Vznik a vývoj Poldi Kladno
Kladenské železárny Poldi založil 18. května 1889 podnikatel Karl Wittgenstein spolu s Gottfriedem Bacherem jako huť na speciální oceli. Po manželce Wittgensteina dostala huť jméno Poldi a v roce 1893 si nechal podnik registrovat ochrannou známku s profilem hlavy paní Leopoldiny s hvězdičkou ve vlasech. Ocelárna se zařadila do velkého uhelného, železářského a ocelářského kartelu Pražské železářské společnosti (PŽS), kterému Wittgenstein současně šéfoval.
K roku založení společnosti se váže tragická událost. Gottfried Bacher byl muž nenáviděný podřízenými kvůli špatným pracovním podmínkám, desetihodinové pracovní době atp. 20. června 1889 se Bacher zapletl do potlačení druhé stávky horníků, která následovala po incidentu na den Krvavého Božího těla v Kladně. Po střelbě četníků zemřely tři děti a bylo odsouzeno několik lidí. Tyto události zachycuje román Siréna od Marie Majerové a stejnojmenný film od Karla Steklého.
Ve výrobě huti Poldi měl už od počátku významné místo materiál pro zbrojní průmysl (hlavňový materiál, ocelové střely, pancíře), významnou položku představovala i ocel pro řezné nástroje a břity. V roce 1897 dodávala huť výrobky pro první oceánské rakousko-uherské bitevní lodě. V r. 1906 byla v huti vynalezena ocel známá jako POLDI MAXIMUM, která se stala nejlepší rychlořeznou ocelí na světovém trhu. V říjnu 1910 si Poldina huť patentovala jednu z prvních nerezavějících ocelí na světě – POLDI ANTICORRO.
Po rozpadu Rakousko – Uherska začali v Poldi vyrábět i šroubové pružiny a od roku 1936 i ventilové pružiny pro letecké motory. V roce 1922 byla patentována žáruvzdorná ocel POLDI AKS, jejíž složení celosvětově ovlivnilo vývoj těchto materiálů. V roce 1929 měla firma cca 4 tisíce dělníků. V roce 1935 si huť dala patentovat výrobu svinuté pružinové ploché oceli v kruzích. Konjunktura této výroby nastala v období těsně před druhou světovou válkou a během ní, kdy byly pružiny dodávány například letecké továrně Junkers Werke.
Vojenská výroba vůbec tvořila značnou část produkce poldovských strojíren.
Po okupaci Československa německými nacisty se Poldina huť stala součástí největšího říšského koncernu Hermann Göring Werke a jejím hlavním úkolem byly dodávky ocelí pro zbrojní průmysl. Když válka skončila, potýkal se podnik s množstvím problémů s obnovou mírové výroby. Zpřetrhaná obchodní síť, téměř žádné zásoby, opotřebované zařízení, vysoká zadluženost – to byly problémy, které muselo nové vedení kladenských hutí řešit hned v květnových dnech roku 1945. První mírová tavba na vysoké peci č. II PŽS se ale uskutečnila už 15. května 1945.
Po roce 1945 byla Poldina huť znárodněna a v roce 1946 spojena se sousední hutí Pražské železářské společnosti v národní podnik Spojené ocelárny (SONP). V roce 1952 byly v rámci Spojených oceláren dvě kladenské hutě, přičemž starší Vojtěšská huť dostala v květnu 1946 jméno huť Koněv. Koněv představoval výrobce surového železa, běžných ocelí a válcovaného zboží, huť Poldi výrobce a zpracovatele ocelí ušlechtilých.
Žáruvzdorné oceli Poldi se uplatnily na československých cvičných proudových letounech Aero L-29 Delfín a jejich pokračovatelích Aero L-30 Albatros.
V 70. letech byla zahájena komplexní rekonstrukce a modernizace hutí, včetně výstavby nových provozů „na zelené louce“ na Dříni. Kromě hutní výroby se rozšířila i výroba finální, mimo jiné zalomených hřídelí, vrtného nářadí, chirurgických nástrojů a implantátů. Byla vyčleněna samostatná dílna „Chirurgie“, která pak v 70. a 80. letech vyráběla soupravy POLDI 1 – POLDI 7, určené pro vnitřní a zevní osteosyntézu a náhrady kyčelních kloubů.
První fáze závodu na Dříni, elekroocelárna, zahájila slavnostně výrobu roku 1975. V témže roce byla ukončena výroba vysokých pecí i Thomasových konvertorů. V závěru roku 1976 se začala stavět další etapa, bloková a sochorová válcovna. Spuštění prvních částí této vpravdě gigantické investice se odehrálo roku 1980, celkově byla dokončena v roce 1984.
Od roku 1976 se změnil název podniku na POLDI-Spojené ocelárny.
Roku 1980 byly použity titanové slitiny POLDI na čs. akrobatické letouny Zlín Z-50, na nichž letci Ivan Tuček a Petr Jirmus získali tituly mistrů světa v letecké akrobacii.
Filmový zpravodaj 1975 – změny ve výrobě
V roce 1981 se začalo s první fází výstavby poslední části dříňského závodu, středojemné válcovny, jejíž úplné dokončení spadalo do roku 1989. Spolu s těmito investicemi pobíhala rozsáhlá modernizace provozů stávající huti Poldi, která znamenala po stavební stránce určité rozšíření směrem k východu, k obci Dubí.
Výrobky Poldovky se vyvážely do celého světa. Ocel z Kladna byla pojmem. Poldi měla unikátní technologie, vlastní výzkum a tisíce chlapů, kteří uměli při výrobě „čarovat“. Byla to „matka živitelka“ celého regionu. Před r. 1989 zde bylo zaměstnáno cca 20 000 lidí. Roku 1990 obdržela POLDI zlatou medaili na výstavě Brussels Euréka za ocel POLDI ATABOR, sloužící k ukládání jaderných odpadů.
Vývoj po r. 1989
Po r. 1989 byly narušeny některé dodavatelsko-odběratelské vztahy. Našeho tradičního trhu se chtěly zmocnit západní firmy.
POLDI-Spojené ocelárny se v roce 1992 změnily na akciovou společnost Poldi Kladno, poté Poldi Kladno rozdělili a došlo k vytvoření holdingu s dceřinými společnostmi. Tato společnost se stoprocentním podílem státu zahrnovala 18 dceřiných společností (údaje o počtu dceřiných společností se v různých materiálech liší), které nabídla téhož roku k odprodeji.
Ze sféry strojírenské výroby se např. vyčlenily :
– Strojírny POLDI – na začátku roku 2006 je převzala investiční skupina SATURNUS Capital, a.s. (Jet Investment)
– Beznoska Meditech – nyní Beznoska s.r.o.
– Termosondy
– Anticorro
Rozhodnutím vlády pak byla na hutní aktivity POLDI a. s. (tj. ocelárenské, tvářecí a tepelně-zpracovatelské provozy) vyhlášena veřejná soutěž, do které se přihlásily čtyři firmy – americká, německá, švédská a česká. Výhercem se stala firma Bohemia Art architekta Vladimíra Stehlíka. Tato firma na základě kupní smlouvy získala postupně 66% kladenských hutí, přejmenovaných na POLDI OCEL s.r.o. Minoritním vlastníkem se stala státní a.s. Holding Kladno.
Podnikání však skončilo v polovině 90. let 20. století konkursem. Část zkrachovalých hutí konkurzní správci postupně rozprodali. Po řadě vlastnických změn se stala majitelem bývalé huti Poldi firma Scholz Stahlzentrum Ost. Nová firma dostala v r. 2002 jméno POLDI Hütte s. r. o., stala se součástí německého koncernu SCHOLZ AG., od 1.1. 2023 je v likvidaci.
Provozování části dříňského komplexu (blokové a sochorové válcovny) se ujaly Třinecké železárny a. s.
Podivná privatizace – za likvidací Poldi Kladno stál závazek tehdejší české vlády vůči EU
Známé je prohlášení tehdejšího ministra průmyslu Dlouhého v r. 1991 na mítinku v Kladně: „Prodám za korunu Poldovku tomu, kdo jí zavře…“
V roce 1993 se tehdy padesátiletý Vladimír Stehlík prostřednictvím své společnosti Bohemia Art, která zaměstnávala přes 800 lidí, přihlásil do privatizace hlavní části podniku – kladenských hutí Poldi Ocel, které v té době zaměstnávaly devět tisíc lidí. Nabídkou 1,75 miliardy korun násobně přebil všechny ostatní zájemce. Při jednání ohledně způsobu úhrady kupní ceny byla jednou z podmínek, že společnost Bohemia Art převezme dluh Poldi Ocel u Komerční banky ve výši 856 mil. Kč.
Není záměrem článku hodnotit, jaké měl Vladimír Stehlík a jeho syn Marko, výkonný ředitel, řídící schopnosti a jestli by za jiných okolností mohli takový kolos uřídit. Záměrem je ukázat, jaké podivnosti privatizaci provázely.
Pan Stehlík totiž v době koupě nevěděl, že vyjednavači České republiky domlouvající přistoupení k Evropské unii přistoupili na snížení výrobních kapacit českého ocelárenství.
Československo zahájilo rozhovory s tehdy ještě Evropským Společenstvím o uzavření asociační dohody v prosinci 1990. Na svém zasedání v Kodani v červnu 1993 Evropská rada rozhodla, že země ze střední a východní Evropy vstoupí do EU, jakmile bude země schopná přijmout všechny povinnosti spojené s členstvím, bude splňovat ekonomické a politické podmínky a bude mít dostatečnou administrativní a soudní kapacitu potřebnou k převzetí acquis.
Přístupové protokoly k EU, konkrétně přístupový protokol č. 2, o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu, obsahoval závazek tehdejších vlád zlikvidovat podstatné části ocelářských kapacit v ČR. Čisté snížení výrobní kapacity, kterého měla Česká republika dosáhnout pro hotové výrobky v období 1997-2006, činil 590 000 tun. Snížení výrobní kapacity bylo měřeno pouze na základě trvalého uzavření výrobních zařízení fyzickým zničením tak, aby tyto kapacity již nemohly být zprovozněny.
HARMONOGRAM PRO ZMĚNY KAPACITY (SNIŽOVÁNÍ A ZVYŠOVÁNÍ)
Státní podpora v celkové výši 14,147 miliardy korun v rámci českého restrukturalizačního programu pro ocelářský průmysl, resp. za skutečnou fyzickou likvidaci částí českých ocelářských výrobních kapacit, se měla poskytovat pouze některým společnostem.
Oproti ostatním hutím, kde se omezovalo méně nebo se omezovaly nevyužívané kapacity, byla Poldi zcela vyjmuta z finančních náhrad. Hutě Poldi nedostaly ani korunu.
Celý protokol č. 2 – viz příloha č. 1
V r. 2005 byla vydána VI. Zpráva o postupu realizace restrukturalizace českého ocelářského průmyslu
Celá zpráva – viz příloha č. 2
Jakou roli sehrála v likvidaci společnosti Komerční banka?
Při jednání ohledně způsobu úhrady kupní ceny byla jednou z podmínek Komerční banky, že společnost Bohemia Art převezme dluh Poldi Ocel u Komerční banky ve výši cca 856 mil. Kč. Na tuto částku byl následně Komerční bankou, a.s. poskytnut úvěr.
Komerční bankou byl 18. dubna 1996 podán návrh na prohlášení konkurzu, a to navíc i na společnost Bohemia Art, spol. s r.o. Komerční banka byla v té době ve vlastnictví Fondu národního majetku, tedy České republiky. Konkursy na obě společnosti byly prohlášeny v dubnu 1997.
V. Stehlík k tomu řekl: „Začalo to nedoplatkem na měsíční splátce úvěru firmy u Komerční banky. Jeho výše byla 50 milionů korun. V termínu jsme ho zaplatit nestihli, tak jsme požádali Komerční banku o prodloužení termínu splatnosti o jeden měsíc. To nám bylo zamítnuto. A to se hodilo určité sestavě lidí, kteří po nás a Poldi Kladno mohli sáhnout. Bohužel ten nedoplatek nebyl ale za Bohemia Art, ale za Poldi Kladno. Po měsíci nezaplacení náš dluh u té banky už dělal 80 milionů. Měli jsme však připravené rozpočty, jak bychom to i tak zaplatili.“
V žalobě za náhradu škody, kterou V. Stehlík podal dne 15. 1. 2019 na Obvodním soudu pro Prahu 2, je uvedeno, že byla vyslechnuta řada svědků, zejména bývalí zaměstnanci Komerční banky, a.s. vypověděli, že podání návrhu na prohlášení konkursu na Bohemia Art je překvapilo, nebylo pro KB a.s. vůbec výhodné, úvěr byl vysoce úročen a rovněž jeden ze svědků vypověděl, že nebylo vůbec běžné podávat návrh na prohlášení konkursu po jediné (a již poslední) neuhrazené splátce úvěru v daném termínu. Komerční banka a.s. nebyla ochotna jednat o event. odkladu, ačkoli věděla, že společnost měla dostatek finančních prostředků ve výrobcích, které byly připraveny k expedici. Z výslechu svědků jednoznačně vyplynulo, že existoval zájem návrh na prohlášení konkursu podat a touto formou obě společnosti zlikvidovat. Bývalý zaměstnanec KB a.s. vypověděl, že zcela nečekaně obdržel od tehdejšího ředitele KB příkaz přestat úvěrovat obě společnosti s tím, že pokyn tehdejší ředitel KB, a.s. obdržel od tehdejšího předsedy Fondu národního majetku Romana Češky, a pokyn FNM vydal patrně ex. ministr průmyslu Ing. Vladimír Dlouhý.“
„Komerční banka, ke které jsme měli veškeré závazky ke konci roku 1995 vyrovnány, však Poldovce v lednu 1996 zcela zastavila proplacení akreditivů otevřených v náš prospěch, celkem přibližně dvě miliardy korun,“ tvrdí Marko Stehlík ve své knize Poldovka a vládní tunely. A v dubnu 1996 podala Komerční banka návrh na konkurz kladenské Poldi. „Úvěrové peníze odepsala, konkurz podala, přestože jsme ztratili jejím přičiněním finanční prostředky, tak na nás pro nesplácení podala návrh na konkurz. Nikdy neumožnila ani přenesení našich akreditivů a tím zachování výroby,“ dodává Marko Stehlík.
Podivná privatizace připravila hutě o základní obslužný provoz
28.5.1996 se konala demonstrace zaměstnanců Bohemia Art a Poldi ocel na Václavském náměstí, kde Vladimír Stehlík mimo jiné řekl:
„Poldi byla již před naším příchodem rozdělena do 20 společností, abychom zjistili, že nám nepatří ani vrátnice, ploty, kantýny, vnitrozávodní doprava, strojírny, a co je nejdůležitější – srdce Poldi – Energetické centrum. Ještě dnes nám nepatří ani některé pozemky pod vlastními budovami či před nimi.
Poldi Kladno a.s. holding, zbytková společnost na nás nepřevedla velkou část majetku, který jsme zaplatili po převodu obchodních podílů na Poldi ocel, což nám znemožnilo získat tolik potřebné úvěry od bank, protože jsme nemohli tyto úvěry garantovat nemovitostmi, které nám sice fakticky patřily, nikoliv ale právně, protože je holding na nás nepřevedl na katastrálním úřadě.
Důkazem nad jiné je to, že nám bylo soustavně znemožňováno stát se, když ne vlastníky, tak aspoň spoluvlastníky Energetického centra, přestože je základním obslužným provozem Poldi ocel. … Odtržením Energetického centra od hutí nám byl vnucen dodavatelský monopol a nutno dodat, že Energetické centrum se vůči nám jako monopol také chová. Jsme donuceni kupovat téměř 3x dražší energii než ji mají k dispozici např. Třinecké železárny. I kdybychom se chtěli této závislosti vyhnout, tak nemůžeme. Energetické centrum totiž dostalo od státu 30 km rozvodů z veřejné sítě, takže nemůžeme dostávat energii od někoho jiného, protože by musela přicházet přes tuto část sítě. (…)
To vše mě vede k přesvědčení, že záměrem organizátorů privatizace Poldi nebylo nic jiného než přivést Poldi či spol. Poldi ocel do krachu.
Někdejší ředitelé a náměstci předlistopadového vedení Poldi spojených oceláren, kteří v r. 1992 – 1993 parcelovali Poldovku do dceřiných společností si je uzpůsobili ke svému obrazu. Jaké majetky v nich zmizeli, můžeme tušit z neochoty pana Češky provést inventarizaci majetku určeného k privatizaci a také toho majetku, který jsme podle podmínek veřejné soutěže měli dostat. Zaměstnanci Poldi ocel ví o některých machinacích, např. o Lázeňském domě v Karlových Varech, o Dvorské boudě v Krkonoších, hale v Hustopečích, které byly za směšné ceny převedeny jinam a poté znovu, a dosud se v tomto kolotoči pohybují, prodávány za stále vyšší ceny, ačkoliv podle soupisu prováděného majetku měly připadnout Poldi ocel. (…)
Třetí den po našem příchodu do Poldi ocel v říjnu 1993 nám zastavili energie pod záminkou, že neplatíme dluhy. Je nutno dodat, že nešlo o dluhy způsobené námi, nýbrž o dluhy, které jsme převzali…. Energetické centrum byla předem připravená past, která nás měla finančně zruinovat. Finanční úřad v Kladně nám v r. 1993 obestavil všechna konta a dostal nás do situace, která nám fakticky bránila v dalším podnikání kladenských hutí. Opět se stejnou záminkou – dluhy (…)“
6. září 1996 založili V. Stehlík se synem akciovou společnost Poldi Steel.
V. Stehlík později, v r. 2012, napsal dopis Václavu Klausovi, kde se vyjadřuje i k demonstraci i k dalším věcem:
„Úsměvná manifestace všech zaměstnanců společnosti Poldi Steel na Václavském náměstí v roce 1996 byla odezvou na stálé prohlašování Ing. Vladimíra Dlouhého o připravovaném ozdravném programu vlády pro Kladno, který však neexistoval (…)
V každém případě se jednalo o nedostatek informací o záměrech kladenského managementu s cílem uvolnit sevření společnosti Poldi Steel proklamované Ing. Vladimírem Dlouhým a naprosto bezdůvodné úmysly Ing. Lubomíra Soudka (generální ředitel Škoda Plzeň, pozn.) o spojení Škody Plzeň a Poldi Kladno. Po Vašem ultimatu, abych se do půlnoci spojil s Ing. Lubomírem Soudkem, aby došlo k založení podniku 50 na 50%, jsem neprodleně potvrdil Ing. Soudkovipísemně možnost tohoto spojení. Ke spojení však nedošlo, neboť můj syn Marko do návrhu uvedl, že budu mít právo veta proto, aby nemohlo docházet k bezdůvodné likvidaci technického vybavení Kladna. Při následném jednání u Ing. Vladimíra Dlouhého jsem opět potvrdil možnost spojení s úmyslem odejít zpět do Bohemia Art a předat řízení Kladna akciové společnosti. Ing. Soudek však neuvedl, že Škoda Plzeň má 12 mld. Kč dluhů,…„
Celý dopis – viz příloha č. 3
26. 11. 1996 byli Vladimír Stehlík a jeho syn Marko zatčeni. Byli obviněni z toho, že neodvedli 25 milionů korun na zdravotní pojištění zaměstnanců a daň ze mzdy. Údajně také poskytovali své firmě Bohemia Art bezúročné půjčky, čímž ocelárny utrpěly škodu 67 milionů korun. Další škoda asi 113 milionů vznikla podle policie neoprávněným převodem majetku oceláren do nově založené společnosti Poldi Steel. Největší škodu způsobili podle obžaloby právě tím, že majetek hutí vložili do Poldi Steel. Oba strávili necelé čtyři měsíce ve vazbě a byli zbaveni funkcí a veškerého majetku.
Podle Vladimíra Stehlíka bylo v období jejich vazebního stíhání vyvezeno ze skladů Poldi Ocel 30 tisíc tun výrobků na sklady Kruppových závodů v Essenu v Německu v celkové hodnotě 240 mil. USD.
Souvisí to pravděpodobně s tím, že podle některých informací měl Marko Stehlík po propuštění převést většinu akcií Poldi Steel na firmu ProWin. Záhy po svém vstupu do oceláren zástupci ProWinu Pavel Satoranský a Josef Vostárek začali podle výsledků policejního šetření zadávat zahraničním firmám smyšlené zakázky na poradenskou činnost pro ocelárny. Za tyto často fiktivní rady platily hutě svými výrobky a zásobami.
Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny
V říjnu 1996 byla také ustanovena Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny pro zjištění podmínek privatizace a ekonomického fungování POLDI Kladno.
Poslanec Miroslav Grégr v Poslanecké sněmovně k tomuto tématu mimo jiné prohlásil:
„Vždyť přece situace v českém průmyslu vznikla z daleko jiných důvodů, tady se nejedná o nějaké přehřátí ekonomiky. Tady se musí hovořit o tom, že pozice, ve které se dneska české průmyslové podniky nacházejí, začala vznikat prakticky od roku 1991, kdy vlastně vysoké odvody, které odsávaly průmyslu peníze, ať už to byl 55% odvod ze zisku, ať to byly 50% odvody z mezd atd., úrokové sazby, které stouply u komerčních úvěrů z 8 % na 24 % přes noc atd. To všechno způsobovalo platební neschopnost podniků a způsobovalo likvidaci koupěschopné poptávky. Nedá se říci, že náš průmysl není konkurenceschopný z hlediska technických parametrů, z hlediska užitných hodnot, z hlediska kvality, z hlediska poskytovaného servisu, ale je to už dneska cenová konkurence, nekonkurenceschopnost z hlediska ceny. A tu způsobuje rok od roku se násobící inflace. Jestliže rok co rok máme inflaci deset, dvanáct procent, v jednom roce – myslím 1993 – to bylo docela 16 nebo 18 %, jestliže dneska máme podniky podkapitalizované vlivem zvoleného způsobu privatizace, který vůbec nepřinesl prostředky na restrukturalizaci, na modernizaci průmyslu apod., to jsou důvody, proč skomírá český průmysl.“
Policie několik let případ vyšetřovala, až v roce 2005 státní zástupce podal obžalobu jak na Vladimíra a Marka Stehlíkovy, tak na ekonomického ředitele Luboše Pejpu.
Soudy se táhly velmi dlouho a v roce 2019 soud potvrdil, že V. Stehlík způsobil ocelárně škodu ve výši necelých 600 tisíc korun!!! Vztahovala se na něj ovšem amnestie, takže trest mu nebyl uložen.
Stehlík mladší je přesvědčen, že privatizátorem kladenských hutí se stali se svým otcem jen proto, že nejsou odborníky na ocelářství, ani neměli pověst schopných manažerů a tak bylo možno předpokládat, že pod svým jménem přivedou hutě k bankrotu.
V knize Marko Stehlíka „Poldovka a vládní tunely“ je zachycen návrh usnesení Vyšetřovací komise Poldi Kladno z 10. března 1998, který však nebyl schválen a na stránkách Poslanecké sněmovny není uložen.
Podle návrhu usnesení vyšetřovací komise byly v letech 1991 a 1992 provedeny studie restrukturalizace, a to americkou firmou ICF Kaiser, francouzskou firmou Sema Groupe a německou firmou Rolland Berger. Studie konstatovaly 40% předimenzovanost hutnických kapacit v našem státě. (Jak jinak!) Zároveň zahraniční konkurence získala přesné a důvěrné informace o čs. hutnictví.
V letech 1991 – 1993 staré vedení „Poldovky“ zadalo francouzské firmě Mason Lazard a německé firmě KPMG za 47 mil. úkol nalézt pro ni strategického partnera, který však nalezen nebyl.
V návrhu usnesení se konstatuje, že vzniklé oddlužené dceřiné společnosti vysály „matku“ a v mnoha případech způsobily prohlubování problémů hutní výroby.
Za celou dobu se nepodařilo dát do pořádku majetkoprávní uspořádání včetně zápisů na listech vlastnictví ( o tom také hovořil Vladimír Stehlík na demonstraci).
Neschválená zpráva parlamentní vyšetřovací komise obvinila z odpovědnosti kromě Stehlíků zejména bývalého ministra pro správu národního majetku Tomáše Ježka za schválení nerealistického privatizačního projektu, tehdejší vládu za rozdělení Poldovky a za celkovou hospodářskou politiku, vedení Poldi SONP a Poldi Kladno za zadlužení podniku, bývalého ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého i vedení Komerční banky, zvláště jejího generálního ředitele Richarda Salzmanna. Na rozdíl od zahraničních vlastníků, kteří získávali firmy očištěné a navíc s daňovými prázdninami a dalšími výhodami, Stehlík i další průmyslníci se museli těžce vyrovnávat nejen s obrovskými dluhy, ale i s enormní otevřeností české ekonomiky.
Návrh usnesení Vyšetřovací komise Poldi Kladno – viz příloha č. 4
Článek není schopen obsáhnout celou problematiku privatizace Poldi Kladno, ale i na uvedených skutečnostech je vidět, že o samotný podnik nešlo v žádném případě, mnozí se fragmentací podniku snažili získat pro sebe výhody a vše je ještě umocněno přístupovými podmínkami EU, které počítaly se snížením ocelářských kapacit v ČR. Západní firmy s dražší a méně kvalitnější ocelí se zbavily nežádoucí konkurence.
Výjimkou mohl snad být Vladimír Stehlík, který zřejmě naivně po úspěšném startu své původní firmy Bohemia Art sáhl po gigantu, netušíc, že v tomto případě je spíš obětí než vítězem soutěže.
Výsledkem privatizace bylo, že zkrachovaly nejen hutě, ale i jeho mateřská společnost Bohemia Art. Práci ztratilo na šest tisíc lidí. Město bylo naprosto paralyzované.
Areál bývalé huti dnes z velké části zeje prázdnotou, jako monument jedné z nejslavnějších kapitol českého průmyslu.
Příloha č. 1- Protokol č. 2 o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu
Příloha č. 2 – VI. Zpráva o postupu realizace restrukturalizace českého ocelářského průmyslu
Příloha č. 3 – Dopis V. Stehlíka Václavu Klausovi
Příloha č. 4 – Úryvek z knihy Poldovka a vládní tunely – Návrh usnesení Vyšetřovací komise Poldi Kladno