Perinbaba (1985) aneb „„Len sa predčasne neraduj. O šťastie treba bojovať.“ Rozprávka aká má byť: drsná, ponurá a hororová.

Pohádková bytost Perinbaba (G. Masina) řídí ze svého jeskynního světa počasí na Zemi. S pomocí obří peřiny, na které skáče jako na trampolíně, spouští v pravý čas sněhovou vánici, s pomocí kouzelných varhan zase ovládá vichr nebo vánek. Jednoho dne zachrání před kmotrou Zubatou (V. Kaplanová) malého Jakoubka, dítě potulných komediantů. Odvážný chlapec, který se Smrtky ani na okamžik nezalekne, jí pomáhá s vyráběním sněhu. Zároveň skrze kouzelná zrcadla pozoruje, jak lidé na zemi žijí a umírají. Zaujme ho malá dcerka vesnického rychtáře Alžbětka, které Zubatá odvede maminku a která potom vyrůstá s chamtivou macechou. Jakubovi to nedá a přes zákaz Perinbaby uteče do světa lidí. Tímto okamžikem doroste v dospělého mladého muže a stane se opět smrtelníkem. Jenže kvůli lásce je tento odvážný mladík schopen i větších obětí… (Česká televize)

„A čia je to smola? ..Čia? Čia? ..Vaša, vaša.“ Málokterý z režisérů dokáže tak přirozeným způsobem zachytit krásu hor a atmosféru života ve vysokohorské vesnici jako „slovenský Fellini“ J. Jakubisko. Sílu zážitku z jeho díla zde ještě umocňuje nádherná hudba skladatele P. Hapky (mráz mi při ní běhá po zádech). K dokonalosti nevšedního prožitku napomáhají i přesně obsazení herečtí představitelé v čele s hvězdou italského filmu G. Masinou v roli Perinbaby. Nejkrásnější slovenská pohádka.

Perinbabu jsem poprvé viděl skoro ve dvaceti, na notebooku, a ještě k tomu nahranou z HBO…. Přesto mě strhla daleko víc, než kterákoli jiná pohádka v jakémkoli věku. Hladí po strsi, hřeje na srdíčku, mrazí hororovými prvky i rozpaluje cudně zakamuflovanou erotikou. Pro pohádky, ze kterých si dospělý odnese stejně blažený pocit jako malé dítě a ještě mnoho navíc, mám určitou slabost – tedy nemohu hodnotit jinak.