V r. 2024 zemřela poslední lidická žena, paní Jaroslava Skleničková.
Lidické ženy byly přeživšími obyvatelkami Lidic, které přežily německý nacistický teror a po válce se musely vyrovnat se ztrátou rodin a návratem do civilního života.
Obec Lidice u Kladna byla 10. června 1942 vyhlazena nacisty oficiálně jako odplata za atentát na Reinharda Heydricha. O jiné verzi hovoří Valerij Pjakin – viz video.
Přinášíme malou ukázku z knihy Lidice, vydanou v červnu roku 1945:
Zda tys to, milá vísko má?
Kam obrací se smutný hled,
zří šlépěj hrůz a zkázy sled
a hnízdo zlatých dětských dum,
má rodná chata - troud a rum.1
Svatopluk Čech
Lidičtí se v úterý dne 9. června jen krátce a mylně mohli domnívat, že mají již klid a pokoj. Neboť večer přinesl jim strašlivé rozčarování. Centrum akce zatím bylo na četnickém velitelství v Buštěhradě. Tam již bylo asi 30 gestapáků, esesmannů a podobných stvůr ; mezi ně vstoupil z Vypichu na kole se vrátivší vrch. stráž mistr Babůrek, uzřel tu Wiesmanna, Thompsena a j., a když se otázal, co se děje, nikdo mu neodpověděl; za chvíli byl vykázán do vedlejší místnosti. Tu však — poněvadž na stěně u dveří byl telefon — zaslechl, kterak důstojník uvnitř hašteřivě telefonoval do Prahy, zvláště o dvě polní kuchyně a četu hasičů. Slyšitelně telefonoval potom: „Na rozkaz Führerův bude obec Lidice od dětí a žen evakuována, mužové od 15 let výše na místě postřílení a nakonec obec zapálena.“
S hrůzou naslouchal Babůrek hovoru, žena jeho padla do mdlob; do místnosti vrazil gestapák, který jej porazil, skopal a pohrozil, dá-li o tom někomu zprávu neb opustí-li místnost, bude zastřelen.
K 9. hod. večer gestapáci četnickou stanici opustili a zůstali tu jen tři jako spojka s činiteli z Lidic. Obec zatím byla obklíčena vojskem ze Slaného, odkud přijeli na 10 nákladních autech, která museli zapůjčiti místní živnostníci (Jaroslav Fišer). Vojáci byli jeden od druhého vzdálení na několik kroků. Do vsi každého pustili, ze vsi nikoho.
Dvanáctiletý hoch chtěl uprchnout, voják jej zastřelil; chtěla uprchnout jedna žena, střela do zad útěk zmařila, její mrtvolu nalezli v poli až po žních.
Gestapáci a esesmanni sehnali ženy a děti do školy. Tu v místnostech, kde jim kdysi řídící učitel Adolf Otomanský vykládal trudné okamžiky českých dějin, samy tyto ženy začaly svou přítomností tvořiti jednu z nejsmutnějších kapitol českých dějin a zahajovaly svou tragickou pouť životní. Ani ještě netušily, jaká hrůza si v té chvíli rozevírá dveře v bráně žalu a utrpení. Musely odevzdat své zlato, peníze, hodnoty katanům, naslouchati pláči dětí, které volaly po otcích, v úzkosti očekávaly rozbřesku rána, v němž byly odvezeny do tělocvičny kladenské školy.
Ráno 10. června 1942 nastal černý, poslední den starodávné vesnice Lidic a jejího obyvatelstva.
Mužové byli již pozavírání ve sklepě, stodole a chlévě Horákova statku; předtím museli odevzdati klenoty, peníze, spořitelní knížky a všecky hodnoty gestapákům a očekávali svůj trudný osud, který tušili. Třiasedmdesátiletý farář Štemberka je posiloval slovem božím. Zprávám, že jemu slibovali volný odchod, když jim oznámí ortel, nevěřím. Jen to je nepochybné, že někteří nedali se popraviti jako ovce, že uchopili sekery a zbraně a zabili nebo zranili některé Němce, jimž potom museli poskytnouti lékařskou pomoc lékaři z okolí.
Již v půl čtvrté ráno přijela z Prahy pověstná popravčí četa 300 členná, většinou v zelených uniformách, ale také i jinak strakatá. Začala své kruté dílo před 7. hod. ranní, kdy již také přijel K. H. Frank. Frank vystoupil z vozu, hlásil se mu čet. podplukovník Josef Vít. Obrátil se ke skupině četníků z Buštěhradu, kteří tu měli za úkol počítat vozy s věcmi vyváženými z obce, jako stroji, koly a pod. a zvolal: „Dále pracovat“ ; potom Vítovi oznámil, že nikdo z četníků nesmí povídati o tom, co se dálo v Lidicích, jinak že bude zastřelen.
První domek při silnici byl okupován gestapem, před ním bylo oznámeno popravní četě Wiesmannem, že je vůle Fiihrerova, co se má s občanstvem a obcí státi, že tuto vůli musí poslušně splniti. Učinili tak!
Z Horákova statku (čp. 13) vyváděli po deseti mužích na zahradu za stodolu a němečtí vrahové stříleli bezbranné občany. Bylo to vraždění bez právního podkladu a důvodu, byl to výsměch justici, ani vojenské právo v době války neuznávalo by žádného opodstatnění pro čin podobný: převládla tu vůle a kultura gangsterů.
Němci sestavili sami seznam zavražděných a uvedli jejich počet číslem 174. To však nevylučuje, že počet byl vyšší. Další šetření pravděpodobně k jejich seznamu přičlení ještě nová jména.
Rovněž doba poprav se z jednoho přiznání určuje mezi dobou 7 až 16 hod., podle jiného bylo vše hotovo za hodinu. O tom lze však pochybovat. Jedna informace také uvádí, že po postřílení prvních dvou skupin mnozí muži vyvrátili vrata stodoly, vyběhli na dvůr Studničkova statku a tu došlo ke střelbě z kulometů do zástupu lidických mužů a k zápasu s německými vojáky, z nichž někteří padli a jiní byli zraněni. Pravdivá je zpráva, že ti, kteří se ještě hýbali, byli dostřeleni revolverem.
Mezitím v 7 hod. ráno zapáleno bylo první stavení Hejmovo směrem k Hostouni a potom hořelo jedno stavení za druhým.
Ženy čekal zlý osud koncentračních táborů. Již v pátek po kruté středě byly odděleny od svých dětí a nastalo bolestné cestování. Dokonce ani nebyly ponechány dlouho pohromadě. Většina jich sice byla odvážena do Rawenbriicku (195), některé mladší do Brandenburku, dokonce asi 40 starších do Oswieczima. Z těch potom Rusové zachránili ještě dvé. Několik desítek se jich již vrátilo, ale co jich tam zůstalo. Žily ve stálém pokořování lidskosti, bídně a nedostatečně živeny, ve dřině, bití a urážkách. Dlouho nevěděly, že jejich otcové, muži a synové jsou mrtví; jedna ještě po roce psala své sestře do Tuchoměřic, aby jí poslala čisté prádlo, že je má ve skříni, klíč je v nočním stolku.
Některé ženy, vracející se pěšky z Rawenbriicku, setkaly se s Rusy, kteří jim dali dost potravy, první maso však žádná nesnesla. Rusové se o ně starali pečlivě.
Největší starost je stále o osud dětí z Lidic. Sedm nejmenších do jednoho roku věku bylo vydáno přece dědečkům a babičkám, ač lze pochybovat, byly-li všechny. Při nakládání na vozy některé dítě bylo vhozeno do vozu bezohledně. Těm, které byly odvezeny do Prahy do dětské nemocnice, byla na ručičky vypálena čísla a dána jiná jména německá, aby se ztratil český původ a slabé ještě upomínky na český, rodný domov. Kam děti byly zavezeny, není dosud vypátráno.2
1 Rum = stavební suť
2 Po oddělení od matek byly děti roztříděny. Jen několik z nich bylo vybráno k takzvanému poněmčení, tedy k převýchově v německém prostředí. Většina lidických dětí byla zavražděna v pojízdných vyhlazovacích komorách. Z celkového počtu 105 lidických dětí se jich 88 nevrátilo.
Zkáza Lidic