4. Kurginjan: Koronavirus – jeho cíle, autoři a vládci (4. část) – analýza politického pozadí covidové „aféry“ aneb nic nekončí – pozor na připravovanou novou očkovací strategii

Předchozí díl

Kdo ponese odpovědnost za stovky tisíc mrtvých?

V reakcích na předchozí díly videí „Smysl hry“, věnovaných problému koronaviru, se také diskutuje o mé zvláštní obeznámenosti o probíhajících dějích.

Co je vlastně zvláštní obeznámenost? Je to buď přístup k utajovaným informacím získaným tajnými službami nebo soukromými zpravodajskými službami. Nebo existence vlastní soukromé rozvědky, schopné někam proniknout, aby podobné informace získala. Nebo když máte kontakt s těmi, kteří mají tyto informace. Nebo… nebo, jak to bylo mnou prezentováno, je to tak na základě údajů shromážděných velkým analytickým týmem. Tento tým může pracovat s otevřenými informacemi tak, aby získal určité poznatky, které druzí nezískají a tím projevil tuto zvláštní obeznámenost.

Jak tedy přesně pracují s daty? Nevyužívají jakýsi dáreček ve formě speciálních informací, které vám někdo doručí, ale pracují se skutečnými daty. S těmi, které mají všichni. Jak s nimi pracovat tak, abyste získali určité poznatky?

Nejprve musíte být schopni zachytit v kalném informačním toku ty nejdůležitější informace. Oni tam jsou. Základní vlastností současného světa je, že není založen na nedostatku, ale na přebytku informací. Informační toky jsou přehlcené a vždy kalné. 
Nemusíte mít armádu Jamese Bonda, abyste se v něčem orientovali. Je nutné mít velký tým, který je připraven tvrdě pracovat na třídění dostupných otevřených informací. Mluvíme o informacích získaných z uznávaných otevřených zdrojů.

To samozřejmě není vše. Cenné informace se získávají také díky velkým skandálům mezi soupeřícími elitními skupinami. V těchto případech začnou konkurenti seznamovat veřejnost s utajovanými informacemi. Dělají to sami. Mění tajemství ve známou věc. Samotní majitelé informací jsou vynuceni toto tajemství nějak porušit – alespoň během skandálu. A oznamovat, že takové a takové instance například prováděly takové a takové vyšetřování s takovými a takovými výsledky.
Ale to není hlavní věc. Hlavní věc je, s kým pracujete. Pracuješ sám? Pracuješ spolu s nějakými lidmi nahodile? Pracuješ s nějakými angažovanými lidmi, kteří chtějí rychle něco získat? Anebo máš velký spolehlivý tým, který opravdu chce znát pravdu, a který je připraven tvrdě pracovat, aby vybral něco smysluplného z obrovského kalného toku?
Tito lidé si nemusí být blízcí. Nesmí u nich být jakákoliv soukromá angažovanost. Ale také musí mít společnou metodiku, jednotnou metodologickou přípravu. Přípravu, které se po celém světě říká transdisciplinární, metadisciplinární a multidisciplinární.

Pamatuji si, jak jsem mluvil s vedoucím velké zahraniční organizace, která si říkala multidisciplinární vysoká škola, která školí multidisciplinární odborníky. Když jsem této osobě řekl, co děláme, reagoval takto: „To dokážou jen Rusové“.

Říkám: „Jak to že nazýváte svou organizaci multidisciplinární?“
Odpovídá: „Ano, je  multidisciplinární – v tom smyslu, že současně studujeme ekonomické, finanční a politické aspekty konkrétního problému. A to je vše. A tak, abyste vytvořili takový celostní obrázek … to jednak můžeš udělat jen ty, to je umění a nedá se to naučit.“
Říkám: „Jak řemeslníci učili tovaryše v předindustriální éře?“
On pokračuje: „A jednak, Západ s tím nemá nic společného. A pokud ano, soustředí tyto znalosti do extrémně úzkého kruhu. A vůbec ho nezajímá vytváření jakýchsi vysokých škol, které budou učit skutečně multidisciplinární výzkum.“

Opakuji: ekonomika, finance, politika. Všechno. Maximum. 

Tato kultura transdisciplinárního výzkumu existovala v Sovětském svazu. Vyvíjela se, já jsem se podílel na tomto vývoji. A to, co jsem se naučil a co jsem si doplnil během post-sovětského období, jsem předal velké skupině lidí. Ale není to jen znalost. Je to ještě způsob práce. Protože v určité oblasti nikdy nepochopíte tolik, jako tomu rozumí specialista, který si na tom vylámal zuby a který v této úzké oblasti pracuje celý život. Ani se nesnažte všemu rozumět! To nejde.

Naučíte se rozpoznat, kdo rozumí, a mluvíte s nimi slušným jazykem. Najděte toto rozhraní mezi jejich jazykem, ve kterém prezentují speciální znalosti, které mají, a nějakým jazykem, kterému rozumíte. A dál, když to pochopíte, musíte to předat společnosti. A to je samostatný problém.

Takže odborník, který kvalitně nerozumí těm úzkým specialistům, na jejichž informace se musí spoléhat, a který si nedokáže rychle osvojit jakoukoli odbornou specifiku do té míry, v jaké je to nutné, aby porozuměl úzkému specialistovi, a nenahrazoval ho – to není odborník, ale zmatený sběratel různorodých dat.

V každém případě, alespoň pochopení něčeho složitého (a koronavirus je velmi složitá věc) předpokládá možnost propojení informací z různých oblastí. Obecně vstupujeme do éry složitosti. Tato složitost se opírá o různorodost. A svět se nenaučil tuto různorodost sjednotit do nějakého jednotného poznání. Nejedná se o soukromý problém, ale o hlavní problém, na kterém závisí osud vědy, a tedy i osud lidstva.

Odhaluji teď pravdu, kterou nikdo nezná? Všichni ji znají, jen na ni občas zapomínají. Ale pojďme si, alespoň v rámci vědecké obce, položit ruku na srdce a upřímně přiznat, že biofyzik už dlouho nerozumí biochemikovi. Prostě nerozumí! Ale předstírá, že rozumí. A molekulární biolog nerozumí specialistovi na boj s epidemiemi.

• Text je pokrácen – Kurginjan rozebírá toto téma více podrobně

To, o čem jsem mluvil z nejobecnějších pozic, teď mluví všichni odborníci. Co mám na mysli? To, čemu lze porozumět z obecného hlediska a bez jakéhokoli zjednodušení.

Lidstvo je zatíženo různými nemocemi. Bojuje s těmito nemocemi. Na boj proti každé z těchto nemocí (tuberkulóza, srdeční choroby, mrtvice, cévní nemoci atd.) jsou přiděleny určité zdroje. Jsou to peníze. Ale je to i něco jiného. Jsou to vyškolené kádry, je to infrastruktura, přičemž specializovaná. Jsou to zařízení. Je to obrovské množství věcí, které lze společně nazvat souhrnné zdroje, přidělené na boj s konkrétní nemocí – nemoci X, Y, Z atd. Patří sem například výroba léků. Výplaty specialistů, ale hlavně – jejich dlouhodobá příprava.

Tyto zdroje jsou rozděleny mezi ty, kteří léčí různé nemoci lidí. A najednou se objeví nová nemoc – koronavirus.

Co je třeba v tomto případě udělat? Teoreticky by všechno, co souvisí s jinými nemocemi, mělo být ponecháno na stejné úrovni zabezpečení, na jaké to bylo. A na nové onemocnění – koronavirus – musíte přidělit zcela nové zdroje. To platí jak pro výrobu léků, vakcín nebo čehokoli jiného, tak pro vytváření léčebných zařízení, tak pro přípravu kádrů a všeho dalšího. Je však v zásadě nemožné vytvořit v krátké době tak různorodý nový druh zabezpečení boje proti nové nemoci.

To znamená, že buď máte nějaké permanentně připravené rezervy. A jste schopni rychle přeorientovat tuto rezervu – lidskou, výrobní, infrastrukturní, intelektuální a tak dále – na boj s novou nemocí, což v zásadě není triviální úkol. Je to taková služba rychlé reakce, taková speciální jednotka, ale lékařská.

Nebo začnete přerozdělovat zdroje ve prospěch nového nebezpečí. Ale pak se staré hrozby začnou zvyšovat. A musíte posoudit, kolik přínosu z tohoto přerozdělení můžete získat a kolik škody to způsobí.

Pokud je přínos větší než škoda, uděláte to s bolestí v srdci.

A pokud je výhoda menší, pak to neděláte.

Co se tedy stalo s koronavirem?

Tak především, takzvaní optimalizátoři uvedli, že nejsou nutné žádné rezervy. Že tyto rezervy nejsou životně důležité. Že to není to, na čem závisí osud lidstva. Že se jedná o „šílené sovětské výmysly“. Toto bylo řečeno. Že celý systém, který může tyto speciální síly nasazovat a udržovat v pohotovosti, a to není jednoduchá otázka … Víte, jak obtížné je například udržet ve stavu neustálé pohotovosti lidi, kteří by se v jaderných elektrárnách měli zapojit a začít jednat v případě pohromy? Ve zbývajícím čase musí něco dělat. Pokud se budou flákat, tak se nezapojí. Pokud jim vymyslí fiktivní práci, tak se také nezapojí. Speciální skupiny s tím pracují. I s touto obrovskou a komplexní rezervou. Raz, dva – nasadili. Říká se tomu mobilizační nasazení. Ale ne za válečných podmínek, ale v případě pohromy.

Sovětský systém tyto rezervy vytvořil. A kvůli svému centralizovanému státnímu charakteru, kvůli zvyku na pohromy, kvůli stále ještě bdělému pocitu možnosti vzniku pohrom (ještě žila a pracovala generace, která věděla, co je Velká vlastenecká válka ), kvůli tomu, že po Velké vlastenecké válce byla Korea, pak Vietnam, pak Kuba a zítra mohlo začít něco jiného – kvůli tomu všemu chytal tento systém „myši“. Ne dokonalým způsobem, ale chytal je. A byly rezervy.

Nyní přicházejí optimalizátoři a říkají: „Co je to? Na co je to potřeba? Co vy máte na práci, občané? Projídáte prostředky? “
Optimalizátoři začali tvrdě postupovat proti nadbytečným, jak se jim zdálo, rezervním zdrojům.
Současná elita je společenství velmi mocných lidí, kteří se zaměřují hlavně na privatizaci sovětského dědictví. Proč jsou mocní, mocnější než ostatní? Protože dobře vidí, kde je možné něco privatizovat. Mají dokonalý přehled, z hlediska chápání, kde to leží, kolik toho leží a jak to leží. Mají v sobě vše potřebné k tomu, aby získali nalezený lahodný kousek. Skok – a mám to! Tady je kořist!

• Text je pokrácen – Kurginjan dále rozvíjí toto téma, mluví o současné „elitě“, o „prichvatizátorech“ – privatizátorech, co všechno uchvátí, o jejich hamižnosti,….

A najednou se objevuje nějaká pohroma. A ta se dotkne i jich (prichvatizátorů) a i těch, kteří jim nejsou lhostejní. Můžete onemocnět. Neexistují žádné rezervní zdroje – jsou snědeny prichvatizátorem a lidmi jako on. Co by měl dělat, když mu tento nepochopitelný hnus hrozí? Přerozdělit zdroje takovým způsobem, aby je nasměroval k boji s tímto nepochopitelným hnusem. A odkud je vezme, není důležité. Ano, odkudkoli! 

Stručně řečeno, prichvatizátor začíná tyto zdroje přerozdělovat – kardiologické, onkologické, jakékoli. Přitom se řídí svými instinkty –  instinkty prichvatizace mu zůstaly. A co mu říkají instinkty? Ne nějaký ten vyšší intelekt, kterého se dávno zbavil jako něčeho zbytečného, ale instinkty, které jsou dobře vyvinuté. Ty říkají, že věci jsou špatné a že jsou potřebné vlastní možnosti, finanční i jiné, na černý pátek. To znamená, že je potřeba zásoba. A tu je třeba získat. Jak ji získat?  Jak umíš.

To znamená, že v mnohem větší míře, než je obvyklé, jsou přivlastňovány tyto prostředky, které se odebírají ze sociálně nezbytné sféry do sféry osobní spotřeby. Náš představitel elity se právě tímto zabýval v minulé éře. Je proto úspěšný, že se tím zručně zabýval. Nic jiného neumí, ​​ale toto umí. Pokud v příznivé situaci může být míra přivlastnění například 50%, pak v této situaci bude 80%, 99%.

A nemusíte být virologem nebo molekulárním biologem nebo genetikem, abyste pochopili, co říkám. Jediná věc, která mi osobně není jasná, jak je možné to nechápat. Jak o tom řekl Puškinův Salieri: „Pro mě je to tak jasné, jako obyčejná gama.“

Zdroje tedy budou přerozděleny. Samozřejmě budou přiděleny nové zdroje pro boj s koronavirem. Tyto peníze ale budou „ořezávány“ (ukradeny) v podmínkách obav o rezervy na černý pátek, tj. intenzivněji. Kromě toho nemůžete všechno převádět na peníze. Toto je oblíbená zábava moderní elity. Vzniká nějaký složitý problém – zástupci elity říkají: „Tak si vezměte peníze! Co my můžeme? Můžeme dát peníze.“

Za peníze nelze rychle vybudovat nové vysoce kvalitní zařízení. Nyní se snaží osvobodit vše od zbytečných stavebních norem. Některé z nich byly vytvořeny proto, aby bylo možné brát úplatky za splnění požadavků, které sami stanovili. Ale část je opravdu nutná, jinak vám všechno začne padat na hlavu.
A nevyškolíte rychle nové vysoce kvalitní odborníky. Atd.

Proto se směrem ke koronaviru začínají přerozdělovat všechny zdroje: teritoria stávajících zdravotnických zařízení, lékaři-specialisti jiných odborností atd. 

Pokud jsou však tyto zdroje přerozděleny na koronavir i s částí finančních zdrojů, jak by to nemělo znamenat náklady pro ty oblasti, ze kterých jsou tyto zdroje odebrány?  Jak to prospěje boji proti koronaviru, je samostatná otázka. Ale jak to může nepřinést újmu sférám, ze kterých jsou čerpány zdroje? Tyto zdroje byly přece na něco přidělovány. Na to, aby v určitém objemu zachraňovaly lidi před určitým neštěstím – infarktem, mozkovou příhodou atd. Čím více zdrojů, tím více zachráněných. Samozřejmě to není lineární vztah, ale přesto. A čím méně zdrojů, tím méně zachráněných. A pružnost v takovém systému je velmi ohraničená.

A protože navíc bude docházet k super-„ořezávání“ a k neprofesionalitě, výhody v boji proti koronaviru budou minimální a škody z přerozdělování budou mnohem větší.

A když přinesete toto schéma, neúprosné ve své logice, řeknou vám: „Prosím Vás, jaká schémata! Kde jsou čísla, kde jsou důkazy? Kde jsou hodnověrné názory?“

Protože máme to, co máme, je třeba odpovědět na všechny tyto výkřiky. Žijeme zde, v této realitě, a proto je třeba mít trpělivost a mnohokrát dokázat, že dvakrát dva jsou čtyři. A doufat v jednu věc – že kapky takového faktologického charakteru obrousí tento kámen arogantního elitního nechápání všeho, co se nachází za příliš úzkým „prichvatizačním“ rámcem!

Takže začnu o těchto kapkách.

Ženeva, 11. května 2020. Na webových stránkách UNAIDS (Joint United Nations Programme on HIV/AIDS – Společný program OSN v boji proti HIV / AIDS)  – bylo zveřejněno společné prohlášení UNAIDS a Světové zdravotnické organizace. V prohlášení se říká spousta důležitých a konkrétních věcí. Tam je tolik kapek konkrétních věcí, že by se tento kámen arogantního nechápání mohl nějak poddat jejich vlivu. Přečtu proto vše.

Píše se následující:

„Podle odhadů týmu pro modelování vytvořeného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a UNAIDS, pokud během pandemie covid-19 nebudou přijata opatření k prevenci a eliminaci výpadků práce zdravotnických služeb a dodávek zdravotnických produktů, pak šestiměsíční pauza v poskytování antiretrovirové terapie v zemích Afriky na jih od Sahary může v letech 2020–2021 zvýšit úmrtnost na nemoci související s AIDS, včetně tuberkulózy, o více než 500 000. V roce 2018 se počet úmrtí souvisejících s AIDS v regionu odhadoval na 470 000.“

To znamená více než dvakrát. Dále se říká:

„Výpadky služeb mohou být z různých důvodů a údaje z modelování jasně naznačují potřebu rychlých odpovídajících opatření ze strany místní komunity a partnerů, protože šestiměsíční přerušení antiretrovirové léčby by mohlo fakticky vrátit úmrtnost v regionu související s AIDS na úroveň roku 2008, kdy bylo zaregistrováno více než 950 000 úmrtí souvisejících s AIDS.“

To znamená, že se přičte ke stávajícím 470 tisícům dalších 500 tisíc. A bude jich asi 950 tisíc – tedy tolik, jako před 10 lety.

„Dalším důsledkem takového přerušení může být výrazné zvýšení úmrtnosti po dobu nejméně dalších pěti následujících let, v průměru o cca 40% ročně.  Kromě toho by narušení péče o pacienty HIV mohlo v příštím roce ovlivnit míru infekce HIV.

Hrozivá vyhlídka úmrtí půl milionu Afričanů na nemoci spojené s AIDS, je krokem zpět v historickém vývoji,“ uvedl generální ředitel WHO doktor Tedros Adhanom Ghebreyesus.
„Musíme to brát jako varovný signál, že země musí najít způsoby, jak zajistit nepřetržité poskytování všech životně důležitých zdravotnických služeb. Některé země již podnikají důležité kroky pro poskytování služeb v souvislosti s HIV infekcí, například tím, že lidem umožňují brát si zásoby léků a jiných důležitých prostředků, včetně sad pro vlastní testování, z vyzvedávacího místa, čímž se snižuje zátěž zdravotnických služeb a zdravotnických pracovníků.“

… To jsou slova Gebreyesuse.

Nezdá se vám to už tragikomické? Lidé se začínají zabývat vyzvedáváním léků a samoléčbou. To je pořád ještě dobré. Na jiných místech ani toto není! A to vše je nutné, aby se ulehčila zátěž zdravotnických služeb a zdravotnických pracovníků. Proč je to nutné? Protože byli převedeni na něco jiného – na covid-19. Proč by jinak potřebovali ulehčit zátěž?

„Z naší strany musíme zajistit kontinuitu globálních dodávek testovacích sad a léků do zemí, které je potřebují,“ dodal doktor Tedros.

Musíme zajistit, ale nemůžeme, protože vše je přeorientováno na něco jiného.

„V roce 2018 se počet lidí (to je stále prohlášení UNAIDS a WHO – ne odpadlíků, ne alarmistů, ne disidentů) žijících s HIV v subsaharské Africe odhadoval na 25,7 milionů, a z nich 16,4 milionů (64%) užívalo antiretrovirové léky. Jejich léčba může být nyní přerušena, protože služby pomoci pro lidi žijící s HIV pozastavují práci nebo nemohou distribuovat antiretrovirové léky kvůli přerušení dodávek nebo kvůli přetížení jinými úkoly, přičemž jsou paralelně nuceny účastnit se boje proti covid-19.“

Říkají vám to přímo, co se děje. Koho by bylo ještě potřeba poslouchat? Je málo těchto kapek? Pokračuji v citování.

„Pandemie covid-19 by neměla být záminkou pro snížení objemu investic do boje proti HIV,“ uvádí výkonná ředitelka UNAIDS Winnie Byanyima. „Existuje pokušení obětovat těžce získané výdobytky v boji proti AIDS, kvůli zadržování covidu-19 …“

Slyšíte?

„Existuje pokušení obětovat těžce získané výdobytky v boji proti AIDS, kvůli zadržování covidu-19, ale právo na zdraví neznamená, že můžete bojovat s jednou nemocí na úkor druhé.“

To jsou slova Winnie Byanyimy.

Co dělat? Tady – co dělat s „optimalizátory“?

Pokračuji v citaci prohlášení UNAIDS a WHO:

„Když je léčba dodržována, virová zátěž pacienta s HIV se snižuje na nedetekovatelnou úroveň, díky čemuž zůstává zdravý a nepřenáší virus na ostatní. Pokud pacient nemůže pravidelně užívat antiretrovirové léky, zvyšuje se virová zátěž, což má škodlivé účinky na zdraví, které mohou nakonec vést ke smrti. I relativně krátká pauza v léčbě je spojena s vážným negativním dopadem na zdraví člověka a jeho schopnost přenášet infekci HIV.

Během výzkumu analyzovalo pět týmů výzkumníků s pomocí několika matematických modelů následky řady možných scénářů pozastavení testování, prevence a léčby HIV v důsledku šíření covidu-19.“

Slyšíte?

„V rámci každého modelu (znám hodnotu těchto modelů, ale přesto… ) byl posouzen možný dopad přerušení léčby na tři a šest měsíců na úmrtnost na AIDS a výskyt HIV v subsaharské Africe. V případě šestiměsíční přestávky se odhadovaný nárůst úmrtí souvisejících s AIDS pohyboval mezi 471 000 a 673 000, což znamená, že světová populace nebude mít šanci dosáhnout globálního cílového ukazatele úmrtí na AIDS stanoveného na rok 2020 v počtu nižším než 500 000.

Kratší tříměsíční přerušení léčby budou mít menší, ale stále významné důsledky na úmrtnost spojenou s HIV. Sporadická přerušení podávání antiretrovirových léků mohou vést k nedodržování léčby a nárůstu rezistence na léky na HIV infekci, což by mohlo mít v budoucnu dlouhodobé důsledky na efektivnost léčby v tomto regionu.“

Takže když se léčba na krátkou dobu zastaví, protože všechny prostředky byly převedeny na covid-19, během této doby se v těle vyvine necitlivost na léky, na které citlivost dříve byla. To se zde říká. Co budete dělat dál? Začnete znovu dávat léky, které již nebudou fungovat?

„Přerušení poskytování služeb může také podkopat pokroky v oblasti prevence přenosu HIV z matky na dítě. Od r. 2010 se díky širokému pokrytí matek a dětí službami prevence a léčby HIV snížil počet nových případů HIV infekcí u dětí v subsaharské Africe o 43%,  z 250 000 v roce 2010 na 140 000 v roce 2018. Omezené poskytování těchto služeb po dobu šesti měsíců kvůli pandemii covid-19 by mohlo vést k prudkému nárůstu nových případů HIV infekce u dětí, což by mohlo činit  37% v Mosambiku, 78% v Malawi, 78% v Zimbabwe a 104 % v Ugandě.

Mezi další významné a fatální dopady pandemie covidu-19 na boj s AIDS v subsaharské Africe patří snížení objemu kvalitní zdravotní péče v důsledku přeplněnosti léčebných zařízení, pozastavení testování virové zátěže a omezení služeb poradenství k dodržování režimu léčby a méně častá úprava režimu léčby.“

To se týká nejen AIDS!

„Výsledky studie naznačují potřebu přijmout naléhavá opatření k zajištění nepřetržitého poskytování služeb prevence a léčby HIV, aby se zabránilo zvýšení úmrtnosti spojené s HIV a výskytu HIV během pandemie covid-19. Prioritou zemí je posílení systémů zásobování a zajištění pokračování léčby pro ty, kteří jsou již léčeni, a to i zavedením a posílením opatření, jako je výdej víceměsíčních zásob antiretrovirových léků, protože to během léčby odstraňuje potřebu častých rutinních návštěv zdravotnických zařízení, a tím se sníží i beztak nepřiměřeně zatěžovaný systém zdravotnictví.“

To je k smíchu!  Dávat lidem s odpovídající úrovní kultury užívání léků tyto léky „dopředu“ a říkat: Nechoďte do nemocnice, je přetížená. Léčte se sami! Dáme vám tyto pilulky a sami si zvolíte dávku.

„Každá smrt je tragédie,“ dodává paní Byanyima.  „Nemůžeme zůstat nečinní a dopustit předčasnou smrt statisíců lidí, včetně mladých lidí. Vyzývám vlády, aby přijaly opatření k zajištění toho, aby každý muž, žena a každé dítě s HIV pravidelně dostávali zásoby antiretrovirotik, které mohou doslova zachránit život.“

To vše jsem četl tak podrobně z několika důvodů.

První důvod – je do nebe volající. Mluví se o dětech, které zůstanou bez pomoci. A mluví se o obrovském počtu lidí. Obrovském!

Druhý důvod –  říkají to nejvyšší představitelé největších organizací. Oni bijí na poplach a přímo říkají, že se to všechno stane kvůli covidu-19.

Třetím důvodem je, že se to netýká pouze nemocí souvisejících s HIV. Totéž se děje v oblasti jakékoli jiné nemoci. Prostě je to logické. Pokud neexistují žádné rezervní systémy (protože je zavedeno optimalizační schéma) a žádné rezervní jednotky nelze rychle vrhnout na novou část fronty (jednoduše neexistují) a nějaké síly je stejně třeba na tuto část přesunout, pak další části fronty se octnou odkryté. Tam jdou údery. Tak se tomu říká ve vojenském jazyce.

Totéž platí v ekonomice. Převedli jsme nějaké peníze a pracovníky z první části do druhé, ale co dělat s touto první částí? Kde je led nejslabší, tam se prolomí.

Podobně je to i v životě. O něco se zajímali příliš, o druhé zas vůbec  – dalo to pocítit. Tak je to všude, a tak se to děje na základě obecných zákonů.

Mohou říci, že v podmínkách pohromy nás nezajímají problémy obyvatel Afriky.  Je třeba se však odvážit říci to globálnímu společenství. A to nemluvím o Africe. „Neptejte se, u koho zvoní zvonek: zvoní u vás.“ To není o Africe. Je to o tom, co se děje v naší zemi a ve světě. Všude.

Mohou říci, že na poplach bijí ti, kteří se obávají, že jim bude přiděleno méně peněz, že bude snížen jejich „řez“. Existuje to? Ano, existuje. No a co? To nevyvrací jejich pravdu. Ve všech takových prohlášeních je vždy kombinace korporativního zájmu a pravdy. To ale neznamená, že pravda v tom není, že základní fakta uváděná UNAIDS a WHO jsou falšovaná. Nejsou falšovaná! UNAIDS a WHO jsou samozřejmě lidé na své místě. Kroutí se a něco procedí mezi zuby. Oni nemohou nic neříkat, protože to všechno je do očí bijící.
A nakonec mohou říci: „Známe toto matematické modelování! Co si objednají, takové bude modelování.“

To je pravda..

Ale zaprvé, „řez“ probíhá všude. I v oblasti boje s AIDS je stejný jako v jiných oblastech – je to prostě konstanta našeho života. Otázkou tedy není, zda chtějí zachránit svůj „řez“. „Řez“ představuje procenta z poskytovaných služeb. A neposkytnutí služeb hrozí určitými věcmi.

Zadruhé, oni nejsou takoví samostatní krokodýli, kteří neslyší, o čem křičí jejich lidé pracující v Africe a africké vlády.

Zatřetí, zítra o tom začnou hulákat noviny.

Začtvrté, matematické modelování je samozřejmě problematické. Ale také jím nemůžeme opovrhovat, protože pokud jím začneme opovrhovat, vrátíme se do středověku. Alarmující prohlášení podávají nejen odborníci na AIDS v UNAIDS, které je možné obvinit z dělání na sebe, ale také WHO. A WHO není jedno, na čem se dá dělat „řez“? Na „covidu“ je to ještě pohodlnější.

A přesto by tyto podrobnosti neměly odvádět zrak, rozmazávat obrázek a posuzovat se odděleně od metodologického významu prohlášení, které jsem uvedl. Jaký je ten význam? Velmi významná instance (a rozhodně jí nelze obvinit z toho, že je zcela mimo téma a zabývá se obecnými úvahami) říká totéž, co bylo řečeno dříve na základě obecných představ a výpočtů, které jsou neodvolatelné.

Metodologický význam uvedených prohlášení je také v tom, že se vztahuje na všechny oblasti zdraví. AIDS v Africe, kardiologie tady, onkologie také.

Ale kdyby šlo jen o jedno prohlášení. Kdepak. Prohlášení podobného druhu je mnoho. Dělají je různí lékaři. A v žádném případě ne jen na základě předběžného modelování.

Jakákoli rozsáhlá a záhadná událost samozřejmě vyvolává různorodé reakce. Covid-19 je jednou z nejrozsáhlejších a nejzáhadnějších událostí, která zjevně ovlivňuje životy miliard lidí. V souladu s tím nemůže tato událost nevyvolat různorodé reakce. Pokud je smícháme dohromady, a tomu napomáhá současná internetová kultura, pak se nikdy k ničemu nedobereme.

Proto je třeba hodnotit nejen to, co bylo řečeno. Je také nutné hodnotit to, kým bylo řečeno něco, co si zaslouží pozornost. A jakmile to začnete hodnotit, musíte překonat kolosální roztěkanost způsobenou současnou internetovou kulturou. A také nedostatek povědomí o zjevných událostech, ke kterým došlo před několika lety. A neřkuli o událostech, které se odehrály před několika desítkami let a nesouvisí s naší současnou historií. Proto vám něco připomenu.

Ludwig Erhard byl křesťanský demokrat, který měl zvláštní zásluhy v poválečném Německu. Byl ministrem hospodářství ve vládě Konrada Adenauera. A udělal hodně pro to, čemu se říká „německý ekonomický zázrak“.

Jeho politika vedla k tomu, že v 50. letech 20. století Německá spolková republika náhle prudce vyskočila, že růst německého hrubého domácího produktu byl nejvyšší mezi ostatními zeměmi západní Evropy, což se výrazně lišilo od předchozího poválečného období – po první světové válce.

Erhard byl v silném konfliktu s Adenauerem, který oceňoval jeho nezávislost a schopnosti. V roce 1963 odešel Adenauer do důchodu a Erhard ho nahradil ve funkci kancléře. Ale na rozdíl od Adenauera, který byl neuvěřitelně dlouho politicky činný (vedl SRN 14 let), Erhard byl na postu kancléře jen 3 roky.

V roce 1966 ho donutili rezignovat.

V roce 1967 založil Erhard Nadaci Ludwiga Erharda, která funguje dodnes.

Erhard zemřel v květnu 1977.

Po dobu 10 let – od svého odchodu do důchodu až do své smrti – se seriózně věnoval svoji nadaci, přičemž zůstával členem Spolkového sněmu. A potom se jí věnovali další uznávaní němečtí vědci a politici.

Nadace Ludwiga Erharda uděluje medaili Ludwiga Erharda za úspěchy v oblasti sociálně tržní ekonomiky. A také uděluje ocenění za úspěchy v oblasti ekonomické žurnalistiky a tak podobně. Jsou to vše vysoce hodnocená ocenění.

Nikdy jsem se nesetkal se skeptickým hodnocením činnosti této nadace. Nikdo z aspoň trochu uznávaných lidí nikdy netvrdil, že Nadace Ludwiga Erharda je marginální konspirační podnik postrádající politický a vědecký respekt.

Roland Tichy je předsedou Nadace Ludwiga Erharda od roku 2014. Je vysoce postaveným německým novinářem a osobností veřejného života. Tichy je také vysoce uznáván v berlínské Společnosti Friedricha von Hayeka. Obdržel medaili od této nadace. 

Kdo je tedy Tichy? Je to uznávaný západní vědec, odborník a veřejný činitel? Nebo je to covidový disident – hrozný, marginální, nic nechápající? Dokonce ve Společnosti von Hayeka mu dali medaili. A provozuje nadaci Ludwiga Erharda. Málo?
Je respektovaným liberálním konzervativcem. A neméně uznávaným vědcem. Proto je nepravděpodobné, že by naši Západníci měli touhu nazvat úsudky pana Tichého chvástáním bezcenného marginálního konspiračního teoretika.

Pan Roland Tichy vydává on-line magazín s názvem Tichys Einblick, což znamená Ticheho pohled. Myslí se tím pohled daného člověka na dění.  

Jak vyplývá ze samotného názvu tohoto magazínu a z obsahu informací poskytovaných tímto magazínem veřejnosti, se pan Roland Tichy viditelně nebo neviditelně účastní každé publikace tohoto magazínu. A tento magazín vytvořil právě proto, aby nedošlo k záměně jeho vlastních myšlenek, které jsou v tomto magazínu prezentovány, s názory, které mohou být publikovány v jiných vydáních, jejichž ctěným autorem je pan Tichy.

Po takovém podrobném vysvětlení, souvisejícím s tím, že si nikdo nic nepamatuje a nic s ničím nesouvisí, mohu přejít k informacím, které jsou tak působivé, že jsem jim musel opatřit takový krátký komentář o tom, kdo přesně tyto informace poskytl veřejnosti.

9. května 2020 Tichys Einblick uvádí, že podle zdroje z německých vládních kruhů boj proti koronaviru způsobil v Německu více úmrtí než samotný koronavir. Hlavním důvodem hromadných úmrtí lidí v souvislosti s bojem proti pandemii je podle tvrzení vládního zdroje magazínu Tichys Einblick (a málokdo pochybuje o tom, že Tichy, který řídí Nadaci Ludwiga Erharda, by takové zdroje neměl) omezený režim v nemocnicích zaměřený výhradně na léčbu pacientů s koronavirem.

Podle zdroje tedy musely statisíce lidí v celé zemi předčasně přerušit léčbu. Je těžké přitom spočítat přesný počet úmrtí způsobených tímto předčasným ukončením léčby, ale zdroj s odvoláním na interní údaje z vládního zdroje naznačuje, že počet úmrtí kvůli odloženým operacím  je od 5 tisíc do 125 tisíc lidí.

V první řadě mluvíme o pacientech se zhoubnými nádory nebo s onkologií, která dosud nebyla diagnostikována, a tito pacienti zemřeli v důsledku covidové extáze. Rovněž došlo k prudkému poklesu přijetí lidí s mozkovou mrtvicí nebo infarktem v nemocnicích v Německu.

V době, kdy pan Tichy dostal informace od zdroje, na koronavirus v Německu zemřelo asi 7,5 tisíc lidí.

Takže nemluvíme jen o Africe! A opravdu si někdo myslí, že Německo je obzvláště neúspěšnou zemí, kde je příliš málo zdrojů a přerozdělování probíhá velmi nedbale? To samozřejmě není tento případ. Takže …

Nejsem lékař ani představitel německého či jiného ministerstva zdravotnictví. O této záležitosti nemám a nemohu mít své vlastní informace. Ale řekl jsem – ne nyní, ale dříve – hypotézu, že extáze koronaviru by mohla způsobit velkou katastrofu v podobě nárůstu úmrtí na nemoci, které postihují lidi znevýhodněné z hlediska jejich léčby. Toto znevýhodnění je způsobeno právě touto extází koronaviru.

Nyní se tato moje hypotéza ukazuje být potvrzena posudky různých lékařů a uznávaných odborníků, kteří mají potřebné informace. To, co jsem citoval, je malý zlomek takových respektovaných posudků!

Autoři těchto hodnocení – jako je hodnocení ze strany OSN, jako je hodnocení WHO, jako je hodnocení profesionálních lékařů ze Švýcarska, Francie atd., jako je hodnocení poskytované různými uznávanými veřejnými spolky, které mají významné úspěchy v zdravotnictví – nikdy nepoužívají neověřené informace. To jsme již probrali. A oni jsou uznávanými specialisty právě v oblasti léčby některých nemocí – AIDS, kardiologie, onkologie atd. Proto mají potřebné informace.

Ještě jednou vás upozorňuji na skutečnost, že v případě, který jsem uvedl, mluvíme o Německu, kde je zdravotní péče na relativně vysoké úrovni.

Nyní si představme, že toto hodnocení je správné. Máme všechny důvody na tom trvat. Ale nebudeme na tom trvat, jen si položíme otázku: „Co když je to tak?“

Pokud tomu tak je (znovu zdůrazňuji, že říkám pouze „předpokládejme to“, ale že pro tyto předpoklady existují podstatné důvody), pak mluvíme (pokud ano!) o vědomém hromadném ničení nevinných lidí.

Vzhledem k tomu, že německý vládní zdroj hovoří o 5 tisících jako o minimálním odhadovaném počtu úmrtí kvůli předčasnému ukončení léčby, a také hovoří o tom, že úmrtnost kvůli neposkytnutí pravidelných procedur se odhaduje na 3,5 tisíce lidí, znamená to, že minimální počet obětí  koronavirové extáze je 8,5 tisíc. Němci si potrpí na přesnost. A počet obětí samotného koronaviru je 7,5 tisíce. To znamená o tisíc méně.

Má někdo důkaz, že díky takové přerozdělovací extázi se zachránilo obrovské množství lidí? Čest a chvála hrdinství běžných lékařů. O jaké záchraně je ale řeč? Pomocí čeho – umělé plicní ventilaci? Ale už víte, že to tak není. A nemůže to tak být.

Ve skutečnosti intenzivní lékařská péče o vážně nemocné lidi, kteří se nakazili koronavirem, je, mírně řečeno, středně efektivní. O tom se neustále hovoří – ať už se hovoří o nedostatečné účinnosti umělé plicní ventilace nebo když se mluví o tom, že není vakcína, nebo když se říká, že na koronavirus neexistují žádné další lékařské postupy, které by zajistily záchranu pacientů, kteří jsou skutečně vážně nemocní z nákazy koronavirem. Nebo když se říká, že koronavirus je spouštěčem, po kterém se objeví další nemoci a ty nelze léčit, protože … Viz výše.

A nakonec je více než problematické zachraňovat lidi před vážnými infekcemi umístěním do neinfekčních zdravotnických zařízení. A protože se do těchto zařízení umisťují velmi různí lidé, pobyt v těchto zařízeních nemusí být nutně záchranou, může mít přímo i opačný efekt. Nějaký boss potřebuje zvýšit počet lidí, které bude léčit na koronavir, aby za to mohl sebrat peníze. Stanovuje diagnózy na základě bůhví čeho. Jak už víme, tyto diagnózy nejsou vždy správné. A pak je člověk umístěn do nevhodných místností a tam onemocní. Řeknou: „Podívejte, naše diagnóza je správná.“ Copak se něco takového neděje?

A když se ukáže umístění nemocných v reprofilovaných zařízeních  jako neúčinné a vysoce nákladné, co potom? Pak mluvíme o tom, že extáze koronaviru, vyvolaná z různých důvodů, způsobila výdaje v podobě úmrtí velkého počtu nevinných lidí, jejichž životy jsou položeny na oltář této extáze, a nikoli spásy před koronavirem.

Není ale takové přinesení obětí na nějaký oltář zločin? Proč se nevede vyšetřování, při kterém by byla skutečnost tohoto trestného činu buď potvrzena nebo vyvrácena? A co se stane, pokud by toto vyšetřování potvrdilo skutečnost trestného činu?

Pokud by zemřelí byli oběťmi terorismu, a nikoli této extáze, vyvolalo by to obrovský výbuch ve společnosti.  Kde je takový výbuch po prohlášeních uznávaného pana Tichého? Kde je výbuch v reakci na prohlášení UNAIDS a Světové zdravotnické organizace? Kde je výbuch v reakci na prohlášení uznávaných evropských nebo amerických lékařů?

A opakuji, těžko si někdo myslí, že se jen Německo zabývá obviněním z toho, co lze považovat za masové lékařské zločiny. Protože k úmrtí dochází hromadně v důsledku odmítnutí poskytování kvalifikované lékařské péče.

V soukromých rozhovorech hovoří naši lékaři o kolosálním počtu úmrtí v důsledku toho, že nebyla poskytnuta kvalifikovaná lékařská péče. A nebyla poskytnuta právě v souvislosti s „covidovou“ extází a reprofilací lékařských zařízení. Proč je to ale zmíněno pouze v soukromých rozhovorech?  Vyžaduje to chápání nejen samotného covidu-19, ale také lidské podstaty těch, kteří by dokázali napravit ty tendence, kterým říkám „covidová“ extáze.

Nemohla by konsolidovaná reakce lékařské komunity zajistit takovou korekci?  Proč se tak nestalo? Řeknou: „Protože byrokracii taková reakce nezajímá“

Za prvé to není tak úplně pravda.

A za druhé, tato reakce by mohla přinejmenším zachránit veřejnou pověst naší lékařské komunity. A také to, co se v jiných dobách nazývalo čest, důstojnost této komunity, její věrnost zrušené hippokratovské přísaze.

Ale nebudeme stoupat tak vysoko do morálních a existenciálních výšek. Pojďme diskutovat alespoň o pověsti.

Naše elita nechápe, co hrozí při narušení této reputace? A dalších společenských reputací?
Nechápe, že v každé domácnosti se probírají výsledky takzvaného distančního vzdělávání?
Že téměř všichni ruští občané mají nějakého známého lékaře, který jim řekne vše naplno?
Že jsme svědky bláznivých administrativních akcí typu divadelního představení, kdy každý divák, který přijde do divadelního sálu, bude obklopen bezpečnostním radiusem dva metry?

A každý klient, který přijde do kadeřnictví, musí být alespoň jeden a půl metru od stříhajícího kadeřníka?

Nechť je něco z toho částečně vymyšlené nebo zveličené. To v podstatě nic nemění. Ale ne všechno je vymyšlené nebo zveličené! A vidíme to každý den.

Znovu a znovu slyšíme oficiální pokyny – zaplatit lékařům potřebné peníze, převedené na účty těch, kteří by měli zaplatit. Takový pokyn by se neměl opakovat. Musí být vydán jednou. Společnost by neměla slyšet opakování. Protože když to uslyší, uvědomí si, že tyto pokyny nejsou zas a znova vyplňovány. A co to znamená? Vážně věříte, že to ve společnosti nevyvolá žádné negativní reakce?

Opakuji, na čistě oficiální úrovni slyšíme, že pokyny k určitým platbám (především lékařům) jsou dávány a nejsou dodržovány. Protože pokud by byly dodržovány, pak není nutné dávat pokyny zas a znova. 

Proč se tyto pokyny nedodržují? Protože, dovolím si tuto odvážnou hypotézu, ti, kterým byly tyto peníze převedeny k vyplácení lékařům, tyto peníze už ukradli. A ukradli je úplně. Má někdo jinou variantu vysvětlení, co se děje? Jsme slepí a hluší?  Na ničem netrvám. Jen nabízím svou vlastní verzi a nikdo nepředkládá jinou.

Moje verze spočívá v tom, že peníze byly převedeny na ty, kteří je převést na lékaře nemohou a nechtějí. Protože peníze udělaly „pá-pá“.

A když jim řeknou „zaplaťte“, ušklíbnou se a pokrčí rameny. Důsledky takových úšklebků a pokrčení rameny jsou zřejmé. A není to sociální výbuch. Je to všechno mnohem horší. Takovým následkům se říká „úplná dysfunkce systému“.

Při takové dysfunkci systém vybízí společnost k nedodržování všeho, co systém dává společnosti.

V Exuperyho „Malém princi“ říká král princi: „Přikazuji ti stát.“

Princ odpovídá: „Nechci stát.“

Když to král uslyšel, řekl: „Pak ti nařídím sedět.“

Tento král mnohem lépe řídí chování prince než náš systém chování občanů. Protože když občané řeknou systému, že půjdou na procházku, protože absolutně nevěří nařízením systému, který jim to zakazuje, systém neřekne: „No, tak běžte na procházku.“ Pokračuje v zákazu procházek – a vidí davy v ulicích.

Co bude dál? Spontánní společenská samoorganizace v podmínkách takové dysfunkce systému? K čemu to povede? Co to vyvolá v myslích, duších a konkrétním chování občanů, podněcovaných systémem k takové lhostejnosti? Rozšíří se tato lhostejnost na všechno? A co se stane v případě, kdy bude potřeba, aby systém alespoň na něco mobilizoval občany? Jak to udělá v podmínkách úplné dysfunkce, kterou sám sobě sebe vytvořil v průběhu extáze?

To vše je tedy zcela nepřijatelné a vyžaduje včasnou změnu. Nerozumím však tomu, jak je v situaci neplacení lékařům možné zajistit zásadní změnu, aniž by byly osoby odpovědné za nezaplacení trestně stíhány. Navíc bychom měli mluvit o poměrně ostrých a dostatečně masivních stíháních. Jinak není možné takové nemoci vyléčit. Abyste je však mohli takto uzdravit, musíte mít takové lékaře, kteří léčí onemocnění zvané „sprostá krádež“, lidi, kteří jsou dostatečně rozhodní, schopní a kteří nejsou infikovaní stejnou nemocí zvanou „sprostá krádež“. A mělo by jich být hodně. A musí mít odpovídající zmocnění.

Tito lidé jednak nejsou, ne v tom smyslu, že k nim systém nemá přístup. Systém se těmto lidem vyhýbá, bojí se jich, nechápe je, snaží se interpretovat jejich chování po svém a vůbec neví, co takové lidi motivuje.

A jednak sami tito lidé nejsou s takovým systémem slučitelní. 

Tento systém potřebuje určitého pracovníka. Například lékaře, který není motivován touhou léčit lidi, ale motivován něčím jiným. Nebo není ničím motivován. Ale takový lékař, pokud onemocníte, vás nevyléčí. A takový učitel vaše dítě nenaučí. Atd.

Kdo může a chce pracovat, ten nebude lokajem, nebude mít pochopení pro provize. To znamená, že pro tento systém nebude žádoucím pracovním prvkem, ale nebezpečným vyvržencem.

Ten, kdo se chová lokajsky, nemůže fungovat efektivně, chápete? Nemůže vůbec kvalitně pracovat. Nemůže ani kvalitně bojovat, ani kvalitně léčit, ani kvalitně učit, ani vytvářet kvalitní techniku.

Tento systém nevydrží zatížení. Může existovat za relativně příznivých podmínek. Jakmile však nastanou potíže, jednotlivosti, z kterých se skládá tento systém, odhalí svůj lidský obsah. A když odhalí odporný obsah, konkrétně zbabělost, která přechází až v paniku, nečestnost a do očí bijící nekompetentnost, systém ničí.

Co se stalo zdrojem této morální, profesionální a další katastrofy? Strach ze ztráty výplaty? To znamená, že diktatura zlatého telete se ukázala být mnohem drtivější než jiné diktatury?

Jsem přesvědčen, že i dnes mnoho lidí plní své profesionální povinnosti. A že jinak by to bylo tisíckrát horší. To však nic nemění na skutečnosti, na kterou jsem upozornil. Tato skutečnost je již zřejmá. A informace, s nimiž jsem začal svoje video, jsou kapkou v moři globálního marasmu, který – dříve či později to bude třeba přiznat – je vyvolán do očí bijícím úpadkem lidstva. 

Čím více se tento úpadek, tento marasmus hromadí a v jistém smyslu se hromadí rychle v podmínkách pohromy, tím více se systém stává drzým. Stává se ustrašenější a bláznivější a hloupější a nezkrotnější. Nemůže nic ovládat, ale myslí si, že konečně přimáčkne bezvýznamné lidstvo, které upadlo do marasmu, že jim vloží čipy, elektroniku, genetiku, nikdo neví, co ještě, ​​a nesmírně se vyšvihne nad opovrhovaný dobytek. 

Přestože vedle tohoto moře marasmu, úpadku a všeho dalšího, páchnoucího tak, že je čas mluvit o pekle, o konci časů, existuje něco jiného, ​​co zachovává ostatky lidské důstojnosti a lidské odpovědnosti,  toto druhé se neustále zmenšuje a marasmus se šíří a stává se stále silnějším.

Koronavirus může dobře napomoci určitým ambicím primitivních, ale docela mocných sociálních predátorů, libujících si ve všedovolování si.

Jelikož reagovat na pohromu  může pouze rodová podstata, která se nachází uvnitř člověka (to je to, co se v náboženství nazývá Boží jiskra), pak jakákoliv pohroma v podmínkách odcizení této podstaty, která by měla reagovat, může jen zesílit sociální spánek. Ve snu mumlají o všem – o tom, jak „všechny smeteme“, o tom, jak „teď všechno skončí“, o temných silách, které nás zlostně utlačují. O tom všem mumlají ve snu. A zároveň utíkají bůhví kam, tedy do propasti. Společenský spánek je to, co je v současné situaci hlavním nebezpečím. Je odhaleno „covidem“. Je to nemoc. Tato věc je děsivější než covid-19.

•  Text je pokrácen, Kurgiňan více rozvíjí toto téma, cituje i Tvardovského „Ťorkin na onom světě“.

Probudit se znamená cítit spojení s vaší lidskou podstatou, mluvit s ní, rozpoznávat a zažívat pravdu, což není zdaleka bezbolestné. A pak jednat. Až poté. Konání před tím je uspěchaný katastrofický sen.

Člověk odcizený od své podstaty je zbaven skutečné energie, která mu umožňuje jednat. Kreativní energie. Může říci, že něco udělá. Ale udělat nemůže nic.

A pokud dokonce začne jednat, vyzbrojen energií nahromaděnou v jeho vlastním podzemí (v podvědomí, v instinktivní sféře), bude to ještě horší. Prostě dorazí sebe i ostatní. V dalších programech budu určitě diskutovat o specifikách politické situace v Rusku, vyvolané koronavirem. A také o všem, co se týká možnosti nekatastrofického vývoje této politické situace. 

Nelze ale všechno omezit jen na to, jak takový člověk něco udělá. Ano, je nutné to vzít v úvahu. Nutné, ale nedostatečné. Je třeba jednat ve jménu změny.

Na konci 80. let mi jeden velmi inteligentní člověk, s nímž jsem vedl rozhovor, řekl: „Toto je společnost mňam-mňam, kterou může zabít jeden vlk.“ Měl na mysli Alexandra Nikolajeviče Jakovleva.

Pokud se na to nebudeme dívat jako na soukromé prohlášení, ale jako jakousi univerzálně významnou metaforu, pak nemá smysl diskutovat o osudu ovcí generovaných katastrofickou situací. Protože ovce nemají žádný osud. Je zakousne ten anebo onen vlk. Hodnotit je možné pouze to, co odlišuje člověka od ovce. A odlišuje ho právě disponování lidskou podstatou. Pokud se s ní člověk spojí, nebude ovcí. Probudí se. Jakmile se probudí, vznikne celá řada možností odpovědí na výzvy. V opačném případě nevzniknou. Jen nezaměňujte svůj sen, že jste se probudili, se skutečným probuzením.

Můj závěr: to, co se roztáčí kolem koronaviru, je adresováno člověku jako takovému. Budu to ještě dokazovat. Člověka buď dorazí, zcela ho promění v nic, zbavené duše a ducha, nebo člověk povstane a začne hledat možnost získat to, co mu bylo vzato – právě tu podstatu. Zůstávat na svém nebude možné, i když by opravdu chtěl. V polospánku nezůstane naživu. Buď ho zcela zaženou do pekla nicotnosti, nebo se odtud bude muset zcela trýznivě vyrvat.

Vše je patřičně rozděleno do tří velkých podtříd, z nichž první bojuje o zachování toho, co je, druhá se připravuje na to, aby se definitivně a nenávratně stala tímto „nic“ nebo ztratila lidskou podobu, a třetí hledá něco, co se liší od sebepoškozování (ne samoizolace, ale sebepoškozování) a od křečovité touhy zůstat u toho, co bylo před koronavirem. A to třetí je spojení s vaší podstatou. Protože je možné se samozřejmě sebepoškozovat až do konce, až do slizu, do ničeho. A samozřejmě můžete křičet: „Chci, aby to bylo jako předtím! Nešahejte mi na to!“  To i to je nesmyslné. Rozsah té systémové katastrofy, zvané „koronavirus“, je příliš velký.

Hořká ironie o samoizolaci se již proměnila v to, o čem kdysi mluvil Gorodničij v Gogolově „Revizorovi“: „Čemu se smějete? „Sami sobě!“ Ale z nějakého důvodu neobsahují všechny variace na téma „samo“ (samoizolace, samoléčba a všechno ostatní), to hlavní „samo, sebe“, kolem kterého se vše točí – sebepoškozování.

Ve filmu „Nádraží pro dva“ říká jeden z hrdinů průvodčí, kterou se chystá „využít“: „Rychle, rychle, sama, sama, sama!“ (ve smyslu „svlékněte se, jděte do postele“). Ti, kteří nyní dělají všechno, se chtějí „rychle, rychle, sami sami, sami“ svléknout. A proto nejenže nepřekonávají společenskou paniku nad koronavirem. Oni nahánějí strach všemi možnými způsoby.

Chápu, že boj za zachování těch lidských pozůstatků, které dovolovala uchovat předchozí dokoronavirová stopa, je samozřejmě lepší než ochota se pokorně sebepoškozovat. Zdůrazňuji však, že takový boj za zachování minulého je naprosto nepřiměřený tomu, co se děje.

Spící člověk, přesněji řečeno, pseudo-člověk, který je ve stavu nejhlubší zablokovanosti a který je schopný se z tohoto stavu dostat pouze zmobilizováním pozůstatků zvířecích pudů, se nakonec vyrovná s předloženou nabídkou na sebezničení. Buď hned anebo po potlačení. A jak by se zdál pochybný boj za získání ukradené lidskosti – pochybný kvůli jeho rafinovanosti, jeho adresovanosti na menšinu, jeho přílišné náročnosti – neexistují žádné vítězné alternativy k takovému boji. A brzy se o tom všichni přesvědčí. Všechno ostatní je hlasitá, rázná, ale rychlá prohra.

Zatím tato do očí bijící skutečnost, jejíž podstatou je, že covid-19 je primárně největší operací pro úplné odlidštění, není pro tyto lidi tak zřejmá.

Lidé odmítají pochopit, co znamenají například zvláštní podmínky, které musí splnit a zříci se toho, čeho se lidstvo nikdy nezřeklo. Například kolektivních náboženských praktik, zcela významných pro skutečně pobožné lidi, ke kterým nepatřím. Co znamená vzdát se jich? Nebo pohřbů příbuzných, které jsou důležité pro všechny lidi od doby jejich odloučení od přírody a vystoupení ze zvířecího stavu. 

Mimochodem, uvědomuje si někdo, jak se liší spalování mrtvol v době cholery od toho, co se nyní provádí v souvislosti s covidem-19?

Zdrojem cholery je střevní infekce způsobená určitými bakteriemi. Zde je důležité, že právě bakteriemi! Bakterie se velmi liší od viru. Bakterie je větší než virus – pokud ji srovnáte s melounem, pak virus je komár. Takový je přibližný poměr velikostí. A bakterie funguje velmi odlišně.

Je plnohodnotným živým organismem schopným samostatně uskutečňovat životní funkce. Žije a reprodukuje se v jiném organismu. Ale má autonomii ve vztahu k tomuto organismu.

Člověk může žít navzdory skutečnosti, že v něm žijí kolonie bakterií. Bakterie se nemohou dostat do lidských buněk. Jsou příliš velké a samostatné.

A virus nemůže žít, aniž by se dostal do živé buňky.

Bakteriím se například daří ve výživných vývarech.

A virus může nadále fungovat pouze v živém substrátu, skládajícím se například z kuřecích embryí. V těchto živých embryích může virus existovat. A ve vývaru, který je pro bakterie velmi atraktivní, nemůže existovat.

Bakterie, opakuji, mohou existovat v mrtvém substrátu. A protože cholera je onemocnění způsobené bakteriemi, tak mrtvoly byly spalovány.

Ale koronavirus je způsoben virem, který je v řadě vlastností diametrálně odlišný od bakterií. Je možné neznat tyto vlastnosti, ale je třeba vědět, že se jedná o virus.

To znamená, že je potřeba alespoň nějakého vysvětlení z úst uznávaných specialistů, proč nelze pohřbít blízké, kteří by měli být vždy pohřbeni s úctou. Osobně se nechystám vynášet zde nějaké verdikty. Ale to, že začínají člověka ukázkově na úrovni jednotlivých zemí až téměř na globální úrovni odnaučovat to, co tvořilo jádro vlastního lidského života ( rituální pohřeb blízkých do tohoto jádra jasně patří ), je zcela zřejmé.

Existuje americký film, kde otec neustále brání mladíkovi, o kterém neví, zda je nakažený nebo ne, který se snaží políbit jeho dceru. Bije toho mladíka, odstrčí ho atd. Pak nakonec vstoupí mladík do jejich domu a řekne: „Mám doklad o očkování. Mohu vstoupit? “ „Ano,“ říká otec, „prosím!“ A tančí. Bude to později dobré manželství?

Můžete zrušit všechny lidské sociální praktiky nebo vnést do myslí lidí strach z provádění těchto praktik. Co se ale stane dál? Člověk je společenský tvor. Tyto sociální možnosti vám zcela zničili – co se pak stane? Co je to za život v izolaci, v osamělosti, s neustálým strachem, že by se něco mohlo stát a že by vám někdo z těch, kteří jsou poblíž, mohl ublížit? Nerozumíte psychologickým, antropologickým a existenciálním důsledkům?

Tak vám nezbyde než se velmi snažit a i s bolestí se dostat z pasti, vrátit si uzmutou podstatu nebo ji odmítat až do konce. Znepokojovat se v souvislosti s pozůstatky této podstaty je možné a nutné. Slyšíte mě? Možné a nutné! Ale tu činnost, kterou si většina částečně poškozeného lidstva sama s největší pravděpodobností zvolí, je v strategickém plánu bezperspektivní. A to přesvědčivě dokáže blízká budoucnost.

Vedle zásadního významu právě těchto koronavirových okolnosti existují i ​​další okolnosti, zjevnější a velmi významné.

Neodmítnu o nich diskutovat velmi podrobně.