Český psychologický film Barbora Hlavsová z roku 1942 patří jak námětem, tak i zpracováním k nejpozoruhodnějším filmům, natočeným v době nacistické okupace. Jde o adaptaci povídky Skleněný vrch Jaroslava Havlíčka, kterou podle scénáře Karla Steklého natočil režisér Martin Frič. Nespornou zásluhu na úspěchu má i Terezie Brzková v roli venkovské ženy, bojující za záchranu cti svého rodu. Její postava, bezprostředně spjatá s českým prostředím a českou krajinou, se stala ztělesněním nejryzejších lidských hodnot. Vlasteneckou stránku filmu podtrhla exteriérová kamera Karla Degla a hudba Jaroslava Křičky a Miloše Smatka, kteří se rozhodli učinit nejsilnějším hudebním motivem filmu variace na Dvořákovu píseň Když mne stará matka. (Česká televize)
Všeobecně vážený ředitel maloměstské záložny Hlavsa se kvůli své rozmařilé a zhýčkané ženě dopustí zpronevěry, a když se situace nedá zachránit, zastřelí se. Jeho matka, prostá vesnická žena, se ujme ovdovělé snachy i dospívajícího vnuka s podmínkou, že jí oba pomohou všechnu škodu nahradit. Pro městskou dámu je tvrdá vesnická práce utrpením. Stejně tak pro mladého Boříka, nadaného pianistu, který se těžko vzdává snů o umělecké dráze.
Recenze diváků:
I když Jaroslav Havlíček určitě nechtěl v novele Skleněný vrch, podle níž film vznikl, poukazovat na zdravé kořeny českého lidu, ale zpracovat psychologii českého maloměšťanstva, jak bylo jeho kvalitním zvykem (a ve filmové řeči převedeno adekvátně J. Herzem v Petrolejových lampách), Fričova a Steklého adaptace ukázala tuto možnost jako tvůrčí a přímo mistrnou. Frič zvolil typově vhodné herce a dobře je vedl, Karel Degl virtuozně nasnímal snobské maloměsto i rustikální vesnici, Jaroslav Křička pak objevně pracoval s ohlasy klasické a lidové (případně evangelické liturgické) hudby, jíž doplnil filmový celek.
Opravdu silných filmů vzniklo v době první republiky a protektorátu poskrovnu, Barbora Hlavsová je jeden z nich. Působivý Havlíčkův příběh dokázal Frič obohatit adekvátní filmovou formou s vydatnou pomocí Deglovy kamery a dramatické hudby Křičky a Smatka. Na čem film však stojí nejvíce jsou herci – Brzková zde pokořuje Babičku a vytváří nezapomenutelný obraz nezlomné ženy, pro níž je čest rodu nade vše. Nejsilnější scénou je bezesporu lopotné a nekonečné odkameňování pole a nanášení úrodné půdy zachycené v nádherné posmutnělé kompozici.
Další film podle námětu Jaroslava Havlíčka