„Chrám i tvrz“ je rozsáhlá kniha esejů o českém jazyce, která spojuje odbornou analýzu s humorem a láskou k češtině. Pavel Eisner vzdělaný bohemista, germanista a romanista, kriticky a zároveň s humorem zkoumá český jazyk v krátkých, přehledných kapitolách. Kniha se věnuje hláskosloví, tvarosloví, sémantice, historické mluvnici a odborné terminologii, přičemž autor často srovnává češtinu s jinými jazyky a reflektuje kulturní historii.
„Chrám i tvrz“ je považována za bibli českého jazyka a unikátní spojení vědy a umění, které poskytuje hluboký vhled do češtiny a inspiruje k jejímu hlubšímu porozumění. Kniha není určena k rychlému přečtení; některé kapitoly vyžadují zamyšlení a reflektování nad jazykovými jevy.
Kniha byla poprvé vydána v Praze v roce 1946, následně vyšla ve Švýcarsku v roce 1974 a později v několika českých nakladatelstvích. V roce 1993 byl název knihy použit jako tematický název festivalu Šrámkova Sobotka. Dílo je oceňováno pro svou komplexnost, humor a schopnost popularizovat lingvistické poznatky široké veřejnosti. „Chrám i tvrz“ je tedy nejen odbornou publikací, ale i literárním dílem, které oslavuje češtinu jako živý a bohatý jazyk, připomíná historické a zaniklé výrazy a inspiruje k hlubšímu zájmu o mateřštinu (Wikipedie, databázeknih).
Z autorovy předmluvy:
(…) Autor je přesvědčen, že jedno potřebné pro češtinu našich dob jsou čeští lidé, kteří by ji vnímali opravdu a do hlubin – jinými slovy: že nechybí vytříbenost češtině, ale že chybí českým lidem vytříbená jazyková kultura. Proto chce autor svým příkladem pobídnout českého nevědce a neodborníka, českého spisovatele především, aby přemýšlel o mateřštině, aby ji prožíval co nejvědoměji. Autor knihy v tom spatřuje vhodnou cestu právě k té jazykové kultuře, které je nám potřebí jako soli.
Úryvek z kapitoly „O její pleti“
(…) Nelomená, nepozatmělá znělost českých samohlásek má pro akustický dojem z češtiny význam tím větší, že naše koncovky skloňovací a stejně i prézentní a futurní koncovky časovací jsou drtivou většinou koncovky samohláskové, což by se nijak nemusilo rozumět samo sebou, srv. např. plurální typy the houses, die Häuser, we write atd., wir schreiben, ihr schreibet, sie schreiben. Také každé české příslovce, pokud je odvozeno od přídavného jména, ústí v samohlásku – typ pomalu na rozdíl od něm. typu langsam. Z toho všeho plyne, že velmi mnoho českých slovních tvarů má vyústění samohláskové, ne sice tolik, jako jich má italština a španělština, ale přec jen velmi mnoho; a to je věc velmi významná pro výsledný dojem z jazyka.
I je tedy v úhrnu čeština jazyk pleťového typu ženského, jazyk se slovy, jejichž kostra je pěkně obalena slabičným masem, jazyk se smyslnými sykavkami a jinými měkkými souhláskami, a jazyk s nelomenými, radostnýma očima do světa hledícími samohláskami.
Mám z češtiny odedávna dojem jako z pěkné mladé ženy. Složky pleťovosti a tělovosti, o nichž jsem se zmínil, může český umělec slova ještě zvýraznit. Dělá to bezděky např. každý dobrý lyrik. (…)
Já však chtěl tentokrát jen definovat češtinu jakožto pannu souměrně a ladně rostlou, jakožto tvora ženského, sedm hubených let nijak nepřipomínajícího, ač ani sádelného; jakožto bytost hodně na smysly se obracející a s pletí sdostatek hebkou, aby i nejskrovnější Salon de beauté, zvaný dikční dílna, dovedl z ní s trochou černokněžnického umu udělat dokonalou krasavici.
Krasavici, nikoli krasavce. Neboť čeština je opravdu rodu ženského.
Úryvek – „Kapitola úvodní neboli o jedné velké fikci“
(…) Mateřština je vzduch, jímž dýchají plíce naší duše. Jsme do ní zakleti. Nechápeme, jak lze žít bez ní. Snad jste se již sami přistihli neříkám při myšlence, ale při citové skoro-myšlence: chudák Aischylos, chudáček Byron, oni vůbec neuměli česky. Je to ještě daleko grotesknější: naučíme se šesti, deseti cizím jazykům, obíráme se s jejich literaturou, víme toho mnoho o jejich národech – ale něco v nás docela vespod pořád ještě nevěří, že by někdo na světě opravdu, ale zcela doopravdy mluvil francouzsky, anglicky, španělsky atd. – vždy jen některým z těchto jazyků a nikdy také trochu česky.
Máme to všechno tak trochu za jakousi smluvenou hru – ti lidé v Paříži, v Londýně si patrně musí na veřejnosti odříkat své francouzské, anglické penzum, ale pak jdou domů, zují se z těch jazykových škorní a spustí česky. Seďte si pohromadě s Rockefellerem, budete snad hodně maličký, ale něco ve vás vám bude našeptávat, že jste o tolik větší boháč než on. O kolik? O češtinu. Když jsem se jednou veřejně dotkl této burlesky, kterou s námi sehrává naše jazykové vědomí, podvědomí, sebevědomí, přišla choť pražského diplomata a stiskla mi ruku. Že se jí daří stejně, že se za to stydí, ale nemůže si pomoci. A byla to dcera národa menšího, než je národ český. Zdá se tedy, že to je zcela obecné a že k tomuto nesmyslnému pocitu není ani třeba, abys byl synem, abys byla dcerou národa velkého a světovládného. Cizinec to prohraje vždycky: mluví-li česky, připadá nám jako blbeček, mluví-li svou mateřštinou, zdá se nám tak trochu hloupinký. A to přes všechnu úctu, kterou míváme právě my ke každému cizinci.
Vřeť každému srdce po jazyku svému – pravdu má Dalimil. Jakže – po jazyku? A to vy snad myslíte, že Dalimil myslí jazykem jazyk? I kdepak. On užívá slova „jazyk“ ve významu, který to slovo tehdy mělo (lingua) a který má pak ještě i v Bibli kralické. Čtete-li v ní o jazycích, jsou míněni národové. Dalimil svým veršem míní národnost, národ, chce říci: Svůj k svému! Než přesto, ba právě proto smíme jeho verši dát smysl, v němž se uvádívá. Neboť co je to národ? Sotva co jiného než souhrn lidí žijících společným jazykem. Neříkám mluvících jím, to by bylo příliš málo. Žijících, opravdu žijících společným jazykem.
(…) Nomen est omen. Že slovo jazyk znamenalo zároveň i lingua, i zas gens, natio, je cosi jako národní symbol a budiž jím i nadál. Génius češtiny asi věděl, proč vkládá oba významy v jedno jediné slovo. Jazyk je to, čím přežije národ, zůstane-li mu jazyk: jazyk z národa, národ z jazyka se bere a jím živ jest. A jak tedy žije jazyk český v jazyce, tj. v národě českém, a jak my v něm, o tom poslyšte několik kapitol.