Anotace: Jedním z nejoceňovanějších titulů poválečné české kinematografie zůstává psychologické drama, které v roce 1960 natočil Jiří Krejčík podle stejnojmenné povídky ze sbírky Němá barikáda. Autor příběhu inspirovaného skutečnými událostmi, Jan Drda, se podílel i na scénáři působivého díla. Snímek unikající dobovému schematismu se opírá o vraždu šestnáctiletého příbramského gymnazisty Antonína Stočesa, který byl v době heydrichiády zatčen a popraven za výraz odporu proti nacistické zvůli. Přestože vyprávění se soustřeďuje na nesmiřitelně hrdinské morální gesto třídního profesora trojice zatčených studentů – latináře Málka ve vynikajícím podání Františka Smolíka – dává prostor i postojům ostatních příslušníků maloměstské society. Krejčíkovo střídmě koncipované mistrovské dílo tak není ódou na idealizovanou českou povahu ani holdem klasickým mravním hodnotám, ale nesmiřitelnou sondou do svědomí národa, jenž historicky jen zřídkakdy projevoval jednotu v boji s nepřítelem (Filmový přehled 1960).
Obsah: Červen roku 1942. Na následky atentátu umírá zastupující říšský protektor Heydrich a v protektorátu Čechy a Morava vypukl nacistický teror. Studenti oktávy maloměstského gymnázia politice nevěnují pozornost, daleko důležitější jsou pro ně maturitní písemky. Gestapák Wolf nařídí odstranit z výlohy knihkupectví žertovné maturitní tablo. Noviny vyšly ve smuteční úpravě. Oktaván Ryšánek přimaluje na Heydrichovu fotografii kníry, spolužáci se smějí… (Filmový přehled 1960).
Těžko hodnotit tak silně emociální film. Nemůžu si pomoct, musím srovnávat s Janem Husem, největším filmovým šokem mého raného dětství. Od páté třídy, kdy jsem ho poprvé a naposled viděl, už sice nějaká doba uplynula , ale pocit strachu a beznaděje jimž byl film nasáklý cítím dodnes. Tuto hrůzu, kterou jsem kdysi ve školní lavici musel absolvovat mi Dokonalý princip dokonale připomněl. Nicméně už nejsem v páté třídě, a tak u mě při sledování filmu spíše než pocit hrůzy, který mě tehdy nutil utéct od plátna, převládal pocit hrůzy, který mi nedovolil ani jednou odtrhnout oči od projekce. Jako u toho Husa, ve mně už od začátku klíčil pocit, že to hlavní hrdina nepřežije. Smutek, beznaděj, do smíchu mi zrovna nebylo. No ale z řemeslného hlediska to byl film krásný. Detaily kamery, herecké výkony (obsazení hlavních charakterů snad ani nemohlo být lepší). Spojením kvality a síly příběhu vznikl naturalistický a depresivní film z kruté reality protektorátu. Nacistický hon na čarodějnice a SS inkvizice. Jen těžko si lze představit, jak asi film působil v roce 1960.
Studie strachu, lhostejnosti i nezměrné odvahy obyčejného člověka. Scéna stanného soudu, kdy sekretářka píše rozsudek smrti a žvýká u toho tlustě namazaný chléb se vryje pod kůži jako máloco. Mohu si přitom klást otázku: kdyby otec Jany Skálové dokázal najít odvahu jít na Gestapo včas, mohl přece jen kluky zachránit? Podle mě mohl. Ale nemohl to vědět. Měl to zkusit? Profesor Málek to zkusil. I když, jak řekl Commisar Worliczek, žil ještě v Trojské válce, kde bylo místo pro shovívavost… „Když jsi sužován nepřátelskou mocí, neustup. Chraň si místo dané ti přírodou. Ptáš se, jaké že je to místo? Místo muže.“
Fenomenální! Brutální důsledky heydrichiády, konfrontovány s lehkou naivitou maturitního ročníku, nikdy nebyly na filmovém páse hmatatelnější. Strach obyčejných lidí vypustit z úst byť jediné špatné slovo, vážení občané, kteří ohýbají hřbet, a ti, kteří si i v nejtěžších chvílích uchovali rovnost vůči sobě samotným. Dokonalý filmový epitaf všem, kteří padli za oběť jedné z nejzákeřnějších pomst, jaké kdy byly vykonány.