Vakcíny a magie. Co je to racionalita
25.4.2021
Poznámka: Původní text je pokrácen.
Je jasné, že protilátky jsou někdy skutečně schopny vykonat záchrannou práci. Ale dělají to vždy ?
Je očkování proti covidu nesmyslné? Nemyslím si to. Očkování je někdy velmi škodlivé, někdy zbytečné a někdy velmi užitečné. Říct, že je vždycky zbytečné, nemohu, protože si to nemyslím. Ale to je právě problém s dělením všech případů do skupin: tady je to zjevně spásné, potřebné a účinné, tady je to problematické, tady je to škodlivé. Neměli bychom očkování bez rozdílu buď oslavovat nebo popírat.
Očkovaní občané diskutují o tom, kdo má kolik protilátek, stejně jako by jindy diskutovali o něčem jiném. Třeba kolik skalpů mají přibitých na svých vigvamech. Mimochodem, v době, kdy lidstvo věřilo, že jejich skalpy mohou odvrátit… ne, ne covid – o tom lidstvo nevědělo – ale magické škody seslané sousedními kmeny, mohli být držitelé skalpů na své skalpy stejně hrdí jako jsou hrdí na ochranu před covidem, kterou jim zajišťují protilátky.
Kdyby tehdy někdo řekl, že skalpy nechrání před magií sousedního kmene a že magie je vlastně něco vymyšleného, nebyl by ten, kdo by to řekl, jen zesměšněn nebo vykázán z kmene. Byl by zničen jako nebezpečný potížista, který zasahuje do toho hlavního – do obecného mínění, do hlavního proudu.
Srovnávám tím snad skalp, který tehdy získal, s dávkou té či oné vakcíny, která umožňuje tomu, kdo tuto dávku dostal, hrdě mluvit o svých protilátkách? Ne, nesrovnávám. I když v jistém smyslu, s korekcí na historické období, by majitelé skalpů dokázali vysvětlit, proč skalpy chrání před magickou zkázou, mnohem srozumitelněji a prokazatelněji než dnešní majitelé protilátek, kteří vůbec nechápou, proč jsou tyto protilátky v určitých dávkách potřebné, a kteří se pyšní jejich přítomností ve svém těle a kochají se jejich množstvím (pokud je dostatečně velké). Ale tohle nejsou „prachy“ na účtu, miláčkové! Je to něco jiného. Zkuste si alespoň povrchně objasnit, proč je to tak skvělé.
Bohužel, přes všechny rozdíly mezi prvobytnou civilizací a civilizací dnešní, existuje mezi těmito civilizacemi jedna znepokojivá podobnost. Nedělám si legraci. Spočívá v orientaci na magické postupy prováděné některými mágy. Tedy na něco silně iracionálního. V prvobytné době byli takovými mágy šamani. A oni skutečně někdy pomohli. Byli to velmi nadaní lidé, kteří používali, jak to dnes chápeme, velmi účinné psychotechnologie, a nejen psychotechnologie, ale i některé další technologie, které dosud nedokážeme ani pojmout.
Nyní se takovými mágy stali lékaři. Proč se člověk pyšní tím, že má tolik protilátek? Protože mu nějaký šaman (pardon, nějaký uznávaný lékař) řekl, že je to velmi pozitivní.
Přes všechny rozdíly mezi šamany a lékaři je však podobnost v tom, že konzument spásných služeb – ať už šamana nebo lékaře – věří ve spásnou povahu těchto služeb, aniž by se snažil sám sobě vysvětlit, proč tyto služby poskytují spásu.
V současné době se zdá – zamyslete se, že civilizace deklarovala odmítnutí slepé iracionální víry a po jejím opuštění prohlásila o své údajně existující čisté racionalitě. A v čem je tedy racionalita naší současné civilizace? V tom, že místo šamana tlučícího na buben zaujal lékař, který něco vysílá z televizní obrazovky? Rozumíte vůbec tomu, co říká? On sám nerozumí tomu, co říká, když je v televizi. Nikdo nerozumí tomu, co říká, protože on sám tomu nerozumí. Ale musíte mu věřit. Protože má bubínek – pardon, diplom, status. Co je tedy racionální?
Nyní není už nikde žádná racionalita. Nemohu jmenovat jedinou normální vrstvu, skupinu, třídu, sociální společenství, které by bylo zcela racionální. Všechno, všechno je prolezlé iracionalitou, magií, slepou vírou – v co? V racionalitu! A řekněte mi, když člověk slepě věří v racionalitu, je racionální? Racionální je pouze tehdy, když se zřekne víry ve jménu svého rozumu – svého vlastního! – a nedůvěřuje nikomu jinému. Všechno prověřuje, všechno zpochybňuje. A když iracionálně věří v něčí racionalitu, je divochem nebezpečnějším než ten divoch, který byl ozbrojen palicí a kamenným nožem. Protože tento divoch je vyzbrojen jadernými, hypersonickými, vesmírnými zbraněmi a kdo ví, čím ještě.
Míra intelektuální nesamostatnosti je dnes mnohem vyšší než v době neolitu. Složitost civilizace roste mnohem rychleji než intelektuální samostatnost řadového představitele této civilizace – přičemž díky moderním podmínkám intelektuální soběstačnost řadového představitele moderní civilizace neroste, ale klesá. A pokud se tato tendence nezvrátí, dříve či později se civilizace stane natolik složitou, že její průměrný představitel se bude rozhodovat pouze magickým, tj. iracionálním způsobem a bude stále více hystericky trvat na své vlastní racionalitě.
Tohle nedopadne dobře, to mi věřte. Může to skončit pouze zhroucením takové civilizace – civilizace, která tak silně oddělila složitost své konstrukce od primitivnosti mozku svého průměrného představitele.
Nyní existuje takový civilizační trend, který je podpořený diferenciací věd. V době renesance neexistovala tak monstrózní diferenciace věd, mělo se za to, že Leonardo da Vinci se může zabývat současně mechanikou, malířstvím i různými vědními obory. A nyní, v jednadvacátém století (a začalo to samozřejmě v době protestantismu a rostlo během devatenáctého a dvacátého století), diferenciace zničila všechny vazby mezi vědami, snížila úroveň vzdělání. A rozhodně zakázala jakékoliv metodologické úvahy v rámci vzdělávání, které by mohly něco spojit mezi sebou, obnovit jakousi integritu, jakési transdisciplinární principy, které nám umožní něco pochopit a udělat si širší obrázek o tom, co se děje. Roste počet pseudoautorit, roste vlastní zájem.
Protože takový civilizační trend zjevně převažuje a protože tato převaha je sama o sobě schopna přivodit zánik lidstva i v případě, kdyby se podařilo zpacifikovat všechny myslitelné i nemyslitelné covidy, ptám se průměrně šťastného očkovaného současníka:
– proč je zcela přesvědčen, že bude zachráněn před covidem díky tomu, že má potřebný počet protilátek?
– jak se pro něj tyto protilátky liší od skalpů visících u vchodu do vigvamu nebo od magických amuletů?
– je tento průměrný současník přesvědčen, že protilátky vždy „sežerou“ zkázu, jejíž jméno je antigen?
Je pochopitelné, že protilátky jsou někdy skutečně schopny vykonat takovou záchrannou práci. Dělají to ale protilátky vždy? A co se vlastně objevilo od dob, kdy byly protilátky považovány za absolutního zachránce před jakoukoli infekční nákazou? Medicína se nemohla nevyvíjet a ona se vyvíjela závratnou rychlostí. Rozvíjely se i vědecké obory – imunologie, virologie a další. Vznikaly a vyvíjely se závratnou rychlostí. A co tento vývoj přinesl? Je dnešní medicína přesvědčena o absolutní spásnosti protilátek? Nezměnilo se nic? Je si tím průměrný obyvatel současné civilizace jistý? Vždyť je kritický, racionální, hodiny pobývá u monitoru počítače… Obtěžoval se tedy něco si ověřit?
Já chápu, že pokud je řadový obyvatel současné civilizace pod silným vlivem úřadů, pokud úřady nutí tohoto obyvatele, aby se nechal očkovat bez ohledu na jeho osobní názor, pak se tento člověk nechá očkovat. Ale nebude pak s naivně šťastným výrazem blábolit o tom, kolik má protilátek. Prostě se jen zamračeně podřídí nutnosti, stejně jako se jí podřídil jeho dávný předek, který například věřil, že skalpy není třeba věšet u vigvamu, ale že když je nepověsíte, kmen bude decimován. Ale tak to přesně nefunguje. A v některých ohledech to tak vůbec není.
Když na mě budete například hodně tlačit, já budu nějak manévrovat.
Existují extrémní případy, kdy musíte říci ne, i když je to spojeno se smrtelným rizikem. Takové případy jsou. Je skutečně lepší zahynout než zničit svou duši nebo přestat být sám sebou. Těchto případů však není mnoho. A stále častěji mají nejen jednotliví rozumní lidé, ale i celé společnosti flexibilitu, která umožňuje nezahynout kvůli tomu, že idioti si sedli do parní lokomotivy a řítí se po kolejích neznámo kam, a která umožňuje počínat si jinak. A právě proto je třeba uchopit skutečnou praktickou, lehce ironickou racionalitu.
Nechci teď diskutovat o tom, co dělat poté, co jste ji uchopili, ale idioti dál ženou lokomotivu do propasti. Myslím, že tato diskuse není na místě, protože je zatím příliš málo lidí, kteří chtějí uchopit skutečnou racionalitu. Je jich strašně málo. A to je na tom to nejděsivější. Děsivé nejsou ani tak koleje, jako spíš to, že se vehementně odmítá diskutovat o tom, kam vedou. Rázné odmítá.
Hodně se tu diskutuje o sektářích. Někdy jsou to opravdu sekty, jindy zase skupiny dost odlišné od toho, na co jsme zvyklí. Domnívám se však, že jednu sektu máme – zběsilé zastánce blahobytu. Naštvané, pomatené zastánce blahobytu. Ti, kteří křičí, že potřebují „normální život“.
Pokusme se tedy udělat něco pro to, aby těch, kteří jsou připraveni uchopit skutečnou racionalitu, bylo aspoň o trochu více.
Rozhodně se nechci zabývat srovnáváním vakcín. Každý, kdo je začne srovnávat, může být oprávněně podezírán z toho, že je motivován zištným zájmem, že byl někým objednán atd. Nebo že dokonce pracuje na příkaz západního nepřítele, který diskredituje naši skvělou domácí produkci.
Nechci hrát nějakou podobnou hru a upřímně vypovím o svém hlubokém dojmu z žalostných výsledků západní farmakologie, která nedokázala poskytnout světu, a ani svým spoluobčanům alespoň něco, co by skutečně zajistilo tyto, není jasné proč, potřebné protilátky. Proč jsou potřebné, je samostatná otázka. Ale ani to západní farmakologie nedokázala. Upřímně mě zaráží, nakolik Západ v tomto ohledu selhal. A neméně upřímně přiznávám, že naše domácí pošpiněná medicína a farmakologie dokázaly tyto protilátky v tělech očkovaných občanů vytvořit.
Mě netrápí tato schopnost vytvářet protilátky. Mě trápí něco jiného – nakolik jsou tyto protilátky potřebné, kdy jsou potřebné a kdy naopak škodlivé atd. A nebudu to hodnotit z pozice dřímající nenávisti k jakýmkoli vakcínám. Budu to hodnotit s ohledem na současné výsledky imunologie a příbuzných oborů.
Z důvodů, že doma není nikdo prorokem, se budu věnovat výsledkům zahraniční, převážně západní imunologie, podle nichž není vlastnění protilátek ve všech případech absolutním požehnáním. A v některých případech má zcela jiný charakter. Uznávaná západní imunologie o tom hovoří již nejméně 50-60 let.
Vzhledem k tomu, že tyto protilátky jsou lidem podávány právě prostřednictvím vakcín, na které je světová medicína fixována podle pokynů globální farmacie, začnu hodnocení této problematiky vakcínami jako takovými.
Co přesně z hlediska moderní vědy dělá vakcína, aby vytvořila právě tyto protilátky? V odpovědi na tuto otázku se pokusím nezabřednout příliš hluboko do labyrintu vědy a zároveň se nebudu snažit o přílišné zjednodušení.
Vakcína – pokud lze skutečně projít mezi Skyllou zbytečných podrobností a Charybdou přílišného zjednodušení – dramaticky zvyšuje aktivaci takzvaných B-lymfocytů i T-lymfocytů najednou.
Co jsou to B-lymfocyty a T-lymfocyty?
O tom jsem již hovořil v jednom z předchozích pořadů. Uplynulo však mnoho času a myslím, že je zcela přijatelné stručně připomenout, co již bylo řečeno.
Připomínám, že zrání buněk imunitního systému probíhá na různých místech.
T-lymfocyty se vyvíjejí v thymu, tj. v brzlíku, a proto se jim říká – T, od slova „thymus“.
B-lymfocyty vznikají u lidského embrya z normálních kmenových buněk v játrech a v kostní dřeni. U dospělých se tvoří pouze v kostní dřeni. B-lymfocyty jsou tak označovány proto, že byly poprvé objeveny u ptáků. Tyto lymfocyty se u ptáků vytvářejí ve váčkovité prohlubni v blízkosti řitního otvoru, která se nazývá bursa fabricii. B je od slova bursa – „vak“.
Zvláště důležitou funkcí B-lymfocytů je funkce antigen-prezentujících buněk, které identifikují naše nepřátele, tzv. antigeny. Antigen-prezentující znamená „detekující antigen“.
Z kostní dřeně se B-buňky dostávají do sekundárních lymfoidních orgánů – sleziny a lymfatických uzlin, kde konečně dozrávají a získávají schopnost zapamatovat si různé antigeny a rozpoznávat je.
Během zrání se tyto buňky dělí na naivní a aktivované B-lymfocyty.
Naivní B-lymfocyt se podobá prázdnému disku, na němž ještě nejsou zapsány kódy, které mu umožňují zapamatovat si zkušenost z kontaktu s určitým antigenem a přesně na něj reagovat. Jsou to ty lymfocyty, které si „nepamatují“. Naivní B-lymfocyty mohou reagovat s antigenem, aniž by se řídily předchozí znalostí o něm. Nejsou uzpůsobeny v boji s antigenem na základě předchozích znalostí, nejsou naprogramovány na to, aby se chovaly striktně jako dříve. V tomto smyslu jsou schopny se s novým antigenem vypořádat jako kuchař s bramborami.
Aktivované B-lymfocyty, nazývané také paměťové B-lymfocyty, si uchovávají znalost o určitém antigenu, se kterým se již dříve setkaly a se kterým již interagovaly. Aktivované B-lymfocyty si po celý svůj velmi dlouhý život (až 20 let) pamatují antigen, proti kterému byly naprogramovány při prvním setkání. Proto jsou schopny rychle a silně reagovat, když je napadne známý nepřítel.
Nebudu se zabývat popisem druhů aktivovaných B-lymfocytů ani skutečností, že kromě naivních a aktivovaných B-lymfocytů existují také plazmatické B-buňky s krátkou životností. Odkazuji diváky na pořad „Smysl hry“, kde bylo toto téma podrobně rozebráno.
Zároveň si dovolím připomenout (i když i toto téma jsme již probírali), co se přesně děje v průběhu akcí, které buňky provádějí, aby zničily nepřátelský antigen.
Po likvidaci nepřátelského antigenu se část B-lymfocytů vrací různými způsoby do jakéhosi „depa“, kde jsou nejen uloženy do nové invaze nepřítele, ale také plodí potomky, kteří si pamatují předchozí invazi a to, co tehdy bylo třeba udělat, a chtějí to udělat znovu. Při opětovné infekci, tedy při napadení stejným nepřítelem, jsou buňky okamžitě velmi aktivní a okamžitě produkují velké množství imunoglobulinu.
Tento jev se nazývá „sekundární humorální odpověď„. Sekundární humorální odpověď je rychlejší a masivnější než primární odpověď, protože antigen je rozpoznán okamžitě, jsou s ním již zkušenosti a mohou se okamžitě zahájit programy boje proti tomuto antigenu.
T-lymfocyty, jak již bylo zmíněno, se diferencují v thymu, tj. brzlíku, a jsou z velké části zodpovědné za tzv. získanou imunitní odpověď organismu na invazi nepřátelského antigenu. Dělí se také na naivní (tj. bez kontaktu s antigenem) a aktivované. U T-lymfocytů má však jejich naivita ještě méně společného s pasivitou než v případě B-lymfocytů (i když ani tam nemá naivita s pasivitou nic společného).
Hlavní funkcí naivních T-lymfocytů je reagovat na nepřátele (patogeny, antigeny), které imunitní systém těla ještě nezná. Naivní T-lymfocyty reagují na nové věci a také rozpoznávají to, co zmutovalo, tedy co se částečně změnilo. Bez nich by všechny tyto automaticky zapamatované reakce vedly organismus ke smrti.
Ve skutečnosti tedy dochází ke spolupráci dvou prvků.
První prvek – aktivovaný – už zná nepřítele. Když zjistí nový příchod stejného nepřítele, reaguje na něj silně a rychle.
Druhý prvek – naivní – je pomalejší. Je však zodpovědný za rozpoznání zásadně nových nepřátel nebo nepřátel (pozor!), kteří získali nové vlastnosti.
Vakcína tedy dramaticky zvyšuje aktivaci B-lymfocytů i T-lymfocytů – tedy těch vojáků, kteří bojují s již známými nepřáteli našeho těla (v našem případě s nepřítelem jako je covid).
Co přesně jakoby vakcína těmto vojákům říká?
„Dívejte se, pamatujte si,“ říká jim, „takový je nepřítel! Aktivujte paměť na tohoto nepřítele! Neprodleně se naučte, jak mobilizovat zabijáky tohoto nepřítele! Jak ho přesně neutralizovat, odstranit z těla!“
Smyslem vakcíny je provést tento trénink, mobilizaci, urychlenou přípravu na to, co vakcína organismu předkládá. Vakcína mobilizuje imunitní systém na to, co tělu předkládá, na to a pouze na to. Jakým způsobem? Prostřednictvím aktivace lymfocytů.
Právě aktivované lymfocyty jsou paměťovými lymfocyty. Oni nerozpoznají nového nepřítele. Nezkoumají ho, nevnímají nové věci. Novoty pro ně neexistují. Jak již bylo řečeno, to dělají jiné lymfocyty, tzv. naivní lymfocyty. A ty aktivované si pamatují, co je aktivovalo. A při opakování násilně reagují, čímž zachraňují organismus (pozor!) pouze před známou pohromou.
A poznají pouze to, co si již zapamatovali. A zachraňují pouze od toho, co si zapamatovali. Znovu připomínám, že se tomu říká sekundární humorální reakce. Záchranná schopnost vakcín je dána přesností sekundární humorální odpovědi. A také tím, že naivním lymfocytům se jakoby říká: „Neblázněte, my víme všechno! Jsme zkušené, aktivované lymfocyty. Zasáhneme rychle a silně, protože přesně víme, koho a jak zasáhnout. Jen se nám nepleťte do cesty. Váš jemný přístup je užitečný, ale je špatně načasovaný. Nemá smysl učit se něco nového, když je třeba bojovat s tím, co je už dobře známé.
Co přesně se u nového nepřítele, antigenu, rozpoznává? Není vlastně rozpoznáván celý nepřítel, ale jeho tzv. epitop, antigenní determinant. Když já vás poznávám, nepoznávám každou molekulu vašeho těla nebo každý nehet na vaší noze nebo, já nevím, každé vaše znaménko. Poznávám cosi minimálního. A toto něco minimální, potřebné k rozpoznání, se nazývá, v případě, který zkoumáme, epitop nebo antigenní determinant. Při rozpoznávání antigenu imunitního systému se tento systém – jeho B-lymfocyty, T-lymfocyty atd. – zaměří na určitou část makromolekuly, která se jim ukáže jako antigen.
Rozpoznávač, který se nazývá paratop, se tedy setkává s rozpoznávaným, tzv. epitopem, a při tomto setkání provádí samotné rozpoznání, které je základem imunitní aktivity.
Jako každý rozpoznávací systém, i rozpoznávač alias paratop si nemusí všimnout rozdílu mezi tím, co bylo rozpoznáno při setkání s vakcínou (tzv. starý epitop), a tím, co vtrhlo (tzv. nový epitop).
Každý rozpoznávač jednak provádí rozpoznávání na základě určitého počtu parametrů. A jednak měří každý z těchto parametrů s určitou přesností. Pokud je potřeba více parametrů než rozpozná nebo je potřeba větší přesnost, selže. V opačném případě je úspěšný.
Vzhledem k tomu, že přistupuji k problematice z obecné roviny, jako systémový inženýr mohu přirovnat rozpoznání epitopu paratopem k rozpoznání, které provádějí radary protivzdušné obrany.
Radary jsou analogem paratopu. A to, co mají rozpoznávat, je analogické epitopu. Co dělají radary? Měří parametry letícího objektu a spustí alarm. Korigují také další akce k potlačení hrozby.
Žádné radary však nemohou měřit nekonečně mnoho parametrů letícího objektu s nekonečnou přesností. Budou měřit konečný soubor parametrů. A budou je měřit s určitou, opět omezenou, přesností.
Co z toho vyplývá? Popírá toto tvrzení potřebu protivzdušné obrany? Ne. Ale říká něco jiného. Říká, že docela dobře může nastat situace, kdy rozdíl mezi starou variantou epitopu antigenu prezentovaného imunitnímu systému během očkování a novou variantou tohoto epitopu bude menší než rozlišovací schopnost našeho radaru. Tedy toho paratopu.
Radar neboli paratop pak aktivuje k potlačení hrozby paměťové B-lymfocyty, které si zapamatovaly předložený epitop antigenu. Tyto paměťové B-lymfocyty reagují a změní se na plazmocyty. A plazmocyty nevytvářejí protilátky na základě registrace vlastností nepřítele, který vtrhnul právě teď, ale na základě vzpomínky na předchozí invazi.
Pokud je však nezachytitelný rozdíl mezi starými a novými epitopy antigenu významný, pak protilátky vytvořené takovými plazmocyty nejsou schopny účinně neutralizovat skutečného, nikoli z paměti převzatého, původce infekčního onemocnění. Takže vy se budete radovat, kolik protilátek máte, zatímco ony budou „mimo hru“ či případně budou pracovat na zhoršení.
Záchranné rozpoznání nových látek by mohly provádět naivní B-lymfocyty. Ale to je právě to, že ony jsou (přemýšlejte o tom!) brzděny aktivovanými paměťovými B-buňkami. Mohly by fungovat, ale brzdí je vaše hromada protilátek, na které jste tak pyšní. Ty samé paměťové buňky svým jakoby naivním protějškům říkají: „Nepleťte se do hry se svými schopnostmi rozpoznat neobvyklé. Víme, že se jedná o běžné. Pusťte nás dopředu! My si poradíme! Víme, jak na to! Všechno jsme si zapamatovali!“
Při řešení této situace se tyto hbité a arogantní paměťové B-buňky mohou dostat do pasti zvané „slepá skvrna“. To znamená, že porovnávají – kvůli nedostatečné přesnosti a přílišné specifičnosti svých radarů – to, co si pamatují, s tím, co znovu napadlo tělo.
A pokud se stanou obětí takového zmatku, tzv. „slepé skvrny“, nejenže nepomohou organismu porazit nepřítele, ale dokonce mu v tom zabrání – tím, že odsunou potřebné naivní buňky a dají nepříteli příležitost živit se tou potravou, kterou na něj vypustí s předpokladem, že tato potrava je pro nepřítele jedovatá. A může se ukázat, že ta mu velmi chutná.
Chci zdůraznit, že se tak nemusí stát vždy, ale v určitých případech. Ale že takových případů je poměrně hodně. V žádném případě nejsou exotické.
Aby takové tvrzení nebylo mylně chápáno jako výplod příliš obecného srovnávání radaru a paratopů, musím se alespoň krátce vrátit k historii problematiky očkování. Tuto metodiku používám neustále, protože jsem přesvědčen, že adekvátní pochopení podstaty složitých problémů je možné pouze na pomezí systémového a historického přístupu.
Na úrovni celosystémového přístupu se v jistém smyslu rovnáte odborníkovi a na úrovni historického přístupu začínáte chápat problematiku v jejím vývoji, a ta se vždy vyvíjí od jednoduchého ke složitému. Pokud spojíte historičnost s celosystémovou metodologií, můžete mnohé pochopit aniž by jste se celý život zabývali imunologií, vakcinologií a kdoví čím ještě. Navíc se to všechno opět rozpadá na takové drobné detaily, že, opakuji, není vůbec jasné, kdo se tím zabývá jako celkem.
Pokud chcete něco pochopit o očkování, z něhož se dnes stala změť nejrůznějších odborných detailů a nesrozumitelných termínů, použijte systémový přístup a doplňte ho historickým přístupem. Protože nějaký fanatik, který se zabývá dílčí problematikou očkování, na vás začne mluvit jazykem, ve kterém nebudete rozumět ani slovo, ne proto, že by byl chytřejší než vy, ale proto, že je, promiňte mi ten výraz, určitým způsobem nabubřelý. A on sám příliš nerozumí tomu, co říká. Jeho úkolem je provést 20-25 postupů ve velmi úzkém sektoru a předat materiály dál. To je vše.
Ještě jedna věc mi připadá nezbytná.
V každém historickém přístupu je třeba najít drama. Skutečný historický přístup je dramatický. A co je základem dramatu? Konflikt. Vše se vyvíjí na základě sporů, konfliktů, dialogů, střetávání názorů a tak dále, a to je to, co musíme v dějinách vidět – boj. Ne tříd, ale názorů, pokud mluvíme o dějinách vědy, a sil, které tyto názory hájí.
Pokud jde o celosystémový přístup, neměl by být spekulativní. Není třeba se příliš odpoutávat od tématu. Je třeba uchopit pouze jeho jádro, jeho podstatu, a nezamotávat se do nekonečně pokroucených skořápek. Je to srdíčko zelí, uchopíte ho a vše se vyjasní.
Pokud spojíte tento konfliktně-historický přístup s rozumným systémovým přístupem, dáte je dohromady, můžete se vypořádat s nejsložitějšími problémy současnosti. A všechny nadbytečné speciální složitosti zaujmou své místo tam, kde mají být – na okraji vašeho chápání.
Nabízím tedy divákům stručný historický exkurs, který vznikl na základě tohoto metodologického přístupu k problematice očkování. Již jsem předložil určitý celosystémový krátký metodologický exkurs. Nyní navrhuji spojit ho s historickým exkurzem. Pak to budu směřovat k současnosti. A pak něco pochopíme.
Z jakého slova pochází termín „vakcína“? Pochází z latinského slova vacca, což znamená kráva. Zavedl ho velký Louis Pasteur. Vzdal hold svému předchůdci, anglickému lékaři Edwardu Jennerovi, průkopníkovi očkování.
Jenner již koncem 18. století, tedy v době od nás velmi vzdálené, nezatížené žádnými skutečně vědeckými poznatky o imunitě, očkování, B- a T-buňkách, vyvodil určité závěry z pozorování lidí nakažených kravskými neštovicemi.
Jenner si uvědomil, že farmáři a dojičky, kteří pracovali s kravami nakaženými touto nemocí, se sami nakazili neštovicemi méně často, a nikoli častěji, než jejich kolegové. A Jenner vzal poprvé tuto informaci vážně, místo aby ji smetl ze stolu (ve vědě je nejtěžší vzít najednou nějakou informaci vážně, i když by se zdálo, že je možné ji smést ze stolu). Jenner si pak položil otázku: Proč je tu něco, čeho si všiml téměř náhodou?
Edward Jenner byl důkladný člověk. Dvacet let shromažďoval údaje, které toto pozorování potvrzují. A když nashromáždil data, zkontroloval je, přičemž se vzácným nasazením.
Jenner například ověřoval svou hypotézu o nenáhodném charakteru poklesu výskytu neštovic u lidí, kteří se s nimi setkávají v relativně malé míře, například při kontaktu s kravami nakaženými kravskými neštovicemi, na svém desetiměsíčním synovi v roce 1789 tím, že ho naočkoval kravskými neštovicemi.
A v roce 1796 provedl odvážný průkopnický lékař Edward Jenner první veřejné očkování. Za přítomnosti svých kolegů z oboru a speciálně shromážděného publika odebral tekutinu z puchýřů na ruce mladé ženy Sarah Nelmesové, která se nakazila kravskými neštovicemi, a to, co odebral Nelmesové, naočkoval osmiletému chlapci Jamesi Phippsovi.
Jennerova odvážná zkušenost se ukázala jako úspěšná. Po nějaké době byl chlapec naočkován neštovicemi a pak ještě několikrát a on se nikdy nenakazil.
V témže roce začal Jenner sdílet své poznatky o souvislostech mezi prací farmářů s kravami s neštovicemi, a skutečností, že tito farmáři méně často sami onemocněli neštovicemi – v té době smrtelnou nemocí – s veřejností, s kolegy z oboru, s představiteli těch kruhů, které musely rozhodnout, jak proti nemoci bojovat.
V roce 1798 Edward Jenner vyložil své myšlenky v díle, které vešlo do dějin vakcinologie jako „Zkoumání příčin a účinků kravských neštovic„. To je však zkrácený název díla. Jeho plný název zní „Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti variole, nemoci objevené v některých západních hrabstvích Anglie, zejména v Gloucesteru, a známé jako kravské neštovice“. Jenner v názvu svého díla použil termín „vakcína“ ve významu „kravské neštovice“. Termín se následně začal používat pro jakékoliv ochranné očkování.
Jennerova práce zapůsobila na jeho současníky, i když se našlo mnoho kritiků. Anglický parlament později Jennerovi udělil vysokou finanční odměnu, čímž ho povzbudil k dalšímu výzkumu.
Tento výzkum znamenal počátek očkování, což následně vedlo k zákazu metody, kterou před Jennerem používali lékaři již od dávné doby. Ta byla v Anglii zakázána v roce 1840, protože ji nahradilo Jennerovo očkování.
Předchozí metoda, známá jako variolizace a skutečně velmi stará (o jejím použití již ve 4. století př. n. l. referoval antický historik Thukydides), patří mimochodem přibližně do stejné kategorie jako Jennerova metoda. Variolizace je očkování zdravých lidí hnisem od středně až lehce nemocných lidí neštovicemi. A pokud máme identifikovat nejstarší základy očkování, lze za ně s určitou nadsázkou považovat i tuto variolizaci.
Přesto za průkopníka očkování, které lze považovat alespoň za minimálně vědecké, je třeba považovat Jennera.
V Rusku provedl první očkování proti neštovicím Jennerovou metodou v roce 1801 profesor Jefrem Osipovič Muchin.
Uplynulo asi sedmdesát let. Budoucí tvůrce mikrobiologie, v té době již slavný vědec Louis Pasteur, byl otřesen smrtí svých dvou dcer. Nejprve zemřela Jeanne na tyfus a poté jeho nejmladší dcera Camille na nádor jater. Pasteur vnímá tyto tragédie jako ránu osudu, na kterou je třeba reagovat (takoví byli silní lidé té doby!), a rozhodne se konečně přejít od výzkumu v oblasti fyziky a chemie, kterému se předtím úspěšně věnoval, k výzkumu v oblasti medicíny.
Již předtím se vědec ve své práci setkal s mikroorganismy, když zkoumal kvašení vína a prokázal biologickou podstatu tohoto procesu, a také studoval nemoci bource morušového (výroba vína a hedvábí byly v té době ekonomickým základem existence zemí jako byla Francie). Jedním z Pasteurových největších úspěchů bylo prokázání, že mikroorganismy se nemohou samy vyvíjet v příhodných podmínkách. Na tomto objevu je založen i princip pasterizace pojmenovaný po Louisi Pasteurovi: pokud se v nějaké substanci zničí všechny mikroorganismy a poté se ta hermeticky uzavře, bude chráněna před kvašením a hnitím, protože v takovém prostředí nedochází k žádnému rozmnožování.
Pasteurův důkaz, že kvašení způsobují mikroorganismy – kvasinky a bakterie – způsobil skutečný rozmach ve vědeckém a lékařském světě. Dříve se předpokládalo, že nemoci způsobuje jakýsi „fermentor“ – chemická látka, která se nachází v krvi nemocných organismů. Nyní začali analogicky ke kvašení vína hledat příčiny nemocí v mikroskopických živých organismech.
Na vlně všeobecného nadšení mnozí badatelé rychle přisoudili roli původce určité nemoci prvnímu mikroorganismu nalezenému u postiženého člověka nebo zvířete. Po přirozeném neúspěchu těchto unáhlených a nesprávných závěrů následovala zpětná reakce: zcela seriózní vědci, kteří našli v krvi nemocných charakteristické bakterie, se často báli svá pozorování zveřejnit, aby nebyli zesměšněni jako šarlatáni. Trvalo více než rok, než ve vědě zvítězil rozumný a na důkazech založený přístup k detekci patogenů.
Během výzkumu kvašení vína a studia nemocí bource morušového se Pasteur dostal velmi blízko k tématu, kterému se pak věnoval po zbytek života – medicíně.
V jednom ze svých dopisů adjutantovi Napoleona III. vysvětlil Pasteur své rozhodnutí tím, že vědec má 20-25 let aktivního života, které může věnovat vědecké práci. A proto neměl právo ztrácet ani minutu svého času. Takhle lidé přemýšleli!
Pasteur se ze všech sil snažil odhodit ze sebe břemeno všech vedlejších činností. V roce 1867 sdělil Pasteur Napoleonovi III. ve zprávě, že potřebuje velkou laboratoř pro výzkum infekčních nemocí. Nejprve dostal souhlas, pak mu odmítli dát peníze. Po překonání mnoha překážek se vědci podařilo dosáhnout svého cíle: laboratoř byla postavena. Nemohl ji však využít – vypukla prusko-francouzská válka a on na naléhání svých přátel opustil Paříž.
Při výzkumu antraxu se Pasteur setkal s prací Jennerových následovníků. Jeden z těchto následovníků, Casimir Joseph Davaine, se zapojil do výzkumu antraxu dříve než Pasteur. V roce 1865 byla Davaineova práce o antraxu oceněna Francouzskou akademií věd.
Davaine pokračoval ve výzkumu v 70. letech 19. století, ale nepodařilo se mu správně určit mechanismus přenosu antraxu.
Významnému vědci Robertu Kochovi se to podařilo. V roce 1876 Koch publikoval článek s názvem „Etiologie antraxu“, ve kterém popsal spórovou fázi patogenu antraxu. Koch konkrétně popsal své pokusy s izolací bakterií způsobujících antrax a nalezením mikroskopických spor – tímto způsobem se bakterie uchovaly v nepříznivých podmínkách. Byla to první vědecky uznávaná práce o patogenech způsobujících toto onemocnění.
Pasteur obdivoval Kochovu práci a pokračoval v tomto výzkumu, zdokonalil vše, co souviselo s izolací mikroskopických částic a dělal pokusy na zvířatech.
Koch se k Pasteurovu výzkumu stavěl kriticky. A publikoval negativní recenzi Pasteurova výzkumu antraxu. Poté se mezi oběma významnými vědci rozpoutala ostrá a nepříjemná diskuze, která trvala několik let na stránkách časopisů i ve veřejných projevech.
Ať už však byla vědecká polemika jakkoli vyhrocená, byl to Louis Pasteur, který neměl žádné lékařské ani biologické vzdělání, kdo rozšířil dílčí výzkum neštovic, proti nimž se začalo očkovat dávno před ním, na další nemoci. Pasteur byl jedním ze zakladatelů imunologie, ne-li jejím zakladatelem. A zobecnil objev Jennera (jehož práci s nadšením studoval) a jeho následovníků tím, že nazval to obecné, v co byly přetvořeny jednotlivé objevy Jennera a těch, kteří pokračovali v jeho práci, očkováním.
Jev, na němž byl, je a bude založen vývoj klasické vakcinologie, se někdy nazývá Jennerův-Pasterův zákon. Někdy se tento zákon nazývá jevem, ale to nic nemění na podstatě věci. Celá klasická vakcinologie je založena na jednom základním principu, který spočívá v následujícím.
V případě úspěšné imunitní reakce při prvním vstupu patogenu do těla, pak při opětovném vstupu do těla dochází k vypořádání se s patogenem, který se dostal do těla, rychleji a efektivněji. A patogen nemá čas způsobit patologický infekční proces.
A jak lze uměle dosáhnout úspěšné imunitní odpovědi při prvním vstupu patogenu? Zavedením patogenu v oslabené formě nebo v šetrné dávce. Tělo na to zareaguje – a pak, když patogen skutečně tělo napadne, se s touto novou invazí patogenu rychleji vypořádá. Takto vypadá celá teorie očkování, sice ve zjednodušené, ale pro naše účely dostatečné formě, jinak bychom se utopili v detailech.
Složité postupy, prováděné po staletí s oporou na tento a pouze tento základní princip, to je klasická vakcinologie. Imunologové podrobně studují, co je to úspěšná imunitní odpověď. A vakcinologové zajišťují, aby taková úspěšná imunitní odpověď byla vyvolána uměle pomocí vakcín, tj. malých dávek patogenu. A tvrdí, že poté bude skutečná destruktivní invaze patogenu potlačena imunitou úspěšněji – v souladu s tím, co lze nazvat Jennerovým-Pasteurovým zákonem.
Nabízím divákovi zcela korektní analogii mezi takovým zákonem v klasické vakcinologii a Newtonovými zákony v klasické fyzice. Jennerův-Pasteurův zákon se samozřejmě na rozdíl od Newtonových zákonů neprojevuje vždy jako zákon. V podstatě však tento zákon (nebo jev, jak chcete) hraje v klasické vakcinologii stejnou roli jakou hrají Newtonovy zákony v klasické fyzice.
A právě jsem uvedl formulaci toho, co tvoří podstatu tohoto zákona: první úspěšná reakce na invazi patogenu vede k tomu, že nová invaze je potlačena účinněji, než kdyby k této první úspěšné reakci nedošlo. Tečka.
Nyní provedeme metodologické srovnání mezi tímto základním principem, na němž stojí celé moderní očkování, a Newtonovými zákony. Newtonovy zákony jsou všem známé. Učí se ve škole. Jsou vnímány jako něco zcela neměnného.
Nyní se pokuste na základě těchto zákonů vypočítat i složité mezimolekulární interakce. A nebo interakce mezi atomy a elementárními částicemi. Budete zcela zneuctěni. Nelze to nazvat ani ostudou. Odborníci zvednou ruce a řeknou: „Jé, tihle podivíni se snaží vnutit Newtonovy zákony interakci elementárních částic!“
To je případ základů klasické fyziky.
A jak je to se základem klasické vakcinologie, ať už ho nazýváte jakkoli – Jennerův-Pasteurův zákon, Jennerův-Pasteurův jev, který usnadňuje vlivem první reakce na invazi patogenu to, co se stane při další invazi?
Jde o to, že tento základní zákon či princip, na jehož základě se nyní provádí očkování ve jménu záchrany před zhoubným covidem, je úporně považován za základ vakcinologie, který je více neměnný než Newtonovy klasické zákony pro klasickou fyziku. A ti, kdo dělají z takové zbytečné neměnnosti absolutní dogma, vehementně ignorují vše, co dokazuje, že taková dogmatizace není možná.
Vědci trvají na tom, že při setkání s infekcí mohou některé vakcíny prostřednictvím mechanismu ADE nejen selhat při ochraně organismu, ale naopak vyvolat závažnější průběh onemocnění.
Nositel Nobelovy ceny Michael Levitt označil karanténní přístup k léčbě covidu za středověký. Neplatí to však jen pro karanténu. Platí to i pro očkování. S překvapivou vehemencí se neustále opakuje následující: „Neexistuje žádný bůh kromě vakcíny a Anthony Fauci je jeho prorok“
Ale kdyby šlo jen o Fauciho!
Fanatismus vakcinátorů je zcela srovnatelný s fanatismem karanténařů. A vyvstává zákonitá otázka: je to přirozený fanatismus nebo něco jiného? Nebo je tento fanatismus kombinací tvrdohlavé povýšenosti a jeho majestátu farmakologického zájmu? A do této kombinace se ihned zapojuje rafinovaná zlovolnost horlivců pro editaci genomu s následným uspořádáním světa podle Huxleyho nebo podle představ Velkého inkvizitora.
Poznámka: problematikou editace genomu se S. Kurgiňan zabýval v několika dílech – např. v 12. díle
Co nám nyní říkají o spásném charakteru očkování – ne toho obzvláště zhoubného, které upravuje genom, ale toho obyčejného? Říkají, že: „Neexistuje žádný bůh než zákon zvýšení účinnosti, který hlásá, že organismus, který se vypořádal s malou dávkou patogenu, tedy s vakcínou, se mnohem lépe vypořádá s invazí plnohodnotného patogenu. A my jsme jeho proroci! A všichni ostatní jsou kacíři, disidenti a vůbec divoši.“
Dovolím si politickou metaforu: „Kdo neskáče, je Moskal“ – „Kdo není Jenner, je divoch“.
Lze namítnout, že například v termodynamice neberou v úvahu nové a nové modely perpetuum mobile. Správně. Ale moje metafora s klasickou kvantovou mechanikou je také platná, ne?
Navíc skutečné odchylky od termodynamických zákonů, které umožňují vytvořit perpetuum mobile, nejsou v experimentech zaznamenány. Skutečné odchylky od Jennerova-Pasteurova zákona však zaznamenány jsou. A právě na tom – na obcházení toho, co budu nazývat Jennerovým-Pasteurovým zákonem (je to naprosto oprávněné, ale pokud se to někomu nelíbí, nazvěte ho jevem nebo principem druhé reakce) – je založen neúspěch tolika očkování.
Opakuji: neexistuje jediný experiment, který by prokázal, že existují odchylky od termodynamických zákonů, což znamená, že perpetuum mobile není možné. Ale co se týče experimentů, že právě tento princip druhé odpovědi nefunguje, to říci nelze. Protože těchto experimentů je hodně. Proč tedy nepřehodnotit základ klasické vakcinologie, tzv. princip druhé reakce?
O jakých experimentech mluvím? Prosím.
Experimentálně bylo prokázáno, že očkování je neúčinné proti HIV, neúčinné proti horečce dengue, neúčinné proti jednomu typu meningitidy B... Mohl bych pokračovat ve výčtu nejzávažnějších nemocí, které očkování zjevně nepodléhají, a naopak, jejich výskyt se zvyšuje, když se proti nim očkuje. Tady je experimentální materiál! Nyní přehodnoťte klasickou budovu!
Neuvádím zde své názory z oblasti medicíny a vakcinologie. Nemohu mít své názory v oblasti medicíny a vakcinologie. Mám příliš velký respekt k profesionálům. Nepředkládám své vlastní názory, ale historii problematiky klasické vakcinologie – principu druhé reakce – tak, jak se vyvíjela v rámci velké medicíny.
Kdo jako první začal dávat dohromady seriózní vědecký teoretický základ pro selhání některých očkování a tvrdil, že Jennerův-Pasteurův zákon (alias Jennerův-Pasteurův jev, princip druhé reakce a tak dále) není absolutní? A tedy, že vedle klasické vakcinologie je třeba vytvořit vakcinologii, která tuto neabsolutnost zohlední. Kdo byl na této trnité cestě první?
Thomas Francis Jr., který v roce 1947 publikoval v časopise American Journal of Public Health and the Nation’s Health článek s názvem „Zkušenosti z vakcinace proti chřipce na jaře 1947. Předběžná zpráva“.
Vše začalo velmi skromně, jako v případě Jennera, který se řídil zásadou: „Sleduji dojičky už dvacet let, ale nikdy se neodvrátím od sledování a hromadění informací, výběru, třídění a ověřování. Protože jinak jsem podvodník, ne vědec.“
Tedy Jenner zkoumal jednu věc, Thomas Francis Jr. zkoumal jinou. A právě tam začaly problémy s budováním klasického očkování, stejně jako ve fyzice začaly problémy v souvislosti se skromnými Michelsonovými pokusy.
Kdo je Thomas Francis Jr. který je oprávněně považován za prvního z významných vědců, kteří svými studiemi prokázali, že základní tvrzení, na němž je založena klasická vakcinologie (alias Jennerův-Pasterův zákon, alias fenomén zvýšení účinnosti sekundární imunitní odpovědi), není, když to řeknu mírně, absolutní?
Často dochází k omylu a tvrdí se, že existuje také vakcinolog Thomas Francis – Sr. Žádný takový vakcinolog však neexistuje. Otec Thomase Francise mladšího byl ocelářský dělník a pastor na částečný úvazek. Sám Francis junior nešel v otcových stopách, ale projevil mimořádné schopnosti a podařilo se mu získat lékařský titul přímo na samotné Yaleově univerzitě. K tomu došlo v roce 1925. Poté se mladý vědec připojil k elitnímu výzkumnému týmu, který se v Rockefellerově institutu věnoval vývoji vakcíny proti bakteriálnímu zápalu plic.
Brzy Thomas Francis Jr. změnil zaměření a zapojil se do výzkumu chřipky.
V letech 1938 až 1941 vědec působil na lékařské fakultě Newyorské univerzity.
V roce 1941 přešel na Fakultu veřejného zdraví Michiganské univerzity a téměř současně byl jmenován ředitelem Komise pro chřipku při Epidemiologické radě armády USA. Chřipka představovala vážný problém. Thomas Francis Jr. si vedl výborně v boji s chřipkou, která představovala pro americkou armádu velmi vážný problém.
Pokud jde o jeho působení na Fakultě veřejného zdraví Michiganské univerzity, Thomas Francis Jr. na této škole založil velmi rozsáhlou efektivní virovou laboratoř a oddělení epidemiologie. Jonas Salk, kterého Thomas Francis začal zaštiťovat, tam přišel pokračovat v postgraduálním studiu. Práce Jonase Salka v Michiganu vedla k vytvoření vakcíny proti dětské obrně.
Thomas Francis Jr. postupně získává národní i mezinárodní proslulost. Přitom nepolevuje, ale naopak zrychleným tempem rozvíjí své schopnosti. Již jako uznávaný vědec-vakcinolog zapůsobí na své kolegy tím, že začne pracovat také na katedře pediatrie Michiganské univerzity.
V letech 1953 až 1955 zkoumá Thomas Francis Jr. možnosti vakcíny proti dětské obrně, kterou vyvinul jeho student Salk. Zároveň je velmi náročný, provádí rozsáhlé studie a ve výsledku dává vakcíně vysoké hodnocení.
V roce 1955 navštěvuje Thomas Francis Jr. Japonsko jménem americké vládní komise pro atomovou bombu. Jeho úkolem je zkoumat proces vývoje patologií způsobených bombardováním Hirošimy a Nagasaki.
Následně provedl výzkum, který významně přispěl k pochopení dynamiky patologických stavů děděných v populaci.
Co tedy řekl Thomas Francis Jr., který zasvětil svůj život očkování a výzkumu vakcín, o neabsolutnosti zákona, který je základem celého klasického očkování? Co měl muž s takovým životopisem, takovými zásluhami a takovým postavením říct?
Thomas Francis Jr. ve svém článku z roku 1947, od něhož se obvykle datuje vědecká problematizace základů klasického očkování, uvádí:
„Laboratorní testy ukázaly, že titr protilátek proti novému kmeni chřipky v roce 1947 byl u očkovaných i neočkovaných osob přibližně stejný. Z tohoto důvodu byl počet případů v podstatě stejný u očkovaných i neočkovaných osob.
Vzhledem k tomu, že titr protilátek proti kmenům viru obsaženým ve vakcíně byl u očkovaných osob, které onemocněly, vysoký, zdá se bohužel, že neúčinnost vakcíny v prevenci chřipky v tomto případě nesouvisela s délkou intervalu mezi očkováním a propuknutím onemocnění.
Všechny údaje ukazují na možnost, že odchylka antigenu viru by měla být považována za významný faktor. To bylo prokázáno při pokusech s fretčím sérem.“
Thomas Francis Jr. se ve svém prvním článku (který napsal společně s dalšími vědci) chová velmi jemně a v žádném případě se nesnaží jedním šmahem podkopat základy klasické teorie očkování. Říká pouze, že očkovaní pacienti onemocněli chřipkou stejně často jako ti, kteří očkováni nebyli. A že je to podle něj spojeno s něčím, čemu se říká antigenní odchylka. Jinými slovy s tím, že tento antigen alias virus chřipky změnil svůj epitop natolik, že paratop vytvořený vakcínou je v boji proti nemoci neúčinný.
Thomas Francis Jr. tedy zprvu ještě v žádném případě nechce narušovat význam celé klasické teorie očkování. Přesněji řečeno, narušuje její význam zpočátku velmi skromně, aniž by překračoval rámec jednotlivých informací, což je vždy čest vědce, takto se chovat. Jako by řekl, „já jsem odhalil v dílčím případě neúčinnost očkování, informuji o tom a to je vše. Pokud chcete dojít k závěru, že s klasickou teorií očkování není vše v pořádku, udělejte to. Ale to už je vaše věc.“
Takto se chová Thomas Francis Jr. v roce 1947.
Uplynulo třináct let (stále více se přibližujeme k současnosti).
V roce 1960 Thomas Francis Jr. publikoval v časopise Proceedings of the American Philosophical Society článek s názvem „O doktríně prvního antigenního hříchu“. To je ale lékařský název, co? To už vypadá na tvrzení, které je dalekosáhlé.
Thomas Francis Jr. je v době vydání této publikace zasloužilým profesorem epidemiologie Henryho Sewella, vedoucím katedry epidemiologie na Fakultě veřejného zdraví a profesorem na oddělení pediatrie a infekčních nemocí na Lékařské fakultě Michiganské univerzity.
Nechci svou studii zatěžovat zbytečnými podrobnostmi a žádám vás, abyste mi věřili, že všechny tyto příspěvky dohromady ukazují, že Thomas Francis Jr. je v této chvíli vysoce uznávaným západním vědcem z nejvyšší vědecké ligy. Svědčí o tom i skutečnost, že jeho články vycházejí ve Sborníku americké filozofické společnosti. Takže nějaké řeči ve smyslu „Vy nám podsouváte nějakého polokonspirátora, diletanta, který neznámo kde cosi vydal“, neobstojí před kritikou. A já bych o tom nemluvil, kdybych neměl možnost položit na stůl tento obrázek – obrázek nejvyššího statusu a kompetence západního vědce. Jinak budou tvrdit, že to všechno jsou machinace komunistů, putinovců nebo nevím koho ještě… temných sil.
V tomto článku vědec uvádí následující:
„V dětském věku se protilátky vytvářejí především v důsledku imunitní reakce na dominantní antigen viru, který způsobuje první v životě chřipkovou infekci typu „A“. Jak skupina [lidí] stárne, nakazí se dalšími infekcemi a získá protilátky proti dalším rodinám viru. Ohromujícím detailem však je, že protilátky, které se v těle vytvoří jako první, charakterizují tuto skupinu lidí po celý život.“
To už je plnohodnotný útok na základy klasické imunologie.
V článku se dále píše: „Mechanismy tvorby protilátek jsou silně podmíněny prvním podnětem (v originále first stimulus. – pozn. S. K.). Následná infekce kmeny stejného typu tak úspěšně umožňuje původním protilátkám udržet nejvyšší úroveň (těchto protilátek. -pozn. S.K.) kdykoli v životě této skupiny lidí. Otisk vytvořený první virovou infekcí řídí od této doby humorální imunitní odpověď. Nazvali jsme to doktrínou prvotního antigenního hříchu„.
V anglickém textu tohoto úryvku z článku, stejně jako v jeho záhlaví, se tato doktrína nazývá Doctrine of Original Antigenic Sin. Original = prvotní. Sin = hřích.
Byl zaveden termín OAS – prvotní antigenní hřích – který se stal základem celé neklasické teorie očkování, která stojí proti klasické teorii. A na klasickou teorii je od této chvíle možné se plně spolehnout jen když je člověk představitelem dřímající ortodoxie.
Rozluštění termínu OAS – prvotní antigenní hřích – je zcela zřejmé. Spočívá v tom, že pokud onemocníte nebo jste byli proti něčemu očkováni, vzpomínka na tuto nemoc nebo očkování převáží nad realitou. Tělo nebude reagovat podle skutečnosti, ale podle první vzpomínky. Jedná se o prvotní antigenní hřích.
Poprvé bylo také řečeno, že protilátky, které mají schopnost rozpoznat antigen prezentovaný vakcínou, mohou fungovat hůře než protilátky vytvořené imunitním systémem, který nebyl očkován. A pak, i když budete křičet, že máte „přehršel“ těchto protilátek, onemocníte vy, a ne člověk, který je nemá. Doslova se tedy říká: imunitní systém získává v důsledku očkování mimo jiné určitý defekt.
Ale pokud je tento defekt velký, pak vakcíny přinejmenším nejsou bezchybné. Vytvářejí podmíněnost vzpomínkou na očkování – tímto prvotním antigenním hříchem.
To nebylo řečeno jménem odpůrců očkování, kterých je mnoho (někteří z nich to myslí upřímně, ale nejsou si příliš vědomi toho, proti čemu bojují, a někteří z nich jsou značně zaujatí, byly zkoumány takové případy zaujatosti). To vše bylo řečeno jménem poměrně renomovaných vakcinátorů, kteří zjistili některá fakta a nepovažovali za možné obětovat zjištěná fakta ve prospěch určité, v tomto případě fakty vyvrácené, klasické očkovací teorie.
To byl však jen začátek porážky všemocnosti klasické očkovací teorie.
O čtyři roky později další autoritativní západní odborník na vakcíny – Dr. Royle Anthony Hawkes – učinil koncept protilátkově závislého zesílení infekce, zkráceně ADE (antibody dependent enhancement), obecně přijímaným.
Přemýšlejte o tom! V roce 1964 známý západní vědec tvrdí, že protilátky mohou zesilovat infekci, existuje na protilátkách závislá amplifikace, ADE. V roce 1964, jak vidíte, už bylo řečeno: mohou infekci posílit, ne oslabit!
To vše se samozřejmě neděje vždy.
Dr. Hawkes, jako každý vědec, uvádí konkrétní příklady. Rozebírá podmínky, za kterých může dojít k tzv. suboptimální protilátkové odpovědi. Trvá na tom, že tato reakce může infekci a nemoc spíše zhoršit než chránit organismus.
Protože se jedná o velmi riskantní tvrzení, musím stručně informovat o regáliích vědce, který zavedl termín, zlověstný pro klasickou teorii očkování, respektive pro všemocnost klasické teorie očkování, „amplifikace infekce závislá na protilátkách“.
Dr. Hawkes je známý svými publikacemi v oblasti lékařské virologie. Pracoval v uznávané virologické laboratoři australského Zemědělského institutu Elizabeth MacArthurové v úzké spolupráci s dalšími renomovanými virology. Jako například s Dr. Peterem Kirklandem.
Podle záznamů má Hawkes za sebou virologickou praxi v nemocnici Prince Henryho. A také pedagogickou kariéru v oboru virologie.
Hawkes vyučoval na uznávaných vysokých školách, jako je Univerzita Nového Jižního Walesu.
Hawkes se úspěšně věnoval jak konvenční lékařské virologii, tak veterinární virologii. Publikoval řadu kapitol v učebnicích virologie.
Takže všechny řeči o tom, že je to nějaký podivný chlápek, který říká nesmysly, jsou opět neopodstatněné. Není to „nějaký chlápek“, vy arogantní fanatici všemocnosti klasického očkování, to vy jste stagnující ortodoxové, kteří se ve svém vývoji a kompetenci zastavili v první polovině XX. století.
Vše, co jsem uvedl (a nechci tento pořad zatěžovat podrobnostmi), stačí k tomu, abych konstatoval, že původcem tak nebezpečného termínu není někdo, kdo si udělal skandální kariéru na diskreditaci klasické teorie očkování. Hawkes je však jen jedním z těch, kteří se zabývají studiem amplifikace infekce závislé na protilátkách.
Na tomto poli pracuje již šest desetiletí mnoho lidí.
Objektivní studie ukázaly, že pokud se virus naváže na ty protilátky, které jsou označovány jako suboptimálně neutralizující nebo neneutralizující, může tato vazba způsobit, že virus pronikne až do imunitních buněk infikovaného organismu, tj. dojde ke kvalitativně drastickému zesílení aktivity viru.
A jestliže za normálních okolností způsobuje komplex virus-protilátka degradaci viru, pak v případě ADE (tj. na protilátkách závislé amplifikace infekce) může tento komplex způsobit replikaci, tj. rozmnožování viru, ale nikoli jeho degradaci. A proniknutí do „svatyně svatých“.
Pak začnou odumírat imunitní buňky, které virus tak trochu oklame. Virus není hloupý a také hraje hru.
Vědci tomu podvodu říkají využití protilátek v podobě trojského koně. To vše je prostudováno a známo. Není to známo našim stagnujícím ortodoxům, kteří s vážnou tváří tvrdí, že všichni ostatní jsou divoši a oni jsou držiteli absolutní pravdy.
Tento podvod prováděný virem se tedy nazývá využitím protilátek v podobě trojského koně. Takový podvod byl podrobně prozkoumán. Vědci trvají na tom, že při setkání s infekcí mohou některé vakcíny přes mechanismus ADE nejen organismus nechránit, ale naopak mohou vyvolat těžší průběh onemocnění a případně i přechod některých nemocí v jiné, nebezpečnější.
V roce 1964 to Hawkes poprvé zjistil na příkladu některých virů.
Na přelomu 60. a 70. let 20. století objevili to samé další vědci u viru horečky dengue, velmi závažného a nebezpečného onemocnění.
Bylo prokázáno, že opětovná infekce stejnou horečkou v její mírně pozměněné modifikaci může vyvolat spíše závažnější než mírnější průběh onemocnění.
Vyvstala otázka, zda lze vůbec vyvinout bezpečnou vakcínu proti viru horečky dengue. Tedy zda je to vůbec aspoň teoreticky možné.
Francouzská společnost Sanofi Pasteur nechtěla zabřednout do teoretických problémů, a proto se rozhodla být odvážná a pokusit se vytvořit v praxi hledanou vakcínu proti horečce dengue. Tato vakcína dostala název Dengvaxia.
Vakcína se začala podávat. Po aplikaci se začala rozvíjet závažná sekundární infekce, kterou vědci přičítali právě na protilátkách závislému zesílení infekce. Vědci začali tuto závažnou sekundární infekci zkoumat a zjistili, že je způsobena právě ADE, tj. na protilátkách závislým zesílením infekce.
V asijsko-pacifické oblasti, kde bylo během klinické studie očkováno více než 10 000 dětí, statistiky ukázaly, že neočkované děti měly průběh onemocnění lehčí než děti očkované.
A teď si představte: žijete v tomto regionu a vyskytuje se zde horečka dengue. Jedná se o velmi nebezpečné, závažné a rozsáhlé onemocnění. Začnete se chlubit, že vám vakcínu píchla sama společnost Sanofi Pasteur a vy máte protilátky. A pak se ukáže, že máte na protilátkách závislé zesílení infekce. U vašich dětí. Přičemž obrovské.
V dubnu 2016 zahájilo filipínské ministerstvo zdravotnictví program hromadného očkování právě touto dengvaxií. V plánu bylo očkování 1 milionu dětí. Očkování bylo zastaveno na konci roku 2017, kdy již bylo očkováno 830 000 dětí, protože výsledky očkování byly mimořádně alarmující právě z hlediska zjevné přítomnosti stejného na protilátkách závislého zesílení infekce.
V září 2018 sdělil filipínský náměstek ministra zdravotnictví Enrique Domingo novinářům, že 130 očkovaných dětí zemřelo na různé komplikace, přičemž 19 z nich mělo horečku dengue.
Zároveň v září 2018 Světová zdravotnická organizace zveřejnila memorandum, v němž vyjádřila svůj postoj k vakcíně Dengvaxia. V memorandu se jasně uvádí, že „živá oslabená vakcína proti horečce dengue je účinná a bezpečná pro osoby, které byly v minulosti infikovány virem dengue. Přináší však zvýšené riziko závažné horečky dengue u osob, které se poprvé po očkování nakazí přirozenou infekcí dengue.“
Přečtu to ještě jednou, pomalu: „Živá oslabená vakcína proti horečce dengue je účinná a bezpečná pro osoby, které již dříve prodělaly infekci virem dengue. Přináší však zvýšené riziko závažné horečky dengue u osob, které se poprvé po očkování nakazí přirozenou infekcí dengue.“
Rozumíte tomu, co se tu říká?
Později bylo zjištěno, že k amplifikaci infekce závislé na protilátkách může docházet u velmi široké škály onemocnění. Máme zde virus Ebola, virus Coxsackie, viry chřipky typu A atd.
Má to nějaký vztah ke koronaviru? Ano, rozhodně. Samotná ADE je však pouze zvláštním případem rozšířeného respiračního onemocnění (ERD). A zde máme již co do činění nejen s protilátkami posilujícími infekci, ale také s cytokinovými kaskádami, o nichž se již široce diskutovalo, a s různými typy imunopatologií. Imunopatologií! Covid může být velmi nebezpečná chřipka, mnohem závažnější než běžná chřipka, ale můžete tuto závažnost porovnat s imunopatologií?
Je důležité si uvědomit, že viry mohou být pohlcovány imunitními buňkami takovým způsobem, že se v důsledku tohoto pohlcování virové onemocnění zhorší. Zeptejte se nějakého magicky smýšlejícího člověka:
„Proč jste tak rádi, že máte hodně protilátek?“.
Odpoví: „Protože imunitní buňky pohlcují viry.“
„A víte, jak je pohlcují? Víte, že tyto imunitní buňky mohou pohlcovat viry takovým způsobem, že se ve výsledku virové onemocnění zhorší? To nevíte? Je to známo už 60 let!“
Možnostmi takového zesílení v případě očkování proti koronaviru se zabýval mimo jiné profesor Roberto Bruzzoni z Hongkongské univerzity.
Bruzzoni ve své práci upozorňuje na různé amplifikace infekce závislé na protilátkách, ke kterým dochází v případě práce s koronaviry. Kanadští vědci již počátkem roku 2000 prokázali, že fretky očkované proti předchozím koronavirům, které se po očkování koronaviry nakazí, dostanou v důsledku toho extrémně těžkou hepatitidu.
Nepovažuji za nutné uvádět všechny případy ADE (zesílení infekce v závislosti na protilátkách), které vědci doposud zdokumentovali. A dokonce i všechny případy ADE v oblasti koronavirů. Takových případů je příliš mnoho.
Zdá se mi důležitější věnovat pozornost teoretické stránce problému. Navíc řeč je o teoretické stránce, která má zřejmý praktický význam.
Pokud jsou na virus navázány protilátky, mohou tyto protilátky buď virus neutralizovat nebo usnadnit jeho průnik do imunitních buněk. Pokud k tomu dojde, virus není zničen. Pak má šanci se rozmnožit v samotném imunitním systému. Proniká do imunitního systému, víte?
Tím, že tam pronikne, se nejen rychleji množí, ale také narušuje normální fungování samotného imunitního systému a způsobuje mimo jiné masivní zánětlivý cytokinový signál, tj. cytokinovou bouři. Je ale otázka, co může ještě způsobit!
Pokud už vstoupil do komplikovaného vztahu s imunitním systémem, může způsobit všelicos. Právě zde začíná zesilování v závislosti na protilátkách nebezpečně korelovat s tím, co se nazývá doktrína prvotního antigenního hříchu nebo antigenní imprinting. Imprinting je první „vtisknutí“, které řídí veškeré další chování.
O tom jsme již mluvili, ale teprve po zhodnocení fenoménu ADE můžeme konečně prohlásit, že organismus má sklon využívat imunologickou paměť. Tento sklon vede k tvorbě protilátek vhodných k boji proti viru, se kterým se imunitní systém předtím setkal. Imunitní systém má tendenci zvýšit produkci již vytvořených protilátek, místo aby vytvořil protilátky, které nejlépe vyhovují novému antigenu.
Virus se nejen vyhne imunitnímu úderu, ale využije ho k posílení svých možností. K tomu dochází v případě nejrůznějších onemocnění. Zvláště důležité je však to, co se děje s protilátkami vyvolanými během infekce virem imunodeficience. Zde se jedná o zvláštní formu prvotního antigenního hříchu. Tato forma se nazývá „zmrazení repertoáru.„
Protože dříve aktivované antigenně specifické protilátky a B-buňky jsou početnější než jejich naivní protějšky a tato četnost se očkováním zvyšuje, vytlačují naivní záchranné protějšky, brání těmto protějškům v co nejúčinnějším působení, a tím usnadňují prokluzování viru a hromadění jeho aktivity.
Vzhledem k tomu, že koronaviry obecně, a SARS-CoV-2 zvláště, mají zjevně imunodeficitní složky, vzniká mimořádně nebezpečná situace.
Lze si ji také představit na úrovni celého systému.
Pojďme se podívat, k čemu vede změna schématu interakce mezi imunitou a virem v případě imunodeficitu.
Pokud neexistuje imunitní deficit, imunita jako samostatný subsystém, který je zdravý, zasahuje virus jako objekt, který nevstupuje do této imunity.
A pokud se vyskytne imunodeficit, virus a imunitní systém se začnou proplétat. A co se stane, když v tomto případě začneme stimulovat tvorbu protilátek pomocí vakcín? Jakých protilátek? Již vadných? Vždyť stimulujeme nemocný, nikoli zdravý systém. A co z toho vznikne? Bude produkovat defektní protilátky. A ty jsou přizpůsobeny k tomu, aby se virus dostal do imunitního systému a onemocnění se zhoršilo.
A pokud je působení viru imunodeficitní povahy, bude imunitní systém pracovat v režimu, kdy napadá nepřítele, který způsobuje jeho útok a který se jeví imunitnímu systému jako vnější nepřítel, a zároveň pracuje proti imunitnímu systému jako vnitřní nepřítel.
Celá tato problematika byla a je hodnocena vysoce uznávanými západními imunology. A diskuse o tom se v průběhu let jen zintenzivnily.
V roce 2015 se Wilfred Ndifon, profesor teoretické biologie na Princetonské univerzitě, Morganově státní univerzitě a dalších renomovaných organizacích, ujal úkolu shrnutí stavu této problematiky.
Wilfred Ndifon podrobně informuje čtenáře o četných studiích tzv. prvotního antigenního hříchu. Jedná se o studie, které provedli renomovaní vědci a které byly publikovány v renomovaných odborných publikacích.
Na čem trvají autoři těchto publikací, renomovaní vědci, kteří se zasloužili o boj s infekčními chorobami?
Předpokládejme, že organismus je napaden nepřátelským antigenem. A že odpovědí na tento útok je obranná reakce adaptivní imunity.
Takovým prvním útokem může být očkování proti určité nemoci provedené vnesením určité dávky nepřátelského antigenu do organismu.
Předpokládejme, že se organismus následně setká s tzv. zkříženým antigenem. Tedy s antigenem jiného původu, který má však velmi podobnou strukturu jako první antigen, proti němuž se organismus začal bránit.
A že toto setkání není způsobeno očkováním, ale skutečnou invazí infekčního onemocnění, které má ve vztahu k očkování tzv. zkříženou antigenní strukturu.
Co se stane potom?
Pak, jak ukazuje řada autorů, invaze zkříženého antigenu podnítí obrannou reakci organismu proti prvnímu antigenu, který má podobnou strukturu jako druhý útočící antigen.
To znamená, že skutečný nepřítel (tedy druhý zkřížený antigen) podnítí reakci proti prvnímu nepříteli (tedy antigenu zavedenému během očkování).
Ochranná reakce proti skutečnému nepříteli však bude oslabena.
V tuto chvíli lze považovat za prokázané, že i běžné chřipkové vakcíny se Jennerovým-Pasteurovým zákonem řídí jen částečně. A z velké části tomuto zákonu unikají. Tento únik se nazývá prvotní antigenní hřích, slepá skvrna vakcíny nebo antigenní imprinting. A to vše není výmysl konspiračních teoretiků, ale jakási obdoba kvantově-mechanických úniků z absolutnosti Newtonových zákonů. Těch zákonů, bez nichž je fyzika nemožná, ale které platí jen v určitých mezích.
Imunitní systém tak může při opakovaném kontaktu s patogenem nebo vakcínou ignorovat rozdíly mezi starou a novou verzí epitopu. To je skutečně situace, kdy radar nesprávně identifikuje objekt, který mu předkládá známé vlastnosti k identifikaci a skrývá jeho nové, zvláště nebezpečné vlastnosti.
V tomto případě na nebezpečný objekt reagují jako první B-buňky paměti, které si zapamatovaly předchozí objekt.
Tyto buňky se pak podle potřeby diferencují a vytvářejí protilátky, které však nemoc nemohou účinně potlačit.
Zároveň tyto buňky paralyzují naivní imunitní buňky, které by mohly tělo zachránit.
Tímto způsobem vytvoří slepou skvrnu imunitního systému. Tato reakce na výzvu nemoci se nazývá zmrazený repertoár a je nejnebezpečnější v případě imunodeficitních onemocnění.
Velikost slepé skvrny imunitního systému určuje schopnost tohoto systému pokládat přání za realitu. To znamená chybovat s neblahými důsledky pro tělo.
Očkování může tyto chyby zmírnit. Nestává se to vždy, ale poměrně často. Zvláště nebezpečné jsou případy, kdy k takovýmto chybám způsobeným očkováním dochází při pokusech zaměřit se pomocí vakcín na imunodeficitní nemoci. Nebo na nemoci, které obsahují imunodeficitní složky. Jednou z takových nemocí je covid-19.
Otevírám sborník Národní akademie věd USA, který má super renomé pro celý svět a zejména pro naše „zápaďáky“, a nacházím v něm článek uznávaných imunologů:
– Chin-Hyun Kima z oddělení mikrobiologie a imunologie, Centra vakcín na Univerzitě Emoryho, která se nachází v Atlantě ve státě Georgia, jedné z nejstarších univerzit ve Spojených státech;
– Williama Davise z oddělení imunologie a patogeneze v Národním centru imunizace a respiračních nemocí, které se rovněž nachází v Atlantě a je součástí systému Centra pro kontrolu a prevenci nemocí;
– Suryaprakash Sambhara, který pracuje ve stejné instituci jako William Davis;
– Joshi Jacob, který pracuje na stejné Emoryho Univerzitě, kde působí Chin Hyun Kim.
Seznámím vás s článkem s názvem „Strategie pro zmírnění počáteční antigenní reakce na chřipkové viry“. Článek byl předložen k recenzi 4. listopadu 2009. Editoval ho Leonard Herzenberg ze Stanfordovy univerzity a schválen byl 10. července 2012.
V anotaci článku se mluví o prvotním antigenním hříchu, nazývaném také antigenní imprinting. O takovém hříchu se říká následující: „Primární antigenní hřích je jev, při kterém postupná interakce blízce příbuzných variant chřipkového viru snižuje protilátkovou odpověď na nové antigenní determinanty…“
Autoři uvádějí, že jejich předchůdci (Thomas Francis Jr., kterého jsem již zmínil, a další) zjistili, že postupné působení virových variant způsobuje preferovanou odpověď protilátek na kmen viru, se kterým se setkali v minulosti. To znamená, že proniká nový kmen a převládá reakce na minulý kmen. Tedy na to, co si B-lymfocyty pamatují.
Autoři dále konstatují, že tato převaha minulosti nad přítomností spíše oslabuje než posiluje reakci na přítomnost. A že v posledních pěti desetiletích byl prvotní antigenní hřích pozorován jak u lidí, tak u jiných savců (např. myší, fretek a králíků).
A dále, hlavní bod (opět cituji):
„Tento jev může být znepokojivý v souvislosti s imunitní odpovědí člověka na programy očkování proti chřipce. Proto je třeba vyvinout strategie k překonání prvotního antigenního hříchu.“
O čem zde američtí výzkumníci hovoří?
O tom, že očkování jako takové v případě nového kmene chřipky posílí reakci na kmen, který si tělo zapamatovalo v důsledku očkování.
A zde je článek převzatý z časopisu Human Vaccines and Immunotherapeuitics (Lidské vakcíny a imunoterapeutické preparáty), který aktivně podporuje očkování, nehaní ho. Tento časopis je v západních vědeckých kruzích velmi uznávaný. V roce 2013 zveřejnil článek s názvem „O výhodách hříchu“.
Autoři článku jsou uznávaní imunologové, kteří jsou velmi opatrní, pokud jde o zachování vědecké vážnosti v jejím západním chápání:
– Matthew Parsons
– Sybille Muellerová
– Heinz Kohler
– Michael Grant
– Nicole Bernardová.
V článku se píše:
„Protilátky indukované během infekcí virem imunodeficience podléhají jedné z forem prvotního antigenního hříchu nazývaného „zmrazení repertoáru“.
Autoři dále uvádějí, že toto zmrazení repertoáru spočívá v tom, že B-lymfocyty a další složky imunitní odpovědi indukované proti prvním virovým variantám, jsou schopny soutěžit o roli ničitele antigenů s tzv. naivními B-lymfocyty.
Autoři uvádějí, že vzhledem k tomu, že B-buňky aktivované dříve antigenem jsou početnější než jejich naivní protějšky (a tato početnost se zvyšuje očkováním), mají tyto aktivované B-buňky převahu oproti naivním B-buňkám. Proto jsou to právě aktivované buňky, které mohou získat převahu v proliferaci spuštěné po rozpoznání antigenu, tj. v rozmnožení buněk vybraných jako žádoucí, aby působily proti antigenu.
Vybrané buňky se začnou horečně dělit. A zároveň se mění. Zrychleně. Tato modifikace se nazývá somatická hypermutace.
Na tomto základě, jak autoři uvádějí, dochází ke zrání tzv. afinity protilátek, tj. pevnosti vazby aktivních center protilátkových molekul se samotnými determinanty antigenu, na které mají tato tělíska vést úder.
Afinita, tj. pevnost vazby mezi bojovníkem bojujícím proti nepříteli (tj. protilátka) a nepřítelem (tj. antigen), závisí na tzv. komplementaritě. To je prostorová doplňkovost právě těchto makromolekul, které jsou určeny k vzájemnému boji. Čím vyšší je komplementarita, tím vyšší je afinita. A naopak.
Co se tedy podle autorů děje s touto komplementaritou a afinitou? Tedy vzájemnou přitažlivostí mezi nepřátelským antigenem a jeho ničitelem-protilátkou?
Dochází k tomu, že B-lymfocytům, které nejsou připoutány k vozu svých předchozích zkušeností s antigeny (očkovacími nebo jinými), a mohou tedy vytvářet nové protilátky, je znemožněna nebo snížena jejich schopnost aktivovat se a vytvářet takové protilátky při zachraňování těla před nemocí. Tento zachránce je buď zcela potlačen nebo jsou sníženy jeho možnosti.
A to podle autorů usnadňuje únik viru.
Opět platí, že tito autoři, stejně jako všichni ostatní výzkumníci zabývající se zmrazením repertoáru (antigenním imprintingem), slepou skvrnou a dalšími paradoxy, které přinejmenším komplikují vše, co se týká možností očkování – se nechtějí vzdát očkování, ale přemýšlejí o tom, jak tuto komplikaci využít. A zároveň uvádějí, že zmrazení repertoáru a vše ostatní zatím vytváří pro očkování velmi vážné problémy. Včetně očkování proti HIV, a nejen to.
Na závěr by to chtělo se zabýval otázkou, jestli má být očkování považováno za hlavní a komplexní léčbu infekčních onemocnění?
Zopakuji, že očkování bylo za takovou metodu považováno již před více než 100 lety. Proč se ho ale drží teď?
Především proto, že je to strašně pohodlné. Obří farmaceutický průmysl se naučil vyrábět vakcíny. Rozhodně nechce tuto výrobu zastavit kvůli novým vědeckým objevům. Chce jedno – zlepšit způsob výroby vakcín. Farmaceutický průmysl je strašně netečný. Děsí se i myšlenky na to, že by bylo nutné se očkování vzdát, byť i jen částečně. A zabývat se výrobou úplně jiných léků. A jak dlouho je budou zkoumat?
To je velmi důležitá okolnost, kvůli které se farmaceutický průmysl a s ním pevně spjatí vědci (a vědci jsou s ním dnes spjatí více než kdykoli předtím) nechtějí vzdát jízdy po kolejích, které vedou do propasti nebo nikam. Protože jízda po starých kolejích je pro lokomotivu, která nemá schopnost vytvářet nové koleje, velmi výhodná a žádoucí. Lokomotiva přece není pokladač kolejí. A obecně není známo, kdo je schopen tyto nové koleje na neprobádané panenské půdě lidského poznání v dnešní době vyrobit a položit.
Moderní svět je obludně setrvačný.
Pro některé je tato setrvačnost jistě způsobem, jak dostat lidstvo do stanice Absolutní zlo. Ale těch, pro které je setrvačnost způsobem řešení takového strategického úkolu, není nikdy většina. Svůj úkol mohou řešit pouze se spekulacemi o dalších motivech zachování setrvačnosti, motivech, které jsou vlastní byznysu, byrokracii, vědcům, kteří se stali privilegovanými otroky byznysu a byrokracie, a veřejnému mínění.
Moderní svět je, co se týče strategie, obludně prosycen setrvačností. Zároveň se pyšní svou taktickou pohyblivostí.
A v základu této setrvačnosti leží samozřejmě samotná připravenost, samotný souhlas moderního člověka podobat se divochovi, postavit se s ním na roveň ve smyslu poslušnosti vůči novým šamanům, parazitujícím na jeho lenosti, netečnosti a strachu z pochopení toho, co by mohlo narušit jeho klid.
Bojí se člověk, že bude narušen jeho klid? Bojí.
Bojí se něco chápat, protože by to mohlo narušit jeho klid? Bojí.
Je netečný a není zvyklý hýbat svými mozkovými závity? Není zvyklý.
Pak se stává otrokem nových šamanů, kteří na tom všem budou parazitovat!
Pokud se takový běžný představitel moderní civilizace bude i nadále podobat představitelům divokých kmenů a bude třást nikoli skalpy a amulety, ale protilátkami, které se stávají stejnou prestižní záležitostí jako auta nebo chaty, je kolaps civilizace nevyhnutelný.
Úkolem člověka však není vzít takový kolaps na vědomí, ale pracovat na překonání příčin, které k němu vedou. A žádný odkaz na sílu setrvačnosti nezbavuje odpovědnosti za takovou práci na překonání příčin tohoto kolapsu. Kdyby totiž tuto práci neprováděli nepřetržitě po tisíciletí lidé, kteří byli v nejlepším případě haněni a zavrhováni, lidstvo by se už dávno ocitlo na stanici „Absolutního zla“.
Na závěr svých vědeckých a analytických úvah bych rád řekl následující.
Za sovětské éry jsem často musel cestovat na dlouho do odlehlých míst kvůli tzv. práci v terénu. Očkování proti encefalitidě bylo v podstatě povinné a já jsem ho absolvoval. Protože jsem chápal jak nebezpečí encefalitidy, tak účinnost očkování.
Proto kategoricky odmítám mluvit o škodlivosti očkování jako takového. Ano, očkování s sebou nese taková či onaká rizika. Jakékoli očkování. Pokud je však riziko onemocnění z vakcín nižší než riziko nákazy smrtelnou nemocí a pokud jsou vakcíny účinné, proč se neočkovat?
Kde je však hranice mezi skutečně účinným očkováním, které přináší přesvědčivé výsledky a zaručuje minimalizaci rizika, a něčím jiným? Jak popsat oblast, kde jsou vakcíny relativně účinné s minimálním rizikem? A jak odlišit tuto oblast od zcela jiné? Přičemž zcela jiná oblast zjevně existuje. A neocitli jsme se v ní i v případě covidu?
Dříve jsem už provedl srovnání mezi protivzdušnou obranou a působením protilátek proti útoku antigenu. A představte si takovou protivzdušnou obranu, která v určitých, zdůrazňuji, v určitých případech může začít útočit sama na sebe. A co víc, má zvláštní schopnost nechat nepřátelské údery projít přímo skrz hlavně svých děl až do generálního štábu svých vojáků.
A vše, co jsem popsal, je toho schopno. Co tedy budete dělat, když budete čelit takové protivzdušné obraně?
Určitě neřeknete: „Nepříteli, střílej na mě a já se nebudu bránit.“ Ale postavíte nějakou jinou protivzdušnou obranu, pokud je tato tak rozporuplná.
Zeptají se mě: „Co tím chceš říct?„
Odpovím: „Není zdaleka vyloučeno, že v příštích desetiletích medicína, která není pod totální kontrolou farmaceutických firem, nezačne vytvářet protilátky s pamětí, ale odstraňovat tyto protilátky. Odstraňovat! A my se budeme radovat ne z toho, že je jich „stále více“, ale že byly odstraněny. A naopak, aktivněji zapojovat naivní části imunitního systému do ochrany před nemocí, a to pomocí jiných léků a jiných vědeckých poznatků.„
Osobně tomu věřím. Obecně se domnívám, že buď se lidstvo propracuje k jiné medicíně nebo se stane obětí genové represe.
„Existuje ještě nějaký jiný lék?“ – zeptají se mě.
A já odpovím: „Ano, existuje. Seriózní. Existují seriózní, zásadní a uznávané tradice, které jsou hluboce alternativní k těm, které jsou nyní propagovány.„
O nich je však třeba diskutovat odděleně.