15. Kurginjan: Koronavirus – jeho cíle, autoři a vládci (15. část) – analýza politického pozadí covidové „aféry“ aneb nic nekončí – pozor na připravovanou novou očkovací strategii

Předchozí díl

Co by řekl Puškin Sobjaninovi a kdy očekávat nepokoje kvůli covidu

12.10. 2020

Nyní je načase diskutovat o nejsložitějších problémech souvisejících s covidem a o tom, co covid vyvolal v myslích a srdcích i v našem reálném životě. Ale předtím, než k tomu přejdeme, promluvím  stručně o záležitostech dávných dob, abych vybudoval most mezi obecnou psychologickou problematikou a vědeckou problematikou nebo, mohu-li to tak říci, vědecko-metodologickou.

V dubnu 1815 došlo v Indonésii k velmi velké sopečné erupci. Tato erupce velmi změnila povětrnostní podmínky nejen v samotné Indonésii, ale také v celém makroregionu, včetně Indie. V důsledku toho byl rok 1815 v Indii a jihovýchodní Asii nazýván „rokem bez léta“.
Předpokládá se, že v důsledku této změny počasí došlo k mutaci bakterie, která způsobovala  choleru, a že místem této mutace byla indická provincie Bengálsko.
A z Bengálska se tato cholera začala dále šířit po celém světě. A v důsledku tohoto šíření se svět otřásal déle než století. Ano, déle než století – od roku 1816 do roku 1923.

Na území Ruska to vše přišlo v roce 1823. A první místo, kde čelili tomuto neštěstí, byla Astrachaň. Poté se dalších šest let zaznamenávala pouze izolovaná ohniska nemoci. Mimo Astrachaň byl v tomto období zaznamenán pouze jeden výskyt – myslím, že v Orenburgu.
Předpokládá se, že k dalšímu rozvoji epidemie cholery došlo v Rusku v souvislosti s návratem ruské armády z Asie, kde armáda vedla několik let války – nejprve s Persií a poté s Tureckem.

V roce 1830 zasáhla cholera nejen Astrachaň, ale i Tiflis, odkud začal úprk obyvatelstva vyděšeného strašlivým neštěstím.
Zpočátku byla cholera zaměňována s morem. Potom se zjistilo, o co jde a začala se přijímat opatření.
Car Mikuláš I, který se v souvislosti s tímto neštěstím choval velmi statečně, pověřil vedením boje proti choleře ministra vnitra Zakrevského, hrdinu několika válek, člověka bezpodmínečné osobní odvahy, nesporného intelektu a administrativního zápalu.
Boj začal velmi rozhodně. Ve velkých městech byly zřízeny dočasné nemocnice na choleru.
Pohroma spočívala v něčem jiném. Zakrevsky dokázal perfektně bojovat s tím, čemu rozuměl, například s aktivitami nepřátelských armád. Byl ale zcela vnitřně zmatený, když vůbec nechápal, proti čemu má bojovat. Tato zmatenost neomezila jeho administrativní zápal a vrstevníci oprávněně tvrdili, že Zakrevsky jednal velmi energicky – a naprosto nesmyslně.

Ekonomický život země byl paralyzován rozmístěnými kordony. Když se někdo pokoušel projet kordony s odůvodněním na ekonomickou nezbytnost, v kordonech měli rozkaz střílet. V důsledku toho začaly historikům známé cholerové nepokoje, s jejichž historií by se měli seznámit ti, kteří nyní v souvislosti s covidem provádějí určité akce.
Například v Tambově pětitisícový dav zajal guvernéra, který byl později díky bohu zachráněn pomocí jezdeckého četnictva.
V Sevastopolu drželi rebelové moc v průběhu pěti dní. A tehdy to bylo stejně velké vojenské centrum jako nyní.

24. září 1830 přišla do Petrohradu zpráva, že se do Moskvy dostala epidemie. A car Mikuláš I. se nejen neskrýval, ale spěchal tam – aby se, jak říkal, neopakovaly morové nepokoje z roku 1771.
Úřady se snažily provádět nejen administrativní, ale také informační a propagandistické akce. Tedy, generální guvernér kníže Golicyn, vydával speciální noviny o choleře, jejichž účelem bylo zabránění fám a paniky mezi obyvatelstvem.

Ale navzdory tomu všemu se v dubnu 1831 v Petrohradě objevily první známky cholery. A způsobilo to strašnou paniku.
Hrůzné formy nemoci a souvislost nemoci se špatným jídlem a pitím vyvolávaly podezření, že lidi tráví lékaři a policie. A protože se to všechno stalo v roce potlačení polského povstání, viděli ve všem také intriky Poláků, kteří údajně chodí v noci  po zahradách a kropí zeleninu jedem.
Objevilo se slovo „cholerščik“ – to je ten, kdo záměrně pomáhá šíření nemoci. Každý, kdo byl podezřelý z toho, že je cholerščik, byl ubit k smrti.

V červnu 1831 došlo v Petrohradě k cholerové vzpouře, která byla přerušená tím, že se mezi davem přímo objevil car Mikuláš I. Vedl si skvěle. Ale samozřejmě, pokud by za ním současně nestála vojska a děla namířená na lidi, pak by jeho chování samo o sobě nemělo žádný vážný dopad na dav.
Poté se cholera rozšířila z Petrohradu do Finska, odtud do Londýna.
Kvůli karanténě se poměščici (vlastníci půdy), kteří na léto odjeli na svá panství, nemohli dostat zpátky do měst, když začalo chladné počasí. Víme to díky slavným Puškinovým Boldinským podzimům – vzdáváme dík všemu, co bylo napsáno v Boldinských podzimech.

No a ještě pár slov o tom, jak skutečné strašné události vyvolají v myslích a srdcích obyvatelstva zcela nepochopitelnou ozvěnu. V lidových legendách se říkalo, že cholera je taková zlá stará žena se znetvořeným obličejem. Byla také představována jako obrovský černý pták s hadími hlavami a dlouhým ocasem. Létal nad lidmi a koho se dotkl křídlem, ten onemocněl.

K záchraně před cholerou se doporučovalo schovat se v nevytopené lázni a předstírat, že jste mrtví, lehnout si na lavici, kde se lidé potí v páře, ležet a neustále si opakovat: „Jsem mrtvý, jsem mrtvý, nesahej na mě.“ A celkově musela být cholera podvedena předstíráním, že tam nikdo není. Když zaklepe na tvoje dveře a řekne: „Hej, já jsem cholera!“ – „Tady nikdo není! Ticho, ticho, mlčet! “ Potom cholera zmizela.
Na Ukrajině věřili, že cholera nosí červené boty, že umí chodit po vodě, že bez ustání vzdychá a v noci pobíhá po vesnici a křičí: „Byla to hrůza, ale bude hůř! „

Vracím se k tomu, že v Petrohradě bojovali proti choleře obzvlášť rozhodně. Například ten Zakrevský – zopakuji, člověk velmi inteligentní a neuvěřitelně odvážný, ministr vnitra, kterého Mikuláš I. pověřil bojem proti choleře – nařídil lékaře, kteří se báli účastnit se opatření proti choleře, předvést do 24 hodin před vojenský soud. Každý chápe, co je vojenský soud.

Je možné uvést i další odvážné akce orgánů moci , ale je také možné si vychutnat to, čemu se říká zjevné administrativní běsnění. Lze uvažovat tak, že toto běsnění bylo způsobeno skutečnými okolnostmi, nebo lze hovořit o tom, jak hloupí byli úředníci. Jedna věc je však jasná – že na pokraj vzpoury a chaosu dostala Petrohrad právě hyperaktivita lidí, kteří vůbec nechápali, s čím bojují, ale bojovat museli a kteří si museli nedostatek porozumění kompenzovat houževnatým nátlakem. Povinná izolace obytných budov vypadala jako policejní operace. Drsné jednání orgánů moci bylo pro obyvatelstvo naprosto nepochopitelné. A v důsledku toho došlo k výbuchu chaosu. 
Zmatený Zakrevský se pokoušel nějakým způsobem zvládnout tuto situaci, která mu unikala, neřídil ji, protože nechápal, co má ve skutečnosti řídit. Doslova napsal následující: „Je zakázáno podléhat hněvu, strachu, únavě, skleslosti a neklidu ducha“. Toto není vtip – to je přímý citát z oficiálních pokynů ministerstva vnitra k boji proti epidemii cholery. Zakrevský by mohl říci sám sobě: „Zakazuji si podléhat najednou hněvu, strachu a úzkosti ducha“, ale vyzývat k tomu občany bylo poněkud zvláštní.
Vedle toho vyšly od Zakrevského i naprosto bláznivé zákazy. Bylo například zakázáno pít nečistou vodu, pivo a mladý kvas. Zdálo by se, že je to správné: bylo jasné, že s nečistým pitím to je spojené. Ale podřízení se zeptali Zakrevského: „Co máme pít?“ Něco přece museli pít. V Petrohradě navíc nebyl vodovod a se zajištěním převařené vody byly obrovské problémy.

Zakrevskému, který byl navíc ženatý s dcerou jednoho z nejbohatších lidí v Rusku, bylo vyčítáno, že vůbec nechápe, jak žijí obyčejní lidé. A že dává příkazy, které nijak neodpovídají skutečnosti, a že, řečeno v jazyce současné doby, staří lidé žijící v malých bytech a oligarchové procházející se po svých panstvích, jsou rozdílné případy samoizolace.
V důsledku toho začali tehdy v Petrohradě bít policajty, lékaře, kolemjdoucí a všechny, které podezřívali z šíření nákazy.

Malý detail, poznámka na okraj: během takových pogromů byl zabit hrdinský lékař jménem Blank, který se před tím naučil zachraňovat lidi před cholerou a vrhal se do centra cholerových katastrof, aby vše nějak reguloval. Blank je známý tím, že jeho prasynovcem byl Vladimír Iljič Lenin.

Ještě jednou chci zdůraznit, že Mikuláš I. neukázal tehdy zdaleka nejhorší vlastnosti. To hlavní ale, co zachránilo Ruskou říši před velmi velkými problémy, největšími, bylo to, že po vzpouře v Petrohradě začalo oslabování.
Ale stejně se moc snažila formovat jak nesmyslný kult lékařů (lidem psali: „Věřte lékaři jako Pánu Bohu“), tak nesmyslná represivní opatření.

Pak cholera otřásala Ruskem a Evropou další století. Ale nějak si na to postupně zvykli. Náš skvělý matematik Lobachevsky, který byl rektorem kazaňské univerzity, napsal: „Na choleru se dá přivykat a zvyknout.“

Zpočátku to bylo velmi špatné. Ne nadarmo tehdy Puškin napsal: „Vím, že cholera není nebezpečnější než turecká přestřelka – ale ta odloučenost a ta nejistota – to je trýznivé.“

A nyní vás seznámím se záznamem v deníku Puškina, který byl nejen geniálním básníkem, ale také velkým myslitelem, a nejmoudřejším člověkem, který dokázal vystihnout to hlavní. Puškin provedl tento zápis do deníku v roce 1831. Přečtu to doslovně, bez zkrácení.

„Dokud se předpokládalo, že cholera je nakažlivá jako mor, byly karantény nutným zlem. Jakmile se však zjistilo, že cholera se šíří vzduchem, karantény měly být okamžitě zrušeny. 16 gubernií nelze najednou uzavřít a karantény, které nejsou dostatečně zajištěny řetězem, vojenskou silou, jsou pouze prostředkem útlaku a příčinou obecné nespokojenosti. Připomeňme si, že Turci dávají přednost moru před karanténami. V loňském roce karantény zastavily celý průmysl, zablokovaly cestu povozům, přivedly výrobce a drožkaře do chudoby, omezily příjmy rolníků a vlastníků půdy a téměř vzbouřily 16 gubernií. Zneužívání je spojeno s karanténními předpisy, kterým nerozumí ani lidé, kteří jsou k tomu využíváni, ani lid. Zrušte karantény, lidé nepopírají existenci infekce, přijmou preventivní opatření a uchýlí se k lékařům a vládě; ale dokud tu budou karantény, bude menší zlo upřednostňováno před větším a lidé se budou víc obávat o své jídlo, hrozící chudoby a hladu, než z neznámé nemoci, jejíž příznaky jsou tak blízké jedu.“

Kolik času uplynulo od roku 1831, kdy to Puškin napsal? Už téměř dvě století, brzy to bude 190 let. No, třeba by bylo o čem přemýšlet? Především o tomto zmatku, který není třeba kompenzovat administrativním běsněním.

Zakrevský byl velmi odvážný a inteligentní člověk. Udělal při tom tolik hloupostí. Samozřejmě ho lze pomocí PR kampaně vykreslit jako úplného pitomce, který psal, kdo ví co. Ale on takový nebyl.
Ale to, že takový nebyl, na podstatě věci nic nezměnilo. Protože viděl před sebou něco naprosto tajemného, ​​nebylo se koho ptát, zmatek byl obrovský. A začal říkat: „Tak! Nasadit masky! Pochodovat! Chodit na procházky jeden po druhém! “ – nebo něco v podobném duchu.

Nedostatek porozumění by neměl být kompenzován přemírou administrativní vůle. Je to nesmyslné a kontraproduktivní. A můžete skončit dost špatně.
A porozumět tomu všemu je velmi obtížné. Obzvláště obtížné je to tehdy, když je silný odpor způsoben ukvapeným popíráním všeho, neopodstatněným popíráním všeho, co dělá medicína, epidemiologie atd..

Lidé oprávněně cítí, že v činnosti medicíny je hodně hlouposti a něčeho špatného. Nechápou, co to je, nemohou na to přijít, a když to všechno začne být neopodstatněně odmítáno – hlasitě, zvučně a na první pohled přesvědčivě – pak to lidé samozřejmě poslouchají. A v jistém smyslu, když všichni ti Gatesové, kteří si vyhrnuli rukávy (a oni si je očividně vyhrnuli a chystají se na nový „chňap“), dělají něco mizerného, pak takové úpění, pateticky zjednodušené, najednou začneš také vnímat jako alespoň nějakou reakci na to, co se děje.
Je však jasné, že jde o výkřiky bezmoci, nevědomosti, bezradnosti a že je to stejné jako u Ludditů, kteří viděli obrovské zlo ve strojích a rozbíjeli je, aby se vrátili do éry řemeslné činnosti. Ale to není možné! 
A pak dochází k velmi významnému rozvětvení.

Buď skutečně dochází v jistém smyslu k nadměrnému napětí mysli – aby člověk skutečně porozuměl tomu, co se děje, aby si dal schůzku s moderní vědou, setkal se s ní, což je téměř nemožné (ale když jsou věci špatné, toto „téměř“ musí být překonáno – zde je zapotřebí kombinace mysli a vůle).
Nebo je nutná kapitulace.

Když se mě ptají: „A co je třeba dělat?“  Mohu odpovědět. Nejprve musíte zapnout mozkové závity. Ať chcete nebo ne, musíte. Vážně. A neříkejte panicky: „Ach, on tak dlouho mluví a mně se už po 15 minutách mozek vypíná!“ Opláchněte se studenou vodou a zapněte mozek. Donuťte ho pracovat. Jak mozek, tak duši.

A stejně tak i mysl.
Když pak na něco přijdeš – není důležité jestli s něčí pomocí nebo sám, s čí pomocí, ale vážně, pak pochopíš, že se nedá pohybovat setrvačností. Jsem velmi skeptický vůči známému aforismu „Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč“, protože otázka spočívá v tom, co přesně píšeš, a ne, aby jsi psal všude napříč. Jestli tě ale setrvačnost táhne špatným směrem, nenech se zatáhnout na toto „špatné místo“. Musíš cítit sílu tohoto obrovského proudu, který tě nese jako třísku, a pocit, že tě nese k vodopádu, kde padáš, lámeš si kosti, a ne sám, ale společně se všemi, které miluješ. Zaber opačně, proti proudu, jako by to nebylo obtížné. Dostaň se na břeh, dělej si, co chceš, ale nenech tuto setrvačnost převládnout.
Nejprve zapnout mozek.
Pak – probuzení jako odmítnutí automatizovaného setrvačného chování („zítra se budu chovat jako dnes, pozítří – jako zítra“, a tak každý den).
A pak – do třetice. Tak nějak s vážností přistupte k tragické pravdě fráze hrdiny Harryho Morgana z Hemingwayova „Mít nebo nemít“, který řekl: „Člověk sám nemůže udělat vůbec nic.“ S takovými setrvačnými toky se nebojuje na vlastní pěst. S nimi se bojuje pouze společně. Při transformaci sebe v rámci tohoto „společně“ chápu, jak malé šance na to jsou, chápu, jak je to těžké, jak jsou dnes lidé rozděleni. Nejhorší, co se nyní usadilo v myslích, srdcích, uvnitř volních svalů člověka, je samota. Ona byla už v předchozích letech velká, ale nyní se stala extrémní.

A bude růst. Všechno to distancování, všechny ty karantény a další opatření, to vše je potřeba, aby se zvýšila samota a zlomil člověk, který stále na něčem lpí. Protože on sám nemůže udělat vůbec nic.

Jakkoli idiotské jsou moderní konzumní formy komunikace, tím spíš, že také stále více degenerují. Někdy pozoruji, jak v restauraci sedí nějaká dívka a kluk, oba se dívají do mobilních telefonů a něco ťukají. Není jasné, proč přišli a sedí naproti sobě … Opakuji, ať by byly idiotské všechny tyto večírky, stále se jedná o křeče lidí, zejména mladých lidí, které mají nějakým způsobem prorazit bariéru osamělosti, tuto zeď prázdnoty a samoty. Teď to všechno poroste.

Znamená to, že chci říci, že to všechno jsou jen intriky a že neexistuje žádná nemoc atd.? To by bylo velmi jednoduché: „Konají zlo“.  Ano, konají zlo ! A ještě jaké! A budou ho dělat ještě větší. To ale neznamená, že nic není. Covid je nemoc, která je z mého pohledu (po tom všem, co jsem si přečetl, a nejsem tu sám), rozhodně způsobena člověkem, obsahuje v sobě vklady do genomu, které jsou zjevným projevem vůle lidí, kteří vytvořili tuto biologickou zbraň.
Je to seriózní zbraň. Ne tak smrtící, jak se říká, ne tak zdrcující, jak se říká. Ne tak tajemná, aby se nedala léčit. Ale velmi vážná. A přirovnávat ji k chřipce mi nepřijde úplně fér.

Ale důsledky toho, jak s ní bojují, upadají do administrativního šílenství, nic nechápou, zbožšťují názor některých někdy vůbec ne prvotřídních a velmi angažovaných specialistů, a z nějakého důvodu opomíjejí názor ostatních lidí, všechno, co bude s tím spojeno, bude mít za následek monstrózní důsledky, nesrovnatelné s pohromou, kterou přináší samotný covid. A s jejíž příčinou by se mimochodem také mělo něco udělat, zrušit zákaz přemýšlení a zvažování různých variant povahy nemoci. Protože i léčit je obtížné, protože existuje zákaz chápání („věříme, že je to tak a ne jinak“).

Když připustíte, že nemoc existuje a že je ještě taková složitá, pak lze vážně porovnat náklady spojené s rozmachem samotné nemoci a náklady spojené s opatřeními, která se přijímají, aby se jako nemoc zastavila. 
A pak se najednou ukáže, že na pořadu dne jsou ty nejsložitější vědecké problémy. A také to, jak jsou tyto vědecké problémy propojeny s komerčními zájmy, se zlou a rozsáhlou politickou vůlí, s základními trendy ve vývoji lidstva a, prosím za prominutí, s tím, čemu se říká buržoazní nebo antagonistická společnost. Společnost pánů a otroků, společnost, která absolutizuje moc a zisk. Všechno se to začíná propojovat dohromady.

7. října 2020 byla ve Stockholmu vyhlášena jména laureátů Nobelovy ceny toho roku. Stali se jimi nám známí Emmanuelle Charpentier a Jennifer Doudnaová, tvůrci technologie CRISPR-CAS9. Všechno se tedy odehrává přesně podle předpovědi. Nobelova komise Královské akademie věd přidělila těmto vědcům cenu pro rok 2020 za chemii. Za co? Za vývoj metody úpravy genomu.
Bylo uvedeno, že Charpentier a Doudnaová jako první přišli s tím, že mechanismus CRISPR-CAS9 lze použít k programované editaci genomu, a že to je jejich významná zásluha a že to byl jeden z nejdůležitějších objevů v oblasti genetického inženýrství .

Členové Nobelova výboru konkrétně uvedli následující: „Když Charpentier a Doudnaová zkoumali imunitní systém bakterií Streptococcus, objevili molekulární nástroj, pomocí kterého je možné provádět přesné řezy v genetickém materiálu, což umožní lehce změnit kód života. Pomocí takových genetických nůžek je možné provádět změny v DNA zvířat, rostlin a mikroorganismů s extrémně vysokou přesností.“ 

Proč to tady nedořekli, co? „Pomocí těchto genetických nůžek je možné provádět změny v DNA zvířat, rostlin a mikroorganismů s extrémně vysokou přesností.“ A v DNA lidí? Copak už takové změny neprovádějí? A mohou být tyto změny pouze pozitivní? Neříkala sama Jennifer Doudnaová, která nyní převezme ocenění, že ji pronásleduje Hitler, který za ní chodí ve snu a říká: „Dobrá práce, našla jsi přesně to, co je potřeba“? Co toto prohlášení znamená? Není svým způsobem úskočné?
A jaká síla spěchá, aby to všechno provedla!

Prezident Trump uprostřed své předvolební kampaně, ve které se rozhoduje nejen o jeho osudu, ale také o mnohém, onemocněl právě covidem. Na twitter napsal Na twitter napsal, že se brzy vrátí k účasti na volební kampani, že se cítí lépe než před 20 lety, a vyzval, aby se lidé nebáli koronaviru. Trump léčil koronavirovou infekci v Národním vojenském zdravotnickém středisku Waltera Reeda (které již známe).

A pak Trump natočil nové prohlášení, v němž naléhal na krajany, aby se nebáli pandemie: „Právě jsem opustil lékařské centrum Waltera Reeda a je to opravdu něco zvláštního. Lékaři, sestry, záchranné služby … A hodně jsem toho o koronaviru pochopil. A ještě jedna nesporná věc: nenechte se jí (nemocí) ovládnout! Nebojte se jí!“

Co nám o tom říká TASS: „Administrace služby twitter v úterý označila zprávu od amerického prezidenta Donalda Trumpa, že na chřipku umírá více lidí než na koronavirus, jako šíření dezinformací.“ 

TASS konkrétně cituje Trumpa: „Nastupuje chřipková sezóna. Navzdory existenci vakcíny každý rok na chřipku zemře mnoho lidí, někdy více než 100 000. Chystáme se zavřít naši zemi? Ne, naučili jsme se s tím žít stejně, jako se učíme žít s koronavirem, který je pro mnoho skupin obyvatel mnohem méně smrtelný, “napsal americký prezident.

On přece neřekl „obecně mnohem méně smrtelný“.

TASS informuje, že v současné době je tato zpráva skrytá s oznámením od administrace služby, které říká, že (cituji): „Tento tweet porušuje pravidla twitteru o šíření dezinformací a potenciálně škodlivých informací souvisejících s koronavirem.“

Administrace služby také naznačila, že nehodlá odstraňovat prezidentovu zprávu, protože (cituji) „může být ve veřejném zájmu“.
TASS informuje, že podle CNN byl analogický Trumpův příspěvek na facebooku smazán.

Ve stejný den TASS uvádí, že ředitel Národního institutu alergických a infekčních nemocí USA Anthony Fauci si myslí, že stav prezidenta Donalda Trumpa, kterému byl diagnostikován koronavirus, se může ještě zhoršit. 
Trump je v tuto chvíli samozřejmě mužem bojujícím o pokračování své vlády nad velmi problematickou, velmi hnijící supervelmocí. Nad jedinou super-říší, kterou jsou Spojené státy. Přičemž tato super-říše nebo supervelmoc, a to znovu zdůrazním, je velmi nemocná. A jiná super-říše nebyla za Nerona nebo Caliguly o nic méně vážně nemocná – a nějakou dobu ještě sebou škubala s velmi velkými důsledky pro svět. Nemoc je tedy jedna věc a status druhá. Trump je současným vládcem v této nemocné říši. A bojuje za to, aby pokračoval ve své moci. A není známo, zda vyhraje.
Proto lze částečně pochopit, že některé informační systémy se k němu mohou chovat specifickým způsobem. Ale on je vládce. On je současný vládce, který má zatím všechny páky v rukou. A který také může cuknout. A zatím se neví, jestli vyhraje, nebo ne.

Jaká musí být síla cenzury, aby se chovala takovým způsobem, ne k obyčejnému občanovi, ne k významnému lékaři, ne k laureátu Nobelovy ceny, ne ke skupině lékařů, jako tomu bylo v Belgii, ale k tomuto vládci, který nemá klidnou povahu, jako každý vládce v této říši! Jaká musí být síla cenzury! A v takových případech vždy upozorňuji diváka na skutečnost, že otázka není jen o síle této cenzury –  ale i o subjektu.
Kdo, kdo může takhle kárat?
Kdo může takhle kárat, ten to všechno dělá. A neslýchaně všechny kárá. Nejuznávanější vědce a lékaře. Jakoukoli lékařskou komunitu. Kohokoliv. Zná konečnou pravdu, je jediný – tento „karatel“.

Už jsem upozornil diváka na skutečnost, že termín „hluboký stát“ poté, co tento výraz začal používat sám Trump, překročil rámec nekorektního okrajového výrazu, stal se jakoby jedním z výrazů používaných politickým establishmentem. Čili, je-li to tedy hluboký stát nebo cokoli jiného – není důležité … Kdo je tento „karatel“? Proč tak kárá?
A proč je tak nutné kárat v podmínkách, kdy jsou nepokoje cholery a jejich analogie v 21.století již blízko?

Všechno už vře a bude vřít ještě více. A klima je úplně jiné. Nejde o negramotnou populaci, jejíž malá část umírá v hlavních městech. Toto je civilizace 21. století se všemi informačními zdroji a možnostmi, se všemi komunikačními prostředky, s veškerou svojí povahou, kterou, zdá se, chce někdo pokořit. Není ale známo, zda to bude o pokoření této povahy nebo o tom, zda tato povaha v těch nejškaredějších variantách vyjde na povrch.
Abych byl upřímný, jsem z toho všeho nesmírně znepokojen. Bohužel ani nyní v naší společnosti neexistuje klidné, uctivé a vytrvalé odhodlání při uplatňování svých občanských práv. Není zde klidná, uctivá houževnatá rozhodnost.

Hnutí „Suť vremeni“ nedávno provedlo virtuálně, což si vynutila současná situace, takzvaný „Den kanibala“ v souvislosti s důchodovou reformou. Je naprosto nepochopitelné, čeho se snažili dosáhnout touto reformou. Zvlášť teď, když je těm důchodcům řečeno: „Nevyklánějte se na ulici.“ Vůbec není jasné, co a proč dělali. Jaký digitální nesmysl byl jádrem toho všeho?
Trvám však na hořké pravdě, která spočívá v následujícím: pokud před přijetím této důchodové reformy – nezáleží na tom, na čí výzvu – Zjuganova, hnutí Suť vremeni, třetích osob – by 100 tisíc Moskvanů, tedy několik procent těch, kterých se tato důchodová reforma dotýká, vyšlo v létě mírumilovně na zákonný míting, s květinami nebo bez nich, pak by žádná důchodová reforma nebyla. Můžete mi říct cokoli a odsuzovat mě za to, jak chcete. Toto je vaše zákonné právo. Ale já to vím jistě.
A také vím, že kdyby to nebylo 100 tisíc, ale 300 (tisíc), bylo by přijato rozhodnutí, že do důchodu odejdou o pět let dříve.
Ale nebylo tomu tak. Populace neuplatňuje svá práva – zákonná, mírumilovná. Zatím na to mávne rukou a řekne: „To všechno ale nemá smysl!“

Ale potom, když to opravdu vře – to všechno exploduje křečemi. Nejprve nebude nic a elitní pitomci si budou mnout ruce a říkat: „Jak dobře nám všechno šlo!“ A pak dojde k okamžitému výbuchu, který všechno roztrhá na kusy a nevyřeší problémy, kvůli kterým k němu došlo. Nic  nevyřeší. Vyhodí na povrch nějaké další zlé duchy – takové, že nebudeme na minulost vzpomínat nejhůř. Ale tento výbuch se může stát koncem historického života velmi nedokonalého ruského státu a začátkem takového obratu, který se nebude zamlouvat.

Jedinou skutečnou spásou je tedy inteligentní, klidné a důstojné využívání občanských práv. Ale to se právě neděje.

Pod tlakem některých administrativních kreténů podal slušný člověk, člen Akademie lékařských věd, který napsal o tom, jaké škody napáchá na dětech distanční výuka, žádost o rezignaci.
Pokud by ho podpořilo 100 tisíc lidí – klidně, slušně, nejen bez porušení zákona, ale i těmi nejmírnějšími způsoby, byl by se vrátil na místo. Je to jeden z těch intelektuálů, který se chtěl postavit za lidi. Lidé nemohou bojovat bez své inteligence. Těchto představitelů, připravených podporovat lidi, je velmi málo, mají cenu zlata. Proč nefunguje podpora? Protože lidé chtějí trpět, šetřit a pak vše zničit? A pak přemýšlet o zničeném a na troskách zkoušet znovu něco udělat ? A co když na těchto troskách budou něco dělat jiní?

Lenin dokázal na troskách něco postavit jen proto, že probíhala světová válka, panovala celková únava a všichni se báli, že národy povstanou. A on v Rapallu (Rapallská smlouva) fakticky vyměnil uznání sovětského Ruska a vyloučení masivní intervence za to, že se sovětské Rusko bude do značné míry zabývat samo sebou. V tom spočívá pravda této situace. Sehrál důstojnickou ruletu na hranici života a smrti – a něco postavil.

A co bylo postaveno po roce 1991, kdy se na konci osmdesátých let v zemi konečně nahromadila nespokojenost všeho druhu se skleněnýma očima a byrokratickými tvářemi? Co se vybudovalo potom? Je vidět co. Pokud se to ještě jednou zničí, co se znovu postaví?
Jediné, co lze udělat, je využít stávající občanská práva včas, správně, klidně.

Znovu opakuji, existují tři záchranné věci: napětí mysli, odstranění setrvačnosti (tedy napětí vůle) a pochopení, že je třeba jednat společně (tedy napětí komunikativnosti). To je záchranné. A skřípání zubů, hromadění nejrůznějších mýtů a všeho ostatního a příprava výbuchu – je destruktivní a může znamenat konec všeho.

Navzdory všemu, co se děje, proto naprosto dobře chápu, že spíš přijde to folklorní stvoření v červených botách  a přinese neštěstí. Mimochodem, u Puškina byla jeho tragédie „Boris Godunov“ zpočátku nazvána „Komedie o skutečném neštěstí moskevského státu, o caru Borisovi a o Gríškovi Otrepjevovi“.
I když chápu, že toto neštěstí přijde, budu stále bojovat do posledního o možnost napětí mysli, vůle a komunikace, stejně jako o možnost využít vše, co plodí odhodlanou občanskou společnost, která neexistuje. V konzumním světě je nemožné vytvořit občanskou společnost nebo dokonce její centra. Nebo téměř nemožné.
Ať už doufáme v zázrak nebo v něco jiného, ​​tento zázrak je super-napětí naší vůle, naší mysli, naší duše. A to vše dohromady by mělo osvobodit od toho, co se skrývá za Nobelovou cenou za úpravu genomu, za zákazem pro Trumpa vyjadřovat své postoje a za těmi historickými realitami, se kterými jsem vás seznámil.

Znal jsem lidi, kteří trvali na tom, že Šolochov opravdu řekl Stalinovi anekdotu o zajíci, který běžel na policii, aby dokázal, že není velbloud, protože se dozvěděl, že brzy budou všichni velbloudi chyceni, zcela ostříhání a podkováni. A on, zajíc, nechce, aby ho kvůli velkému zmatku zasáhl osud velblouda.
Šolochov údajně řekl Stalinovi tuto anekdotu, čímž naznačoval, že se o něj osobně zajímali pracovníci NKVD, kteří si ho spojovali s těmi, o které se tento orgán důvodně zajímal.

Co na toto podobenství (nebo skutečný příběh – tady si to přeberte, jak chcete, mně se to jeví jako skutečný příběh) říkali naši protisovětští disidenti ? Proč se toto podobenství stalo na konci sovětské éry běžným? („Dokaž, že nejsi velbloud.“)
Protože naši disidenti chtěli na příkladu tohoto podobenství demonstrovat idiotství sovětské byrokracie, jejíž mozky byly obalené tukem – zkostnatělé, nafoukané, hloupé. Byrokracie, která není schopna rozpoznat nepřátele a která zařazuje do kategorie nepřátel všechny. A tak dále.
Co tedy na tuto byrokracii řekli disidenti, kteří zničili Sovětský svaz?

– Že, zaprvé, na Západě existuje jiný, mnohem rozumnější systém, zbavený tohoto nechutného sovětského nerozeznávání, ve kterém musíš neustále dokazovat, že nejsi velbloud.
– Že, za druhé, se musíme osvobodit od našeho strašného systému – založeného na dokazování, že nejsi velbloud – a kopírovat západní, který na rozdíl od našeho nevyžaduje, abys ty jako zajíc dokazoval, že nejsi velbloud.

Tak jak? S čím se v současné době potýká lidstvo, které odmítlo sovětský model?
Získalo alespoň na Západě rozumnější a přesnější systém rozlišování zajíců od velbloudů? Ne.

Trumpovi říkají: „Jsi velbloud! My tě zapovídáme!“
On říká: „Nejsem velbloud!“
„Dokaž to! Nemůžeš to dokázat! Stejně jsi velbloud! My určujeme, kdo je velbloud a kdo ne!“

Stal se tento svět, který proklínal sovětskou neschopnost rozlišovat zajíce od velbloudů, opatrnější vůči vlivům, které se při takových rozpoznávání uskutečňují? Kdyby se alespoň zamyslel a řekl: „To jsou věci, já najednou nerozeznám zajíce od velblouda? Najednou na to nemám dostatečnou kompetenci? Necháte mě něco říct, vypořádat se s tím, zeptat se někoho, nepostupovat nerozvážně“?
Nic takového není. Tvrdý zásah proti odlišnému názoru ukázal svoji západní buržoazní pseudodemokratickou povahu. A ta se ukázala horší než cokoli, co bylo přičítáno sovětskému systému – částečně spravedlivě a částečně ne. 

Stalin, mimochodem, dokonce velmi toleroval odlišný názor. A nejen toleroval, ale věnoval pozornost případům, kdy se říkalo: „Takhle to nejde, musí se to udělat jinak.“ – „Ale, co říkáte?“ Jinak by nebylo mnohé z toho, co bylo. Neměli bychom včas Kaťušu ani atomovou bombu.

Pokud tedy západní systém, a to i ve své současné podobě (a ta se ještě vyvíjí velmi nechutným směrem, takže nelze stejně vše redukovat na současnou podobu – viz ta Nobelova cena), náhodou rozpozná v „zajíci“ – vědecké zvědavosti, „velblouda“ – ohrožení svých základů, co udělá?

Průběžně si čtu práce z imunologie. Nejprve učebnice, pak vědecké práce, potom časopisy. Zajímalo by mě, jak funguje imunitní systém. Pokud při realizaci svého zákonného práva na zvědavost vyvodím v této věci určité závěry (skromně, jako člověk, který postupně něco poznává) a najednou zjistím, že se moje závěry shodují se závěry jiných lidí, kteří mají status i autoritu … A když řeknu: „Toto je mé právo na vědeckou zvědavost, na alternativní úhel pohledu; nehanobím vědu, ohlodávám žulu této vědy “- co mi řeknou?
Řeknou mi: „Uplatni svoje právo, poslechněme si, co si o tom myslíš, možná se tady nebo tam mýlíš ? ..“
Udeří pěstí do stolu: „Mlčet!“
A poté si troufnou říci, že „v Sovětském svazu bylo nutné dokázat, že nejsi velbloud …“ A na Západě ne?

Západní systém, který se u nás kopíruje, přičemž idiotským způsobem („duch prázdné, otrocké, slepé imitace“) v současném svém stavu nezastřelí „zajíce“, kterého si spletl s „velbloudem“. Neudělá to hned: „Ach! Takže jsi velbloud! No, teď tě postavím ke zdi. “ Ne, ještě to neudělá. Na to se stále připravuje. Počkejte, všechno ještě bude. Ale zatím to neudělá.

Řekne zajíci: „Jelikož jsi velbloud – a to nám řekl Fauci, a co řekl Fauci je pravda (neexistuje žádný bůh kromě Národních zdravotních ústavů a ​​Fauci je jeho prorok) … Protože nám to řekl Fauci, tak jsi velbloud. Takže ani neříkej, že nejsi velbloud. Jsi velbloud s hrbem, vidíme tvůj nechutný ksicht a všechny velbloudy musíme odtrhnout od systému, protože nám to bylo řečeno buď hlubokým státem nebo nějakým svazem velké farmaceutické firmy a některými zcela mafiánskými skupinami nebo vyplouvající neonacistickou ponorkou nebo všemi dohromady. A my tě jako velblouda (a nehádej se, ty jsi velbloud) odtrháváme od systému. Odtrháváme tě jako zástupce velbloudí rodiny. A po odtržení uděláme to a to. Nezastřelíme – o tom se zatím nemluví. A ani tě neposadíme do vězení, i když to už je možné. Večírek s nejbližšími známými uspořádali v Mlhavém Albionu. A dva roky vězení nechcete? Určitě tě odpojíme od příležitostí, které jsou pro tebe cenné. A budeme odpojovat od dalších a dalších příležitostí, když rozpoznáme tvoji zlomyslnou velbloudí povahu.“

A co, nezabývala se tím naše prokuratura s tím, že jakékoli pochybnosti o neumělém původu covidu jsou nepřijatelné? A že pokud někdo pochybuje, pak to není svobodomyslný vědec, který dostal Nobelovu cenu, ale nebezpečný covidový disident, s nímž se podle toho musí zacházet. Nejprve jen omezením jeho informačních možností, tedy v podstatě zavřením úst. A pak – podle potřeby.

Copak náš systém, když projevil tuto vlastnost, neprobouzí v sobě nejhorší zbytkové reflexy minulosti a zároveň nekopíruje patolízalsky západní systém? Copak nekopíruje náš současný post-sovětský systém (který když byl vybudován, tak prohlašovali, že bude osvobozen od toho „dokaž, že nejsi velbloud“) všechny nejhorší vlastnosti západního systému? A copak neprobíhá mutace západního systému? A pokud je to tak, pak neprobíhá u nás mutace na druhou?

Nepohybuje se toto všechno směrem k nové totalitě, zasahující do toho hlavního – do svobody myšlení? Schillerův hrdina říká králi Filipovi: „Pane, dej člověku svobodu myšlení.“ Neoznačuje se nyní volnomyšlenkářství, kvůli kterému ničili Bastillu, kvůli kterému se všechno dělalo po staletí  – jako nejnebezpečnější podkopávání základů systému? Západního systému. A našeho, kopírujícího ten západní.

Copak se tohle neříká?
A jaké jsou tyto systémy, které se tak bojí, že svoboda myšlení podkope jejich základy? Proč se toho tak bojí? Protože jsou slabí a prohnilí.