Goyovy přízraky (2006) aneb film o malíři, který ve svém temném období zvěčnil satanismus „elit“ vládnoucích v 18. a 19. století

V roce 1792 přichází Goya na španělský královský dvůr jako dvorní malíř. Katolická církev v té době upevňuje svoji moc obnovením inkvizice a Goyova múza Inés je vinou přítele Lorenza po vykonstruovaném procesu odsouzena za kacířství. Po mnoha letech se Goya seznamuje s mladičkou prostitutkou Alicií, díky níž se dozvídá celou pravdu o Inés a otci Lorenzovi. (oficiální text distributora)

Typicky Formanovský příběh silného lidského individua s nosným typem hlavního hrdiny se tentokrát nekoná (sama postava Goyi není ani postavou hlavní, jak by se podle názvu dalo čekat), avšak přesto jde o mistrné podobenství poukazující na to, jak špatný je jakýkoliv systém, v němž se ideje a morální premisy nekryjí se skutečným počínáním a životy lidí v tomto systému žijících. Prázdnota velkých slov o svobodě a rovnosti, stejně jako o boží pravdě a správnosti (inkvizičního) počínání v jeho jméně, je konfrontována s násilnickou podstatou každého společenského uspořádání stojícího na nesvobodě jedince a potřebě tuto nesvobodu násilně udržovat. Ať už se jedná o monarchii, republiku či církev svatou…trpět bude vždy obyčejný malý člověk… To jsou ty Formanovsky a Carrierovsky viděné Goyovy přízraky. Historicky zdánlivě bezvýznamné příběhy lidí, které pohltila a zničila mašinérie ať již jakékoliv instituce – státu, církve, války, a to paradoxně právě na pozadí historicky vděčnějších velkých (učebnicových) dějinných událostí. Dějiny všedního života obyčejných lidí jsou ale možná mnohem důležitější… Forman k tomu použil záměrně umírněný vypravěčský styl bez velkých efektů či spektakulárně dramatických scén (emocionálně se snaží působit spíše záběry na detaily nějakých bezvýznamných věcí – např. plenění vojáků postihuje záběry na zmatené slepice hynoucí pod kopyty koní…), jde spíše o jakési konverzační drama, i když ne v jeho pravém smyslu slova. Hlavním hrdinou tohoto zajímavě komponovaného dramatu je pragmaticky se chovající otec Lorenzo v úchvatném hereckém ztvárnění španělského herce Javiera Bardema – a zvláště jeho role kněze z první části filmu je geniálně zahraná, už dlouho jsem neviděl lepší herecký výkon (zajímalo by mě, jak to ten Forman dělá, že dokáže z herce dostat takhle uhrančivý výkon, podobný pocit jsem měl při sledování Muže na Měsíci). Také Stellan Skarsgård v roli Goyi, stojícího trochu mimo čas a právě panující režimy, hraje přesvědčivě, ostatní role mi trochu splývají. Mírné rozpaky pak možná ale budí fakt, že Formanův film vlastně nemá hlavního hrdinu, ústřední partie je rozdělena mezi Otce Lorenza, Goyu a snad i Ines, ale možná měly být tyto dvě poslední postavy potlačeny ve prospěch dominujícího Lorenza… Těžko však soudit, co by bylo, kdyby… Každopádně tu máme další skvělý Formanovský silný filmový spektákl, který má silnou výpovědní hodnotu nejen o době a místě, které popisuje, ale i o době a místech současných, kde se odehrávají podobné příběhy i dnes. A jistě má sloužit i jako memento do budoucna… Podobné filmy: Kladivo na čarodějnice, Jméno růže, Nostradamus

Film o Goyově temném období: nastavte si automatické titulky