Tento článek je vlastně i o tom, jak to vypadalo v Československu za té slavné první republiky a vůbec na Západě.
Autorka: Irena Aneri, 15.7.2024, Zdroj
Musím se přiznat, že tato kniha mi takříkajíc dlouho utíkala. Četla jsem samozřejmě Reportáž psanou na oprátce, ale tahle se mi nějak do rukou nedostala. Když jsem zjistila, že se v Moskvě ulice, na které se nachází naše velvyslanectví, jmenuje Julia Fučíka, myslela jsem, že ji tak pojmenovali především kvůli té Reportáži psané na oprátce a jeho popravě nacisty, ale teď jsem přesvědčená, že ta kniha V zemi, kde zítra již znamená včera byla v tomto ohledu daleko více určující. Z mého hlediska a z hlediska dnešní doby je to informační perla, svědectví té doby, přičemž velice dobře zpracované, jak literárně, tak i svou informační náplní. Musím před Juliem Fučíkem smeknout, ne každý dokáže napsat tak dobré svědectví své doby. Zkusím vám ji přiblížit alespoň v úryvcích, ale myslím si, že je to kniha, kterou by si dnes měl přečíst každý. Ty paralely s dnešní dobou jsou někdy až neskutečné. Zvýraznění textu jsou moje a případné komentáře budu uvádět kurzívou v hranatých závorkách.
Zde citace z předmluvy k vydání z roku 1951 od G. Fučíkové a L. Štolla z června roku 1947:
V sobotu dne 26. dubna 1930, v druhém roce první sovětské pětiletky, jsme se loučili s Juliem Fučíkem, jemuž toho krásného odpoledne hrálo v očích zvláštní radostné napětí, odjížděl totiž druhého dne zrána ilegálně poprvé do Sovětského svazu. Nejel tam na výlet, pro svoji zábavu, nejel tam jako soukromý turista pro trochu feuilletonistické látky; jel jako člen dělnické delegace, jako zvolený důvěrník českých pracujících lidí, aby jim odtud přivezl nejcennější dar: pravdu o díle, pravdu o historickém smyslu života a práce jejich sovětských kamarádů.
K tomu účelu bylo nutno překročit s hranicemi republiky zároveň i její zákon.
Je to poučná historie; bylo by dobře vydat jednou v knize pro příslušníky naší nejmladší generace, kteří nemají možnost vysedávat v univerzitní knihovně a listovat ve starých ročnících novin, aspoň ty nejtypičtější projevy, informace, proroctví a úvahy zlomyslných i duchaplných „žurnalistů“ o sovětské zemi, o první pětiletce, všechny ty lži průmyslově rozšiřované v oněch letech v českých zemích.
Záplava nepravd, urážek, pomluv, falešných proroctví, pochyb, posměchu a „vtipů“ na pětiletku proudila z rotaček nejen v Čechách, ale i v celém civilizovaném kapitalistickém světě, zatímco u rotačky komunistického tisku stál na stráži cenzor, který dával z olověných odlitků vysekávat všechno, co se mu nelíbilo, záměrně zdržoval expedici listu a dokonce zabavoval celé jeho náklady.
Stačí prolistovat jen i tak zvaný „seriózní“ tisk, který se vyznačuje tím, že vykládá banality duchaplným jazykem, například staré ročníky Přítomnosti, kde se psalo o „znetvořené pětiletce, která není plánem, nýbrž anarchií šílícího tempa, provázeného absurdní tyranií“, o „malé přesvědčenosti širokých vrstev o účelnosti toho grandiosního podnikání“, o „málu jejich skutečné a plodné lásky k socialistickému státu“. A to je ještě to „nejobjektivnější“ z toho, co bylo psáno o světodějném okamžiku, kdy část lidstva poprvé přikročila k plánové tvorbě svých dějin.
Jak smutné jsou všechny ty postavy nepoučitelných vtipálků, kteří se mohli uchechtat leninské „elektrofikaci“ a stalinským „potěmkinským vesnicím“. Jak ubozí jsou všichni ti ctnostní skeptikové, kteří se snažili ironickým paradoxem srazit pathos činorodé pravdy a zabít světodějnou ideu.
Ostatně nestáli by za řeč, kdyby dnes ve své nepoučitelnosti nevtipkovali stejně zlomyslně o tvorbě velkého a moudře promyšleného díla plánovaného života vlastního národa. Hloupost je nedobytná pevnost. [A oč hloupější jsou ti, kteří nemuseli prošlapávat tuto první cestu, kteří ji měli celý život před očima a nedokázali rozpoznat, když je z ní někdo stejně plánovitě začal svádět.]
Když se Julius Fučík téhož roku v srpnu vrátil z SSSR, hořel nadšením. Přivezl svůj dar pravdy. Začal přednášet o sovětské zemi a připravoval tuto knihu. Jezdil na shromáždění pracujících lidí do českých a slovenských měst a vesnic. Byl neúnavný. Absolvoval sta přednášek. Nebyl řečník; byl znamenitý vypravěč. Vyprávěl shromážděným dělníkům i rolníkům, odpovídal na tisíceré dotazy, polemizoval s nepřáteli, bránil velkolepé dílo sovětského lidu se znalostí, bystře, vtipně, s nedostižným humorem, přičemž každou svoji přednášku měl dokonale doloženou fakty. Býval přitom ovšem vždycky i posluchač, který neměl smysl pro humor, a tím méně pro pravdu. A tak se nejednou stalo, že shromáždění byla ve jménu zákona rozehnána a na Julia Fučíka podáno trestní oznámení. Taková příhoda ho stihla i v Kostelci nad Černými Lesy v roce 1931 a stalo se, že byl Julius Fučík postaven před soud a odsouzen nepodmínečně do těžkého žaláře na 4 měsíce, zostřeného jedním půstem měsíčně. Byl odsouzen, jako jsou odsuzováni zloději. (…)
Tak a takové posly si nalézala historická pravda, tak si probíjela cestu ke světlu proti naprosté přesile skvěle placených lhářů a pomlouvačů, kteří v Čechách morálně upravovali cest Goebbelsovi. [A já dodávám, stejně jako ti současní, kteří jsou jeho skvělými žáky.] (…)
Julius Fučík nás učí srovnávat a poznávat.
Nepředvídaný úvod samotného Fučíka:
Tato kniha dosáhla velmi rychle „druhého“ vydání. Druhého po konfiskaci opraveného.
Psal jsem ji, maje stále před očima paragrafy zákoníků, probíral jsem se jejími větami, škrtaje opatrně všechna slova, na nich by mohla ztroskotat její celistvost. Byl jsem si vědom doby, v níž ji píši. Byl jsem si vědom nebezpečí, jež na ni čeká. Chtěl jsem ji chránit, neboť člověk se nerad odlučuje od práce, jež se mu zdá důležitá, miluje práci, jež slouží svobodě.
Neuchránil jsem ji.
Snad jsem přece jen zcela nedocenil tuto dobu.
Byl bys čtenáři, mezi devátou a desátou stránkou této knihy četl ještě tři stránky, v nichž poutník, vrátivší se ze Sovětského svazu, vypravuje o tom, co viděl v západní Evropě. Byl bys četl o některých věcech, jež těžce dolehly na tohoto poutníka, a jež nemohl nevidět. Bylo to přece součástí té historie pozdního jara a léta roku 1930, již vypravuje tato kniha. Musel jsem říci i tuto část, musel jsem ji říci, neboť už je dvojí svět, ale v jednom celku a elektrický proud, který jím prochází, nemůže být přerušen. Musel jsem ji říci – a říkal jsem ji marně.
Státní zastupitelství shledalo v ní překročení paragrafu 14, čl. 5 zákona na ochranu republiky a zanechalo stopu své bdělosti tam, kde stáli nezaměstnaní a jejich hlad a bída. (…)
Nakonec se ale našla cesta, jak tyto řádky dostat k lidem:
INTERPELACE
poslanců Gottwalda, dra Sterna, Kopeckého a soudruhů ministru spravedlnosti o konfiskaci knihy Julia Fučíka V zemi, kde zítra již znamená včera.
Nakladatelství Karel Borecký v Praze počalo vydávati novou českou knihu o Sovětském svazu, napsanou očitým svědkem života a práce sovětských dělníků. Ve Vašich sociálnědemokratických listech, pane ministře, čteme denně hanobení Sovětského svazu a výzvy, myšlené ironicky, jen aby se ti, kteří chválí Sovětský svaz, tam jeli podívat a pak srovnávali, kde je lépe: jestli v zemi diktatury proletariátu nebo v zemi demokracie… Autor knihy V zemi, kde zítra již znamená včera byl v Sovětském svazu a v úvodu ke své knize srovnává. Srovnává velmi opatrně, neboť jest si zřejmě vědom toho, že píše svou knihu v republice, v níž ministrem spravedlnosti jste Vy, pane ministře. Přesto však hned v prvním sešitě jeho knížky zabavil Váš státní zástupce téměř tři strany věcného a pravdivého vylíčení věcí, jež viděl autor v kapitalistických zemích po svém návratu. Přitom nikde neuvedl spisovatel ani zemi, v níž se to stalo, to znamená, neuvedl nikde, že jde o republiku Československou, a přece bylo zabaveno na str. 7 až 10 toto:
„Viděl jsem dělníky, přešlapující před bursou práce [Neplést s dnešním úřadem práce, tam jim nikdo žádné dávky nevyplácel a když nebyla práce, tak byl hlad!]; přicházeli ráno a naplňovali ulici hlučným, rozpačitým humorem; hodiny odměřeně umlčovaly jejich šibeniční smích; okénko úporně zavřené nehlásilo poptávku; nikdo nekupoval dělnickou sílu a tolik jí tu bylo na prodej; rozcházeli se večer zářícími ulicemi do stohů, do nocleháren, domů k rodinám, žebrajíce cestou, aby několika korunami zaslepili alespoň tu hladovou úzkost v očích, s níž budou přivítáni ženou a dětmi.
Viděl jsem nezaměstnané ležet na schodištích nádraží, nesoucích jména slavného osvobození; stahovali se jako želvy do krátkých kabátů s vyhrnutými límci, stoupala z nich pára a noční déšť, stékaje z vysunuté střechy, melancholicky bubnoval na špičky rozedraných bot těch, kteří leželi na posledních stupních; strážníci přecházeli těžce kolem a neviděli; aresty už jsou přeplněny lidmi „bez bytu a bez zaměstnání“.
Viděl jsem kousek, o jakém kdysi snívala sentimentalita starých „sociálních“ povídkářů; chlapce, který ukradl housku, spadlou z krámku do prachu dláždění, a hltavě ji snědl; dva strážníci jej vedli a on se vyděšeně vzpíral.
Viděl jsem muže umírajícího hladem; ležel na dřevěné houpající se lavici, tři kamarádi stáli kolem něho, venku ujížděl poslíček s bursovními telegramy, kdesi v centru města teď jistě kdosi připíjel druhému na zdraví, a tady ležel muž, který umíral hladem; a tři kamarádi, bezradní a bezmocní, čekali nad ním, až jej odvezou, aby se sami položili na uprázdněnou lavici.
Viděl jsem ženu vytaženou z řeky; ležela na nábřeží, voda vzedmula její břicho, vyhladila vrásky v její tváři a pevně přilepila na čelo řídké vlasy; neznámá; snad ji ani nikdo nepostrádá; neměla legitimaci; jen v kapse zástěry nalezli lísteček a těžce luštili rozmočené písmo; začínal: „Nezaplatíte-li do 6. t. m. činži…“
Viděl jsem soudruha dělníka vězněného již dva roky; stál znovu před soudem a byl znovu odsouzen, protože vedl dělnickou demonstraci proti hladu; byl bledý a jeho mohutná postava se ztrácela v trestaneckých šatech, ale jeho široké ruce nás zdravily a jeho bílý úsměv nám říkal beze slov, že je silný, že nepadne, že i tady je kusem bojovného díla.
Viděl jsem dělnice upálené výbuchem dynamitu; starý svět se chce zachránit vraždami; zbrojovky jsou jediné továrny, jež mají práci, mnoho práce a pracují válečným tempem; jako za války proudí do nich tisíce dělníků, jako za války pracuje se na několik směn, jako za války potřeba je pánem nad opatrností a ochranou práce; nikdo se neptal na nebezpečí, v němž žilo těch osm dělnic; práce musila být hotova; stroj letí a srší jiskrami války; těch osm dělnic leželo před továrnou, mrtvé a umírající, a malá zpráva v novinách je pochovala; válka nepočítá s jednotkami.
Viděl jsem čtyři chlapce v márnici hornického městečka; před několika hodinami ještě kráčeli po silnici pevnýma mladýma nohama; ještě včera se smlouvali se svými kamarády, kam půjdou hledat práci; ještě včera se na ně dívaly jejich matky s pevnou nadějí na pomoc; ještě včera to byli čtyři mladí hoši, synové a milenci; teď tu leží s hlubokými ranami četnických kulek, nehybní, ztuhlí, voskové figury, jež prohlíží komise, jako by zkoumala terč; demonstrovali, protože u nich doma byl hlad, protože ani jejich otec, ani matka, ani bratři, ani sestry, ani kdokoliv jiný z rodiny neměli práci; bez haléře výdělku živořili měsíce a chtěli žít; četnické pušky je nakrmily.
A viděl jsem pohřeb čtyř chlapců z márnice; tisíce dělníků šly ulicemi a silnicemi smutného hornického kraje, sníh se položil pod jejich kroky a dusil jejich zvuk; vidíš a neslyšíš; tisíce jdou stále vpřed, stále vpřed, tiše, neúchylně se valí masa, s jistotou, která tě unáší a děsí nepřítele; stále vpřed, stále vpřed; tisíci ztělesněná pomsta.“
To všechno pane ministře, zabavil Váš pan státní zástupce. Velmi prostě a jednoduše popřel skutečnost, že v kapitalistickém světě je nezaměstnanost, že dělníci spí před nádražími, sbírají housky z prachu a jedí je, že umírají hladem, že sahají k sebevraždě jako k východisku z bídy, že jsou zavírání, že v továrnách dochází k smrtelným úrazům následkem šílené racionalizace, že se do dělníků střílí a že jsou mrtví pochováváni.
Věříme, že metoda pana státního zástupce je líbivá, je skutečně velmi prostá, ale právě proto velmi neúčinná. Tento zákrok státního návladnictví bude mít zatím jen jediný následek, ne právě příjemný pro prestiž vaší demokracie. Konfiskovaná kniha vychází totiž současně v několika jiných jazycích a překladatelé zajisté neopominou v úvodu připomenout, že v Československu byla zkonfiskována místa, která výše citujeme. Domníváte-li se, pane ministře, že je možno ještě vyvrátit pověst Československa jako jednoho z nejreakčnějších států Evropy, dejte pokyn svým podřízeným ze státního zastupitelství, aby případnými dalšími konfiskacemi knihy zbytečně nerozšiřovali úvod překladatelů do cizích jazyků.
Dále se Vás tážeme, pane ministře:
- Souhlasíte i s touto konfiskací?
- Podle kterých paragrafů vašeho zákoníků byla tato konfiskace provedena?
- Domníváte se, že zakrýváním faktů bude Vám pomoženo, anebo je to přiznání, že pro Vás už není záchrany?
V Praze dne 21. května 1931
Na tuto interpelaci odepřel ministr spravedlnosti dr. Meissner odpovědět s odůvodněním, že je psána hrubým a urážlivým tónem.
To je konec dnešního článku, já jen mohu dodat: Vše se pozná nejlépe ve srovnání!
Knihu v audioverzi najdete zde: