Zdroj: Časopis Lípa, 2/2024
Téma vlastenectví je velmi složité, v současnosti v důsledku ideologie liberalismu zahrnuje i otázky, zda je individualismus hlavním rysem člověka, nebo zda je pro člověka důležitější přináležitost ke společenství a proč. Neoliberálové dokonce tvrdí, že žádná společnost neexistuje (památný výrok Margaret Thatcherové v polovině 80. let).
Proti obhajobě společenských a národních zájmů i proti vlastenectví se útočí jako proti populismu, proti nacionalismu, národy se předkládají jako příčina válek, ač jejich příčiny jsou úplně jiné.
Mezi studenty je vlivná teorie dekonstrukce. (Foucault Michel, Derrida Jacques, Heidegger Martin, Nietzsche). Záměr těchto přístupů je v podstatě rozklad, atomizace společnosti, její bezmocnost. Celá problematika je hodna důkladného výzkumu, ale na něj nikdo grant nedá.
Vzhledem k tomu, jak se zanedbává ba i desinterpretuje naše pozitivní historie a vztah, což s vlastenectvím úzce souvisí, musím začít s trochou teorie a historickým pohledem. Ten totiž dodává třaskavou munici k obraně národů jako historicko-kulturních integrovaných celků, nutných pro rozvoj demokracie (Dahl, Dunn).
Budu vycházet z přirozeného předpokladu, že člověk je nutně součástí společnosti, kolektivity, národa, sám by ani nepřežil. Vlastně žijeme z toho, co nám minulé generace zanechaly a jsme za to zodpovědní – a i za to, co zanecháme budoucím generacím. Kolektivita je úzce spojena s úrovní společnosti i lidí, čímž se nepopírá důležitost individuální identity.
Pokusím se vysvětlit, proč je vlastenectví, vědomě pozitivní vztah člověka k celku, zvláště k národu, nezastupitelnou hodnotou pro úroveň, stabilitu a prosperitu společnosti a pro demokratickou orientaci. Už v antickém Řecku filosofové obviňovali z malé soudržnosti společnosti, konfliktů a rozpadu demokracie právě přílišný individualismus svobodných občanů, kladení soukromých zájmů nad zájmy společnosti a nad zájem o obecné dobro. To platí až do současnosti.
Dovolte mi, abych zmínila konferenci, která se konala koncem září v Národním muzeu s názvem: Krajané a problém identity. Sjela se na ni asi stovka Čechů z většiny evropských zemí, z Kanady a z Austrálie. Podávali zprávy o svých vlasteneckých aktivitách, s důrazem na zachování češtiny, kultury, budování knihoven a českých škol, kterých je v různých podobách ve světě 98. Téměř dojemně vyznělo úsilí přenést znalost českého jazyka a trochu kultury na děti a vnuky. Se třetí generací nastává viditelný odklon od české identity prarodičů. Obecný rys všech příspěvků byl, že k udržení jazyka a kultury je naprosto nutné vědomé úsilí. Byla také shoda, že integrační schopnosti Čechů jsou značné, ale schopnost se sdružovat je tu mnohem menší.
Ze zajímavého obsahu konference se mi zdá relevantní, že ti emigranti, kteří se neodvrátili od své české identity, pociťují silněji svou českou identitu a hrdost, než Češi žijící doma, a to zároveň při existenci vlastenectví k nové vlasti. Podobně zajímavý byl názor, že liberalismus nahlodává možnost předávání jazyka a kulturního bohatství dalším generacím svým principem, že individuální identita je nejdůležitější, a že dítě má právo si vybrat, zda chce či nechce pokračovat v identitě svých rodičů. Pokusy definovat, co to je identita byly obecné, užší i širší, dotýkající se individuální identity i národní. Otázky týkající se politické angažovanosti emigrantů nebyly na konferenci vznášeny. Asi proto, že referující dostali od Ministerstva zahraničí předem šest otázek, kolem kterých měli vybudovat své referáty.
(Podle vyjádření autorky vznikl tento text asi přepsáním části jejího projevu, který měla u Pečkova Paláce u příležitosti okupace ČSR Německem.) České národní listy Ogňan Tuleškov 15. 4. 2024