A rozmnožovat a obohacovat lidský život pravdou a krásou – to je úkol skutečně velkých lidí a to také má být úkolem každého dobrého člověka. Božena Němcová, která toho dosáhla za cenu svého života, je proto jedním z největších a také nejlepších českých lidí.
Článek
Zástupy lidí stoupají po příkrém svahu k Vyšehradu a kladou květiny a věnce na hrob v koutku vyšehradského hřbitova, kam byla před 80 lety pochována předčasně utrápená krásná paní Božena Němcová. Půjdete-li tam i vy projevit lásku k ní a k jejímu dílu, uroňte malou kytičku také na nedaleký a skoro už vpadlý hrobek, kam jenom zjara čísi citlivá ruka pokládá svazeček petrklíčů. V tom hrobě leží básník Václav Bolemír Nebeský.
Roku 1842 přijela Božena Němcová se svým mužem poprvé do Prahy. Bylo jí 22 let a byla tak spanilá, že okouzlila celou českou společnost tehdejší Prahy; společnost, v níž hlavní slovo měli čeští spisovatelé, vědci a umělci. Nikdo z nich ovšem tenkrát neznal, z jakého prostého děvčátka vyrostla tato krásná mladičká žena. Ale vy to děvčátko znáte: je to Barunka, kterou Němcová sama později věrně vykreslila ve svém nejmilovanějším díle, v Babičce. Když paní Božena přijížděla do Prahy, nebyla již ovšem malou Barunkou, ale něco dětského v ní přece ještě zbývalo: byla plna velkých snů, ale nevěděla, jak a čím je uskutečnit; toužila vykonat veliké dílo, ale nevěděla, jak začít a v čem se uplatnit.
To brzy poznal mladý básník Václav Bolemír Nebeský, který se stal jejím přítelem. Poznal, že tato paní nemá jen sličnou tvář, ale i sličnou duši, která dychtí po velkém poznání, po kráse, a především po tom nejvzácnějším koření lidského života, po svobodě. A ukázal jí, jak může uskutečňovat své sny a kde může tvořit velké dílo; ukázal jí, že její místo je v literatuře. Božena Němcová měla nejen básnické srdce, ale i silnou tvořivou mysl básnickou, a proto by se byla patrně stala spisovatelkou, i kdyby se byla nesetkala s Nebeským. Ale bylo by se tak stalo jistě až mnohem později a možná že by se pak její nadání nemohlo už ani rozvinout v celé své síle. Básník Václav Bolemír Nebeský jí právě pomohl, aby si včas uvědomila své nadání a své básnické poslání, a přispíval jí horlivými radami v jejích spisovatelských začátcích. Tím se velmi zasloužil nejen o ni, nýbrž i o celou českou literaturu, kterou si ani nedovedeme představit bez díla této veliké spisovatelky. Z náruče květin, určených Boženě Němcové, položte proto jeden květ na hrob Václava Bolemíra Nebeského. Patří tam.
Tím, že se vydala na cestu české spisovatelky, zvolila si Božena Němcová úděl slavný, ale také velmi těžký a trpký. Je to jistě krásné psát povídky a romány, které radostně obohacují čtenáře, ale není to ani snadné, ani to nedělá život lehkým. A pro Boženu Němcovou to bylo zvlášť těžké, neboť musila překonávat mnoho, přemnoho překážek.
Především musila překonávat nedostatek svého vzdělání z dětství. Děvčátko Barunka bylo dítě velmi nadané a dychtivé po vzdělání, ale bylo z rodiny nezámožné a hlavně: bylo to „jen“ děvče a podle tehdejšího mínění děvčata nepotřebovala „študovat“, protože stejně patřila jen do kuchyně. A tak tedy malá Barunka-Boženka chodila jen do obecné školy a pak do kursu ručních prací. Nic víc. Představte si, jaké překážky musila překonat, jaké úsilí musila vyvinout, když ji dnes můžeme oslavovat jako velikou zakladatelku moderní české prózy! Když psala své první literární práce, neznala ani pořádně český pravopis, musila se všemu učit od základů a učit se sama, bez učitele, při neustálé starosti o celou rodinu, o své čtyři děti a jejich obživu.
Nemyslete si, že se jí všechno dařilo jen proto, že měla nadání. Nadání samo nestačí, sebevětší nadání je nic, když není spojeno s usilovnou a často velmi svízelnou prací; práce, jen a stále práce činí z nadaného člověka nakonec člověka velkého – a v tom je právě Božena Němcová zvlášť vynikajícím příkladem. Bylo k tomu třeba obrovské námahy, aby se z bohatě nadaného, ale vzděláním chudičkého děvčete stala veliká česká spisovatelka. Božena Němcová se nelekla této námahy a dala všecky své síly, aby dosáhla nejvyšších cílů. Platila za to draze, vyčerpala se tou těžkou dřinou a urychlila tím svou smrt, ale zato věčně žije v českém i ve světovém písemnictví, zato svou Babičkou, svou Pohorskou vesnicí, svou Divou Bárou, svým V zámku a v podzámčí i ostatními povídkami a svými překrásnými Pohádkami rozmnožila a obohatila život našeho národa.
A rozmnožovat a obohacovat lidský život pravdou a krásou – to je úkol skutečně velkých lidí a to také má být úkolem každého dobrého člověka. Božena Němcová, která toho dosáhla za cenu svého života, je proto jedním z největších a také nejlepších českých lidí.
Druhá velká překážka, kterou Božena Němcová musila překonávat, byla bída. Bývaly doby, kdy ani nesmírné vnitřní síly této velké ženy nestačily, aby udržela pero v ruce a pracovala na svém díle. Byly to doby, kdy její děti žebronily o kousek chleba, a ona jim ho nemohla dát. Ne jeden, už mnoho nakladatelů zbohatlo z její Babičky a Pohorské vesnice, ale honorář, který za ně Němcová dostala, nestačil jí ani k zaplacení nejnutnějších dluhů. Český spisovatel byl tenkrát tuze špatně placen za svou práci a musil se živit ještě nějakým jiným zaměstnáním. Božena Němcová však byla žena a matka, musila se starat o rodinu, a nemohla mít tedy jiného zaměstnání – a přece všecka tíha starostí o živobytí padala často na ni, když její muž byl sesazen z úřadu a protloukal se jako nezaměstnaný světem všelijak. Bída, v níž se Němcové od bohatých Čechů tenkrát nedostalo pomoci, byla velikou překážkou v literární práci Boženy Němcové a také její překonávání stále víc a více vyčerpávalo síly velké spisovatelky, až podlehla docela.
A proč vlastně tenkrát nikdo opravdu vydatně nepomohl Boženě Němcové? Je staré přísloví, že
Sytý hladovému nevěří
a to přísloví platilo už tenkrát: bohatí Češi, i když si říkali vlastenci, se většinou pramálo starali o hladové spisovatele, kteří se zasluhovali o život národa. Ale přece jen se o ulehčení bídy Boženy Němcové starali ještě méně, přesněji řečeno: vůbec nic. A proč? Odpověď je trochu zvláštní, ale pravdivá: protože to byla žena. To byla další a největší překážka v životě Boženy Němcové. Už jsme si řekli, že se jí v dětství přes její viditelné nadání nedostalo nijakého lepšího vzdělání, protože nebyla chlapcem, nýbrž „jen“ děvčetem. Tak se tenkrát dívali na ženu vůbec. Podle tehdejšího zpátečnického mínění nebylo děvče rovno chlapci, nebyla žena rovna muži, muž byl vždycky něco víc, i když to byl třeba jen líný hlupák vedle schopné a pracovité ženy.
Božena Němcová viděla dobře, že takovéhle nazírání je nejen nespravedlivé, nýbrž také velmi škodlivé pro celou lidskou společnost, protože odsuzuje mnohé velké ženské talenty, aby zakrněly někde v domácnosti, aby byly jen služkami svého muže a nemohly se uplatnit ve prospěch lidského celku. A Božena Němcová měla krásnou a vznešenou vlastnost: byla statečná. Jakmile viděla někde nějakou nespravedlnost nebo hrubé příkoří a bídu, bojovala proti nim a proti jejich příčinám. Tak s mocnou odvahou bojovala celým svým dílem i vlastním životem proti tomu špatnému, zpátečnickému názoru na ženu – a to jí mnozí páni nemohli odpustit. Prohlašovali ji za „přepjatou“ a její bídu vykládali jako následek této „přepjatosti“. Proto jí také vůbec nepomáhali. A také tady se ukázala veliká síla Boženy Němcové. Nepodlehla, nevzdala se svého boje za rovnoprávnost a osvobození ženy. Viděla pravdu a šla za ní, i když to znamenalo bídu až do smrti. Byla bídou a námahou předčasně ubita, ale neustoupila. Tak jedná pravý člověk.
Když čtete Babičku, jistě si uvědomujete, že všecky tyto překážky musila Božena Němcová překonat a stále překonávat, aby ji mohla napsat. Je to taková radostná kniha, plná jasu a dobroty, nic v ní nesvědčí o tom, že Němcová měla hlad a v srdci temný smutek nad smrtí milovaného syna, když psala tyto světlé stránky. Taková je síla v umění a taková je síla právě v umění Boženy Němcové. Při vší pravdivosti – a skutečně hluboké pravdivosti – v pohledu na život nikdy život nezkresluje, nýbrž umělecky přetváří, zmnožuje, obohacuje, tvoří jej básnicky takový, jaký ho chce mít. Žije v bídě a smutku, ale chce, aby život byl šťastný a radostný; vidí a ví, že jsou lidé, kterým se děje příkoří, a jiní, kteří to příkoří činí, ale chce, aby lidé byli dobří a dobře se jim vedlo na zemi. A tuto vůli po velkém, dobrém a radostném životě ukládá básnicky do svých knih. Na něco velmi důležitého však přitom nesmíte zapomenout. Jsou přece i jiné knihy, které si třeba přečtete s chutí, trochu se nad nimi zasmějete, trochu poradujete – ale za půl roku a možná že už za měsíc si na ně ani nevzpomenete.
Na Babičku však nezapomínáme nikdy a stále a stále se k ní vracíme. Je to výjimečná kniha radosti a dobroty – a proč? Protože Božena Němcová v ní nepíše o radostném životě a dobrých lidech jen proto, aby se potěšila takovými sladkými sny – ona o uskutečnění těchto snů také oddaně a statečně usiluje. A v tomto spojení snu a úsilí o jeho uskutečnění je nesmrtelná životnost díla Boženy Němcové.
Při čtení jejích knih se nejen radujeme z dobrých lidí, nýbrž sami se stáváme lepšími, a přitom si uvědomujeme, že na každém z nás záleží, aby byl svět takovým, jakým jej chtěla mít Božena Němcová.
Roj, časopis nových dětí, 15. 1. 1942, nepodepsáno