Autorka: Irena Aneri, 6.2.2026, Zdroj.
Pokračuji v úryvcích z literatury, v rámci tematického zaměření Vše se nejlépe pozná ve srovnání. Takže se podívejme, jak americký spisovatel viděl život v Bostonu na začátku 20. století. Spisovatel se podle své předmluvy rozhodl tuto knihu napsat v roce 1927 v půl desáté večer pacifického pobřežního času. Podnětem byl příjem telefonické zprávy od časopisu, že Sacco a Vanzetti jsou mrtvi. Vydal ji v roce 1928 a hned téhož roku u nás vyšel její překlad.
Dále cituji autora z předmluvy: „Soudobý historický román“ jest neobvyklá umělecká forma a jest třeba ji vysvětliti. Pokud jde o Nikola Sacca a Bartolomea Vanzettiho, tato kniha není smyšlenkou, nýbrž pokusem o historii; co jest v ní z jejich činů vylíčeno, ve skutečnosti konali, a jejich slova byla vzata z jejich dopisů nebo z projevů jejich přátel a nepřátel. Všichni ostatní, kteří hráli důležité role v tomto dramatu, rovněž vystupují, jak byli a s pravými jmény.
Příběh o obchodu a vysokých financích, který v knize probíhá souběžně s případem Sacca a Vanzettiho, jest část soudobé historie Bostonu. Bude poznán jako proslulý proces, ve kterém nedávno bylo podáno odvolání k Nejvyššímu soudu Spojených států. Použil jsem událostí tohoto případu jako materiálu k svému románu; osoby, které jsem vymyslil, aby sehrály tento příběh, jsou zcela fantastické a nemají vztahu ke skutečným osobám v případu, kterých zcela neznám. Ke čtení tohoto románu jest prostý návod: postavy, které jsou skutečnými osobami, vystupují pod pravými jmény, postavy, které vystupují pod jmény nepravými, jsou vymyšlené.
Tolik z předmluvy a teď už k úryvkům z knihy, zvýraznění jsou moje, případné poznámky v hranatých závorkách také. Děj začíná rokem 1915.
Čas míjel a Kornelie se stala usedlým členem Briniovy rodiny; a také ukázněnou dělnicí plymouthské provazárny. Časem zdvihla oči od jehly a nitě [to když už tu těžkou práci začala lépe fyzicky zvládat] a poznávala lidi kolem sebe – jejich tváře, jejich jména, jejich národnosti a způsoby řeči. Rozmlouvala s nimi v polední přestávce a slyšela příběhy jejich života, naděje, které je poháněly, a obavy, které je zdržovaly.
Také se seznámila s továrnou, s obrovskou spletitou prací, která ji obklopovala. Slyšela jména různých budov a měla pojem o tom, co se v nich děje; „vochlování“, „čištění“, „předení vlákna“, „tvoření“ a „pokládání“ provazu. Technické výrazy přijímaly na sebe stín významů; nahlédla dveřmi do „přádelen“, kde byla sta „běhounů“, pokud jen oko dohlédlo, silné „pokládací stroje“, které sebraly sto vláken příze a stočily je jedním rázem v těžký čtyřpramenný provaz. Kousek po kousku proniklo do její mysli uvědomění technické spletitosti průmyslu, v němž železniční náklady konopí z Filipín a lodní náklady vlákna z Yucatanu se proměňovaly v provazy každé velikosti od balicích provázků a příze k lanům, která táhnou lodi, až k šestnáctipalcovým kabelům pro lodi bitevní.
Lidská kolečka, která tvořila tento stroj, byla – přinejmenším v nižších řadách s Kornelií – velmi málo důvtipná; pracovali při spoustě překážek – chudoba, nevědomost, cizí řeč, nebo překvapující zvyky. Byly instituce, které je domněle měly pozdvihnouti, jako veřejné školy a večerní školy, ale Kornelii se zdálo, že se proti nim postavily síly daleko mocnější, které měly zájem o to, aby je udržovaly na nízké úrovni. Domácí páni a vydřiduchové, prodavači všelijakých šmejdů, prodavači bezcenných patentních léků a padělaných potravin, výmluvní agenti, přemlouvající je, aby uložili své úspory do neexistujících zlatých dolů a petrolejových studní – bylo málo dělníků, kterým se podařilo uniknouti takovým lupičům.
Mezi prostředky vykořisťování byl ovšem hlavní obrovský, bohatý podnik pod správou dobročinného pana J. Lawrence Perryho. Společnosti patřila většina domů, v nichž dělníci bydleli; patřila jí většina okolní půdy a řídila vládu města – ovšem, používala politického stroje jako nástroje. Nezkušeným dělnicím platila továrna šest dolarů týdně a mužům devět a z takové mzdy nemohla ovšem býti vydržována rodina; nevysloveným předpokladem bylo, že budou pracovat i ženy a děti, jakmile se zdají dosti vyspělé. Domov bude udržován starými lidmi, mladými dětmi, invalidy a mrzáky. Nebude to domov pěkně upravený, ani příliš vábný; a dámy a pánové, jimž plynul příjem z akcií provazárny, poznamenávali s jistou útrpností, jiní s pohrdáním: „Taliáni, wops hunkies (nadávky přistěhovalcům) – žijí jako prasata!“
Nyní něco zlovolnějšího než obyčejně jalo se dopadat na tyto skromné dělníky. Dálo se to po celém světě, ale zdejší lidé toho nevěděli – ti znali jen Plymouth. Cena všeho, co kupovali, stoupala den ze dne. V důsledku války [1. světové války] v Evropě spojenecké národy si půjčovaly peníze v Americe a utrácely je za americké zboží. To působilo, jak to byl předpověděl Josiáš Quincy Thornwell v předvečer své smrti, nesmírnou a neuvěřitelnou prosperitu pro americké továrníky a bursiány; ale také to vyhánělo do výše ceny pro chudý lid. A tomu neodpovídal vzestup mezd, tak blízkých hranici nedostatku; nebylo tu autority, která by byla pověřena, aby zkoumala životní potřeby lidu a působila k tomu, aby jim byl přizpůsoben výdělek. Velké průmyslové podniky, mající činžáky, které pronajímaly svým dělníkům, zvýšily nájemné o dolar nebo dva za měsíc a řekly nájemníkům, že jest to nutné; přehlížely však, co by bylo nutné pro nájemníky. (…)
Velká bohatá společnost, největší společnost na světě, vyrábějící provazy, která nyní v druhém létě velké války měla větší obchody a vydělávala více peněz než kdy předtím, poslala své úředníky před státní radu, aby obhajovali mzdy šesti dolarů týdně pro nezkušené ženy a devět dolarů pro nezručné muže, a tvrdili, že tyto mzdy jsou dostačitelné a štědré. Úředníci dokázali, že to je průměrná mzda pětadvaceti dolarů týdně pro rodinu – následkem jednoduchého opatření, že pracovali otcové, matky a zpola vzrostlé děti – což také bylo pro ně nejlepší, protože je to odvádělo od zahálky a zpustlého života [a umožňovalo zahálku a zpustlý život těm, kteří tyli z jejich práce]. Stávkující odpověděli tím, že na svědeckou stolici postavili hlavu jedné z rodin, Jana Corsiniho, jenž měl ženu a devět dětí, z nichž nejstaršímu bylo čtrnáct let; Jan Corsini dostával devět dolarů týdně a tlumočník citoval: „On říká, že někdy udělají jídlo, které by nebylo k žrádlu ani pro vepře. Jest velice zadlužen. Zadlužuje se asi pěti dolary týdně. Přátelé mu někdy přinášejí potravu a punčochy, aby mu pomohli, jinak by děti nemohly ani vyjít na ulici.“
Bylo poukázáno na to, že v uplynulých devatenácti letech společnost třikrát zvýšila mzdy, po každé o pět procent; zatím však v deseti letech náklad na životní potřeby stoupl o více než o padesát procent. To pohnulo společnost, aby se ze šlechetnosti svého korporačního srdce odvážila nového, pětiprocentního zvýšení; více než to by [prý] znamenalo neodvratnou zkázu. Její vysoce placení advokáti podali doklady a jejich výmluvnost byla otištěna v novinách; úlisní agenti přicházeli mezi dělníky, opakovali důvody advokátů a slibovali výhody vůdcům, kteří by byli poddajní. Nejnákladnější agentura pro tajnou službu na světě byla v práci, s četnými vyzvědači, kteří měli podpláceti a sváděti, zasévati rozkol, pochyby a strach. Společnost vydala vyhlášku, nebudou-li její podmínky ihned přijaty, že budou přivezeni stávkokazové; a aby byla výstraha podporována, objevilo se několik potíračů stávky, strážců na koních, kteří bezohledně vjížděli do davů.
Přijely také z Bostonu a z jiných míst autobusy, naplněné obyčejnými policisty; ti stáli ve třech řadách před vraty a mohli si podat ruce podle ocelového plotu, dlouhého tři čtvrti míle. Kdykoliv spatřili, že se někde srocuje dav, přiběhli poklusem. „Hýbejte se, vy tam – jděte rychle!“ Pokusil-li se někdo namítati něco o právech lidu na používání ulice, neodmlouvali, ale šťouchli svými obušky do žaludků dělníků, nebo je tloukli přes hlavy a donutili je k útěku. Neutíkal-li některý dělník dosti rychle, byl zatčen; a příštího dne byl odsouzen policejním soudem jako buřič; časopisy psaly, jak se dav vymyká policii z rukou a společnost žádala guvernéra, aby povolal milici.
Stávkující však stáli pevně; nepřijali pětiprocentního zvýšení, a jsouce povzbuzováni radikály, požádali státní rady, aby odvolala svůj zásah. Společnost měla starosti, protože agenti jiných provazárenských podniků byli v Plymouthu a najímali její nejlepší dělníky. Bylo nutno něco učinit; bylo tedy povoláno jedno nebo dvě stě stávkokazů do továrny, kteří byli shromážděni u plotu na pobřeží, a byl učiněn pokus uvést v chod jedno oddělení. Zápas se stal napjatějším; hlídkařské řady zhoustly a výchova Kornelie Thornwellové byla uspíšena.
Hlídkařská řada nebyla místem pro starou dámu – tak tvrdili a vykládali její italští přátelé; ona však přišla hledat zkušenost a trvala na tom, že tam půjde. Po prvé, když spatřila, jak neozbrojený dělník jest sražen k zemi obuškem policisty, vykřikla rozhořčeně: „Och, vy surovče! Jak se odvažujete!“ A když se policista obrátil a přišel k ní, trvalo chvíli, než si uvědomila, že již není dámou, která by mohla dávat rozkazy policistovi. Teprve když udeřil ženu před ní do žaludku a srazil ji do sněhu v příkopu, uvědomila si Kornelie své nebezpečí a obrátivši se, dala se na útěk. Ano, ona, vdova po bývalém guvernérovi státu – ona, která po čtyřicet let žila v paláci a které posluhovalo služebnictvo, a která byla uctívána celým světem – ona utíkala! A pádila doopravdy, jak rychle jen dovedla, protože „surovec“ slyšel její výkřik a hodlal, bude-li moci, se jí za to odměniti. Za to, že unikla, děkovala jen Brinimu a ostatním, kteří se seskupili a stržili rány. Náhodou sebrali policistovi obušek, utekli s ním a byli velmi hrdi na tuto upomínku!
To však nepovzbudilo Korneliiny mysli. Hanba její zkušenosti dala vyhrknouti slzám zloby v její oči; nikdy toho nezapomene a po zbytek svého života bude obrazem skutečnosti, dobře známé v dělnickém hnutí, že členové zahálčivé třídy, kteří nabudou zájmu o dělnické hnutí, jsou nakloněni státi se radikálnějšími, než jsou sami dělníci. Ze dvou tisíc účastníků v provazárenské stávce v Plymouthu ona jediná pomyslila na policistu jako na služebníka, kterému může rozkazovat.
Kornelie se narodila ve státu Massachusetts a prožila tam celý svůj život. Věřila skutečně o svém státu všechněm krásným věcem, které jí řekli vůdcové a vládcové. Naslouchala řečem o otcích Poutnících a o novoanglických městských schůzích, kolébce svobody, středisku světa, a všemu ostatnímu. Zde byla jen čtyřicet mil od Bostonu, lze říci, v jednom z jeho předměstí, v dohledu Plymouthské skály, oltáře tak posvátného, že byl nad ním vybudován miniaturní chrám; a ke svému zděšení shledala, že nemá práva, které by kterýkoliv policista nebo soukromý detektiv byl nucen uznávati, nerozhodla-li se prohlásiti, kdo jest, a nechtěla-li přestat býti stávkující provazárenskou dělnicí a státi se členkou vládnoucí kasty! Zašla k soudu a slyšela dělníky svědčiti o nevyprovokovaných útocích a slyšela soudce, jak mírně plísnil policii za její chování, a potom se vrátila k hlídkující řadě a viděla, jak policie v tomto počínání pokračuje, jako by nebylo soudců ani soudů.
A tady byla ta významná věc – z několika tisíc lidí ona byla jediná osoba, která byla překvapena! Ostatní, bez ohledu na to, jak byli dopálení a rozčilení, vždy se zmiňovali o tom, co daleko horšího se přihodilo v Lawrence, Lowellu, Fall Riveru, Milfordu a řadě jiných míst! „Můj Bože, co si myslíte?“ pravila Alfonsina Briniová. „Myslíte, že dovolí, aby dělníci vyhráli stávku, mohou-li tomu zabránit?“ A když Kornelie chtěla vědět, zda policie patří provazárenské společnosti, její domácí odpověděla: „Komu jinému by také patřila?“
Později, když Kornelie byla s to, aby se obírala těmito věcmi, seznala historii bostonské policie. Ve volbách zvítězili irští katolíci a zmocnili se města; potom starý novoanglický živel přijal státní zákon, kterým se odnímala kontrola policie Bostonu a byla vložena do rukou guvernéra státu, jenž byl dosud anglosaským gentlemanem. Vyvinula se praxe půjčovati tuto policii sousedním městům; policie se stala odbornicí v lámání stávek, na kterou se mohl obrátit kterýkoliv továrník a majitel přádelny. Policie pracovala ruku v ruce se soukromými detektivními agenturami, s kterými si vyměňovala záznamy a zprávy. Tak se vyvinula dokonalá technika pro rozbíjení dělnických snah; a to všechno v temnu – noviny se řídily zásadou, že veřejnost nebolí, o čem neví.
Kornelie Thornwellová, pozorujíc tento systém v činnosti, shledala, že úžasem volá. Jak mohou bohatí, její třída lidí, býti tak slepí? Jak mohou neviděti, co vznikne z toho, že učí dělníky takovému pohrdání zákonem? Jaký mělo smysl mluviti o amerikanisaci, když jste v době krise znevážili každé právo občanské, ba prostě lidské? Hnali jste lidi jako stádo, tloukli jste je jako psy – a potom jste byli překvapeni a pohoršeni, obrátili-li se a kousli vás zezadu do lýtka! Dříve než tato měsíční stávka byla skončena, Kornelie dospěla k přesvědčení, že nikdy nebude vinit tyto pracující lidi z čehokoliv, co snad učiní.
Pokud snad někoho zajímá, jak taková stávka vypadala v době o něco pozdější, za té naší slavné první republiky, tak se podívejte na webu Náboj pravdy na tento film Zocelení z roku 1950, který se odehrává v roce 1931. A potom se znovu sami sebe zeptejte, zda budete slovo bolševik používat jako nadávku! Ono to vypadá trochu jinak z pohledu nezaměstnaného dělníka, kterému doma pláče dítě hlady a není naděje, že ho bude čím nakrmit!
One Comment on “Upton Sinclair Boston díl I. část I.”