1. díl – Spor architekta Zítka
První ze tří televizních her o osobnostech spjatých s Národním divadlem, z nichž každá musela za svůj umělecký názor bojovat, je věnována architektu Josefu Zítkovi (L. Munzar). Po požáru Národního divadla v srpnu 1881, který celý národ prožívá jako národní katastrofu, ujímá se profesor Zítek rekonstrukce divadelní budovy v zjitřené dobové atmosféře. Snadno se dostává do sporů o svou novou koncepci a je nucen čelit nejrůznějším útokům nejen na své rekonstrukční plány, ale i na svou osobu. Vzhledem k tomu, že Zítek nechce a podle svého svědomí ani nemůže vyhovět připomínkám, které jeho plány oklešťují a znehodnocují, projektu na obnovu Národního divadla se vzdává. Jeho nástupce, architekt Schulz (E. Cupák), však provede stavbu divadla v jeho intencích. Zítkovu ženu hrála M. Vančurová, sochaře Schnircha V. Postránecký, doktora Riegera V. Voska a další. (Česká televize)
Pokud si dobře vzpomínám, jedná se o další z vrcholných Dietlových tekevizních scénářů z roku stého výročí obnovy a slavnostního otevření Národního divadla. Akademická samozřejmost historicistické budovy na nábřeží největší české řeky i stejně jistě působící skvělá výtvarná úroveň interiérů nic nevypovídají o velkých bojích zapomenutých estetických revolucí předminulého století. Architekt Zítek, osobnost, která víc než plodně zasáhla do podoby nejen Národního divadla, ale i jiných českých měst, je ve skvostném Munzarově podání – zřejmě jedné z jeho vůbec nejlepších hereckých kreací – výstižně podán jako tvůrčí člověk klopýtající o někdy i velmi sterilní postoje prestižních mužů, kteří sami o sobě nebyli ani zanedbatelní, ani výrazněji anachroničtí. Portrét předního muže výrazné profese i po čtvrtstoletí strhává silou kresby, hloubkou vhledu i nadčasovostí příběhu a života, který by jinak byl – nepochybně neprávem – zcela zapomenut. Rozmluva přes staletí je i dnes plně současným rozhovorem.
2. díl – Spor dramaturga Stroupežnického
Druhá ze tří životopisných her o osobnostech, které svůj umělecký i osobní život svázaly s Národním divadlem, je věnována prvnímu dramaturgovi Zlaté kapličky Ladislavu Stroupežnickému. Jeho vysoké nároky na repertoár první scény, spolu s jeho nekompromisní povahou a svérázným vystupováním, mu vynesly řadu nepřátel. Je autorem první původní české realistické hry z venkovského prostředí Naši furianti, která při premiéře v Národním divadle sice totálně propadla, ale dodnes na našich jevištích září jako stálice. V hlavní roli uvidíte Jaromíra Hanzlíka, jeho rodiče hrají Josef Kemr a Libuše Havelková, další postavy hry ztvárňují herci Vladimír Brabec, František Němec, Ljuba Krbová, Ladislav Pešek a Václav Voska. (Česká televize)
Složitá a dodnes fascinující osobnost Ladislava Stroupežnického (1850 – 1892), prvního dramaturga pražského Národního divadla, tvoří jeden z nosných pilířů této mimořádné televizní série, tím spíš, že ukazuje tohoto nesmlouvavého fanatika jako člověka nepochopeného a vysmívaného. Poté, co Stroupežnický díky neuváženému činu z mládí přišel o svou největší zbraň, přirozenou krásu a charisma, musel najít jiný způsob, jak ukojit svou touhu po obdivu. Odpověď našel v umělecké tvorbě. A protože všichni podvědomě toužíme po nějaké formě obdivu, jde o univerzálně platné téma, na které se dokážeme napojit i dnes, po mnoha letech, které od událostí kolem premiéry Našich furiantů uplynuly. Hanzlíkova mistrovská psychologická studie zásadového sršatce ovšem nezůstává osamocena, neméně skvělé jsou herecké výkony dalších zúčastněných – Libuše Havelkové, Josefa Kemra či Vladimíra Brabce v roli Františka Adolfa Šuberta, prvního ředitele Národního divadla, muže nadmíru diplomatického a vlídného.
3. Spor herečky Kvapilové
Třetí a poslední z televizních her o osobnostech spjatých s historií Národního divadla, vám přiblíží určitý úsek ze života herečky Hany Kvapilové. Období, v němž Hana Kvapilová působí na naší první scéně je charakterizováno jmény – Kvapil, Kvapilová, Vojan. Tyto tvůrce spojuje stejný umělecký názor a výrazná snaha začlenit české divadlo do moderního světového divadelního proudu. Scenárista Jaroslav Dietl se soustřeďuje zejména k vykreslení uměleckého a životního profilu velké české herečky a na její zápas o moderní herecký výraz. V roli Hany Kvapilové zazářila Jana Hlaváčová, režiséra, autora a jejího manžela hraje Petr Kostka. Vojana si zahrál R. Brzobohatý. (Česká televize)
Předlistopadové podceňování Dietlovy tvorby bylo vždy problematické. Při vší představitelné nevyrovnanosti Dietl byl a zůstává gigantem české televizní tvorby a vlastně nejen národního, ale i světového seriálu. Dramatický triptych, psaný ke 100. výročí otevření Národního divadla, přiblížil v míře laickému posluchači či diváku obvykle jen málo dostupné tři špičkové osobnosti z počátků moderního českého divadla. Hana Kvapilová, půvabná princezna Pampeliška pohádky svého manžela, žila až do své předčasné smrti naplno. Samozřejmost umělecké výsostnosti se tu projevuje jako doslova vtahující napínavý příběh postihující všechny klíčové reálie a souvislosti doby i obsahu svého námětu. Jana Hlaváčová v titulní roli odvádí jeden ze svých nejlepších výkonů.