Film najdete pod textem.
Ruský film „Taras Bulba“ z r. 2009 byl natočený podle stejnojmenné povídky Nikolaje V. Gogola, kde autor popisuje povstání záporožských kozáků proti nadvládě Poláků na počátku 17. století.
Novela Nikolaje Vasiljeviče Gogola „Taras Bulba“ je víc než jen příběh o kozácích. Je to epické plátno, na němž se řinčení šavlí mísí s modlitbami a pouta mužského přátelství se ukazují být silnější než svazky krve. Gogol nepsal pouze o historii, nýbrž o nadčasových tématech: oddanosti vlasti, síle charakteru a volbě mezi city a povinností. V příběhu podal zásadní a věrohodný popis mravů a života té doby.
Filmové zpracování z r. 2009 je nejbližším odrazem knižní předlohy.
Soudobé kozáctvo vzniklo v oblasti zvané „Divoká pole“ (Dikoje pole). Jednalo se o řídce osídlený stepní region rozkládající se od řeky Oky až k Černému a Kaspickému moři a od Volhy po Dněpr, Divoká pole oddělovala Moskevské/Ruské carství od Krymského chanátu a na přelomu 15. a 16. století tvořila přirozenou hranici mezi nimi. Po tatarských invazích se jihozápadní Rusko postupně stalo součástí rusko-litevského státu, a potom Polska. Polsko-litevská unie a Moskevské carství musely bránit své jižní hranice před nájezdy krymských Tatarů. Začaly být budovány sítě opevnění z osekaných, zašpičatělých kůlů. Odtud pochází název Sič. Lidé, kteří sem přicházeli, si říkali kozáci.
Kozáci se usadili za prahy (porogy) – kameny trčícími uprostřed koryta – Dněpru a na Donu, proto se jim říkalo záporožští a donští. Záporožská Sič byla vojenským a správním střediskem maloruských kozáků. Z bezpečnostních důvodů se Sič neustále stěhovala. Strategická poloha umožňovala kozákům sledovat nájezdy krymských Tatarů a Osmanských Turků na pravý břeh Dněpru a čelit jim.
Záporožská Sič byla okrajovou oblastí Polsko-litevské unie (= Království polského a Velkoknížectví litevského). Pravoslavná víra čelila v Polsko-litevské unii brutálnímu pronásledování, k tomu ještě stupňující se polsko-židovský útlak – to vše vyvolalo kozácké povstání.
Všechny historické prameny o kozáckých povstáních v jižní a jihozápadní Rusi svědčí o spontánních a zuřivých lidových protestech proti pronásledování a útlaku pravoslavné církve, která byla oficiálně považována za nelegální, a proti krutému útlaku ruského obyvatelstva v sevření nevolnictví.
Z další historie
V roce 1648 zahájili kozáci osvobozeneckou válku, kterou vedl hetman Bogdan Chmelnický. Jelikož nebyli schopni sami porazit Poláky, obrátili se kozáci o pomoc na moskevského cara. V roce 1654 byla svolána Perejaslavská rada, která vyhlásila sjednocení Malé Rusy s Ruskem. Ruské vojsko podpořilo povstalé kozáky, což vedlo k rusko-polské válce v letech 1654–1667. Válka skončila Andrusevským příměřím, podle jehož podmínek území ležící východně od Dněpru (levobřežní část), stejně jako Kyjev s okolím na pravém břehu, připadla Rusku; pravobřežní část zůstala Polsku.
Název „Ukrajina“
Ve filmu se mluví o Ukrajině. K tomu je třeba uvést, že slovem ukrajina (starorusky: ѹкраина, v pozdějších pramenech okraj, okraina) v přímém a původním smyslu se označuje okraj ruského státu.
Ve výkladovém slovníku V. I. Dalja je uvedeno následující vysvětlení: ukrajina, ukrajinský a krajní znamenají „nejvzdálenější, u okraje, na okraji, nacházející se na okraji něčeho; vzdálený, pohraniční, na hranici, nacházející se na nejvzdálenějších hranicích státu.“
Sibiřská města se kdysi nazývala „ukrajnými“, stejně tak i města, která se táhla daleko na jih, do Divokého pole, se nazývala „ukrajnými“. Stejný význam má slovo „ukraj“, nebo totéž „ukrajna“ – oblast na okraji státu či krajní.
Ve výkladovém slovníku se rovněž uvádí, že dnes se Ukrajinou rozumí Malá Rus.
Pro přesnější pochopení slova „ukrajina“ je třeba připomenout, že se začalo používat k označení geografické polohy vzdálených ruských oblastí, a to především po zničujících tatarských nájezdech, kdy byla Kyjevská Rus zcela zničena a nové ruské státní centrum se začalo postupně formovat v Moskevské Rusi. Před tatarskými nájezdy se celá oblast, dnes nazývaná Ukrajina, označovala obecným pojmem Rus, k němuž se z různých důvodů přidávaly doplňující upřesnění čistě místního, nikoli však národního významu, jako například: Kyjevská, Červená nebo Haličská, Bílá, Suzdalská nebo Zaleská, Černá, Chalmovská, Karpatská, Uherská atd. Starověký ruský stát s hlavním městem Kyjevem, dnešní Ukrajina, byl centrem sjednocení celého ruského národa a všech ruských zemí, nikoli pouze ukrajinských, a proto nesl celonárodní název Rus. Podle ruských a polských letopisů z 9. a 10. století se starověká Rus rozprostírala až ke Krakovu.
Anglický historik Arnold Toynbee ve své knize „Svět a Západ“ píše následující: „Odcizení začalo ve 13. století poté, co se Rusko dostalo pod tatarskou nadvládu; tatarská nadvláda nad Ruskem byla však dočasná, protože Tataři byli stepní kočovníci, kteří se mezi ruskými poli a lesy nemohli v žádném případě cítit jako doma; ztráty Ruska v důsledku tohoto dočasného dobytí Tatary nebyly způsobeny ani zdaleka jeho tatarskými dobyvateli, ale jeho západními sousedy. Právě oni totiž využili situace, kdy Rusko leželo bezmocné, k tomu, aby omezili jeho území a připojili k Západu jeho západní okraje v podobě Běloruska a západní části Ukrajiny.
Zpátky k filmu
Příběh popisuje historické události krutých časů bojů kozáků s vetřelci přes prizma vztahů v rámci jedné rodiny.
Dva synové Tarase Bulby – Ostap a Andrij – se vracejí domů po dlouhých studiích na kyjevském semináři (náboženské akademii). Otec je nevítá něžnostmi, nýbrž zkouškou síly. Taras se rozhodne vyrazit hned následujícího dne na Záporožskou Sič. V cestě mu nezabrání ani matčiny slzy a prosby, ani oslava jejich shledání. Všichni tři nasedají na koně.
Záporožská Sič je místo nespoutané svobody, kde kozáci hýří, pijí a cvičí se v boji. Oba synové prokáží svou odvahu a schopnosti, byť každý jinak: Ostap je rozvážný a silný, zatímco Andrij je odvážný a mrštný.
Brzy přicházejí zprávy: Poláci pustoší oblast, utlačují pravoslavné a vypalují kostely. Kozáci se mobilizují k boji. Při obléhání města Dubna se kozáci rozhodnou město vyhladovět a čekají, až nastane hladomor….
Leoš Janáček: Taras Bulba
Příběh starého kozáka, který jednoho syna za zradu sám popraví a druhého umučí jeho nepřátelé, inspiroval Leoše Janáčka ke složení rapsodie Taras Bulba.
Ke kompozici orchestrální rapsodie Taras Bulba podle novely Nikolaje Vasiljeviče Gogola přikročil Janáček na počátku první světové války. Novelu poznal skladatel roku 1905, kdy se ruský originál společně četl v brněnském Ruském kroužku. Z národně osvobozeneckých idejí bojů v Záporoží, jejichž hrdinou je kozácký náčelník jménem Taras Bulba, vyzdvihnul Janáček osud tří osob: dvou synů a Tarase samotného.
I. Andrijova smrt
II. Ostapova smrt
III. Proroctví a smrt Tarase Bulby