Jack London: Démon alkohol aneb Paměti pijákovy. Drsná autobiografická zpověď geniálního spisovatele. Audiokniha a e-kniha.

Démon alkohol je autobiograficky laděný román amerického spisovatele Jacka Londona, v němž autor otevřeně zachycuje svůj vztah k alkoholu. Kniha vyšla poprvé v roce 1913 a patří k jeho nejosobnějším a zároveň nejkritičtějším dílům. London vychází především ze svých vlastních zkušeností. Popisuje prostředí, ve kterém se alkohol stal běžnou součástí života, a ukazuje, jak snadno se z původně společenského zvyku může stát závislost. Alkohol v knize vystupuje téměř jako živý protivník – jako „démon“, který člověka postupně připravuje o svobodu, zdraví i schopnost rozhodovat o vlastním životě.

London nepíše pouze o jednotlivci, ale také o společnosti, která pití podporuje¹ a často ho považuje za známku mužnosti, odvahy nebo společenskosti. Právě proto je kniha zajímavá i dnes. Ukazuje, že závislost není jen otázkou slabé vůle, ale může mít hlubší osobní i společenské příčiny.

Démon alkohol není jen příběhem o pití. Je především varováním před ztrátou vlastní vůle a identity. London ukazuje, že démon nemusí člověka přemoci najednou – může se do jeho života vkrádat nenápadně, až nakonec začne rozhodovat místo něj. A právě v tom spočívá síla knihy: přestože vznikla před více než sto lety, její otázka zůstává (ne)překvapivě aktuální – kde končí svobodná volba člověka a začíná závislost, která volí za něj?

Alkohol je vedle drog, tabáku apod. jedním z prostředků řízení/zbraní na tzv. 5. prioritě. Jedná se o prostředky pomalé genocidy obyvatelstva – ničení zdraví, oslabování vůle i schopnosti myslet, tvořit apod. Tyto prostředky jsou lidem záměrně podsunovány jako neškodná či dokonce žádoucí „společenská norma“. Jejich cílem je však lidstvo ovládnout či dokonce zničit konkrétní národy nebo etnika (viz např. alkohol a Indiáni). Podívejte se rovněž na film: Historie jednoho klamu-alkoholová genocida, prozkoumejte rubriku Šest priorit řízení a shlédněte stejnojmenný film. ↩︎

Recenze čtenářů:

Už jsem od prvního čtení zapomněla, od kteréhože roku věku začal autor „chlastat“. Takže mě to „umrtvilo“. To vyprávění je skutečně silný příběh. Cituji: Uvědomte si prosím, že když vyprávím, jak se ze mne stal piják, nejsem ani blázen, ani slaboch… Mé tělo je silné. Obstálo tam, kde slabší lidé umírali jako mouchy. A přece to, o čem vyprávím, zasáhlo mé tělo i mě celého. Jsem skutečnost. Mé pití je rovněž skutečnost… A jak se na to dívám já, dokazuje jen sílu Démona alkoholu, brutálnost, které stále ještě dovolujeme, aby existovala, skutečnost, která je pozůstatkem dávných, šílených a krutých dob a která vymáhá vysokou daň na mládí a síle, na vznešenosti ducha, na všech nejlepších z našeho pokolení.

Velmi sugestivní, z velké části autobiografická zpověď pijáka se vším, co k tomu patří – to pomalé svádění na scestí, víra, že alkohol je dobrý přítel, který přináší radost, dobrodružství, společnost a dobré kamarády. Ten pocit odvahy, chlapáctví a soudržnosti. To věčné přesvědčení, že alkohol nade mnou nemá žádnou moc, že mi vlastně nechutná, že ho tělo nepotřebuje, že mohu kdykoliv přestat, protože já přeci nejsem žádný alkoholik, pijan nebo závislá troska. A při tom všem pěkně pomalu jako po spirále padat do tenat Démona alkoholu, který od první sklenky přesně ví, že dříve či později dosáhne svého.
Kniha vyšla v roce 1913, doslova pár let před autorovou smrtí v důsledku nadměrného pití. Přesto byl do poslední chvíle přesvědčen, že on není žádný alkoholik, že to má pod kontrolou, že by mohl přestat, kdyby chtěl. V roce 1919 byla částečně i díky této knize ve Spojených státech odhlasována prohibice. Ale dnes, o více než sto let později…