Ropovod Družba (družba = přátelství) – nejdelší ropovod na světě – byl postavený v 60. letech minulého století. Propojil Sovětský svaz a další země socialistického bloku, členy Rady vzájemné hospodářské pomoci, do jednotné hospodářské sítě a zajistil stabilní přepravu přírodních zdrojů. Jedinečný projekt, který svým rozsahem nemá dosud obdoby, byl společným dílem zemí RVHP.
Rozhodnutí o výstavbě ropovodu bylo přijato v prosinci 1958 na 10. zasedání RVHP v Praze. Ropovod měl přepravovat ropu z ložisek Volžsko-uralské ropné a plynárenské provincie k evropským spotřebitelům v zemích socialistického tábora – v Československu, Maďarsku, Polsku a NDR. Do té doby byla ropa ze SSSR dodávána po železnici, avšak tento způsob byl na pozadí rostoucí průmyslové výroby málo efektivní.
Výstavba ropovodu byla zahájena 10. prosince 1960, výchozím bodem stavby se stal Almeťjevsk, kam se dovážela surovina ze sibiřských, uralských a kaspických ložisek. Odtud měla ropa potrubím směřovat přes Samaru a Brjanskou oblast do Běloruska. Tam se potrubí rozdělovalo na dvě větve: první vedla přes Polsko přímo do NDR a druhá přes území Ukrajiny směřovala do Maďarska a Československa.
Technicky byla Družba velmi složitým projektem. Potrubí bylo nutné vést přes řadu přírodních překážek. Ropovod překračuje 45 velkých řek – Volhu, Don, Oku, Dněpr, Dněstr, Pripjať, Vislu, Odru, Dunaj a další velké řeky, stovky malých řek, tisíce silnic a železnic, prochází bažinami Polesí a přes Karpaty (bylo postaveno 175 mostů a 113 přejezdů). Vyžadovalo to zapojení všech zemí socialistického tábora do výroby jednotlivých součástí.
Čerpací stanice se tak vyráběly v NDR a potrubní armatury s ventily v Československu. Úlohu výrobce automatizačních zařízení dostalo Maďarsko, zatímco potrubí se vyrábělo v Polsku a SSSR. Každá země byla zodpovědná za výstavbu úseku ropovodu na svém území.
Zpočátku se potrubí nakupovalo v západním Německu. Nebylo to však bez problémů. V r. 1962 prosadily USA tzv. rourové embargo. Americká vláda tlačila na západoněmeckou vládu, aby byly dodávky zastaveny. V roce 1963 se kancléř Spolkové republiky Německa Konrad Adenauer rozhodl dodávky zcela zastavit. Sovětský svaz byl na to však již připraven – sovětské továrny v té době zahájily výrobu vlastního potrubí. Na první z nich pracovníci napsali „Truba těbě, Adenauer!“, což se nepřekládá jako „Potrubí pro tebe, Adenauere“, ale jako „Máš smůlu, Adenauere“. Nápis byl prý později smazán.
Pro Družbu bylo vyrobeno 730 tisíc tun potrubí a odvezeno přes 15 milionů metrů krychlových zeminy.
Výstavba ropovodu byla dokončena v rekordním čase – v polovině roku 1964 byly hlavní objekty systému Družba-1 uvedeny do provozu a 15. října 1964 se konalo oficiální slavnostní uvedení ropovodu do provozu. Je třeba poznamenat, že jednotlivé úseky ale začaly fungovat dříve – první dodávka ropy dorazila do Československa, do Bratislavy, již 3.února 1962. Výstavba první etapy v Československu byla svěřena národnímu podniku Plynostav Pardubice. Použití sovětských vysoce výkonných strojů umožňovalo postupovat velmi rychle. V r. 1965 byla Družba prodloužena do Záluží u Litvínova. Pro Československo to znamenalo zásadní impuls pro rozvoj chemického průmyslu, zejména pro závody v Záluží u Litvínova a v Bratislavě (Slovnaft).
Začátek budování úseku na Slovensku. Silné mrazy ztěžovaly budovatelům práci
Stavba ropovodu Družba se přiblížila k hranicím Československa současně z obou stran
Jedinečnost ropovodu Družba nespočívá pouze v tom, že ho země RVHP společnými silami vybudovaly v rekordně krátkém čase. V době výstavby byl tento ropovod nejdelší na světě – jeho délka činila přibližně čtyři a půl tisíce kilometrů.
V letech 1969–1974 byla vybudována paralelně s první větví druhá větev ropovodu (D 2) s hlavním průměrem potrubí 1220 mm. Později byly vybudovány odbočky k ropným terminálům v Litvě a Lotyšsku a také spojení s ruskými přístavy v Baltském moři prostřednictvím Baltského ropovodného systému. Titul „nejdelšího“ ropovodu si Družba drží dodnes – celková délka hlavní části ropovodu dnes činí 8 900 kilometrů (z toho 3,9 tis. km na území RSFSR).
Původní kapacita ropovodu činila 30 milionů tun ročně. Po výstavbě druhé větve a několika odboček se kapacita potrubní soustavy více než zdvojnásobena.
Ropovod Družba není jen jednoduché potrubí, ale komplexní technologický systém zahrnující přečerpávací stanice, zásobníky, ohřívací stanice (pro snížení viskozity ropy v zimě) a katodovou ochranu proti korozi.
Po rozpadu SSSR je od roku 1992 provoz ropovodu řízen z hlavního územního dispečerského stanoviště v Brjansku (v letech 1964–91 se nacházelo ve Lvově, na Ukrajině). Všechny objekty jsou automatizovány a jsou v režimu dálkového řízení.
Ropovod v současnosti vede přes Rusko, Ukrajinu, Bělorusko, Polsko, Českou republiku, Slovensko, Německo, Maďarsko, Lotyšsko a Litvu.
Ruská část ropovodu Družba je ve vlastnictví státní společnosti Transněfť. Běloruskou část spravuje Gomeltransněfť Družba, ukrajinskou část Ukrtransnafta, polskou a německou část polský PERN, maďarskou část MOL, slovenskou část Transpetrol a českou část Mero. Litevská část byla koupena polskou PKN Orlen.
Ne všechny trasy jsou však nyní z politických důvodů využívány.
Ropovod Družba byl symbolem přátelství a zdálo se, že i neotřesitelné spolupráce zemí socialistického tábora. Dokáže Česká republika někdy navázat na toto období našich dějin?