Sportovní drama Poslední etapa v režii Miroslava Ondráčka vychází z námětu literárního specialisty na prozaické útvary se sportovní tematikou, spisovatele Oty Pavla. Snímek do posledních dvou etap mezinárodního cyklistického závodu promítá témata přátelství a soutěživosti, kolektivu a individuality nebo prospěchu a zodpovědnosti.
Mezinárodně obsazený Závod míru vrcholí posledními dvěma etapami. O žlutý trikot, a tedy celkové prvenství spolu soupeří Francouz Perre Castel a Čech Bavor. V předposlední jízdě trasa vede přes rodnou obec českého závodníka Jana Vojty, který má tak samozřejmě o to větší chuť vyhrát. Jenže svým neúspěšným pokusem o únik zhatí nejen své šance na úspěch, ale navíc pomůže Francouzi Castelovi k výhře a vážně tak zkomplikuje Bavorovy snahy o žlutý trikot. Teď už zbývá jen jedna jízda a Češi jsou ve velmi těžké situaci. Je na celé reprezentaci, aby si uvědomila, že i přes neshody a chyby je v týmu každý jednotlivec důležitý. A Vojta zase musí pochopit, že dělat něco naplno neznamená soutěžit jen za sebe. – Pierre Richard není nijak spřízněn s legendárním francouzským komikem, jedná se pouze o shodu jmen. Natáčelo se v Brně a okolí, Valašském Meziříčí nebo v Praze. Záběry ze závodu zachycují také Berlín a Varšavu (filmový přehled).
Ze závěrečných titulků:
Toto nebyl příběh z určitého ročníku Závodu míru. Vznikl ze zážitků všech dosavadních ročníků a je věnován těm, kteří v tomto náročném boji dokázali povýšit přátelství nad slávu vavřínového věnce.
Recenze diváků:
Zřejmě nejlepší Novákova kameramanská práce, ano, opět koukám v němém úžasu, jak nádherná může černobílá kamera být. Snímek sám má spíše podobu hraného dokumentu a obejde se takřka beze slov. Za nejpozitivnější bych označila nádhernou atmosféru, která mě po celou dobu dokázala udržet v napětí. Přitom film sám vůbec není o tom, kdo vyhraje, ale o prosté radosti ze sportu samého a také o tom, jak má vypadat přátelství. Celý film dýchá Pavlovou poetikou a samotný závěr je až dojemný. K mému velkému úžasu Satoranskému role padla jako ulitá a já mu věřila, že je cyklista.
Atmosféru Závodu míru v minulém století to opravdu vystihlo velmi dobře. Reportážní kamera skvěle přibližuje pocity závodníků na trati. Je i zajímavé porovnat tehdejší výbavu a zabezpečení jezdců během závodu s dneškem. A utrápený výraz Jardy Satoranského ve světlé kšiltovce a flastrem na obličeji je nezapomenutelný…