Retrospektivní film v režii Štěpána Skalského (režiséra filmu Tichý Američan v Praze) sleduje osudy rodiny Koudelkových napříč generacemi. Jejich život je spjatý s pražskou továrnou ČKD.
Dědeček Antonín je již důchodce, jeho syn Rudolf je mistr v úseku montáže lokomotiv a vnuk Antonín pracuje také v ČKD a zároveň je nadějným fotbalistou. Děj zahrnuje i příběh Rudolfovy dcery Věry. Retrospektivní sekvence umožňují sledovat historické události od doby Rakousko-Uherska, první světové války, období hospodářské krize, nacistické okupace až po začátek 60. let prostřednictvím osudů tří generací.
Recenze diváků:
Hluboce lidský příběh jedné rodiny, takový, jaký uměl napsat Jan Procházka. Hudba Evžena Illína dodává příběhu dramatické napětí. Místy se může zdát až nepříjemná, ale k ději přesně pasuje. Opakující se historie – otec, který se staví kriticky k počínání svého syna, aby později měl pochopení pro svého vnuka. Velmi vyvážený snímek.
Videl som krásny príbeh, príbeh rodiny, jej mužskej časti, ktorá bola hrdá na to, že pracuje pre jeden závod. Dej filmu nám ukázal, že každá generácia si prežila to svoje a ani jedna to nemala ľahké!! Bol som rád, že to pochopil aj dosť „tvrdý“ otec. Zaujal ma J. Němeček, ktorý dostal veľkú rolu v tomto filme a moc dobre sa mi pozeralo na vtedy mladú generáciu hercov – Mrkvička, Jelínek, Abrhám.
Skalského rodová sága z prostředí továrny ČKD o třech generacích rodiny Koudelkových je nadčasovým příběhem. Je zajímavé sledovat to, jak se některé momenty v životech dědy Antonína, syna Rudolfa a vnuka Antonína neustále opakují jako jakési rodové zatížení. Synové si nerozumí se svými otci a ti si zas myslí, že musí svým synům neustále mluvit do života. Tu dá otec dospělému synovi facku, aby ten se o pár let později zachoval úplně stejně. Opakuje se i motiv kufru, který revoltující mládí používá jako prostředek k „útěku“. Zajímavé na celém filmu jsou přitom retrospektivy, které nám zpětně dávají možnost lépe rozumět chování jednotlivých aktérů v přítomnosti. Na začátku filmu jsem si tedy kladl trošku otázku, proč tehdy teprve padesáti šesti letý Ladislav Pešek tu hraje dědečka, ale když pak v oněch retrospektivách tentýž Pešek hraje (zcela přesvědčivě) mladíka (či muže středního věku), pochopil jsem, že snahou bylo ostaršit dotyčného na začátku, aby i v těch retrospektivách působil uvěřitelně, což se vcelku povedlo.