4. kapitola – Demokratická DEMinforma – český překlad na pokračování – F. S. Saunders: Studená válka v kultuře: CIA a svět umění a literatury.

4. kapitola – Demokratická DEMINFORMA¹

Úvod zde – 1. kapitola: Nádherná mrtvola zde. – 2. kapitola: Vyvolení osudem zde. – 3. kapitola: Marxisté ve Waldorfu zde

Konference ve Waldorf Astorii byla pro své komunistické podporovatele ponižující porážkou. „Byla,“ uvedl jeden z pozorovatelů, „propagandistickou noční můrou – fiaskem, které znamenalo poslední výkřik myšlenky, že ideologické zájmy stalinského Ruska lze naroubovat na progresivní tradice ve Spojených státech.“³ Americká komunistická strana nyní ustupovala: její členská základna se ocitla na historickém minimu a její prestiž byla nenávratně poškozena. Právě v okamžiku, kdy se začala horečně šířit tvrzení o komunistickém spiknutí, ukázali Stalinovi stratégové Spojeným státům takřka záda a soustředili se místo toho na rozšiřování vlivu a neutralizaci nepřátel v Evropě.

Kampaň Kominformy (Informbyra), která měla přesvědčit evropského intelektuála, že jediné, oč Sovětský svaz usiluje, je ukotvení „míru“, byla v roce 1949 vážně podkopána dvěma klíčovými událostmi. Za prvé, šlo o Stalinovo nemilosrdné zacházení s jugoslávským vůdcem maršálem Titem, jehož odmítnutí obětovat národní zájmy ve prospěch upevnění sovětské hegemonie na Balkáně vyvolalo ostrý polemický spor mezi Moskvou a Bělehradem. Stalin stáhl z Jugoslávie ekonomické a vojenské poradce jako součást opotřebovávací války, jejímž cílem bylo oslabit tuto nezávislou pozici. Tito naopak zahájil jednání se Západem o získání prostředků z Marshallova plánu, aby oživil svou zdecimovanou ekonomiku. Stalinova brutální interpretace „mezinárodního komunismu“ narušila dobrou vůli evropských stoupenců, kteří se nyní shromáždili na Titovu obranu⁴. Za druhé, sovětské výzvy k mírovému soužití byly podkopány výbuchem ruské atomové bomby v srpnu 1949.⁵

Britská odpověď na falešná tvrzení sovětské propagandy se začala formovat opožděně. Oddělení pro výzkum informací (IRD – The Information Research Department), zřízené v únoru 1948 vládou Clementa Attleeho k boji proti komunismu, bylo nejrychleji rostoucí sekcí britského ministerstva zahraničí. „Nemůžeme očekávat, že komunismus úspěšně odrazíme pouze kritikou materiální základny,“ vysvětloval architekt IRD, ministr zahraničí Ernest Bevin, „musíme k tomu přidat pozitivní apel na demokratické a křesťanské principy, s ohledem na sílu křesťanského cítění v Evropě. Musíme předložit ideologii, která bude komunismu konkurovat.„⁶ To byla skutečně výzva: západní vlády se nemohly jednoduše spoléhat na očerňování sovětského experimentu, ale měly povinnost nabídnout alternativní budoucnost v rámci systému – kapitalistické demokracie – jehož vychvalování často výrazně přesahovalo skutečné výsledky. „To, co je špatného ve světě, není síla komunismu, kterou Stalin a spol. přeměnili v nástroj slovanské expanze způsobem, který by šokoval i Lenina, ale morální a duchovní slabost nekomunistického světa,“ argumentoval diplomat a špion Robert Bruce Lockhart.⁷

Přehlížet roli britské vlády při vytváření vlídného obrazu Stalina během válečného spojenectví znamená ignorovat jednu ze zásadních pravd studené války: aliance mezi svobodným světem a Ruskem proti nacistům byla okamžikem, kdy se sama historie jakoby spolčila na iluzi, že komunismus je politicky slušný. Problémem, před nímž britská vláda po druhé světové válce stála, bylo, jak začít rozebírat nepravdy, které v předchozích letech systematicky vytvářela nebo hájila. „Během války jsme upevňovali pozitivní obraz tohoto muže, přestože jsme věděli, že je strašný, protože byl spojencem,“ vysvětloval Adam Watson, nižší diplomat, přijatý do IRD jako muž č. 2 této organizace⁸. „Teď zněla otázka: ‚Jak se zbavíme mýtu o starém dobrém strýčku Joeovi (Josefu V. Stalinovi), vybudovaného během války?´⁹ Mnozí britští intelektuálové a spisovatelé v době války pracovali pro vládu v propagandistických odděleních; nyní byli vyzýváni, aby britskou veřejnost zbavili iluzí, které předtím tak vynalézavě pěstovali.

Oddělení pro výzkum informací (IRD) bylo navzdory svému nevinně znějícímu názvu tajným ministerstvem studené války. Svůj rozpočet čerpalo z utajených fondů („secret vote“)¹⁰, aby se předešlo nežádoucí kontrole operací, jež mohly vyžadovat skryté či poloskryté postupy. Jeho účelem „byla výroba, šíření a oběh neatributovatelné propagandy“¹¹, jak uvedl Christopher „Monty“ Woodhouse, zpravodajský důstojník, který byl k oddělení přidělen roku 1953. Na základě principu „prosakování shora dolů“ IRD sestavovalo „faktické“ zprávy na nejrůznější témata a distribuovalo je mezi příslušníky britské inteligence, od nichž se očekávalo, že tato „fakta“ dále využijí ve své vlastní práci. Neatribuce¹² byla ústředním a rozlišujícím rysem celého tohoto úsilí: umožňovala totiž sladit dva v podstatě protichůdné požadavky – dosáhnout co nejširšího rozšíření materiálů IRD a zároveň chránit existenci oficiálně schválené a tajně financované antikomunistické propagandistické kampaně, o níž veřejnost neměla tušení. „Je důležité, aby ve Spojeném království stejně jako v zahraničí nevznikl veřejný dojem, že ministerstvo zahraničí organizuje antikomunistickou kampaň,“ napsal první vedoucí IRD Ralph Murray. „Způsobilo by to rozpaky řadě osob, které jsou ochotny nám poskytnout cennou podporu, pokud by mohly být vystaveny obvinění, že přijímají antikomunistické podklady od jakéhosi zlověstného útvaru ministerstva zahraničí, jenž se zabývá výrobou propagandy namířené proti Sovětskému svazu.“¹³

„Pokud svou práci založíte na dodávání faktů, je mnohem obtížnější ji vyvracet, než když poskytujete pouhou propagandu,“ vysvětloval později Adam Watson. „Nejde o lež, ale o výběr: o odhalování těch aspektů pravdy, které jsou pro vás nejužitečnější.“¹⁴ V praxi to znamenalo, že ačkoli mělo IRD za úkol útočit jak na „principy a praxi komunismu, tak i na neefektivitu, sociální nespravedlnost a morální slabost neregulovaného kapitalismu“, nebylo mu dovoleno „útočit na žádného člena Commonwealthu ani na Spojené státy – ani budit takové zdání“.¹⁵ Představa, že pravda může být podrobena takovýmto účelovým omezením, dlouho bavila Noela Cowarda, který si během svého krátkého působení ve zpravodajské službě s potěšením razítkoval dokumenty označené jako „přísně tajné“ slovy „vysoce pravdivé“.

Jedním z nejdůležitějších raných poradců IRD byl spisovatel maďarského původu Arthur Koestler. Pod jeho vedením si oddělení uvědomilo, že vstřícnost vůči levicově orientovaným lidem a institucím, které se tradičně považovaly za opozici vůči centru moci, se vyplácí. Účel takové vstřícnosti byl dvojí: zaprvé přiblížit se k „progresivním“ skupinám s cílem monitorování jejich aktivit; zadruhé oslabit jejich vliv získáním kontroly zevnitř nebo zapojením jejich členů do paralelního – a o něco méně radikálního – fóra.

Sám Koestler brzy těžil z propagandistických kampaní IRD. Pod záštitou oddělení (IRD) se v Německu šířila kniha Tma v poledne, která díky barvitému popisování sovětské krutosti upevnila Koestlerovo renomé coby antikomunisty. Britské ministerstvo zahraničí v roce 1948 koupilo a distribuovalo 50 000 výtisků v rámci dohody uzavřené s Hamishem Hamiltonem, ředitelem stejnojmenného nakladatelství, který byl úzce spjat se zpravodajskými službami. Ironií osudu tou dobou „Francouzská komunistická strana na základě befelu shora okamžitě vykupovala každý výtisk, tím pádem byly všechny exempláře rychle rozebrány a tak se tiskly další a další náklady: tímto způsobem byl Koestler po dlouhou dobu štědře obohacován z prostředků komunistické strany.’¹⁶

Koestler nepůsobil pouze jako poradce pro propagandistickou kampaň britského ministerstva zahraničí. V únoru 1948 vyrazil na přednáškové turné po Spojených státech. V březnu se setkal s Williamem „Divokým Billem“ Donovanem v jeho newyorském sídle na Sutton Place. Donovan jako ředitel americké válečné zpravodajské služby a jako jeden z hlavních architektů nově vzniklé CIA, patřil k jádru americké elity zpravodajských a zahraničněpolitických kruhů. Byl celoživotním zavilým antikomunistou a v příkladné bdělosti nepolevil až do okamžiku své smrti v roce 1959, kdy z okna „spatřil“ ruská vojska pochodující přes most 59. ulice na Manhattan.¹⁷ Koestler, kdysi jeden z mozků sovětské předválečné sítě zástupných organizací (známé jako „Munzenberg Trust“ podle jejího ředitele Williho Munzenberga), věděl lépe než většina současníků, jak funguje sovětský propagandistický aparát zevnitř. Krátce před odjezdem do USA se Koestler setkal s André Malrauxem a Chipem Bohlenem, nově jmenovaným velvyslancem ve Francii, aby prodiskutovali, jak nejlépe čelit „mírové“ ofenzívě Kominformu. Během plavby do Ameriky se Koestler náhodou setkal také s Johnem Fosterem Dullesem, bratrem Allena Dullese a budoucím ministrem zahraničí, a oba projednali stejný problém. Nyní Koestler usedl k jednání s Williamem Donovanem, aby prodiskutovali způsoby boje proti sovětské propagandě. „Probírala se potřeba psychologické války,“ poznamenal Koestler ve svém deníku a dodal, že Donovan má „prvotřídní mozek“. Význam tohoto setkání by neměl být podceňován.

Arthur Koestler se narodil v roce 1905 v Budapešti do středostavovské rodiny. Po náboženské konverzi k paulinům¹⁸ se na počátku 30. let přidal ke Komunistické straně. Později napsal, že četba Marxe a Engelse na něj měla „omamný účinek náhlého osvobození“. V roce 1932 odjel do Ruska a napsal propagandistickou knihu financovanou Komunistickou internacionálou O bílých nocích a rudých dnech. Tam se vášnivě zamiloval do úřednice Nadeždy Smirnovové, strávil s ní týden či dva a poté ji kvůli drobné záležitosti udal tajné policii; a už o ní nikdy neslyšel. Po Hitlerově triumfu v Německu se připojil k německým exulantům v Paříži, kde spolupracoval s Willim Munzenbergem. V roce 1936 odjel do Španělska, pravděpodobně jako Munzenbergův špion. Byl internován jako politický vězeň, ale zachránila ho britská vláda díky energickému zásahu jeho první manželky Dorothy Ascherové. V roce 1938 vystoupil z Komunistické strany, znechucen masovým zatýkáním a zinscenovanými procesy za Stalinovy vlády¹⁹, přesto stále věřil v dosažitelnost bolševické utopie. Víru ztratil úplně, když na moskevském letišti byla vztyčena háková svastika na počest příletu Ribbentropa k podpisu paktu Hitlera a Stalina a vojenská kapela Rudé armády zahrála „Horst-Wessel-Lied“.²⁰ Během války byl internován ve Francii a napsal kroniku o zneužívání ideologie Tma v poledne, která se brzy stala jednou z nejvlivnějších knih své doby. Po propuštění se vydal do Anglie (přes Francouzskou cizineckou legii), kde po dalším internování vstoupil do Pioneer Corps.²¹ Později se připojil k Ministerstvu informací jako antinacistický propagandista, čímž získal britské občanství.

Koestlerovo přednáškové turné po Spojených státech v roce 1948 mělo zbavit „Babbity levice“²² klamů a zmatků, které stále převládaly v jejich myšlení. Americké intelektuály vyzýval, aby se vzdali svého dětinského radikalismu a zapojili se do zralého projektu spolupráce s mocenskou strukturou: „Úkolem pokrokové inteligence vaší země je pomoci zbytku národa vypořádat se²³ se svou obrovskou odpovědností. Doba sektářských hádek v zemi nikoho mezi dvěma znepřátelenými armádami abstraktního radikalismu²⁴ je pryč. Je čas, aby americký radikál dospěl.“²⁵

Takto Koestler vyzýval k nové éře angažovanosti, v níž intelektuálové považovali za svou povinnost legitimizovat národní úsilí a vzdali se dnes již anachronického privilegia zachovat si odstup či nestrannost. „Protože spisovatel nemá možnost úniku, chceme, aby se pevně chopil své doby: je to jeho jediná šance; byla stvořena pro něj a on pro ni,“ prohlásil krátce nato Jean-Paul Sartre. „Naším záměrem je spolupracovat na vytváření určitých změn ve společnosti, která nás obklopuje.“²⁶ Rozdíl mezi Sartrem a Koestlerem nespočíval v míře angažovanosti, nýbrž v jejím cíli. Zatímco Sartre zůstával neochvějně v opozici vůči státním institucím jakožto instancím, které si nárokují určovat, co je pravda a rozum, Koestler své kolegy vyzýval, aby pomáhali mocenské elitě v její vládní misi.

Krátce po setkání s Donovanem v New Yorku odcestoval Koestler do Washingtonu, kde absolvoval sérii tiskových konferencí, obědů, koktejlů a společenských večeří. Prostřednictvím Jamese Burnhama, amerického intelektuála, který s ohromující rychlostí urazil cestu od radikalismu k institucím moci, byl uveden k desítkám úředníků ministerstva zahraničí, prezidentských poradců, novinářů i odborových funkcionářů. Zvláštní zájem o Koestlera projevila CIA: byl to muž, který jim měl co říci.

Agentura (CIA) si už nějakou dobu pohrávala s myšlenkou: kdo může být pro boj s komunisty lepší než bývalí komunisté? Konkrétní podobu tato představa získala během konzultací s Koestlerem. Zničení komunistického mýtu, tvrdil Koestler, lze dosáhnout jedině cílenou přesvědčovací kampaní, jež zmobilizuje nekomunistické osobnosti levicového hnutí. Lidé, o nichž Koestler hovořil, už byli v kruzích ministerstva zahraničí a zpravodajských služeb vymezeni jako samostatná skupina – nekomunistická levice. V tom, co Arthur Schlesinger označil za „tichou revoluci“, začaly některé složky vlády stále více chápat a podporovat myšlenky intelektuálů, kteří se zklamáni rozešli s komunismem, avšak ideálům socialismu zůstali věrni.

Pro CIA se skutečně strategie podpory nekomunistické levice stala „teoretickým základem politických operací proti komunismu na příští dvě dekády“.²⁷ Ideové zdůvodnění této strategie, v níž CIA dosáhla sblížení – ba dokonce ztotožnění – s levicovými intelektuály, předložil Schlesinger v knize Vitální centrum (The Vital Center)²⁸, jedné ze tří zásadních publikací vydaných roku 1949 (dalšími dvěma byly Bůh, který selhal²⁹ a Orwellův Rok 1984³⁰). Schlesinger zde mapoval úpadek levice a její postupnou morální paralýzu v důsledku zkorumpované revoluce roku 1917³¹ a sledoval vývoj „nekomunistické levice“ jako „praporu, kolem něhož se mohou shromáždit skupiny bojující o vymezení prostoru pro svobodu“. Právě v rámci této skupiny mělo dojít ke „znovuzrození radikálního ducha“, který však komunistům neponechá žádné světlo na konci tunelu‘. Tato nová forma odporu, tvrdil Schlesinger, potřebovala „nezávislou základnu, z níž by mohla působit. Vyžaduje to soukromí, finanční prostředky, čas, noviny, palivo, svobodu slova, svobodu shromažďování a osvobození se od strachu“.³²

„Teze, jež poháněla veškerou tuto mobilizaci nekomunistické levice, byla podle pozdějších vzpomínek Schlesingera podporována s nadšením Chipem Bohlenem, Isaiah Berlinem, Nicolasem Nabokovem, Averellem Harrimanem i Georgem Kennanem: všichni jsme cítili, že demokratický socialismus je nejúčinnější oporou proti totalitářství. To se stalo skrytým – ba dokonce tajným – motivem americké zahraniční politiky v daném období.“³³ Zkráceně NCL, nekomunistická levice, se stala označením, které si brzy našlo běžné místo v byrokratickém jazyce Washingtonu. „Bylo to téměř jako vlastnit členskou legitimaci nějaké strany či spolku (téměř jako „skupina nositelů karet“)³⁴,“ poznamenal jeden historik.³⁵

Tato „skupina nositelů karet“ byla sestavena poprvé v utajení kolem knihy Bůh, který selhal, sbírky esejí dokazujících selhání komunistické ideje. Hlavním tvůrčím duchem knihy byl Arthur Koestler, který se po svých diskusích s Williamem Donovanem a dalšími strategickými pracovníky americké rozvědky vrátil do Londýna ve stavu euforie. Vydání knihy, které následovalo, se stalo mustrem „smlouvy“ mezi nekomunistickou levicí a „padlým andělem“ americké vlády. V létě 1948 Koestler tuto myšlenku probíral s Richardem Crossmanem, válečným vedoucím německé sekce Úřadu pro psychologickou válku (Psychological Warfare Executive – PWE), mužem, který cítil, že „je schopen manipulovat masami lidí“ a který disponoval přesně tou správnou mírou intelektuální obratnosti, která z něj učinila dokonalého profesionálního propagandistu.“³⁶ Jako člen New College³⁷ po boku Isaiaha Berlina (který měl také během války kontakty s PWE) byl Crossman jednou popsán jako „bezzásadový a velmi ambiciózní“, jako někdo, kdo „jde přes mrtvoly a klidně by obětoval i vlastní matku, jen aby se dostal o stupínek výš“³⁸. V Crossmanově knize Platón dnes (Plato Today, 1937) se vypravěč zamýšlí nad otázkou, zda parlamentní demokracie není v podstatě jen „klam, pestře pomalovaný billboard, za nějž se schovává vláda a státní aparát“. Totéž by se dalo říci o knize Bůh, který selhal.

Dne 27. srpna 1948 zapojil Crossman do projektu dalšího veterána psychologické války, Američana C. D. Jacksona. „Obracím se na Vás s žádostí o radu. Cass Canfield z nakladatelství Harpers a Hamish Hamilton, můj zdejší vydavatel, navrhují příští jaro vydat knihu s názvem Ztracené iluze, za kterou jsem převzal redakční odpovědnost. Měla by se skládat ze série autobiografických skic předních intelektuálů, kteří popisují, jak se stali komunisty nebo jejich sympatizanty, co je přesvědčilo, že komunismus je nadějí světa, a co je nakonec zklamalo.“³⁹ C. D. Jackson doporučil jako reprezentanta „ztracených amerických iluzí“ pozvat bývalého komunistu, spisovatele Louise Fischera.

Crossman poté oslovil Melvina Laskyho, nyní neoficiálního amerického kulturního propagandistu v Německu a jednoho z prvních zastánců organizovaného intelektuálního odporu proti komunismu. Jakmile Crossman obdržel příspěvky do knihy, okamžitě je posílal Laskymu, který je nechal přeložit v kancelářích časopisu Der Monat. Podle hodnocení Americké vysoké komise z roku 1950 „byly všechny články v knize Bůh, který selhal, kromě jednoho, původními příspěvky pro Der Monat, nebo články, u nichž časopis vyjednal autorská práva. V rámci 25. čísla dokončil Der Monat publikaci všech esejí.“⁴⁰ Crossman připravoval anglickou verzi, kterou v roce 1950 vydalo Koestlerovo nakladatelství Hamish Hamilton. Crossmanův blízký přítel z Úřadu pro válečné informace, Cass Canfield (později vydavatel Allena Dullese), měl na starosti americké vydání. S tímto zázemím byla kniha Bůh, který selhal stejně tak produktem zpravodajských služeb jako dílem intelektuální elity.

The God that failed, six studies in Communism, h/c, English edit., UK, 1950.

Mezi přispěvateli byli Ignazio Silone, André Gide, Richard Wright, Arthur Koestler, Louis Fischer a Stephen Spender. „Neměli jsme ani v nejmenším zájem o rozšiřování záplavy protikomunistické propagandy, ani na poskytování prostoru pro osobní obhajobu,“ napsal Crossman v úvodu.⁴¹ Přesto kniha oba tyto popírané cíle naplnila. Ačkoli všichni autoři svědčili o selhání marxistické utopie, eseje byly hluboce osobními svědectvími – apologia pro politica sua⁴² – jednotlivců, kteří cítili potřebu vyjádřit své zklamání a pocit zrady. Kolektivní akt vyznání byl zároveň aktem odporu, odmítnutím stalinismu v době, kdy mnoho lidí stále považovalo takový čin za kacířství. Šlo o novou „knihu zjevení“ pro poválečnou éru a účast v ní měla sloužit jako pas do světa oficiální kultury po dobu následujících dvaceti let.

Ze šesti přispěvatelů do knihy Bůh, který selhal tři pracovali pro Williho Munzenberga. Koestler, který kdysi prohlásil, že víra je úžasná – nejen že dokáže přenášet hory „ale také přimět člověka, aby uvěřil, že sleď je závodní kůň“, byl jedním z nejhorlivějších Münzenbergových učedníků. Novinář Louis Fischer byl mužem, jehož kariéru rovněž formovaly zkušenosti komunisty pracujícího pro Münzenberga. Během třicátých let 20. století byl v Americe stejně známý jako Ed Murrow v padesátých letech. Ignazio Silone vstoupil do Italské komunistické strany v roce 1921. Stejně jako u Koestlera šlo o skutečný obrat v životě („Strana se stala rodinou, školou, kostelem, kasárnami“) a katapultovala jej po žebříčku Kominterny přímo do náruče Munzenberga. Potichu se stáhl z činnosti ve straně po roce 1927, přičemž si zachoval „popelavou příchuť promarněného mládí“. Definitivní zlom nastal v roce 1931, kdy jej strana požádala, aby veřejně odsoudil Trockého. Odmítl, a strana ho vyloučila jako „klinický případ“. Když během války mluvil ke skupině německých bývalých komunistů, kteří, stejně jako on, žili v neklidném exilu ve Švýcarsku, Silone řekl: „Minulost, včetně všech ran, které na nás zanechala, pro nás nemusí být zdrojem slabosti. Nesmíme se nechat demoralizovat chybami, nedbalostí, hloupostmi řečenými nebo napsanými. To, co se od nás nyní vyžaduje, je vůle tak čistá, že se nová síla může zrodit z toho nejhoršího v nás samých⁴³; Etiam peccata.‘⁴⁴

Pod rouškou knihy Bůh, který selhal, byli tito někdejší sovětští propagandisté recyklováni, zbaveni poskvrny komunismu a přijati vládními stratégy, kteří v jejich obrácení na novou víru viděli neodolatelnou příležitost sabotovat sovětský propagandistický stroj, který kdysi sami tak pěkně promazávali. Termín „Gang Boha, který selhal“ se nyní ujal i u CIA: šlo o pojmenování toho, co jeden z jejích důstojníků popsal jako „společenství intelektuálů, kteří byli zklamáni, mohli být zklamáni, nebo dosud nezaujali stanovisko – a u nichž bylo možné a přijatelné, aby byli do jisté míry ovlivňováni svými vrstevníky v tom, jakou volbu učiní“.⁴⁵

Bůh, který selhal byl distribuován americkými vládními agenturami po celé Evropě. Zvláště v Německu byl prosazován systematicky a důsledně. Knihu aktivně podporovalo také Oddělení pro výzkum informací (IRD). Koestler byl spokojen. Jeho plány na strategicky organizovanou odpověď na sovětskou hrozbu se začínaly pěkně formovat do konkrétní podoby. Zatímco kniha sjížděla z tiskařských lisů, setkal se s Melvinem Laskym, aby prodiskutovali něco ještě ambicióznějšího a trvalejšího.

Jestliže Bůh, který selhal ukázal, že pro ty, kteří chtějí konvertovat, je připraveno vřelé přijetí, platilo zároveň, že ne každý je ochoten pokleknout před oltářem organizovaného antikomunismu. Kominforma této zdrženlivosti rychle využila. Po fiasku konference v hotelu Waldorf Astoria věnovala mimořádnou pozornost přípravám svého dalšího podniku – Světového kongresu míru, plánovaného na duben 1949 v Paříži. Přísně tajná šifra IRD z března téhož roku předpovídala: „Plánovaná technika i organizace kongresu naznačují, že kongres má sloužit prostě jen jako razítko pod návrhy SSSR.“⁴⁶ Tématem Kominformy mělo podle všeho být heslo: „USA a západní demokracie jsou váleční štváči a fašisté, zatímco Kreml a jeho poskoci představují mírumilovné demokracie“. Všechny diplomatické mise byly vyzvány, aby „prozkoumaly veškeré možné kroky, které by mohly narušit propagandistickou hodnotu tohoto kongresu“⁴⁷.

Američtí „bratranci“ ze CIA však už měli pařížské shromáždění v hledáčku. Den po uzavření konference ve Waldorf Astoria se pobočník Franka Wisnera Carmel Offie dotázal ministerstva zahraničí, jak hodlá postupovat vůči Pařížské mírové konferenci. Offie byl Wisnerovým zvláštním asistentem pro otázky práce a emigrace a osobně dohlížel na Národní výbor pro svobodnou Evropu, jednu z nejdůležitějších krycích organizací OPC (Úřad pro koordinaci politiky), stejně jako na další operace zaměřené na antikomunistické organizace v Evropě. Offie byl v častém kontaktu s Irvingem Brownem, evropským zástupcem Americké federace práce (AFL), jehož nenápadný titul zakrýval politickou roli mimořádného významu v poválečné Evropě. Právě prostřednictvím Browna proudily do tajných operací obrovské částky peněz amerických daňových poplatníků i tzv. „protihodnotové“⁴⁸ prostředky Marshallova plánu.

Offie, kariérní diplomat zahraniční služby, byl podle všech svědectví ponurou až zlověstnou postavou. Fyzicky odpudivý, na poradách provokoval ostatní muže svou homosexualitou – štípal je do bradavek a veřejně je tak zesměšňoval. Jednou byl zatčen při postávání u veřejných toalet v Lafayette Parku, což jeho krycí jméno v CIA – „Monk“ („mnich“) – činilo téměř groteskně nevhodným. Po válce byl vyhozen ze zahraniční služby za zneužívání diplomatické pošty k nelegálním převodům valut (obchodoval také s diamanty, rubíny a při jedné příležitosti dokonce se zásilkou tří set finských humrů). Měl však vlivné přátele. Chip Bohlen i George Kennan ho znali ještě z dob působení na americkém velvyslanectví v Moskvě a byl to právě Bohlen, kdo přesvědčil Wisnera, aby Offieho přijal. O Offiem se během jeho působení v OPC říkalo, že byl posledním člověkem, který viděl dokument, než se dostal k Wisnerovi – a posledním, kdo viděl dva miliony dolarů, než zmizely.⁴⁹

Offie a Wisner nyní začali plánovat koordinovanou odpověď na Pařížskou mírovou konferenci, o níž ministerstvo zahraničí chmurně předpovídalo, že „přesvědčí nevinné, aby se svezli po linii Kremlu“, a uvěřili „tomuto falešnému mírovému hnutí“. ⁵⁰ Wisner telegrafoval Averellu Harrimanovi z Úřadu pro hospodářskou spolupráci (Economic Cooperation Administration), tedy instituci spravující Marshallův plán, a žádal pět milionů franků (zhruba 16 000 dolarů) na financování protidemonstrace. Harriman, velký zastánce propagandy a psychologické války, patřil k prvním mezi americkými politickými mandaríny, kdo pochopil, že Rusko vyhlásilo Západu ideologickou válku, a začal promýšlet způsoby, jak čelit „přívalu urážek chrlených z Moskvy“⁵¹. Poskytnout prostředky z Marshallova plánu – které Wisner s oblibou označoval jako „bonbóny“ – na tajné operace byl více než ochoten.

Prostřednictvím Irvinga Browna navázala OPC kontakt s francouzským socialistou Davidem Roussetem, autorem několika knih o koncentračních táborech (Les Jours de Notre Mort (Dny naší smrti), L’Univers concentrationnaire (Vesmír koncentračního tábora)), a s jeho spojenci z odštěpného levicového deníku Franc-Tireur. Rousset souhlasil s tím, aby Franc-Tireur byl uveden jako oficiální sponzor dne odporu inspirovaného CIA.

Za Sověty se hlavní konference zúčastnili Ilja Ehrenburg a Alexandr Fadejev – „záležitost Kominformy od začátku až do konce“ – spolu s Paulem Robesonem, Howardem Fastem, Hewlettem Johnsonem, francouzským komisařem pro atomovou energii Frédéricem Joliot-Curiem, dánským spisovatelem Martinem Andersenem-Nexøem a italským socialistou Pietrem Nennim. Charlie Chaplin poslal zprávu na podporu konference. Konferenci požehnal ruský pravoslavný kněz a Paul Robeson zazpíval „Ole Man River“⁵². Picasso vypustil svou slavnou holubici míru, která se na desetiletí stala prestižním symbolem komunistického „mírového“ hnutí. Jeden z organizátorů konference, básník a zapálený komunista Louis Aragon, narazil na litografii holuba, když si v Picassově ateliéru prohlížel složku s jeho nedávnými pracemi. Pták měl peří připomínající bílé kamaše, které mu zakrývaly drápy. Aragonovi připadal jako holubice, a s Picassovým svolením se z něj stala slavná „Holubice míru“. Hnutí za mír a svobodu (Paix et Liberté movement) podporované CIA ji brzy zkarikovalo jako „holubici, která střílí“⁵³ (La colombe qui fait boum! – doslova: „holubice, která dělá bum“) v kresleném vtipu reprodukovaném a šířeném po celém světě americkými vládními agenturami v brožurách, letácích a plakátech.

Picassova litografie Karikatura Ikonická linie holubice míru

Roussetova protikonference, Mezinárodní den odporu vůči diktatuře a válce, se konala 30. dubna 1949 a získala podporu ve formě poselství od Eleanor Rooseveltové, Uptona Sinclaira, Johna Dos Passose ((který byl na cestě stát se skalním republikánem a podle Dwighta Macdonalda už byl „tak vyděšený z Ruska a komunismu, až to hraničilo s neurotismem“), Juliana Huxleyho a Richarda Crossmana. Delegáti, jejichž účast financovalo OPC, zahrnovali Ignazia Siloneho, Carla Leviho, všudypřítomného Sidney Hooka, autora Studs Lonigan⁵⁴ Jamese T. Farrella, Franze Borkenaua a Fenera Brockwaye. Přes pečlivé plánování však den skončil katastrofou. „Od svých chlapeckých let, kdy jsem poslouchal řečníky „stojící na krabici od mýdla“ (soapboxech) na Madison Square, jsem neslyšel takové banality a prázdné řeči,“⁵⁵ hlásil Sidney Hook. Při večerním shromáždění se skupina anarchistů chopila mikrofonu a zkritizovala setkání, což vedlo Hooka k závěru, že „blázni byli vypuštěni z ústavu“ a průběh mítinku převzala „psychopatická oddělení vlevo“.

Konference si také vyžádala první americkou oběť v Kulturkampfu (kulturním boji) v osobě Richarda Wrighta, který byl podle Hooka „potěšen tím, jak ho Sartre využívá jako hůl na americkou kulturu, podobně jako komunisté využívají Robesona“.⁵⁶ Přestože Wright přispěl do knihy Bůh, který selhal, byl nyní antikomunistickou lobby považován za podezřelého, protože jeho rozchod se stalinismem byl učiněn „spíše z osobních než politických důvodů“ a on sám „nepochopil jeho skutečnou podstatu“.⁵⁷ Wright byl jediným členem skupiny kolem knihy Bůh, který selhal, jenž o své členství v tomto sboru apoštolů přišel. Po následující desetiletí byly jeho život a aktivity v Paříži sledovány CIA a FBI až do jeho záhadné smrti v roce 1960.⁵⁸

Wisner a jeho spojenci na ministerstvu zahraničí byli protikonferencí v Paříži zklamáni. Ačkoli přilákala prominentní antistalinisty a vyprovokovala výbuchy kritiky ze strany Francouzské komunistické strany, její tón byl „příliš radikální⁵⁹ a neutralistický“⁶⁰. A co hůř, antiamerikanismus byl cítit na každém kroku. „Francouzská veřejnost je celkově šokujícím způsobem neznalá amerického života a kultury,“ psal Hook. Obraz Ameriky v očích francouzské veřejnosti je kaleidoskopem dojmů odvozených ze čtení románů o sociálním protestu a revoltě (Steinbeckovy Hrozny hněvu jsou brány jako věrný a reprezentativní popis (Ameriky)), dále románů o americké degeneraci (Faulkner) a hlouposti (Sinclair Lewis), ze sledování amerických filmů a z vlivu neustálé palby komunistické kritiky, která prosakuje do nekomunistického tisku. Informační převýchova francouzské veřejnosti se mi jeví jako nejzákladnější a zároveň nejnaléhavější úkol americké demokratické politiky ve Francii, v tomto směru nebylo dosud učiněno téměř nic efektivního.“⁶¹

Hookova představa, že by bylo možné oslabit antiamerikanismus tím, že se evropské mysli „očistí“ od pokřivených vizí Ameriky, jak je podávají její nejvýznamnější romanopisci, působí až bizarně. Ve skutečnosti tím prosazoval odstranění těch podob amerického života, které podle jeho soudu odporovaly vládní „demokratické politice“ v zahraničí. Šlo o monumentální překroucení samotných principů svobody projevu, neslučitelné s nároky liberální demokracie, v jejímž jménu byl tento postup navrhován.

Hook měl však v jednom pravdu: „rozbít myšlenkovou soudržnost sartrovského homme de bonne volonté“ (člověka dobré vůle)⁶² bude běh na dlouhou trať. Podobně jako Brecht, který z pohodlí svého privilegovaného života ve východním Německu vychvaloval Stalina jako „oprávněného vraha lidu“, ani inteligence Levého břehu nepochopila, že už nejsou „hledači pravdy, nýbrž obránci obléhané a rozpadající se ortodoxie“.⁶³ Sartre dál oslavoval Rusko jako strážce svobody, zatímco jeho „světec“ Jean Genet popíral existenci gulagů. Podle Arthura Koestlera šlo o světové hlavní město „spolucestujících“⁶⁴, obratných kariéristů s nepříliš výrazným talentem, jako byli Picasso, Camus či Anouilh,⁶⁵ k nimž vzhlížely zástupy evropských intelektuálů, u nichž Koestler diagnostikoval „francouzskou chřipku“⁶⁶. Z Paříže – vtipkoval Koestler – by Komunistická strana dokázala převzít Francii jediným telefonátem.

Wisnerovi bylo jasné, že dosud nenašel správnou skupinu, která by ve Francii převzala roli tahouna antikomunistické kampaně. Ve slovech, jež naznačují, že už tehdy uvažoval o trvalé základně pro tuto činnost, vyjádřil obavy, že „tento typ vedení pro kontinuální organizaci by vedl k degeneraci celé myšlenky (mít cosi jako malý DEMINFORM) v bláznivou frašku plnou všelijakých koz a opic⁶⁷, jejichž eskapády by zcela zdiskreditovaly práci i prohlášení seriózních a odpovědných liberálů. Měli bychom vážně pochybovat o tom, zda takovou show podporovat.⁶⁸“

Znepokojena zdánlivě neproniknutelným sovětským propagandistickým brněním se skupina německých intelektuálů, dříve napojených na Münzenbergův aparát, pustila do příprav vlastního plánu. Při setkání s Melvinem Laskym v hotelovém pokoji ve Frankfurtu v srpnu 1949 začali Ruth Fischerová a Franz Borkenau (někdejší oficiální historik Kominterny) nastiňovat svou představu struktury organizovaného permanentního intelektuálního odporu. Fischerová byla sestrou Gerharta Eislera, sovětského agenta, označeného roku 1946 za „komunistu číslo jedna v USA“, který byl o rok později odsouzen za falšování žádosti o vízum. Gerhart byl mezitím povýšen do čela východoněmeckého propagandistického aparátu a v této roli měl převzít odpovědnost za organizaci sovětské reakce na Ruthiiny plány. Sama Ruth Fischerová byla dříve vůdčí osobností Komunistické strany Německa. Její frakce však byla na příkaz Moskvy vyloučena, což vedlo k jejímu rozchodu se Stalinem (i s vlastním bratrem). O svém plánu nyní psala americkému diplomatovi: „Myslím, že jsme o tom mluvili i při mém posledním pobytu v Paříži, ale nyní mám již mnohem konkrétnější představu. Hovořím samozřejmě o myšlence uspořádat přímo tady v Berlíně velký opoziční kongres vůči Waldorfské konferenci. Mělo by jít o shromáždění všech bývalých komunistů spolu s reprezentativní skupinou anti-stalinských amerických, britských a evropských intelektuálů, které by vyjádřilo sympatie Titovi a Jugoslávii, tiché opozici v Rusku a satelitních státech, čímž by Politbyru připravili peklo přímo před branami jeho vlastního inferna. Všichni mí přátelé se shodují na tom, že by to – při správné organizaci – mělo výjimečně silný dopad a Moskva by dostala přímý zásah mimořádné intenzity.

Zúčastnil se Michael Josselson setkání ve Frankfurtu? Určitě – byl mezi prvními, kteří se o plánu dozvěděli, a měl jej brzy projednat s Lawrencem de Neufvillem, který v polovině září předal návrh Carmelovi Offiemu. „Nápad přišel od Laskyho, Josselsona a Koestlera,“ vysvětloval později de Neufville, ‚a já jsem zajistil, aby Washington poskytl potřebnou podporu. Nahlásil jsem to Franku Lindsayovi [zástupci Wisnera], a myslím, že to Wisnerovi předal. Museli jsme žebrat o schválení. Marshallův plán byl tehdy univerzální „fond na všelicos“, z něhož CIA hojně čerpala, takže o finance nouze nebyla. Jediným problémem bylo získat souhlas.‘⁶⁹

To, co se stalo známým jako „Josselsonův návrh“, dorazilo na Wisnerův stůl v lednu 1950. Netrpělivý Lasky se neobtěžoval čekáním na odpověď a plán posunul dál, zapojil Ernsta Reutera, starostu Západního Berlína, a několik významných německých akademiků, kteří myšlenku podpořili a slíbili spolupráci. Společně vytvořili stálý výbor a začali rozesílat pozvánky intelektuálům ze „svobodného světa“, aby přijeli do Berlína, postavili se za věc a dali tak najevo, na čí straně stojí. Laskyho samostatné kroky však nebyly vždy jen ku prospěchu věci. „Jelikož byl zaměstnancem americké okupační vlády, jeho aktivity jménem Kongresu působily na mnohé pozorovatele jako důkaz, že za touto událostí stojí vláda USA.“⁷⁰

Úředníci OPC nadále prosazovali Josselsonův plán a vytvořili formální osnovu projektu s rozpočtem 50 000 dolarů, kterou Wisner schválil 7. dubna. Wisner si kladl jednu podmínku: Lasky a James Burnham, kteří na tom plánu měli, dá se říci, profesionální zájem, nesmí být v Berlíně vidět „jelikož by jejich přítomnost mohla poskytnout munici komunistickým kritikům“. Josselson, když se dozvěděl o Wisnerových výhradách, se Laskyho zastal. „Žádný jiný člověk, a rozhodně žádný Němec, by tady nemohl dosáhnout tak velkého úspěchu,“⁷¹ telegrafoval Josselson. Lasky byl v této fázi už příliš daleko na to, aby ho mohli udržet na uzdě. Veřejně se totiž prohlásil za generálního tajemníka nadcházejícího kongresu, který měl nést název Kongres pro kulturní svobodu, a právě pod jeho jménem a jménem starosty Reutera byly rozesílány pozvánky a organizovány programy. Pro styk s veřejností se k Laskymu připojil Arnold Beichmann, který se tak příhodně objevil ve Waldorfu.⁷²

V Americe byli James Burnham a Sidney Hook zaneprázdněni přípravami pro americkou delegaci. Oba si byli vědomi zapojení OPC (ačkoli Hook to ve svých pamětech opomenul zmínit, pravděpodobně to považoval za bezvýznamné). Letenky pro americké účastníky zakoupila OPC, která využila „několik zprostředkovatelských organizací“⁷³ místo cestovních kanceláří. Do příprav se zapojilo i ministerstvo zahraničí. Na zástupce státního tajemníka pro veřejné záležitosti, Jesseho MacKnighta, celá věc zapůsobila natolik, že naléhal na CIA, aby kongres sponzorovala trvale, a to ještě předtím, než se uskutečnilo „konkláve“ v Berlíně.⁷⁴ Pro tentokrát byl takový optimismus na místě.

1. DEMINFORMA byl ironický interní termín používaný americkými strategickými plánovači jako zrcadlový protějšek sovětské Kominformy. Označoval hypotetickou, centrálně koordinovanou strukturu pro šíření antikomunistických narativů, přičemž samotný název naznačuje ambivalenci mezi „demokratickou informací“ a vědomou propagandou., pozn.překl. ↩︎
2. Báseň v lehce ironickém tónu líčí rytíře, který – jakmile oblékne brnění – okamžitě začne vyhledávat příležitosti k zásahům – „náhlé výpady“, záchranné akce a draky, s nimiž by mohl bojovat. Hrozby potřebuje, protože mu umožňují naplnit roli ochránce. Nečeká, až bude o pomoc požádán, ani nezvažuje nutnost zásahu; svět se mu jeví jako soupis potenciálních „draků“. Jde o jemnou, typicky milneovskou kritiku spasitelství, pozn. překl. ↩︎
3. Carol Brightman, Writing Dangerously: Mary McCarthy and Her World (New York: Lime
   Tree, 1993). ↩︎
4. Toto je typicky západní intepretace tehdejších událostí. A teď fakta: J.B.Tito byl trockistou a nepracoval ve prospěch Jugoslávie, ať už si to uvědomoval nebo ne: V.V.Pjakin: „…Sám Tito, když neposlechl Stalina, když se nezačal bránit a nebudoval jednotný stát správným způsobem… vytvořil podmínky pro odtržení Kosova, rozčlenění státu a bombardování Bělehradu…“ Více zde, pozn.překl. ↩︎
5. Další pohodlný argument bez vysvětlení souvislostí: SSSR vyvinul atomovou bombu až poté, co USA bombardovaly v r. 1945 Hirošimu a Nagasaki. Kromě toho SSSR využil výzkumů v oblasti jádra pro mírové účely: vyvinul technologie pro jaderné elektrárny, 1. JE spustil v r. 1954 ↩︎
6. Ernest Bevin, ‘Top Secret Cabinet Paper on Future Foreign Publicity Policy’, 4 January
   1948 (IRD/FO1110/PRO) ↩︎
7. Robert Bruce Lockhart, The Diaries of Robert Bruce Lockhart, 1939-1965, Kenneth Young
   (ed.) (London: Macmillan, 1980). ↩︎
8. O tom, jaký byl tento muž (J.V.Stalin) ve skutečnosti, se nejvíce dozvíte např. z díla VP SSSR „Ford a Stalin. O tom, jak žít lidsky“ nebo z dalších děl Koncepce sociální bezpečnosti, či z knihy J. Šifrina „Bůh synergie“, pozn. překl. ↩︎
9. Adam Watson, telephone interview, August 1998. ↩︎
10. Utajené fondy (secret vote) – zvláštní rozpočtová položka britské vlády schvalovaná parlamentem bez veřejné debaty a detailní kontroly; tradičně využívaná k financování zpravodajských služeb, tajných operací a dalších neveřejných aktivit státu, pozn. překl. ↩︎
11. Neatributovatelná propaganda (unattributable propaganda) – forma propagandy šířené bez uvedení skutečného původce a záměrně koncipované tak, aby nebylo možné její zdroj spojit s vládní institucí; má působit jako nezávislá, spontánní či odborná reflexe, nikoli jako oficiální státní sdělení, pozn.překl. ↩︎
12. Neatribuce (non-attribution) – zásada záměrného neuvádění skutečného původu textu či informace, jejímž cílem je znemožnit jejich připsání konkrétní instituci nebo státní moci; v kontextu této knihy jde o klíčový mechanismus umožňující šíření neatributovatelné propagandy, která má působit jako nezávislá a spontánní, pozn. překl. ↩︎
13. Sir Ralph Murray to Chief of Defence Staff, June 1948 (IRD/FO1110/PRO) ↩︎
14. Adam Watson, telephone interview, August 1998. ↩︎
15. Ernest Bevin, ‘Top Secret Cabinet paper on Future Foreign Publicity’, 4 January 1948
    (IRD/FO1110/PRO). ↩︎
16. Mamaine Koestler; Living with Koestler: Mamaine Koestler’s Letters 1945-1951, Celia
    Goodman (ed.) (London: Weidenfeld & Nicolson, 1985). ↩︎
17. Donovan si ve svých pozdních letech – podle dostupných životopisných pramenů – občas představoval, že vidí ruské jednotky v Manhattanu. Biografové uvádějí, že v době svého úmrtí trpěl symptomy arteriosklerózy a demence. Saunders tuto skutečnost používá s typickou suchou ironií, aby ilustroval jeho celoživotní ostražitost a antikomunistickou bdělost a fanatismus, pozn.překl. ↩︎
18. „Paulinové“ – členové Řádu svatého Pavla první pustiny, katoličtí mniši a poustevníci, založení ve 13. století v Maďarsku. V Koestlerově případě označuje jeho mladickou náboženskou konverzi k tomuto řádu před vstupem do Komunistické strany. „Pavlovské obrácení“ (Pauline conversion) odkazuje na náhlou, zásadní proměnu názoru nebo přesvědčení, analogicky k biblickému obrácení apoštola Pavla. V Koestlerově případě jde o jeho náboženskou konverzi k paulinům, která symbolizuje bod obratu v jeho životě před vstupem do Komunistické strany. V širším smyslu se pojem používá pro náhlé, radikální změny přesvědčení nebo chování, pozn.překl. ↩︎
19. Procesy byly zinscenovány a organizovány trockisty, kteří se obávali, že díky kádrovým výtahům zdola (do vedoucích pozic v továrnách, na úřadech atd. byli stále častěji vybírání lidé nikoli podle deklarované stranické příslušnosti, ale podle schopností, což mj. umožňovaly schůze VKS(b), které byly veřejně přístupné) přijdou o moc a o své posty ve vysokých i nižších funkcích. V počátcích neměl J.V.Stalin natolik silnou pozici, aby trockistické běsnění mohl zarazit, postupně však se mu podařilo procesy obrátit proti jejich původcům. Více o procesech najdete např. v knize Bůh synergie, několikrát o nich hovořil také V.V.Pjakin , pozn. překl. ↩︎
20. SSSR byl posledním státem, který podepsal s nacistickým Německem smlouvu o neútočení. Této smlouvě předcházely: Německo-polský pakt (1934), Mnichovská dohoda (1938), Německo-francouzská deklarace (1938) aj. ,pozn. překl. ↩︎
21. Pioneer Corps – pomocný sbor britské armády určený převážně k nebojovým a pracovním úkolům. Během druhé světové války v něm sloužili mimo jiné cizinci, političtí emigranti a bývalí internovaní; pro mnohé z nich představoval způsob, jak se oficiálně zapojit do britského válečného úsilí, pozn. překl. ↩︎
22. Stejně jako George Babbitt, „jmenovec–antihrdina brilantního románu Sinclaira Lewise z roku 1922, který je uprostřed krize středního věku dočasně sveden od pevných amerických hodnot vábením bohémského života a povrchního radikalismu“. David Cesarani, Arthur Koestler: The Homeless Mind (Londýn: William Heinemann, 1998). Cesaraniho vynikající biografie podrobně mapuje Koestlerovu cestu do Spojených států v roce 1948. ↩︎
23. „Vypořádat se…“ – Zde zřejmě ve smyslu dostát své odpovědnosti, převzít ji a nést, pozn.překl. ↩︎
24. Pojem „abstraktní radikalismus“ označuje radikální politické postoje udržované na úrovni idejí a morálních gest, nikoli praktické politiky. Jde o formu kritiky, která se vymezuje vůči existujícímu řádu, avšak vyhýbá se odpovědnosti za výkon moci, institucionální řešení a konkrétní důsledky uskutečňování vlastních ideálů, pozn. překl. ↩︎
25. Arthur Koestler, quoted in Iain Hamilton, Koestler: A Biography (London: Seeker 8c
    Warburg, 1982) ↩︎
26. Jean-Paul Sartre, Les Temps modernes, October 1954. ↩︎
27. Michael Warner; „Počátky Kongresu pro kulturní svobodu“, Studies in Intelligence, roč. 38/5, léto 1995. Warner, historik působící v historickém oddělení CIA, měl přístup k utajovaným materiálům, které jiným badatelům nebyly k dispozici. Z tohoto důvodu je jeho studie mimořádně cenná. Zároveň však obsahuje několik chyb a záměrných opomenutí a je třeba ji číst s tímto vědomím. ↩︎
28. The Vital Center (doslova „životaschopné / vitální centrum“), Schlesingerovo označení pro demokratický, antitotalitní politický střed, pozn. překl. ↩︎
29. Bůh, který selhal (The God That Failed, 1949) je sbírka svědectví bývalých komunistů a sympatizantů komunismu, která popisuje jejich rozčarování ze stalinismu a odklon od ideologie. Editorem svazku byl britský politik a intelektuál Richard Crossman; mezi přispěvateli byli mimo jiné Arthur Koestler, Ignazio Silone, André Gide, Louis Fischer a Stephen Spender. Kniha byla významná pro legitimizaci antikomunismu z levicových pozic a pro formování tzv. „nekomunistické levice“ ve Spojených státech a západní Evropě, pozn.překl. ↩︎
30. Ačkoli je román 1984 často interpretován jako kritika Stalinova Sovětského svazu, Orwell ve své eseji Why I Write (1946) mluví obecně o „totalitarismu“ a o psaní proti němu a pro demokratický socialismus. Historický kontext a pozdější politické využití jeho díla západní propagandou během studené války vedly k tomu, že bylo zpopularizováno jako výslovně antistalinské. Autorův vlastní záměr mohl být (a nejspíš byl) širší : kritika mocenské koncentrace a manipulace obyvatelstva, přičemž jeho vlastní zkušenosti z chudinských čtvrtí v Británii, Francii a Španělsku naznačují, že Orwell se zajímal o sociální nespravedlnost v kapitalistických společnostech. Samostatnou otázkou je, zda dílo nevzniklo na objednávku jako dynamické programování dystopické budoucnosti lidstva, to je však mimo záběr tohoto díla, a tudíž i našich poznámek, pozn.překl. ↩︎
31. Zkorumpovaná byla v Rusku v r. 1917 tzv. Únorová (buržoasní nebo také purimská, zednářská) revoluce, nikoliv VŘSR, kterou má zřejmě autorka na mysli. Více informací najdete např. v článku: 1. sv. válka, občanská válka, čs. legie v Rusku, nebo v knize Bůh synergie aj., pozn. překl. ↩︎
32. Arthur M. Schlesinger, Jr., The Vital Center: A Fighting Faith (Cambridge: Riverside
    Press, 1949). ↩︎
33. Arthur Schlesinger; interview. New York, August 1996 ↩︎
34. „It was almost a card carrying group,“ – „Bylo to skoro jako skupina nositelů karet“ – „card-carrying group“ je idiom, který znamená oficiálně „registrovanou“ nebo plně identifikovanou skupinu, čemuž odpovídá vlastnictví členské legitimace označující příslušnost k politické straně nebo spolku, pozn.překl. ↩︎
35. Carol Brightman, interview. New York, June 1994. ↩︎
36. Robert Bruce Lockhart, op.cit. ↩︎
37. Fellow (člen) – v britském akademickém kontextu člen univerzitní koleje s určitým statusem; typicky akademický pracovník, výzkumník nebo stipendista s právy a povinnostmi vyplývajícími z členství v koleji, pozn.překl. ↩︎
38. Ibid. ↩︎
39. Richard Crossman to C. D. Jackson, 27 August 1948 (CDJ/DDE). ↩︎
40. HICOG Frankfurt, (Evaluation Report’, 1950 (SD.CA/RG59/NARA). ↩︎
41. Richard Crossman (ed.). The Cod That Failed. ↩︎
42. Apologia pro politica sua – latinský výraz znamenající „obhajobu svých politických postojů“; v kontextu knihy jde o osobní svědectví autorů, kteří vysvětlují své předchozí politické přesvědčení, proč se kdysi nechali přesvědčit komunismem a co je nakonec zklamalo, pozn.překl. ↩︎
43. Etiam peccata – latinsky „i hříchy“; v kontextu Silonovy výpovědi znamená, že z vlastních chyb, selhání či provinění může vyrůst nová síla a odhodlání, pozn.překl. ↩︎
44. Ignazio Silone, Emergency Exit (London: Gollancz, 1969). ↩︎
45. Lee Williams, interview, Washington, June 1994. ↩︎
46. IRD, Top Secret Cypher, 24 March 1949 (IRD/FO1110/PRO). ↩︎
47. Ibid. ↩︎
48. Protihodnotové prostředky Marshallova plánu (counterpart funds) byly peníze v místní měně získané výměnou za americkou materiální či finanční pomoc. Vedle oficiálních investic mohly být využity také pro tajné operace a financování antikomunistických aktivit, například účasti delegátů na protikonferenci v Paříži. ↩︎
49. Anthony Carew, ‘The American Labor Movement in Fizzland: The Free Trade Union
    Committee and the CIA’, Labor History, vol.39/1, February 1998. ↩︎
50. Quoted in Michael Warner, op.cit ↩︎
51. Robert Bruce Lockhart, op.cit. ↩︎
52. „Ol’ Man River“ je slavná píseň z amerického muzikálu Show Boat (1927, hudba Jerome Kern, text Oscar Hammerstein II). Píseň zpívá černošský dělník pracující na parnících na řece Mississippi vyjadřuje vyčerpávající fyzickou dřinu, rasovou nerovnost a bezmoc afroamerických pracujících, kteří „dřou a dřou“, zatímco řeka plyne dál, netečná k lidskému utrpení. V levicových a antirasistických kruzích se píseň stala symbolem sociální nespravedlnosti, vykořisťování a třídního útlaku, a její provedení Paulem Robesonem — známým levicovým aktivistou — mělo silný politický a symbolický náboj, pozn.překl. ↩︎
53. Plakát hnutí Paix et Liberté (50. léta): karikatura Picassovy „holubice míru“ s nápisem La colombe qui fait BOUM („holubice, která střílí“). Hlavička holubice připomíná střílnu tanku, což ironicky symbolizuje zneužití symbolu míru k propagandě komunistického Světového kongresu míru v Paříži (1949), pozn.překl. ↩︎
54. Studs Lonigan je realistická trilogie Jamese T. Farrella (1932–1935), sledující život mladého muže z chudinské čtvrti Chicaga a zkoumající úpadek morálních hodnot, sociální tlaky a životní omezení ve 20.–30. letech v USA, pozn. překl. ↩︎
55. Sidney Hook, quoted in Peter Coleman, The Liberal Conspiracy. ↩︎
56. Sidney Hook, ‘Report on the International Day of Resistance to Dictatorship and War’,
    Partisan Review, vol.16/7. Fall 1949. ↩︎
57. Ibid. ↩︎
58. Richard Wright zemřel 23. listopadu 1960 v Paříži, oficiálně na infarkt. Jeho smrt byla považována za záhadnou, protože byl pod dohledem amerických zpravodajských služeb a zemřel náhle ve věku 52 let, pozn.překl. ↩︎
59. V jazyce amerických politických stratégů studené války neznamenalo „radikální“ bezpodmínečný antikomunismus, ale naopak neukázněnou, rétoricky vyhrocenou levicovou kritiku, která se vymykala kontrole. „Neutralistická“ pak označovalo odmítání jasného přihlášení se k západnímu bloku a snahu zaujímat postoj „třetí cesty“. Konference tak byla vnímána jako hlasitá, ale politicky nepoužitelná, pozn.překl. ↩︎
60. Michael Warner, op.cit. ↩︎
61. Sidney Hook, ‘Report on the International Day…’ op. cit. [Hook’s italics.] ↩︎
62. Homme de bonne volonté označuje poválečného angažovaného intelektuála jednajícího z přesvědčení o vlastní morální správnosti, často však slepého k represivní realitě režimů, které podporoval, pozn.překl. ↩︎
63. Arthur Miller, Timebends. ↩︎
64. Koestler zde s výraznou ironií a nadsázkou kritizuje poválečné pařížské intelektuální prostředí, které vnímal jako centrum tzv. „spolucestujících“ – nekomunistických intelektuálů, kteří podle něj svou váhavostí, morální pózou a odmítáním jasného odsouzení stalinismu fakticky legitimizovali komunistický vliv., pozn.překl. ↩︎
65. Tato formulace představuje záměrně snižující, polemickou poznámku, jíž Koestler dehonestuje intelektuály, kteří odmítali zaujmout jím prosazovaný jednoznačně antistalinský a prozápadní postoj. Hodnocení jejich „nepříliš výrazného talentu“ neslouží jako skutečný estetický soud, ale jako rétorický nástroj diskreditace osobní i kulturní autority těch, kdo se jeho politickému rámci vzpírali, pozn.překl. ↩︎
66. „Francouzská chřipka“ je Koestlerův ironický, záměrně patologizující výraz pro podle něj rozšířenou poválečnou intelektuální náladu ve Francii, charakterizovanou levicovým konformismem, morální rétorikou, antiamerikanismem a neochotou kriticky se vymezit vůči sovětskému komunismu. Metafora nemoci slouží k zesměšnění a delegitimizaci tohoto postoje a je třeba ji chápat jako polemickou zkratku, nikoli analytický pojem, pozn.překl. ↩︎
67. Výraz „kozy a opice“ je převzat z interní americké korespondence a je míněn jako pohrdavá metafora pro neřízený „zvěřinec“ excentrických a nekompetentních aktérů, jejichž chaotické vystupování by podle autora zcela zničilo vážnost a důvěryhodnost celé iniciativy., pozn.překl. ↩︎
68. Frank Wisner, quoted in Michael Warner, op.cit. ↩︎
69. Lawrence de Neufville, telephone interview, February 1997. ↩︎
70. Michael Warner, op.cit. ↩︎
71. Ibid. ↩︎
72. Arnold Beichmann, který se „příhodně objevil“ na konferenci ve Waldorf Astoria (1949), sehrál roli v aktivitách antistalinské opozice, jež měly zvýšit mediální dopad konference. Některé pozdější vzpomínky zmiňují, že účastníci organizovali doprovodné akce či veřejné intervence (např. protestní setkání), ale Saundersová ve své knize tuto epizodu konkrétně nepopsala, pozn.překl. ↩︎
73. Výraz „několik zprostředkujících organizací“ označuje různé fiktivní či nezávisle působící skupiny (např. kulturní, politické nebo protikomunistické výbory), které OPC a CIA využívaly jako prostředníky při zajišťování cestovních služeb a dalších logistických úkonů – nešlo o konkrétní, veřejně známé cestovní agentury, ale o organizace, jež maskovaly přímé zapojení amerických tajných služeb, pozn.překl. ↩︎
74. Ibid. ↩︎