Úryvek z knihy Základy sociologie 6
Propaganda a státní podpora zdravého způsobu života byla součástí bolševické státní politiky.
Státní peníze a peníze společenských organizací byly vkládány do masového tělovýchovného hnutí a ne na efekt do „špičkových“ sportovců. Za tímto účelem byla zakládána všeobecně dostupná sportovní zařízení: sportovní hřiště a stadióny, „střediska vodních sportů“ , letecké kluby, také v parcích kultury a oddechu se nacházela sportovní zařízení, která bylo možné využívat bezplatně nebo za „symbolickou“ cenu1.
V absolutní většině případů to byla otevřená sportoviště, kde si lidé mohli upevňovat své zdraví a rozvíjet tělo na čerstvém vzduchu, ve vzájemné součinnosti svého organismu s přírodními živly v celé jejich různorodosti. Takže to všechno bylo v porovnání s dnešními železobetonovými sportovními komplexy nesrovnatelně levnější a dostupnější.
Většinu sportovních zařízení tohoto systému masového tělovýchovného hnutí bylo možné zakládat od nuly a udržovat v provozuschopném stavu silami samotných lidí, kteří tam cvičili, nebo z jejich iniciativy, neboť při jejich budování a údržbě byly využívány všeobecně dostupné materiály příslušných regionů. A to všechno se dělalo kvůli tomu, aby se dospělí i mládež mohli sportovně vyžívat dle libosti a mladší děti si z nich braly příklad. Nešlo o to, aby si úředníci mohli „rozporcovat“ peníze ze státního rozpočtu (tj. namastit si kapsu) a vykazovat svým nadřízeným byrokratům, že byla do provozu uvedena další údajně „sportovní“ show-byznysová zařízení2.
Všesvazová statistika výsledků z absolvování normativního souboru cviků BGTO (Buď připraven k práci i obraně – dětský soubor cviků) a GTO (Připraven k práci i obraně – soubor cviků pro mládež a dospělé) rok za rokem charakterizovala reálné ukazatele zdraví obyvatelstva v dynamice jejich změn. Bylo to velice vzdálené dnešnímu „špičkovému sportu“: na pozadí „úspěchů“ státu v této oblasti lidé ve své většině nejsou schopni splnit normy BGTO (pro školáky od 1. do 8. třídy, čtyři věkové stupně) a GTO (pro studenty starší šestnácti let a dospělé, tři stupně) z třicátých let 20. století. Zatímco od roku 1931 do roku 1941 řádově 6 miliónů lidí splnilo normy souboru GTO prvního stupně a více než sto tisíc lidí normy druhého stupně.
Z našeho hlediska by bylo daleko lepší, kdyby:
• 95% mládeže a dospělých každoročně dokázalo splnit normy souboru cviků BGTO a GTO ve svých věkových kategoriích a stát se neúčastnil žádných mistrovství různých úrovní ani olympijských her, kde je nutné kvůli vítězství mrzačit lidi ze všech hledisek trojjedinosti matérie-informace-míra,
• než abychom tu měli ten současný zdravotní stav obyvatelstva a šoumenů-sportovců, který tu kultivuje liberálně-buržoazní státnost a sponzoři platící si reklamu.
A ty odznaky, které lidé dostávali za splnění BGTO a GTO, nebyly ukazatelem uspokojené ctižádosti sportovců v soutěži s jinými ctižádostivci, ale především prostředkem, díky němuž se člověk dozvěděl, jak je na tom ze zdravotního hlediska a svého tělesného rozvoje, tak potřebných pro jeho plnohodnotný život stejně jako pro zajištění stabilního rozvoje společnosti a státu.
Je jasné, že speciální „strava pro sportovce“, „doping“ pro dosaže ní špičkových výsledků a výchova šoumenů hájících „čest státu“ ve „špičkovém sportu“ v tomto schématu nefigurovaly.
• V počátečním období svého formování byl tento systém zaměřen na reprodukci zdravého obyvatelstva a zvyšování statistických ukazatelů zdraví v návaznosti pokolení.
• K jeho přeorientování z masového tělovýchovného hnutí v profesionální špičkový sport, jehož se účastní nepatrný podíl obyvatelstva státu, došlo úsilím byrokratů až v poststalinské době.
To znamená, že politika Sovětské moci byla v oblasti rozvoje masového tělovýchovného hnutí z hlediska zvyšování ukazatelů zdraví obyvatelstva v návaznosti pokolení efektivní, neboť odpovídala specifickým druhovým zákonitostem charakteristickým pro biologický druh Člověk rozumný: organismus poškozovaný alkoholem a dalšími jedy, a také nedostatkem pohybu, nemůže být zdravý a tento svůj stav bude předávat dalším pokolením na základě genetického mechanismu biologického druhu (tj. na úrovni DNK a na úrovni biopolní komponenty).
A jak vypadalo takové „středisko vodních sportů“ v ruském středním podnebním pásmu?
Molo pro lodě mělo maximálně tak dvacet podpěr zaražených do dna překrytých dřevěnými deskami s upevněnými kruhy pro úvaz, nebo ho tvořil ponton s analogickým krytím a kruhy pro úvaz, dále tam na břehu bývala dřevěná bouda pro uskladnění vesel s prostory vyčleněnými pro strážce-správce.
Plavební zóna byla tvořena stejnou přístavní hrází, na které však byly instalovány startovací bloky. Od mola byly ke konci ohrazeného místa ve vodě nataženy provazy s bójkami vyznačující plavební dráhy. Vzhledem k tomu, že tam byl proud, bylo na nich měření času relativní, takže ho Plavecká federace nemohla uznávat, ale množství lidí se tak mohlo věnovat tělovýchově prakticky bezplatně a upevňovat si své zdraví i zdraví budoucích pokolení.
Skokanská věž (umožňovala-li to hloubka vodojemu) byla také dřevěné konstrukce, jež složitostí své výroby jen o něco převyšovala stavební lešení dané epochy (viz výše foto střediska vodních sportů v Tjumeni: nejdůležitější bylo, aby dřevěné části, na které lidi našlapovali bosky, byly dobře ohoblovány a nehrozilo tak, že si na nich zadřou třísku).
To všechno se dalo postavit za týden. A i v případě, kdy tající kry a jarní povodně každoročně toto „středisko vodních sportů“ zcela zničily, mohl ho každý kolchoz nebo vojáci z místní posádky snadno obnovit a zajistit tak lidem možnost bezpečně se věnovat sportu: stačilo, aby o to lidé projevili zájem a stát už jejich iniciativu jen podpořil – ve dvacátých až třicátých letech 20. století v SSSR platilo jedno i druhé.
Fotbalové nebo sportovní hřiště (s maximem hráčů nebo atletů a minimem diváků) se dá technologicky zajistit ještě snadněji než „středisko vodních sportů“.
„Střediska vodních sportů (základny vodních sportů) byla ve dvacátých až čtyřicátých letech místem, kde si lidé mohli na loďce zapádlovat dle libosti (tehdejší loďky byly určeny k tomu, aby si na nich lidé zapádlovali a měli z toho radost, nebyly to ty dnešní „necky s lopatami“, které pro pádlování nejsou uzpůsobeny, takže „pádlování“ na nich je otravné, přestože peníze od návštěvníků takových parků vybírat nezapomínají); lidé se mohli věnovat plavání (jako druhu sportu) na otevřené vodě, provozovat skoky do vody. V přírodním vodojemu bylo nalezeno nebo vytvořeno místo, kde hloubka, rychlost proudu a stav dna zajišťovaly plavcům i skokanům bezpečnost. Po vraždě J. V. Stalina nechali v padesátých letech veškerou tuto infrastrukturu masového tělovýchovného hnutí byrokraté zpustnout. Začali potom stavět drahé bazény, jejichž množství ve státě nebylo takové, aby nahradilo „střediska vodních sportů a zajistilo, aby se lidé mohli masově věnovat tomuto sportu nezávisle na svém věku.
A proč se o tom tak rozepisujeme? Protože plavání je s ohledem na tělo výchovu jedním ze sportů, který nejvíce prospívá lidskému zdraví (a tím spíše je-li provozován ve volné přírodě, kde nedochází k otravě chlórem nebo popáleninám sliznic) a také nejméně úrazový.
1. Přijít do parku zahrát si s přáteli na hřišti volejbal nebo se seznámit s jinými hráči bylo ještě v šedesátých letech zcela běžnou věcí. Parašutistické věže a centrifugy (kolotoče-letadla, včetně vertikálních se smyčkou Nestěrova) fungovaly v parcích kultury a oddechu nejen v oblastních centrech, ale i v mnohých dalších městech.
2. Typu Zenit-arény, ze které obyvatelstvo Petrohradu nemá žádný užitek teď ani výhledově: stavba byla zahájena v roce 2007 a cena byla odhadována na 4,7 miliard rublů, do provozu měla být uvedena v roce 2009, teď už to má být v roce 2018 (to kvůli mistrovství světa ve fotbale, které se Rusko zavázalo zorganizovat), přičemž nyní (rok 2016) se cena stavby už odhaduje na minimálně 39 miliard rublů). A takových show-komplexů, které jsou ze sociálního hlediska k ničemu, zato jsou velice užitečné k tomu, aby si díky nim byrokraté „namastili kapsu“ ze státního rozpočtu a peněz sponzorů, je nyní ve státě mnoho a žádná masová tělovýchova se nerozvíjí a ani to není v plánu: Zenit-arény se v každé obci postavit nedají a propaganda špičkového sportu rozvoji masového tělový chovného hnutí neprospívá. Chtělo by se nám položit otázku: Kolik by se asi za 39 miliard rublů dalo postavit různých sportovišť pro masové tělovýchovné hnutí?