Generál Petrov o rozpadu armády SSSR: Tajemství porážky Sovětské armády a flotily

Autor: Jardob, Zdroj ve slovenštině. Český překlad chatgpt, korekce redakce.¹

„Národ, který nechce živit svou vlastní armádu, bude brzy nucen živit armádu cizí.“

— Napoleon I. Bonaparte

„Taková konkrétní situace s jmenováním a dosazováním kádrů v SSSR se v DVTR nazývá ‚pravděpodobnostní předurčenost‘, kdy ten, kdo organizuje nějaký proces, nastaví statistické tendence tak, že si je prakticky jistý tím, že dosáhne cílů, které si vytýčil…“

„Je třeba pochopit, že pokud prohrajeme boj na nějaké úrovni, tak zvrátit situaci a zvítězit můžeme pouze z vyšší úrovně řízení. Ano, naše země prohrála řadu bojů na 5., 4., 3. a 2. úrovni. Nyní však máme v zemi mnohem mocnější zbraň 1. úrovně – KSB. Takže situaci dnes můžeme zvrátit pouze z 1. úrovně řízení. Žádná jiná varianta k úspěchu nepovede. Vždyť válka, která probíhá, je informační!…“

Článek si můžete i poslechnout:

Od roku 1993 se v zemi každoročně 23. února oficiálně slaví „Den obránce vlasti“, ačkoli pro některé i dnes tento svátek znamená „Den Ruské armády“. Do roku 1993 se svátek v tento den nazýval „Dnem Sovětské armády a námořního loďstva“. Pro mnoho lidí zůstává 23. únor stejným svátkem dodnes. V takovém případě však jde o vzpomínku na armádu, která existovala do roku 1991, tedy do rozpadu SSSR. Tato armáda je dnes již nenávratně minulostí.

Málokdo ví, že až do roku 1946 se 23. únor nazýval „Dnem založení Dělnicko-rolnické Rudé armády“, zkráceně „Den založení DRRA“. Má se za to, že poté, co Lenin 22. února 1918 zveřejnil dekret „Socialistická vlast je v nebezpečí!“, začalo masové přihlašování dobrovolníků do tehdy mladé Rudé armády, kteří následně zastavili postupující Němce u Pskova a Narvy.

Proč se 23. únor dnes nazývá „Dnem obránců vlasti“, a nikoli „Dnem Ruské armády“? Demokratizátoři, kteří se zřekli socialistické minulosti, se ocitli před otázkou data vzniku (již nikoli Sovětské, ale) Ruské armády. Dodnes se v této otázce neshodli. Historikové navrhují, aby se za základ považovaly následující události:

– Dobytí Konstantinopole ruskými družinami, když kníže Oleg v roce 907 přibil na bránu Cařihradu štít.

– Vítězství knížete Alexandra nad Švédy v roce 1240 (porážka Livonského řádu na Čudském jezeře přišla až o dva roky později).

– Vítězství na Kulikovském poli v roce 1380.

– 1. října 1550 vydal car Ivan IV. (Hrozný) „verdikt“ „O rozmístění vybrané tisícovky vojáků v Moskvě a okolních újezdech“. Bezprostředně poté následoval dekret o vytvoření šesti pluků po 500 vojácích. Tím byl stanoven počet i složení pravidelného vojska. Střelce verbovali z řad „svobodných“ rolníků a obyvatel měst, sloužili doživotně a dědičně, procházeli výcvikem a přípravou, měli zvláštní svobody, živila je mzda (4 rubly ročně) a hospodářství na přidělené půdě, a kdo byl schopný, věnoval se také obchodu. Střelecké vojsko dostalo první vojenské řády. Mnozí vědci považují právě toto datum za vhodný bod pro „začátek odpočtu“.

– Petr I. v roce 1716 sám určil datum, kdy podle jeho názoru vznikla pravidelná armáda: „Protože každý ví, jak náš otec (car Alexej Michajlovič) v roce 1647 začal používat pravidelnou armádu a byly vydány vojenské řády.“

Právě rok 1647 byl obdobím vzniku „pluků nového typu“: vojenských, rejtarů a dragounů, které odpovídaly kritériím dnešního pojmu „armáda“. V té době se objevily také důstojnické hodnosti („kapitán“, „plukovník“, „generál“). V základní části vojska (ve střeleckém vojsku) se však zachovaly pro ruské ucho známější hodnosti „bojarů“ a „okolničích“.

Protože „nové pluky“ nevznikaly zcela od nuly (již sto let před nimi existovalo padesátitisícové střelecké vojsko, které bylo vyzbrojeno jak chladnými zbraněmi, tak zbraněmi na střelný prach), mnozí historikové považují za opodstatněnější pokládat za den zrodu armády 1. říjen 1550.

My, drazí čtenáři, nyní nebudeme posuzovat všechna tato data (ačkoli i to je třeba). Máme nyní jiný cíl. Shrnu jen to očividné, co vyplývá z výše uvedeného: historie naší vlasti je i v této otázce zamotaná a roztrhaná na kusy. A znovu se vynořuje otázka, co bylo na Rusi před jejím pokřesťanštěním.

Uchovávání takto „roztrhané“ historie je velmi výhodné pro globalizátory, protože jim umožňuje uplatňovat princip řízení „rozděluj, rozeštvávej a panuj!“. To je síla a moc „historických zbraní“ – 2. priority řízení vědomí lidí!

Smutný zrod Ruské armády

O dějinách vzniku současné Ruské armády nechtějí hovořit ani vojenští historikové, ani ruští politici. Proč? Protože v takovém případě by museli zmínit velmi nepříjemné, nebo přesněji řečeno přímo odporné a zločinné věci. Například to, jak čečenští separatisté získali obrovské množství zbraní, proč představitelé země ponechali jen tak obrovské zásoby munice a zbraní v bývalých svazových republikách (dnes státech SNS) a mnoho dalších věcí.

Po GKČP Jelcin nedůvěřoval důstojnickému sboru Sovětské armády. Měl v plánu vytvořit alternativní vojenskou strukturu. Během „puče GKČP“ ve dnech 21.–23. srpna 1991 nařídil Ruckému, aby začal formovat „Ruskou gardu“, a „obránci Bílého domu“ se do ní začali zapisovat. Tato „garda“ měla být financována z rozpočtu vnitřních vojsk Ministerstva vnitra RSFSR. Při jejím formování se plánovalo využít 50 % jednotek a útvarů Ozbrojených sil! Mělo být vytvořeno 11 brigád, každá o 3 až 5 tisících lidech.

V Kremlu se však obávali vytvoření paralelních Ozbrojených sil. Tím spíše, že Rucký, který nerozuměl globální politice a probíhajícím událostem, přešel do opozice vůči Jelcinovi. Kromě toho by došlo ke konfrontaci „gardy“ s vnitřními vojsky a většinou bezpečnostních složek.

Základem formování Ruské armády se stalo Jelcinovo nařízení ze dne 4. dubna 1992 č. 158 „O státní komisi pro vytvoření Ministerstva obrany, armády a námořnictva RF“. Předsedou komise se stal generálplukovník Volkogonov (dnes již zesnulý). Po dvou měsících práce byl připraven dekret „O vytvoření Ministerstva obrany RF, Ruské armády a námořnictva“, který byl podepsán 12. června 1992.

Bylo to smutné období. Rozpad armády probíhal naplno. V roce 1992 jsem byl vyslán ke studiu na Akademii Generálního štábu. Výuku zahájil ministr obrany „s lidskou tváří“, věčně usměvavý maršál Šapošnikov. Říkal, že budeme prvními absolventy nové Ruské armády, že je třeba „upevňovat“, „posilovat“ a používal podobná rituální slova, která se říkají tehdy, když člověk nemá co říct.

Neuplynuly však ani dva měsíce, když svolali všechny posluchače a už nikoli ministr, ale zástupce ředitele Akademie Generálního štábu oznámil, že vzhledem k tomu, že nejsou známy hranice země, není určen protivník a neexistuje vojenská doktrína, nemají nás čemu učit a studium se ukončuje.

Poté se všichni rozešli domů. Můžete si představit, co se během těchto prvních let „zrodu“ ruské armády (1991 až 1993) dělo ve vojenských jednotkách po celé zemi.

Koncem roku 2005 jsem se setkal a poměrně dlouho diskutoval s posledním ministrem obrany SSSR, maršálem Dmitrijem Timofejevičem Jazovem. Hovořili jsme v jeho kanceláři na Ministerstvu obrany. Nachází se tam slepá chodba, na níž jsou kanceláře bývalých významných vojenských velitelů.

Jazov byl navzdory svému věku ve velmi dobré fyzické kondici. Musím říct, že měl velmi dobrou paměť. Na telefonáty, které během našeho rozhovoru přicházely, reagoval skvěle. Protože se telefonáty týkaly především lidských osudů (jak jsem pochopil z kontextu), Jazov během telefonování uváděl čísla armád a divizí a jména lidí, s nimiž kdysi sloužil.

Když přišla řeč na důsledky probíhajících reforem a osudy důstojníků, viděl jsem, že se v očích maršála objevily slzy. Rychle však překonal chvíli slabosti a pokračoval v rozhovoru.

Z našeho společného rozhovoru jsem se dozvěděl mnoho věcí, ale především to, že Dmitrij Timofejevič měl oprávněné obavy ohledně budoucnosti. Ani jeho obavy však na situaci nic nezměnily: „Vlak už odjel…“

Začátek zkázy

Po přelomových událostech na počátku 90. let vstoupila armáda do období neustálých reforem, které trvají dodnes. K čemu tyto reformy vedly (a nejen v armádě), je zřejmé každému zdravě uvažujícímu člověku. Reforma venkova skončila jeho zničením. Každý měsíc z mapy naší země mizí přibližně 27 vesnic („Argumenty i Fakty“ ze dne 1. 6.). Reforma průmyslu skončila jeho zničením (pravda, s výjimkou těžebního průmyslu, který stále udržuje při životě potenciál z dob SSSR). Reforma školství vedla k degradaci celého vzdělávacího systému od mateřských škol až po univerzity. Reforma zdravotnictví skončila jeho zničením (jakmile se mezi lékaře a pacienta postavily peníze, zdravotnictví skončilo). Reforma armády rovněž končí jejím zničením.

Po tom všem, co bylo v této knize přečteno, musí být čtenářům jasné, že to všechno se mohlo stát pouze v důsledku toho, že se demokratizátoři-reformátoři stali pouhými vykonavateli plánů „světového zákulisí“ na zničení naší země a lidu. A raději by zemřeli, než aby to přiznali. Tuto větu by měli všichni jasně a srozumitelně pochopit. Vždyť kdo z těch, kteří dnes stojí u „kormidla“, se přizná k tomu, že „plnil plány světové mafie“ (byť i nevědomky a v domnění, že buduje „nové svobodné Rusko“)? K tomu, aby se přiznal a litoval toho, by musel být morálním a odvážným člověkem.

Mám před sebou výstřižky z novin z posledních let, v nichž se popisují procesy probíhající v armádě a námořnictvu. Abychom si mohli představit rozsah zpustošení kdysi „legendární a neporazitelné armády“, uvedu jen několik oficiálních zpráv z těchto zdrojů, aniž bych v knize zabíral místo uváděním zdrojů, a k tomu připojím hodnocení z pohledu KSB.

Ozbrojené síly SSSR měly pět druhů vojsk:

1. Pozemní vojsko.
2. Námořní flotilu.
3. Vojenské letectvo.
4. Raketová vojska strategického určení.
5. Vojska protivzdušné a protiraketové obrany státu.

Kromě těchto základních druhů měly Ozbrojené síly (OS) také několik samostatných druhů vojsk (výsadkáře, spojovací vojska, kosmické síly, železniční vojska atd.), které „pracovaly“ v zájmu všech druhů OS.

Zdálo by se, že je to všechno rozumné, že pro každou oblast možných bojových operací odpovídá příslušný druh vojsk: pěchota působí na souši, námořníci na moři, piloti ve vzduchu, raketová vojska jsou vždy připravena odpálit strategické rakety s jadernou hlavicí, protivzdušná obrana (PVO) země neustále sleduje kosmický prostor a horní vrstvy atmosféry a je připravena odpalovat protirakety proti narušitelům. (Pro ty, kteří se v armádě nevyznají: nepleťte si PVO země s jednotkami PVO pozemních vojsk*, které musí čelit taktickému letectvu protivníka, a nikoli strategickému letectvu a jaderným raketám.)*

Reformy začaly „slučováním a rozdělováním“ struktur. Začalo se slučovat letectvo a protivzdušná obrana země, raketová vojska strategického určení a kosmická vojska atd. Přitom jejich cíle byly naprosto odlišné!

Nyní, drazí čtenáři, vzpomeňte si na DVTR a na pojem Plná funkce řízení (PFR), z něhož vyplývá, že změna struktury představuje pouze jednu sedminu celé PFR. A pokud nejsou určeny cíle a koncepce jejich dosažení, pak se změnou struktury ničeho nedosáhne. Právě v tom však spočívaly a dodnes spočívají všechny reformy uskutečňované v naší zemi (včetně armády).

Podobné „reformy“ probíhaly také na Ministerstvu obrany, v Generálním štábu i v dalších strukturách. Toto „slučování-rozdělování“ probíhá dodnes.

Za zády hlupáků, kteří si myslí, že provádějí reformy, se však vždy najdou chytráci, kteří jejich hloupost využívají k dosažení vlastních cílů. Právě na základě takového jednoduchého „schématu“ pracuje „světové zákulisí“. V KSB se takové řízení lidí (dokonce i vysoce postavených) nazývá metodou bezstrukturního řízení. Takto byl například řízen Gorbačov, kterému ze všech stran (a především ze strany jeho manželky Raisy Maximovny) namlouvali, že vstoupí do dějin jako velký reformátor Ruska, který odkloní kurz země od „totality“ ke „kapitalismu s lidskou tváří“ a k „demokracii“. Stejně tak byli řízeni i Jelcin a Gračov.

Takové nesmyslné ničení armády vedlo k tomu, že se armáda začala rozpadat přímo před očima (zdánlivě sama od sebe). Všechno negativní a špatné se v ní naplno obnažilo. Rozkrádalo se, rozebíralo „na černo“. „Proces se rozběhl…“ A odstartoval ho Gorbačov. Vzpomeňte si, jaké bylo tehdy heslo: „Ber, dokud je u moci Gorbačov.“ A brali…

Pamatujete si, jak naše vojska odcházela z Německa? Jaká hanba a ponížení: důstojníci a vojáci přijeli do Moskvy a zpívali „vítězný pochod“: „Sbohem, Německo, sbohem!“, a po tomto zpěvu zůstali v přímém slova smyslu „na ulici“ i se svými ženami a dětmi.

Sám jsem viděl takovou „ulici“ u Novorossijska poblíž stanice Rajevskaja: mezi hlavněmi tanků byla natažena šňůra, na které rodiny sušily prádlo. A v Kantěmirovské divizi v Naro-Fominsku ve školních učebnách, kde se měla vyučovat konstrukce tanku, žilo v těchto učebnách současně několik rodin, přičemž velké místnosti byly rozděleny závěsy, které visely na stejných prádelních šňůrách…

Úroveň rozkrádání byla taková, že to dokonce nevydržel ani Jelcin a posadil svého kamaráda (demokratizátora-reformátora), generála-zloděje Konstantina Kobce do vězení! Tak daleko to zašlo!

Mladší důstojníci a vojáci viděli, jak rozkrádání probíhá. Slabší povahy se k tomuto procesu přidali a kradli, kolik mohli a co mohli. Ti, kteří měli svědomí a čest, z armády odešli. Tak probíhal rozklad Ozbrojených sil (zdánlivě sám od sebe).

Podobně jako Gorbačov se i Jelcin armády bál. Ani jeden z nich v ní nesloužil, a proto nechápali její život, tradice atd. Mimochodem, v USA, které demokratizátoři tak velmi milují, se prezidentem nemůže stát člověk, který nesloužil v armádě. Tato informace stojí za zamyšlení.

Proto Gorbačov a zejména Jelcin vyvíjeli obrovské úsilí, aby se zbavili představitelů důstojnického sboru, kteří byli vychováni na starých, „nedemokratických“ ideálech, a na jejich místa dosadili buď své „věrné“, nebo mladé lidi, kteří kvůli rychlé kariéře udělají všechno, co jim přikážou.

Hodně cestuji po zemi a často se setkávám s mnoha lidmi. A naprostá většina upřímných a čestných lidí se mě vždy ptá:

„A co dělala armáda?“, „Proč jste zemi nezachránili?“

Taková důvěra v armádu existuje dodnes.

Musel jsem jim vysvětlovat, že armáda, stejně jako jakýkoli civilní úřad nebo struktura, se skládá z množství lidí. A lidé bývají různí. Že po Stalinově smrti, za něhož neexistovali „nedotknutelní“ lidé, a zejména za Brežněva a v období po něm byli v armádě (stejně jako v Komunistické straně) do vysokých funkcí dosazováni převážně lokajové a patolízalové, kteří byli vždy ochotni podlézat svým nadřízeným. Samostatní a rozhodní důstojníci jim nevyhovovali, považovali je za nebezpečné.

Situace dospěla až k tomu, že v okamžiku „puče GKČP“ se nenašel jediný rozhodný důstojník, který by během půl hodiny odstranil „barikády před Bílým domem“ bez jediného výstřelu.

Taková konkrétní situace s výběrem a dosazováním kádrů v SSSR se v Dostatečně všeobecné teorii řízení (DVTR) nazývá „pravděpodobnostní předurčenost“, kdy ten, kdo nějaký proces organizuje, nastaví statistické tendence tak, že si je prakticky jistý dosažením cílů, které si stanovil. Přitom mu nezáleží na tom, KDO přesně, KDY a JAK to udělá.

Přesně toto je také „předepsáno“ ve Směrnici Rady národní bezpečnosti USA NSC 20/1 ze dne 18. 8. 1948 – „Cíle USA vůči Rusku“.

A dnes je důstojnický sbor ruské armády už zcela jiný než ten, který byl v Sovětské armádě… Jediné slovo: „žoldáci“… A žoldáci nebudou bojovat za ideu. Kromě toho stát žádnou ideu nemá. A za peníze také nebudou umírat.

Je však třeba říci, že ne všechno se reformátorům-demokratizátorům daří. Ačkoli dnešní složení armády není takové, jaké bylo v SSSR, většina důstojníků není spokojena se svým postavením ve společnosti. Protože demokratizátoři učinili z peněz hlavní životní ideál, a přitom nejsou schopni zajistit důstojníkům odpovídající materiální zabezpečení, je v armádě slyšet reptání. A toto reptání rok od roku sílí.

Ani ubohými almužnami demokratizátoři toto reptání nezastaví. Důstojníci vidí, jak a na čí úkor žijí „byznysmeni“, porovnávají to se svou službou a… vyvozují závěry. K tomu se přidává i otázka bydlení. Tisíce a tisíce důstojníků nemají kde bydlet, včetně těch, kteří již byli propuštěni.

Trockého ideje žijí… v Generálním štábu RF

Jakmile se demokratizátoři dostali k moci, začali slepě napodobovat všechno, co je na Západě, a především v USA. Jak ale praví naše pradávná lidová moudrost:

„Co je dobré pro Němce, je pro Rusa smrt“ (a naopak).

Například civilní ministr obrany.

K čemu je dobré bořit staleté tradice a pilíře země? A co Suvorov? Kutuzov? Žukov? Než se A. V. Suvorov stal velkým vojevůdcem, sám (na vlastní žádost!) prošel všemi stupni vojenské služby, počínaje řadovým vojákem. Proč? Protože každý, kdo něco řídí, musí dokonale znát objekt svého řízení a všechny procesy, které řídí.

Když v roce 2007 jmenovali ministrem obrany ředitele obchodu s nábytkem v Petrohradě, zůstali v šoku nejen vlastenecky naladění důstojníci a armádní a námořní veteráni, ale dokonce i ti, kteří se smířili s rozvratem armády a přímo v něm pokračují jako pracovníci na vedoucích pozicích. Ztělesněním takových „manažerů zkázy“ je současný náčelník Generálního štábu Balujevskij, který (podle informací z médií) takové ponížení nesnesl a podal žádost o odchod z vojenské služby. A já mám na něj otázku: „A proč jsi to trpěl až doteď? Kvůli vysoké funkci?“

„Novaja gazeta“ dne 2. února 2006 informovala, že se v Ruské armádě chystá nová reforma struktury (zase jen struktury), která bude plně kopírovat strukturu americké armády. Typy a druhy vojsk budou zrušeny a na jejich základě budou vytvořena „velitelství“:

– Strategických jaderných sil,
– Vzdušně-kosmické obrany,
– Velitelství přepravy.

Budou vytvořena tři územní velitelství:

– „Východ“, Ulan-Ude (Dálněvýchodní a Sibiřský vojenský okruh),
– „Jih“, Samara (Povolžsko-Uralský a Severokavkazský vojenský okruh),
– „Západ“, Moskva (Moskevský a Leningradský vojenský okruh).

Zruší se všechny typy a druhy vojsk. Ministerstvo obrany se stane plně civilním resortem, který bude odpovídat za zásobování vojsk, personální politiku, udržování vysoké morálky a dohled nad vojsky. Generální štáb bude vojska řídit. Poznali jste zde přítomné „rozděluj, rozeštvávej a panuj“?

Přitom naši „stratégové-reformátoři“ (mimochodem, pracující pod vedením náčelníka Generálního štábu Balujevského) jaksi zapomněli, že velitelství USA mají zóny odpovědnosti po celé zeměkouli! To znamená, že velitelství USA jsou určena k vedení bojových operací nikoli na území své země, ale v „zónách své odpovědnosti“.

Z Plné funkce řízení tedy opět vyplývá otázka: jaký máte cíl, „stratégové“? K ČEMU potřebujete Ruskou armádu? Nebo je pro vás důležitější, JAKÁ bude? Copak nevíte, kolik má USA vojenských základen? 736 vojenských objektů USA je rozmístěno prakticky po celém světě! Z nich „velké základny“ tvoří: armáda – 381, námořní síly – 44, letectvo – 275, sbor námořní pěchoty – 2. Přitom jejich základny obklopují Rusko ze všech stran.

A Rusko? Všechny zahraniční základny SSSR byly zlikvidovány. Dnešní Rusko má jen 12 vojenských základen: kosmodrom Bajkonur, RL stanici (radiolokační stanici) u jezera Balchaš, RL stanici v Ázerbájdžánu, divizi na předměstí Dušanbe, 2 základny v Gruzii, základnu v Sevastopolu, leteckou základnu v Kyrgyzstánu, RL stanici v Bělorusku, základnu v Podněstří a námořní základnu v Sýrii. Myslím, že komentář je zde zbytečný.

Ohledně všech těchto reforem můžeme položit stalinskou otázku:

„Reformátoři! Jste hlupáci, nebo nepřátelé Ruska?“

Podle názoru reformátorů dokáže taková struktura Ozbrojených sil pružněji a operativněji reagovat na teroristické útoky – ty jsou dnes považovány za hlavní bezpečnostní hrozbu pro Rusko. Takové rozhodnutí dozrálo na základě zkušeností z války v Čečensku, kdy je třeba na nejvyšší úrovni synchronizovat činnost motorizované pěchoty, výsadkářů a letectva. A na to, že Rusko je obklopeno státy, které si vůči Rusku otevřeně činí územní nároky (Japonsko), nebo je skrývají, na to se zapomnělo? A obklíčení Ruska vojenskými základnami USA? USA vytvářely svá velitelství pro vedení útočných bojových operací na cizím území za podmínek, kdy nehrozí masivní nepřátelský útok na samotné území USA. Naši reformátoři přenášejí toto schéma OS do zcela jiných podmínek.

Něco podobného navrhoval po Občanské válce také Lejba Davidovič Bronštejn (přezdívka Trockij). Plánoval budovat vojska podle územního principu a zdůvodňoval to nedostatkem prostředků.

Reforma měla začít v roce 2006 a podle plánu měla trvat 2–3 roky. Avšak, jak už to u nás bývá („chtěli jsme jen to nejlepší, ale dopadlo to jako vždy…“), takové rozsáhlé změny se táhnou mnohem déle. A během této doby budou všechny staré struktury a infrastruktura paralyzovány, vojska definitivně ztratí svou bojeschopnost. Bude to rána pro programy přezbrojení OS, protože všichni budou zaměstnáni „přestavbou“. Tato další porucha v pořadí způsobí další masový odchod důstojníků z OS. Na již uskutečněné ničivé reformy se utratilo obrovské množství prostředků a na nové změny bude třeba z rozpočtu znovu vyčlenit obrovské částky. A to vše při žebráckých platech důstojníků, o čemž nemluví a nepíší jen líní. A všechny ubohé almužny, které vláda pravidelně poskytuje, jsou plně „kompenzovány“ inflací. To se týká i vojáků v důchodu. A rozhořčení neustále narůstá.

Přitom bylo období v polovině 90. let, kdy vojákům nebyla pravidelně vyplácena měsíční mzda (mimochodem stejně jako ostatním lidem v zemi). Tehdy v životě armády vznikl nový jev, který trvá dodnes a který dostal jméno „přivydělávání si“. Jde o to, že vojáci všech hodností (od poručíka po plukovníka) si ve volném čase přivydělávají v civilní sféře, každý, jak umí (generálové si během služby přivydělávají „trochu jinak“). Důstojníci a praporčíci nastoupili do bezpečnostních struktur (jako ochranka v obchodech, střediscích, firmách nebo ve vilách u zbohatlíků), stali se zedníky, tesaři na stavbách (převážně na stavbách rodinných domů „nových Rusů“) atd. Žiji v uzavřeném vojenském městečku a vím to naprosto přesně. Zašlo to tak daleko, že v jedné „firmě“ se mi podařilo uvidět rozpis služeb kapitána Sidorova na měsíc říjen. A toto „přivydělávání si“ pokračuje dodnes. A ti „vojenští náčelníci“, kterým charakter služby neumožňuje odejít ze služby na celý den, ti „pobírají mzdu“ od svých podřízených za to, že jim dovolí odejít ze služby „přivydělat si“. Lze vůbec takové vztahy mezi vojáky nazývat armádou? Mladí důstojníci se všemožně snaží z takové armády dostat pryč.

O „dohodářích“ a „profesionálech“

Svéraznou zálibou reformátorů-demokratizátorů se po revoluci v roce 1991 stal návrh na přechod armády na systém uzavírání kontraktů s cílem vytvoření „profesionální“ armády. Zde stojí za to připomenout výrok známého matematika a filozofa 17. století Reného Descarta:

„Upřesněte význam slov a zbavíte lidstvo poloviny omylů“.

Vzpomeňte si, milí čtenáři, na trojjedinost. Slovo je zakódovaná informace na materiálním nosiči (papíře, CD, rozvibrovaném vzduchu), která označuje konkrétní jev.

Termín „profesionální armáda“ se objevil po 1. světové válce, když se představitelé mnoha zemí zalekli zástupů lidí se zbraněmi v rukou. Vsadili raději na poslušné „supermany“ – bioroboty. Tato jejich sázka však selhala v období 2. světové války, kdy museli znovu zavést vojenskou povinnost. A učinila tak i Velká Británie a USA.

USA po válce ve Vietnamu zavedly dobrovolný princip vstupu do armády s plánem vést války proti slabému protivníkovi pomocí letectva a řízených střel (jako v Jugoslávii). Avšak během války v Perském zálivu v roce 1991 a jak pozorujeme dnes byly USA nuceny povolávat zálohy.

„Profesionální armádu“ jedni chápou jako armádu, kde se platí; jiní jako armádu, kde se slouží dlouho (a proto vojáci všechno umějí); třetí jako armádu, kde není třeba povinně narukovat. Když se hovoří o „profesionální armádě“, má se tím na mysli služba na základě kontraktu. Řeč je tedy o principu doplňování stavů ozbrojených sil. Tyto principy existují již po staletí:

– dobrovolný,
– nucený,
– kombinovaný.

Člověk, který podepisuje kontrakt, se nestává „kontraktorem“, ale je dobrovolníkem.

V antickém Řecku získal občanská práva pouze člověk, který absolvoval vojenský výcvik. Mělo to jednoduchou logiku: pokud nejsi schopen se zbraní v ruce ochránit svůj dům a svůj majetek, pak nemáš právo jej ani vlastnit a plodit sobě podobné.

V Rusku byli dvořané služební vrstvou, za což dostávali statky i se služebnictvem. Pokud přestali sloužit, byly jim statky odebrány. Systém náboru vojáků v polovině 19. století již nezajišťoval potřebné množství vojáků pro velkou válku. Od 1. ledna 1874 byla zavedena vojenská povinnost, která se již týkala všech vrstev společnosti, což umožnilo vytvořit velké zálohy vycvičených vojáků.

Na podobném principu byla vytvořena i Rudá armáda v únoru 1918. Avšak velké války nelze vést pouze pomocí dobrovolníků. Těch zkrátka není dost. Vždyť ve válce není jen trojnásobný plat, ale také se tam zabíjí. Proto byla v létě 1918 zavedena vojenská povinnost. Bílá armáda zavedla povinnou mobilizaci již na jaře 1918.

Pro diletanty je nájemná „profesionální armáda“ synonymem „vítězné armády“. Je to ale opravdu tak?

Proč armáda vojevůdce Suvorova nepoznala porážku, ale armáda cara Mikuláše I. byla v Krymské válce poražena, přestože v jedné i druhé armádě vojáci sloužili 25 let? Byly to profesionální armády? Suvorovova armáda byla velmi dobře vycvičená. Voják Mikuláše I. však dostával tři náboje ročně na „trénování přesné střelby“.

Ruská armáda, verbovaná na základě branné povinnosti, utrpěla v letech 1904 až 1905 porážku ve vulkanických horách Mandžuska. Sovětská armáda, verbovaná rovněž na základě branné povinnosti, bleskovým útokem v srpnu 1945 porazila japonskou armádu. Toto vítězství bylo dosaženo díky vysoké profesionalitě velitelů a vojáků.

Skutečná profesionalita armády nezávisí na způsobu náboru vojsk ani na výši platu. Závisí na úrovni bojové přípravy. Pokud letec nelétá a námořník nepluje po moři, mohou sloužit, jak dlouho chtějí, ale profesionály se nestanou.

Naši reformátoři zkázy si pletou dva pojmy:

• všeobecná vojenská příprava obyvatelstva,
• plnění vojenské povinnosti bránit vlast.

Každý občan musí být připraven v těžkých časech bránit svou zemi. Vojenská služba a plnění bojových úkolů v době míru je však údělem dobrovolníků, kteří slouží na základě kontraktu a dělají to profesionálně. V programových dokumentech KSZ a zvláštních pracích je popsáno, jak to všechno organizovat v praxi.

Proto zrušení 87 % vojenských kateder na vysokých školách v naší zemi vypadá z tohoto pohledu absurdně. Přitom toto rozhodnutí podepsal Balujevský, který zůstal zticha… Totéž se týká i základní vojenské přípravy.

Kromě toho profesionální armádu už SSSR měl, ale ta byla zničena během armádních reforem Chruščova v období „studené války“. Před Chruščovovými reformami byla početnost armády SSSR nejen vyšší, ale měla také jiné personální složení. Důstojnický sbor, profesionálové, usilovali o to, aby nejlepší řadoví vojáci a poddůstojníci, jejichž základní služba se chýlila ke konci, zůstali sloužit v armádě déle na základě kontraktu. Mohli si prodloužit službu o pět let s možností dalšího prodlužování služby a v mnoha případech i s možností výběru místa další služby. Přitom plat těchto vojáků ve službě nad rámec základní služby (tím spíše při větším počtu odsloužených let a bezvadné službě) byl vyšší než u mladých důstojníků, kteří právě nastoupili z vojenských škol. Důstojníci i vojáci sloužící nad rámec základní služby měli nárok na benefity, které jim i jejich rodinám poskytoval stát. To vše jim umožňovalo postarat se o blahobyt svých rodin přibližně na stejné úrovni, jako tomu bylo u jejich kamarádů vojáků ze základní vojenské služby, kteří odešli do civilu. Vojáci sloužící nad rámec základní služby fakticky využívali právní status důstojníků: žili převážně mimo kasárna i s rodinami, měli volné dny, dovolenou atd. Díky tomu v té době právě oni zastávali většinu poddůstojnických funkcí, vychovávali řadové vojáky v základní vojenské službě a jelikož byli starší a zkušenější, pomáhali v profesionálním i osobním rozvoji mladým důstojníkům, kteří právě přišli z vojenské školy a do nichž většina z nich v sovětské éře nastoupila hned po dokončení školy, aniž by předtím absolvovala základní vojenskou službu. O takovém stavu věcí hovoří i známé sovětské filmy „V zóně zvláštní pozornosti“, „Odvetný krok“ a další.

Během Chruščovových armádních reforem došlo nejen ke snížení početního stavu ozbrojených sil, zničení lodí a letadel, většiny tankových vojsk a dělostřelectva, ale také ke snížení penzí vojáků ve výslužbě a ke snížení úrovně platů nejen důstojnického sboru, ale i vojáků sloužících nad rámec základní služby. Tehdy začala první vlna očerňování důstojníků jako parazitů a darmožroutů a vyzdvihování „obyčejného vojáka“, který, jak ukazuje historie, bez náležitého velení poměrně rychle hyne, aniž by stihl nepříteli způsobit nějakou škodu, nebo se mění v dav fakticky bezprávných zajatců, s nimiž si nepřítel bez ostychu dělá cokoli, co mu umožňuje jeho morálka.

Chruščovovy reformy tak vedly k tomu, že počet profesionálů sloužících nad rámec základní služby se v armádě prudce snížil. Když si Ministerstvo obrany a politické vedení země uvědomily negativní důsledky těchto reforem pro obranyschopnost SSSR, přijaly polovičatá opatření: vytvořily institut praporčíků a mičmanů². Na rozdíl od vojáků sloužících nad rámec základní služby v předchozí epoše však většina praporčíků a mičmanů již nesloužila na stejné úrovni jako řadoví vojáci základní vojenské služby, a proto pro ně nemohli být učiteli a vzorem, ale zastávali vyšší funkce. Kromě toho mnozí z nich na těchto funkcích hledali možnosti vlastního obohacování na úkor ozbrojených sil, v důsledku čehož vznikla rčení: „To, co vytvořil lid, musí být spolehlivě chráněno před praporčíky a mičmany!“, „Slepice není pták a praporčík není důstojník.“

Za Chruščova se v Armádě a Námořnictvu začalo objevovat tzv. „mazáctví“, které za Stalina neexistovalo. Celý trik spočíval v tom, že za Stalina do Armády a Námořnictva nejenže nepřijímali ty, kteří byli v minulosti za něco odsouzeni, ale nepřijímali dokonce ani ty, kteří měli v rodině nějakého odsouzeného. Za Chruščova bylo toto pravidlo zrušeno a do Armády a Námořnictva začali přijímat jedny i druhé. To vedlo k tomu, že do armádního prostředí začaly pronikat vězeňské pořádky, zvyklosti a mravy. „Zákulisí“ si toho všimlo, načež tento proces začal být cílevědomě řízen. Výsledek můžeme vidět sami.

A co „alternativní služba“, po které tak volali demokratizátoři? Ať už je to služba, nebo ne, noviny „Moskovskij komsomolec“ ze dne 21. 12. 2005 v článku „Alternativní služba je odporná“ hovoří o úplném selhání této reformy. Ze 170 tisíc povolaných branců si jen 136 lidí zvolilo civilní službu. A to bylo řečí kolem toho! Přitom už předtím bylo jasné, že jsou to jen zadní vrátka pro děti „elit“, aby se mohly vyhnout vojenské službě, přestože ony to dělaly i bez tohoto zákona. Zároveň je to zneuctění vojenské služby, protože výsadkáři, tankisté a ponorkoví námořníci jsou přirovnáváni k „odnášečům nočníků“ (na civilní službě), protože „podle zákona“ si jedni i druzí „plní ústavní povinnost“.

Zničení výzbroje

To, že Rusko a Ozbrojené síly existují dodnes, za to všechno bychom měli být vděční J. V. Stalinovi, pod jehož vedením byl vytvořen mocný vědecký a vojensko-průmyslový komplex a byly vytvořeny takové rezervy ve všech věcech a odvětvích, které ze setrvačnosti fungovaly ještě za Chruščova i v období „stagnace“, díky čemuž naše země dlouhá léta zůstávala supervelmocí č. 1 (nebo č. 2, to ať zváží každý sám, ale nikdo nemůže říci, že země byla „třetí“). A to všechno, co bylo vytvořeno množstvím práce milionů sovětských lidí, se nejenže nerozvíjí a neudržuje na náležité úrovni ve funkčním stavu, ale zcela neskrývaně se to rozkrádá a likviduje.

Symbolem tohoto likvidačního procesu se stalo nedávno ohlášené rozhodnutí o odchodu Ruska z kosmodromu Bajkonur – vesmírného přístavu planety Země. Měl jsem to štěstí být zástupcem náčelníka tohoto kosmodromu a velmi dobře znám tamní stav věcí. K popsání likvidace vesmírného odvětví by nestačila jedna kniha. Zmíním alespoň to očividné. K čemu bylo dobré ničit komplex „Energia-Buran“? Ano, je drahý. Ano, na tento projekt se vynaložilo mnoho peněz. Ale už byl vytvořen a fungoval! A vykazoval lepší parametry než jeho americká obdoba! A teď pozor, americké raketoplány létají dodnes, ale z našeho „Buranu“ udělali hospodu v moskevském Parku kultury. A nyní ohlašují definitivní odchod.

Přitom se někdo chystá utrácet peníze na vytvoření startovacího komplexu pro rakety „Sojuz“ na kosmodromu Kuru ve Francouzské Guyaně! Copak je v ruské pokladně nadbytek peněz? A prohlášení, že z Bajkonuru odejdou jen vojáci a všechno ostatní zůstane tak, jak bylo, jsou jen pohádky pro hlupáky. Vždyť už dnes všechny starty raket fungují jen díky 50–60–70letým důstojníkům propuštěným do zálohy a čekajícím na byt v Rusku. Pokud tito odejdou (a to je nevyhnutelné), všechno se zhroutí.

Objasnit výše řečené pomáhají také „Moskovskie novosti“ ze dne 20. 01. 2006. V článku „Neopodstatněný optimismus“ se píše o tom, že velkolepé plány S. Ivanova nemusí obstát v reálné praxi. V článku se například píše o tom, že dnes je mimořádně obtížné najít svářeče, který by dokázal bezchybně a rovným svarem svařit části trupu atomové ponorky. Takoví aktuálně nejsou! A ti, kteří byli, odešli svařovat potrubí ropovodů a plynovodů. A zpět je odtud nepřilákáš. Probíhá mohutný proces diskvalifikace kádrů. A „krach“ je velmi blízko!

Kromě toho je strojní vybavení vojensko-průmyslového komplexu opotřebované a nové není. Obráběcí stroje začali nakupovat v zahraničí. Součástková základna radioelektronického průmyslu je prakticky celá zahraniční. Co to znamená? Je to ztráta samostatnosti. Na stránkách novin se píše o tom, jak naši reformátoři zlikvidovali armádní letectvo – vrtulníky, jak likvidují námořnictvo, píší o „překročení“ (!?) plánů Ruska na jaderné odzbrojení, o nedostatku peněz na nákup nových zbraní pro naši armádu (prodáváme je „přátelům“, sami si je dovolit nemůžeme), o nedostatcích v systému protivzdušné a protiraketové obrany, o… Čísla, čísla, cena… Ukazuje se, že „80 % vzdušného prostoru Ruska není pod ochranou“. Máme zde zajímavou tabulku: „Počet vojáků na 1 km státní hranice“.

1. J. Korea – 2870
2. Kuba – 2000
3. Anglie – 589
4. Dánsko – 324
5. Turecko – 222
6. Katar – 200
7. Egypt – 168
8. Izrael – 161
9. Libanon – 141
10. Sýrie – 140
11. …
12. Rusko – 76

A vědí čtenáři knihy o tom, že celá naše hranice s Čínou je prakticky obnažená? Přitom kdysi tvořila celistvý systém mocných opevněných bodů. Za Jelcina se to všechno zrušilo… Přitom uhodnout plány Číny není vůbec těžké…

V „Argumentech a faktech“ ze dne 07. 12. 2005 se v článku „Obranný průmysl jde pod cenu“ píše o tom, že strategické podniky skupují za cenu budov. A nejenže je skupují, ale také je obsazují silou! A „Novaja Gazeta“ informuje, že 32 % (!) ruského vojenského a obranného průmyslu kontrolují kriminální struktury. Proto není divu, když noviny „Versia“ ze dne 05. 12. 2005 v článku „Rezerva nestability“ konstatují, že ruské zbraně se vyčerpají za 5 až 7 let a obranný průmysl je třeba zachránit na celostátní úrovni.

Ničivá komercializace

Během svého projevu dne 09. 11. 2005 na každoročním setkání vedení OS řekl Nejvyšší velitel – prezident RF V. V. Putin následující:

„Je třeba zcela zamezit využívání materiální základny ozbrojených sil ke komerčním úkolům, které nesouvisejí s činností ozbrojených sil, s ohledem na úkoly, které jim stanovil lid Ruska“.

O co jde?

Jde o to, že ještě za usměvavého ministra maršála Šapošnikova a za Jelcinova poradce generálzloděje Kobce bylo armádním náčelníkům dovoleno účastnit se tzv. „komerce“. A přestože po několika letech přišel zákaz, byl tak tichý a nesmělý, že na něj reagoval jen málokdo. A tak v uplynulých letech vojenští náčelníci uvízli v komercializaci. A vojenskou službu odsunuli na vedlejší kolej. Tento komerční duch pronikl téměř do každé vojenské jednotky a upevnil se tam. Za peníze vozili „nové Rusy“ v bojových letounech. Pokud se bavíme o komerčních letech vojenského dopravního letectva a o příjmech z nich získaných, pak se bavíme o zpronevěře mimořádně velkého rozsahu (Šapošnikov – armádní maršál!). Dnes jsou odhalovány kanály dodávek obrovského množství narkotik ze Střední Asie právě vojenským letectvem.

Rozsah legální a pololegální činnosti velitelů všech úrovní je vskutku ohromný. Občas má tzv. „komerční činnost“ vyloženě kriminální charakter. V areálech mnoha vojenských jednotek byly odhaleny tajné výrobny. Pod ochranou strážných se vyrábějí pirátská CD a padělané tablety, opravují se auta, vyrábí se domácí chemie a cigarety. Na pilách ženijních jednotek gastarbeiteři řežou prkna na prodej. Vojenská auta se věnují přepravě „komerčních“ nákladů. Velitelé si najímají vojáky na práci. Armáda se nakazila bacilem bezuzdné zpronevěry.

Skutečnost, že Putin obrátil pozornost k tomuto tématu, svědčí o tom, že v OS nelze tolerovat „komercializaci“.

Je samozřejmě dobře, že prezident obrátil pozornost k tomuto vředu, který od roku 1991 rozežírá OS. Naděje, že se situace výrazněji změní, je však zatím malá. O nárůstu zpronevěry v armádě hovoří na každém zasedání, přesto jev zpronevěry „neustále roste“. Potvrzují to i vojenští prokurátoři. Komerce se hluboce zažrala do armádního prostředí. Noviny „Argumenty a fakty“ ze dne 07. 09. 2005 v článku „Beranice se vrátily, onuce zůstaly“ informovaly o tom, že „v naší armádě se objevili ‚noví ruští… důstojníci‘. Při jedné z návštěv Kremlu se na uniformě armádního plukovníka blýskaly knoflíky ze zlata“. Ukazuje se, že „Zlaté vojenské doplňky lze koupit v mnoha zlatnictvích. Osm hvězdiček na kapitánské nárameníky – 4496 rublů, šest hvězdiček na plukovnické nárameníky – 7200 rublů, Spona na kravatu – 3400 rublů“ „Odkud bereš peníze, Zine?“

Zákazy se tento problém vyřešit nedá. Potřebujeme ideologii mravnosti… A ta chybí v armádě i ve státě.

„Páni“ důstojníci a „soudruzi“ vojáci

Dnes už málokdo vzpomíná, že maršál Šapošnikov se po odchodu z armády rozhodl založit vlastní politickou stranu. Do první trojice v jeho straně patřil zpěvák Gazmanov. Jedna z Gazmanovových písní má název „Páni důstojníci“. Ať si každý ze čtenářů sám utvoří svůj postoj k formování „pánů“ v naší společnosti, což mezi řádky předpokládá, že „páni“ musí mít také „sluhy-otroky“, k formování „střední“ třídy, „chudých vrstev obyvatelstva“, kterým je třeba prokazovat „dobročinnost“ (tj. dát jim nějaké zbytky z „panského“ stolu).

Z hlediska KSB je zcela očividné, že píseň „Páni důstojníci“ je bezstrukturním řízením lidí tak, aby jejich vědomí považovalo existenci kasty „pánů“ a kasty „otroků“ za „normální“ a „přirozenou“. To je v rozporu s učením Ježíše Krista, který učil, že jedni lidé nemají panovat nad jinými. Je to v rozporu i s Koránem.

V Sovětské armádě se důstojníci, praporčíci, poddůstojníci i vojáci oslovovali slovem „soudruh“ („soudruhu vojáku“, „soudruhu plukovníku“), což předpokládalo jejich jednotu v boji a rovnost před možností zahynout. Kořeny to má ještě v dávné minulosti. Je známo, že kníže Svjatoslav, který porazil Chazarský kaganát, bojoval, jedl i spal spolu s členy své družiny (od slova druh, družba). Ve slovníku V. I. Daľa najdeme: „Soudruh“ – přítel, vrstevník, rovný v čemkoli; pomocník, spolupracovník. Takže Gazmanovova píseň o „pánech důstojnících“ není až tak prostá. Obsahuje princip „rozděluj, rozeštvávej a panuj“, princip vládnutí jedněch nad druhými.

„Páni“ důstojníci Ruské armády si dopřávají mít na svých náramenících hvězdičky ze zlata. A co je dovoleno dnešním „soudruhům“ vojákům? Kdo vlastně jsou?

Noviny „Kommersant“ ze dne 30. 01. 2006 v článku „Povolávací rozkaz pro chudé“ píší o tom, že v Ruské armádě slouží převážně lidé s nízkými příjmy a nižším vzděláním a oni podporují odvody. U obyvatel Moskvy a Petrohradu v odvodovém věku je pouze 1% šance, že se ocitnou v armádě, zatímco u jejich vrstevníků v malých městech a vesnicích je tato pravděpodobnost sedmkrát vyšší. V roce 2005 byly v tisku uvedeny údaje o kontingentu branců:

• 1,5 milionu lidí = celý kontingent,
• 9,1 % (157,7 tis. lidí) skutečně nastoupilo do služby,
• 1,5 % ignorovalo povolávací rozkaz,
• 21,1 % má odklad a nezahlazený záznam v trestním rejstříku,
• 33,3 % nevyhovuje po zdravotní stránce,
• 39 % tvoří studenti vysokých škol.

Následující údaje dokreslují sociální obraz povolaných na podzim 2004. Do armády nastoupilo 176 393 lidí ve věku od 18 do 27 let. Z nich:

• 40 % před vstupem do armády nikde nepracovalo ani nestudovalo.
• 77 % má středoškolské vzdělání.
• 80 % jsou obyvatelé vesnic a osad.
• 54 % z nich má zdravotní omezení.

Myslím, že komentář k tomu je zbytečný. Proto ministr obrany S. Ivanov (dnes již bývalý) v interview pro „Argumenty a fakty“ č. 13/2005 řekl: „Od roku 2008 plánujeme povolávat k vojenské službě na dobu 1 roku a k tomu potřebujeme dvakrát tolik branců. A my už dnes máme takovou dělnicko-rolnickou armádu, jakou Rusko nikdy nemělo. Všichni ostatní legálně i nelegálně využívají odklad“. Mimochodem, takové prohlášení jednoho z nejvyšších představitelů státu svědčí o tom, že vedení země není schopno změnit situaci k lepšímu.

Podle údajů Parlamentního výboru pro obranu z období 1999 až 2004 nebylo z legálních důvodů povoláno 3 miliony 200 tisíc mladých lidí. Přitom všichni v zemi vědí, že na vojenských správách berou úplatky za vyřízení výjimky z branné povinnosti.

Já jsem v armádě od roku 1962. Nejprve jsem byl studentem na vojenské škole. Důstojníkem jsem se stal v roce 1967. A pamatuji si, že v období až do začátku „perestrojky“ byl nástup do armády pro mnoho mladých vojáků svátkem. Byla to možnost poznat jiné kouty naší země, navázat přátelství s lidmi z jiných regionů, fyzicky zesílit atd.

Pamatuji si, byl jsem major a do mé jednotky nastoupil mladý voják Denisov ze vzdálené vesnice, která ležela na severu na břehu řeky Pečory. Jeho civilním povoláním bylo ošetřování koní. Byl to velmi svědomitý a pracovitý voják. Často jsem posílal vojáky na exkurzi do Moskvy (jednotka se nacházela nedaleko Moskvy). Velmi rádi navštěvovali muzea a výstavy. Z Denisova se stal poddůstojník a odjel na dovolenou. Jednou jsme spolu hovořili o životě a řekl mi, že měl velké štěstí, že se dostal do armády, a dokonce nedaleko Moskvy, díky čemuž ji mohl poznat. Řekl, že už možná nikdy nebude mít příležitost dostat se tak daleko od své vesnice. A nyní bude mít na co vzpomínat a o čem vyprávět svým příbuzným, kamarádům a známým. Takže tehdy byla služba v armádě událostí v životě mnoha lidí. Ale to, co nyní udělali s vojenskou službou demokratizátoři, je zkrátka děs. Zvláště když nyní na ulici potkáváme hladové a hubené vojáky, prosící o peníze a cigarety. Případ vojáka Syčova, který v armádě v době míru přišel o obě nohy, nenechal chladným jediného normálního člověka v naší zemi. Případ Syčov³ je symbolem totálního krachu všech reforem v armádě a apoteózou jejího rozpadu.

Jak se mohlo stát, že kdysi „neporazitelná a legendární armáda, poznávající v bojích radost z vítězství“ se mohla rozpadnout i bez války a bojů?

Co zničilo „neporazitelnou a legendární armádu“

Existuje šest úrovní vedení války. Podrobně jsme si je vysvětlili v kapitole o DVTR. Zde si jen velmi stručně připomeneme to hlavní (a kdo chce, může si přečíst danou kapitolu v předchozí knize a osvěžit si tak paměť). Úrovně (priority) se dělí podle rychlosti a síly vlivu.

Začneme od té nejjednodušší 6. úrovně. Jedna země může dobýt jinou zemi silou svých zbraní. Takto lze zemi dobýt poměrně rychle, ale není tak jednoduché si vítězství také udržet. Národ bude agresora nenávidět, uteče do lesů a začne partyzánčit… Přináší to mnoho nežádoucích problémů.

5. úroveň dává o něco stabilnější výsledek, ačkoli vyžaduje více času než 6. úroveň. Jde o zbraně genocidy: alkohol, narkotika. Agresor naučí národ pít alkohol, užívat drogy a národ nebude chápat, co se děje, a ještě bude pracovat pro toho, kdo ho uvrhl do závislosti a udělal z něj dobytek.

4. úroveň je ještě mocnější. Jedná se o ekonomické zbraně. Agresor poskytuje lidem úročené půjčky, a pokud lidé nejsou schopni splatit dluh, stávají se věčnými dlužníky lichvářů. K tomu je třeba lidi učinit buď chudými, nebo v nich probudit touhu po obohacování se.

3. úroveň jsou ideologické zbraně, náboženská učení. Agresor vštípí lidem jiné země cizí náboženství a oni začnou žít podle ideálů obsažených v daném náboženství, v dané ideologii (např. „Smiř se, čiň pokání, neprotestuj, každá vláda je od Boha“).

2. úroveň představuje historii jako zbraň. Agresorovi se např. podařilo přepsat historii nějakého národa a místo toho, co se skutečně odehrálo v minulosti, podsunout lidem lež o tom, že jako národ byli vždy nevzdělaní a hloupí, nedokázali si sami v zemi udělat pořádek atd., a lidé si to skutečně začali o sobě myslet a věřit tomu.

1. úroveň je o přístupu k pravdivým znalostem a schopnosti samostatně takové znalosti vytvářet (jinými slovy, je o poznávání pravdy a efektivních metodách poznávání pravdy). Proto může agresor lidem podsouvat takové znalosti, aby se nedokázali samostatně orientovat v probíhajících událostech.

Nyní můžeme pochopit, co bylo provedeno s naší armádou. Měli jsme silnou a neporazitelnou armádu. Armáda je předurčena k boji na 6. prioritě. Avšak armádě, stejně jako celému národu, vštípili lásku k pití. A opilý nepřemýšlí. Mezi důstojníky a generály bujelo chlastání. To znamená, že armáda byla zasažena silným úderem z vyšší úrovně. Přitom alkoholová „dělostřelecká“ příprava byla zdlouhavá, vzpomeňte si na období stagnace – pití do bezvědomí za Brežněva. „Zapíjely se“ hodnosti i funkce. Příchod nejrůznějších komisí na prověření situace v jednotkách znamenal hojné popíjení prověřujících na účet prověřovaných. Viděli to a věděli o tom všichni. Nikdo s tím však nebojoval. Vojáci tyto chlastanice zajišťovali a obsluhovali při nich. Rozklad probíhal naplno.

Kromě toho jedněm vštípili touhu po obohacování se a druhé udělali chudými. A všichni začali rozkrádat své věci, svou výzbroj a vojenský majetek. To už je 4. úroveň (priorita).

Gra­čov řekl, že „armáda je apolitická“. Jenže absence ideologie je ve skutečnosti velmi silnou ideologií. To už je zbraň 3. úrovně. Lidé ztratili opěrný bod. Poprvé v dějinách Ruska se demokratizátoři-reformátoři pokoušejí vytvořit nájemnou bezideovou armádu, která slouží pouze těm, kteří jí platí peníze.

Někdo může namítnout:

„Ne, to není pravda! Idea patriotismu, ochrany Ruska – naší Vlasti – bude armádu stmelovat a armáda musí být profesionální“.

Jenže pokud jde o budování armády, idea obrany Vlasti se vždy promítala do zřetelných sloganů:

„Za víru, cara a otčinu!“, „Za naši Sovětskou vlast!“, „Sloužím pracujícímu lidu“, „Sloužím Sovětskému svazu“.

Tj. idea obrany vlasti se v každé éře odrážela v obraně konkrétního společenského řádu a státního zřízení této Vlasti. Dnešní „Sloužím vlasti!“ představuje neurčitý (z hlediska životních ideálů) abstrakcionismus, který připomíná jedno z vyjádření M. J. Saltykova-Ščedrina:

„Nihilista je člověk, který miluje svou otčinu po svém a kterého se kapitán-ispravnik snaží přimět milovat tuto otčinu po svém“

(nihilisté té doby byli opozicí v širokém spektru: od liberálů až po revolucionáře a anarchisty, a „kapitán-ispravnik“ byl šéfem žandarmů v guberniích, tj. obdoba KGB).

Pokud ideu obrany existujícího režimu a státního zřízení nemotivuje válka natolik, že jsou lidé ochotni sloužit nějaký (často i delší) čas i bez platu, pak ozbrojené síly (jako prostředek k obraně Vlasti) se v takové společnosti nemohou zformovat, pokud se neobjeví Idea, která by velmi přesně vyjadřovala současné i budoucí ideály Vlasti, které by sjednocovaly nejen samotné ozbrojené síly, ale i celou společnost (snad jen s výjimkou odpadlíků – různých „zlých hochů“, jak je popisoval dědeček dnešního demokratizátora-reformátora J. T. Gajdara).

Pokud však taková Idea chybí, a ozbrojené síly jsou přesto formovány a fungují pod heslem

„vydělej si peníze v armádě!“,

což je v podstatě dnešním „ideálem“ rossionské bezideové armády, pak není třeba si zbytečně lhát – jsou to žoldáci, kteří mohou profesionálně zabíjet, ale obětavě bránit Vlast a vlastníma rukama ji vytahovat z katastrofy nejsou schopni.

Kromě toho historie svědčí o tom, že armády žoldáků (pracujících za plat na „kontrakt“) vždy způsobovaly problémy těm společnostem, které je vytvořily. Šlo o problémy různého druhu a rozsahu: žoldáci sesazovali a dosazovali císaře v Římské říši; podobně i američtí žoldáci, kteří se ocitli v civilu v důsledku zmrzačení své psychiky během služby (bez „mazáctví“) někde u námořní pěchoty nebo v jednotce rychlého nasazení, jsou zapleteni do nejznámějších zločinů.

Pokud jde o ruské dějiny, pak armády údělných knížat byly v podstatě žoldácké a často rozštěpené, čímž oslabovaly velkou Vlast, což zákonitě vedlo k tomu, že nebyly schopny společně účinně čelit různým vnějším nájezdům.

Nyní se jako ideologii snaží do armády vštípit pseudokřesťanství. To však nejenže nezlepší situaci v armádě, ale dokonce urychlí krach samotného pseudokřesťanství. Koneckonců naprostá většina důstojníků jsou gramotní lidé, kteří se rychle zorientují v kněžských žvástech. V současnosti je směšné dívat se na velitele stojící se svíčkami v rukou, líbající se s kněžími nebo ještě lépe líbající kněžím ruce.

Přepsali nám historii naší velké země. Stali jsme se „Ivany, kteří si nepamatují svou minulost“. Říkají nám, že Rus vznikla christianizací. A co bylo předtím? Ukazuje se, že jsme měli jak písmo, tak vysokou kulturu… Ale vnutili nám představu, že před pokřtěním byly na Rusi jen divoké kmeny. Armáda byla zasažena úderem z 2. úrovně.

A nakonec nám všem (včetně důstojníků) poskytovali takové znalosti, aby každý znal a ovládal jen to své a nevěděl, co je to globální politika, nevěděl, kdo a jak řídí země a národy. Po spuštění „reforem“ začali od důstojníků vyžadovat pouze znalost jejich druhu zbraní. A za sklony ke znalostem globálního charakteru začali vojáky dokonce pronásledovat, což už je skutečně marasmus. Příklady není třeba hledat daleko. V odůvodnění mého dočasného propuštění z Ozbrojených sil bylo jako jeden z argumentů uvedeno následující: „Zabýval se vedlejší vědeckou činností“. Myslím, že to nemá smysl komentovat.

Závěr z výše popsaného je očividný. Ano, potřebujeme silnou armádu. Existují však i mocnější druhy zbraní než jen ty silové. Je třeba jen, abychom si to všichni uvědomovali a chápali, a v první řadě vedení státu. Je třeba pochopit, že pokud prohrajeme boj na nějaké úrovni, pak situaci můžeme zvrátit a zvítězit pouze z vyšší úrovně řízení. Ano, naše země prohrála řadu bojů na 5., 4., 3. a 2. úrovni. V zemi však nyní máme mnohem mocnější zbraň 1. úrovně – KSB. Takže situaci dnes můžeme zvrátit pouze z 1. úrovně řízení. Žádná jiná varianta k úspěchu nepovede. Vždyť válka, která probíhá, je informační!

Díky tomu nyní můžeme směle hledět do budoucnosti. Ano, prohráli jsme několik bitev ve „studené válce“. Ale celou válku jsme zatím neprohráli. A my víme, co a jak je třeba udělat, abychom zvítězili.

Vážení čtenáři! Rád bych Vás informoval, že spolu s informacemi uvedenými v této příloze⁴ jsem zaslal oficiální výzvu předsedovi Výboru matek vojáků. Přesto jsem žádnou odpověď nedostal a brzy nato jsem se z novin dozvěděl, že Výbor spolu se všemi matkami vojáků, které byly jeho členkami, vstoupil do politické strany „Jabloko“ G. A. Javlinského. Co k tomu dodat… Všechno je jasné, vždyť kádrová základna vedení „Jabloka“ a „matek vojáků“ je jedna a tatáž.

Přesto si myslím, že obsah „výzvy“ vás bude zajímat.

„Mazáctví“ lze vymýtit a je třeba to udělat rychle (výzva matkám vojáků)

Vážené matky vojáků Ruska!
Vážený předsedo Svazu výborů matek vojáků!

Je možné a také potřebné hovořit a zkoumat psychologické základy chování člověka, a to i v armádním prostředí. Je to velmi dobře popsáno v Koncepci sociální bezpečnosti, která je teoretickou platformou naší politické strany KSS (Konceptuální strana Sjednocování)⁵. Je možné a také nutné přijímat opatření k vymýcení tohoto jevu ze života naší společnosti, konkrétně z armády. Nemůžeme být lhostejní k bezpráví páchanému chuligány a omlouvat to tím, že úplné vymýcení tohoto bezpráví bude trvat dlouhou dobu. Dokud stovky a tisíce mladíků zůstávají zmrzačené nebo se vracejí v zinkových rakvích, tak nemůžeme!

Tvrdím, že odstranit „mazáctví“ ze života vojenského kolektivu a nastolit v něm patřičný pořádek lze rychle. Je k tomu zapotřebí jen pevná vůle, nezlomná vytrvalost a rozhodnost velitele, který se rozhodne tuto věc řešit.

Ve své vojenské službě jsem se s tím také setkal. Byl jsem velitelem pluku na Ukrajině, který se nacházel nedaleko okresního města Dunajevcy v Chmelnycké oblasti. Pluk byl vynikající, disciplína dobrá a všechno probíhalo v pořádku. Přibližně po dvou letech služby jsem byl v roce 1983 vyslán jako velitel do zaostalého pluku, který se nacházel v kamenité poušti „Betpak Dala“ (Hladová step) v Kazachstánu na břehu jezera Balchaš. Pluk měl na starosti řízení všech satelitů naší země různého určení. Na povel z Moskvy je bylo třeba zapínat, vypínat, měřit parametry jejich pohybu, sledovat teplotu uvnitř satelitů, stav baterií apod. Práce bylo velmi mnoho, vždyť satelity nelze zastavit, neustále obíhají kolem Země nebo „visí“ nad jedním zeměpisným bodem. A tato práce probíhala nepřetržitě: ve dne i v noci. Ve výzbroji bylo mnoho antén, vysílačů, přijímačů, výpočetní techniky, spojovacích prostředků atd. Počty byly přibližně následující: 1000 vojáků a poddůstojníků, 500 důstojníků, 100 praporčíků plus dělníci a zaměstnanci Sovětské armády, kterými byly manželky důstojníků, protože v okolí nebylo kde se zaměstnat. Vojenské městečko stálo izolovaně a všechno mělo vlastní: vlastní zdroj vody, kotelny, obytné budovy, školku, kasárna, jídelny, technické budovy atd. Jediná nesamostatnost spočívala v tom, že denně bylo třeba vozit 140 dětí 30 km do školy.

Předchozí velitel a jeho zástupci přivedli pluk na pokraj rozpadu. Čištění vody ve vodárně nefungovalo, kotelny stály, systém rozvodu tepla a vody (vedený po povrchu kvůli kamenitému podkladu) měl mnoho netěsností. Taková situace vedla k tomu, že se v pluku rozšířila úplavice a žloutenka. Péče vyšších velitelů v první řadě o složitou techniku, a nikoli o lidi, vedla k tomu, že každodenní život vojáků, důstojníků a členů jejich rodin byl hrozný. Dokážete si představit, že v zimě nefunguje topení a neteče teplá voda? Na 1000 vojáků byla jídelna pro 400 lidí a koupelna pro 50 lidí! V kasárnách nebylo dost místa a vojáci spali na patrových postelích, přičemž v jedněch kasárnách byly ubytovány dvě až tři jednotky. Z 57 automobilů bylo pojízdných jen 5! Mohl bych pokračovat ve vyjmenovávání všech problémů, ale tím hlavním problémem byla disciplína. V pluku panovalo příšerné „mazáctví“. Jen během přebírání funkce (7 dní) došlo u 8 vojáků ke zlomení čelisti a protržení ušního bubínku. Vojáci byli špinaví, hubení, hladoví. Důstojníci se v noci báli chodit do kasáren, házeli po nich kameny.

Přede mnou stála otázka: „Co dělat?“ Bylo třeba okamžitě jednat. Musím říct, že vyšší velitelé vyměnili celý bývalý velitelský sbor pluku. A moji noví zástupci byli také naladěni velmi rozhodně, stejně jako já. Přeskočím trochu dopředu a řeknu, že se mezi námi vytvořila velmi družná skupina stejně smýšlejících lidí. Položil jsem si otázku následovně:

„Kdo velí pluku: já, nebo chuligáni?“

A začali jsme jednat. Pochopitelně zde nemohu popsat všechno. Situace byla o to horší, že prakticky všichni důstojníci byli mladí a za krátkou dobu své služby neviděli nic jiného než tento nepořádek. Neměli představu, jak by to všechno mělo vypadat. Cíle naší práce byly následující (samozřejmě nevznikaly všechny najednou, teprve nyní je lze systematizovat, ale tehdy bylo třeba jednat podle aktuální situace a rozhodovat se „za pochodu“):

1. Postarat se o životní podmínky lidí, udělat je normálními.
2. Nastavit životní rytmus pluku, učinit jej jasným a uspořádaným.
3. Zavést velmi přísnou kontrolu vojáků a poddůstojníků. Zařídit to tak, aby byli vždy pod dohledem důstojníků. Nonstop.
4. Zlikvidovat všechny vnější projevy „mazáctví“ (vnější vzhled, forma oděvu).
5. Věnovat pozornost každému jednotlivému případu „mazáctví“ a bez výjimky jej řešit.

To je zhruba všechno. A v praxi to vypadalo následovně (uvedu jen několik opatření).

V noci, tam, kde se spalo, sloužil důstojník. Uprostřed kasáren byl psací stůl, na něm svítila lampička a důstojník četl knihu. Ráno šel domů odpočinout si. Noční šikana přestala. Rozcvičku absolvoval celý pluk pod mým osobním vedením a vedením velitelů jednotek. Běh 5 km každý den. Přitom v kasárnách nezůstával nikdo, dokonce ani uklízeči („mazáci“ se takto obvykle vyhýbali rozcvičce). Všichni nemocní a osvobození od rozcvičky vyšli na cvičiště a pod vedením velitele zdravotní služby se procházeli, ten je všechny znal a počítal. Nebylo možné se ulít. K jídelně byla silami „mazáků“ během 1 měsíce (pracovali nonstop) postavena přístavba pro dalších 400 lidí, díky čemuž už výdej jídla nemusel probíhat na 3 směny, ale pouze na jednu. To okamžitě zefektivnilo denní režim a vyřešilo mnoho problémů. Stoly pro 10 lidí byly nahrazeny stoly pro 6 lidí. Během výdeje jídla na samém začátku „mimořádných opatření“ stál prakticky u každého stolu důstojník a dohlížel na pořádek.

Maso jsem přikázal připravovat nakrájené, a ne všelijaké „řízky“, kdy si „mazák“ vezme celý kus masa a mladému zůstane jen příloha. Měli jste vidět ty vděčné oči mladých vojáků, které přestali vyžírat. Ranní přehlídky probíhaly v rozsahu celého pluku na cvičišti pod mým vedením. Zpočátku byla povinná úplná tělesná prohlídka „donaha“. Pokud se našly modřiny, vyšetřovalo se „až do úplného konce“. Někdy to trvalo 2–3 dny, ale viníka jsme vždy našli! Museli jsme si zřídit vlastní vězení.

Ke koupelně jsme během 1,5 měsíce také vlastními silami postavili přístavbu pro 100 lidí! A celý pluk se koupal pod dohledem velitele. Tam se také prováděla tělesná prohlídka. Všechny vnější projevy „mazáctví“ se velmi přísně trestaly. Střih vlasů byl pro všechny nařízen velmi krátký – na ježka, poloviční ježek. Všechny ušité věci byly „mazákům“ zabaveny a na místě zničeny. Potom ještě museli pochodovat v trenýrkách nebo tričkách. Nakonec jim dali obnošený oděv. Veškeré osobní vojenské oblečení bylo zevnitř označeno – příjmením a iniciálami, což „mazákům“ bránilo brát novější věci mladým vojákům. Přitom všem probíhalo obrovské množství výchovné práce: společné debaty, rozhovory od srdce k srdci atd.

Bylo zavedeno pravidlo, že v té jednotce, kde nebyla porušena disciplína („mazáctví“), odcházeli nejstarší vojáci do civilu v řádném termínu. Toto opatření prudce změnilo situaci. A když se jednou přesvědčili o tom, že slib, který jsem dal, byl splněn, další skupiny vojáků se chovaly úplně jinak.

Každou středu v noci se konal 10 km pochod, při němž společně klusali důstojníci, praporčíci, vojáci, poddůstojníci, a to s „plnou polní“, přičemž já jsem klusal před nimi. Pochod jsme končili koupáním v jezeře Balchaš. V létě, když bylo horko, se koupání konalo třikrát denně. A zatímco předchozí důstojníci koupání zakazovali, což vedlo k tomu, že se vojáci koupali tajně a každoročně se jeden až dva z nich utopili, za mého velení se nic podobného nestalo.

Mohl bych vyprávět ještě mnoho a dlouho. Zpočátku jsem spal jen asi 2–3 hodiny denně. Všechna opatření však přinesla ohromující výsledek. Během tří měsíců takové tvrdé práce se situace kardinálně změnila. Dále už bylo třeba jen udržovat dosažený pořádek. Žádné další „mazáctví“ se v pluku nevyskytovalo. A vojáci i důstojníci velmi rychle pochopili, že všechno se dělá jen pro jejich dobro. A vyšší velitelství k nám dokonce začalo posílat chuligány z jiných pluků na převýchovu.

Z toho důvodu mám morální právo tvrdit, že pokud je vůle udělat pořádek, tak se to dá udělat rychle. A otázku je třeba položit následovně: pokud si velitel nedokáže poradit s chuligánem ve svém pluku, tak nemůže být ani velitelem. A bude to fér. Není třeba zde akceptovat žádné výmluvy. Kdo velí pluku: velitel, nebo chuligáni? To je celé.

Já jsem byl velitelem pluku 7 let a ani jednoho vojáka jsem neposlal do vězení, nedopustil jsem zmrzačení ani úmrtí. To znamená, že totéž mohou dosáhnout i jiní velitelé.

Obracím se na Výbor matek vojáků s návrhem vytvořit úzkou spolupráci se mnou a mými stranickými kolegy ve všech regionech země s cílem vymýtit „mazáctví“, tento hanebný jev, ze života armády. Je třeba, aby každá matka posílala svého syna na vojnu bez strachu a obav o něj, aby byla hrdá na to, že její syn slouží v armádě. Matky musí mít jistotu, že se jejich synové vrátí z vojny zdraví a fyzicky silnější a s radostí a hrdostí budou vzpomínat na roky strávené ve vojenské službě.

Tak toto byl můj dopis. Jak jsem již řekl, žádnou odpověď jsem od „matek vojáků“ nedostal…

Prostudujte také tuto stránku:

Přednášky generála K. P. Petrova o řízení společnosti, Ťumeň, 2004 – český dabing + Videa v ruštině s českými titulky

1. Konstantin Pavlovič Petrov (1945–2009) – sovětský a ruský generálmajor, absolvent Serpuchovského vyššího velitelsko-inženýrského učiliště raketových vojsk a velitelské fakulty Akademie raketových vojsk F. E. Dzeržinského. Sloužil ve vojenských kosmických silách, mimo jiné jako náčelník 4. centra na kosmodromu Bajkonur a zástupce náčelníka Vojenské kosmické akademie A. F. Možajského; podílel se také na vývoji a zkouškách kosmického systému Energia–Buran. Po odchodu z armády se věnoval politické a společenské činnosti a stal se jedním z hlavních představitelů hnutí kolem tzv. Koncepce sociální bezpečnosti (KSB) a předsedou Konceptuální strany „Sjednocování“ (KPE). Zemřel 21. července 2009, pozn.red.  ↩︎
2. Mičman – námořní hodnost odpovídající praporčíkovi; v ruském a sovětském systému označovala příslušníka praporčického sboru námořnictva, pozn. red. ↩︎
3. Událost se stala na Nový rok 2006. V důsledku mazácké šikany ze strany poddůstojníka a dvou vojáků dostal voják Syčov gangrénu a tromby, takže mu museli amputovat obě nohy i pohlavní orgány. Případ se dostal k vojenské prokuratuře, která případ poměrně výrazně medializovala, což se nelíbilo Ministerstvu obrany v čele se S. Ivanovem, které nechtělo přitahovat příliš pozornosti k rozkladným procesům v armádě. Mezi ministerstvem a prokuraturou vznikl politický konflikt, který skončil odchodem prokurátora Savenkova, kterého nahradil prokurátor Čajka. Případ politicky poškodil i ministra Ivanova, který měl původně větší šance stát se v prezidentských volbách v roce 2008 Putinovým nástupcem než Medveděv. Ačkoli pokud jde o záškodnictví, byli na tom Medveděv i Ivanov přibližně stejně. – pozn. překl. ↩︎
4. Jedná se o přílohu č. 1 ke 2. knize svazku „Тайны управления человечеством, или Тайны глобализации“ K.P. Petrova, vydané v r. 2008, pozn.red. ↩︎
5. KSS (Konceptuální strana „Sjednocování“) – ruská politická strana spojená s generálmajorem Konstantinem Petrovem a ideovým hnutím kolem tzv. Koncepce společenské bezpečnosti (KSB). Vznikla na přelomu 90. let a 21. století, ve volbách do Státní dumy v roce 2003 získala 1,17 % hlasů a žádný mandát. V roce 2007 byla rozhodnutím Nejvyššího soudu RF zlikvidována kvůli nesplnění zákonných požadavků na počet členů a regionálních organizací. ↩︎