Události „Maďarsko 1956“ a „Československo 1968“ – čím jsou si podobné a čím se liší?

Události roku 1956 v Maďarsku a roku 1968 v Československu mají mnoho společného, i když u nás naštěstí nedošlo k realizaci plánů skupiny K213 a dalších na zabíjení komunistů a tak míra „krvavosti“ nebyla rozhodně taková jako v Maďarsku. Také se lišíme historickou „rolí“ za 2. světové války, což mělo v událostech roku 1956 velký význam.

Co předcházelo událostem r. 1956 v Maďarsku?

Maďarsko na straně Hitlera

Během druhé světové války bojovalo Maďarsko na straně Hitlera. Na východní frontě bojovalo celkem asi 1,5 milionu maďarských občanů, z nichž zhruba jedna třetina zahynula a další třetina padla do zajetí. Během války se Maďaři neproslavili ani tak na frontě, jako spíše krutostmi páchanými na civilním obyvatelstvu v Brjanské, Voroněžské a Černigovské oblasti. Po válce se domů vrátilo přibližně 700 000 Maďarů.
To byl základ povstání – dobře vycvičení fašisté, kteří čekali na jakoukoli příležitost povstat proti svému nepříteli – SSSR.

Operace tajných služeb Západu

Směrnice Rady národní bezpečnosti USA č. 10/2 ze dne 18. června 1948 doplňovala americký zákon o národní bezpečnosti, na jehož základě byla podle jednoho z jeho paragrafů zřízena CIA. Podle směrnice bylo CIA svěřeno právo provádět „tajné operace“:

«… všechny akce, které jsou prováděny nebo organizovány naší vládou proti nepřátelským státům nebo skupinám, ale které jsou plánovány a prováděny tak, aby z nich nevyplývala žádná odpovědnost vlády USA za ně pro neoprávněné osoby a aby v případě odhalení mohla vláda USA věrohodně popřít jakoukoli odpovědnost za ně.“

„Tajné operace“ zahrnovaly propagandu, „ekonomickou válku“ a „preventivní aktivní akci“, včetně sabotáže, evakuace a podvracení nepřátelských států, včetně pomoci nelegálním odbojovým hnutím, partyzánským a osvobozeneckým skupinám v exilu a včetně podpory místních antikomunistických prvků.

V roce 1950 se Spojené státy s jistotou dozvěděly, že SSSR vlastní atomovou bombu, ale jen velmi málo uranu. Na základě těchto informací vydal americký prezident Truman směrnici NSC-68, která nařizovala podněcování a podporu nepokojů v satelitních zemích SSSR.

Byly identifikovány následující země:

• Německá demokratická republika
• Maďarská lidová republika
• Československo

Co mají tyto země společného? Geograficky se nacházely na hranici západní zóny vlivu a všechny tři země měly poměrně velké uranové doly. (Wismut– sovětsko-německý podnik na těžbu uranu, Bauxit – sovětsko-maďarský podnik na těžbu uranu, těžba uranu v Jáchymově). Díky sovětsko – československé spolupráci v jaderné energetice jsme byli na 4. místě na světě ve výrobě jaderných reaktorů).

Destabilizace a odtržení těchto zemí od sovětské záštity bylo proto plánem USA, jehož cílem je bránit jadernému rozvoji SSSR.
Aktivní fáze prací na vytvoření povstání začala po 5. březnu 1953 (po Stalinově smrti). Již v červnu CIA schválila plán, který vedl k povstáním v několika velkých východoněmeckých městech a v uranovém dole v Gera. Plán však selhal. Povstání byla rychle potlačena. Byla to ale jen příprava na další „grandiózní“ události.

Rada národní bezpečnosti USA (NSC) vydala 29. června 1953 směrnici č. 158 „Interim United States Objectives and Actions to Exploit the Unrest in the Satellite States“ (Prozatímní cíle a akce USA k využití nepokojů v satelitních státech). Později byla nahrazena směrnicí NSC 174.

Hlavním cílem bylo podporovat odpor proti komunismu všemi nezbytnými prostředky tak, aby nikdo nepochyboval o spontánnosti těchto povstání. Druhým důležitým úkolem podle této směrnice bylo organizovat, vybavit a vycvičit podzemní organizace schopné vést trvalé vojenské operace.

V lednu 1956 vypracovala americká vojenská rozvědka zprávu „Maďarsko: Aktivita a potenciál odporu“, která zkoumala Maďarskou lidovou republiku (MLR) „jako potenciální dějiště pro operace amerických speciálních jednotek“. V zprávě byly zmíněny zvláštnosti aktuálních nálad v Maďarsku, které spočívaly v protislovanských a antisemitských pocitech určitých skupin obyvatel a v sympatiích k fašistickému Německu, které Maďarsku v letech 1940-1941 zajistilo významné územní zisky. To vše podle americké rozvědky usnadní „přechod nespokojenosti v aktivní odpor“.

V létě 1956 americký Kongres vyčlenil dalších 25 milionů dolarů kromě 100 milionů dolarů, které byly každoročně vyčleňovány na podvratnou činnost proti socialistickým zemím. Americké noviny otevřeně informovaly, že tyto prostředky byly určeny k „financování akcí podobných těm, které vedly k nepokojům v Polsku“. K přípravě kontrarevolučního puče v Maďarsku přispěly i vlivné kruhy v západním Německu. Zejména podle New York World-Telegram a Sun sehrála v této záležitosti významnou roli organizace bývalého hitlerovského generála Gehlena. V západním Německu fungovaly speciální tábory, kde američtí instruktoři a Gehlenovi agenti tajné služby, stejně jako členové maďarských fašistických organizací, cvičili personál pro podvratnou činnost v Maďarsku.

Kromě toho byla dlouho před povstáním otevřena řada náborových center pro horthyovské a další emigranty a jejich výcvik pro podvratnou činnost. Byly zde shromážděny zbytky horthyovské armády a četnictva, kterým se podařilo uprchnout na Západ. Po absolvování výcviku financovaného Američany byli posláni do Maďarska. Jedno z těchto center se nacházelo v Mnichově.
1. dubna 1956 byla zřízena BND – Federální zpravodajská služba SRN – působící pod přímým americkým velením.

Zároveň se shromažďovaly v Anglii kontrarevoluční oddíly o několika stech mužích, které měly být převezeny do Maďarska. Ozbrojené skupiny byly cvičeny i ve Francii. Vycvičení teroristé a sabotéři byli ve skupinách po několika mužích soustředěni v Rakousku, odkud byli nelegálními cestami přes rakousko-maďarské hranice pašováni do Maďarska. Dělo se tak za pomoci rakouské pohraniční služby, která zajišťovala jejich nerušený průjezd.

Britský zpravodajský specialista Michael Smith ve své knize „Nový plášť, starý dýka: Jak se britští špioni dostali z chladu “ napsal, že v rámci přípravy na maďarskou operaci byli maďarští disidenti transportováni do zahraničí, do britské zóny Rakouska:

„Kvůli výcviku ve speciálních militantních výcvikových kurzech: Agenti MI6 se s nimi setkávali na maďarských hranicích, nejčastěji v pohraničním městě Graz, a přepravovali je do hor na místo speciálně organizovaných výcvikových kurzů. Po absolvování tří- až čtyřdenního kurzu byli posláni zpět do Maďarska.“

Propaganda byla prováděna vynalézavě, od provokativních rozhlasových vysílání v maďarštině až po shazování propagandistických letáků balonem.

Byly rozpracovány operace „Focus“ (tajné propagandistické kampaně amerických zpravodajských služeb prostřednictvím Rádia Svobodná Evropa a Free Europe Press) a „Prospero“ (shazování letáků prostřednictvím meteorologických balonů; probíhalo i v Československu.)  Cílem operací bylo:

• poštvat místní obyvatelstvo proti SSSR a
• poskytnout místnímu obyvatelstvu vše potřebné k boji za „nezávislost“.

V květnu 1956 začala poblíž Mnichova fungovat nová rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa, zaměřená výhradně na Maďarsko. Tato rozhlasová stanice byla financována CIA a nepřetržitě vysílala do Maďarska štvavou rétoriku proti SSSR.

S vypuknutím maďarského povstání (říjen – listopad 1956) začala rozhlasová stanice vysílat program s názvem „Speciální ozbrojené síly“, který Maďarům přesně říkal, jak bojovat proti Sovětské armádě.

Spolu se zahájením rozhlasového vysílání byly ze Západního Německa a Rakouska do Maďarska balonem dopravovány propagandistické letáky a rozhlasové přijímače. Balónů bylo velké množství.

8. února a 28. července zaslal Endre Sík, náměstek ministra zahraničí, protestní nóty americkému velvyslanectví. V notě se uvádělo, že od února 1956 bylo zabaveno 293 balónů a že jejich lety způsobily havárii jednoho letadla, při níž zahynula jeho posádka. Americké velvyslanectví odpovědělo, že na vině byly „soukromé společnosti“ a americká vláda s tím nemá nic společného.

Závěrečná fáze operace začala 1. října 1956 na základně Rádia Svobodná Evropa. Propagační vysílání se zintenzivnilo a hlavním tématem všech projevů byla potřeba zahájit akce proti SSSR.

Nástup Chruščova

Po vraždě Stalina začal boj o moc, který vyhrál Chruščov. Kroky tohoto politika vyvolávaly antisovětské nálady.

• Chruščovova zrádná zpráva o kultu osobnosti Stalina okamžitě oslabila mezinárodní postavení SSSR.
To si uvědomily i Spojené státy, které na jedné straně vyhlásily pauzu ve studené válce, zatímco na druhé straně dále zintenzivnily tajné operace.
V Maďarsku, stejně jako v mnoha zemích socialistického bloku, začal proces destalinizace, který zintenzivnil vnitropolitický boj.
Chruščov svými kroky k zahájení „destalinizace“ tak vytvořil záminku a pozadí pro povstání a pokus o rozdělení socialistického bloku. 20. sjezd a maďarské povstání byly od sebe vzdáleny pouhé měsíce…

• Zavraždění Lavrentije Pavloviče Beriji.
Zabití Beriji nepředstavuje očividnou příčinu maďarských událostí v roce 1956, ale je velmi důležitá. Spolu se zavražděním Beriji byly propuštěny z práce tisíce agentů státní bezpečnosti. A přitom to byli lidé, kteří roky stabilizovali situaci. A poté, co byli odstaveni, se pozice státní bezpečnosti znatelně oslabila. Včetně kontrarevolučních a protiteroristických aktivit.

• V roce 1955 Chruščov vyhlásil amnestii pro ty, kteří během války kolaborovali s Němci.
Propuštěni byli fašističtí kolaboranti: policisté, dozorci koncentračních táborů a další, kteří pracovali v německé administrativě. To bylo vnímáno významnou částí protisovětské emigrace, včetně protisovětského undergroundu v socialistických zemích a dokonce i v samotném Sovětském svazu, především na západní Ukrajině a v Pobaltí, jako určitá slabost sovětské moci.
Po amnestii ze strany SSSR byli maďarští váleční zajatci – nacističtí kolaboranti, bývalí hitlerovští důstojníci a členové trestných složek – posláni domů. Do Maďarska se tak vrátilo přibližně 5 000 přesvědčených nacistů, kteří bojovali ve válce, byli ideologicky proti komunismu a byli zběhlí ve vedení války. V mnoha ohledech to byli oni, kdo se stali vůdci protestního hnutí proti Rákosimu a jeho okolí.

• Chruščov nechal v r. 1955 stáhnout sovětská vojska z Rakouska. Rakousko bylo podobně jako Německo rozděleno po válce do čtyř spojeneckých okupačních zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Stejně byla rozdělena Vídeň, až na centrální první obvod, jejž spravovaly všechny čtyři velmoci společně.

Ve dnech 12.–15. dubna 1955 se na podnět sovětské vlády konala sovětsko-rakouská jednání o klíčových otázkách obnovení rakouské nezávislosti. V Moskevském memorandu se Rakousko zavázalo prosazovat politiku trvalé neutrality.
15. května 1955 byla ve Vídni podepsána „Státní smlouva o obnovení nezávislého a demokratického Rakouska“ mezi SSSR, Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Rakouskem na straně druhé. Členové protihitlerovské koalice potvrdili svůj záměr stáhnout své jednotky z území Rakouska a v dokumentu stanovili všechny hlavní otázky hospodářských vztahů s oficiální Vídní. Dokument vstoupil v platnost 27. července 1955 a 25. října opustily Rakousko zahraniční jednotky, včetně sovětských.

Jakmile byly jednotky z Rakouska staženy, rakousko-maďarská hranice zůstala zcela nechráněná. Maďarští pohraničníci prostě neplnili své povinnosti. Hranice byla zcela otevřená. Přes ni se pašovala literatura, peníze, zbraně, imigranti a agenti tajných služeb.
Přímo na hranici se nacházely retranslátorové stanice, které přenášely vysílání „Svobodné Evropy“ a „Vatikánského rozhlasu. Nikdo se ani nepokusil protestovat.

Došlo k pečlivě naplánované a pečlivě zorganizované infiltraci západních zpravodajských služeb do Maďarska, které považovaly za strategicky nejzranitelnější bod ze všech zemí Varšavské smlouvy

Imre Nagy

Imre Nagy byl 16. září 1947 zvolen předsedou Národního shromáždění, tuto funkci vykonával až do roku 1949, kdy byl za své názory vyloučen z politického výboru. Od roku 1950 byl však opět členem politbyra.
Již v červnu 1953 (po smrti Stalina) sovětské vedení kritizovalo politiku Mátyáse Rákosiho, generálního tajemníka Maďarské dělnické strany (MDP), který byl skutečným stoupencem Stalinových myšlenek. Rákosi byl odvolán z funkce předsedy maďarské vlády, ale vedení strany si udržel. Do čela vlády byl jmenován Imre Nagy.

Jeho „reformní snahy“ však narazily na tvrdý odpor stalinistického křídla strany v čele s Rákosim a 18. dubna 1955 byl Nagy odvolán z funkce předsedy vlády a vyloučen ze strany.

Do čela vlády byl jmenován 33letý András Hegedüs, mladý politik, který se ve stranických kruzích netěšil vážnému vlivu. Kontrola nad vedením země ve skutečnosti stále zůstávala v rukou Mátyáse Rakosiho a jeho spolubojovníka Ernő Gerő. Ne na dlouho. V červenci 1956 byl Rákosi na popud Chruščova odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV MDP. Rákosiho místo zaujal jeho blízký spolupracovník Ernő Gerő.

Imre Nagy se stal vedoucí postavou opozice a spolu s Gézou Losonczim sehráli v říjnových událostech zvláštní roli. Jejich skutečné úmysly byly odhaleny až po potlačení povstání. Jak se ukázalo, Nagy a Losonczi se aktivně podíleli na přípravě povstání a také během něj vedli povstalecké síly. Pod vedením Imre Nagyho se koncem roku 1955, dlouho před začátkem povstání, zrodilo protistátní spiknutí s cílem uchopit moc.

V lednu 1956 napsal Nagy článek „Některé aktuální otázky“, v němž navrhl opuštění moci pracujících a nastínil plán na obnovení vícestranického systému a vytvoření aliancí s různými silami, které se stavěly proti socialistickým změnám. V dalším článku „Pět základních principů mezinárodních vztahů“ představil své návrhy na demontáž Varšavské smlouvy. Tyto dokumenty byly nelegálně distribuovány mezi veřejností členy skupiny a jednotlivci loajálními Nagymu. Pravý význam Nagyho „maďarské cesty k socialismu“ se ukázal během povstání, kdy opozice začala realizovat dříve vypracované plány na změnu státního systému v Maďarsku.

V přípravách povstání sehrála významnou roli i agitace, živená aktivitami některých členů inteligence, zejména Petőfiho kruhu. Petőfiho kruh, založený v roce 1955 za účelem propagace marxisticko-leninských myšlenek mezi mladými lidmi, byl využíván ke zcela jiným účelům, kdy pod rouškou diskuse pořádal akce proti lidové vládě.
Petőfiho kruh“ vedl diskuse útočící na Maďarskou dělnickou stranu a vyzývající mladé lidi k protivládním akcím. V tisku se objevovaly články, které pomlouvaly stávající režim, podkopávaly autoritu vlády a vyzývaly nepřátelské síly k protivládním akcím.

Chronologie událostí

Maďarské události začaly 23. října 1956.
Ráno 23. října bylo v rozhlase a v tisku oznámeno, že vláda MLR zakázala konání studentské demonstrace.
V 13:00 však následovalo nové oznámení, které demonstraci schvalovalo a členům strany nařizovalo aktivní účast. V Budapešti tak 23. října 1956 začala demonstrace, které se zúčastnilo přibližně dvě stě tisíc lidí. Jednalo se převážně o studenty a intelektuály, také některé dělníky, členy strany a vojáky.

Pod rouškou demonstrace zahájily své operace ozbrojené skupiny. Aby se zmocnily zbraní, podnikly organizované útoky na budovy okresních center Maďarského dobrovolného svazu na obranu vlasti, které byly z velké části nestřeženy. Během těchto nájezdů povstalci ukradli více než pět set pušek, pistolí a několik tisíc nábojů. Poté začaly ozbrojené bandy útočit na policejní stanice, kasárna, zbrojní sklady a továrny.

Pouhé dvě hodiny po zahájení studentské demonstrace začaly ozbrojené skupiny obsazovat klíčové vojenské a státní objekty. V ulicích Budapešti se organizovaně objevily nákladní automobily, které rozdávaly zbraně a munici. Vozidla s ozbrojenými vojáky Maďarské lidové armády se nemohla dostat do centra města. Na některých místech povstalci vojáky odzbrojovali a nezřídka se i vojáci přidávali k protivládním skupinám.

Jak se později ukázalo, vůdci protivládního povstání se na ozbrojené akce připravovali předem. Všechny jejich akce směřovaly k rychlému zničení státního a stranického aparátu, demoralizaci armády a vytvoření chaosu v zemi, aby za těchto okolností mohli splnit svůj úkol.
23. října kolem osmé hodiny večer povstalci šířili po Budapešti fámu, že „poblíž rozhlasu jsou zabíjeni studenti“ (obdoba se studentem Šmídem v Československu v r.1989). Ve skutečnosti však příslušníci státní bezpečnosti, kteří střežili rozhlas, nestříleli, i když se ozbrojení povstalci pokoušeli obsadit budovu a dokonce stříleli do davu.
Až teprve po půlnoci, kdy už bylo mezi strážci rozhlasu mnoho mrtvých a zraněných, dostala stráž rozkaz, který jí povoloval zahájit palbu.

Ve 20:00 vystoupil v rozhlase první tajemník ÚV MDP Ernő Gerő a ostře odsoudil demonstranty. ale dav před budovou rozhlasového výboru jeho projev neposlouchal.
V tu dobu již v mnoha částech města zněly salvy z kulometů a samopalů.

Byl zabit major státní bezpečnosti László Magyar, který vyšel před bránu rozhlasového studia, aby přesvědčil lidi, aby se rozešli.

V noci povstalci zaútočili na redakci stranických novin Sábad nep, telefonní ústřednu, hlavní a okresní policejní ředitelství, sklady zbraní a továrny, kasárna, depa a garáže a kanceláře nákladní dopravy. Obsadili také mosty přes Dunaj.

Přes Markétin most směla projet pouze vozidla, jejichž cestující uvedli zavedené heslo „Petöfi“. Zběžná analýza těchto událostí ukazuje, že povstalci byli předem připraveni a měli vlastní vojenské velitelské centrum. Obsazením rozhlasové stanice a redakce Sábad nep připravili stranu a vládu o prostředky šíření informací. Na základě zabavování zbraní a střeliva ve skladech, zbrojovkách, policejních stanicích a kasárnách vyzbrojovali protivládní síly. Zabavování vozidel rozšířilo manévrovatelnost povstaleckých sil.

Na začátku povstání se protivládní síly nesetkaly s žádným vážným odporem ze strany sil lidové moci. Dokonce se bez odporu zmocnily zbraní na okresních policejních stanicích. Když na policejní ředitelství začaly přicházet zprávy z okresních policejních stanic o výskytu „demonstrantů“ požadujících zbraně, náčelník stanice, podplukovník Sándor Kopácsi, nařídil, aby se na vzbouřence nestřílelo ani aby se proti nim nezasahovalo. Dav se shromáždil také před budovou policejního ředitelství. Když příchozí požadovali propuštění vězňů a také odstranění rudých hvězd z fasády budovy, Sándor Kopácsi tyto požadavky okamžitě a bez výhrad splnil. Později vyšlo najevo, že Kopácsi byl členem podzemního kontrarevolučního centra, které založila skupina spolupracovníků Imreho Nagyho za účelem zajištění přímého velení nad povstaleckými silami.

Kopácsiho trestná činnost nespočívala pouze v předávání zbraní povstalcům, ale také v narušování činnosti budapešťské policie. S jeho vědomím se do rukou povstalců dostalo přes 20 000 střelných zbraní.

V noci na 24. října se Imre Nagy ujal vedení vlády a stal se členem politbyra Ústředního výboru MDP, zatímco jeho stoupenci obsadili důležité státní a stranické pozice. To byl další krok k realizaci plánu, který dříve vymyslela Nagyho skupina, a který samozřejmě Ústřední výbor MDP neznal. Téže noci se konala mimořádná schůze ÚV MDP, kde byla připravena doporučení pro vládu. Bylo navrženo okamžitě vyzbrojit dělníky oddané revoluční věci a zahájit ozbrojené akce proti povstalcům, jakož i využít sovětská vojska k potlačení kontrarevoluce a vyhlášení výjimečného stavu v zemi.

Imre Nagy, který se také zúčastnil této schůze ústředního výboru strany, schválil všechna navrhovaná opatření bez jediné námitky. To však bylo z jeho strany čiré pokrytectví.

V dané situaci se vláda Maďarska a Ústřední výbor MDP obrátily na sovětskou vládu s žádostí o pomoc sovětských vojsk k obnovení práva a pořádku v maďarském hlavním městě. Rada ministrů SSSR obdržela od předsedy Rady ministrů Maďarska telegram:

„Jménem Rady ministrů Maďarské lidové republiky žádám vládu Sovětského svazu o vyslání sovětských vojsk do Budapešti, aby pomohla odstranit nepokoje, které v Budapešti vypukly, rychle obnovila pořádek a vytvořila podmínky pro pokojnou a konstruktivní práci.“

24. října 1956 nařídil Generální štáb ozbrojených sil SSSR nasazení sovětských vojsk do Budapešti na pomoc maďarské posádce při potlačení ozbrojeného povstání. Jednotky zvláštního sboru začaly téhož dne postupovat směrem k maďarskému hlavnímu městu z oblastí Kecskemét, Cegléd, Székesfehérvár a dalších měst. Musely urazit 75 až 120 kilometrů.
Velitelské stanoviště velitele zvláštního sboru bylo zvoleno v budově Ministerstva obrany. Vládla tam nervózní a panická atmosféra; příchozí údaje o událostech a akcích maďarských vojenských jednotek a policie byly rozporuplné. Ministr obrany István Bata a náčelník generálního štábu Lajos Tóth vydávali navzájem protichůdné rozkazy. Když povstalci zaútočili na zbrojní sklady, přišel z generálního štábu rozkaz: nestřílet. Povstalci již všude stříleli.
Bylo nařízeno nasadit maďarské vojáky k posílení ostrahy objektů, aniž by jim bylo vydáno střelivo (údajně s cílem zabránit krveprolití). Povstalci toho využili a odebrali vojákům zbraně.

Při vjezdu sovětských jednotek do města je ozbrojení vzbouřenci ostřelovali a na okrajích města byly postaveny barikády. K budově Ministerstva obrany nebylo možné dojet po hlavních ulicích. Operační skupina se s obtížemi prodírala úzkými uličkami. Když jedna ze sovětských radiostanic zůstala za kolonou, byla okamžitě napadena vzbouřenci. Velitel radiostanice byl zraněn do hlavy, jeden radista byl zabit. Radiostanice byla převrácena a zapálena. Skupina vojáků vyslaná na pomoc v tanku a obrněném transportéru zachránila přeživší členy posádky.

O vstupu do města takto vyprávěl velitel průzkumné skupiny plukovník Dobrunov:

„Když jsme vjeli do města, brzy byl zasažen náš první tank. Zraněný mechanik-řidič vyskočil z tanku, ale chytili ho a chtěli ho upálit zaživa. Tehdy vytáhl f-1, vytáhl pojistku a vyhodil do vzduchu sebe i je.“

V poledne maďarský rozhlas oznámil vládní nařízení, které v maďarském hlavním městě vyhlásilo stanné právo. Byl zaveden zákaz vycházení do 7 hod. ráno, shromáždění a schůze byly zakázány a byly zřízeny vojenské soudy. Povstalci měli složit zbraně. Ti, kteří se nepodřídili, čelili vojenskému soudu.
25. a 26. října se však masové nepokoje rozšířily z Budapešti do dalších měst po celé zemi. V mnoha maďarských městech a vesnicích vznikly takzvané „revoluční výbory“, které se chopily moci. Povstalci osvobodili z vězení fašisty a zločince, kteří poté, co rozšířili řady povstalců a zaujali vedoucí pozice v nově vytvořených vládních orgánech, zastrašovali a pronásledovali komunisty. Imre Nagy, aniž by informoval vedení strany a bez souhlasu sovětského velení, ráno 25. října zrušil zákaz vycházení a zákaz skupinových shromáždění a demonstrací.

Před budovou parlamentu se konala demonstrace, objevili se ostřelovači, kteří podle některých informací pálili jak do demonstrujících, tak na sovětské tanky stojící poblíž.

27. října byl Ernő Gerő odvolán z funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Maďarské dělnické strany. Nahradil ho János Kádár. To však nemohlo zvrátit průběh událostí.

28. října se faktická moc v zemi dostala do rukou Revoluční vojenské rady.

Nagy nařídil rozpuštění správy a orgánů státní bezpečnosti, legitimizoval povstalecké ozbrojené síly tím, že je maskoval jako „jednotky Národní gardy“ a začlenil je do tzv. „Ozbrojených sil vnitřního pořádku“. Do těchto sil byla začleněna i policie. Pro vedení těchto ozbrojených sil byl vytvořen „Revoluční výbor Ozbrojených sil vnitřního pořádku“, jehož součástí byli i zástupci povstalců. Nagy jmenoval do jeho čela Bélu Királyho, bývalého důstojníka Horthyho generálního štábu. Király byl v roce 1951 odsouzen k trestu smrti za špionáž, ale jeho trest byl změněn na doživotí. Během povstání byl propuštěn.

Király šel ještě dál a přesvědčil Nagyho, aby mu svěřil kontrolu nad Ministerstvem obrany i Ministerstvem vnitra a zbavil je tak „rákosistů“. Povstalci byli nyní zásobováni zbraněmi z armádních arzenálů Ministerstva vnitra. Některé periferní sklady ale i přes rozkazy Bély Királyho odmítly povstalcům vydat zbraně.

30. října v 17 hod vydala vláda Imre Nagyho požadavek na stažení sovětských vojsk z Budapešti, načež v noci z 30. na 31. října se tak v souladu s rozhodnutím sovětské vlády začalo dít. Do konce toho dne se vojska z města zcela stáhla. Tím skončila první etapa boje proti ozbrojenému povstání v Maďarsku.

Po stažení sovětských vojsk na okraj Budapešti zahájily kontrarevoluční gangy, povzbuzené podporou Imre Nagyho, totální teror proti komunistům, úředníkům státní bezpečnosti a dalším lidem. Polili je hořlavinou a zapálili, ušlapávali je k smrti, vypíchali jim oči a lámali jim ruce a nohy. Poté, co povstalci obsadili budapešťský městský výbor strany, oběsili plukovníka Lajose Szabóa za nohy ocelovým lanem a umučili ho k smrti. Tisíce lidí se v těch dnech staly obětí teroru těch, kteří jsou dnes nazýváni „zástupci demokratických sil“. Zločinci propuštění z vězení se přidali k řadám povstalců. Celkem bylo propuštěno a ozbrojeno přibližně 9 500 zločinců – vrahů, lupičů a zlodějů – a 3 400 politických a válečných zločinců. Začaly vznikat různé reakční strany, včetně tzv. „Demokratické lidové strany“, „Katolického lidového svazu“, „Křesťanské fronty“, „Maďarské revoluční strany mládeže“ a mnoha dalších. Všechny tyto prvky se snažily co nejrychleji infiltrovat vládní orgány a obsadit vedoucí pozice na Ministerstvu obrany.

Co se dělo v Budapešti po tzv. „příměří“ popisuje očitý svědek takto:

„…Bývalého nadporučíka státní bezpečnosti vyvedli spoutaného doprostřed dvora. Byl vystaven sadistickému týrání. Nejprve ho bili do nohou a mlátili ho, dokud neupadl, a poté ho pověsili za nohy na sloup veřejného osvětlení ve dvoře. Poté mu armádní nadporučík dlouhým nožem o délce třicet až čtyřicet centimetrů začal zasazovat rány do bederní oblasti a břicha. Poté oběti uřízl pravé ucho a přeřízl mu vazy na nohou – nad holeněmi. Mučený soudruh byl ještě naživu, když asi deset vzbouřenců přivedlo na dvůr ženu ve věku dvaceti osmi let. Když uviděla umučeného soudruha, žena se rozplakala a začala vzbouřence prosit, aby ji nezabíjeli, protože je matkou tří dětí a nikomu neublížila. K ní přistoupil nadporučík… a pak ženu bodl nožem. Ona upadla. Potom k ní přistoupil muž v vězeňském oděvu, popadl ji za vlasy a převrátil ji na záda. Nadporučík znovu vrazil nůž do těla ženy. Zdálo se mi, že už byla mrtvá. Poté nás odvedli do sklepa.“

Sovětské velení sledovalo tyto procesy.
31. října bylo na zasedání sovětského vedení rozhodnuto o vypracování plánu opatření k potlačení maďarského povstání, čímž byl pověřen maršál Žukov.

4. listopadu v 5:15 hod. vyzýval János Kádár  v rozhlase Szolnok jménem nově utvořené dělnicko-rolnické vlády k boji proti kontrarevoluci po boku sovětské armády.

4. listopadu v 6.00 hod. na stanovený signál, který znamenal začátek operace, jednotky vyrazily do města. Jakmile sovětská vojska začala vstupovat do Budapešti, Imre Nagy opustil parlament, přičemž dříve v rádiu oznámil, že „vláda zůstává na svém místě“, Útočiště našel na jugoslávské ambasádě, kde požádal o azyl.

 Povstalci neztráceli čas. Podél celého obvodu hlavního města postavili obranná opevnění a rozmístili dělostřelectvo. Počet polovojenských oddílů v hlavním městě čítal asi 50 tisíc pučistů. K dispozici měli přibližně dalších 10 tisíc lidí z jednotek Národní gardy.
Po celé zemi se rozpoutaly boje, které trvaly do 9. listopadu, na některých místech až do 11. listopadu a poslední centra odporu byla potlačena.

Sovětské ztráty činily 720 mrtvých, 1 540 zraněných a 51 pohřešovaných. Většina těchto ztrát pocházela z října, nikoli ze 4. listopadu, kdy se zdálo, že povstalecké síly se desetinásobně zvýšily.
Ztráty mezi maďarskými občany: podle oficiálních údajů z Budapešti bylo od 23. října 1956 do ledna 1957 (tedy do doby, než ustaly ojedinělé ozbrojené střety mezi rebely a maďarskými úřady a sovětskými vojsky) zabito 2 502 Maďarů a 19 229 zraněno.

Závěr

Protivládní povstání v Maďarsku nebylo náhodným ani spontánním jevem; bylo předem pečlivě naplánováno zahraničními silami s využitím domácích opozičních sil. Byla k tomu využita mládež tak jako u jiných barevných revolucí, ostatně metodika je u všech barevných revolucí podobná. Svou roli sehrál trockista Chruščov, toužící stát se součástí „osvíceného západního světa“ a pracující protirusky. Svými rozhodnutími, zejména o odchodu sovětské armády z Rakouska, umožnil fašistické povstání, kdy přes otevřené rakousko-maďarské hranice vstoupili do Maďarska maďarští fašisté podporovaní Západem a zahraniční agenti a rozpoutali tam krvavý teror. Jen díky tomu, že v SSSR byly ještě síly, které viděly dopady Chruščovových rozhodnutí, došlo k potlačení fašistického spiknutí.

Archivní záběry

Úryvek ze zprávy poručíka Istvána Tompy, velitele ochrany městského výboru strany a svazu pracující mládeže na Náměstí republiky:

„23. října 1956 v 18 hodin jsem spolu s poručíkem Varkonim a čtyřiceti pěti příslušníky jednotek státní bezpečnosti dorazil k budově městského výboru na Náměstí Republiky. Příslušníci byli dvacetiletí až dvacetidvouletí mladíci, kteří nastoupili vojenskou službu v roce 1955. Velitelem ostrahy jsem byl já. Měl jsem za úkol převzít obranu městského výboru a všemi prostředky chránit budovu i zaměstnance, kteří se v ní nacházeli. Před událostmi 23. října byly prostory střeženy pouze třemi policejními seržanty.

O svém příjezdu jsem okamžitě informoval tajemníky městského výboru strany, soudruhy Imre Mezeho a Marii Nagyovou, a poté jsem na základě dohody s nimi přistoupil k organizaci ostrahy a rozmístění hlídek. Moji vojáci byli vyzbrojeni jako obvykle. K dispozici byly chladné zbraně; velitelé oddílů měli samopaly a důstojníci pistole. Ubytoval jsem se ve druhém patře a soudruh Varkoni ve třetím…
…Nálada členů bezpečnostních složek se v těchto hodinách stále zhoršovala. Nechápali, co znamená rozkaz k rozpuštění Úřadu státní bezpečnosti, který byl předán rádiem. Vysvětlil jsem jim, že se to týká pouze operativních složek, zatímco pokud jde o ozbrojené síly zajišťující pořádek, je jejich potřeba nyní větší než kdykoli předtím. V tu chvíli se vojáci rozhodli bránit městský výbor ze všech sil, bez ohledu na vlastní život.

30. října kolem 9. hodiny ráno bylo hlášeno shromáždění ozbrojených osob. O něco později se několik ozbrojených lidí vyptávalo policistů z dřívější stráže, kteří střežili budovu zvenčí, na zaměstnance státní bezpečnosti. Vtrhli do budovy a pokoušeli se zkontrolovat doklady strážných, ale my jsme je vytlačili a já jsem zadržel jejich vůdce a odvedl ho k soudruhu Mezému, který ho vyslechl a nařídil jeho zatčení.
Zatím nepadl ani jeden výstřel, ale přípravy na náměstí nevěštily nic dobrého. Shromažďovalo se tam stále více ozbrojených lidí, kteří se chovali čím dál hlučněji.

Útok začal salvou z pěchotních zbraní. Podle mého názoru byl útok dobře zorganizován. Není pochyb o tom, že vzbouřenci měli vojenské velitele, kteří prošli speciálním vojenským výcvikem. Do poledne zůstávala „fronta“ před budovou beze změny. Vzbouřencům se nepodařilo přiblížit se k budově. Armádní plukovník Astaloš, který se nacházel v městském výboru, mi řekl, že ministerstvo obrany slíbilo poslat pomoc, takže musíme vydržet až do příjezdu posil. Slíbili také, že pošlou pomoc z kasáren jménem Samueli. Nikdo však nepřijel.

Kolem poledne začala dělostřelecká palba. Nejprve střílel jeden tank a poté se na budovu městského výboru snesla soustředěná palba tří tanků. V tu chvíli jsme už měli mnoho zraněných. Dav na náměstí se stále zvětšoval. Vzbouřenci obsadili střechy sousedních budov a stříleli i odtud.“ O událostech, které se odehrály po útoku, když obránci přestali klást odpor, poručík Tompa uvedl následující: „Ozbrojení vzbouřenci vtrhli do budovy. Nastal nepředstavitelný chaos a anarchie. Ničili, rozbíjeli, demolovali, hrubě uráželi ženy, divoce řvali a brutálně mlátili zajaté stranické pracovníky.

Spolu s vzbouřenci vešel do domu starší, šedovlasý dělník, a když se ti darebáci chtěli na nás vrhnout, zastavil je. Poté nám přinesl civilní oblečení a pomohl tak několika členům ochranky uprchnout. Na náměstí před městským výborem strany panoval strašný zmatek: lidé bezcílně pobíhali sem a tam, chybělo vedení a organizace, poslouchali toho, kdo křičel nejhlasitěji. Tanky odjely a místo nich se objevily luxusní automobily. Lidé, kteří v těchto autech přijeli, neustále cvakali fotoaparáty.

Fotografovali popravu armádního plukovníka Pappa, kterého zavraždili tím nejbrutálnějším způsobem. Plukovníkovi polili obličej a horní část trupu benzínem, poté ho pověsili za nohy a zapálili…

Když jsem večer v den útoku opouštěl budovu městského výboru v civilním oblečení, na náměstí ještě zůstával zápach spáleného masa, pokračovalo rabování, válely se tam mrtvoly našich zabitých soudruhů a ozbrojení „povstalci“ šlapali po tělech zabitých komunistů a plivali na ně. Ostraha zůstala věrná své přísaze: statečně bojovala, i když krvácela. Naživu nás zůstalo jen několik lidí. Podporučík Varkoni a většina řadových vojáků byli zabiti.“

Vraždy a zvěrstva byla pečlivě zdokumentována na fotografiích. Za chvíli je uvidíte. I po mnoha desetiletích, která od té doby uplynula, z toho mrazí v žilách…

Síly nebyly vyrovnané. Obránci budovy městského výboru se rozhodli vzdát. Navíc, jak připomínám, kolem vládlo „příměří“. Tajemník budapešťského městského výboru strany Imre Mező byl zabit, když spolu se dvěma armádními důstojníky vyšel z budovy, aby zahájil jednání o ukončení odporu. Vzdávající se vojáci byli zastřeleni z bezprostřední blízkosti, přímo u vchodu do budovy. Právě jejich mrtvoly jsou vidět na děsivých fotografiích, kterých je na „světové síti“ spousta.

Ještě jednou – byli to vojáci, branci. Vzdali se. Všechny je zabili.

Ale to, co se stalo potom, bylo ještě hrůznější. Začalo brutální a nelidské zabíjení. Plukovníkovi Józsefu Pápovi ještě zaživa polili obličej a horní část těla benzínem, poté ho oběsili za nohy a zapálili. Další komunisté byli zavražděni neméně brutálně. Zbitá, spálená a zohavená těla byla zavěšena za nohy na stromy; někdo byl oběšen obvyklým způsobem. Toto bylo „příměří“ v centru maďarského hlavního města, kde fašisté zabíjeli komunisty.

Zdroje:

Wikipedie
Кровавая Будапештская осень (Равиль Байбурин) / Проза.ру
Венгрия 1956 год – как фашисты убивали коммунистов (18 +) • Николай Стариков. Политик, писатель, общественный деятель

Rok 1968 – tzv. Pražské jaro