Psychický útok Západu a reakce Ruska
Před dvaceti lety jsem byl přítomen brainstormingu, jehož účastníci se pokoušeli sladit potřebu letadel civilního letectví při vzletu a přistání letět nad určitými vilami – a zájmy majitelů těchto vil, kteří chtěli, aby jim letadla neřvala nad hlavami a oni mohli klidně spát a obecně žít v klidu. Každá z rodin, která žila v té či oné vile, přesvědčovala osoby s rozhodovací pravomocí o trasách, po kterých letadla létají, že trasa by měla být posunuta dále od jejich vily. A každá rodina to dělala jedna za druhou. Nakonec osoba, která přijímala rozhodnutí, lítostivě a dokonce bych řekl smutně, prohlásila: „Ale někde ta letadla létat musí!“
Když se v tisku řeší to, že se ruský prezident Vladimír Vladimírovič Putin přátelí s takovými či oněmi vědci nebo sportovci, podnikateli, člověku se chce jen říci: „Ale s někým se přátelit musí! Je to přece člověk.“ S někým se musí přátelit, s někým se přátelili všichni jeho předchůdci z dávných dob. A já prostě nedokážu pochopit, proč je nutné dramatizovat fakt Putinova přátelství například s bratry Kovalčuky, celkem uznávanými fyziky, rozvážnými, vlasteneckými lidmi. Nikdy v historii lidstva nebylo, že by se hlava státu neopírala o známé lidi, kteří s ním souzní, o svoje představy o jejich spolehlivosti atd.
Takže tak. Jeden z těchto lidí, Michail Valentinovič Kovalčuk, známý ruský fyzik, člen-korespondent Ruské akademie věd, vedoucí Kurčatovova institutu, promluvil 30. září 2015 na zasedání Rady federace s poměrně přesvědčivou a podrobnou zprávou, mimo jiné o zásadních hrozbách pro naši státnost i pro státnost obecně.
Michail Valentinovič zcela správně poukázal na skutečnosti obludné expanze západní civilizace, usilující jak o podmanění celého lidstva, tak o zvrácení konstant lidské existence, a když hovořil o mnoha nebezpečných tendencích, kterým se snaží vzdorovat vlastenecké společenství obecně a zejména «Suť vremeni», upozornil na následující:
„Může vám to připadat jako taková zlověstná, podivná budoucnost, ale je třeba pochopit, že toto je bohužel realita. Pojďme se zhruba podívat na svět, jak je svět uspořádán? Svět byl uspořádán velmi jednoduše: určitá elita se vždy snažila zařadit zbytek světa do svých služeb. Zpočátku existoval otrokářský systém, pak existoval feudální systém, pak byl kapitalismus, fakticky v té či oné formě, ale pokaždé to skončilo změnou společenského uspořádání. Proč? Protože lidé, které se elita pokusila proměnit v obslužný lid, to nechtěli ze dvou důvodů: za prvé to byli biologicky stejní lidé jako ti, kteří z nich chtěli udělat sluhy, a za druhé u nich podle stupně rozvoje narůstalo sebeuvědomění a sami chtěli, abych tak řekl, se stát elitou. A tak probíhal celý tento cyklus.
A nyní se ukazuje následující: dnes se naskytla skutečná technologická možnost (zasahování do procesu lidské evoluce). A cílem je vytvořit zcela nový poddruh Homo sapiens – „obslužného člověka“. Pokud jste viděli film „Mrtvá sezóna“, určitě si vzpomenete, že tehdy tam byly nějaké takové úvahy, a dnes už je biologicky možné to udělat. Vlastnost populace „obslužných lidí“ má být velmi prostá: omezené sebeuvědomění a kognitivně se to reguluje elementárním způsobem, vidíme, že se to již děje.“
Michail Valentinovič v žádném případě nevychvaluje takový vývoj situace. Znechucuje ho to stejně jako všechny mé kolegy z hnutí «Suť vremeni». Chtěl bych ještě zdůraznit, že Michailu Valentinoviči, jak je patrné z jeho řeči, se příčí i mnoho dalších věcí, které se příčí mně a mým spolubojovníkům: juvenilní justice, úpadek morálky a bezbřehé upřednostňování individuálního před kolektivním. Rozhodně tedy nebudu zpochybňovat nic z toho, co řekl Michail Valentinovič v této zprávě. Chci pouze upozornit diváka nejprve na tento fragment, ve kterém byla na Radě federace nastolena otázka zničení ucelenosti druhu Homo sapiens. Jde o to, že tento problém byl již zahrnut do určité agendy a nedá se s tím nic dělat. To znamená, že je třeba to morálně všemi možnými způsoby odmítat, říká Michail Valentinovič. Ale co potom? Pokrok půjde dál, žádné morální zadržování tohoto pokroku nepřinese výsledek. Protože pokrok je pokrok. Ten odstraní všechny překážky. A to znamená …
Dále by bylo dobré říci několik slov o tom, co to znamená – co znamená samotný tento vývoj, jak mu lze čelit jinak, než morálním imperativem, jak řekl Immanuel Kant.
Tuto otázku, co znamená tento strašný pohyb lidstva směrem k dehumanizaci (fakticky jde o toto), ke konečnému zničení ucelenosti druhu Homo sapiens – je třeba projednat samostatně.
Prozatím jsem divákům představil projev Michaila Valentinoviče Kovalčuka o rozpadu jednoty druhu Homo sapiens, který mi je morálně velmi blízký. Upozornil jsem, že Michail Valentinovič Kovalčuk je plně uznávaný, a také na to, že to vše bylo řečeno ne jen tak někde, ale na zasedání Rady federace.
Nyní seznámím diváka s projevem prezidenta Ruské federace Vladimíra Vladimíroviče Putina na stejné téma, se kterým rovněž morálně souzním.
21. října 2017, tedy dva roky po projevu Michaila Valentinoviče Kovalčuka, se kterým jsem vás právě seznámil, Vladimír Vladimírovič Putin na festivalu mládeže konaném ve městě Soči řekl toto:
„Bez ohledu na to, co děláme nebo budeme dělat v budoucnosti, existuje něco … víte co…? Je to morální a etická složka naší práce, jakékoli.
Takové genetické inženýrství – to je přece tak dobré. Existuje však i další složka tohoto procesu. Jaká? Taková, že člověk získává schopnost proniknout do genetického kódu, vytvořeného buď přírodou, nebo – jak říkají lidé s náboženským pohledem – Bohem.
Jaké praktické důsledky to může mít?
Takové, že – už je možné si to představit, dokonce ani ne příliš teoreticky, ale je možné si to představit prakticky – že člověk může vytvořit člověka se zadanými vlastnostmi. Může to být geniální matematik, může to být geniální hudebník. Ale možná i voják. Člověk, který dokáže bojovat beze strachu a bez pocitů soucitu, lítosti a bez bolesti.
A toto, o čem jsem právě hovořil, může být horší než jaderná bomba.
Když něco děláme, ať děláme cokoli, chci zopakovat tuto myšlenku – nikdy nesmíme zapomenout na morální a etické základy naší práce. Všechno, co děláme, by mělo být ku prospěchu lidí. Posilovat člověka, ne ho ničit.“
A opět vše, co Putin řekl na téma „obslužný člověk“, o ohavnosti takového člověka, o tom, že je ještě horší než jaderné zbraně, svou morálkou hluboce ladí se mnou a mými kolegy. Je zcela zřejmé, že téma zničení ucelenosti Homo sapiens, téma vytváření „obslužných lidí“ zbavených bolesti, strachu atd., lidí obdařených jakýmisi superschopnostmi, velmi znepokojují samotného prezidenta a členy jeho týmu. A že postoj, přednesený jak v Kovalčukově, tak v Putinově řeči, je v souladu se vším, co je základem pojmů dobra a zla, kterými se řídím já a moji kolegové.
Ale proč věnuji čas tomu, abych diváka s těmito vystoupeními seznámil? Myslím, že tyto projevy si zaslouží veškerou pozornost z několika důvodů, které nyní uvedu.
Důvod číslo 1 – jak projev Michaila Kovalčuka na Radě federace (a ne na nějakém prezidiu Akademie věd – jak se v takových případech říká – „je cítit rozdíl“), tak ještě víc projev hlavy ruského státu očividně vnáší téma, které se dříve jevilo vědecko-fantastickým, jako konkrétní politickou agendu. A tím dělají z tohoto tématu součást programu národní bezpečnosti. A také součást nejvyšší globální agendy, ve které je na nejvyšší úrovni diskutována otázka smrti nebo spásy lidstva v 21. století.
Bez ohledu na to, co píší jednotliví vědci nebo novináři, bez ohledu na to, co dělají ti, co stojí za Gatesovými zády, bez ohledu na to, co budují globální farmaceutické firmy nebo jiné, ještě temnější síly, vše se to děje potají.
Všechno, čemu v různých epizodách tohoto programu věnuji pozornost, je můj soukromý názor obyčejného občana Ruska. Nebo odborníka.
A to, co jste právě slyšeli, se už podle míst, kde to bylo řečeno, podle osobností, které to řekli, stalo součástí otevřené globální agendy. A udělat z tohoto otevřeného něco skrytého už není možné.
Důvod číslo 2, kvůli kterému jsem se rozhodl citovat jak Michaila Kovalčuka, jeho projev v Radě federace, tak projev Vladimíra Putina v Soči na festivalu mládeže, je ten, že oba řečníci morálně kritizují diskutované globální tendence, vyjadřují kvůli nim své morální znepokojení. Neformulují však, co přesně je za tím morálním znepokojením. Plně sdílím jejich morální znepokojení. Ale chci pochopit, co je za tím. Jinými slovy, co lze postavit proti ničivému vývoji technického pokroku?
Zaprvé lze proti tomu postavit morální brždění. OSN, kterou už nikdo neposlouchá, nebo nějaké autoritativnější orgány, které bude chtít někdo z nějakého důvodu vytvořit, by měla být – není jasné na jakém základě – prodchnutá morálním duchem a začít říkat vědcům: „Všechno, co slouží dobru, je správné. A všemu ostatnímu řekneme rozhodné „ne“, jaké jsme řekli na používání určitých typů jaderných zbraní.“
Je ale zcela zřejmé, že takové morální brždění ve vztahu k této problematice „obslužného lidstva“, editace genomu, rozdělení druhu Homo sapiens je stejně platné jako mrtvému zimník. A že stejně nesmyslná je i fundamentalistická reakce na tuto výzvu, podle níž je třeba vše vrátit do starých dobrých časů. Nebo to alespoň nechat tak, jak to je. Nevadilo by mi to, ale to nebude! Rozumíš? Nebude!
Jak uznávaný fyzik, který vystoupil v Radě federace, tak tím více prezident Ruské federace chápou, že probíhá technokratický závod. A že pokud neexistuje nic super-strategického, co by nás mohlo dostat mimo rámec technokratické absolutizace, pak nezbývá než se účastnit tohoto závodu. To znamená provést zrychlenou digitalizaci nebo zrychlenou úpravu genomu. A také urychlovat vše ostatní v rámci tohoto paradigmatu, které absolutizuje technokratickou složku lidského rozvoje. A pak se ukáže, že mimo rámec morálky není nic kromě potřeby zúčastnit se tohoto závodu.
A pokud je přijato takové paradigma, které absolutizuje technologickou složku lidského rozvoje (přitom ho nelze nepřijmout pouze pokud existuje zcela jiné paradigma zrychleného vývoje), pak je dále možné jen vypouštět vodu a čekat na smrt lidstva. Udělají-li z nás Američané genetickou zbraň, nebo my z nich, nebo my ze sebe navzájem, nebo obě strany zůstanou na svém, zastaví se z obavy z důsledků pro sebe – nehraje celkově žádnou roli. Toto zastavení nebude ve skutečnosti v rovnováze. I jaderná rovnováha je nestabilní. A tím více genetické inženýrství.
Spojené státy a celý Západ se pevně vydaly po stopách neomezeného vývoje, který absolutizuje technokratickou složku vývoje. Právě tento vývoj je globálním koridorem, kterým se lidstvo pohybuje. A pokud nebude žádný jiný rozvoj, stejně silný, ale nevedoucí k absolutizací technokratické složky, pak nás žádná morální kritika, znovu zdůrazňuji, nezachrání. Nemůžeme odmítnout vývoj a nemůžeme se, protože všechno je tak zhoubné, pohybovat v koridoru vývoje, který absolutizuje technokratickou složku. Tyto dva „nemůžeme“ jsou shodně zjevné.
Ale jaké „můžeme“ se nachází ve spojení s těmito dvěma „nemůžeme“? Vždyť to je hlavní.
Můžeme provádět intenzivní rozvoj – jak historický, humanitární, tak i technický – mimo hranice absolutizace technokratické složky?
Můžeme tento vývoj učinit silnějším, konstruktivnějším než vývoj, který absolutizuje technokratickou složku? A je to skutečný hmatatelný vývoj, který by neabsolutizoval technokratický termín a zároveň byl silný, intenzivní a konkrétní?
Bohužel dnes se všichni smiřují s tím, že rozvoj má být budován ne na základě důležitosti jeho technokratické složky, ale na základě bezpodmínečné absolutizace této složky. Důležitost a bezpodmínečná absolutizace jsou různé věci. Navíc mluvíme o absolutizaci, která mění prioritu takové technokratické složky na druh neurotického syndromu.
A tady jsem si (ani nevím proč) především vzpomněl na jednu historku, která zdánlivě nemá s tímto přímý vztah, na historku z doby, kdy jsem se začal vážně zabývat divadlem.
Na začátku 80. let mě osud spojil s jedním z těch, kteří dobývali šáhův palác. Je to celkem chytrý voják speciálních sil, v mládí docela schopný boxer, který působil jako sparring partner jedné z hvězd sovětského boxu. V době, kdy jsme se setkali, tato osoba již měla jak nadváhu, tak řadu zdravotních problémů. Ale přesto se velmi zajímal o tehdy, na začátku 80. let, velmi módní japonské bojové umění s tajemným názvem karate.
V těch letech mě, mimochodem stejně jako nyní, v souvislosti s mojí prací pro divadlo a jen s ní, zajímalo především to, jak se v orientálních bojových uměních, jako je karate, wushu, tai chi a tak podobně, mobilizují rezervní možnosti člověka. Proto jsem já s mým divadlem začal spolupracovat se studenty slavného Tetsuo Sato, který začal v Sovětském svazu karate rozšiřovat.
A ten můj známý, na kterého jsem si z nějakého důvodu právě teď vzpomněl, se zajímal o karate, samozřejmě ne v souvislosti s divadlem. Zajímal se o něj v souvislosti se speciálními silami, s jeho hlavní profesí. Seděl vedle mě a bedlivě sledoval ladná a působivá cvičení, která prováděli nejpokročilejší karatisté, a i když si uvědomoval, že ve slově „katy“ se přízvuk klade na písmeno „a“, toto slovo překroutil, když mi vyprávěl o člověku, který nejpřesvědčivěji předváděl katy: „Stihne udělat tři katy, než ho zabiju.“ Poté se účastnil zápasu s obdivuhodně přesvědčivým předváděčem fantasticky krásných katů, provedl několik dosti nemotorných pohybů nohama a rukama a odešel jako vítěz.
Proč jsem si na to teď vzpomněl? Protože v bojových uměních má pohybová technika, koordinace, svalová svoboda a mnoho dalšího velký význam. Ale kromě tohoto reálného velkého významu působí (pozor!) také velmi hypnoticky. Člověk, který tomu čelí poprvé, necítí jen kolosálnost skutečné výzvy, která vzniká, když jeho konkurent to všechno ovládá. Ocitá se také pod hypnotickým vlivem jakéhosi obrazu superstroje, virtuóza, nadčlověka, který dokáže něco, co vy ne, což znamená, že musíte hned prohrát. Nebo připravit pronásledování.
Text pokrácen – Kurgiňan dále rozvíjí toto téma.
Poprvé, v rané sovětské éře, se o nepřípustnosti spadat pod jakousi podobnou hypnózu, o potřebě tuto hypnózu překonat, o potřebě ji porazit, mluvilo v nádherném sovětském filmu „Čapajev“. A přestože je tento film i dnes známý drtivé většině těch, kteří sledují můj pravidelný program, přesto diváky tohoto programu požádám, aby se podívali na krátký úryvek z tohoto nádherného filmu (který ukazuje takzvaný psychický útok bílých důstojníků. Rudoarmějci, čekající na přiblížení útočníků, komentují tuto akci takto: „Kráčí krásně …“; „Inteligence!“ Epizoda končí tím, že kulometnice Anka střílí na útočníky z kulometu a donutí je k útěku.
Lze namítnout, že kulomet je technický prostředek. A samozřejmě budu souhlasit. V zásadě je mi vzhledem k povaze mého povolání, typu vzdělání, jakékoli pohrdání technikou hluboce cizí. Celá tato fascinace technikou by však neměla přerůst v psychický útok, který by vyvolal panickou touhu buď pronásledovat nebo ulehnout a zemřít. To znamená křičet: „Bij nás, ty parchante, a my budeme umírat , ale nevzdáme se.“
Když jsem znovu sledoval tento fragment z filmu „Čapajev“, pokládám si opět otázku: proč naši antisovětčíci tolik nenáviděli Čapajeva, hrdinu tohoto filmu? Proč Pelevin napsal knihu „Čapajev a prázdnota“, ve které ve skutečnosti o Čapajevovi není ani slovo?
Mně se zdá, že je dostatečně jasné, o co jde. Jak o to slovo „inteligence“, které antisovětská inteligence tomuto filmu nemůže odpustit, tak o to, že nějací špatně oblečení, nereprezentativní lidé mohou povalit tak nádherný, tak krásný obraz – ušlechtilých lidí z vyšších vrstev, kteří tak krásně jdou a předvádí téměř nadlidskou krásu tohoto útoku nebo útočné „katy“. Je nesnesitelné, aby po tak nádherném obrázku, obdařeném takovou dokonalostí, tak hrubě stříleli!
A ještě nesnesitelnější jsou slavná slova z tohoto filmu, vyřčená Čapajevem o této kráse, o tzv. psychickém útoku:
„Petrovič: Útok vymysleli, tam, štáb … Psy … psychický, nebo tak něco …“
Čapajev: Peťko, vezmi ho k hospodáři. Ať zatím zůstane v kuchyni.
Peťka: Tak jdeme! A kvůli tobě, bratře, strýčku, jsem se málem dostal před soud.
Čapajev: Co si myslí komisař?
Furmanov: Chtějí nás zastavit zahájením protiofenzívy a sestavují seskupení z úderných jednotek.
Čapajev: Ano …
Furmanov: Co si myslí velitel ?
Čapajev: Nic. Přivítáme je.
Furmanov: Dám dohromady komunisty do „podivu“ (politického oddílu divize).
Čapajev: Psychického? No, k čertu s tím, dáme psychický! “
Nemluvím zde samozřejmě o karate, a ne o filmu „Čapajev“ a dokonce ani o psychických útocích. Mluvím o jakési hypnóze, podobné té, která je spojená s covidem nebo úpravou genomů. Hypnóze, při které se na vás dívá nějaký krutý, odporný a zároveň nějak krásný had a říká: „A co? Konec! Co můžeš dělat? Utíkej přede mnou – nebo mě osedlej. Co jiného můžeš dělat, parchante?“
Tak takový pocit – „A co? Konec!“, „Rusko, vzdej to, komisaři tě zradili a v našem táboře najdeš lahodný guláš!“ – byl přítomen na Bolotném náměstí, které nenávidělo Poklonnou (současně probíhala rozsáhlá shromáždění dvou sil – na Bolotném náměstí odpůrci V.V.Putina, na Poklonné hoře příznivci V.V.Putina – pozn. překladatele ) přibližně tak, jak naši antisovětští intelektuálové nenáviděli Čapajeva. Svědčí o tom zejména skutečnost, že ty, kteří byli na Poklonné, jednoduše nazývali „vaťáci“ i „ančovičky“.
Stejný pocit byl přítomen i v Donbasu, kde se banderovcům podařilo pochodovat ve formaci. Drželi se za ramena, jako by to jinak nešlo, a evidentně tímto napodobovali jakousi parodii na psychický útok z filmu „Čapajev“. A naše inteligence zalapala po dechu a zasténala: „Bože, jak děsivé! Pochodují ve formaci! Jdou! Jaká síla! Óóó“
A pak se uskutečnil Rudý pochod, kde účastníci hnutí „Suť vremeni“ („Podstata času“) kráčeli ve formaci, aniž by se drželi za ramena.
A pak došlo v Debalcevě a poblíž Ilovajsku k obklíčení. Je to tak, že?
Pokud máme diskutovat o éře, která je nám bližší, pak se nakonec totéž stalo Lukašenkovi.
A totéž se stalo během Velké vlastenecké války. Protože z vojenského hlediska, jak jsem již několikrát řekl a znovu zopakuji, byla německá armáda nevídaně silná. Nespoléhala však jen na svou technickou dokonalost, ale také na psychický útok. A na tento budoucí psychický útok na sovětského člověka připravoval vynikající Eisensteinův film „Alexandr Něvský“, ve kterém rytíři kráčeli stejně velkolepě, nezkrotně, oslnivě jako bělogvardějci ve filmu „Čapajev“. A pak se stalo to, co se stalo.
Eisenstein připravil sovětský lid na to, co potom začalo. A jak to proběhlo později, na co připravil film „Alexander Něvský“, dokonale ukazuje sovětský film „Živí a mrtví“.
A abychom odhodili opar této hypnózy absolutní převahy něčeho – jakési technokratické síly, „civilizace“ – nad tím, čím jsi, abychom shodili tento opar (který, opakuji, je třeba posuzovat odděleně od samotného faktu převahy někoho nad tebou, faktu, která je výzvou vyžadující racionální porozumění), bylo zapotřebí mnohé. I během Velké vlastenecké války.
Nyní máme co do činění s jiným, ale v něčem podobným oparem – s oparem neexistence alternativy k absolutně technokratickému vývoji. Vývoj, který absolutizuje právě technokratickou složku. A dokud nebude tento opar rozptýlen (a lze jej rozptýlit pouze faktem skutečného předložení jiného intenzivního konkrétního vývoje, který nebude absolutizovat technokratický aspekt a předložení ještě něčeho silnějšího), dokud se toto, opakuji, nestane, všichni budou rukojmími jak covidu, tak i všech těchto triků s distančním vzděláváním, digitalizací a editací genomu a zaváděním čipů do mozku, nejprve prasat a poté lidí, a mnoho, mnoho dalšího.
Rozhodl jsem se v tomto dílu, který předchází finální sérii cyklu, věnovat hodně času ukázkám filmů. V dalším dílu opět přejdu k hodnocení vědecké problematiky, která naplňuje myšlenku jiného vývoje, který neabsolutizuje technokratickou složku, ale tuto složku velmi respektuje a naplňuje tento jiný vývoj konkrétním vědeckým obsahem, a ne šarlatánstvím. Ale v tomto dílu budu pokračovat v hodnocení tématu špatné hypnózy vývoje, deklarující absolutnost technokratické složky, a budu se opírat o určité filmy – většinou dobré, ale někdy i jiné. V tomto případě nejsem filmový kritik. V tomto případě filozofii hodnotím pomocí metafor.
Vladimír Vladimírovič Putin řekl, že pomocí genetického inženýrství je možné vytvořit ideálního zabijáka, vojáka obdařeného super schopnostmi a neprožívajícího strach. A pokud je vytvořen voják, který skutečně necítí strach – tak jaký je? Je vyloženě lepší než voják, který tento strach prožívá a který je schopen strach překonat? Je nutné člověka zbavovat strachu v zásadě technokratickými způsoby, ať už trankvilizéry nebo úpravou genomu? Je tento neohrožený tvor ve válce efektivnější nebo ne? Copak jste neviděli takové neohrožené blázny, kteří poté, co začali svoje triky, docela rychle selhali?
Jsem schopen předložit alternativní postoj a dokázat, že člověk, který strach necítí, je ve srovnání s člověkem, který dokáže tento strach porazit a přeměnit ho do posílení nebojácnosti, je úplným odpadem. Copak tento strach nemá vůbec žádný adaptivní význam? Neexistují uvnitř člověka, který je bez jakékoli úpravy genomu, žádné skryté možnosti, pomocí kterých se tento člověk, překonávající strach, promění v hrdinu? Nemůže být tento hrdina, který se odpovídajícím způsobem orientuje v situaci, má strach a zároveň překonává strach, být silnější než monstrum, které tento strach necítí, a to i když má toto monstrum navíc napumpované svaly?
Jelikož se chci v tomto dílu opírat o filmy, odkážu i teď na filmy, které nepatří k mistrovským dílům sovětské a světové kinematografie, ale jsou pro mě docela důležité.
Román bratrů Vajnerových „Lék proti strachu“ byl vydán v roce 1976. A v roce 1978 byl podle tohoto románu natočen stejnojmenný film.
Bratři Vajnerovi – Arkadij a Georgij – jsou autory mnoha sovětských detektivek. První z nich, „Hodinky pro Mr. Kellyho“, byl vydán v roce 1967.
Není možné podrobně probírat jejich tvůrčí biografii, aniž bychom se vzdálili od hlavní věci, která nás zajímá. Proto se zaměřím pouze na to, že lidé, kteří těmto bratrům v počátečním období jejich tvůrčí činnosti pomáhali, byli Julian Semjonov a Norman Borodin.
Osobnost Juliana Semjonova a jeho spisovatelské aktivity jsou divákovi tohoto programu, věřím, aspoň trochu známy. Ale s Normanem Borodinem je všechno složitější.
Je to syn revolučních emigrantů, který přijel do SSSR v roce 1923 a poté se z něj vyklubal velmi úspěšný sovětský rozvědčík – nelegál, za Lavrentije Pavloviče Beriji a pak v 2. pol. 50 let.
V první polovině 30. let se Normanovi Borodinovi podařilo vystudovat Vojenskou chemickou akademii Dělnicko-rolnické Rudé armády, což z hlediska chemicko-farmakologické orientace filmu „Lék proti strachu“ může být bráno jako skromná poznámka na okraji a nic víc.
Bratři Vajnerovi vydali svůj román „Lék proti strachu“ až po smrti Normana Borodina (zemřel v r. 1974). Romány tohoto druhu jsou ale nejprve koncipovány, pak rozpracovány a teprve poté psány a publikovány. Takže je možný nějaký tvůrčí vztah mezi tímto románem a studiem Normana Borodina na Akademii chemických vojsk. A jsou možná úplně jiná protnutí mezi autory filmu a konzultanty, kteří se v takových případech vždy spoléhají na praktické informace a zaměřují se na praktický oborový zájem.
O tom, že Norman Borodin a Julian Semjonov hráli pozitivní roli v osudu bratrů Vajnerů, říkám právě kvůli této zájmové podpoře. Celá zápletka románu „Lék proti strachu“ a stejnojmenného filmu není vycucaná z prstu. Jedná se o relevantní materiály tajných služeb, umělecky zpracované a mající pro tajné služby pragmatické hodnoty. Západ se dlouhodobě zabývá tím, čemu se později bude říkat úprava genomu, transhumanismus, trankvilizéry a psychotronická témata a vytváření „služebníků“ různého druhu a zombie. Ale nejen na Západě. Tím vším jsme se také zabývali. Někdy jsme se snažili dohnat nepřítele a někdy dávali asymetrickou odpověď.
Stručně řečeno, když se dnes říká, že je možné vytvořit neohroženého vojáka, který bude navíc nelítostný, a proto zvláště efektivní, tady (i když to všechno je samozřejmě hrozné) je řeč o něčem, co bylo neustále v centru pozornosti určitých skupin a kruhů, klanů a rezortů. Mimochodem, historie takových projektů sahá do dávné minulosti. Stejní šílenci, kteří pili určité extrakty, aby se zbavili strachu, nevznikli dnes, patří sem vrahové Hasana Ibn-Sabáha a mnoha dalších.
Nechci se vůbec rozplývat ani nad románem bratrů Vajnerů „Lék proti strachu“, ani nad celkem průměrným filmem podle tohoto románu z roku 1978. Chci jen říci, že stejně jako u filmu „Mrtvá sezóna“ a u dalších podobných jakoby uměleckých děl v sovětském období, vše nebylo jen tak.
Chci říci, že takové filmy byly vždy ozvěnou něčeho velmi důležitého a ryze praktického, ozvěnou něčeho zbaveného jakékoli fantazie. Jsou zde Julian Semjonov, Norman Borodin, bratři Vajnerovi a další tvůrci pracující v podobném žánru. V základu vždy leží konkrétní nelítostná zkušenost, která nás zajímá. A kdyby mě nezaujala, tak bych tomuto filmu v tomto dílu nevěnoval pozornost.
No, co je tedy pro nás významné v tomto celkově průměrném, i když ne nejhorším, sovětském filmu?
Ve filmu „Lék proti strachu“ (režie Albert Mkrtčjan, SSSR, 1978) vše začíná tím, že obyčejný sovětský milicionář, nijak zvlášť zajímavý okrskář, je obviněn z toho, že se těžce opil a byl okraden – byl mu odcizen průkaz a zbraň. Pak se ukáže, že tento okrskář byl otráven nějakým podivným lékem. A vyšetřovatel, který dostal tento případ, se setká s vynikajícím, úspěšným, ale amorálním vědcem, který mu vysvětlí, co přesně tento lék je:
„Vidíte, tento lék by pomohl vyléčit mnoho nemocí. Depresi, neurózu, schizofrenii, a hlavně strach, tuto prastarou nemoc lidstva. Tento přípravek nás tak znepokojuje, že jsme dokonce předem vymysleli název: metaproptizol. “
Pak manželka tohoto amorálního vědce poskytne vyšetřovateli ještě podrobnější vysvětlení hodnoty léku, který chce její manžel objevit.
Vyšetřovatel: Olgo Iljinično, řekněte mi prosím, nejsem v této oblasti odborník, proč je kolem tohoto přípravku – metaproptizolu – tolik rozruchu?“
Olga Iljinična (Panafidinova manželka): Není divu. Bude to výjimečný objev. Podle plánu Komise pro vědecké prognózování UNESCO se s tvorbou takových léků počítá ve 20. letech příštího století. Takže po získání metaproptizolu Alexandr [Panafidin] předběhne éru o 40 let a bude první na světě.
A pak jde vyšetřovatel k jinému vědci – k tomu, kdo skutečně objevil tento lék proti strachu. A tento vědec diskutuje s vyšetřovatelem o specifikách jeho amorálního úspěšného konkurenta, a o všem, co se týká podstaty strachu jako takového.
Vyšetřovatel: Moc vás prosím…
Lyžin: No … V jednom království, v jedné zemi, žil slavný člověk, věrný přítel a talentovaný vědec Saška Panafidin. A nikdo na světě, dokonce ani on sám, nevěděl, že se v jeho duši usadil virus chamtivosti, moci a strachu.
Vyšetřovatel: Panafidin mi ale nepřipadal vystrašený.
Lyžin: Pro Panafidina není strach reakcí na skutečnost, je to jeho pohled na svět, rozumíte? Stále se bojí, že někde neuspěje, že něčeho nedosáhne nebo ztratí to, co dokázal. Po celou dobu ho strach nutil něco obětovat: přátelé, lásku, svědomí vědce … A svůj talent tam zahodil.
Vyšetřovatel: Řekněte mi, Vy sám jste odvážný člověk?
Lyžin: Ne, ne. Jako dítě jsem se bál tmy, bál jsem se svého otce. A teď se bojím své sousedky. A v práci se bojím vedení, dokonce i laborantky. A přitom vím, že jen strach brání tomu, aby byl člověk šťastný. Strach – to je potřeba ponižovat a ochota ponižovat se. Nesnáším svůj strach. Vždy jsem s ním bojoval. Zkoušel jsem bojovat.
Vyšetřovatel: A Panafidin?
Lyžin: Ze svého strachu vytvořil pohodlný životní program. Proto byl schopen zrady.
Vyšetřovatel: Řekněte mi, jak vás Panafidin zradil?
Lyžin: My jsme tehdy testovali jeden lék. Nyní se prodává za 16 kopějek v každé lékárně, v něčem pomáhá. Tehdy se zdálo, že to bude všelék. Jedna žena u nás podstupovala léčbu. Jednoho krásného rána byla nalezena mrtvá. Případ to byl neuvěřitelný, nečekaný. Bylo nutné to vyřešit, zjistit, co se stalo. Ale Panafidin už dostal strach a řekl, že jsem svévolně překročil dávku léku, po které přišla smrt.
Vyšetřovatel: Čeho se Panafidin bál?
Lyžin: Jak čeho? Bál se, že téma bude uzavřeno, nebude laboratoř, odvolají ho z vedení problematiky. Řekl mi to takto: „Obětoval jsem vědě to nejdražší – přítele.“
Vyšetřovatel: A co se stalo potom?
Lyžin: Komise zjistila, že pacientka zemřela na trombózu. Ve spánku se utrhla krevní sraženina a zablokovala plicní tepnu. Náš lék s tím neměl nic společného.
Vyšetřovatel: Vladimíre Konstantinoviči, slyšel jste něco o metaproptizolu?
Lyžin: Proč se na to ptáte?
Vyšetřovatel: Protože by mě zajímalo, jestli ho mohl vyrobit Panafidin.
Lyžin: Ne! Ne!
Vyšetřovatel: Proč si to myslíte?
Lyžin: Protože jsem ho vyrobil já.
Děj se dále vyvíjí. Zločinci kradou skutečnému, výjimečnému tvůrci léku proti strachu preparát, který vynalezl. Při loupeži je tvůrce metaproptisolu vážně zraněn a jeho amorální prosperující konkurent se pokouší ukrást objev svého kolegy ležícího v nemocnici. A když je při tom chycen, zajímavým způsobem mluví o strachu s vyšetřovatelem.
Vyšetřovatel: Jednou jste řekl, že lék proti strachu je čistě vědecký problém …
Panafidin: Samozřejmě, bojácnost člověka je určena množstvím adrenalinu v krvi, a to je vše. Zajímá mě holá chemie.
Vyšetřovatel: Je děsivé přemýšlet o tom, jak byste s lékem naložil, kdyby to bylo podle Vás.
Panafidin: Co naznačujete?
Vyšetřovatel: Nenaznačuji, říkám na rovinu: vaše holá chemie může z léku proti strachu udělat lék proti svědomí. Vždyť chemie má stejný účinek jak na dobrého člověka, tak na šmejda.
Panafidin: Tyto nesmysly jsem již slyšel od Lyžina. Je zábavné, že můj kolega našel tak rychle společný jazyk s policistou.
Vyšetřovatel: Lyžin a já jsme také kolegové, jen v jiném oboru.
Panafidin: Zajímalo by mě v jakém?
Vyšetřovatel: Obávám se, že to nebudete moci pochopit. Oba jsme lidé.
Panafidin: Lidé! Lidstvo! Věda! A ukažte mi vděčné lidstvo ve frontě v nemocnici s balíčky pro Lyžina. Nebo celosvětové konsilium lékařů u jeho postele. Lidé!
Vyšetřovatel: Vy, Panafidine, jste temný a zlý cynik. A ne tak chytrý člověk, jak by se mohlo zdát.
Panafidin: A vy jste začal se mnou špatnou hru. A velmi mi překážíte v práci. A o tuto úvahu se podělím s vaším vedením.
Vyšetřovatel, který pochopil, o co jde, požaduje od svého nadřízeného, generála milice, aby byl okrskář z důvodu neviny plně zproštěn obvinění. V reakci na to generál vede určitý monolog, ne bez patosu, který se samozřejmě svou hloubkou a obsahovou náloží výrazně liší od Hamletových monologů, ale pro nás má velký význam, proto tento monolog uvedu.
Vyšetřovatel: Soudruhu generále, oficiální vyšetřování ukázalo, že Pozdnjakov byl otráven silným lékařským preparátem. V této souvislosti žádám o zastavení šetření Pozdnjakova.
Generál: To je vše?
Vyšetřovatel: Vše.Generál: Odmítám. Při šetření jakékoli krádeže je vyšetřování povinno zajímat se o osud okradeného. Co ti bylo ukradeno, Andreji Filippiči?
Pozdnjakov (okrskář): Pistole Makarov a služební průkaz.
Generál: Vzali i peníze?
Pozdnjakov: Ne, peníze nevzali.
Generál: Měl jsi s sebou hodně peněz?
Pozdnjakov: Dva ruble.
Generál: Díky bohu, aspoň peníze zůstaly nedotčené. Ale co dělat ohledně pistole a průkazu, to si nedovedu představit. Možná tě k tomu něco chytrého napadne, co, Tichonove? [tj. vyšetřovatel] Tak … Pojď, pojď, pojď … Zastavíme předběžné šetření Pozdnjakova a on odtud vyjde jako páv, s novou zbraní a průkazem, jako příkladný inspektor, a ne jako mokré kuře.
Pozdnjakov: Já … nikdy …
Generál: Tak dělej, řekni, Pozdnjakove, co si o tom myslíš. Proč mlčíš? Myslíš si, že se mýlím? Že nad tebou, nešťastníku, vynáším soud a trest? Na frontě byla vojenská jednotka kvůli ztrátě praporu a zbraní rozpuštěna. Průkaz, Pozdnjakove, je součástí praporu. Byl ti dán tento malý prapor a spolu s ním práva nesrovnatelná s ničím. S ničím, rozumíš? A nyní zločinci používají tato práva proti těm, které máš chránit. Pod tvým praporem a s tvojí zbraní v ruce. Musíš mi velkoryse odpustit, ale nemám žádné náhradní prapory. A přebytečné zbraně se tady také neválejí.
Pozdnjakov: Co mám teď dělat?
Generál: Chytit zločince. Svou čest a zbraň znovu získej v bitvě. Tady Tichonov žádá o tvé připojení k operaci.
Pozdnjakov: Ano, už abychom na ně vyrazili společně se soudruhem kapitánem Tichonovem, holýma rukama bych je roztrhal na polovinu.
Generál: Tak to děkuji. To by mi tak ještě chybělo ke všem mým starostem. Uklidnil jsi mě … Nemám právo ti dát novou pistoli, a abych byl upřímný, nechci. A pustit tě, neozbrojeného, na zjevně ozbrojené zločince, je také trochu hloupé. Tady si vem moji. Vrátíš ji, až dostaneš svoji.
Pozdnjakov: Děkuji.
Čím je pro nás tento monolog důležitý? Tím, že v tomto monologu (který, opakuji, není mistrovským dílem) generál milice přinejmenším mluví o tom hlavním – o praporu, cti, přísaze, závazku. Toto všechno u dokonalého zabijáka neexistuje a nemůže existovat. A zatím právě tyto nejvyšší významy, které skutečně hřejí obyčejného okrskáře, z tohoto okrskáře udělají vojáka, který dokáže porazit dokonalého zabijáka.
A totéž se stalo s těmito významy během Velké vlastenecké války. Skorzeny byl téměř dokonalý zabiják. U nás byli lidé, kteří nebyli tak obroušení z hlediska technokratického a technického, ale dokázali Skorzenyho úplně přehrát. A přehráli. Jinak by válka měla jiný výsledek.
A to je zásadní problém, který mě přiměl mluvit o tomto filmu. Ten problém spočívá v tom, že člověk v plném významu toho slova – nesoucí v sobě ideální významy, které mu jsou opravdu drahé – dokáže porazit jakékoli technokratické monstrum, pokud samozřejmě přemůže strach, a bude se po uvědomění si povahy toho boje, kterého se musí účastnit, na něj zuřivě připravovat, ale po svém. Díky těmto významům on pak nejen přemůže strach. On přemění tento strach z překážky na mocnou podporu, na zdroj hrdinství. A ten, kdo tento strach nemá, nebude mít tuto podporu, tento zdroj, a prohraje.
A toto se odehraje na konci filmu. Skromný okrskář, nesoucí v sobě ideální význam, porazí dokonalého zabijáka, který si vzal tento lék, a vyvrací tím nejsilnější současný trend, podle kterého je technokracie – tedy metaproptisol, editace genomu, čipy atd., neporazitelná. Takhle dochází k vítězství skutečného lidství nad tím, o čem se říká, že se nedá porazit, ale co je možné jen ovládnout a využít (dále je ve videu fragment filmu „Lék proti strachu“ – střet okrskáře se zločincem, který si vzal metaproptisol, a okrskářova převaha nad zločincem).
Lidé mi řeknou, že to všechno jsou propagandistická klišé sovětského období na objednávku. A že ve skutečnosti se všechno děje jinak. Jak se vlastně všechno děje, je samostatná otázka. Ale co se sovětských klišé týká – to promiňte. Takovým skutečným americkým protisovětským a propagandistickým kinematografickým dílem, které si zároveň zaslouží vážnou pozornost, a to jak z hlediska kvality filmu, tak z hlediska myšlenek do něj vložených, je série o Rockym.
Zde bych se chtěl omezit pouze na ty fragmenty, kde se buď přímo mluví o strachu, nebo se otevřeně staví proti sobě technokratické paradigma, které je z nějakého důvodu přičítáno strašlivému sovětskému boxerovi a týmu, který ho doprovází, a paradigma zjevně anti- technokratické, které je z nějakého důvodu přisuzováno vesměs technokratickým Američanům. Ale není nutné se zacyklit v objevování tohoto otevřeně lživého antisovětismu. Mnohem důležitější je něco jiného – že podle názoru Američanů, a nikoli sovětských propagandistů, anti-technokratismus poráží technokratismus. A poráží ho na základě vítězství nad strachem, a ne tím, že se strachu zbaví. Dokonalý zabiják, výtvor technokracie (opakuji, že z nějakého důvodu se má navzdory všemu takovým zabijákem stát sovětský boxer) nicméně s člověkem prohrává. Antisovětismus potřeboval, aby tím člověkem byl Američan.
Podívejme se ale na to, co se už dnes děje, z jiného úhlu – může být člověk, který překonal strach, silnější než dokonalý zabiják vytvořený technokraty na základě nejrůznějších přístrojů a všeho dalšího – úpravy genomu, čipů atd.? Může člověk, pokud je hrdina, který překonal strach, porazit supermana, nebojácného, vytvořeného pomocí technokratických triků? Na odpovědi na tuto zdánlivě jednoduchou otázku závisí ve skutečnost osud lidstva v 21. století.
Co nám k tomu říká ne sovětský, ale protisovětský americký film o Rockym?
V prvním úryvku Rocky mluví přímo o strachu. Říká to svému žákovi, který pak zradí svého učitele. A poslouchá to i jeho malý syn. A Rocky přímo říká, že vytvoření dokonalého zabijáka zbaveného strachu je cesta k prohře, je to cesta nikam. Protože není důležitý zabiják zbavený strachu, tento produkt technokratického šílenství, ale člověk, tedy hrdina, který překoná strach. Co přesně se zde říká („Rocky V“, režie John Avildsen, USA, 1990).
Rocky: Kdo je tvůj nejlepší přítel v Orlandu?
Žák: Ne, jsem z Oklahomy.
Rocky: To je snad jedno, ne? Tvůj nejlepší přítel je strach. Protože strach je nejlepší přítel boxera. A není se za co stydět. Strach ti umožňuje držet se na uzdě, dává ti touhu přežít. Jen je potřeba naučit se ovládat ho. Rozumíš? Strach je jako oheň, který v tobě hoří. Pokud se ho naučíš ovládat, ucítíš v hrudi žár. Pokud ale on bude ovládat tebe, spálí tebe a všechno kolem. Tak mě to naučili a já bych to rád naučil tebe.
A v dalším fragmentu, na který vás chci upozornit, dokonalý zabiják, tento produkt technokratického šílenství, technokratické absolutizace (přičemž z nějakého důvodu je toto všechno přičítáno sovětskému sportu, který byl zcela dalek toho všeho) prohrává s člověkem, který se dostává na bojovou anti-technokratickou cestu. Ještě jednou opakuji – oprostěme se od propagandy a podívejme se na existenciální model, který je dnes aktuálnější než v éře vzniku filmu. A který je koneckonců jen ilustrací budoucích bojů člověka, který překonává strach a všechno ostatní, opíraje se o svoji podstatu, bojem takového člověka – s monstrem, zbaveným jak strachu a dalších věcí, tak této podstaty.
Děj tohoto druhého úryvku z Rockyho je následující. Technokratické sovětské monstrum zabije Rockyho přítele v ringu. A Rocky chce odpovědět tím, že monstrum porazí. Kvůli tomu Rocky přijíždí na daleký sibiřský sovětský zapadákov, kde ho sledují jak hrozní agenti sovětských tajných služeb, tak místní sovětští „divoši“. Co dělá Rocky? V těchto podmínkách, které si sám z nějakého důvodu zvolil, začíná cvičit a spoléhat se právě na divokost, na anti-technokratický přístup k rozvoji svých schopností před rozhodující bitvou. A jeho konkurent přitom okusí všechny slasti technokratismu.
A nakonec, poté, co se takto připravují, začíná bitva mezi monstrem a hrdinou. A znovu zdůrazním, že nezáleží na tom, co z této bitvy vytváří americká propaganda, trvající na tom, že monstrem je sovětský boxer. Je důležité, že se tito dva střetli. Ještě jednou zdůrazním, že film není nic extra a téma individuální, ale jako metafora může být použit k hodnocení toho, co je v plném slova smyslu osudem lidstva. Vždyť pokud člověk nemůže díky něčemu porážet monstra, to pak i ti nejmorálnější lidé rozhodí rukama a řeknou: „Co dělat? Budeme muset vytvořit monstra zbavené strachu, aby nás neporazily jejich monstra. Koneckonců, Američané se tím zabývají a my uděláme to samé. Neřekneme to přímo, ale náš závěr je zřejmý, pokud se s tím nedá nic dělat.“
Dá se s tím tedy něco dělat a co o tom říkají samotní Američané? Podívejme se na další fragment z filmu „Rocky IV“ (režie Sylvester Stallone, USA, 1985) – boj mezi Rockym a Ivanem Dragem.
Komentátor: Úder pravačkou, Balboa je znovu povalen. A už je zase na nohou!
Paulie (Rockyho přítel, švagr): To je mord!
Komentátor: Rocky Balboa zatím schytává úder Ivana Draga. Má tržné rány, krev, ale je na nohou a neustupuje … Rána! Rus má tržnou ránu, a to vážnou! Nyní Rocky Balboa tlačí na Ivana Draga. Konec druhého kola, Balboa Rusa rozdrtil … Ale ne, Rus se rozhořčil, chytil Rockyho za krk! Balboa zvedl Rusa a hodil ho jako zápasník. Používají se jakékoli kroky, v ringu je horko. Rocky zahájil toto setkání neúspěšně, ale vydal se bojovat. Nyní to vypadá spíše na osobní pomstu a vyhrát může kdokoli z nich.
Paulie: Dobrá práce, Rocky! Lépe bych to ani já neuměl!
Trenér Draga: Skonči to s ním! Není to bojovník, je to slaboch!
Trenér Rockyho: Není na tom dobře. Rozsekl jsi mu obočí. Vidíš? Vidíš, on není stroj! Je to člověk!
Drago: Není to pravda! Je jako kus železa.
Trenér Rocky: Máš víc ducha než on!
Poslední věta o tom, kdo má více ducha, je zásadní. Protože pokud člověk, takový jaký je, s neupraveným genomem atd., bude mít čím dál slabšího ducha – a to je jen to, co dělají – pak samozřejmě vyhraje monstrum. A to se netýká zdaleka jen boxu a zdaleka ne jen vytváření dokonalých zabijáků. Moje matka, známá sovětská filoložka, mi v dětství říkala: „Nejsem člověk nadaný, ale trochu talentovaný.“ A tato fráze obsahuje,jak se mi zdá, vyvrácení teze, mnohem podstatnější než je teze o dokonalých zabijácích. Mám na mysli tezi o dokonalých hudebnících nebo dokonalých matematicích a tak podobně. Co znamená dokonalý hudebník? Týká se to dokonalého interpreta, tj. člověka dokonale nadaného. Ale nadání a talent jsou různé věci.
Navrhuji, aby se s tím divák seznámil na hudebním příkladu.
Toto je provedení Beethovenova smutečního pochodu (část III. Sonáty č. 12, op. 26) od tak supernadaného interpreta jako Emil Gilels.
A totéž v provedení od Svjatoslava Richtera.
Zdá se mi, že korelace nadání a talentu v hudbě je zde zcela zřejmá. A koneckonců hudba se hraje od srdce k srdci. Pokud úprava genomu povede k tomu, že se prsty budou pohybovat rychleji, co se pak stane se srdcem? Pak bude třeba upravit genom ve jménu získání supernadání nejen pro umělce, ale také pro posluchače. Je třeba je spojit, rozumíte? Posluchače, který bude obdivovat, jak rychle prsty fungují, a ničemu jinému nerozumět, je třeba spojit s interpretem, jehož prsty budou takto fungovat. Jeden robot hraje, druzí roboti poslouchají. Toto slovo „robot“ mimochodem nepřisuzuji Gilelsovi. Prostě on má zjevně jednu kombinaci talentu a schopností, které jsou docela unikátní, a u Richtera je úplně jiná kombinace.
Vzpomínám si na narozeniny jednoho oligarchy, kde vystoupil houslista, považovaný za vynikajícího a který byl vynikající i v minulosti. Tento houslista začal najednou akrobaticky točit svými houslemi. A publikum, které se shromáždilo v očekávání rautu, začalo bouřlivě tleskat.
Vytvořit více akrobaticky zdatného houslistu je možné. Ale sdělit něco od srdce k srdci je možné pouze tehdy, když se vyjde mimo rámec technokratického paradigmatu, kterým je v případě hudby a jakéhokoli jiného umění paradigma převahy nadání nad talentem.
Ve chvíli, kdy začnete řezat genom, abyste dosáhli skvělých schopností, zabijete talent. Pak musí být zabit nejen u umělce, ale také u diváka. A pak se musí zatleskat super propracované akrobacii.
Nemůžeš dýchat a země se hemží červy,
A žádná hvězda nemluví
Ale, bůh ví, nad námi je hudba …
(Osip Mandelštam)
Takhle to je jak s vojákem, tak s hudebníkem (hudba je nad námi a lze ji uchopit pouze duchem a srdcem, i u vědce to není tak jednoduché). Einstein říkal, že chce znát myšlenky Boha a nic dalšího není důležité. A pro nějakého jeho super nadaného dvojníka bylo důležité ještě něco (nebo bude, pokud se takový dvojník objeví) – úspěch, kariéra, výkon. Ano, to se již děje bez jakékoli úpravy genomu. Einsteinové prakticky neexistují. Super nadaných vědců je spousta, ale géniové po Einsteinovi prakticky neexistují. Inovací je mnoho, ale s geniálními objevy je to horší. Proč? Protože důležité je pozvedání člověka a lidskosti, a nikoli akrobacie schopností v její technokratické nebo jiné formě.
Dokonale nadaného interpreta, super nadaného interpreta, u kterého budou všechny parametry dovedeny na nejvyšší úroveň, lze pravděpodobně vytvořit technokraticky, když se něco tam upraví. Ale génia nelze. A rozdíl je zde jasný a zřejmý. Protože génius je na straně člověka. A to samé u vojáka, hudebníka nebo vědce. O všem rozhoduje duch, apel na vyšší hodnoty, vnímaný tvůrčí osobností a vybroušený z hlediska schopností. Protože bez tohoto vybroušení, bez této kolosální práce – všech těch předpokladů a celého toho srdce a všeho ostatního, to nejde. Pouze společně s touto prací. Ale hlavní věc je stejná – „od srdce k srdci“. Protože stejně dominují ne schopnosti, ale něco podstatnějšího a vyššího.
Moji přátelé byli přítomni rozhovoru mezi Richterem a Gilelsem. Diskutovali o jednom hodně komplikovaném hudebním díle a shodli se – představte si to, oni se shodli – že se to nedá hrát žádnou technikou. Že je zde potřeba duch. Je nutný pro konkrétní interpretaci této hodně složité hudby.
Jak přesně to zapadá do covidové problematiky, do problematiky konkrétní úpravy genomu, do problematiky očkování a mnoha dalšího? Do všech těchto konkrétních problémů, z nichž je utkaná nějaká ohavnost? Do všech těchto otázek formujících současnou agendu a ovlivňujících budoucnost lidstva?
To budu rozebírat v dalších epizodách tohoto programu.
One Comment on “14. Kurginjan: Koronavirus – jeho cíle, autoři a vládci (14. část) – analýza politického pozadí covidové „aféry“ aneb nic nekončí – pozor na připravovanou novou očkovací strategii”