Autorka: Irena Aneri, 15.6.2026, Zdroj.
Dlouhá léta vašich muk a poslední hodiny vaší agonie jsou živý prapor, pod nímž půjdeme my a potomci našich příštích generací za snem o lepším světě, vybudovaném na bratrství, za něž jste zemřeli.
Ve jménu vašeho mučednictví my budeme bojovat a vítězit!
Nezapomeňte na spravedlnost ukřižovanou 22. srpna! Nezapomeňte!“
Po prvé v dějinách Bostonu byla celá policejní pohotovost, dvaadvacet set mužů, po čtyřiadvacet hodin ve službě. Všechny dovolené byly zrušeny, mimo to byli přivezeni strážníci z jiných měst, hasiči byli vzati do přísahy jako výpomocní policisté, státní policie byla připravena s pancéřovanými automobily, strojními puškami, reflektory a plynovými bombami. Štiplavá Betty řekla: „Stát prohlásil deset tisíc lží a každá lež musí míti na svou ochranu obušek a revolver!“
Mezi bostonským Náměstím a parkem, jemuž říkají Veřejné zahrady, jest široké místo, asi půl míle dlouhé, vroubené starými jilmy; pokud se jen dědové nejstarších občanů dovedou upamatovati, byl to chrám bostonského svobodného slova. Stromy byly očíslovány a každou neděli odpoledne hlasatelé čehokoliv měli svůj strom, kde mohli postaviti bednu od mýdla, vystoupit na ni a říkat, čeho se jim chtělo, všem, kdož chtěli poslouchat. A rušit je směla jen slova, která přicházela od řečníků zpod jiných stromů.
A teď vláda massachusettská úředně potvrdila deset tisíc lží a vsadila na ně svou úřední existenci; nedovedla však strpěti jediné věci: aby tyto lži byly odhaleny světu. (…)
A potom došlo i na zprávy o nejdrahocennějším dítěti, o Rupertovi Alvinovi Thornwellovi Randallovi, ústa byla plna těch jmen. Statnému hošíkovi nyní byla již dvě léta, pobíhal a mluvil rychle; léto trávil na letním sídle své babičky na Severním pobřeží, zatím co jeho matka věnovala všechen svůj čas hájení Sacca a Vanzettiho. Betty byla rozhodnuta, že její dítě vyroste v proletářském prostředí, avšak žel, bylo léto a parno v malém bytě a na Severním pobřeží byl chladný, občerstvující vánek; a tak dědeček a babička docela obklopili svého miláčka četným služebnictvem a všemi znemravňujícími vymoženostmi přepychu. Betty se musila rozhodnouti: buď zachrániti jedno dítě anebo zachrániti celý svět; s tímto dilematem se reformátoři často utkávají. Kornelie vyprávěla Bartovi i o rodinném souboji, jenž byl veden po dvě léta; nyní se stalo podle přání velkého bankéře a jeho manželky. Bart odpověděl, že vždy bude po jejich, dokud budou ovládat věci, jichž ostatní lidé potřebují. (…)
Bostonští obchodníci před sto lety byli, alespoň někteří z nich, totéž, co dnešní „pašeráci“; pašovali „černou slonovinu“ z Afriky, černošské otroky, jejichž práce byla v Louisianě měněna v melasu. Melasa byla vložena do Nové Anglie a měněna v rum a rum šel zpět do Afriky, kde opíjel divošské náčelníky, jejichž válečné oběti utvoří příští pašerácký lodní náklad. Dnes prapravnuci těch starých obchodníků měli tatáž jména a podobali se tolik svým předkům, že když měli býti zvoleni do klubu Somersetského, ředitelé se domnívali, že hlasují pro jejich předky. Tito prapravnuci dovezli zase statisíce bílých otroků ze středozemních a baltických zemí, aby obsluhovali jejich parní a elektrické stroje a budovali obrovský systém na vykořisťování této nové otrocké práce. Tito noví pánové považovali sebe za civilisované občany a byli ochotni organizovat „dobročinnou akci“ a rovněž dovolovali svým manželkám, aby se „věnovali dobročinnosti“. Ale zároveň pohlíželi na přistěhovalecké hordy se směsí pohrdání a strachu a děsili se dne, kdy snad odmítnou poslušnost. To naznačiti znamenalo nejhorší zločin, který lze spáchati v moderní Nové Anglii; „černí abolicionisté“ z roku 1831 byli nahrazeni, jako předmět nenávisti vládnoucí třídy, „rudým darebákem“ z roku 1927. (…)
Tentokrát však nemuseli dlouho čekati. Massachusetts byl sice hrd na to, že nedbá „naléhání zvenčí“, ale naopak tu zase rozhodovalo, že vojenské náklady denně stravují velké částky peněz a že nesmírně procesem trpí drobný prodej. Bylo na čase, aby se staří ospalí pánové probudili a vykonali práci, za niž byli placeni. V úterý bylo slyšení, v pátek bude rozhodnutí – něco nevídaného!
Listina o tom byla napsána soudcem Braleyem, nejstarším ze čtyř gentlemanů, jehož manželka více než jednou telefonovala Jessice Hendersonové, ujišťujíc ji, že vše je v pořádku, že netřeba míti starostí, že soudce nevěří v trest smrti. A nyní soudce sám promluvil. Se souhlasem ostatních tří soudců řekl, že zákonný systém velkého státu je spolehlivý; porušil-li slušnost a zhanobil humanitu a zdravý rozum, nepadá nijak na váhu. Rozhodnutí toto bylo dlouhé, skvěle technicky zpracované a skvělo se hojnými citáty; jádro jeho je shrnuto v jedné hrozné větě: „Žádost za nové přelíčení v hrdelních případech přichází pozdě, je-li podána po vynesení rozsudku smrti.“ Tak zní zákon Brahmínů a Modrokrevníků, jenž se nezměnil. „Námitky se zamítají!“ Tu nastalo zděšení mezi takzvanými „liberály“, mezi těmi z Bostonu stejně jako mezi těmi, kdož sem přišli odjinud! Vsadili všechny své naděje na soud; žadonili, namítali, nutili výbor pro obhajobu, až nakonec uposlechl a dovolil jim, aby oni vedli při, spoléhajíce na víru v zákonný postup. A náhle byl odhalen ve vší nahotě strašný fakt: Není zákona! Jest jenom třídní boj! Jak to říkal Vanzetti po dvanáct let, od té doby, kdy se s ním setkala po prvé Kornelie: na jedné straně jsou majetní a na druhé pracující a mezi nimi je válka!
A nyní zuřil boj, šiky byly sevřeny a zběhové byli nenáviděni a trestáni, a bylo-li potřebí, i zabíjeni! Obrovská, bohatá, dychtivá, nervózní, neúprosná mladá říše drtila vzpouru svých otroků, křižujíc jejich vzpírající se gladiátory podél silnic, na výstrahu ostatním! Toto soudní rozhodnutí bylo jako reflektor, jenž náhle ozáří krvavý skutek! O případu Saccovu a Vanzettiovu již nerozhodovala obyčejná úplatnost několika místních politiků, ani nahodilá zloba jednoho obstárlého soudního despoty; o případu Saccovu a Vanzettiovu rozhodovala již sama kapitalistická vláda, stejná v Americe jako kdekoliv jinde na světě, z vůle loupeživých vrstev lidské společnosti! (…)
Tři odsouzenci – Madeiros byl stále s nimi! – byli přestěhováni do domu smrti; do tří malých cel s čistými, hladkými bílými šamotkovými podlahami a s dveřmi, které nikdy nebyly otevřeny; žádný hlídač tam nikdy nevstoupil a žádný vězeň odtud nikdy nevyšel, leda na smrt. Na šest stop před celami byla na podlaze namalována čára, přes niž nikomu z návštěvníků nebylo dovoleno chodit; alespoň se to dosud nikdy nestalo v dějinách státu massachusettského, jenž se vždy řídí tím, co se kdy stalo.
Nyní však přijela do Bostonu Luigia Vanzettiová a za ní proud zpravodajů, dychtících, aby mohli vytěžit co nejvíce z této lidsky zajímavé události. „Jímavá příhoda“ zní technický název. Slabá, vzrušená žena, vážící ne více než sto liber a vypadající jako novoanglická učitelka, šla do vězení, aby se setkala se svým bratrem, jehož neviděla od dob, kdy byl jinochem. Přišla až z Villafalletta, aby mu pomohla zemříti, a proto ovšem chtěla přestoupit namalovanou čáru a stisknout ho ve svém náručí. Aby byl povolen tento ústupek, dámy, jež stranily obhajobě Sacca a Vanzettiho, musily soustředit všechnu svou výmluvnost na správce Hendryho. Přišly do jeho úřadovny a plakaly, modlily se, bouřily a plísnily, až nakonec stát massachusettský porušil starý zvyk, po prvé ve své třistaleté historii.
Bart byl vyveden ze své cely a bylo mu dovoleno usednouti na židli za namalovanou čarou. Správce sám přivedl Luigii a dva hlídači stáli vedle ní, aby nedala odsouzenému jed, revolver nebo italskou dýku. Klesli si do náručí štkajíce; a v téže chvíli se žena zhroutila, jeden dozorce ji musil zachytiti a druhý přinesl židli. Bart seděl něžně ji hladě a hodinu spolu mluvili o věcech, které mohou zajímati bratra a sestru, když se v mládí rozešli a setkali se až v třicítce, kdy jim už zbývaly jenom dva dny společného života na zemi.
Dvanáctiletý Dante Sacco přišel s Rosinou a vykonal poslední návštěvu u svého otce; jaká to byla strašná muka pro to dítě, když šlo mimo židli smrti, zakrytou plátnem, když sedíc poslouchalo slabý hlas otcův a pohlíželo na neurčitý stín muže za úzkými ocelovými mřížemi, k nimž se nesmí přiblížiti. Hoch a matka vyšli plačíce, žena sotva šla; každá z těch návštěv na ni působila jako záchvat nemoci. Otec se pustil do svého posledního záměru: napíše slíbený dopis svému „bimbovi“; zanechá mu trvalé poselství, aby je mohl studovati, až bude starší. Žalostná, těkavá byla slova muže, jenž se snažil, aby si zachoval své schopnosti uprostřed muk a píše cizí řečí, protože jeho „bimbo“ mluvil tou řečí a chodil do americké školy. „Mnoho jsem na Tebe myslil,“ psal otec, „když jsem ležel v domě smrti, zpěvy, laskavé něžné hlasy dětí se ozývaly z hřiště, kde je sám život a radost ze svobody, na krok ode zdi, za níž se tají pohřbená agonie tří pohřbených duší… Ano, Dante, mohou dnes ukřižovati naše těla, ale nemohou zničit našich ideálů, které zůstanou jako odkaz příštím generacím…
Nuže, můj milý hochu, když mně Tvoje matka mluvila tolik o Tobě a já o Tobě snil dnem a nocí, jak radostné bylo, když jsem Tě konečně mohl spatřiti. A mluvit s Tebou, jako to bývalo tehdy – ano, tehdy. Mnoho jsem Ti toho napovídal při té návštěvě a více jsem Ti chtěl ještě říci, ale viděl jsem, že budeš stále týž oddaný hoch, věrný své matce, která Tě tolik miluje, a nechtěl jsem už zraňovati Tvých citů, protože jsem si byl jist, že zůstaneš týmž hochem a zapamatuješ si, co jsem Ti řekl. Vím to a co Ti teď hodlám říci, dotkne se Tvých citů, ale neplač, Dante, neboť mnoho slz již bylo vyplýtváno a Tvá matka plakala po sedm let, a nic dobrého to nepřineslo.“ (…)
„To je náš úspěch a náš triumf,“ prohlásil Bart; a jistě nikdy „dobrý obuvník a chudý prodavač ryb“ nezpůsobili ve světě takové vzrušení. V sobotu, dva dny před popravou, byl vydán rozkaz, aby byla zahájena generální stávka v Buenos Aires; v Berlíně protestovaly odborové organizace a první radikální schůze byly konány v někdejší panské sněmovně pruského království; v Londýně se srotil desetitisícový dav před americkým velvyslanectvím; v Ženevě byla publikována výzva, aby bylo bojkotováno americké zboží; v Rusku byly obrovské schůze v každém městě; v Paříži šlo stotisíc dělníků s rudými vlajkami a s obrovskými standardami, odsuzujíce americkou spravedlnost; cestující byli zdraveni výkřiky tisíců hrdel: „Milost! Milost!“ a jako to bývá obyčejně, pokládali za rozumné odpověděti: „Vive Sacco a Vanzetti!“ Dělníci žasli nad puritánskou přísností /já bych spíš řekla zvůlí/ a nad bezmocností všech před ní. Pierre Leon, jenž vydával francouzský komunistický časopis, kabeloval Joeovi Randallovi: „Co můžeme udělat?“ Joeova odpověď zněla: „Prohlaste, že nebudete platit dluhů.“ Avšak to, žel, nebylo ihned možné; nejlepší, co Francouzové mohli udělat, bylo: opominout skutečně dluhy platit.
Jen v Massachusettsu samém bylo ticho. Boston úpěl pod železným podpatkem a občanská práva byla na odvolání. Bylo tam známo jedno prosté pravidlo, srozumitelné všem: „Dělejte, co vám policie říká a hubu na zámek. Náčelník Crowley požádal starostu, aby zrušil všech osmnáct povolení konati tábory na Náměstí, a tak byla svoboda řeči vyloučena ze samé „kolébky svobody“. (…)
Kornelie, rozhlížejíc se zoufale kolem po stéblu, jehož by se zachytila, vzpomněla si na kardinála O´Connella. Luigia Vanzettiová byla věrná dcera církve a vypadala bolestně; snad přiměje toho velkého muže, aby požádal o omilostnění. Jessika Hendersonová přijela tedy se svou limousinkou, vždy jsouc ochotna, že pomůže výboru pro obhajobu Sacca a Vanzettiho, a zavezli dychtivou, bojácnou ženu ven k letnímu sídlu velkého preláta v Marbleheadu. Když společnost přijela, dlel na trávníku se svým psem a dcera paní Hendersonové se ho šla zeptat, přijal-li by Luigii. „Bůh ji pozdrav, ovšem že ano,“ řekl.
Byl zdvořilý, laskav, jak to dovedl, když věděl, že to stojí za všecku jeho námahu. Sám podával čaj a poznamenal ke Kornelii: „Snad to bude trvati dlouho, než vám zase bude kardinál nalévat čaj.“ Rozmlouval s Luigií italsky a Kornelie rozuměla tolik, aby pochopila, že s nimi velmi sympatizuje, ale že nic nedělá. Později napsal a dal do novin prohlášení, mistrovský kousek diplomatické zbožnosti: „Lidský úsudek zajisté chybuje – … Avšak úsudek boží je dokonalý, a nakonec se vždy On a Jeho cesty, třeba jsou tajemné, stávají naší nadějí a spásou.“ Uštěpačná Betty řekla: „Nyní víme, proč byl Bůh objeven: aby se církevní velmožové mohli vyhnout své mravní odpovědnosti!“ (…)
„Mluvím k tvé matce a marně. Dovol, abych zkusila štěstí u nové generace.“
„Prosím, babičko,“ řekla Priscilla poslušně. „Oč jde?“
„Tvoje matka nedovede pochopit, jak se anarchisté octli v Bostonu. Proto se jí to snažím vysvětlit. Když jsem byla mladá, právě provdaná žena, asi v tvém věku, vyhlížela jsem ze zadních oken našeho domu a vídala jsem tam žalostné děti chudých; chodily v zimě s roztrhanými šály kolem ramen a s dírami v botách, a prohrabávaly odpadky v uličkách za domy u Zadního zálivu. Bylo mi řečeno, že je to vůle boží, proto jsem nic nepodnikala. Nyní jsem však objevila, že JE TO SOCIÁLNÍ SYSTÉM. Všechny ty řady chudých činžáků dole v South Endu, rozpadávajících se, se špínou a odpadky v uličkách a s pobíhajícími tam ošklivými kočkami – všechna ta odpornost, která jest rub našeho hrdého a zbožného města – TO NENÍ BŮH, TO JSOU NAŠI STAŘÍ PÁNI A DÁMY S MODROU KRVÍ, kteří mají akry a akry pozemků, zděděných po praotcích, a kteří nechávají činžáky, aby se rozpadly, zatím co čekají, že stoupne cena pozemků, třebaže ke vzrůstu té ceny ničím nepřispívají. Lze to těžko pochopiti, Priscillo?“
„Ne, babičko.“
„Nuže, to je jedna ukázka ze sta. Tvému muži náleží miliony, protože mu bylo dovoleno zdědit horu mědi, o jejíž získání se nepřičinil a již jiní lidé pro něho spravují a zpracovávají. Ty zdědíš miliony, protože tvůj otec smí získávat úvěr země a ponechávat si jej k svému vlastnímu užitku – ne. Deboro, nehádej se se mnou, vždyť vím, že jsi nestudovala našeho bankovního systému, třeba jsi bankéřova žena. Pan Lowell je mnohonásobný milionář, neboť je mu dovoleno kořistit z práce tisíců otroků v přádelnách bavlny, třebaže nikdy neobsluhoval stav, aniž kdy za svého života řídil továrnu. Pan Fuller je z nás nejbohatší, protože je mu dovoleno, aby seděl na svém hradu jako bohatý středověký šlechtic, a aby pokutoval lidi tisícem dolarů za výsadu, že mohou jezditi Packardovým automobilem po Nové Anglii. Mluví o lupičích a je opravdu přesvědčen, že by měli býti všichni popraveni! Všichni sedíme na vrcholu svých výsad a ani nás nenapadne, abychom z nich sestoupili; používáme veškerých sil společnosti k tomu, abychom svedli a zničili ty, kdož nám odporují; je-li potřebí, zabijeme je pro zločin, ať jej spáchali čili nic.“
Priscilla měla mnoho otázek a její matka mnoho námitek. Obě však byly polekány, bojíce se, že by Kornelie mohla na svém lůžku vydechnouti naposledy. I seděly mlčky, s úzkostí v očích; a nebohá duše šeptala dále:
„Milé moje děti, sledovala jsem tento proces plných sedm let a strašné je, co vám musím o něm říci: – od začátku až do konce na vládní straně ani jediný poctivý člověk nezasáhl do tohoto procesu. Ani jediný: od policisty, jenž lhal na svědecké stolici před vašimi třemi komisaři s modrou krví, kteří upravovali protokol, všichni tu hledali záminku, jak by provedli svou proti dvěma fanatikům, jež považovali za nebezpečné. To je pravda o procesu Saccovu a Vanzettiovu; a ti dva muži leží v celách smrti, jeden z nich je samouk-filosof, geniální člověk, jemuž se podařilo, že pod drtivým tlakem neštěstí vypěstoval v sobě nejkrásnější charakter, jejž jsem kdy poznala na tomto světě – – -“
Slzy vyhrkly zpod vrásčitých starých víček. „A Sacco rovněž!“ zvolala. „Muž se srdcem dítěte!“ Vztáhla ruku a vyňala jakési papíry ze zásuvky podstavce noční lampy a začala se jimi probírati. „Poslyšte; toto píše své Inez, své šestileté dcerušce; je to dopis, jejž si to dítě může uschovati do pozdějších let, aby z něho poznalo, jaký byl jeho otec:
‚Největším bohatstvím a štěstím mého namáhavého života bylo přání, abych mohl žíti s Tebou, s Tvým bratrem Dantem a s Tvou matkou na malé, hezké farmě a abych mohl poznávati všechna slova upřímné a něžné oddanosti. Dále bych byl rád v létě sedal s Tebou doma ve stínu pod dubem, vyprávěje Ti o životu, uče Tě číst a psát, a pozoruje Tě, jak běháš, směješ se, pláčeš a zpíváš po úrodných polích, jak sbíráš luční květiny a skotačíš od jednoho stromu ke druhému a od jasného potůčku do náruče své matky. Totéž bych byl rád viděl u ostatních chudých dívek a hochů, aby byli šťastni ses svými matkami a otci, jako jsem o tom snil, pokud se týče nás. Nedošlo však k tomu, a noční vidění nižších tříd velmi zesmutnilo duši Tvého otce. Členové této umírající staré společnosti mne brutálně vyrvali z objetí Tvého bratra a Tvé nebohé matky. Přes to přese všechno svobodný duch víry Tvého otce nezmírá!“ (…)
„Ach, Betty, je tomu opravdu tak? Nezapomenou na to a nevrátí se ke svému radiu a ke svému jazzu?“
„Někteří se vrátí, babičko, avšak někteří z nás nezapomenou nikdy na ten dlouhý boj.“
„Sedm let!“ zašeptala Kornelie. „Sedm let!“
Betty jí na to odpověděla, že bylo zapotřebí těch let, aby se vytvořil celý proces, aby se veřejné mínění na něj soustředilo a aby si bostonští notáblové povšimli dvou Taliánů. „Což nevidíš, babičko, že je potřebí – dramatisovat třídní boj! Všecko tak objasnit, že to vidí i dítě! Shrnout to ve formuli, již můžeš říci třemi slovy a jíž porozumějí všichni lidé na celém světě a po všechny budoucí věky! ‚Sacco a Vanzetti!‘ A to právě tady u nás v Bostonu, jenž je tak umravněn! Což necítíš, jak je důležité, aby kapitalistická třída popravila elektřinou sama své vlastní lži?“
„Betty! Betty! Kdy lidé přestanou zabíjet!“
„Až přestaneme vykořisťovat, drahá babičko; a Bart a Nik k tomu přispějí. Což nevidíš slávu tohoto případu: znamená konec liberalismu! Před ním bylo lze namítat, že nespravedlnost je náhoda, prostě nedopatření – v zemi, která je tak pilně zaměstnaná výrobou automobilů, koupacích van a knih o etiketě! /Není to náhoda ani nedopatření a nikdy nebyly, opakuje se to stále dokola, dokud lidem konečně nedojde, že to náhoda ani nedopatření není, že to je a vždy byl záměr, jehož cílů je dosahováno účelovým řízením./ Toto však je nyní zkouška – rozhodneme tu otázku navždy! Chopíme se svých nejznamenitějších lidí – nejen laciných politiků, ale i svých velikánů! Svého největšího obchodníka! Svého nejkulturnějšího univerzitního presidenta! Svých soudců nejvyššího soudu – i těch liberálních! Dokážeme, že jsou všichni stejní – že všichni vědí, pod kterým praporem bojují, kdo rozdává jejich příděly! Všichni vstupují na své místo v řadách, majíce všechny knoflíky v pořádku, a všichni jsou umyti za ušima! Všichni poslouchají velkého kapitalistického cvičitele-seržanta a ani muž nepřeběhne k nepříteli – ani jediný muž!“ (…)
Ve všech velkých hlavních městech světa byly té noci tábory lidu a protestní schůze. V Londýně táhl dav na Buckinghamský palác a musili jej rozehnati jízdou, vypadalo to jako na bostonském Náměstí. V Berlíně bylo mnoho schůzí, jež se končily průvody. V Ženevě demonstranti napadli americké velvyslanectví, a když byli obušky zahnáni, vytloukli okna v paláci Svazu národů. I v dalekém Tokiu musil americký velvyslanec přijmouti deputaci dělnických vůdců a vysvětlovati jim, že nemůže kontrolovati popravy v Massachusettsu.
V Paříži byla generální stávka a v noci, kdy byla poprava, byly pouliční demonstrace, při nichž davy nadávaly Američanům, kdykoliv se s nimi setkaly, bylo to často. Jeden americký dramatik se svou manželkou požádal o policejní ochranu, a když policejní úředník zvěděl, že umějí německy, poradil jim, aby po nějakou dobu mluvili německy. Podivný rozmar dějin: jen deset let uplynulo od Argonnské bitvy, a muž, který se jí zúčastnil, musí mluvit jazykem Bošů!
Svítalo, když evropští dělníci obdrželi zprávu a pustili se do práce s planoucími srdci. Pro ně to byla věc osobní cti, neboť měli přátele v Americe a znali stanovisko příslušníků Nové Anglie k přistěhovalým dělníkům. Přede všemi americkými velvyslanectvími a konsuláty byli strážci a málokterý úřad vyvázl bez rozbitých oken. V Londýně bylo zraněno v pouličních demonstracích čtyřicet lidí; v Austrálii bylo osmnáct set lidí propuštěno z práce pro účast ve stávce; v Jižní Africe byla americká vlajka spálena na schodech radnice v Johannesburgu.
Večer dne 23. srpna 1927 byly v Paříži obrovské davy hnány policií po ulicích. Rozptýlily se, ale zase se srazily, kdekoli bylo lze najíti Američany. Napadly kabarety na Montmartru a zasypaly hosty rozbitým sklem. „Moulin Rouge“, oltář turistické kultury, byl poškozen, a když se panikou zachvácení hosté dostali ven, shledali, že jsou jejich automobily překoceny a pneumatiky prořezány. Mírumilovným globetrotterům se to zdálo nelaskavé a nevysvětlitelné, kdyžtě přece poslali do Evropy své hochy a vyhráli Francouzům válku a když nyní, nemohouce platiti dluhů, smějí si Francouzové dluhy odpracovávati každého léta hoštěním několika set tisíc majitelů válečných úpisů. Velcí, kulatí pánové v golfových kalhotách, s brýlemi z černé želvoviny, růžových tváří, jedli nejlepší jídla Francie, pili nejlepší vína a zaměstnávali nejlepší krejčí, aby ozdobili jejich kypící veselé manželky nebo hubené jejich ženy, které se dívaly vážně na kulturu. Jezdili v řadách v autokarech, majíce v rukou průvodce, obdivujíce se všemu nekriticky; rozhazovali peníze napravo nalevo a platili dvojnásobné ceny, hodlajíce dojíti nejlepšího na světě.
Námezdní otroci francouzských továren, zpola hladovějící po generace, čtli v svých socialistických a komunistických novinách o smrti Saccově a Vanzettiově; a v témž čísle čtli o tom, jak manželka amerického milionáře zavádí novou módu indických smaragdů, jež lze viděti na několika vzácných ukázkách u klenotníků v Rue de la Paix. Královna chicažských hospodářských strojů zaplatila přibližně osmnáct miliónů franků, což je celoživotní výdělek několika set francouzských dělníků, za náhrdelník, jenž se skládal z devětaosmdesáti takových kamenů, pozorně rytých a představujících výjevy z indických dějin. Byla to senzace v Biarritzu, když se objevila na jachtě barona Fasciniho, majíc tento náhrdelník jako jedinou ozdobu na svých nejnovějších oxfordských pyjamových šatech, z přírodně zbarveného ponge, a sytě modrý živůtek se zlatými knoflíky. Tento přepych znamená blahobyt pro celou Paříž a udržuje mnoho tisíc dělníků při životě; a oni přece nechtějí milovat svých dobrodinců, naopak, nadávají jim a házejí kamení do oken kaváren, ve kterých se ukazuje zpustlost Paříže puritánským návštěvníkům.
Nejmoudřejší Francouz napsal dopis guvernérovi Fullerovi. „Pravím Vám, varujte se dělání mučedníků. Je to neodpustitelný zločin, jehož nic na světě nesmaže a jenž tíží generaci po generaci.“ Avšak, žel, prodavači automobilů, jenž čte Saturday Evening Post, jméno Anatola France nic neznamenalo; dopis byl nepochybně spálen v pecích spolu s ostatními dopisy. A nyní měl Massachusetts své mučedníky a odvolával se na svou svéprávnost. Čím více ho bude svět nenávidět, tým pyšnější bude na to, že je v právu, zatím co všichni ostatní budou v neprávu. (…)
Deset tisíc osob bylo namačkáno kolem hřbitova foresthillského, kde jim sta policistů zabraňovala, aby se dostali dovnitř. Pohřební vozy projely, pak automobily se zpravodajci a fotografy a s malou skupinou truchlících; zbývající všichni, kteří urazili osm mil, aby se zúčastnili obřadu, musili zůstat venku, nebyli-li tak svižní, aby se vyšplhali přes křoví a železný plot. Uvnitř kaple bylo shromážděno asi sto osob, dvě rakve byly postaveny na katafalky zakryté květinami a Marie Donovanová si stoupla vedle nich, bledá a chvějíc se. Za dvě léta srostla s osudy Saccovými a Vanzettiovými; vzdala se svého náboženství, přátel, zaměstnání a nyní na ní bylo, aby promluvila poslední slova, jež chtěla obhajoba říci vládcům bostonským.
Pozdvihla svého hlasu; a hle, stal se zázrak, jenž se přihází, když se rozmnožuje počet mučedníků na tomto světě! Ukázalo se, že srdce a mozek Vanzettiův, o němž se myslilo, že jej mají harvardští medici, aby mohli nahlédnouti v tajemství, jak býti ušlechtilým, jak býti výmluvným a jak býti mistrem anglické prózy, že ten mozek a srdce jim unikly zpod pitevních nožíků a vstoupily zde do těla slabé irské dívky, reformované katoličky, jež začala promlouvati slovy, která budou vetkána do článků nového náboženství lidskosti a kterým se budou učiti podle nových řádů školní děti. Řekla pak Marie Donovanová, mluvíc k bostonským mučedníkům:
„Nikolo Sacco a Bartolomeo Vanzetti, přišli jste do Ameriky hledajíce svobodu. Překypujíce mladistvým idealismem, přišli jste jako dělníci za svobodou a rovnoprávností, o níž se hlásá, že je zvláštním darem této země všem novým příchozím. Sešli jste se při práci v Massachusettsu, v samém rodišti amerických ideálů. A nyní vás Massachusetts a Amerika zabily, zavraždily vás, protože jste byli anarchisté.
Přede dvěma sty a pětatřiceti lety lid vládnoucí v tomto státu pověsil v Salemu ženy, jež obvinil z čarodějnictví. Hanba těch dávných barbarských skutků nemůže býti nikdy smyta. Je to však nepatrné vedle této vraždy, již na vás spáchal moderní Massachusetts. Lidé, kteří věšeli čarodějnice, byli nutkáni pověrčivým strachem citového náboženství, jejich mozky byly zaslepeny sobeckou vášní, aby došli nebe.
Mozky těch, kdož vás zabili, nebyly zaslepeny, spáchali to s rozvážnou, chladnou krví. Za těch více než sedm let se mohl každý dověděti o vás pravdu. Ani jednou se neodvážili zmínit o hodnotě vašich charakterů, tak ušlechtilých a zářících, že se jimi dávají vésti miliony. Prohlásili, že se nebudou dívat. Dovolili, aby jim trpký předsudek třídy, postavení a zájmu o sebe zavřel oči. Starali se spíše o bohatství, pohodlí a o instituce, než o pravdu. Vy, Sacco a Vanzetti, jste obětí největší plutokracie, již svět znal od dob starobylého Říma.
Dlouhá léta vašich muk a poslední hodiny vaší agonie jsou živý prapor, pod nímž půjdeme my a potomci našich příštích generací za snem o lepším světě, vybudovaném na bratrství, za něž jste zemřeli.
Ve jménu vašeho mučednictví my budeme bojovat a vítězit!
Nezapomeňte na spravedlnost ukřižovanou 22. srpna! Nezapomeňte!“