Postřehy k Varšavskému povstání 1944 – vyvrácení některých lží

Přepisování dějin, jehož jsme dennodenně svědky, se nevyhnulo ani takové události, jakou bylo Varšavské povstání r. 1944. Dnešní mainstreamová média a evropští politici se neštítí lhát a obviňují Stalina a Sovětský svaz, resp. jeho nástupnický stát Rusko, že prý zradili statečné polské povstalce, když je vydali na milost a nemilost Němcům. Přitom se záměrně nemluví o tom, že statisíce rudoarmějců položily životy za svobodu a nezávislost Polska.

V rámci seznamování se s fakty, nelze nevzpomenout na občanskou válku v Rusku, na jejímž rozpoutání se podílely zahraniční síly spolu s bělogvardějci – stoupenci liberálně-buržoazní demokracie (autory únorového převratu v Rusku) – a na zahraniční vojenskou intervenci do Ruska, organizovanou ze Západu. Chaotické situace v Rusku využilo i Polsko, které provedlo vojenskou expanzi, jež byla v souladu s Pilsudského představami „Velkopolska od moře k moři“. V tzv. polsko-sovětské válce 1919-1921 byla polská armáda úspěšná a obsadila část území dnešní Ukrajiny a Běloruska.

Polsko bylo první zemí, se kterou německý kancléř Adolf Hitler podepsal 26. ledna 1934 pakt o neútočení (Pakt Piłsudski-Hitler). Po něm následovalo mnoho dalších dvoustranných jednání, jejichž součástí byla i diskuse o SPOLEČNÉ AKCI proti Sovětskému svazu.  Po podpisu paktu západní tisk informoval o tom, že deklarace má tajný dodatek o spojenectví obou zemí.

1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a už týden po útoku byla německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. Vojenské a politické špičky Polska utekly 17. září na území Rumunska.

Exilová vláda

Po německé invazi vznikla na území Francie (později v Londýně) polská exilová vláda v čele s generálem W. Sikorským. Ta až do začátku Velké vlastenecké války zaujímala vůči SSSR nepřátelský postoj.
30. července 1941 byly obnoveny diplomatické vztahy mezi SSSR a polskou vládou. V příslušné dohodě byla naznačena ochota SSSR vytvořit na svém území polské vojenské jednotky pod velením lidí jmenovaných exilovou vládou, ale operativně podřízené nejvyššímu velení SSSR. Formování polské armády začalo koncem srpna 1941. Sovětský svaz vyčlenil na tyto účely přes 300 milionů rublů a poskytl výzbroj a potraviny.
Na začátku roku 1942 čítala polská armáda, jejímž velitelem exilová vláda jmenovala generála V. Anderse, 73 415 lidí. V rozporu se sovětsko-polskou vojenskou dohodou ze 14. srpna 1941 vláda W. Sikorského rozhodla o stažení Andersovy armády na Blízký východ. Přemisťování začalo v březnu a skončilo v srpnu 1942 – v období nejtěžším pro SSSR během Velké vlastenecké války, kdy německá vojska obsadila severní Kavkaz a vyrazila směr Stalingrad.
Celkem SSSR opustilo 75 491 polských vojáků a 37 756 členů jejich rodin.
Evakuace Andersovy armády nemohla nepodkopat důvěru Moskvy v polskou exilovou vládu. V dubnu 1943 SSSR přerušil diplomatické vztahy s vládou W. Sikorského (po jeho smrti v červenci 1943 kabinet převzal S. Mikolajczyk), protože ta se aktivně podílela na hitlerovci zahájené propagandistické kampani o „Katyni“.
Kromě otevřené anti-sovětské politiky exilové vlády bylo hlavním problémem, který bránil normalizaci sovětsko-polských vztahů, odmítnutí Sikorského kabinetu uznat hranice ze září 1939, tedy začlenění západní Ukrajiny a západního Běloruska do SSSR.

Armija Krajowa a Armia Ludowa

V samotném Polsku byl počátkem roku 1940 vytvořen „Svaz ozbrojeného boje“, který získal od února 1942 oficiální označení Zemská armáda (Armia Krajowa – AK). Organizace podléhala exilové vládě v Londýně a jejím vojenským velitelem byl velitel všech polských ozbrojených sil generál K. Sosnkowski, ostře protisovětsky naladěný. Přímo v samotném Polsku velel AK od července 1943 generál T. Bór-Komorowski.
První plány ozbrojeného povstání v Polsku vypracovala AK už v roce 1940. Předpokládala porážku Německa západními spojenci a odchod německých jednotek z Polska a úkolem mělo být zabránit ničení země ustupujícími německými fašistickými jednotkami. Plán zahrnoval i možnost ozbrojeného boje s Rudou armádou za „osvobození“ území, které se stalo součástí SSSR v září 1939. AK měla být navíc připravena k akci proti těm polským politickým silám, které byly v opozici vládě v emigraci.
V letech 1941 až 1943 vznikly různé podzemní organizace, které bojovaly proti hitlerovcům, jako například partyzánské oddíly Lidové gardy (GL) nebo oddíly milicí dělnické strany polských socialistů. K jejich konsolidaci vznikla 1.ledna 1944 Státní národní rada ( KRN ) a bylo rozhodnuto o sloučení všech těchto odbojových sil do podzemní Lidové armády – Armia Ludowa (AL), jíž velel generál M. Żymierski. Ve snaze zabránit růstu autority AL, nařídilo velení Zemské armády i útok na její oddíly.
Na 1. konferenci v Quebecu v srpnu 1943 Churchill a Roosevelt schválili plán Renkin, který zahrnoval Varšavské povstání silami AK a začlenění Polska do sféry vlivu západních spojenců. AK počítala s nevyhnutelným „sovětsko-anglosaským konfliktem“, což by znemožnilo Rudé armádě vstoupit do Polska.
20. listopadu 1943 vydal velitel AK rozkaz k plnění plánu Bouře, tj. plánu na celonárodní povstání, který představoval komplex diverzifikovaných akcí proti ustupujícím německým jednotkám a zahrnoval obsazení měst opouštěných hitlerovci a nastolení tam moci exilové vlády před příchodem Rudé armády.
V červenci 1944 velení AK nařídilo svým jednotkám, aby obsadily „historická polská města“ Vilnius a Lvov a vyhlásily tam moc exilové vlády. Špatně vyzbrojené jednotky AK však nebyly schopny úkol splnit a obě města byla osvobozena Rudou armádou. Zde došlo poprvé k ozbrojeným srážkám jednotek AK se sovětskými vojsky.

Termín vypuknutí povstání

Termín vypuknutí povstání diktovaly hlavně politické zájmy exilové polské vlády v Londýně a ne vojenské možnosti povstalců a Rudé armády.
Diktovala ho snaha předejít tomu, aby Varšavu osvobodili Sověti.
Když se Bór-Komorowski 21. července dozvěděl o atentátu na Hitlera, poslal do Londýna zprávu:

„Na východní frontě utrpělo Německo porážku… Poslední atentát na Hitlera i vojenská situace Německa mohou každou chvíli vést k jeho kolapsu, což nás nutí být neustále a plně připraveni na povstání.“

Bór-Komorovski přinejmenším tušil, že ofenzíva Rudé armády ztrácí na síle. Ve stejné depeši poznamenal:

„S největší pravděpodobností to není způsobeno posílením německé obrany, ale dočasnou únavou sovětských vojsk. Předpokládám, že postup sovětských vojsk se po jejich odpočinku v tomto směru zrychlí… a oni, aniž by narazili na vážný odpor Němců, dojdou k Visle, překročí ji a budou postupovat dále na západ.“

Bór-Komorowski nařídil silám AK ve Varšavě, aby byly připraveny k povstání kdykoli od 25. července. Zároveň odmítl myšlenku všeobecného povstání v Polsku, protože by přispěla k úspěchům Rudé armády.
27. července 1944 polský velvyslanec v Londýně Raczyński oficiálně informoval Churchilla o chystaném povstání. Ministr obrany exilové vlády Kukel vyslovil konkrétní požadavky: podpořit povstalce polskou výsadkovou brigádou a letectvem.
Britský výbor náčelníků štábů v písemné zprávě reagoval na Kukelovo memorandum:

„Podle našeho názoru se spojenecké operace v Polsku mohou provádět výhradně při plné koordinaci s ruskou ofenzívou“.

Výsadek polské brigády považoval výbor za nereálný, protože přelet nad Německem by vedl k těžkým ztrátám. Jako prakticky neproveditelné se hodnotilo i případné bombardování německých letišť pod Varšavou.
1. srpna 1944 se Bór-Komorowski odhodlal vydat rozkaz k zahájení povstání. Když se Himmler dozvěděl o povstání ve Varšavě, označil ho za „dar osudu“, protože se stal vhodnou záminkou pro masovou represi a zkázu polského hlavního města.

Utajená akce a možnosti Rudé armády

Sověti o plánech Poláků nevěděli. 31. července se setkal předseda polské exilové vlády Mikolajczyk s lidovým komisařem zahraničních věcí SSSR Molotovem. Během rozhovoru polský premiér ani slovem nepromluvil o plánovaném povstání. Churchill, který o přípravě povstání věděl, Stalinovi také nic nesdělil. 3. srpna se setkal Mikolajczyk se Stalinem a oznámil mu, že „polská odbojová armáda“ zahájila 1. srpna otevřený boj proti Němcům ve Varšavě a on brzy hodlá vycestovat, aby vytvořil svou vládu.
Vojenská situace a vojenské akce mají svoji logiku, sovětské plány nepočítaly s pokračováním operace Bagration za přirozenou přírodní překážkou, kterou představovala řeka Visla.
Operace Bagration začala 22.6.1944 od řeky Dněpr v Bělorusku a měla za úkol osvobodit Bělorusko a Západní Ukrajinu. Signály, které Poláci z Varšavy vysílali, neochota komunikovat a dohodnout se, ukazovaly, že neměli zájem o osvobození Varšavy sovětskými vojsky. Polská exilová vláda v Londýně vydala zákaz vyjednávat se sovětským velením. Naopak, mohlo se stát, že při vstupu Rudé armády do Varšavy by povstalci bojovali i proti ní. Tuto skutečnost dokládá to, že v průběhu dalších bojů na území Polska bylo „silami domácího odboje“ zavražděno 212 příslušníků Rudé armády.

• Důkaz nalezneme i v knize dělostřeleckého důstojníka Richarda Zdráhaly „Válčil jsem v poušti“, kde popisuje své působení ve francouzské cizinecké legii v Africe, ale také své zajetí a věznění v Německu, kde byli přítomní i polští důstojníci z Varšavského povstání. Z jeho vyprávěné se dozvídáme, že se ve vězení setkal s polským generálem Bór-Komorowskim a že tento generál odsoudil jiného polského generála – Śmierciewského – za povstání k trestu smrti proto, že vyjednával přes jeho zákaz se sovětskými důstojníky o pomoci. Generál Śmierciewski obvinil generála Bór-Komorowského z toho, že dal zastřelit sovětské důstojníky, kteří přišli z protějšího břehu Visly z předměstí Pragy dojednat pomoc varšavskému povstání. Bór-Komorowski se na dotaz štábního kapitána Bušiny vymlouval na Armiju Krajowou, on sám prý rozkaz k zastřelení sovětských důstojníků nedal.

• Další důkaz o tom, že se Rudá armáda pokoušela domlouvat s vedením povstalců a koordinovat akce najdeme v knize Vladimíra Karpova „Generalissimus“, kde ve vzpomínkách I. Kolose čteme, že maršál Rokossovskij vyslal na povstalecké území dva výsadkáře, kapitána I. Kolose a jeho radistu Dmitrije Stenko s cílem domluvit se na koordinaci akcí, ale polským vedením, generálem Bór-Komorowskim, byla tato snaha odmítnuta.

Sovětské bojové jednotky dorazily v době povstání ke břehům Visly před Varšavou, byly však značně vyčerpané, na pokraji svých sil, absolvovaly přes 600 km nepřetržitých bojů. Měly asi 178 tisíc mrtvých a nezvěstných a 578 tisíc raněných. Na překročení řeky a hlavně proražení opevněných německých linií potřebovaly přísun ženijních jednotek, odpočinuté a doplněné bojové jednotky, doplnění paliva, střeliva, potravin. Sovětské vojenské plány počítaly s přestávkou před překonáním Visly, protože k tomu byla nutná příprava nové operace. Polské vedení je neinformovalo o svých plánech, proto nemohly vědět o začátku povstání a koordinovat svoje plány s polskými.
Podle sovětského operačního plánu, schváleného Stalinem 28. července 1944, se Varšava neměla dobývat čelním útokem, ale obejít ze severu a jihu, k čemuž mělo být vytvořeno předmostí na Visle. Tato taktika zohledňovala i nutnost zachovat město jako jedno z center slovanské kultury.

Pro sovětské velení začalo povstání v ten nejnevhodnější okamžik. Navíc Hitler chtěl Varšavu udržet stůj co stůj, protože Varšava byla nejkratší ruskou cestou do srdce Německa. Přesunul sem proto dodatečné síly. Celkem soustředili Němci koncem července u Varšavy 51,5 tisíce vojáků a důstojníků, 1158 děl a minometů, 600 tanků a samohybných děl. Sovětská 2. gardová tanková armáda, která se nacházela nejblíže k polskému hlavnímu městu, čítala 32 tisíc vojáků, 468 děl a minometů, 425 tanků a samohybných děl. Útokem ze tří stran Němci fakticky obklíčili a zničili 3. tankový sbor 2. armády a 2. a 3. srpna odrazili sovětské jednotky od Varšavy, které na přístupech k městu ztratily 280 tanků a byly nuceny přejít k obraně.
I přes všechny zmíněné nepříznivé faktory a to, že sovětské velení původně nepočítalo s překročením Visly, Rudá armáda neseděla se založenýma rukama.
V srpnu probíhaly tvrdé boje za rozšíření předmostí. Němci neustále zvyšovali počet svých sil, přesouvali do tohoto prostoru zálohy a jednotky ze západní Ukrajiny, kde byly soustředěné všechny strategické německé rezervy.
5. září 1944 Bór-Komorowski ve své tajné analýze situace napsal:

„Myslím, že bychom se neměli oddávat iluzím, že sovětská ofenzíva za několik dní dobude Varšavu. Němci mají dostatek sil, aby zastavili sovětský postup. Ruské síly jsou odříznuty od svých zásobovacích základen a nemají dostatek komunikačních prostředků. Němci naopak vše toto mají… Visla chrání Němce před ruským vpádem“
(Eva Seeler: „Die Antihitlerkoalition und die Auseinandersetzung um die Entstehung der volksdemokratischen Staaten in Polen und der ČSR“ – Síly protinacistické koalice a spor o Polsko a Československou republiku v letech 1941–1945).

V noci na 14. září se sovětské jednotky dostaly k Visle. Hitlerovci stihli vyhodit do vzduchu všechny mosty přes řeku. Slabé povstalecké síly (v té době již Bór-Komorowski zahájil s Němci jednání o kapitulaci), zatlačené do centra města, nedokázaly zabránit zničení mostů.
Postup sovětských vojsk k Vislě donutil Bór-Komorowského přerušit jednání s Němci a posílil bojového ducha povstalců. Od 13. září 1944 začaly sovětské letouny shazovat povstalcům zbraně a potraviny.
16. září se vydalo 5 praporů 1. polské armády (Pierwsza Armia Wojska Polskiego) generála Zygmunta Berlinga, bojující v rámci Rudé armády, na pomoc povstalcům a překročilo Vislu, ale proniknout do Varšavy nedokázalo, utrpělo velké ztráty a muselo se stáhnout zpět. Byla to jediná jednotka, která dosáhla fyzického kontaktu s povstalci, nepodařilo se ho však udržet kvůli protiútokům německých vojsk.
27. září Němci zahájili rozhodující útok na povstalecké oblasti. Bór-Komorowski odmítl myšlenku prorazit přes Vislu a 2. října 1944 podepsal s velitelem německých vojsk ve Varšavě, generálem SS von dem Bach-Zelewskim, dohodu o kapitulaci, která vstoupila v platnost 3. října v 5 hod.
Až do osvobození Varšavy 17. ledna 1945 jednotky SS na příkaz Himmlera systematicky vyhazovaly do vzduchu kulturní památky (zejména archivy a knihovny) polského hlavního města.

Při povstání zemřelo kolem 200 000 Poláků, z toho 16 000 povstalců. Prakticky všechno civilní obyvatelstvo Varšavy Němci vyvezli z města, 87 tisíc lidí se dostalo na nucené práce do Německa. Jednotky 1. běloruského frontu ztratily v přístupových bojích k Varšavě v srpnu až první polovině září 1944 166 808 vojáků a důstojníků.
Osvobození Polska stálo Rudou armádu 600 tisíc životů.

Poznámka:
– Bór-Komorowski po kapitulaci Varšavského sboru Zemské armády pobýval v zajateckém táboře pro důstojníky Langwasser nedaleko Norimberka, od února 1945 v táboře Colditz a od dubna v Markt-Pongau v Tyrolských Alpách. Po osvobození 4. května 1945 se vydal do Londýna, kde se ujal funkce hlavního velitele polských ozbrojených sil v zahraničí. Od července 1947 do dubna 1949 byl premiérem polské exilové vlády.
– Podle některých zdrojů bylo ve službách wehrmachtu přes milion Poláků.

Zdroje:
https://forumsk.wordpress.com/2018/08/01/varsavske-povstanie-a-cervena-armada/
https://history.milportal.ru/varshavskoe-vosstanie-1944-goda-mify-i-realnost/

Polsko – Hitlerův spojenec

Proč začala 2. světová válka? Pakt Molotov-Ribbentrop z pohledu globální politiky