Dne 26. května 2026 si připomeneme úmrtí Františka Palackého – muže, kterého české dějiny právem označují za „Otce národa“. Od jeho smrti uplynulo 150 let, přesto jeho myšlenky neztratily sílu. Naopak. V době kulturní nejistoty, jazykového ústupu, sílící centralizace Evropy a opětovného tlaku velkých mocností na malé národy získává Palackého odkaz novou aktuálnost. Nebyl pouze historikem. Byl tvůrcem českého historického vědomí, obráncem českého jazyka, kritikem germanizace i pobělohorského úpadku a mužem, který dal českému národu vědomí, že má právo existovat jako svébytný politický a kulturní celek.
U příležitosti 150. výročí úmrtí tohoto českého velikána vám předkládáme k poslechu audioknihu Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě – Kniha XII. : VÁLKY HUSITSKÉ (1419-1431), kterou jsme pro vás připravili v rámci cyklu pořadů Zpátky ke kořenům a odtud ke hvězdám . Cyklus je věnován hledání a znovunalezení Identity českého národa – Kdo jsme, kam jdeme, jaké máme cíle? Co je úkolem a posláním našeho národa? Na tyto a další otázky budeme společně hledat odpovědi. Monumentální dílo F. Palackého je jedním z pramenů, který nás k tomuto poznání může přiblížit, ne-li přímo dovést. Od našich předků – ze svých prastarých a časem prověřených kořenů – můžeme zároveň načerpat životadárnou sílu a moudrost, které nás povedou k vítězství v zápase, jenž nás čeká. Také nám umožní rozpoznat chyby, za které naši předkové (i náš národ) draze zaplatili, a vyvarovat se jich. Přejeme vám příjemný poslech. Čte: Yveta Rychtaříková, Proud národní hrdosti
Kniha XI. – Husitství pod králem Václavem (1403 – 1419) zde.
Kniha XII. : VÁLKY HUSITSKÉ (1419-1431)
1. díl
„A jakkoli kormutlivý jest pohled na děsné moře spáchaných nepravostí a nešlechetností, na slepé to zuření, boření a vraždění obapolné ve válkách: PLANE nad žalostným obrazem tím vždy ještě JAKÁSI ZÁŘE, jakýsi přídech útěchy plynoucí z úvahy čehosi povýšeného nad všední aspoň hříchy a hrůzy lidské: neprovozovalo tu hry své mrzké podle sobectví, ano JEDNALO SE O UŠLECHTILÉ POTŘEBY DUCHA, o statky myslné, nehmotné, a šlo, aspoň husitům, jen o svobodu, která všude jest právem přirozeným, nikoli pak o nějaké panování, ježto bývá obyčejně jen usurpaci. Náčelníci husitští a vůdcové v boji nebažili ani po bohatství a slávě, ani po moci a vládě: byli vždy a všude hotovi obětovati nejen jmění, ale i životy své za ideje, za svátou věc svého svědomí a národnosti své.“
2. díl
První krvavé počátky války – Boje na cestě lidu do Prahy na shromáždění 10.11.1419 (Knín) – Boj o Malou Stranu ap.- Hon kutnohorských horníků na husity – upalování, házení husitů do důlních šachet.
„Mikuláš z Husí byl ten muž, který řídil takřka svou rukou celé hnutí národa českého, zamýšleje chladně a bystře všecky dalekosáhlé plány a způsoby, jimiž straně jeho mělo býti pojištěno vítezství;
zajisté duch vyšší povahy a nevšedního důvtipu. A proto nasnadě jest se domýšleti, že on to byl, jenž také před jinými prohlédni potřebě, aby nastávající válka od Čechů ne tak silou jako raději uměním vedena byla;..“.. „On a J.Žižka snad smyslili spolu nový způsob umění válečného…“
Hudba na konci: Kyrie eleison od J.Sedláčka.
3. díl
Přípravy na války: Hlásání konce světa a Druhého příchodu Ježíše Krista – Založení Tábora – Jan Žižka odchází z Plzně do Tábora – Bitva u Sudoměře – Zikmund ve Vratislavi žádá papeže o křižáckou výpravu na Čechy:
„…Papež vyhověl jeho žádosti bulou „Omniumplasmatoris domini“, dne 1. března 1420 ve Florencii vydanou, ve které voláno do boje veškeré křesťanstvo „k vykořenění wiklefistů, husitů a jiných kacířů.“
Čeněk z Vartenberka se staví na stranu národa a vydává „Provolání ke všem Čechům a Moravanům“ – Čeští páni a rytíři vypovídají poslušnost Zikmundovi.
4. díl
Zikmund v Čechách – Přípravy boji. Žižka do Prahy – Benešov – Bitva u Poříčí – Klášter Postoloprty – Táboři v Praze – Příběh litoměřický – Ztráta Slaného i Loun – Ochránění Tábora – Dobytí Králové Hradce.
Hudba na konci: Hospodine, pomiluj ny (V úpravě A. Dvořáka)
5. díl
Bitva na Vítkově – Čtyři pražské artikuly
6. díl
BITVA U VYŠEHRADU 1.11.1420.
„Bitva u Vyšehradu činí ne nepatrnou epochu v dějinách netoliko českých, ale i středověkých vůbec. Dokonala vítězství počaté zmařením první veliké výpravy křižácké roku 1420 ; rozhodla konečně o malomocnosti řádů středověkých naproti vznikajícímu duchu novověkosti a dobyla tomuto pevného základu i nezvratné platnosti v křesťanstvu. Papež i císař sebrali v úplné jednomyslnosti všecky sobě oddané síly ve světě myslném i hmotném, mezi učenci a válečníky své doby a po marném potýkání se slovy volaly se moci meče, co poslednímu a nejvyššímu rozsudímu sporu lidských: a aj! poprvé v dějinách světa rozsudí tento dal jim zjevně za křivdu; již aspoň v jedné zemi zrušeno bylo poručnictví jejich nad duchem lidským, odňato Římu panování odvěké a zavítala ke křesťanům svoboda jak duchovní, tak i světská…“
7. díl
Chiliasmus – Pikartství – Martin Húska, Petr Kániš – Adamité – Dělení „Táborů“ (Táboritů) na mírné, střední a výstřední – Sirotci
„Zdá se vůbec, že mezi všemi sektami husitskými Sirotci nejvěrněji drželi se vlastního někdy Husova učení, kdežto Pražané čili kališníci couvali více a více k Římu, Táboří pak kráčeli dále, nežli ne toliko Husem, ale i Wiklefem kázáno bylo.“
„…na Táboře, kde od počátku setkávalo se tolik smyslů různých a odporných, urodil se záhy a zdomácněl více a více ušlechtilý květ náboženské snášelivosti, aspoň ke všem těm, kdo pokojně se sousedy svými obcovati chtěli.“
8. díl
Obce polní a domácí. Bratří orebští. Aristokracie, demokracie a bratří střední. Pražané a kališníci. Spojeni kněze Jana Pražského s Žižkou. Nebezpečí svobody v Čechách. Náčelnictví města Prahy a spory mezi Pražany a Tábory. Smrt Mikuláše z Husí.
9. díl
Žižka v Jižních Čechách; Prachatice a Přiběnice. Chotěboř. Kladruby, Švamberk a Plzeň. – Dobývání země husity – Chomutov, Beroun, Český Brod, Kutná Hora; jednání s Moravany.
10. díl
Jaroměř. Čeněk z Vartenberka – Arcibiskup Konrád přistoupil k husitům – Hrad pražský a Litoměřice – Sněm valný v Čáslavi – Sbor kněžský v Praze – Druhá výprava křižácká; kardinál Branda i sněm ve Wesalii – Slezáci v Čechách; porážka u Mostu – Křižáci u Chebu i Žatce, a útěk jejich.
11. díl
Slovanské hnutí duchu a Vitold, požádaný král český. Různice pražské. Zikmund vyjednává s Vladislavem Polským i Albrechtem Rakouským. Zrada ratibořská. Zikmund na sněmu brněnském. Žižka v Plzeňsku; vjezd jeho do Prahy. Zikmund na Kutné Hoře; útěk jeho a porážka u Německého Brodu.
Hudba na konci: Jiří Sedláček: Ktož jsú boží bojovníci – symfonická báseň
12. díl
Záviše Černý. Převrat v Praze; usmrcení kněze Jana i následky toho – Flutky – Zikmund Korybut, správce zemský, uznán od Žižky.
13. díl
Obležení hradu Karlštejna. — Sněm říšský v Norimberce a třetí výprava křižácká. Táboří z Prahy vypuzeni a příměří u Karlštejna. Korybut odvolán z Čech a sjezd u Šramovic. Přípravy proti Čechům opět zmařené. — Války domácí v Čechách; bitva u Hořic, obležení Křížence, smíření u Konopiště. Vojsko české v Moravě – Kroměříž
14. díl
Kroměříž. Bitva u HK; obležení Čáslavě; Žižka v Moravě a v Uhřích. Sněm svatohavelský v Praze. Albrecht, markrabě moravský. Sienský sbor církevní. Bitva u Malešova; Žižka v Plzeňsku. Nesvornost mezi nepřáteli. Korybut po druhé v Praze. Žižka u Libně; smíření na Špitálském poli. SMRT ŽIŽKOVA; úvahy o něm; jeho umění válečné.
„…Chtěl v Čechách nemíti než samé lidi upřímné, odhodlané a pevné…“… sahal ke zbrani „pro vysvobození netoliko pravdy zákona božího, ale zvláště také jazyka českého a slovanského…“ …“On ale byl fanatikem upřímným, nedbavším nikdy na osobní prospěch; nebažil po jmění, po vládě ani po slávě… spokojil se vždy býti pouhým „bratrem“, jako kterýkoli jeho bojovník a umřel tak chudý, jaký byl od počátku…“
15. díl
Článek V. – Jalová vyjednávání – říjen 1424 – duben 1427. Známka doby této. Úmluvy ve Zdicích. Hádání v Praze. Vojsko české v Moravě. Děleni se Táborů a Sirotků, konec Orebitů. Výboje Táborů i Sirotků. Klášter Třebíč. Dobytí Rece. Nová sněmování. Sjezd táborský na Písku.
„…Nový to důkaz povšechné v dějinách zkušenosti, že strany beroucí sobě za heslo reformy a pokrok svobodomyslný, počínají sobě obyčejně lidštěji a mírněji, nežli strany jim odporné.“
16.díl
Článek V. – Kněz Prokop Holý a Jakub z Vřesovic. Sněm norimberský. Vítězství u Ústí nad Labem. Obležení Mostu a Poděbrad; obhájení Břeclavi. Oldrich z Rosenberka. Rozdvojení mezi kališníky; M. Příbram a M. Petr Anglický. Tajné Korybutovo jednání s papežem. M. Jan Rokycana. Bouře v Praze; kníže Korybut jat a dán do vězení.
„…A jako neštěstí Němce ke svornosti, tak zase štěstí vedlo Čechy k různicem a rozbrojům…“
17. díl
Článek VI. – Známka nové doby. Vítězné vpády do Rakous i do Slezska. Červená hora i Žleby. Kardinál Jindřich Anglický, legát proti Čechům. Sněm říšský ve Frankfurtě. Čtvrtá kruciáta v Čechách, obležení Stříbra, útěk Němců a dobytí Tachova. Příměří u Plzně. Vpád Koldštejnského a Smiřického do Prahy; Korybut ze země vyveden.
„…Legát papežský, kardinál Jindřich, opozdiv se v Němcích za vojskem, vstupoval právě u Tachova do Cech, když první houfy utíkajících ven ze země se hnaly. I podiviv se té nestatečnosti, vrhnul se jim vstříc, zastavoval je, prosil a napomínal, aby pamatujíce na boha, na čest a na spasení duší svých, vrátili se do boje proti nepříteli v každém ohledu prý slabšímu…“
18. díl
Dobývání Kolína. Nový sněm ve Frankfurte; daň „na husity“. Jízda do Uher a po Slezsku; vpády do Rakousi i do Bavor. Sjezd krále Zikmunda s Prokopem Velikým v Prešpurku. Sněm veliký v Praze. Panna Orleanská.
„… husité nemohouce utlačeni býti násilím, žádali jen, aby oni pod způsobem práva utlačeni nebyli; jsouce stranou proti římské hierarchii, chtěli podniknouti soud veškerého celku křesťanstva, nikoli pak jen strany sobe odporné …Opětované tyto výboje zahraniční a pokojné vždy navracování se z nich zase do vlasti, dávali po všem tom, co po tolik let již se bylo dálo, důkazy vždy nové, že husitům nešlo podmanění sobe nepřátel a o panování světské, ale jediné o svobodu vyznání svého…“
Hudba: „Most přes minulost“ z muzikálu Johanka z Arcu.
19. díl
Rozbroje mezi Starým a Novým městem pražským. Veliké jízdy do Lužice, do Míšně, do Frank a do Bavor. Článek VII – Rostoucí nesnáze a nebezpečí husitismu. Martin V. a král polský. Sněm prešpurský. Jízdy české ve Slezsku a v Uhřích;
„…I kdo jest tento národ, jenž vyšinuv se z řádných cest, nemůže spojeným úsilím papeže a tolikerých panovníků ani předešlému běhu zase navrácen, ani pokořen a neškodným učiněn
býti? Proč se vzpouzí proti obecným řádům? Jaké jest vyznání a které jsou žádosti jeho?“
Takové otázky, ačkoli již drahně času i v dalekých zemích kolovaly, nyní však nabývaly vždy vetší váhy a rozšířenosti.
20. díl
Článek VII – Boje v Moravě i v Cechách – Nové příznění se Čechů a Poláků; hádání v Krakově. Svolání sboru basilejského; kardinál Julian Cesarini. Smrt MartinaV.; Eugenius IV.,nový papež. Sněm říšský v Norimberce. Počátky sboru basilejského. Sněmy v Čechách; nová vláda zemská; hádání v Praze. Sjezd chebský. Manifest kardinála Juliana; české odpovědi.
21., závěrečný díl
Článek VII: Prokop Veliký v Plzeňsku. Poslední marné vyjednávání a ustoupení Čechů. Albrecht Rakouský v Moravě. Kardinála knížata vtrhli do Čech. VELIKÝ DEN u DOMAŽLIC. PLNÉ VÍTĚZSTVÍ ČESKÉ.
„…i ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Kdož jste boží
bojovníci“… „Co jest to? volá kardinál poděšený; proč vozy metají náklady své na zem?“…“ vojska všecka hýla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich…“
Poslechněte si také:
Podívejte se na historické filmy Otakara Vávry:
Jan Hus – 1. díl Husitské trilogie – Náboj Pravdy