu. Tajemník strany Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti. Za Sovětský svaz se na složení soudu podíleli I. T. Nikitčenko, který předsedal prvnímu jednání, a jeho zástupce A. F. Volčkov, za USA – F. Biddle a J. J. Parker, za Velkou Británii – G. Lawrence a N. Birket, za Francii – H. D. de Vabre a R. Falco. V průběhu 403 veřejných soudních zasedání tribunálu, jichž se účastnili četní zástupci tisku, byly odhaleny nejzávažnější zločiny spáchané hitlerovci v průběhu války. Nezvratné skutečnosti donutily obžalované přiznat, že byli organizátory a účastníky činů, které soud uznal za trestné, avšak vinu nepřiznali. 1. října 1946 byl proces s hlavními válečnými zločinci uzavřen vynesením rozsudku.
Dvacet čtyři obžalovaných bylo obviněno ze čtyř bodů: zločinů proti míru, plánování a vedení války agrese, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Šest účastníků procesu bylo shledáno vinnými ve všech bodech obžaloby a 10 z 24 bylo odsouzeno k trestu smrti.
Friedrich Paulus
Na norimberském procesu byl jedním z nejdůležitějších svědků obžaloby Friedrich Paulus (velel 6. armádě, která byla obklíčena sovětskými jednotkami u Stalingradu a byl zajat). Nikdo nečekal, že se v soudní síni v Norimberku, který spadal do americké okupační zóny, objeví. Vše se odehrálo v naprosté tajnosti. Když Pauluse přivedli do síně, na lavici obžalovaných i mezi soudci zavládl šok. Zejména u představitelů vrchního velení wehrmachtu, Keitela a Jodla, a také u Göringa, proti nimž vypovídal. Jednalo se o zásadní otázku přípravy agresivní války. Generálové se bránili proti obviněním: prý žádnou agresivní válku nepřipravovali, bránili zemi, jak se na armádu sluší. 11. února 1946 se však Paulus objevil v Norimberku a potvrdil svou výpověď, kterou již dříve učinil v SSSR.
Paulus byl přímým tvůrcem plánu „Barbarossa“, jehož podstatou byla příprava útoku na Sovětský svaz. Plán byl hotov již na začátku listopadu 1940, což vyvracelo tvrzení Němců u soudu, že vtrhli na území SSSR pouze proto, aby předešli útoku SSSR.
Norimberský soud nad válečnými zločinci byl přelomovou událostí, po níž se pojmy jako „genocida“ a „nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti“ staly trvalou součástí mezinárodního práva. Poprvé ve světových dějinách se ocitli vysocí představitelé státu na lavici obžalovaných, byli obviněni ze spáchání válečných zločinů a genocidy. Samotné slovo genocida bylo poprvé slyšet právě v Norimberku.
Norimberský tribunál je prvním mezinárodním soudem v historii, který uznává agresi jako nejzávažnější trestný čin, trestá jako zločince státníky vinné z přípravy, rozpoutání a vedení agresivních válek, spravedlivě trestá organizátory a vykonavatele plánů na vyhlazení milionů nevinných lidí a podrobení celých národů.
Filmy:
Norimberk (2025)
Film začíná slovy, že 7. květen 1945 byl posledním dnem války v Evropě, což není pravda (podrobnosti v článku Proč slavit svátek Osvobození naší země 9.května, a ne 8.května?).
V troskách nacistického Německa začíná historicky první mezinárodní proces – norimberský tribunál. Do města přichází mladý americký vojenský psychiatr Douglas Kelley, aby vyšetřil duševní stav nacistických pohlavárů, včetně samotného Hermanna Göringa. To, co mělo být jen rutinním vyšetřováním, se však promění v nečekaně osobní střet s mocí, zlem a vlastní vírou v lidskost.
Kelley je postupně fascinován inteligencí i charismatem svého vězně, ale když uvidí filmové dokumenty o zločinech nacistů, je zhnusen a prožívá vnitřní konflikt.
Mezitím soudní síň ožívá největším příběhem spravedlnosti 20. století.
Norimberský proces (1961)
Píše se rok 1948. V německém městě Norimberk pokračují procesy s nacistickými válečnými zločinci. Ti nejvyšší již své rozsudky vyslyšeli, teď jsou však na řadě lidé, kteří „jen“ sloužili režimu. Jednomu z poválečných tribunálů předsedá penzionovaný americký soudce Haywood. O svém poslání si nedělá žádné iluze: ví, že největší případy už proběhly a lidé v Německu i Americe se raději dívají dopředu než dozadu. Přesto se Haywood svého úkolu chopí s cílem dobrat se objektivního poznání o tom, jakou vinu na zvrácenostech nacistické říše nesou běžní občané. Před tribunálem se navíc ocitli Haywoodovi kolegové, všichni čtyři obžalovaní totiž sami vykonávali soudcovskou praxi. Z moci svého úřadu odsuzovali lidi k smrti na základě jejich politického přesvědčení nebo rasové příslušnosti. Nejvýše postaveným byl Ernst Janning, který se vypracoval až na říšského ministra spravedlnosti. Čtveřice bývalých nacistů má však mimořádně schopného obhájce…
Norimberk (2025) na VKvideo
Ruský film Norimberk (2023)
Bohužel současná ruská kinematografie není to, co byla sovětská kinematografie. Je to škoda, že zrovna u tak závažného tématu jako je Norimberský proces je nám představen akční film v hollywoodském stylu.
Film je založen na knize Alexandra Zvjaginceva „Navždy a navěky“, v níž je fiktivní děj zasazen do skutečného kontextu poválečného tribunálu. Děj se odehrává několik měsíců po kapitulaci Německa, kdy v Norimberku začíná mezinárodní soud s hlavními válečnými zločinci. Nejedná se o historický film o tom konkrétním procesu. Z celkových více než dvou hodin stopáže je procesu věnováno asi 25 minut. Z historického hlediska obsahuje film pro diváka velmi málo informací.
Děj:
Kapitán Igor Volgin slouží jako tlumočník pro sovětskou vojenskou správu v Berlíně a je veteránem dobytí Berlína. Jednoho dne obdrží dopisy od svého staršího bratra Nikolaje, umělce, který je nezvěstný od roku 1942. Byly poslány z Norimberku, který se po válce ocitl v americké okupační zóně, a adresovány byly jejich matce, která zemřela během obléhání Leningradu. Volgin se snaží být zařazen do sovětské delegace na norimberské procesy a doufá, že spojí oficiální práci tlumočníka s pátráním po svém bratrovi.
V Norimberku se Igor seznámí s mladou ženou jménem Lena – Ruskou, která byla během války odvlečena do Německa jako ostarbaiterka. Po osvobození se ocitá ve spojení s podzemní sítí stoupenců německého bývalého režimu, kteří se snaží zmařit soudní proces a organizují sabotáže. Podzemí plánuje nejen zastrašovací akce, ale i pokus o osvobození či likvidaci obžalovaných.
Sovětská strana se podílí na operacích zaměřených na zabavení nejdůležitějších německých archivů a přípravu důkazů pro tribunál a zajišťuje také dopravu jednoho z klíčových svědků – polního maršála Friedricha Pauluse – do Norimberku. Tyto mise jsou opakovaně ohroženy zmařením kvůli činnostem skrytého nepřítele uvnitř delegace, který předává informace podzemnímu hnutí. Podvratnou činnost řídí bývalý důstojník SS Helmut, přezdívaný „Hammer“. Lena, která se zamilovala do Igora, se tehdy rozhodne mu o chystaném útoku říct, což vede ke zmaření operace fašistického podzemí.
Závěrečná část filmu souvisí s osobním příběhem Volgina.
Na youtube v RJ
Na odysee s českými titulky
Zdroje:
Wikipedie
Arsen B. Martirosjan: Za prahem vítězství
War Crimes and the Limits of Legalism