Velká hospodářská krize začala krachy na newyorské burze v říjnu 1929 a stala se největší ekonomickou krizí 20. století, která zasáhla celý svět. Proč se to vlastně stalo? Bylo to pro všechny nečekané nebo se na to někdo připravil, či snad dokonce za tím stál?
23. prosince 1913 byl podepsáním Zákona o federálních rezervách založen Federální rezervní systém (FED) jako soukromá korporace. FED řídí peněžní zásobu, má možnost vytvářet peníze nebo je nechat zmizet a …získává úrokové výnosy ze všech peněz, které vytváří z ničeho. A jak poznamenal americký prezident James W. Garfield (na kterého byl o něco později spáchán atentát): „Kdo řídí objem peněz v jakékoli zemi, je absolutním pánem veškerého průmyslu a obchodu.“
Řízení peněžní zásoby umožňuje FEDu vyvolávat inflaci a deflaci podle vlastního uvážení.
První krize vyvolaná FEDem
Po skončení první světové války zažívaly Spojené státy masivní inflaci, poháněnou předchozím uvolněným financováním války (v letech 1914 až 1919 se množství peněz téměř zdvojnásobilo).
Po tajné schůzce představitelů FED 16. května 1920 zvýšil během krátké doby (od konce roku 1919 do poloviny roku 1920) FED diskontní sazbu ze 4 % na historické maximum 7 %, nařídil členským bankám, aby omezily poskytování spekulativních úvěrů a požadovaly okamžité splacení nesplacených dluhů (zejména po farmářích a podnicích).
Důsledkem toho bylo velké snížení národního důchodu, prudký nárůst nezaměstnanosti, pokles hodnoty půdy a velkých zemědělských podniků. Farmáři, kteří se během války silně zadlužili na nákup půdy a techniky, nedokázali splácet své závazky.
Díky tomu se do rukou bankéřů dostaly obrovské plochy zemědělské půdy. Tento proces jim také přinesl velký počet bank, které nedokázaly splnit požadavky FEDu. Panika z roku 1920 přivedla k bankrotu 5 400 bank.
Po tomto období následovala „Bouřlivá 20. léta“ (Roaring Twenties) – období velkého technologického a ekonomického růstu. V období od roku 1925 do roku 1929 vzrostl HDP o více než 14 % z 90,5 na 103,6 mld. dolarů. Peněžní zásoba v letech 1921- 1929 vzrostla z 31,7 miliardy dolarů na 45,7 miliardy dolarů, tedy cca o 44 %.
V říjnu 1929 však došlo k nečekanému kolapsu. „Najednou“ začala Velká hospodářská krize – celosvětový prudký pokles obchodu, který zasadil ránu podnikání a způsobil, že miliony lidí přišly o práci.
Krach na Newyorské burze – začátek Velké hospodářské krize
Burzovní krach v New Yorku v roce 1929 spočíval v tom, že od čtvrtka 24. října začaly akcie, jejichž cena do té doby masivně a neustále rostla, prudce klesat. Mnoho Američanů dříve nakupovalo akcie, média je k tomu nabádala s tím, že ti, kteří to udělali, vydělali spoustu peněz. Burzovní spekulanti však používali při prodeji akcií jeden trik, který spočíval v následujícím:
Kupujícího přesvědčovali, aby koupil akcie za pouhých 10 % jejich hodnoty. Zbývajících 90 % si kupující půjčil od makléře. Na základě smlouvy s kupujícím si tento makléř půjčil peníze od banky nebo od velké korporace. Například akcie stála 100 dolarů. Jelikož však kupující platil pouze 10 % za akcii, zaplatil za jednu akcii nikoli 100, ale 10 dolarů. Za zbývajících 90 dolarů si mohl koupit dalších 9 akcií. Celkem tedy: 10 akcií za 100 dolarů + dluh 900 dolarů.
A pak v roce 1929 využila „internacistická“ mafie toho, co už v r. 1920. Když bylo vše připraveno, newyorští finančníci začali požadovat splacení 24hodinových makléřských půjček na požádání. To znamenalo, že burzovní makléři a jejich klienti museli okamžitě vyhodit své akcie na trh, aby splatili dluh. To způsobilo propad trhu s cennými papíry a vedlo ke krachu bank po celé zemi, protože banky, které nepatřily do rukou oligarchie, byly v té době hluboce zapleteny do makléřských úvěrů na požádání a příval požadavků na splacení brzy vyčerpal hotovostní rezervy bank.
Ve dnech 24. a 25. října, označovaných jako „černý čtvrtek“ a „černý pátek“, byl rekordní objem obchodů. K prodeji bylo nabídnuto více než 12 milionů akcií.
Nejčernějšími dny v historii burzy se však staly „černé pondělí“ 28. října a „černé úterý“ 29. října, kdy během obchodování bylo k prodeji nabídnuto více než 16 milionů akcií. Odborníci odhadují celkové finanční ztráty na 15 miliard dolarů.
Do konce týdne ztratil americký akciový trh 30 miliard dolarů, tj. více, než Spojené státy utratily za celou první světovou válku.
Důsledkem burzovního krachu bylo zbídačení obyvatelstva, které nedokázalo splatit dluhy za zakoupené akcie, a bankroty bank, které rovněž investovaly do akcií. Začaly bankroty podniků, nezaměstnanost rostla a výroba klesala. Každý čtvrtý práceschopný Američan přišel o práci.
V tomto období došlo ke skutečnému hladomoru, americkému hladomoru, na rozdíl od proklamovaného ukrajinského hladomoru. O americkém hladomoru, stejně jako o genocidě původního obyvatelstva, nenajdeme žádné odsuzující rezoluce Kongresu, hněvivá vystoupení amerických politiků, „památníky“ vybudované na výročí masové likvidace lidí, ani jiné druhy podobných připomínek. Památka na to je spolehlivě zazděna v padělaných statistických výkazech, v archivech, ze kterých byla svědectví o zločinech odstraněna. Více v knize Základy sociologie 2.
A kdo znehodnocené akcie skupoval?
Po burzovním krachu v roce 1929 došlo k zásadní změně v rozložení peněz a majetku. Zhruba 16 000 bank (52 % z celkového počtu) zkrachovalo a přestalo existovat. 100 z 14 100 bank (méně než 1 %) ovládá 50 % bankovních aktiv země. 14 velkých bank vlastní 25 % vkladů. Pro jedny to znamenalo neštěstí, pro druhé pohádkové bohatství a moc.
Mezi těmi, kteří se včas zbavili akcií, byl i Joseph P. Kennedy – otec prezidenta Johna Kennedyho, který přestal spekulovat na burze v zimě let 1928–1929. A mnoho dalších, kteří byli včas a neoficiálně varováni.
Kongresman Louis McFadden po krizi v roce 1929 prohlásil:
„Máme v této zemi jednu z nejzkorumpovanějších institucí, jakou kdy svět poznal. Mám na mysli Radu Guvernérů Federálního Rezervního Systému a Federální Rezervní Banky. […] Tato zlá instituce ožebračila a zruinovala lid Spojených států, přivedla k bankrotu samu sebe a prakticky přivedla k bankrotu i naši vládu. […]
Jednalo se o pečlivě připravenou událost. Mezinárodní bankéři vytvořili podmínky beznaděje, aby se stali vládci nás všech. Peněžní a úvěrové zdroje USA jsou od nynějška plně pod kontrolou finančních skupin J. P. Morgana a Kuhn, Loeb & Co.“
(Dva pokusy o atentát na McFaddena (střelba) selhaly, ale třetí (otrava) byl úspěšný).
Zatímco krize v r. 1920 trvala poměrně krátce, zhruba 18 měsíců, krize, která začala v r. 1929 byla mnohem delší (trvala celá 30. léta) a hluboká. Postupně se rozšířila i do dalších zemí, především do těch, které byly ekonomicky závislé na USA. Světová průmyslová výroba poklesla o 38 procent, zahraniční obchod o 34 procent a počet nezaměstnaných dosáhl 40 milionů.
V Evropě se krize nejvíce projevila v Německu a Rakousku, které byly závislé na americkém kapitálu. Důsledkem bylo bankrotování velkého počtu německých a rakouských bank.
V roce 1932 bylo například v Německu sedm milionů lidí bez práce, míra nezaměstnanosti činila 30 procent. V Anglii dosáhla nezaměstnanost svého vrcholu v roce 1932 (22 procent), zatímco v Rakousku vzrostla v roce 1933 na 29 procent.
Krize zasáhla i Československou republiku, a to s mírným zpožděním (plný propad nastal až v letech 1931–1933), ale o to hlubší a déletrvající dopady měla. Československo patřilo k zemím, které se z krize vzpamatovávaly nejdéle v Evropě, a to až do konce 30. let.
Nespokojení lidé pořádali takzvané hladové pochody a rychle rostla nedůvěra v ekonomický systém.
Vzhledem k tomu, že došlo k hospodářskému kolapsu ve většině zemí světa, s výjimkou Sovětského svazu, v lidském povědomí převládal názor, že kapitalismus se blíží ke svému konci a že krizi vyvolal demokratický systém. Tento názor na jedné straně popularizoval Sovětský svaz a jeho systém, který krize nepostihla a na druhé straně začal nahrávat fašistům, kteří se postupně dostávali k moci a slibovali zavedení nového řádu.
Proč byla krize vyvolána?
Hodnocení událostí v knize „Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky“:
„Industrializace SSSR, tedy zakládání nových a rekonstrukce již dříve existujících odvětví domácího průmyslu, připadla na období „velké hospodářské krize“ v USA a světové ekonomické krize. V těchto krizových podmínkách paralyzujících ekonomiky všech průmyslově rozvinutých států byla práce pro sovětský trh, po které byla poptávka kvůli probíhající industrializaci SSSR, pro mnohé západní firmy jediným způsobem jak ekonomicky přežít. To potom ty takzvané „třídní zájmy“, „třídní solidarita“ kapitalistů v boji se „světovým komunistickým zlem“ ustupovaly často na druhou kolej, a mnozí z nich byli připraveni podílet se na socialistickém budování v SSSR, jen aby jejich firmy vyžily a oni si udrželi své společenské postavení.
V letech předcházejících „velké hospodářské krizi“ se ještě neprojevila antimarxistická podstata stalinského bolševismu, a proto byl boj trockistů a stalinistů uvnitř mocenského aparátu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) i mimo něj o vliv na smýšlení lidí v sovětské společnosti mnohými (i v zahraničí) vnímán jako obvyklý boj lídrů a jejich týmů, který je bez výjimky tak či onak vlastní všem politickým stranám. A protože byla změna státního zřízení v Rusku podle principů marxistického „socialismu“ součástí globálního projektu přeměny světových vnitřních společenských vztahů, máme důvod se domnívat, že i samotná „velká hospodářská krize“ z roku 1929 byla záměrně vyvolána „světovým zákulisím“, aby pod hrozbou bankrotu přinutila soukromý kapitál průmyslově rozvinutých zemí spolupracovat na budování vzorové výkladní skříně „socialismu“ v SSSR podle Marxe. Takové byly nejbližší úkoly „globalizace“ v tomto historickém období.
Díky tomu industrializace SSSR probíhala za aktivní zákulisní politické podpory části zednářů a podílel se na ní i zahraniční soukromý kapitál, a to včetně toho amerického, přestože USA oficiálně na diplomatické úrovni uznaly SSSR až v listopadu 1933.“
Světové zákulisí však nepracuje jen s jedním plánem. Když pochopili podstatu ruského bolševismu, který nezapadal do jejich plánů na světovou marxistickou revoluci, a viděli, že trockisté bolševiky v Rusku nepřetlačí, tak přišel na řadu Hitler.