Krize – to je název unikátního amerického dokumentu z roku 1939, který má v podtitulku „film o nacismu“. Unikátního hned ze dvou důvodů, jednak proto, že nám přináší bezprostřední pohled na politické i společenské dění u nás i v Evropě roku 1938 a další jeho unikátnost spočívá ve vzácně objektivním pohledu amerických dokumentaristů – v jejichž týmu pracoval i český tvůrce Alexander Hackenschmied, na politické okolnosti, jež vedly k „Mnichovu“ a okupaci Československa roku 1939. (oficiální text distributora)
Recenze diváků:
V létě roku 1938 přijel do Československa americký producent a režisér Herbert Kline, aby prostřednictvím dokumentárního filmu vydal svědectví o tehdejší krizové situaci v Evropě. Bylo to v době, kdy vrcholilo henleinovské násilí a kdy anglický vyjednávač lord Runciman měl přinést objektivní zprávu mezi Čechy a Němci, obývajícími historické území našeho státu. Výsledek oficiální mise byl pochybný. Jak později napsal prezident Beneš, česká strana poznala, „že na misi lorda Runcimana působí – přesto, že mohla již znáti i Berlín i Henleina a jeho pangermánské druhy – více argumenty Berlína, Sudetendeutsche Partei a německé propagandy než všechna dobrá vůle československé vlády a prezidenta.“ Proti zkreslujícím oficiálním argumentům měl právě film vydat pravdivé svědectví o situaci. Že tak mohl činit pouze příslušník jiného národa než onoho ohroženého, je pochopitelné. První svědectví vydala už skupina Američanů z filmového časopisu March of Time, který vznikl při významném koncernu Harryho Luceho, vydávajícího známé týdeníky Time a Life. Reportáž, kterou natočil Louis de Rochemont, šéf zmíněného filmového časopisu, byla uvedena v době vrcholící mnichovské krize a informovala americké návštěvníky kin o skutečných důvodech této krize. Mnohem obsáhlejší a úplnější svědectví poskytoval ovšem dokument Herberta Klina, nazvaný stručně THE CRISIS. Byl rozsáhlejší (jednalo se o celovečerní snímek) a navíc se na jeho výrobě podíleli i čeští filmaři. Herbert Kline se tehdy spojil se skupinou pracovníků z filmové sekce Baťových závodů ve Zlíně a získal také vynikajícího spolupracovníka v kameramanovi Alexandru Hackenschmiedovi. Štáb vedený Klinem cestoval v oněch krizových dnech několik měsíců po Československu a sbíral průkazný dokumentární materiál. Podařilo se mu zachytit situaci v pohraničí a zveřejnit protistátní akce henleinovců, jasně směřující k jedinému cíli, jímž byl rozvrat republiky. Navíc pak začlenil Kline do svého svědectví různé archivní šoty z tehdejších filmových týdeníků, přesvědčivě dokumentující marnou snahu o vyrovnání s Němci, kteří o jakékoli vyrovnání tehdy už nestáli, protože jednali pod přímými rozkazy Adolfa Hitlera. Působivé byly i jevištní výstupy z Osvobozeného divadla ze hry Těžká Barbora, zejména pak zaktualizovaná píseň dvojice V a W David a Goliáš a optimistické poselství písně Proti větru. Všechen cenný materiál se podařilo zachránit před nacisty a odvézt do zahraničí, kde potom kameraman Hackenschmied z něho sestříhal definitivní verzi snímku The Crisis, který přinášel západnímu světu výmluvnou, tehdy ovšem už marnou varovnou výpověď o skutečné podobě mnichovské krize.
Je mi jasné, že Republice československé je v tomto dokumentu fanděno, tudíž je vykreslena zářivěji než by realitě odpovídalo.Při dnešní revizionistické ofenzívě, snažící se dokázat, že Sudeťáci byli vlastně hodní a v protektorátu se žilo dobře, je to však stále aktuální film. Ta 1. republika žádný ráj na zemi nebyla, ale v té době to byl jediný slušný a demokratický stát ve střední a východní Evropě. Dnešní neustálé sudetoněmecké požadavky na omluvu (Havel se snad již omluvil) pak připomínají tehdejší sudetoněmeckou taktiku neustále se stupňujících požadavků, která měla za úkol hlavně se nedomluvit.