Výběr z článku zde
Pro chápání globální politiky je třeba mít základní přehled o globálním historickém procesu a fázi, v jaké se nyní nacházíme, tj. mít základní představu o kontextu „odkud-kam“ ve vztahu ke globálnímu historickému procesu.
Globální politika není geopolitikou (ta je druhem zahraniční politiky), je politikou prováděnou ve vztahu ke všemu lidstvu, týkající se všeho lidstva. Realizována je bezstrukturním způsobem, proto hledat sídlo „globální vlády“ v principu nemá smysl.
Globální politika je nadřazena geopolitice a zahraniční politice, zahraniční politika je zase nadřazena vnitřní politice. Pokud nějaký státní představitel tento princip nechápe a začne realizovat politiku, která se dostane do konfliktu s globální politikou (popřípadě se jeho vnitřní politika dostane do konfliktu se zahraniční politikou nebo geopolitikou), časem nevyhnutelně přichází krach a korekce zvoleného směru, často s katastrofálními důsledky.
Jelikož se globální politika globálního prediktoru realizuje na základě bezstrukturního řízení, není s to reagovat na výzvy ihned. Proto mohou nastat případy, kdy vnitřní nebo zahraniční politika nějakého státu zasahuje do globální politiky, zpravidla jen dočasně (nyní například politika USA, kdy tamní regionální elita se snaží uskutečnit své zájmy, čímž „leze do zelí“ globální politiky, jejíž vektor cílů se přestal shodovat s vektorem cílů USA, proto USA obrazně řečeno dostanou po prstech). Opačný směr zasahování je mnohem častější, protože globální politika z principu v určité míře zasahuje do politiky všech jednotlivých států.
Některé principy, kterými se řídí globální politika GP (globálního prediktoru/parazita):
1. je realizována často skrze státní struktury určitého státu, přičemž dané struktury mohou reprezentovat různé zájmy – jak národní zájmy daného státu, tak cíle globální politiky, které mohou být někdy i v přímém rozporu se zájmy státu, přes jehož struktury se realizují. Děje se přes konkrétní osoby v daných strukturách, které jsou vědomě nebo nevědomě orientovány na globální konceptuální moc a realizují její cíle.
2. tajné služby a rozvědky nikdy nereprezentují jen zájmy daného státu, vždy jsou částečně „napojeny“ i na další centra zájmů (GP). Je to podmíněno tím, že jejich členové nemají nikdy celou informaci, jednotlivé buňky vždy znají jen minimální nutný rozsah informací pro realizaci úkolu, a také nemají právo ptát se na důvody těch či oněch operací, jinými slovy, nemají možnost ověřit původ těch či oněch příkazů.
Události globální politiky se dějí denně, jen se o většině člověk nikdy nedozví. Ty, o nichž se dozvědět má možnost, se dělí do tří skupin:
– události samotné
– události mediální („signály“)
– události, jež mají obě složky, reálnou i mediální.
Události samotné jsou konkrétní události, které jsou průvodními jevy či důsledky procesů globální politiky nebo mají na globální politiku vliv. Příkladem z historie budiž vítězství Stalina nad trockisty v letech 1925-30, jež mělo dalekosáhlé důsledky pro globální politiku (musela být přizpůsobena nové situaci, původní plány putovaly do koše).
Události mediální jsou informační události, publikované v určitých „vlajkových lodích“ establishmentu, jako například New York Times, které signalizují ( těm, kdo jsou schopni to pochopit ) o změně nebo chystané změně směru v globální politice nebo jsou potvrzením změny postoje v nějaké probíhající otázce těm, kdo to ještě nepochopil. A kdo to nepochopí ani tak, ty čeká „nabití tekvice“, protože budou nadále pracovat na předchozí směr v okolních podmínkách, které se změnily.
Třetí skupinou jsou události mediálně reflektované, mající i symbolický význam, tj. události, které byly uskutečněny zčásti nebo hlavně proto, aby mohly být medializovány. Většinou se jedná o varování někomu nebo působení na matrice ve snaze zvětšit pravděpodobnost nějakého scénáře.
Příkladem varování je útok na obchodní dům Westgate v Keni – „Westgate“ = „brána západu“, kde teroristé v prvé řadě pozabíjeli všechny bělochy. Ve spojení s názvem obchodního centra je to varování GP Západu – „nemáte tady (v Keni, potažmo Africe) co dělat“. Co se týká působení na matrice mediální metodou, některé příklady jsou popsány v knize „Poslední gambit“ .
Chápání globální politiky se tak redukuje „jen“ na úkol IDENTIFIKOVAT v informačním šumu UDÁLOSTI globální politiky všech tří skupin a správně je interpretovat.
Je také třeba chápat, že když je GP přinucen adaptovat se na novou situaci (v důsledku selhání vlastních plánů), většinou přidá nějaký „bonus“ navíc, kterým sleduje opět čistě vlastní cíle. Tak například, když bylo nutné pro zachování sociálního smíru zavést na Západě v polovině 20. století sociální systém, byla zavedena „sociálka“ v reálu na vyšší úrovni než v socialistickém bloku, ale jako bonus také „juvenálka“ a další schémata řízené budoucí samolikvidace společnosti. (GP se dlouhodobě snaží snížit populaci cca na 1 miliardu, juvenálka a podpora LGBT je jedním z mechanizmů určených pro Západ – LGBT individua zpravidla nemají děti a umírají brzo).
Co se týká obecných kontur „odkud-kam“ za posledních 150 let v některých aspektech:
GP si už na začátku 19. století uvědomil sebevražednost kapitalizmu a buržoazního liberalizmu, Marx & spol. a pokus o světovou revoluci byl pokusem o demontáž kapitalizmu dříve než přejde do fáze extrémní nadspotřeby a likvidace životního prostředí = snahou o omezení a globální kontrolu spotřeby. Tím, že se (díky Stalinovi) nezdařil, a Stalin zároveň zasadil marxizmu smrtelný úder svou prací „Ekonomické problémy socializmu v SSSR“, kde ukázal marxizmus jako imitační nástroj, se GP od té doby nachází ve stavu spíše krizového řízení, než predikce-korekce, protože přišel o nástroj, na kterém pracoval 100 let a náhradu připravenou neměl. Po smrti Stalina byl nejdříve spuštěn pomalý manévr zničení SSSR (jakožto systému s větším potenciálem), završený rychlým manévrem perestrojky, od té doby běží se střídavým úspěchem manévr likvidace „agitpunktu“ a výkladní skříně kapitalizmu, tj. USA, jež se blíží k završení.