Autorka: Irena Aneri, 8.6.2026, Zdroj. Odkazy na předcházející díly pod článkem.
Pokračování úryvků z dvojdílné knihy Boston od Uptona Sinclaira v rámci toho, že vše se pozná nejlépe ve srovnání. Druhá priorita zobecněných prostředků řízení! Připomeňme si dějiny, které vůbec nejsou tak dávné…
Jiná nesnáz hrozila, snad ještě vážnější! Jerry Walker se probral z nervového zhroucení a našel některé podrobnosti o intrice, pomocí níž Rupert a Henry Cabot Winters přemluvili ostatní bankéře, aby se spojili a připravili ho o jeho majetek v ceně deseti miliónů dolarů. /V dnešních cenách by to nejspíš už byly miliardy, to je třeba si také uvědomovat./ Jerry se poradil s advokáty a smluvil se s jedním odhodlaným mužem, jenž dříve už, kdekoli mohl, vzal mnoho milionů velkým bankéřům. Nyní podle zákona Jerry měl právo klásti Rupertovi otázky o tom, co mu Rupert udělal, a Rupert byl nucen odpověděti, neboť jinak mlčení znamenalo přiznání. Tehdy lidé z Poutnické národní a jejich právníci dostali dlouhé dopisy plné otázek, trapně přímých a zahrocených; potom byly porady velkých finančníků a právnických osobností a soukromé porady v Rupertově pracovně pozdě v noci, v nichž Rupert a jeho švagr přehlíželi vše, co udělali Jerrymu, a často si přáli, aby to byli udělali trochu jinak! /a mazaněji/ (…)
Nesnáze! Trampoty! I v daleké Itálii toho léta a podzimu lidé byli zaměstnáni přípravami nesnází pro Ruperta Alvina a pro jeho společníky. Velcí bankéři naplnili své pokladny finančními sliby evropských vlád, krásnými papíry se zlatým písmem a červenými pečetěmi; a marná byla naděje zachrániti sebe tím, že by papíry byly vloženy na bedra veřejnosti. Protože, když bankovní zákazník úpis koupil, vrátil se s ním obyčejně zpět a ponechal jej bance jako záruku až do osmdesáti procent jeho tržní ceny; a jak mohl Rupert odmítnouti půjčku na úpis, který ověřil jako vhodný ukládací papír pro vdovy a sirotky? Tak došlo k tomu, že pokaždé, když některý evropský ministerský předseda kýchl, Rupert Alvin vyskočil ve svém spánku; když anarchisté měli průvod v Miláně nebo Turinu a mávali svými černými praporky, Rupert Alvin vůbec nemohl spáti.
Toho léta radikální dělnické organizace v Itálii zasadily svou dlouho očekávanou ránu – šly a zmocnily se hlavních ocelářských a strojových továren v zemi. Ale když je měly, nevěděly, co podniknouti dále, protože nemohly otočiti kolo v továrnách bez uhlí; a uhlí muselo přijít z Anglie nebo z Ameriky, v anglických nebo amerických lodích, na anglický nebo americký úvěr. Poskytnou angličtí nebo američtí majitelé uhelných dolů úvěr italským anarchistům, anarcho-syndikalistům, komunisto-anarchistům a socialistům levého křídla? Majitelé uhelných dolů v Anglii a v Americe, stejně jako všichni ostatní velcí obchodníci těch zemí, udělají to, co ji řekli jejich Rupert Alvinové; A Rupert Alvinové řekli: palce dolů na rudé. Italští dělníci musili tedy uzavříti mír se svými pány a vzdáti se továren; a potom bylo nutné pro jejich pány, aby zorganizovali protirevoluční vládu, která by rozbila dělnické organizace a zabila vůdce. K tomu všemu museli míti mašinerii, reakci a zabíjení – a kam jinam by pro to měli jíti, ne-li do Ameriky?
Tak se přihodilo, že Rupert Alvin, uprostřed svých všech starostí s Ponzim, Šimonem Swigem a půl tuctem zavřených bank, hrozícím skandálem se Zvýšenou drahou, skrýváním důkazů v případě Jerryho Walkera a neštěstím s Betty a Kornelií – se všemi těmi můrami, tížícími jeho ramena, Rupert Alvin musil rozmlouvati s agenty bankovních a továrnických zájmů v Italii a poslouchati plány pro coup d´état, který měl změniti tuto zemi v diktaturu velkého kapitálu. Naprosto nijak se tomu nebylo lze vyhnouti – neměly-li býti ztraceny všechny peníze, které za války a po válce byly půjčeny Itálii. Bankéři Bostonu, Nového Yorku, Filadelfie a Chicaga se musili sejíti a udělati pro Itálii, co již byli udělali pro Maďarsko, Rumunsko, Československo, Finsko, Estonsko, Litvu a Lotyšsko – tolik je nuzáckých zadlužených státečků – že stoprocentního Američana rozbolela hlava, když se měl naučiti jejich jménům.
Zatím Bartolomeo Vanzetti přecházel celou, jež měřila osm stop zdéli a jednu a půl stopy zšíři a byla určena pro přecházení. Věděl, co se dálo, protože jeho přátelé mu přinesli několik fakt a zbytek si dovedl sestaviti s tou jasnou myslí, která rozuměla sociálním silám. Věděl, že to znamená zničení všech jeho nadějí, konec veškeré svobody pro sedláky a mzdové otroky v Itálii po léta, snad desetiletí. Věděl, co udělají američtí bankéři; předpověděl, jak, až přijde čas k upisování půjčky, budou míti časopisy koupeny a propagandu připravenu a zavedou s sebou masu italských Američanů do reakce. Zatím měli Vanzettiho v žaláři, kde byl bezpečen – a oni dohlédnou k tomu, aby tam zůstal! (…)
Díl II.
Nicola Sacco řekl na obhajobu svého života:
„Když jsem byl v Itálii jako hoch, byl jsem republikán, protože jsem si vždy myslel, že republikán má větší možnost upraviti si vzdělání, vyvinouti se, vybudovati rodinu, vychovati děti a vzdělat je, může-li. To však byl můj názor; ale když jsem přišel do této země, viděl jsem, že se tu neděje, co jsem předpokládal, a že je to tady docela jiné, neboť jsem nepracoval v Itálii tak namáhavě jako v této zemi. Mohl jsem žíti svobodně tam a stejně dobře. Pracovat stejně, ne však tak namáhavě, sedm nebo osm hodin denně, a mohl jsem mít lepší stravu. Myslím nefalšovanou. Ovšem, tady je také dobrá strava, vždyť je to větší země, ale pro toho, kdo má peníze, ne pro pracující a dělnickou třídu, kdežto v Itálii dělník spíše může jísti zeleninu, jež je čerstvější než tady. A já tedy přišel do této země. Začal jsem pracovat namáhavě a pracoval jsem třináct let jako nádeník, ale nemohl jsem poskytnouti rodině vše, o čem jsem snil dříve. Nemohl jsem ukládat peněz do banky; nemohl jsem dát svého syna do školy, aniž mu dopřát jiných věcí. Vyučuji muže, kteří jsou se mnou. Svoboda myšlení dává každému člověku možnost, aby hlásal svůj názor, není tu žádné svrchované myšlenky, závislé na nějaké osobě, není tu země podobná Španělsku před nějakými dvaceti stoletími, lze tady tisknouti a vzdělávati se, je tu možná literatura, svoboda řeči. Ale vidím pojednou, že to vše byl omyl. Vidím, jak jsou nejlepší mužové, inteligentní a vzdělaní, zavíráni a jak umírají ve vězení po léta a léta, aniž se dostanou ven, a Debs, jeden z největších mužů své země – je dosud v žaláři, protože je socialista. Chtěl, aby se dělnické třídě dostalo lepších pracovních podmínek, lepšího živobytí, a většího vzdělání, chtěl vzdělati svého hocha, bude-li kdy moci, ale vsadili ho do žaláře. Proč? Protože kapitalistická třída ví a je proti tomu, protože kapitalistická třída nechce, aby naše děti šly do vyšších škol nebo do kolejí nebo na Harvardskou universitu. Nechtějí poskytnout, nechtějí, ne – nechtějí, aby dělnická třída dosáhla vzdělání; chtějí, aby byla dělnická třída stále na nízkém stupni vzdělanosti, pod jejich nohama, a aby jim nedosahovala k hlavě. /Bolševici nám sice vybojovali právo na vzdělání, ale i to se dá s trochou filipa obejít, stačí to vzdělání prostě vyprázdnit, či ho dokonce otočit proti těm, kterým je takové „vzdělání“ poskytováno… V Tavistockém institutu by mohli vyprávět./ Vídáme Rockefellery a Morgany, jak dávají padesát – ne, dávají pět set tisíc dolarů Harvardské univerzitě, dávají miliony darů jiným školám. Každý den slyšíme: ‚D. Rockefeller je přece jen velký muž, nejlepší muž v zemi.‘ Rád bych se ho zeptal, kdo chodí na Harvardskou univerzitu? Jaký užitek má pracující třída z milionu darů, jež dají Rockefellerové Rockefellerům? Chudí nedostanou nic, aby mohli chodit na Harvardskou univerzitu, neboť lidé s 21 nebo 30 dolary týdně, a ani když dostávají 80 dolarů, mají-li pět dětí, nemohou žíti a posílati dítě na Harvardskou universitu, chtějí-li jísti vše co by příroda dala. Snad by mohli žít jako dobytek, ale já chci, aby žili jako lidé. Chtěl bych, aby lidé dostali to nejlepší, co příroda skýtá, protože lidé patří – nejsme přáteli nějakého určitého místa, ale my si patříme se všemi národy navzájem. Tak se změnil můj názor. Já miluji lidi, kteří pracují a dělají, a vidíme, jak se životní podmínky denně lepší, nebude již války. /Jenže právě proto ta válka musí přijít, aby se našlo vysvětlení pro to, že se ty životní podmínky opět prudce zhorší. Není to účelovým řízením, ne, to kvůli válce…/ Nechceme bojovat zbraněmi a nechceme ničit mladé muže. Matka trpěla pro vychování mladého muže. Jednoho dne potřebuje rodina trochu více chleba, ale tu, když matka může dostati trochu chleba nebo výdělek od svého syna, Rockefellerové, Morganové a někteří jiní členové vysoké třídy ho pošlou do války. Proč? Nač je válka? Válka není totéž co boj Abrahama Lincolna a Abea Jeffersona, kteří bojovali za svobodu své země, za lepší vzdělání, aby mohli poskytnout vzdělání jiným lidem, nejen bílým, ale i černým a jiným, neboť oni věřili a věděli, že jsou to lidé jako oni. Ale teď se má válčit pro velké milionáře. Nejde o válku pro civilizaci. Jsou to války pro obchod, milion dolarů se vyzíská. Jakým právem zabíjíme jeden druhého? Já pracoval pro Irčana. Pracoval jsem s Němcem a Francouzem, s mnoha jinými lidmi. Miluji lidi stejně jako svou ženu a lid mne za to přijímal. Proč bych měl jít a zabíjet lidi? Co mi udělali? Nikdy mi nic neudělali, proto nevěřím na války. Chci odstranit tuto zbraň. Já chci jen, aby nám vláda dávala literaturu, vzdělání. Vzpomínám si, jak v Itálii, dávno, asi před šedesáti lety, ano, asi před šedesáti lety, vláda nemohla zdolati zločiny a krádeže, i povídá kdosi ve vládním kabinetu: ‚Chcete-li přemoci tu zločinnost, chcete-li se zbaviti všech zločinců, dejte lidem do rukou socialistickou literaturu, vzdělání, emancipaci.‘ A proto jsem proti vládám hoši! Proto miluji socialisty. Proto mám rád lidi, kteří se chtějí vzdělávat a budovat žití, a kteří jsou dobří, seč jsou. To je vše.“ (…)
Henry se usmál. Potom, všimnuv si slzy na tváři staré ženy, zjemnil svůj hlas. „Nechceš slyšet, že tvůj anarchistický přítel tě snad oklamal, maminko?“
„Ne, můj milý synu, naprosto ne. Znám Vanzettiho daleko lépe, než si to dovedeš představit, je mi, jako by seděl v tomto pokoji, poslouchal naši rozmluvu a vysvětloval mi. Když narazím na myšlenku, že snad je činným teroristou, nemyslím si, že mne oklamal. Byl by mne musil oklamati pro svého přítele, ne kvůli sobě samému. Myslím si, že trpěl více, než jsem tušila!“
„Osoby, které byly vyhozeny bombami do povětří, také trpěly, maminko.“
„Ano, vím, a to si nevyhnutelně svět o tom myslí. Bomby byly určeny pro členy naší třídy a jsou velmi nepohodlné. Vidíš však, snažila jsem se porozuměti oběma stranám; šlo mi o to, abych shledala, nejen jak jsou bomby dělány, ale i jaká je konstrukce výrobců bomb. Zatím co slyšíš vybuchovati dynamit, já slyším obušky policistů, jak dopadají na hlavy stávkujících. Nezapomínej, byla jsem ve stávkařské hlídce a slyšela ten zvuk, viděla jsem páchat takové zločiny a řekla jsem si: ‚Již nikdy nebudu viniti dělníky, ať udělají cokoliv!‘ Řekla jsem ‚cokoliv‘, Henry – a teď nezapomínej, že jsem to řekla.“
„Vím, maminko –“
„Nic nevíš! Nemáš nejmenšího ponětí! Nedovedeš si představiti, jaký pocit to je, když je člověk dole ve společenské jámě, kde na něho dupají okované boty policistů a okovaná kopyta koní! Kde obušky rozbíjejí jeho hlavu nebo buší do jeho těla, až je černé a modré! Pamatuj, viděla jsem Vanzettiho, jak odnášel člověka v polovědomí ze stávkařské hlídky, viděla jsem ho plakat, slyšela jsem ho zajíkat se jako dítě, nesouvisle, hystericky, směsí žalu a vzteku. Takový je on, trpí více než ty nebo já. On se stará – to je rozdíl, on se opravdu stará! Ty a já se staráme o to: máme-li večeři řádně připravenu, je-li naše madeira pravé čili nic, je-li lobster živý, je-li kuře vhodného stáří a je-li salátová poleva vhodně ztuhlá, máme-li na sobě slušný oblek a vkusnou kravatu, držíme-li správné nože a vidličky, dáváme-li najevo dostatečnou dávku světáckého cynismu, jsme-li dostatečně skeptičtí ke všemu zápalu, dostatečně mrtví k víře, naději a dobrosrdečnosti –“
„Ale, maminko!“
„Vím, Henry, ty mi přinášíš fakta – vezmi si jich několik v náhradu! Mohla bych probírati naši rozmluvu bod za bodem, každou poznámku, kterou jsme řekli o jiných lidech o jejich životě, a to by to bylo. Minulý týden měl Quincy sedění a vyprávěl mi nejnovější zprávy z pokoje nemocné paní Jackové; přišli k ní, požádat ji o příspěvek na Dobročinnou oční a ušní kliniku v Bostonu a ona řekla: ‚Nevěděla jsem, že jsou dobročinné oči nebo uši v Bostonu!‘ To jest vtip po našem, Henry, tón našeho světa. Na tom základě vychováváme své mladé lidi a pak se divíme, proč táhnou k čertu!“
„Teď přede mne stavíš, maminko, velký problém.“
„Žádný problém! Žijeme z práce přistěhovalců, kterými opovrhujeme, krotíme je obušky a bajonety. Pomysli na to, Henry, muž, jehož hlavu jsem viděla rozbitu obuškem, dostával devět dolarů týdně pro celou rodinu a jeho zločin spočíval v tom, že žádal dvanáct. My, ženy, jsme dostávaly šest dolarů a náš zločin spočíval v tom, že jsme žádaly osm, a Vanzettiův zločin spočíval v tom, že nám pomáhal! Byla to největší a nejbohatší provazárna v zemi – její čistý výdělek toho roku dosáhl téměř tří miliónů dolarů! Pomysli na rodiny, které známe, a které žijí z těch výdělků, nedělajíce nic jiného, nechtějí-li! Pomysli na jejich bláhové nesmyslnosti: jeden sbírá motýly, jiný porcelán, několik jich se opíjí, jeden se stará o dobročinnost: Bůh opatruj jeho duši, řídí misii pro kameloty dole v ulici, má ji v kulečníkové síni, shromaždišti kapesních zlodějů a pasáků, kde se co chvíli pořádají pěstní zápasy! Mluvíš-li však s akcionáři provazárny o tom, že by měli jíti mezi dělnictvo a žíti s ním, stát se jeho opravdovými vůdci, rádci a přáteli, utrácet přebytky na systém, jenž vede k samosprávě, aby se průmysl stal demokratickým bez revoluce a násilí – kdybys o tom mluvil, řekli by, že máš velmi špatný vkus a nezvali by tě již na slavnostní večeře!“ (…)
Pro Kornelii Thornwellovou opravdu významné bylo toto: mnozí, mající spojení s obhajobou, lhali. Velcí bankéři zatajovali, co provedli Jerrymu Walkerovi, a jejich velcí advokáti s nimi vysedali den po dni a noc po noci a sestavovali jim, co by měli říci. Pět let Kornelie věděla, že to udělají; v rodině to bylo tak dobře známo, že se nikdo neodvažoval ji balamutit. Šlo o patnáct milionů dolarů; a hnací síla této sumy byla tak obrovská, že smetla všechny překážky a že pravda, čest, důstojnost, spravedlnost, zákon, vlast, Bůh a náboženství, zkrátka vše, letělo do povětří jako obsah drůbežárny, když se vodní přehrada provalí do údolí.
Kornelie věděla, že se tito bankéři v soukromí prudce mezi sebou hádají; manželky jejich hrajíce bridž pomlouvaly jedna druhou a rodiny si byly odcizeny. Na svědecké stolici se však jako jeden muž drželi lodi a poslouchali rozkazů svého kapitána, Ruperta Alvina. Kornelie nabyla nyní nového názoru o svém nejstarším zeti. Vždy se jí zdál zpola komickou figurkou s tváří a krkem plným růžových lalůčků; člověkem prostým humoru, přes těžkou nadutost naivním a nepříjemným, neboť byl pod pantoflem thornwellovské dámy, jejíž rodina byla starší a slavnější než jeho. Nyní však ho Kornelie spatřila jako muže mezi muži, a uvědomila si, jaké jsou vlastnosti znamenitého vůdce lupičů.
Mohly být shrnuty jedním slovem: spolehlivost; tlupa musí vědět, že její vůdce bude vždy na svém místě a že se nikdy nezmění; že bude přímo vtělením solidní, těžké a upřímné chamtivosti, nepřekonatelným a neúnavným vršitelem velkých sum, které náleží jiným lidem. Tlupa musí také vědět, že jim vůdce dá větší podíl než kterýkoliv jiný vůdce stejně chamtivé smečky. Při přelíčení vyšlo najevo, že Rupert je opravdová hora spravedlivé počestnosti. Sám si nechával jen malý podíl na lupu a jeho společníci ho musili nutit, aby přijal větší podíl. Když Quincy Thornwell rozmlouval s Kornelií o přelíčení, poznamenal: „Musíme vždy trvat na tom, aby Rupert přijal největší podíl. A vždy je tomu tak. Neuděláš-li to, pak už nejsi v dalším velkém podniku.“ (…)
Nastaly temné dny pro idealisty a pro ty, kdož sní o spravedlnosti! Fašistická reakce byla nastolena v Itálii a vztáhla ruce i po Americe; organizovala Italy ve vraždící tlupy, jež vtrhávaly do socialistických schůzí v amerických městech a přispívaly k deportování italských radikálů, aby pak doma byli zastřeleni. V této činnosti jim budou pomáhat američtí policisté a federální tajná služba; Mussolini se stal novým hrdinou našich bankéřů a univerzitních studentů a všeobecně byl prohlášen za největšího muže světa.
Byl rok prezidentských voleb a senátor La Follette, jenž odhalil petrolejářské zloděje, byl bolševik a zrádce své vlasti, zatím co „Opatrný Kal“ byl silný, mlčenlivý státník, přestože pronesl více řečí než kterýkoliv jiný muž kdy v Bílém domě. V reakčním zápalu jali se velcí obchodníci rozbíjet navrhovaný ústavní dodatek, zakazující práci dětí; šlo jim o to, aby udrželi miliony dětí v přádelnách a dolech, místo aby chodily do školy. V Massachusettsu byla zuřivá kampaň, výbuch vší bigotnosti a chamtivosti. Skupinka obhájců Saccových a Vanzettiových žila uprostřed toho řevu jako cestující v africké džungli, kteří slyší bubnování tam-tamů a vidí žár ohňů, na nichž se peče lidské maso.
Politický a finanční pán Kalvina Coolidge byl velký magnát bavlněných přádelen v Nové Anglii, jenž se brzy stal senátorem Spojených států. To on vedl tuto kampaň, on sdružil obchodníky a bankéře, redaktory a univerzitní profesory, pašeráky alkoholu, kriminálníky a hierarchii katolické církve. Tato organizace, hojně podporovaná obchodními zájmy, investovala své fondy do nejlepších realit a stala se jednou z nejbohatších korporací ve státu. Nyní mohla zaplatit své pohledávky a trpět, aby malé děti patřily pánům přádelen.
Hlava této náboženské organizace byl kardinál O´Connell, bodře nazývaný novináři „Velkým Billem“, a svými nepřáteli „papežským býkem“; byl to obrovský, hroší muž, vážil přes tři sta liber a šlo mu o odtučnění stejně jako Kláře Thornwell-Scatterbridgeové a hlavnímu dozorci v dedhamském žaláři. Náhodou trávila Kornelie léta nedaleko letního obydlí toho preláta a viděla ho denně, jak šel na procházku, malebná postava v nachovém kabátu, odražená na azurovou řeku. Ke svým přátelům byl laskav a kamarádský; nijak ho neznepokojoval osmnáctý dodatek k ústavě, měl dostatečný přístup k nejlepším zdrojům dobrého kamarádství. Byl varhaníkem, znalcem obrazů, štědrým kupcem starých mistrů a vzácných knih; renesančním církevním knížetem, budujícím bílý, kamenný palác na Commonwealth Avenui. Židé si vystavěli vedle Israelský Templ, jednoduchou, cementovou budovu, a irsko-katoličtí průvodčí pouličních drah, odpovídajíce na otázky turistů, ukazovali na ni pohrdavě palcem a říkali: „To? Ale, to je garáž kardinála O´Connela.“
Kornelie ho šla o trochu později navštívit, jsouc doprovázena svým synovcem Quincym. Prosila velkého muže, aby řekl slovo ve prospěch Saccův a Vanzettiův; byl však opatrný a raději mluvil o japonském umění a o budhistické filosofii. Quincy seděl, díval se a dobře se bavil; jelikož byl vtipný a často večeřel u vynikajících rodin, znal toho velkého muže a z rozmaru zavedl k němu svou bolševickou tetu na čaj. Přicházeje a odcházeje Quincy vyprávěl o kardinálovi, jenž začal jako irský kněz v chudé čtvrti Lowellu. Byl příliš inteligentní, aby věřil mytologii, kterou hlásal; trval však na tom, že toho potřebují davy, aby byly udrženy v poslušnosti. Nyní mu náleželo mnoho akcií v přádelnách a byl reakcionářem, kdežto v mladých letech byl modernistou; a tehdy se také velmi horšil, neboť některé jeho spisy byly dány na Index.
Mezi milionářskými průmyslníky a bankéři v Massachusettsu byli četní katolíci a kardinál je pozval k večeři; přišli s hvězdami na hrudích a podvazky na lýtkách a byli v sedmém nebi. Velký prelát jich mohl kteréhokoli dne požádati o milion nebo o dva, a mohl koupiti nejlepší pozemek pro sirotčinec, semináře i církevní university a kdo ví nač ještě. Tak utratil padesát milionů v deseti letech. Proto nyní, když majitelé přádelen a bankéři chtěli, aby lid státu massachusettského odhlasoval pro své děti mzdové otroctví, „Velký Bill“ měl vše za ně vykonati.
V měsíci říjnu 1924 přiměl všechny kněze v diecési, aby se po čtyři neděle stavěli před hlavní oltář při velké mši a četli nahlas útok, vybudovaný na lžích šířených agenty továrníků a líčící Dětskou úřadovnu ve Washingtonu jako výmysl Moskvy na podkopání amerického domova. Paní Florence Kelleyová, čelná sociální pracovnice a ochránkyně dodatku k zákonu o dětské práci, byla kdysi provdána za Rusa. Před dvaatřiceti lety se dala s tím mužem rozvést a soud jí dovolil používati znovu dívčího jména Kelleyová; byla „Kelleyovou“ po šedesát let svého života. Nyní však ji odpůrci zákonného dodatku o zákazu dětské práce od státu Maine až do Kalifornie jmenovali paní Wišnewetzkou, bolševickou agentkou! Tak přiměli lid státu massachusettského, aby hlasoval proti dodatku, v poměru dvě ku jedné, a dětičky státu massachusettského byly zachráněny pro Boha a senátora Butlera.
Upton Sinclair Boston díl I. část III. – Náboj Pravdy