Podle literární předlohy spisovatele Jana Otčenáška vznikl v roce 1959 komorní milostný příběh, jehož dramatické pozadí tvoří temná atmosféra heydrichiády. Na jaře roku 1942 student Pavel Rumler ukryje na půdě židovskou dívku Hanku Ledererovou, které se podařilo uniknout transportu. Mladí lidé se do sebe zamilují, Pavel však nedokáže svou tajnou lásku ochránit před drtivým kolem tzv. velkých dějin… Zkušený režisér Jiří Weiss precizně evokuje atmosféru strachu, která ovládá Pavlovo okolí a vnitřně stravuje i oba mladé hrdiny. Do hlavních rolí svého ceněného snímku obsadil režisér neokoukaného slovenského herce Ivana Mistríka a debutantku Danu Smutnou. Osvědčená Blanka Bohdanová ztvárnila zrádnou slečnu Kubiasovou, která na svou vlasteneckou čest pravidelně zapomíná v náručí německého důstojníka (Filmový přehled)
Snímek získal řadu tuzemských i mezinárodních ocenění.
Recenze diváků:
Není nad to, když se adaptace knihy ujme sám autor. Podobně jako v případě Vyššího prioncipu jde o silný příběh z kruté doby, přesto nepostrádá nádhernou křehkost a romantickou atmosféru. Dana Smutná byla v tomto filmu nádherná.
Úžasné, ale zároveň strašné. Ten červen roku 1942 na půdě jednoho pavlačáku úplně dusil. A nebylo to jen tam. Už jen odchod židovské rodiny do transportu za zpěvu kanára na pavlači byl děsivý. Poslední rozloučení pozvednutím klobouku se sousedy, poslední podání ruky statečného souseda, který se nebál a nedbaje protižidovských vyhlášek a opatření, podal ruku na rozloučenou… Jak tak rodina odcházela prázdnou ulicí s po dlažbě klapajícím dvoukolákem vstříc strašnému osudu kdesi v Polsku, už tehdy na mne z filmu padla tíseň. Dalším momentem byly skřípající pásy kolon haklů na kočičích hlavách stoletých pražských ulic najíždějící do města těsně po atentátu… Červen roku 1942 dusil. Příběh odehrávající se kdesi v posledním patře starého domu byl jen střípkem celého toho utrpení našeho národa, které rozpoutali mstící se nacisté po atentátu našich statečných výsadkářů na zastupujícícho říšského protektora. Mistřík i Smutná hrály velmi přesvědčivě, zajímavá však byla také postava zahraná Blankou Bohdanovou a zejména postava dědečka hraná Františkem Smolíkem. Tohle byla role přesně pro něj. Charakterní, vážná a přitom neskonale dobrotivá. Pravda , Dana Smutná vypadal spíše jako dívka ze šedesátých let a nikoliv čtyřicátých, ale čož… Úžasný film, který mi dlouho unikal a který jsem opravdu rád viděl. 5 hvězd na noční obloze viděných otevřeným vikýřem. * * * * *