Autorka: Irena Aneri, 27.2.2026, Zdroj.
Rupert Alvin by byl měl větší starost o svou uprchlou dceru, kdyby nebyl měl doma tolik nesnází, které ho plně zaměstnávaly. Zdálo se, jako by se byli toho léta 1919 rozzuřili všichni ďáblové v puritánské Nové Anglii. Pár miliónů mladých vojáků bylo propuštěno z cvičebných táborů; vraceli se na lodích z Francie, a nebylo pro ně zaměstnání. Uchýlili se k zločinu, k pašování lihovin, stávkování, vymáhání bonů, k chování, které nutilo bankéře, aby v noci bděli. Válečným objednávkám, velké to podpoře blahobytu, učiněn byl konec, a obchod byl jako člověk probouzející se ráno po hýření.
Po celou válku cena životních potřeb stoupala, ale nyní hnala se do výše rychleji než jindy; byl nedostatek všeho a nikdo nevystačil se svým platem. V Seattlu byla generální stávka, téměř revoluce, zatím co blízko domova, v Lawrence, stávka dělníků v přádelnách musila býti zmařena tím, že vůdci byli odvlečeni a ztlučeni do bezvědomí obušky. A potom, v Bostonu – nejneuvěřitelnější událost ze všech – stávka policistů! Nejspolehlivější policisté v celém civilisovaném světě, irští katolíci, vycvičení v pokoře a poslušnosti ve farních školách, založených zvlášť k tomu účelu! Rupertu Alvinovi se zdálo, že je to konec světa.
Policisté si stěžovali po celý rok na své platy. Někteří dostávali jen dvaadevadesát dolarů za měsíc – jak z toho může člověk vydržovat rodinu? Stěžovali si, jak jsou ubytováni – mnozí z nich ve staré strážnici na Joy Streetu, která byla postavena před občanskou válkou, byla špinavá a plna hmyzu. Stěžovali si stále, a příslušní činitelé odkládali jejich požadavky – vždyť, kdyby zaplatili platy, z nichž by policisté mohli žíti, co by zbylo pro politikáře? V srpnu nespokojenci vytvořili organizaci a připojili se k Americké federaci práce. Zrada a rudé vzbouření právě pod samým stínem pomníku na Bunker Hillu, na samých schodech „Funnel“ Hallu!
V té době soupeřily dvě velké bankovní skupiny o nadvládu v bostonských věcech; bylo to jako války Welfů a Ghibelinů ve staré Florencii. [Protože ty metody řízení se nijak zvlášť nemění, to ovšem dav, který má paměť +/- dva týdny vypozorovat nedokáže…] Parker, Jones a spol., jeden z těchto podniků, podporoval městskou administraci a dal se demokratickým starostou ustanoviti jako výbor, který by zasedal s vůdci organisace a vypracoval urovnání. Policisté měli dostati přídavek a věc by se urovnala. Opominuli se však poraditi s Rupertem Alvinem a se skupinou Poutnické Národní banky; a Rupert byl dopálen, že jeho důstojnost byla takto opominuta. [To je vysvětlení pro dav, faktem je, že potřebovali zkrotit silový nástroj a to se jim v konečném důsledku povedlo…] Měl také své náboženské názory o dělnické organisaci. Vždyť bylo ohrožením samého základu státu [respektive řízení samozvaných „elit“], aby se policisté organisovali a hrozbami vynucovali ústupky. Bylo-li demokratickému starostovi dovoleno vyjednávati s demokratickými irsko-katolickými dělnickými vůdci a pod nátlakem vypláceti z městských peněz, stejně dobře mohl republikánský Rupert vzdáti se opravování Massachusettsu a Evropy.
Poradil se nejprve s Henrym Cabotem Wintersem, jak bylo jeho zvykem; potom svolal své společníky a oznámil jim svůj plán. Nikdy se nenaskytne podobná příležitost, aby se dalo za vyučenou nepořádným živlům. Organisace policistů musí býti zničena, její vůdcové vyhnání ze služby a ani jediný z těch, kdo stávkovali, nesmí býti zase zaměstnáván městem. Rupert se svým názorem zvítězil, vůdcové Obchodní komory byli pozváni a získáni, policejní komisař byl zavolán a bylo mu oznámeno rozhodnutí. Bylo opravdu štěstím, že tento úředník byl jmenován guvernérem a ne starostou a že tedy byl příslušníkem „modré krve“ a nikoli demagogem!
Obchodníci města se shromáždili k ochraně svého majetku. President harvardské university nabídl tisíc studentů a všichni tito dobrovolníci byli ochotni hlídkovati ve městě, jakmile budou povoláni. Policisté dali včasné oznámení; vyjdou na stávku devátého září ve tři čtvrti na šest odpoledne; a co více, ponechali čtyři sta starších mužů k ochraně majetku. Rupertovým plánem však bylo dáti městu, ba celé zemi lekci, ukazující, co znamená, když policisté vytvoří svou organisaci. Za tím účelem staří policisté byli zavřeni na ředitelství a dobrovolníci byli povoláni teprve v devět hodin ráno druhého dne. Po celou jednu noc byl Boston bez jakékoliv policejní ochrany; a aby lekce byla dvojnásob jistá, jedna z velkých detektivních agentur dodala několik mužů, kteří vhodili cihly do oken velkých obchodních domů a uvedli věci v pohyb. [Nebo se v případě nutnosti zdiskreditovat dělnické hnutí postarají o nějakou tu bombu…] Nebylo nikdy dokázáno, že to opravu učinili spiklenci, ale setkáte se zhusta s lidmi „modré krve“, obeznámenými s tím, co se vypravuje v klubech, a ti vám řeknou, že se to stalo; a když po několika letech Boston viděl své čelné bankéře na svědecké stolici v případu Jerryho Walkera a slyšel jejich lživé vypravování o tom, jak se zmocnili plstěného průmyslu v Nové Anglii – byl Boston ochoten o bankéřích věřiti čemukoliv!
Ať to začal kdokoliv, okna byla rozbita, muži a hoši vskakovali otvory dovnitř a brali si, co chtěli; viděli jste ženy, sedící na okrajích chodníků a obouvající si přepychové střevíce. Té noci došlo k četným přepadením a k několika znásilněním; nejhroznější však bylo, že na Náměstí se hrálo v kostky – na samých schodech Státního domu se zlatou kopulí. Pro Boston jest příznačné, že právě toto porušení dekora se vrylo v mysl veřejnosti a vystupuje do popředí nepsané historie. Tři sta her v kostky za bílého dne – to ukazuje, jaký jest dav a co by se stalo, kdyby nebylo ořešákových obušků, které jej udržují v poslušnosti.
Obchodníci města byli zachváceni panikou, stavěli barikády před své obchody, ozbrojovali své prodavače a strávili noc, jako kdyby byli obleženi. Obraz Bostonu v rukách zločineckého živlu se rozletěl po celé zemi; bostonské noviny ztropily strašný povyk a větrné tiskové kanceláře to rozšířily; tak se Boston naučil Rupertově lekci a byl čas, aby město bylo zachráněno. Starosta povolal část, jež patřila Bostonu. Chtěl povolat i zbytek, ale k tomu bylo potřebí rozkazu guvernérova; a tu se vyskytl neočekávaný háček v programu „zákona a pořádku“.
Náhodou představitelem anglo-saské převahy ve Státním domu byl gentleman jménem Kalvin Coolidge, jehož román jest jedním z nejpodivnějších, které byly kdy vymyšleny Velkým romanopiscem, jenž dělá historii. Nepatrný muž úzkých rtů, málo známý právník a inkasista účtů ze západní části státu, „Kal“ byl zvolen do zákonodárného sboru a upoutal pozornost republikánského politického velitele, protože vždy přesně udělal, co mu bylo přikázáno, a nikdy neřekl slova, které nemusilo býti řečeno. [Takto fungují neformální kádrové filtry, které jsou však velice účinné, protože jsou několikastupňové…] Má-li politikář nějaký názor, jest pravděpodobné, že si někoho znepřátelí; proto jest nejmoudřejší nemíti názoru o ničem. Podivné, že na to nikdo nepřipadl před „Opatrným Kalvinem“!
Člověk, jenž v této době řídil republikánský státní stroj, byl mnohonásobný milionář, senátor, jménem Murray Crane. Založil pro své dobré politické hochy to, co bylo známo jako „postupový systém“ či „massachusettský žebřík“. Pokud přijímali rozkazy a udržovali se v lásce u voličů, potud je pravidelně povyšoval, krok za krokem. Byl to pomalý postup, a když se člověk dostal na vrchol, byl stár, ale Massachusettsi se to líbilo, jest sám také stár. V tomto případě však došlo k novému úkazu, známému jako „Coolidgeovo štěstí“; jako kdyby osud žertoval, vyšinuje tohoto nejslabšího muže ve státním a politickém stroji. Mezi státními zákonodárci, aspirujícími do státního senátu, byla „rotační dohoda“; nikdy v předvolbách nedošlo k soupeření, každé město čekalo, až na ně dojde. Ale muž, který byl před Coolidgem, zemřel, a Coolidge skočil na jeho místo. Potom jako státní senátor, jenž nikdy nepronesl řeč, dověděl se, že muž, jenž měl nyní kandidovati na presidenta senátu, napadl ženské volební právo. Když se sufražetky ptaly Kalvina na jeho názory, tu stiskl nejpevněji nejužší rty ve státu Massachusetts. Ženy napadly druhého muže, porazily ho ve volbách a Kalvin předložil svůj požadavek politickému veliteli a stal se presidentem senátu. Vari, s cesty!
Potom se přihodilo, že muž, jenž byl určen za místoguvernéra, udělal chybu a mluvil ve prospěch prohibice. Opět Kalvin zachoval své mistrovské mlčení, lihovinářské zájmy se přimkly k němu a byl nominován. Sloužil dvě lhůty jako místoguvernér v době, kdy každý člověk byl syt politiky a byl potěšen mužem, jenž nic neříkal a nic nedělal. V odměnu ho udělali guvernérem; nyní došlo ke krizi a dvě velké skupiny bankéřů ho tahaly tam a sem. Nezbývalo mu než uprchnouti a po čtyřiadvacet hodin nikdo nevěděl, kde lze najíti guvernéra.
Konečně ho Rupert vyčenichal na farmě Murraye Cranea, jenž ho vystrčil po žebříčku nahoru. Měli noční sezení a Kalvin slyšel takové věci, jaké nikdy nebudou tištěny v žádné dějepisné knize. Když přišel čas, aby povolal státní gardu, učinil, co mu bylo řečeno; strojní pušky začaly střílet na náměstí v Bostonu a vypálily salvu, slyšenou kolem celého světa.
Pokud šlo o Kalvina, čekal několik dní, až bylo jasné, že Rupertova strategie byla úspěšná; veřejné mínění se obrátilo proti stávkujícím. Potom Kalvin přiběhl do popředí, mávaje v ruce telegramem poslaným S. Gompersovi, předsedovi Americké Federace práce, a prohlašujícím zvučnými tóny: „Právo k stávce proti veřejné bezpečnosti nemá nikdo, nikde a nikdy!“ To ovšem bylo, co kapitalistický tisk v této chvíli chtěl; guvernérovo prohlášení zaujalo první stránku všude od Bostonu do Seattlu – kde byly soupeřské stávky a soupeřští hrdinové. Jeden z těchto mistrovských mužů byl určen státi se místopresidentem a potom presidentem Spojených států na podkladě svého hrdinství; druhý byl určen státi se znamenitým obchodníkem s realitami, který prodával desetitisíce parcel obdivujícím se duším. Který hrdina měl býti tím a který oním, byla otázka, až jak dopadne mince vyhozená do vzduchu v hotelovém pokoji ke konci dlouho protahované politické konvence. Mohlo to býti „Colidgeovo štěstí“ – anebo mohla to býti okolnost, že massachusettští vůdcové dovedli dosvědčiti, že tady jest muž, jenž ve dvaceti letech veřejného života ani jednou nevyjádřil svůj názor a nikdy neotálel vykonati rozkaz Murraye Cranea, jenž ho tlačil vzhůru po žebříčku.
Tato policejní stávka stála město tři milióny dolarů, nebylo to však ušetřeno na služném nových policistů, protože ti obdrželi více, než bylo starým policistům odepřeno. Pro Ruperta Alvina to však bylo v pořádku. Předně, nebyly to jeho peníze; za druhé, nebyla to otázka peněz, nýbrž toho, co on nazýval „principem“, což znamená právo bankéřů, aby bylo podle jejich vůle. „Dav“ opravdu se naučil lekci; nebylo již žádných her v kostky na Náměstí a policisté se již neorganisovali.
Rupert ani žádný z jeho skupiny si nevšímal němé hluboké nevole, doutnající v srdcích čtrnácti set mužů, kteří se považovali za ochránce zákona a pořádku a nyní objevili, že byli pěšci ve hře moci. Tito muži se dožadovali živobytí pro sebe a své rodiny; byli dostatečně zdvořilí i pokorní – dokud neviděli, že se těchto vlastností nedbá. Sloužili městu věrně – někteří dvacet nebo třicet let… (…)
Kornelie Thornwellová se vrátila z Ruska a našla město v chmurné náladě, s ozbrojenými vojáky, patrolujícími po všech ulicích. Čas na hlouposti minul, bolševické nebezpečí bude zničeno. Slovo „hlouposti“ zahrnovalo skutečnost, že starší žena, kdysi vysokého postavení, ale nyní zle „potrhlá“, uprchla od své rodiny a strávila dva měsíce v sovětském Rusku. Kornelie shledala, že žádný časopis v Bostonu neprojevil zájmu o to, co udělala; žádný si nepřál vyprávěti svým čtenářům o postavení žen v onom městě Saratovu, kde vznikla historie o „nacionalisaci“. Ne, bostonské noviny si přály silně kořeněné hrůzy, vymyšlené carskými uprchlíky v Rize, Helsinkách, Varšavě, Bukurešti a Cařihradu; zaplatily poplatky, aby podobné smyšlenky mohly býti kabelovány, ale nestály o zprávy, které by byly dostaly, kdyby byly poslaly zpravodaje na severní stranu Beacon Hillu.
Soukromě ovšem někteří z „modrokrevných“ se velmi pobavili Korneliiným vyprávěním. Henry Cabot Winters přišel na večeři a strávil velice zajímavý večer. Quincy Thornwell přišel a načerpal historek, které pak vyprávěl hostům u paní Jack Gardnerové. To bylo klepaření a klepaření vždy bylo výsadou dobré společnosti. Když však došlo k veřejným projevům – k novinářské rozmluvě, nebo řeči na některé schůzi – to byla jiná věc; to byla bolševická propaganda, podkopávající základy americké civilisace. Slovo bolševictví se stalo nejhorším ze všech nadávek a zahrnovalo vše, co se vám v moderním světě nezamlouvalo. Obchodní komora v Massachusettsu vydala prohlášení, že nový prohibiční dodatek k ústavě jest bolševickým spiknutím! (…)
„Utrpení je tu strašné, že se to vymyká slovům. Domnívám se, že čteš zprávy v novinách, ale snad nejsou správné, protože všechno jest propaganda pro někoho nebo pro něco. Byl to ve skutečnosti dobročinný Mr. Hoover, jenž tady v Maďarsku svrhl rudé. Nevím, bylo-li to uveřejněno v novinách doma, ale tady všichni jeho pomocníci jsou na to hrdi, vyprávějí podrobnosti a chlubí se. Jsme spravováni kalifornským advokátem, jedním z Hooverových intimních přátel; oni nejen blokádovali a bojkotovali rudé Maďarsko, ale i koupili některé dělnické vůdce, aby svrhli bolševiky.
Bylo to jako kaleidoskop; člověk nikdy nevěděl, když se ráno probudil, kdo mu vládne – dokud nedošel do úřadu a nevyslechl, co se přihodilo v noci. Rudí odešli, a potom přišla rumunská armáda s ‚Arci‘ a my jsme je musili vyhnati a opatřiti si Bílý režim – který se kvapně obrací v diktaturu. Nebozí, bláhoví dělničtí vůdcové, kteří se dali použíti k vyhnání rudých, byli většinou zastřeleni nebo jejich hlavy byly rozbity, a já bych ráda věděla, co si o tom myslí náš šlechetný Hoover. Měl by přijít někdo a přinutiti ty Bílé gentlemany, aby přišli a usedli do louží krve, jako to musíme dělat my, pracovníci pomocných misí.
To – mi dalo poučení; povídání o ‚zákonu a pořádku‘ mne již nenapálí. Vypadá to ve skutečnosti tak, jako kdyby se naši velkoduchové snažili naučiti dělnickou třídu, že v třídním boji nemůže býti střední cesty ani poctivosti a slušnosti. Rudí tedy padli, protože byli příliš něžní a protože dovolili, aby jejich nepřátelé proti nim kuli pikle. Rusové vybojovali třídní západ do krajnosti, proto se udrželi. Ať Tě nikdo neděsí povídáním o ‚lůze‘. Od této chvíle přivinu drahou ‚lůzu‘ k svému srdci; mám jen strach z odvážných mladých pánů v skvělých stejnokrojích, starších diplomatů a obchodníků ve fracích. Není země ve Střední Evropě, kde by Bílí nebyli zabili deset za každého člověka, kterého zabili rudí, a v mnohých případech to bylo sto za jednoho.
A nejhorší na tom, babičko, jest, že tyto Bílé diktatury jsou všechny americké výroby – s puškami a stejnokroji z naší armády a s dolary od našich bankéřů. V Maďarsku mají americkou půjčku a já bych ráda věděla, má-li tatínek na ní podíl. On by Ti toho třebas neřekl, ale otaž se strýčka Quincyho – ten to ví. Je-li to pravda, jakživa nepřijmu dolaru od tatínka – a řeknu mu to.“ (…)
Důmyslný zvyk držeti vězně a nedovolovati jim, aby uvědomili svoje přátele, nebo aby se aspoň poradili s právníkem, jest vynález, pro který jsme opomněli vymysliti americké jméno. Avšak pro zvyk mučiti vězně, aby tím byli donuceni k přiznání, máme v naší bodré hantýrce název „třetí stupeň“; všichni soudcové a advokáti v Americe vědí, že se ho používá, a všichni dělají, že toho nevědí; když doznání, získané mučením, jest uvedeno před soudem, všichni soudcové a advokáti je vážně přijímají a přitom všichni dále věří v ústavní práva obviněných lidí. Jest zřejmé, že jinak nelze udržeti systém nerovnosti majetku, a kdo odsuzuje „třetí stupeň“, vydává se v nebezpečí, že bude podezírán z rudosti. (…)
Muži Thornwellovy rodiny toho léta opravdu měli práce plné ruce. Očekáváné poválečné zhroucení přišlo – nebo spíše bylo uskutečněno těmi, kdož si uvědomili, že ceny vylezly příliš vysoko a že „deflace“ jest nutná. Přirozeně tito lidé chtěli deflací stihnout každého, kromě sebe, a majíce moc, dělali to. Hlavy velkých bankovních skupin, Rupert Alvin byl jeden z nejobratnějších a nejsvědomitějších, vynalezli tak zvaný „Federální rezervní systém“, řetěz bank, financovaný vládou a řízený bankéři; úkolem systému bylo umožniti bankéřům, aby se v době panik zachránili vydáním obrovských sum nových peněz a půjčováním jich velkému průmyslu, jehož akcie a bony byly hlavní opora bankovního úvěru. To znamenalo, že když došlo k panice, byli to malí chlapíci a lidé, stojící mimo kruh zasvěcených, kteří byli postiženi „deflací“, zatímco velcí bankéři a jejich přátelé seděli na skále a čekali, až se bouře přežene.
Majíce tuto moc ve svých rukou, Rupert a jeho společníci se postarali v létě roku 1920, aby jejich Federální reservní banky náhle zvýšily diskontní sazby ve farmářském kraji; výsledek toho byl, že rolníci musili vrhnouti produkty svých polí na trh. Ceny se zhroutily na bod, kde většina rolníků byla na holičkách, a na Severozápadě byly celé okresy, kde všechny farmy byly prodány pro nezaplacené daně. Zatím velcí průmyslníci na Východě, mající bankovní úvěr, podrželi své výrobky, zavřeli své továrny a čekali.
Myslil-li si však Rupert a jeho společníci z Poutnické národní, že budou míti veselou cestu při jízdě touto bouří, dostalo se jim smutné lekce. Rčení, že korunovaná hlava neklidně odpočívá, týká se králů moderního úvěru právě tak jako králů ze Shakespearovských dramat. Zdálo se, jakoby Rupert byl strážcem obrovské mísy medu a měl na práci rozdělit ji všem mouchám v Nové Anglii. Rojily se kolem něho s děsivým bzukotem – bylo jisto, že mnohé měly žihadla, více méně nebezpečná, hrozily, že jich použijí, a někdy to také udělaly. Velký bankéř nemohl někdy ani spáti při tom hluku. A nespal ani nikdo z členů jeho rodiny – protože tu byly mouchy dámského rodu i pánského, a ty také dovedly bzučet a štípat!
Abychom zanechali obrazných rčení, jest jisto, že malá skupina bankéřů rozhodla za oné paniky, který průmysl v zemi bude zachráněn a který bude přitlačen ke zdi. A není třeba říkati v místě, jako jest Boston, že to nebylo otázkou vulgární materiální výkonnosti, nýbrž otázkou společenského postavení [a hlavně otázkou skrytého řízení sledujícího skryté cíle, uvědomte si, že tohle se dá zobecnit i na nakládání s celými státy, nejen s pár firmami…]. Kdo byl čím a kdo byl ženat a s kým, a jaký byl stupeň modrosti krve toho a onoho člověka? [Díky tomu, že časem tyto zájmy mohou překážet cílům globálního řízení, když se to vymkne z přednastavených filtrů a osobní zájmy převáží, musí být čas od času tyto obslužné „elity“ odepsány, stejně jako ti policisté v Bostonu, aby na jejich místo přišly nové, poslušnější. K tomu dobře poslouží války, schválně vyvolané ekonomické krize a tak dále a tak podobně, aby potom lidem zase mohli vykládat, že ty krize jsou způsobené špatným charakterem člověka, před kterým není úniku. Málokdo je schopen rozpoznat, že se jedná o výsledek čistě účelové řízení…] Rozdíl mezi směrnicemi Bostonu a Nového Yorku v této věci jest vytčen v příběhu, který všichni finančníci rádi vyprávějí; jest to příběh o novoyorském bankéři, který dopsal bostonskému příteli, že má místo pro schopného mladého muže. Bostonský bankéř poslal kteréhosi mladého muže s dopisem, v němž vysvětloval, že jest to prasynovec zesnulého Josiáše Quincy Thornwella a Ruperta Alvina, bratranec Cabotů a tak dále. Potom vulgární Novoyorčan propustil uchazeče a poslal telegram tohoto znění: „Nechtěl jsem mladého muže na chov, chtěl jsem ho pro bankovnictví.“ (…)
Nesl břímě někdy po mnoho dní; náhle se stalo příliš těžkým, a on je shodil někam na zcela nevhodné místo. Starší vdova, přítelkyně Korneliina, vyhledala ho, aby jí poradil koupi dluhopisů, a velký a plně zaměstnaný šéf Poutnické národní banky zdržel užaslou dámu půl hodiny a zdůrazňoval její vážnou povinnost chrániti svůj majetek. „Držte se svých peněz! Nemáte nic jiného – naprosto nic! Až to bude pryč, objevíte, že nikdo si vás neváží, vaši přátelé o vás nestojí. Dnes nic nemá významu kromě peněz!“ [To je jedna ze součástí davo-„elitářské“ koncepce řízení, první priority zobecněných prostředků řízení/zbraní podle Koncepce sociální bezpečnosti.] Ovdovělá paní se mohla uraziti, ale chápala, že to bylo neosobní odhalení bankéřské duše.