Politické procesy 50. let jsou spolu s rokem 1968 událostmi, které jsou současnou mediální, ale i politickou scénou využívány jako kladivo na období socialismu. Druhá světová válka, která byla rozpoutaná hitlerovským Německem za podpory britských a amerických „elit“ a které padlo za oběť 60 milionů životů, není v našich médiích tak připomínána jako politické procesy 50. let a události roku 1968. A přitom v obou případech měl podle všeho prsty Západ.
Paranoia sovětského vedení a Stalina? Kdepak!
Připomeňme, že ještě na začátku dubna 1945, před samotným koncem války, Churchill vydal příkaz k vypracování operace překvapivého úderu na SSSR – operace „Nemyslitelné“, která měla být provedena 1. července 1945.
5. března 1946 použil Churchill na půdě univerzity v americkém Fultonu poprvé termín „železná opona“.
V březnu 1947 vyhlásila americká vláda tzv. Trumanovu doktrínu, která ve své podstatě byla snahou o „zadržování komunismu“, snahou o politiku izolacionismu vůči Sovětskému svazu a státům, kde měly velký vliv komunistické strany.
Politickým procesům v Československu předcházel také rostoucí teror poražené pravice, zesilované četnými teroristickými skupinami, vysílanými k nám ze Západu, zejména ze západního Německa.
V letech 1948 – 1950 bylo zatčeno přibližně 500 tzv. agentů-chodců vycvičených především v Británii. Sabotáže, žhářské útoky, teroristické činy i vraždy, včetně řádění zločinců typu bratrů Mašínů provázely toto období. V roce 1950 na území Československa operovalo na 2 000 záškodnických a nejednou i teroristických odbojových skupin. Podobné i větší problémy měly i další státy Evropy, které se odhodlaly budovat socialistické zřízení, včetně SSSR na západní Ukrajině (boj s banderovci trval do roku 1951) a v Pobaltí.
Pokud dnes někdo hovoří o paranoii tehdejšího sovětského vedení a Stalina, o jejich paranoické nedůvěře vůči Západu, pak nutno dodat, že k takové paranoii byl z jejich strany velmi racionální důvod.
USA hned po skončení války odvážely z Německa tuny dokumentů, materiálu i vojenského a vědeckého charakteru a také vědce, hlavně z vojenského průmyslu, pro své využití. USA si zvláště daly záležet na tom, aby se zmocnily německých zpravodajských materiálů a archivů. V rámci operace PAPERCLIP byli do USA převezeni nejen němečtí vědci, ale i němečtí důstojníci, nacističtí váleční zločinci, kteří se v r. 1947 zapojili do práce v nově vzniklé organizaci CIA. Nejdůležitějším z nich byl Reinhard Gehlen, Hitlerův mistr špionážních služeb, který si v Sovětském svazu vybudoval zpravodajskou síť. S plným požehnáním USA Gehlen vytvořil „Gehlenovu organizaci“, skupinu uprchlických nacistických špionů, kteří znovu aktivovali své sítě v Rusku. Západní země okamžitě začaly budovat ve východních státech své špionážní sítě pro budoucí práci.
Stewart Steven „Výbušnina: Operace CIA Splinter Factor“
Nyní se konečně dostáváme ke knize v nadpisu – knize Stewarta Stevena „Výbušnina: Operace CIA Splinter Factor“ o podílu CIA na politických procesech v 50. letech v Maďarsku, Polsku, Bulharsku i Československu.
Stewart Steven (1935-2004) byl britský novinář, který se narodil v Hamburku jako Stefan Gustaf Cohen židovským rodičům a jehož rodina spolu s ním uprchla v roce 1941 do Anglie. Tam se stal novinářem a působil postupně v několika britských denících (Central Press, Western Daily Press, Daily Express, Daily Mail, Mail on Sunday, Evening Standard). Jako politický redaktor a diplomatický korespondent se setkával se zákulisím politiky a aférami. Informace v knize prý sbíral dva roky hlavně od bývalých důstojníků CIA, od východoevropských dezertérů, dříve v bezpečnostních službách a armádách zpravodajských služeb a od tehdejších zaměstnanců západních vlád.
Můžeme data v knize zpochybňovat, protože Steven neuvádí žádné důkazy, ale zároveň nelze předložené informace zcela odmítat, protože určité indicie přidávají věcem uvedeným v knize váhu (o intrikách západních „služeb“a jejich roli v politických procesech se krátce zmiňuje i Jaroslav Matějka v knize „Gottwald“ z r. 1971; Miroslav Ransdorf ve své nedokončené knize rovněž dává podstrčený dopis Slánskému o záměru utéct na Západ (tzv. dopis Velkému metaři) dohromady s prací CIA; Klement Gottwald ve svém projevu na zasedání ÚV KSČ 6.12.1951 k probíhajícímu procesu s R. Slánským jako jeden z hlavních argumentů uvádí záměr Slánského utéct na Západ; informace o operaci CIA publikoval i David Talbot v knize „Ďáblova šachovnice: Allen Dulles, CIA a vzestup tajné americké vlády“).
Steven vydal knihu pod původním názvem „Operation splinter factor“ („Operace Faktor rozštěpení“) v roce 1974 v nakladatelství Lippincott.
Je třeba upozornit, že Steven jako člověk odkojený západní propagandou v knize hodnotí Sovětský svaz, činnost J. V. Stalina, bolševiků, pojmy jako je komunismus apod. zcela mylně a důsledně v rámci oficiálního nenávistného tónu.
Allan Dulles jako hlavní iniciátor
Operaci Splinter factor rozpracovala CIA pod vedením jejího pozdějšího ředitele Allana Dullese (1893-1969).
Některá alternativní média citují tzv. „Dullesův plán“ na rozvrácení tehdejšího Sovětského svazu formou morální a mravní destrukce hodnot, který se však ukázal být podvrhem. Původní, pravá směrnice Allana Dallese pro Radu národní bezpečnosti USA ze dne 18. srpna 1948 ale ukazuje, že podvržený plán se v cílech až tak moc nelišil. Směrnice sice mluví o míru, ale cílem je omezit moc a vliv Moskvy:
Obecně by naším cílem v době míru i v době války mělo být:
(a) omezit moc a vliv Moskvy na hranice, kdy již nebudou představovat hrozbu pro mír a stabilitu mezinárodní společnosti; a
(b) dosáhnout zásadní změny v teorii a praxi mezinárodních vztahů, jak je uplatňuje vláda v Rusku.
V souladu s tím by naším cílem v době míru mělo být:
(a) Podporovat a prosazovat bezválečnými prostředky postupné stažení nepřiměřené ruské moci a vlivu ze současné satelitní oblasti a vznik příslušných východoevropských zemí jako nezávislých faktorů na mezinárodní scéně….
Dulles mimo jiné čerpal z myšlenek o válečném umění legendárního stratéga Sun-c‘. Z jeho úvah si dokonale osvojil obzvláště to, že nejvyšším uměním je porazit protivníka vlastními silami a v jeho prostředí. Dulles podle toho vypracoval koncepci boje s vládnoucími strukturami východního bloku. Podstatou koncepce bylo rafinovaně kompromitovat vedoucí funkcionáře v některých začínajících lidově demokratických zemích a vyvolat vůči nim politické procesy. Oběti měly nejen dobré vzdělání, ale i zkušenosti z předválečného dělnického a rovněž antifašistického hnutí. Řada z nich prošla těžkými boji na frontách druhé světové války a po ní měla o to větší vliv doma.
Dullesova koncepce nazvaná Operation Splinter Factor byla podobná myšlenkám Mistra Sun-c‘ v tom, že vedoucí kádry protivníka mají být likvidovány se souhlasem vlastních nejvyšších stranických a státních činitelů, často jejich blízkými spolupracovníky. Výsledkem měla být diskreditace rodícího se nového společenského zřízení.
Politické procesy ve východní Evropě se konaly v době, kdy Joseph McCarthy, Výbor pro neamerické aktivity Sněmovny reprezentantů a FBI J. Edgara Hoovera prováděli v USA politické represe lidí, kteří požadovali větší sociální jistoty, byli podezírání, že slouží Rusku a že jsou komunisté.
CIA současně pomáhala organizovat kampaň honů na čarodějnice a vykonstruovaných procesů ve východním bloku proti těm, kdo byli obviněni ze zrady a práci pro Západ.
Ta dnes médii i politiky proklínaná StB nepoužívala takové techniky jako FBI či CIA, která v lidově demokratických zemích kromě jiného organizovala i teror včetně vražd. Není známo, že by zahraniční agenti StB stříleli a podřezávali americké šerify nebo politické činitele, jak se to praktikovalo v režii západních tajných služeb u nás.
Noel Field v hlavní roli operace CIA
Pro pochopení celé operace je třeba jít zpátky do doby druhé světové války. V roce 1942 přijel do Švýcarska agent OSS (Úřad pro strategické služby – předchůdce CIA) Allan Dulles, aby se stal šéfem švýcarské sekce OSS. V tomtéž roce přijeli do Švýcarska také manželé Noel a Herta Fieldovi. Noel Field se stal v Ženevě vedoucím americké humanitární organizace „Uniterian Church“, která pečovala o uprchlíky v Evropě. První lidé, kterým Field pomohl, byli veteráni španělské občanské války.
Právě Field, který se s Dullesem setkal a spřátelil, měl mít hlavní roli v cynické hře. On byl v očích amerických zpravodajců pro to vhodně disponován. Field měl totiž sympatie k myšlenkám socialismu, jakož i k Sovětskému svazu a navíc v průběhu 2. světové války díky humanitární organizaci osobně poznal stovky lidí z mnoha evropských států, kteří nasazovali své životy za vítězství nad fašismem, spolupracoval s nimi a pomáhal jim, jak mohl. (Podle autora knihy např. Wilhelm Pieck, pozdější první prezident NDR, poslal Julesi Humbertu Drozovi, ve světě uznávanému čestnému předsedovi švýcarské komunistické strany seznam lidí, které měl Field dostat z Francie.) Po válce se mnozí z nich stali významnými funkcionáři ve stranické a státní nomenklatuře východního bloku. Jejich kontakty s Fieldem měly v režii Allena Dullesa nyní posloužit jako důkaz v rafinované fabrikaci „podvratné činnosti“ těchto lidí ve prospěch USA, což mělo vyústit v jejich zatýkání, násilné vynucování doznání a pak osudový ortel.
Zrádce Józef Swiatlo
Náš příběh začíná někdy v roce 1948, v okamžiku, kdy polský podplukovník kontrarozvědky Józef Swiatlo, vlastním jménem Izak Fleishfarb, požívající důvěru ve vlastním stranickém vedení i v Moskvě, jeden z nejmocnějších mužů bezpečnostních orgánů Polska, naznačil oficiálnímu představiteli SIS (Secret Intelligence Services, anglická špionážní služba) při jedné příležitosti, že má zájem o spolupráci. Na schůzku se Swiatlem byl vyslán kapitán SIS Sullivan. Potvrdilo se, že Swiatlo má zájem přeběhnout na druhou stranu. Zprvu zmatená britská SIS následně poskytla svého agenta Swiatla tehdejší nejmocnější službě západního světa americké CIA. A tady význam tohoto agenta pochopil a později plně využil právě Allen Dulles.
Dulles si okamžitě uvědomil, jaké trumfové eso se ocitlo v jeho ruce. V té době neměla americká zpravodajská služba v zemích střední a východní Evropy podle Stewarta Stevena na důležitých mocenských postech žádné významné agenty. Dulles tehdy přišel s nápadem, jak celou zpravodajskou hru obrátit. Nemáme-li zde své spolupracovníky, přesvědčíme Sověty, že naopak naši agenti se nacházejí na všech významných postech tehdejšího sovětského bloku! Tudíž je jen otázkou času, kdy v těchto zemích vypuknou námi řízené převraty, které povedou ke ztrátě těchto zemí z rámce východního bloku! To vyvolá v sovětském vedení paniku a chaos a spustí procesy vzájemného obviňování, represí a teroru, jejichž důsledkem bude ztráta legitimity, důvěry a následné vypuknutí občanských nepokojů, které vrátí tyto země zpět do sféry našeho vlivu.
K uskutečnění tohoto plánu a předání podvržených informací vedení SSSR a lidově demokratických zemí byl předurčen Józef Swiatlo. Chyběl již jen poslední bod plánu: najít důvěryhodný argument, který by je přesvědčil o pravdivosti daných informací. A ten byl i záhy nalezen, stal se jím významný americký diplomat, Dullesův mnohaletý přítel, vymyšlený špión Noel Field.
Noel Field měl být hlavou celého spiknutí, měl být v očích východního bloku nejdůležitějším americkým agentem v celé východní Evropě a za úkol měl uskutečnit v socialistických zemích převrat. Důkazem měla být jeho činnost za války, kdy spolu s Allanem Dullesem podporovali protifašistické i komunistické organizace v celé Evropě.
Pomocí zfalšovaných materiálů dodaných Jozefem Swiatlem měla polská tajná služba usvědčit Noela Fielda jako amerického špiona. Když polská tajná policie začala zkoumat jeho minulost, nedalo jí to mnoho práce. Byla zde jeho činnost za války a spojení s Allanem Dullesem. A protože se Noel Field osobně znal s mnoha vysoce postavenými funkcionáři, vrhlo to podezření i na ně. Podezřelé bylo, že je za války i finančně podporoval a tím jim nepřímo pomohl do vysokých státních funkcí. Sovětská bezpečnostní služba si informace ověřovala u svého agenta v USA. Ten jim potvrdil, že Field je opravdu špion. Bohužel Sověti nevěděli, že jejich agent je dvojitý agent, který pracoval pro CIA a že dodaná fakta jsou podvrh. Tak sovětská strana došla k závěru, že Field je opravdu špion.
První obětí se stali Maďaři. CIA prostřednictvím emigrantů posílala fingované dopisy, ze kterých vyplývalo, že adresáti jsou špioni. Takové dopisy dostal i Lászlo Rajk, ministr vnitra a od r.1948 ministr zahraničí Maďarska. Dopisy tajná policie otevírala a zabavovala. Lászlo Rajk byl obviněn a zatčen. Po něm i Tibor Szőnyi, šéf kádrového oddělení ústředního výboru.
Další politické procesy pokračovaly rychle za sebou. V Polsku byl zatčen Wladyslav Gomulka, generální tajemník Polské dělnické strany. Ten jediný nebyl popraven. Následovalo Bulharsko, kde byl odvolán místopředseda vlády Trajčo Kostov, byl obviněn ze zrady a popraven v prosinci 1949.
Nejdéle odolávalo Československo
Klement Gottwald odmítal dělat čistky ve straně přesto, že už v září 1949 měl dostat dopis od maďarských soudruhů, že v rámci maďarských procesů musí být zveřejněna i československá jména – jména amerických špionů. Na seznamu byla jména ministra zahraničí Clementise, ministra vnitra Noska, dále pak Artura Londona, Otto Šlinga, Eugena Löbla, Ludvíka Frejka a dalších. Gottwald stále nereagoval. Proto polský Swiatlo obvinil československou vládu, že se sama spiknutí zúčastňuje. Na to Gottwald už reagovat musel a pozval do Prahy dva pracovníky bezpečnosti ze Sovětského svazu, aby spiknutí pomáhali vyšetřovat. Mezitím si CIA vybrala za kořist Vlado Clementise. Chtěli ho donutit při jeho účasti na Valném shromáždění OSN v New Yorku k emigraci, aby tak dokázali celé spiknutí. Když se to nepovedlo, tak všechny rozhovory se západními politiky reprodukovali v tisku tak, aby vypadal jako nepřítel SSSR. CIA vypracovala množství dokumentů dokazujících, že je špion. Ale Clementis se nedal a vrátil se domů. Po příjezdu do Prahy byl zbaven úřadu a v lednu 1950 zatčen.
V listopadu 1951 začal hon na čarodějnice. Mezi pracovníky čs. kontrašpionáže byl i Gehlenův člověk (tj. agent Západu). A ten věci napomohl.
Byl zatčen Otto Šling včetně svých spolupracovníků a přátel. Další byla Marie Švermová, vdova po hrdinovi Slovenského národního povstání. V lednu 1951 zatkli Artura Londona, který se přiznal a obvinil další lidi.
Mezi zatčenými však stále scházel muž č. 2 v československé hierarchii – Rudolf Slánský. Allan Dulles potřeboval, aby Slánský zmizel – považoval ho za překážku odtržení Československa od sovětského bloku. Fingované informace dodané CIA stále nebyly dost přesvědčivé. Proto začali rozšiřovat zprávy, že se Slánský připravuje k emigraci. Do boje se zapojila i Svobodná Evropa, která pro něj posílala kódované zprávy, že má přechod zajištěn. To už bylo moc a tak Slánský skončil ve vězení a posléze na popravišti. …
Doplnění
Józef Swiatlo, když splnil své poslání, tak v prosinci 1953 utekl na Západ a odměna ho neminula. Od března 1954 se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa, kde vykládal polským občanům o metodách polské tajné služby, které sám aplikoval. V r. 1967 mu bylo uděleno americké občanství.
Ukázka z knihy:
„Teď se naskytla příležitost k zúčtování. Allan Dulles již delší dobu zdůrazňoval, že jediná rozumná funkce americké tajné služby ve východní Evropě spočívá ve vražení klínu mezi Moskvu a její satelity. Jugoslávie ukázala, že blok může být narušen, jsou-li v dotyčné zemi příznivé hospodářské a politické předpoklady a vůdčí osobnost, která je natolik silná anebo má dostatek strachu z Moskvy, aby vyvodila potřebné závěry. Dulles poznal, že páka Swiatlo-Field, jakmile se správně nasadí, může sloužit k vyvrácení sovětské říše z veřejí. (…)
Pro Dullese nebylo rozhodující, že moskevský komunismus ohrožuje světový mír (vidění autora, ve skutečnosti to byl naopak západní kapitalismus, kdo mír ohrožoval – poznámka redakce), ale že jakýkoliv komunismus je svou podstatou zlý a musí být zničen. A teď najednou viděl absolutně jasně, jak tohoto cíle dosáhnout.
Josef Swiatlo byl překvapen, když mu odpověď, na kterou čekal, osobně doručil jeho služebně nejvyšší americký řídící orgán. A ještě více se divil úloze, jež mu byla přidělena. Dověděl se, že nebude pracovat pro Američany. Nebude pro ně připravovat žádné analýzy, nebude je soustavně informovat o politickém a vojenské vývoji ve východní Evropě. Bude dělat právě to, za co jej platí jeho polští a ruští chlebodárci. Bude všude odhalovat špióny. Bude denuncovat nejvyšší funkcionáře strany jako americké agenty. Důkazy pro tyto denunciace dodají sami Američané. Odhalí rozsáhlé trockistické spiknutí financované Spojenými státy, které zasáhne každý satelitní stát ovládaný Rusy. Dokáže, že se titoismus rozmáhá nejen v Polsku, ale také v Maďarsku, Bulharsku, Československu, Rumunsku a ve Východním Německu. Bude hlásit samotnému Berijovi, že středem tohoto spiknutí, spojkou mezi těmito zrádci a Washingtonem, je muž jménem Noel Field, údajně nejdůležitější americký agent v celé východní a západní Evropě. Ukáže, že Field, kryt unitáři, vedl za druhé světové války nejúspěšnější americkou špionážní organizaci. Ukáže, že Field využíval své pozice k tomu, aby nalákal členy komunistické strany a pak je naverboval jako agenty. Dokáže, že Field hned po absolvování Harvardské univerzity stále pracoval pro americkou tajnou službu. Jen na oko se vydával za sympatizujícího s komunisty a ucházel se o přijetí do strany. Vylíčí, jak Field po válce pašoval svoje agenty do východní Evropy. V krátké době jimi obsadil vysoké stranické a vládní funkce, takže klíčové pozice byly rozděleny dříve, než Moskvě věrní mohli uplatnit svůj vliv. Dokáže, že Fieldovo krytí se dokonce stále ještě buduje, že vyšetřování před senátem je vyložený podvod, který má Fieldovi pomoci, aby se ještě bezpečněji zahnízdil ve východní Evropě. Zkrátka dokáže, že si Noel Field předsevzal zničit celý sovětský blok a že se tomuto cíli již povážlivě přiblížil. Swiatlo bude kladivem, Field hřebíkem. Swiatlo udělal, co mu bylo řečeno. Rusové obdrželi zprávu jak na místě, tak v Moskvě.
CIA samozřejmě věděla, že v MGB existuje trvalý příkaz prozkoumat každou zprávu o špionážní činnosti Američanů všemi myslitelnými cestami, , což byl dosti zbytečný předpis vzhledem ke skutečnosti, že ve východním bloku bylo jen zcela málo amerických agentů MGB mělo také značné potíže, neboť se mu nedařilo dopadnout mnoho významných agentů. Ani Stalin ani Berija nechtěli věřit, že se chytí tak málo amerických agentů jen proto, že jich tak málo existuje. MGB, infikováno Stalinovým stihomamem a pod dojmem neustávající propagandistické bubnové palby sovětského tisku tak docela nevěřilo tomu, co říkalo: jeho funkcionáře obcházel spíše pocit, že mají co dělat s organizací tajné služby, která je téměř nadlidsky rafinovaná
Pár agentů, kteří byli skutečně nasazeni, podněcovalo tuto psychózu, když pilně šířilo nesmyslně zašifrované zprávy. Vznikal tak dojem, že v akci je obrovská organizace, jejíž tykadla sahají až do nejzazších koutů východoevropských zemí. Muži jako „colonel Bell“ (přičemž ve skutečnosti šlo o amerického spisovatele L. Faraga) vysílali noc co noc přes Radio Svobodná Evropa instrukce obrovské armádě agentů, která mimo svět jejich vlastních představ neexistovala. Pokaždé, když tisk informoval o železničním neštěstí nebo velkém požáru, blahopřál colonel Bell svým lidem v rozhlasu k úspěšnému splnění nejnovějšího sabotážního příkazu. Může to znít ironicky, ale CIA neměla u svých protivníků nikdy tak vysokou prestiž jako v době, kdy prakticky sotva ještě existovala.
Berija shledal Swiatlovu zprávu tak důležitou, že s ní šel okamžitě osobně ke Stalinovi. Maršál byl bez sebe. Neuvěřitelný rozsah Fieldových kontaktů v celém východním bloku, skutečnost, že zřejmě podle libosti může pendlovat mezi východní a západní Evropou sem a tam, způsob, jímž se vetřel do důvěry tolika východo a západoevropských komunistů – tomu všemu mělo být bezpodmínečně zabráněno. Přitom jsme byli přece po léta dost jasně varováni. Ve třicátých letech neuposlechl Field příkazu strany a šel do Ženevy, místo aby zůstal na svém místě ve Washingtonu. Tím dal jasně najevo, na čí straně skutečně stojí. Bylo již dávno známo, že byl ve spojení s Allanem Dullesem a vědělo se také, že byl osobně zodpovědný za to, že se komunisté ze Západu po válce opět vraceli do Východní Evropy a uchvátili vlivné pozice. Berija trval na nezávislém vyšetřování, s čímž Američané počítali.
Tak se stalo, že Rusové zapojili ve Washingtonu agenta – dubléra (který musí ještě dnes z důvodů státní bezpečnosti zůstat nejmenován). Byl zaměstnán v ústředně CIA ve Washingtonu ve vnitřní službě a Rusové ho vedli jako svého špióna. Ten však ve skutečnosti bez váhání informoval své americké představené, když s ním v polovině třicátých let – tehdy byl mladým úředníkem státního departmentu – navázal sovětský agent kontakt. Od té doby ho Američané pečlivě instruovali. Ani jedenkrát nenahrál Rusům do rukou vědomě falešný materiál. Byl držen v záloze pro důležitý případ, jako byl tento. Příležitostí pro nasazení dubléra je málo. Agentovi, jenž dodá informace, které se později ukáží jako nesprávné, se už pak tak zcela nedůvěřuje. Agent X však dělal až do této doby vynikající práci. Jeho zprávy nebyly sice většinou světoborné, ale vždy správné. To se nyní mělo změnit Během pouhých několika dnů mohl agent X podat CIA zprávu, že byl požádán o informace o Noelu Fieldovi. Dostal pokyn vyhovět. Promptně zaslal Rusům zprávu, jejíž formulace byly velmi pečlivě a opatrně voleny. Neměl prý možnost nahlédnout do spisů o Noelu Fieldovi, ale nicméně mohl zjistit, že tyto spisy existují. V CIA se sice mluví o tom, že Field spolupracuje s Allanem Dullesem, ale zdá se, že nikdo o tom neví nic přesného. Z podkladů posledních let byl odstraněn každý dokument, který by mohl jen zdaleka ukázat na Fielda a jeho aktivitu. Nejzajímavější je prý ale skutečnost, že je zřejmě v proudu vyšetřování jeho činnosti ve státním departmentu před válkou, že platí za komunistického aktivistu. Agent lituje, ze nemůže sdělit nic podrobnějšího. Jeho zpráva působila v Moskvě jako bomba. Přesvědčila právě tím, že neobsahovala žádné specifické podrobnosti. U Sovětů nemohl již nikdo pochybovat o tom, že Field je americký agent.
MVD však mělo dostat usvědčující doklady také z druhé strany. Generálporučík Fjodor Bělkin, podsaditý s býčí šíjí, vedoucí oddělení MVD pro Jihovýchodní Evropu, jemuž podléhala sovětská tajná policie v Maďarsku, Rakousku, Německu, Československu, Polsku, Rumunsku, Bulharsku a Albánii, byl CIA vyhlédnut, aby zasadil Fieldovi smrtící úder. Při návštěvě v sovětském sektoru Vídně mu řekl Angličan jménem Hathaway, jeden z jeho pravidelných informátorů, že lidé od SIS a CIA si leží ve vlasech kvůli činnosti jistého Fielda, který se, podle Hathawaye, pokusil verbovat agenty SIS pro práci v CIA. Nabídl jim více peněz než jim mohli dát Britové, čímž protrhal síť SIS v Československu.*)
Češi měli samozřejmě dosti rozsáhlé spisy o Noelu Fieldovi. V říjnu 1948 se Field při podávání žádosti o povolení pobytu v Československu – doufal, že dostane místo jako docent na pražské Karlově univerzitě, odvolával na doporučení mnohých českých komunistů, kterým dříve pomohl. Všichni byli ale dost opatrní a vyjádřili o něm jisté pochyby. Když vešlo ve známost, že Field je vyšetřován, hlásili se další, kteří ho znali. Dobrovolně vypovídali, co o něm věděli. Aniž byl Field sám informován, bylo rozhodnuto, že se mu povolení k pobytu neudělí. Žádné další akce se neplánovaly.
Nyní se však celá záležitost jevila v jiném světle. Generál Bělkin letěl se svými novými „informacemi“ o Fieldovi do Moskvy, aby se poradil s Berijou. Na závěr měl také rozhovor se Stalinem, který se osobně zapojil do této aféry. Field nebyl zřejmě jen špión, ale nepochybně tajný původce temného a vysoce znepokojujícího angloamericko-jugoslávského spiknutí, jehož cílem bylo zničit celé ústrojí východního bloku. Nic, jak rozhodl Stalin, není teď důležitější, než zničit Fielda a vykouřit hnízdo zmijí, které kontroloval. Bělkin obdržel veškeré plné moci, aby dosáhl tohoto cíle. Poté, co operaci tak pečlivě zamaskoval, čekal ve Washingtonu Allan Dulles klidně na to, až bomba vybuchne. Aby vyloučil nebezpečí předčasného odhalení, dovolil, aby se o akci něco proslechlo. To, co vnějšímu světu předložil, byl zrcadlový obraz jeho vlastního plánu. Dullesovi agenti naznačovali – a jeho bratr John Foster Dulles o tom mluvil se zdánlivě křiklavou indiskrétností zcela veřejně, že CIA zahájila akci X. Jejím cílem je propašovat americké agenty na nejvyšší funkce v komunistických stranách a vládách Východní Evropy. Každý dublér uvnitř CIA nebo SIS, který náhodou narazil na akci Splinter Factor, se mohl domnívat, že jde o akci X. Rusové by pak na základě informací o akci X měli spíše sklon důvěřovat tomu, že ten či onen jejich nejvěrnější služebník je ve skutečnosti americký špión. Reálná operace vytvářející fiktivní špióny zrodila reálné špióny: sovětské agenty, kteří začali špiclovat své kolegy. Tak se kruh uzavřel.
Operace měla v sobě něco takřka z literárního horroru. Dulles, aniž to tušil, pomohl východoevropským komunistům, aby se po válce ve vlastních zemích dostali k moci. Nyní vytvořil předpoklady, aby právě tito lidé pro své dřívější spojení svá místa ztratili a pokud možno, aby se ocitli ve vězení. Noel Field ho napálil. Nyní bude Noel Field právě na základě vztahu k Dullesovi zničen. Každá věrolomnost, kterou Field spáchal vůči Spojeným státům, byla obrácena v opak, takže se z ní stala věrolomnost vůči Sovětskému svazu. Pokud jde o Rusy, ti budou krmeni tak obrovským spiknutím, že se jím musí zadusit. Na národy východní Evropy se snese nová doba temna. Pravda se stane politickou skvrnou. Lež nástrojem státnického umění. Mučení a vraždy budou na denním pořádku. Věznice se naplní lidmi, kteří celý svůj život zasvětili věci, jež je nyní zničila. Soudy se stanou hříčkou druhořadých tyranů. Takový mistr jako Josif Stalin, to Dulles věděl, nic neopomene.
Může se zdát, že bylo kruté přát národům východní Evropy takový osud. Allan Dulles si byl jist, že mohou znovu dobýt svého blaha jedině očistcem. Musí poznat realitu stalinismu na vlastní kůži a tím být donuceni proti ní bojovat. Ani na okamžik nepochyboval, že nakonec povstanou a postaví se proti nemravné provokaci, kterou jim nyní sám připravoval. Nezačali sami Rusové opravdu bojovat teprve tehdy, když zažili německé barbarství v celém jeho rozsahu? A došlo kdy pod blahovolnou diktaturou k úspěšné revoluci? Z toho bylo třeba vyvodit poučení, že člověk bojuje za změnu jen tehdy, stanou-li se mu stávající poměry naprosto nesnesitelnými. Dulles tak chtěl vrazit klín mezi Moskvu a její satelity. Gigantický blok se rozpadne, jakmile se jeho části začnou jedna po druhé pod břemenem stalinismu pomalu a neodvratně odštěpovat.
Plánu chybělo již jen jedno – krycí jméno akce. Dulles chvíli přemýšlel a pak napsal svým nezaměnitelným rukopisem na desky spisu: „Operation Splinter Factor“, tedy akce „Faktor odštěpení“.
*) Zmínka o Bělkinovi a Československu nebyla bez záměru. Československo, jak v hospodářském tak v politickém směru nejvyspělejší komunistická země se západně demokratickou tradicí, bylo od jisté doby rejdištěm anglických a amerických agentů. SIS již zahájila nezávisle na Washingtonu vlastní malou propagandistickou kampaň, špionážní lest, která začínala nést plody. Ve čtyřicátých letech si MI5 dělalo stále více starostí s početnými levicově orientovanými poslanci, kteří po velkém vítězství Labour Party v r. 1948 vtáhli do parlamentu. O jejich loajalitě MI5 v mnoha případech pochybovalo. Na recepcích, pořádaných velvyslanectvími komunistických zemí se to hemžilo poslanci, kteří se dali příliš snadno ovlivnit hojností pokrmů a především bezplatnými zájezdy do zemí za železnou oponou. MI5 vidělo v těchto lidech potenciální, ne-li dokonce akutní nebezpečí. Politicky proti nim však nemohlo nic podniknout. Protože je doma MI5 nemohlo zdiskreditovat, spoléhalo se na to, že je zdiskredituje v zahraničí. Počítalo s tím, že pokud dodají nějaké informace, nebude jim možné vůbec věřit a že časem budou někdejšími hostitelskými zeměmi označeni za nežádoucí. Je to znát dodnes. Vysvětluje to, proč tolik komunistů, především ti, kteří stáli na politické scéně již ve čtyřicátých a padesátých letech, působí ve styku s britskými konzervativci mnohem nenuceněji než v přítomnosti labouristů. Akce byla tak úspěšná, že v srpnu 1948 napsali dva čeští bezpečnostní úředníci (jeden byl šéfem rozvědky a druhý vedoucím bezpečnostního a osobního oddělení bezpečnostní policie) dopis prezidentu Gottwaldovi, předsedovi vlády Zápotockému a tajemníku strany Slánskému, v němž se mj. pravilo, že Československo je „více než kdy jindy rejdištěm zahraničních agentů… Domníváme se, že mnoho britských státních příslušníků, kteří se vydávají za levicové politiky nebo dokonce za komunisty, jsou ve skutečnosti vyškolení agenti tajné služby… Zdá se, že cizí tajné služby používají ve slovanských zemích s oblibou komunistických nebo levicových intelektuálů.“ To se navlas hodilo na Noela Fielda. Dále dopis obsahoval ještě toto vážné varování: „Poukazujeme na to, že tak malý štáb lidí tajné služby nemůže zaručit bezpečnost republiky. Obáváme se, že by kdykoliv mohly být podniknuty atentáty na jednotlivce. Máme podezření, že se již nyní páchá nejhorší zrada, že nepříteli jsou známy nejtajnější dokumenty, nebo že mu v každém okamžiku mohou padnout do rukou.“
Odkazy na webové stránky CIA, kde jsou archivovány články o knize Stewarta Stevena:
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200160006-1.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200160005-2.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200160004-3.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200160011-5.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200160010-6.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP88-01350R000200160008-9.pdf
https://www.cia.gov/readingroom/docs/DOC_0000028650.pdf
Určitou roli v operaci měl sehrát i Charles Katek, alias Charles Barton ve filmu Tichý Američan v Praze. Postaral se o šíření informací o plánech Slánského na útěk.
Film rovněž potvrzuje větu z knihy Stevena: „Mnozí muži, kteří dostali vysoké vládní úřady jako vážení komunisté, byli před válkou prosazováni do ilegálních komunistických stran jako agenti provokatéři.“
Ve filmu Tichý Američan v Praze je scéna, kdy se setká americký agent Barton s majorem Brauerem, velitelem oblastní bezpečnosti. Je zde naznačeno, jakým způsobem se k významným postům dostávali kolaboranti. Do konce r. 1943 byl Brauer důstojníkem českého četnictva. V rámci dlouhodobého úkolu nacistické tajné služby byl Brauer v r. 1943 zatčen a poslán do koncentračního tábora jako řadový vězeň. Zde byl ilegální táborovou organizací přijat do KSČ.
Také scéna, kdy Barton vyčítá Brauerovi, že „toho málo vykonal, že měl vyvolat rozvrat uvnitř bezpečnosti, měl se zaměřit na bývalé partyzány, „španěláky“, odbojáře, komunisty a uvést je do podezření ze špionáže“.