Rozsáhlý román inspirovaný životní a uměleckou dráhou mistra pantomimy Jeana Gaspara Debureaua (1796-1846), který byl po své matce českého původu. Autor líčí jeho dětství ä mládí strávené uprostřed kočovné artistické společnosti, léta čekání na výraznější umělecký úspěch a konečně i léta triumfu a uznání. V Paříži dosáhl po mnoha letech nesmírné popularity a byl milován a obdivován všemi – od prostého publika až po představitele kulturní elity tehdejší Francie. Román není životopisem v pravém slovy smyslu, ale především psychologickou studií o cestě umělce za vyjádřením svých představ a poetickou básní o divadle a lidském životě (databáze knih).
Jean-Baptiste Gaspard Deburau[1] (vlastním jménem Jan Kašpar Debrio alias Dvořák) (31. července 1796, Kolín – 17. června 1846, Paříž) byl česko-francouzský mim a herec narozený v Čechách, nejvýraznější představitel evropské pantomimy 19. století.
V roce 1811 či 1812 odjel Jean-Gaspard s částí rodiny vystupovat do Paříže, kde se roku 1816 stal hvězdou v komediích dell’arte v Théâtre des Funambules, jež se nacházelo na slavné divadelní ulici Boulevard du Temple. Jeho postavy, jako např. Silueta mileneckého měsíce či Tiše trpící, a zejména provedení slavného Pierota byly dobovými kritikami v novinách hodnoceny jako podmanivé, okouzlující až dech beroucí. O Deburauovi tehdy psali např. Honoré de Balzac nebo Théophile Gautier. Pařížské obecenstvo svého Pierota milovalo a začátkem 30. let 19. století patřil k nejpopulárnějším umělcům.
Výjimečný výkon byl inspirací i nedostižným vzorem po následující desetiletí. K odkazu jeho mistrovství se vracela i pantomima 20. let 20. století jako Marcel Marceau nebo Ladislav Fialka, kteří převzali nejen jeho klasické etudy (např. Socha Pierot), ale i scénáře jako Hadrář či Pierot v Africe (Wikipedie)
Recenze čtenářů:
Geniální práce s češtinou. A jsme u toho, to není práce, to je totiž skutečné umění.
Prolog
Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera
roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel
zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.
„Jste nemocen, pane?“
„Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“
„Co je vám?“
„Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se,
srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“
„To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“
„Jaký je to lék?“
„Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla
na Deburaua!“
Bledý muž se uklonil a řekl smutně:
„Já jsem Deburau, doktore.“
Vynikající: jsem ráda, že jsem se k četbě Kožíkova debutu dostala až ve zralém věku, protože jsem mohla pořádně docenit záběr, kontext i význam díla.
Byla jsem unešena i poděšena přirozeným popisem doby napoleonských válek, které zasáhly celou Evropu a nutily lidi živořit na místech více či méně zasažených samotnými boji (totální devastace), tahem vojsk (plundrování, znásilňování, loupežení), ale i následným hladem a bídou (zničená pole, nedostatek pracovníků po odvedených, zabitých, zmrzačených mužích). A když už to nešlo dál, museli se lidé sebrat a hledat místo k životu a obživu jinde. A to se přihodilo rodině „Dvořákově“, do níž se v Kolíně narodil malý Kašpar. Otec rodiny, Francouz Debureau, byl sice jako voják příslušník rakouského vojska, ale jako Francouz čím dál více trnem v oku místních, protože Napoleona svorně všichni ve střední Evropě nenáviděli. Takže učinil v podstatě nezvratné rozhodnutí vydat se s celou početnou rodinou směrem na Paříž. Využil svých kejklířských zkušeností a všechny děti vyučil provazochodectví, akrobacii i žonglérství, nicméně malý Kašpar se v celé rodině vymykal – akrobacie mu opravdu nešla a klaunství jen za cenu mnoha ran a bolesti. A navíc celé dětství na cestách Evropou za bezpečnějším a slibnějším živobytím byla obrovská zátěž – hlad, zima, bída, strach byly na denním pořádku.
Samotný růst ve velkého mima v Paříži byl po odchodu od rodiny neméně obtížný, tristní a bolestivý. Jen velmi pomalu se dostal v malém komediantském divadle k rolím, které mu začaly vyhovovat, k Pierotovi v různých hrách. Ale nikdy neměl na růžích ustláno, byt ho oceňovali nejen běžní diváci, ale i kritika či věhlasní autoři té doby. Rval se o každý den, nechtěl opustit svůj sen cele se věnovat jinému uměleckému vyjadřování než slovem, pouhými gesty a grimasami, vedle nezbytné akrobacie. Autor důkladně popisoval ohavné neduhy té doby, od nemocí, zápachu, smrti, chudoby, hladu, v krásné Paříži, v kontrastu s téměř poetickým duchem samotného mima.