„Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel!“ je sovětský dvoudílný televizní film režiséra Eldara Rjazanova, který byl natočen v roce 1975 a poprvé se objevil na televizních obrazovkách v SSSR 1. ledna 1976. V současné době je film pro velkou oblíbenost každoročně vysílán 31. prosince na ruském Prvním kanále.
36letý starý mládenec a chirurg Jevgenij Michajlovič Lukašin plánuje oslavit Nový rok se svou nevěstou Galjou v bytě, který nedávno dostali. Před oslavou Nového roku Žeňa a jeho přátelé Pavlik, Saša a Míša odjíždí, již podle jejich staré tradice, do sauny/lázní. Tam se pořádně opíjejí a poté jedou na letiště vyprovodit Pavlika, který musí letět za sovu manželkou do Leningradu. Letadlem však opilý Saša a Míša nechtěně posílají polospícího Žeňu. Probouzí se až na Leningradském letišti, volá si taxi a řidiči diktuje svou moskevskou adresu, na níž se v Leningradě nachází přesně takový typový dům jako v Moskvě. Žeňa jde po schodech do bytu, jejž považuje za svůj a odemyká typový zámek klíčem od svého moskevského bytu. Žeňa vysílený po dlouhém dni zmožen alkoholem usíná. Po chvíli se do bytu vrací učitelka ruského jazyka a literatury Naděžda Vasiljevna Ševeljovová, která v tomto bytě žije a chystá se oslavit Nový rok se svým ženichem Ippolitem Georgijevičem. Se zděšením nachází u sebe doma spícího cizího člověka, a tak se ho snaží vzbudit a vyhnat, než přijde Ippolit…..
Recenze diváků:
Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo „bijí“ jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo „sex“, věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci.
Výborně jsem se bavila. Nejen bavila, bylo to zároveň dojemné a fatální. Alespoň pro mne. A ty písničky -„zeptal jsem se topolu, kde se toulá milá má, topol na mě z výšiny podzimní list svál“, ruská romantika!
Nádhera a pro romantické duše naprosto dokonalý poklad… Celé tři hodiny jsem zíral jako blázen a když to skončilo, tak jsem byl nerad…nemám co víc dodat. Atmosféra, kterou dokážou vyrobit jen „soudruzi v SSSR“…a kterým se tímto klaním až k zemi…a i to je málo 🙂
Ž: Chcete je (děti) převychovat?
N: Ano, já je a oni mě. Chtěla bych je naučit myslet, a třeba o maličkostech, mít na všechno svůj osobní názor.
Ž: A čemu Vás učí oni?
N: Nejspíš také tomu.
Ž: Víte Naděnko, já jsem představitel nejkonzervativnější profese. U nás mít své vlastní mínění je zvlášť těžké. Každý se bojí chyby, protože na chyby lékařů doplácejí lidi.
N: Ano, omyly učitelů jsou míň zjevné, ale ve svých důsledcích se lidem nevyplácejí stejně.
N: Vždyť hledáte důvod, abyste tu zůstal.
Ž: Hledám. Ale nemůžu ho najít.
N: A já nemůžu najít důvod, proč Vás tu zdržet. Co budeme dělat?
První díl
Druhý díl