18. Kurginjan: Koronavirus – jeho cíle, autoři a vládci (18. část) – analýza politického pozadí covidové „aféry“ aneb nic nekončí – pozor na připravovanou novou očkovací strategii

Předchozí díl

Kde je tvoje Ústředí, Justasi? Kdo nařídil covid a transformaci lidstva?

5.1.2021

Nejprve se musím omluvit divákům za to, že jsem značně zdržel vydání dalšího pořadu „Smysl hry.“ Proč se pořad tak dlouho nevysílal? Ze dvou důvodů.
Jednak proto, že jsou další témata, která je třeba prodiskutovat. Transformace světa pomocí covidu (a to je přesně to, o čem mluvíme) je samozřejmě největší hrou z těch velkých her, které se aktuálně hrají. Můžeme dokonce hovořit o Great game – o velmi velké, velikánské hře. Ale tato hra trvá dlouho. Je to určitě nejnebezpečnější, ale přesto ne jediná hra. Rusko čelí celé řadě poměrně nebezpečných krátkodobých hrozeb a o nich je třeba také diskutovat, aniž bychom čekali na finále Velké hry s covidem. To je první důvod, proč jsem odložil vydání pořadu.
A druhý je ten, že moskevské období mi tentokrát trvalo celých dvacet dní. Jsem vždy přítomen na všech představeních, která uvádí divadlo „Na prknech“ (Sergej Kurgiňan je šéfrežisérem moskevského divadla „Na prknech“). Je to státní divadlo, my realizujeme státní program. Chceme se setkávat s publikem a nezastavit tato setkání ani v současném vadném formátu se čtvrtinou sálu, protože každé setkání považujeme za své poslání…

Jednou jsem řekl, že jde o styl andante, tedy velmi pomalou, klidnou diskusi. V tomto stylu mohu o něčem diskutovat jen v Alexandrovském ( tím je myšlena vesnice Alexandrovskoje, kde má Kurginjan základnu https://eot.su/node/22567 – pozn. Překladatele ).
Moskva ve mně vyvolává stále silnější negativní pocity. Jsem rodilý Moskvan, zbožňuji toto město, narodil jsem se zde. Toto město mám moc rád a proto jsem v obzvlášť napjatém stavu kvůli tomu, co se v něm děje, čím voní, jakou má atmosféru, jak se spojuje deprese a hysterie a tak dále.
V Alexandrovském je všechno jinak. Jakmile jsem se sem dostal po dalším moskevském období, naplněný, jak jsem řekl, dalšími věcmi, okamžitě jsem se pustil do plnění svých povinností, tedy do hodnocení Velké hry s využitím covidu. Chci znovu a znovu zdůraznit, že mluvím o této hře, o Velké hře, a nikoli o existující dost nebezpečné nemoci, která někdy probíhá bezpříznakově, někdy má vážné následky a někdy vede ke smrti, což je samozřejmě krajně politováníhodné a vyžaduje odpovídající reakci lékařské komunity a morálního soucítění s oběťmi této nemoci.

Popírání této nemoci, přes všechno, co jsem právě řekl, a i z jiných důvodů, je stejně zhoubné jako přeměna covidu v prostředek Velké hry a přestavby světa. A že se covid postupně mění právě v takový prostředek (tedy od začátku tak byl koncipován), je nyní čím dál tím zjevnější i těm, kteří se to dříve snažili popírat. Protože samotní lidé, kteří se zabývají tou přeměnou covidu v prostředek transformace světa, stále více sundávají masky a vystupují do popředí zpoza závěsů, vystupují ze stínu.

Trvá na tom, že se už nikdy nevrátíme do starého světa, že pro Velký reset musíme využít vše a že covid je k tomu potřeba – že je nutné přejít ke světu jakýchsi společensky odpovědných korporací, což jsou v podstatě neofeudální komplexy, které nahrazují státy a řídí nejen výrobní procesy, ale i životní procesy obyvatelstva.

Co k tomu říct? V úplně prvních programech jsem mluvil o tom, že kolem covidu se odehrává velká hra, že je sám o sobě covid a že je sama o sobě hra. Že se s úspěchem například v této hře podařilo využít hrůzy, že existují obludné nemoci, se kterými je třeba se urychleně vypořádat, a k tomu je nutné přestavět svět. Existují obludné nemoci? Existují. Bylo možné přestavět svět na základě strachu z onkologických onemocnění, horečky Dengue nebo něčeho jiného, a oni se o to pokusili. Pokusili se ho přestavět na základě hrůzy prasečí chřipky… Ale z nějakého důvodu byl covid zvážen jako nejpřesvědčivější nástroj takové přestavby.

A nyní pan Schwab mluví o tom, že je třeba brát tuto záležitost vážně a provádí „Velký reset“.  Ale já mám otázku – kdo je Schwab?
Někdy jsem kritizován – a samozřejmě právem – za to, že vyprávím vtipy nezvučně. Ale já je tak vyprávím mimo jiné proto, že vždy chci, aby zůstaly metaforami a neměnily se v směšné historky. Aby se z nich staly metafory, které utvářejí vědomí.

Každý, kdo žil v sovětském období, si takovou anekdotu pamatuje. Lidé chodí po zoo, na jedné z klecí je napsáno, že tohle je slon indický, že sní tolik mrkve, tolik zelí, tolik něčeho jiného. Zřízenec v kleci zametá podlahu a je mu položena otázka: „Povězte mi, může slon opravdu tolik toho sníst?“ Na což zřízenec odpovídá: „Sníst, to on sní, ale co mu dát?„

Schwab samozřejmě „sní, to on sní.“ Provede „Velký restart“,  je na to plně soustředěn, ale kdo mu „dá“? Kdo je on? Jaké má zdroje?

Jednou mi někdo vyprávěl o určitých pokusech některých oligarchů zmocnit se Ruska:

– „Jsou to bohatí lidé… Jakmile se všeho zmocní, tak se vším zatočí a začne taková hrůza, že vše předchozí se bude zdát jen jako malá hrůza.“
Říkám: „Tento oligarcha se opravdu chce zmocnit Ruska (bylo jich několik), chce jíst, ale kdo mu dá? Čím disponuje? Pokud bude nutné vyjít na ulici, možná vyjde jeho sekretářka. Nebo možná ne. Tady to všechno končí.“
-„Má spoustu peněz, použije je, koupí si silové struktury a bůhví koho ještě, a oni to všechno udělají.“
Říkám: „Je to tak, má hodně peněz – samozřejmě, že ne tolik, jak se říká, a on si je šetří. Ale předpokládejme, že ze štědrosti duše dá nějaké velké částky do některých silových struktur. Co ty udělají? Vezmou je, pak se mu omluví, řeknou že to „nevyšlo“, ale peníze si rozdělí a je to. Nic mu zpátky nevrátí. Bude z toho trapas, a ne skvělá hra.“

Protože abyste mohli vymyslet a realizovat něco velmi velkého, musíte nejen rozumět tomu, co děláte, musíte také vědět, co máte k dispozici pro realizaci svého projektu.
Dát dohromady projekty je možné. „Co musíme udělat pro stavbu domu? Nakreslíme – budeme žít “. Ale abyste mohli postavit dům, zvláště velmi velký, potřebujete tolik betonu, tolik stavitelů, takové zařízení, takový architektonický vývoj, takový stavební a konstrukční vývoj a tak dále. A to by měli dělat někteří lidé. A pokud je to všechno tajná operace, tak by to měli být i lidé spojení zákonem mlčení. Kdo jsou oni? Kdo je Schwab, aby transformoval svět? Kdo jsou zástupci Světového ekonomického fóra? No, jsou to velmi bohatí lidé, a co?

Světu nevládnou peníze, světu vládne něco jiného. Světu vládne něco nemateriálního. Proč? Můžete se o tom přesvědčit na historii Ruska.
Byli oligarchové, kteří věřili, že si za peníze koupí všechno. Pak přišli lidé, kteří se nazývali … to je jedno, jestli čekisté nebo ne čekisté … Co řekli? Řekli, že jsou pevně přesvědčeni o oprávněnosti slavné básně, ve které Zlato říká: „Všechno je moje“ a Bulat (ocel) říká: „Všechno je moje.“ Potom Zlato říká: „Koupím všechno,“ a Bulat říká: „Vezmu si všechno.“ A ukázalo se, že „vzít“ je v určitém smyslu možné, ale koupit – ne. Přišli, všechno vzali a dokázali to.  A diskuse pana Chodorkovského a dalších s těmito skupinami ukázala, co je co. Ukázala marnost právě toho zlata, které přichází a říká: „Nech mě, já tě koupím.“ A odpověď: „Tak jo. Ale možná si tě vezmu?“

Při této příležitosti – opět se stejným, čistě vědeckým a metaforickým účelem – jsem vyprávěl anekdotu o tom, jak Čečenec ulovil zlatou rybku (nemám v úmyslu zdůrazňovat specifika nějakého konkrétního národa, chci jen uvést do oběhu určitý počet metafor pro pochopení mé hlavní myšlenky). Tento Čečenec chytil zlatou rybku. Ta říká:
 „Pusť mě, splním ti tři přání.“
„Jaká přání? Já nemám žádná zvláštní přání, chci tě sníst. Mám hlad“.
„Ne, pochop. Těsně předtím mě chytil Žid, vyslovil tři přání. Chtěl palác, jachtu a miliardu dolarů. Splnila jsem mu přání, on mě pustil.“
Čečenec říká: „Nyní mám také tři přání: jméno toho Žida, adresu a telefonní číslo.“

Probudily se v něm přání, mnohem přesvědčivější než ty u předchozího rybáře, který chytil zlatou rybku.
Znovu zdůrazňuji, že zde nemám za cíl ani pobavit publikum, ani zdůrazňovat etnická specifika. Mluvím o podstatě věci. Takový Čečenec se klidně může jmenovat Ivan Ivanovič Ivanov, tak otázka nestojí.
Otázka je v poměru bulatu a zlata. Nebo, jak jsem již mnohokrát řekl, v poměru třídy obchodníků a třídy kšatrijů, válečníků. Válečníci budou vždy okrádat obchodníky. Problém je ale v tom, že okrádáním obchodníků a využíváním jejich příležitostí se oni sami mění v obchodníky. A pak se stanou buď obětí další loupeže, nebo obětí totálního občanského sváru, takového vojensko-podnikatelsko-kriminálního. Co i vidíme. Vidíme to, ne?! Po celou dobu čteme nějaké podivné „úniky“, které již získávají masivní charakter. Co to všechno znamená?

Jsou to války tzv. elitních skupin, které všechny tyhle sebevědomé oligarchy nejprve „vyčistily“ nebo řádně vypakovaly a pak se začaly vypořádávat mezi sebou, protože se nakazily stejnou nemocí. A aby se tím nenakazily, jsou potřeba ideologové – bráhmani, první kasta, kněží, kteří těmto skupinám kšatrijů nějakým způsobem předají jedinou myšlenku – myšlenku služby, která je spojí, myšlenku velkého projektu, velkého obsahu, který je povzbudí… Protože jinak – masakr. I my jsme se k němu dostali dost blízko. Cítím to, můj politický instinkt je dost vyvinutý. Všechno může začít dříve.

Celá otázka je v tom, že když se zhroutila Komunistická strana Sovětského svazu, vzbudilo to potěšení u skupin, které proti ní bojovaly, u všech těchto tzv. bezpečnostních sil, tajných služeb. Nemám vůbec na mysli všechny řadové vojáky… nebo nižší důstojníky, nebo dokonce nějaké generály, kteří poctivě plnili svou povinnost. Komunita kolem těchto tajných služeb – ať už vojenských nebo takzvaných pidžaků (sako – slangový výraz pro důstojníka, který nevystudoval vojenskou školu, ale absolvoval výcvik na vojenské katedře civilní vysoké školy – pozn. překladatele ) – byla obrovská a celkově fungovala buď neškodně špatně, nebo užitečně a poctivě pro cíle, které jim stanovila strana. Právě to samé Ústředí dalo Justasovi (Justas bylo krycí jméno Stierlitze ze seriálu Sedmnáct zastavení jara – pozn. překladatele) úkoly a Justas to udělal.
Ale byl na toto Ústředí v posledních desetiletích, od éry Andropova, velmi naštvaný. Protože se mu celou dobu zdálo, že Ústředí  je hloupé, chodí s nesmysly, když není dostatečně ideologicky zahřáté – a zároveň náročné, chce pořád řídit tuto komunitu tajných služeb, vytváří jakýsi idiotský vertikální systém. A je potřeba vytvořit pseudodemokratický síťový systém, kde všichni jsou vaši agenti a vypadá to, že všichni mezi sebou bojují o hlasy voličů …

Nakonec se to stalo a Justas se ocitl bez Ústředí. Nemám na mysli žádnou konkrétní osobu, myslím komunitu. Ukázala se bez centra. Vnímala osvobození od tohoto Ústředí jako velké požehnání. A Ústředí už bylo opravdu vadné a napůl shnilé. Kdyby bylo jiné, žili bychom v Sovětském svazu.
Pak Justas začal přemýšlet, jak by si pořídil nové Ústředí a rozhodl se, že nejlepší Ústředí, které by si mohl pořídit, je nějaké kolektivně západní.
A řeknu víc – ještě v době prezidenta Richarda Nixona a v době určitých problémů ve Spojených státech byla jakási ne zcela určitá výzva adresovaná Sovětskému svazu, asi ve smyslu: chcete-li převzít řízení nad světem, tak berte. A tato výzva zůstala jakoby nepovšimnuta. Nebo odmítnuta. Protože nebyla chuť vzít na sebe takovou zátěž.

Text pokrácen – Kurgiňan rozvíjí úvahy na téma Stalin, Čína,….převzetí moci.

Tento bipolární svět byl ale s jistým napětím jedním z nejstabilnějších. Vyhovoval sovětské straně.
Takže i velká mocnost – Sovětský svaz – se zdráhala převzít roli jediného pólu, protože chápala důsledky. A pro Stalina bylo udržení supervelmoci s ruským jádrem klíčové, nechtěl to narušit. Jeho nástupci byli ještě zdráhavější.

Takže když se ve skutečnosti vytvořil unipolární svět, kolektivní Justas řekl: „Poslouchejte, veďte nás nějakým směrem! Staňte se novým Ústředím, posílejte nám své šifry, my je budeme plnit. Proč je to pro vás špatné? My jsme lidé výkonní, docela efektivní a pragmatičtí. Hlavně nás neobtěžujte, a my vše s vámi zkoordinujeme a půjdeme stejným směrem.“

Pointou je – a to kolektivní Justas nepochopil – že západní svět vůbec nepotřebuje vládnout Justasovi. Západní svět chce zničit to, co Justas považuje za svou oblíbenou provincii, tedy Rusko. Západ nechce tuto provincii zachovat a začlenit do řady dalších relativně privilegovaných provincií, ba ani si ji držet na dálku. Chce ji zničit.

To je nepochopitelné, protože v této touze je něco iracionálního a Justas je velmi racionální – to je jeho vlastnost. A když si uvědomil, že chtějí ne nějaké ústupky, ne nějakou racionální koordinaci zájmů, ale aby si pověsili kámen na krk a utopili se, začal kopat, vzdorovat, alespoň jeho velká část. A to představuje Putinův mnichovský projev a vše další – vše, co se stalo, vše, co pozorujeme.
Ale když začal vzdorovat a říkat: „Co to je tohleto, takhle to nelze,“ on sám do Ústředí nevyrostl. Proměnil se v pobíhajícího Justase, neklidného Justase, který teď, jak vidíte, musí nějak vyvinout něco jako Ústředí. Ale nechce, protože to je pro něj návrat k ideologickému oddělení ÚV KSSS, kterému se bude podřizovat, ale to nechce. A ze sebe samého to vyplodit nemůže.

Existovaly velmi krátkodobé naděje – ano, naděje, protože bylo potřeba získat něco v podobě takového Ústředí – že tuto roli bude hrát Ruská pravoslavná církev. Odmítla to jako hroznou, nepříjemnou a zbytečnou zátěž. Nechtěla se této role zhostit. Žádná teokracie se zde vhodným způsobem nezformovala. Stejně jako se nezformovala (z přirozených důvodů) monarchie, o které mnozí sní. Mnozí z elity, mám na mysli dvě procenta populace. Ale nevadí, ona v žádném případě nikoho nevybudila. Byly to chiméry.
Úměrně tomu jsme se najednou ocitli v podivné mezeře slepé obrany, nekonečných klateb na adresu lidí, kteří jsou zároveň nazýváni partnery. V tomto nevstupování do západní civilizace a současně v nepřetržité připoutanosti k tomuto západnímu megatrendu, ať už mu říkáte jakkoli.
Nemáme svoji vědu, svoji medicínu, svůj průmysl, který by nám umožnil prohlásit něco konkurenceschopného ve světonázorovém, eschatologickém, metafyzickém, existenciálním plánu vůči tomu, co je západní verze konce dějin. Čím přesně a proč chceme prodlužovat dějiny? A na jakém zdrojovém základě?

Nyní samotný Západ. Je tam stejný problém: a kdo to bude dělat? Určitý plán, jak by to mělo být, měly dvě takové celistvé (integrální … tady si obrázek zjednodušuji, hodně dávám dohromady jako jakýsi průměr) zednářské lóže: konzervativní, které se říká Národní, a Velký východ – liberální.
Společně měli jeden projekt s názvem Modern, v jehož rámci existuje humanismus, lineární pokrok, vestfálský systém, národní státy, soutěž mírových projektů s oporou o určitý rámec obecného konsensu a tak dále. Konzervativní národní lóže říkaly: „Ne, potřebujeme více historické a kulturní identity.“ Liberální řekly: „Ne, je zapotřebí většího pokroku.“ A koexistovaly tak nějak uprostřed toho.

To vše se začalo hroutit někdy koncem 60. a začátkem 70. let. Nyní vše existuje už na troskách toho. Ať se nám to líbí nebo ne, rýsuje se nějaký další projekt. A tento projekt vyžaduje dodavatele, který se zaváže k jeho realizaci. A to nemůže být pan Schwab a 20, 40, 50 jakkoli bohatých oligarchů a ani superbohatí ultraoligarchové v počtu 30, 40, 20, 10, 5, 1 – to je jedno. To je nemožné, protože pod tím není žádná základna lidských zdrojů.
Aby tato lidská základna byla, nepotřebujeme ani Schwaby ani Gatese, ani Big Pharma ani nikoho jiného. Musíme tuto cestu dále rozšířit a dostat se ke skutečnému projektantovi, skutečnému tvůrci nové historie, který k tomu má schopnosti, odhodlání a vše ostatní.
Ať se nám to líbí nebo ne, podle mnoha ukazatelů je jasné, že tento strůjce nového projektu, který dosud lidstvu plně neodhalil a který plánuje realizovat pod touto covidovou maskou, je něco jako skutečný neonacismus, a to už globální.

Ne proto, abych Japonsko démonizoval –  je to země jako každá jiná –, ale abych ukázal, jak to funguje, jsem několikrát řekl: podívejte, existuje mnoho supermocných japonských farmaceutických společností. Je snadné najít stopy japonských experimentů s biologickými zbraněmi ve 30.–40. letech 20. století, stejně jako následného přesunu centra, které tyto experimenty provádělo, do USA, kde bylo toto centrum propojeno s podobnými německými kapacitami. To všechno existuje.
Žádná japonská farmaceutická firma ani žádný jiný průmysl však neexistují samy o sobě. Neřídí je majitel, který má řekněme kontrolní podíl akcií, i když to v současnosti nikde jinde na světě neexistuje.

A za organizacemi tohoto charakteru vždy stojí něco mnohem inteligentnějšího, něco, co je zbaveno své přímo zločinné povahy. Neexistuje jediná velká mafie, která by nebyla spojena s nějakými para-strukturami. Všechny jsou nějakým způsobem propojené s něčím zdánlivě neškodnějším, něčím, co tyto složky zcela ovládá. Takhle svět skutečně funguje – tohle není konspirační teorie, to jsou zřejmá fakta a lze je pozorovat v každé zemi.

Dalo by se samozřejmě říct, že někteří konspirační teoretici, kteří brblali cosi o „Zeleném drakovi“, nebo poslední ruská carevna, která o něm začala mluvit, si jen fantazírovali a vymýšleli si věci. Japonská rozvědka a její archivy se však ukázaly pro Sovětský svaz mnohem transparentnější než archivy nacistického Německa. Rozumíme tam víc, pozorně tam sledujeme přírodovědecké génie, kteří byli aktivní i před rokem 1905, i potom. Sledujeme jejich metody identifikace, jak budují svou metafyzickou osobnost.
To není vůbec výmysl, není to chiméra, je to něco víceméně zhmotněného.

Kdysi dávno velmi malý okruh velmi mocných jedinců vytvořil Tovaryšstvo Ježíšovo, neboli jezuitský řád – Ignác z Loyoly a jeho nástupci.
Je to ohromující síla vůle a talent malé skupiny (jak se říká, „mocné hrstky“), která se rychle rozšířila a zastavila Lutherovu reformaci v mnoha zemích světa. Ukázalo se, že má hodně jedinečnosti. Podařilo se jí přilákat obrovské množství lidí, jakousi základnu zdrojů.

Po celou dobu – zvláště mezi lidmi, kteří rádi pasivně sledují některé televizní pořady na internetu – se ozývá křik: „Řekněte nám, co máme dělat, a my se sejdeme a začneme to dělat. Lenin napsal „Co dělat?“
Můžu vám říct: přečtěte si Leninovu knihu Co dělat? Přečtěte si ji pozorně. Není tam ani slovo o tom, co je třeba dělat. Tam se pouze probírá, kdo to bude dělat – bolševická strana, kterou je třeba vybudovat.
Tento „kdo“ (neboli subjekt) je neustále mimo zónu pozornosti lidí, kteří probírají určité intriky. A zde je velmi důležité toto: „sníst, to on sní, ale kdo mu to dá“.

Existují všechny důvody se domnívat, že to, co Trump nazývá Deep state, má v podstatě napojení na tajnou službu, je spojeno s poměrně seriózními „Justasy“, kteří přehodnocují svou existenci, a kteří vycházejí z již zastaralého svobodného zednářství a snaží se najít novou tvář.
A tady není klíčová otázka, že nějaký John, Jack nebo Julio chce ovládnout svět, protože má nesnesitelnou touhu to udělat a má velkou hubu. Ne.
Jde zde o to, že existuje samotný problém člověka a ovladatelnosti lidstva. Děsivý problém spojený s tím, že člověk nepřestává být druhem dvounohého tygra a rostou mu nukleární zuby. Roste u něj to, co je prostředkem ke zničení sebe sama. Roste to donekonečna, ale on sám neroste!
A jeho vůle ke zničení (na rozdíl od všeho živého, přirozeného, ​​předlidského) je iracionální. Proto ničit bude ne tolik, kolik potřebuje k jídlu. To už by se dávno najedl. Pro nás dnes není tak těžké vybudovat průmysl na výrobu normálních potravin tak, aby byli všichni nasyceni, celých osm miliard. On chce něco jiného.

A o tom, co chce v této své existující iracionalitě, psali skvělí lidé, zděšeni tím, co na konci 19. století uzrálo, a kteří se to snažili někam posunout.
Těchto lidí bylo málo. Jsou to samozřejmě tito tři filozofové: Kierkegaard, Nietzsche a Marx. Ale kromě nich tu byli i velcí spisovatelé, kteří, jak už to v Rusku bývá, byli hlavně myslitelé, filozofové – spisovatelé-kazatelé.

Aby se problematika covidu nezměnila v úzký problém, který všechny zaměstnává, protože se neví, zda je nutné se očkovat, ale byla posouzena v dostatečném objemu a s dostatečnou hloubkou (a bez toho nikdo nepochopí, je-li třeba se očkovat nebo ne a co se stane), musím diváky tohoto pořadu seznámit se dvěma texty Dostojevského.
Možná, že diváci tyto texty znají, a možná, že ne. Ale tyto texty nám vytyčí cestu, po které když půjdeme, tak se nestaneme rukojmími úzké lékařské problematiky a zároveň ji budeme moci posoudit.

První z těchto textů je ze Zápisků z podzemí. 

Hrdina je zrůdný, je to takový paradoxista, který nenávidí celý svět, takový netvor, kterému se také říkalo podzemní génius. Je to jakási ruská verze Nietzscheho, o kterém se dá říkat, jak je zrůdný, ale který zároveň před lidstvo položil nejhlubší otázky. A jak to zneužili nacisté, je samostatná otázka. Není možné neustále svalovat vinu na ty, kdo kladou otázky, když se pak na položené otázky začne obludně odpovídat. Této viny se nelze zcela zbavit, ale také není nutné ji absolutizovat.

Seznámím vás tedy s textem jistého monstra, podzemního nevraživce, říkali mu podzemní génius. Tento text je šokující a vyzdvihující některé problémy, ale existující problémy. A někdy nás skandální chování – zvláště když je toto skandální chování popsáno rukou velkého spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského, velkého myslitele – může k něčemu postrčit. K nějakému pochopení toho, proč se najednou nejrůznější Jackie, Johnové, Lee, Juliové a další začnou zabývat problémem lidstva. Kde se nachází tento problém nyní? Co by se s ním mělo dělat?
Čtu pasáž z Zápisků z podzemí. 

„Jen zkuste nahlédnout do dějin lidstva! Co tam vidíte? Je to velkolepé? Snad i velkolepé. Vezměte jen takový kolos rhodský! Pestré? Snad i pestré. Co práce by dalo prozkoumat jenom vojenské a úřednické parádní uniformy ze všech dob a u všech národů – na obyčejných krojích by si teprve každý historik zlámal vaz, ani jediný by neobstál. Jednotvárné? Snad i jednotvárné: lidé se rvou a rvou. Rvou se, a rvali se a budou se rvát – připusťte, že je to až příliš jednotvárné.“

V rozhovoru mezi Ivanem Karamazovem a ďáblem v jiném díle ďábel říká: „Nuda je nejneslušnější …“
Zpět k Zápiskům z podzemí:

„Zkrátka, o dějinách lidstva se dá říci všechno, co si jen může vymyslet nejbujnější fantazie. Jen jediné se o nich tvrdit nedá, totiž že jsou rozumné. Při prvním slově byste se museli zarazit. Naopak se každou chvíli setkáváme s něčím úplně jiným: v životě se neustále vyskytují inteligentní a ctnostní lidé, mudrci a filantropové, kteří si kladou za cíl prožít celý život co možná ctnostně a moudře, dávat, abych tak řekl, zářný příklad svým bližním, a to za tím účelem, aby jim ukázali, že je možné žít ctnostně a moudře. Je známo, že mnozí z těchto lidumilů se dříve nebo později, někdy až ke konci života, sami sobě zpronevěřili a provedli nějaké darebáctví, často jedno z nejnemravnějších.
A teď se vás zeptám: co se dá čekat od člověka jako od bytosti obdařené takovými podivnými vlastnostmi? Zahrňte ho vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po krk štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě, dejte mu takový hospodářský blahobyt, aby nemusel nic dělat než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel – a i za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu. Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrostí přimísil zkázonosný živel své fantazie. 
Právě ty nejfantastičtější nápady, ty nejhorší hlouposti si bude chtít ponechat, a to jedině proto, aby sám sobě dokázal (jako by právě to bylo naprosto nevyhnutelné), že lidé jsou dosud lidmi, a nikoliv klávesami z piana, na které sice vlastnoručně hrají samy přírodní zákony, ale hrozí nebezpečí, že hra skončí tím, že nebude možné přát si něco, co není v seznamu. A půjdu ještě dál: dokonce i kdyby se člověk doopravdy stal klávesou, kdyby to měl přírodovědecky a matematicky spočítáno, ani v tom případě by nedostal rozum a naschvál by provedl něco natruc, z pouhopouhé nevděčnosti, jen aby prosadil svou. A nebude-li mít jinou možnost, vymyslí si zkázu a chaos, vymyslí si různá utrpení, ale přece prosadí svou! Prokleje celý svět, a jelikož proklínat dovede jen člověk (je to jeho privilegium, které ho nejvíc odlišuje od ostatních živých tvorů), dosáhne snad pouhým prokletím svého, totiž ujistí se, že je člověk, a nikoliv klávesa v pianu. A chcete-li tvrdit, že i chaos, temno a prokletí, všechno se dá vypočítat podle tabulek, že pouhá možnost předběžného výpočtu v tom člověku zabrání a že rozum zvítězí – tak vězte, že se člověk raději zblázní, aby neměl rozum a mohl prosadit svou. Jsem si tím jist, ručím za to, protože celá podstata člověka spočívá, zdá se, v tom, aby si co chvíli dokazoval, že je člověk, a ne nýtek.
Dokáže si to třeba utrpením, třeba troglodytstvím, ale dokáže si to. Jak potom nemám pět hříšnou chválu na to, že nejsme dosud tak daleko, že doposud nevíme, na čem závisí naše chtění? Okřikujte mě (pokud mi ještě prokážete tu čest), že mi přece nikdo nebere mou vůli, že se lidé snaží zařídit to tak, aby se má vůle sama, z vlastní vůle, shodovala s mými normálními zájmy, se zákony přírody a s aritmetikou. Ale pánové, co to bude za vlastní vůli, dospějeme-li až k tabulkám a aritmetice, nebude-li platit nic jiného, než že dva krát dvě jsou čtyři? Dva krát dvě zůstanou čtyři i bez mé vůle. Tomuhle se přece neříká vlastní vůle!“

Při vší té hrůze a při vší té zlověstné povaze a veškerých suterénních intrikách je to geniální text napsaný před více než 150 lety.
Co se s tím dá dělat? Říkají, že je jasné, co dělat. Pokud je člověk takový, a neexistuje žádná alternativa (a tato alternativa je pouze v takovém vzestupu člověka, ve kterém on není daností, kterou zde popisuje „suterénní člověk“, tady je pouze jedna zranitelnost, to, že posuzuje danost, fixuje něco jako konstantu člověka), pokud je člověk skutečně konstantou, pak má „suterénní člověk“ pravdu.
Pouze pokud se člověk pohybuje – ne dolů, v zoufalství z toho, že se nelze posunout nahoru, ale nahoru – a pokud ho tento jeho pohyb neustále ohromuje a vytváří pro něj cosi jako dynamickou kostru, uvnitř které není oddělená morálka, oddělená krása, oddělená pravda, ale určitý celek, sloučený dohromady a mající neuvěřitelnou ohnivou sílu – pak se udrží. A o tom mluvili jak náboženští snílci, tak komunisté.
A pokud taková dynamická kostra neexistuje, a je tam statika, pak to skončí šílenstvím a pádem do propasti s řehotem. Každý to chápe a je to viditelné.

Jedna kategorie bezmyšlenkovitě jí, zabývá se nakupováním a noří se do své nicoty, nenávidí vše, do čeho se noří. A ta druhá říká: „Když se nedá nikam dál, tak k čertu, skočme do propasti,“ a skáče tam spolu se zvrácenostmi, drogami, sebezničováním všeho druhu, odpornými zločiny, kterých je plné současné lidstvo. 

Kolik gladiátorských zápasů se v tento den odehrává na území našeho státu současně s tím, o čem jsem mluvil? Jaká zvěrstva se ve světě dějí! Proč? Protože tohle nicotné nakupování se vším ostatním se pro člověka, který k tomu nemá predispozici, stává tak hrozné, že raději skočí do pekla, než by tam zůstal. A cesta nahoru není, tuto cestu blokuje zhroucení sovětského modelu komunismu, který sice měl vady a ve skutečnosti tuto cestu neukazoval, ale který ještě udržoval v lidstvu něco jako znak alternativy.  A teď to není. A každý, kdo přemýšlí, co dál, má velmi blízko k myšlenkám, kterými své hrdiny obdařil Fjodor Michajlovič Dostojevskij. To jsou myšlenky jeho hrdinů, a ne jeho samotného.
Proto musím přečíst další text, který se také týká této problematiky.

Jakmile zmizí dynamická kostra – kostra rychlého synergického vzestupu člověka, kostra soubornosti, kostra Člověka s velkým písmenem (zda tíhne k Bohu nebo k vlastnímu vyššímu stavu je jiná otázka, ale netíhne k vlastní konstantě a k její optimalizaci) – jakmile tato kostra absentuje, nastává fatální existenční problém, před kterým vše bledne: ekologie, finance, klima – to vše ustupuje do pozadí. A text „Zápisků z podzemí“, který jsem citoval, se ukazuje být aktuální agendou pro 21. století. A pak někdo řekne: „Ach, člověk je takový? Tak udělejme restart, aby člověk nebyl. Pokud je takový, pak ať je raději robot. Ať je cokoliv. Nechce se podrobit přání udělat z něho klávesu od klavíru? Ať se podrobí další – postčlověk.“
To je úmysl těch sil, které nejsou identifikovány panem Schwabem nebo Gatesem, ani farmaceutickými společnostmi, ani světovým byznysem, ani světovou informační sférou. Jsou tam jiní vládci s jinými zdroji.

Mezi lidmi zabývajícími se tímto problémem (jedná se o úzký okruh lidí a nejsou to konspirační teoretici, jsou to lidé, kteří se věnují zároveň speciální historické, tak i filozofické tématice), vždy (mám na mysli přibližně posledních 120–130 let) byla zvláštní pozornost věnována projektu s názvem „Velký inkvizitor“. Říká se mu také „Šťastné dítě“. Jedná se v podstatě o jezuitský projekt, který se jezuité pokusili uvést do praxe v Paraguayi. V různých formách ho popsala sci-fi literatura, ten Jefremov, který mluvil o krátce a dlouze žijících lidech a tak dále.
Pak je tedy potřeba se podívat co je to za velkého inkvizitora. V našem dnešním životě nestačí pouhý odkaz na Bratry Karamazovy, a tak přečtu úryvek z Bratří Karamazovových, kde Ivan Karamazov popisuje, čím je pro něj tento Velký inkvizitor.

Někomu se může zdát, že se snažím nahradit analytiku Velké hry adresováním na velká literární díla, například na díla Fjodora Michajloviče Dostojevského. Co je ale podstatou této Velké hry?
Podstata spočívá v tom, že se v ní tak či onak řeší zásadní problémy lidské existence. Mohou být řešeny nejzlověstnějším způsobem a nejčastěji jsou řešeny právě zlověstným způsobem, ale je třeba je řešit. To je první věc.
A druhá věc. Pokud jde o snahu vyřešit tyto problémy určitým způsobem, subjekty Velké hry vykazují pozoruhodnou konzistentnost. Nevykazují tuto konzistentnost, pokud jde o prostředky k dosažení svých cílů, ale cíle se nemění. Nemění se, řekl bych, po staletí nebo tisíciletí. To je podstata Velké hry. Pokud by nebyla zvláštní konzistence cílů – opakuji, nejčastěji velmi temných – nebyla by ani hra samotná.

Co je tedy covid? Je to další prostředek k dosažení cílů. A pokud cíl souvisí s Velkou hrou, pak je tímto cílem realizace projektu jakýchsi hráčů, kteří tuto Velkou hru vedou. A projekt jako takový je cíl, je velmi stabilní, nemění se v čase. Co se cílů týče, ještě jednou opakuji, je tam podivuhodná konzistence.
Hráči nehrají jen proto, že se jim to líbí, ale z nutnosti. Představte si loď, uvnitř lodi je obrovský sud s prachem, je k němu připojena zápalná šňůra a někdo si uvědomí, že tuto zápalnou šňůru už už zapalují. Pak sud exploduje, loď se rozletí na kusy – a je to.
Takhle to je. To, co popisuje například Římský klub, je zhruba něco podobného. Existuje loď jménem Planeta Země. Uvnitř této lodi – dalo by se říci v jejím podpalubí, nebo by se dalo říci v její kapitánské kajutě, na tom nezáleží – je sud s prachem zvaný „druh Homo sapiens.“ To je něco úplně jiného než zbytek přírody. Je to dvounohé zvíře s intelektem, s obrovskými jadernými zuby (nebo covidovými, biologickými, to není důležité) a nenasytností. Protože obyčejné zvíře zabilo – nažralo se. A tady je nenasytnost pokud jde o toto zabíjení obrovská.

Sud s prachem a zapalovací šňůra tedy je. Narůstají konflikty mezi různými částmi lidské rasy. Rostou technologické možnosti atd. A to vše dohromady vypovídá o tom, že se brzy zapálí zápalná šňůra, sud vybuchne a s lodí se stane něco velmi nepříjemného.
Právě tato nevyhnutelnost si vynucuje Velkou hru. Je jasné, že takový stav „sudu s prachem“ je dán mimo jiné tím, že třídní struktura společnosti – nadvláda a podřízenost, kapitalismus na tom založený, postkapitalismus, ke kterému nyní vše přechází – neustále zvyšuje výbušnost toho, co je v sudu … Že tato výbušnost je samozřejmě částečně zakořeněna v samotné podstatě člověka: je to rozum, je to schopnost neomezeného růstu atd. Ale není zakořeněna pouze v takové schopnosti. Tato schopnost může být nasměrována i úplně jiným směrem.
Ale princip nadvlády a podřízenosti může být zachován pouze tehdy, pokud tato „druhá strana“ – tedy vzestup lidského rodu (je jedno, jestli k Bohu nebo k Člověku s velkým písmenem), dynamický vzestup ke štěstí, k blahu – nebude… Protože toto vše nemá existovat ve společnosti nadvlády a podřízenosti, je to s takovou společností neslučitelné.

„A jak si udržet nadvládu a podřízenost, zároveň je posílit a snížit výbušnost sudu?„… o tom přemýšlí všichni hlavní hráči. A takové myšlenky, které hráči převedou vždy do činů, nevěstí pro lidstvo nic dobrého. Protože, znovu opakuji, skutečné, opravdové dobré řešení spočívá v zabezpečení vzestupné dynamické stability druhu. Té, kterou předpokládali humanisté věřící v projekt vzestupu člověka – znovu zdůrazním: k Bohu, k vlastní rodové podstatě, k Člověku s velkým písmenem – to není důležité.
Ale hráči tohle nepotřebují! Potřebují zneškodnit sud, vytvořit situaci, ve které jeho obsah, což je druh Homo sapiens, nebude tak výbušný, a zároveň posílit svou moc. Jak to udělat?

Existuje určitý počet možností, tedy projektů realizovaných určitými velmi silnými skupinami. Mě tady nezajímají projekty, které se zdají různým konspiračním teoretikům nebo o kterých se lze dozvědět jen ze sci-fi literatury. Zajímají mě jen ty projekty, které se již dostatečně projevily jak z hlediska lidské praxe, tak jistých elitních samo-projevů.
Projekt nazvaný „Velký inkvizitor“, někdy se mu také říká projekt „Šťastné dítě“ – se sám odhalil. Nemohu říci, že je v centru pozornosti světových médií nebo dokonce světové intelektuální elity. Vůbec ne. Je skryt, ale je skryt tak, že je ho možno vidět přes určité mezery, přes určitá prohlášení, přes chování určitých dosti mocných skupin.

Tento projekt se odrazil v díle Dostojevského a předtím v díle Schillera. Otázka ale nespočívá v tom, že tito geniální autoři něco odrazili. Otázka spočívá v tom, co přesně se odrazilo. A odrazila se určitá realita.

Schiller a Dostojevský byli neobyčejní lidé, nejen velmi moudří, ale také dostatečně znalí. A pochopili, že projekt „Velký inkvizitor“ je projekt mocných sil s obrovskými zdroji.
Takovými silami nejsou Schwabové se svými fóry a ani Gatesové se svými problémy, a dokonce ani farmaceutický byznys se svými zájmy. To je jiná škála možností.
Je to moc nad miliony a miliony a někdy i desítkami milionů, stovkami milionů lidí, kteří jsou připraveni něco splnit – buď na přímou direktivu, nebo se ve vztahu k nim uplatňuje „řízení trendů“.
Jedná se o celistvou komunitu lidí, kteří jsou připraveni vzdát se čehokoli, jen aby byl jejich společný plán realizován.
Jsou to lidé svázaní železnou disciplínou, připravení podědit určité stanovování cílů, nikoli proměnit dosahování vlastních cílů v tahanice o moc.
Takové možnosti jsou vzácné. A disponují tím, co lze nazvat jádrem vládnoucí třídy.
Sama vládnoucí třída tyto možnosti nemá. Ale vládnoucí třída, jako každý systém, neexistuje sama o sobě, má jádro.
Jádro je nyní rozděleno na segmenty. V tomto případě nezáleží na tom, zda je tato vládnoucí třída stále kapitalistická nebo již postkapitalistická. Hovoříme o velmi dlouhodobých cílech, trvalých cílech – jak za feudalismu, tak možná i za otrokářství.

Je důležité, že projekty tohoto druhu nerealizuje sama třída, která se zčásti řídí zájmy, dokonce i když je vládnoucí, zčásti je jakýmsi fantomem, tedy takovou nevýraznou množinou lidí, kteří se náhodně pohybují, ale jak řekl Marx, součet těchto náhodných pohybů vytváří jakýsi vektor (proč by ho měla vytvářet, mi například nikdo nevysvětlil).
Všechno se stane možným, historie sama se stane možnou pouze tehdy, když vládnoucí třída má jádro. A bez ohledu na to, čím by se řídila samotná vládnoucí třída a bez ohledu na to, jak je různorodá a bez ohledu na počet škubnutí do různých směrů, toto jádro přivádí všechna ta škubnutí do určitých břehů, do určitých koryt, do určitých proudů směřujících k určitým cílům. 
Opakuji, jádro je rozděleno na segmenty a jeden ze segmentů tohoto jádra usiluje o realizaci projektu „Veliký inkvizitor“, známého také jako projekt „Šťastné dítě“. To je fakt.

Ti, kteří se zabývají projekty tohoto druhu – a to nejsou konspirační teoretici, jsou to specialisté, kteří mají spolehlivé informace a jsou schopni rozlišit chiméry od skutečných projektů – jsou přesvědčeni, že právě na tento projekt je orientována ne celá CIA (co je to celá CIA? – byrokratická organizace), ale jistá elita této CIA a dalších útvarů, které jsou silové a nejsou součástí čistě vojenské elity.
A ta část vojenské elity, která je opět v jádru vládnoucí třídy, ale v jiném segmentu, se zaměřuje na jiné projekty. Nebudu je zde rozebírat, přestože tyto projekty nejsou o nic méně temné než projekt „Velký inkvizitor“.
Proč nebudu hodnotit jiné projekty? Protože nyní, v tuto chvíli, využívají covidu jako nástroje hlavně ti, kteří touží po realizaci projektu „Velký inkvizitor“. Je to tento segment vládnoucí třídy, který spouští covidový proces, nebo spíše Velkou hru kolem vážného, ale ne tak rozsáhlého onemocnění. A všichni ostatní jsou jakoby připoutaní, nebo slepě něco vykonávají, nebo se řídí svými soukromými zájmy, uchopovacími instinkty, bůhví čím ještě, touhou přizpůsobit se.

A pojďme se teď začíst do pro mnohé, ale zdaleka ne pro všechny, známého textu z „Bratří Karamazových“, ve kterém Velký inkvizitor podrobně popisuje obsah svého vlastního projektu. Dostojevský udělal vše pro to, aby zde byl podrobný popis něčeho, co dobře zná. Pochopte, že toto čtení nemá nic společného s běžnou literární zábavou. Jde o pokus seriózně odpovědět na otázku, co je za tím, co se nyní lidstvu nabízí v podobě záchranářských akcí, přičemž zachraňovat je třeba před strašlivou metlou jménem covid-19.
Kdo za tím stojí? Pokaždé, když se v rámci této otázky objeví odpovědi jako – „Gatesové“, „Schwabové“, „fóra“, „farmakologie“ a tak podobně, vždy vzniká pocit, že takové odpovědi jsou nedostatečné. A když začne konverzace o nějakých spiknutích, pak vzniká prostě pocit hanby, že lidé tlachají nesmysly.
Jak konkrétněji odpovědět?

Nechci tvrdit, že čtení určité pasáže z Dostojevského díla je naprosto konkrétní odpovědí. Dále budu možná tyto odpovědi konkretizovat. A taková konkretizace je možná na základě dostupných informací a je zcela věrohodná.
Ale stejně je žádoucí mít, když se pohybujete v takové mlze, nějaké majáky. A jsem pevně přesvědčen, že monolog Velkého inkvizitora z Bratří Karamazových takovým majákem nebo jedním z nich je. Samozřejmě nebudu číst celý tento monolog, jen stručně nastíním jeho obsah a poté uvedu nejsvětlejší momenty, které si v souvislosti s problematikou covidu, kterou probíráme, zaslouží pozornost.

Veliký inkvizitor v románu „Bratři Karamazovi“ vede dialog s Kristem, který se objevil na zemi a byl uvězněn inkvizicí.
Kristus byl zadržen, přiveden do vězení. Přichází tam vrchní inkvizitor a začíná rozebírat chyby Krista, který nesouhlasil se spoluprací s ďáblem, kterého Velký inkvizitor nazývá tajným duchem, velkým duchem a tak dále.
Podle Velkého inkvizitora jsou Kristovy chyby v tom, že Kristus nesouhlasil s vybudováním světa na základě zázraku, tajemství a autority. Že vsadil na jakousi lidskou svobodu. Že se nechtěl spoléhat na konzumní společnost jako na základ své vlastní moci, tedy slovy velkého inkvizitora, nechtěl proměňovat kameny v chleba v holé horké poušti. Že neoklamal lidské svědomí. Že nevzal císařův meč. A tak dále.
Po prozkoumání těchto Kristových chyb inkvizitor dále říká, že lidé dříve nebo později pochopí, že svoboda a pozemský chléb pro každého jsou dohromady nemyslitelné a že lidé ve své většině (a on se prý stará o tuto většinu) nikdy nemohou být svobodní, protože oni, cituji:  „… jsou slabí, bezectní, bezvýznamní a vzpurní.“

Tady se potutelně mlčí o tom, že je tak vytvořili. „Ne, taková je povaha průměrného představitele rodu Homo sapiens. Je takový organicky, bytostně, nenapravitelně, “ tak přemýšlí Velký inkvizitor.
Dále inkvizitor, který již řekl Kristu o jeho chybách, staví proti širokým masám těchto slabých, bezectných a bezvýznamných rebelů menšinu, která je připravena snášet nesnesitelnost svobody nabízené Kristem, aby nesla na sobě kříž této svobody.
Inkvizitor nazývá tuto menšinu tisíci a desetitisíci a ptá se Krista, „co se stane s miliony a desetitisíci milionů tvorů“, kteří nemohou nést břemeno této svobody, jak ji chápe Kristus.
Ptá se, zda jsou Kristu milí pouze ti, kteří tuto svobodu vydrží, a zbytek většiny by se pro ty, kdo vydrželi, měl stát pouze materiálem, jakýmsi hnojem, který zúrodňuje půdu.
Inkvizitor tak obviňuje Krista z povýšenosti. Z toho, že nemiluje ty slabé, kvůli kterým prý přišel na svět.
Ale my, říká inkvizitor, na rozdíl od tebe, je milujeme.
Tito slabí jsou nám drazí, říká inkvizitor. Tobě drazí nejsou, ale nám jsou drazí.
„Ano“, říká inkvizitor, „jsou bezectní a vzpurní, ale nakonec se stanou poslušnými.“

Nakonec se střelný prach v sudu promění v něco nevýbušného (to říkám já za sebe). A proč se nakonec (co je to za konec?) stanou poslušnými? Protože, říká inkvizitor, se pokusí zařídit si život nejdřív beze mě a lidí jako já. Tedy bez jádra vládnoucí třídy. Ale pak, když se pokusili zařídit si život tímto způsobem (a my se na to budeme dívat v klidu a třeba i pomůžeme), přetrhnou nit.
A inkvizitor podrobně popisuje, jak se nit přetrhne. Jak se vše zvrhne ve všeobecné nepřátelství, zhýralost, temný okultismus, chaos. A aby se vše k tomuto obrátilo, bude poskytnuta příslušná pomoc. Inkvizitor v podstatě podrobně a překvapivě přesně popisuje dnešní dobu lidstva jako tu, která předchází okamžiku ustavení inkvizitorské moci.

Jeho popis zní překvapivě aktuálně. A co by mělo vzniknout na druhé straně této reality, která přivede lidstvo ke konci? Podle inkvizitora by měla vzniknout nová, zásadně nová realita, založená na moci těch, kteří jsou dlouho tajně ne na straně Krista, kterého inkvizitor považuje za krutého a pomateného, ​​ale na straně rozumného a úctyhodného protivníka Krista, tedy Antikrista.
Inkvizitor říká Kristu, cituji:

„..  poslyš: nejdeme s tebou, nýbrž s ním, to je naše tajemství! Dávno již nejdeme s tebou, nýbrž s ním, již osm století. Právě před osmi sty lety jsme vzali od něho to, co jsi rozhořčeně odmítl, tento poslední dar, který ti nabízel, ukazuje ti všechna království světa; vzali jsme od Něho Řím a meč císařů a prohlásili se za krále pozemské, za jediné krále, ačkoli až dosud jsme ještě nedosáhli úplného skoncování naší věci.“

Tento „střelný prach“ sebou škube, lidstvo neposlouchá. Velký inkvizitor připouští, že dílo není dovedeno do úplného závěru.

 „Avšak kdo je vinen?“ říká on. „Ach, tato věc je teprve na počátku, ale již počala. Budeme ještě dlouho musiti čekat na její vyvrcholení a ještě mnoho bude strádati země, ale dosáhneme svého cíle a budeme králi a tehdy se již postaráme o světové štěstí lidí.“

O jakém štěstí je řeč? O štěstí, o kterém mluvili komunisté, když snili o znovusjednocení člověka s jeho rodovou podstatou, o překonání odcizení, o vzestupu Člověka s velkým písmenem nebo o štěstí, o kterém sní věřící lidé, když mluví o životě člověka jako spojení s Bohem? Ne, řeč je o něčem jiném.

„U nás,“ říká inkvizitor, „budou šťastni všichni a nebudou se již bouřit, nebudou hubiti druh druha, jak se to děje všude v tvé svobodě. Ó, přesvědčíme je, že jen tehdy se stanou svobodnými, vzdají-li se své svobody v náš prospěch a pokoří-li se nám. Nu což, budeme míti pravdu, či budeme lháti? Přesvědčí se sami, že máme pravdu, neboť si vzpomenou, do jakých hrůz otroctví a zmatku je přivedla tvá svoboda. Svoboda, svobodný rozum a věda je přivedou do takových houštin a postaví před takové zázraky a nerozřešitelná tajemství, že někteří z nich, nepokorní a krutí, zahubí sami sebe, druzí, nepokorní, ale malomocní, zahubí druh druha, a třetí, kteří zůstanou malomocní a nešťastní, přilezou k našim nohám a budou žadoniti: »Ano, měli jste pravdu, jen vy jste znali jeho tajemství, vracíme se k vám, zachraňte nás před námi.«“

Dále je vše přímo jak u Schwaba, jen nezměrně tvrdší, silnější a určitější. A tato tvrdost, síla a určitost je hlavním smyslem, který když si uvědomíte, tak můžete cítit rozdíl mezi skutečnými vládci, jako je Velký inkvizitor, a těmi, kteří se tak tváří, jako Schwab nebo Gates, kteří se vykreslují jako vládci. Schwab se tak tváří, ale inkvizitor ne.
Tak popisuje inkvizitor podstatu svého vlastního projektu:

„...Ó, dovolíme jim i hřích, neboť jsou slabí a bezmocní, a budou nás milovat jako děti, že jim dovolujeme hřešit.“ 

Rozhlédněte se kolem! To je přesně to, co se děje.

„Řekneme jim, že každý hřích bude vykoupen, když bude udělán s naším dovolením,..“

Tedy pokud média přesně popíší, jak dělat zvrácenosti.

„…  dovolujeme jim hřešit proto, že je milujeme. Trest za jejich hříchy, tak to musí být, vezmeme na sebe. Vezmeme jej na sebe a budou nás zbožňovat jako dobrodince, protože neseme jejich hříchy před Bohem. A nebudou míti před námi žádných tajemství.“

To je k otázce databází. 

„Budeme jim dovolovati nebo zakazovati žít s jejich ženami a milenkami,“

nebo s milenci nebo „grupáč“,  

 „….mít nebo nemít děti — vše podle jejich poslušnosti. A budou nás poslouchat s veselím a radostí. Nejmučivější tajemství svědomí, všechno, všechno nám řeknou a my dovolíme vše a uvěří našemu rozhřešení s radosti, protože je zbaví velkých starostí a strašných nynějších muk svobodného a osobního rozhodnutí. A všichni budou šťastni, všechny miliony bytostí, kromě statisíců, jež jim vládnou. Neboť jen my, kteří střežíme tajemství, jen my budeme nešťastni. Budou tisíce milionů šťastných dětí a sto tisíc trpících, kteří vzali na sebe prokletí vědění o dobru i zlu. 
<…>
To, co ti říkám, se splní a říše naše bude vybudována. Opakuji ti, že již zítra uvidíš ono poslušné stádo, které na první můj pokyn se vrhne k tobě a bude shrabovati žhavé uhlí k tvé hranici, na které tě upálím za to, že jsi nám přišel překážeti. Neboť pokud si někdo zaslouží naší hranici víc než kdokoli jiný, pak jsi to ty. Zítra tě upálím. Dixi.“

Nechci tvrdit, že na světě existuje pouze tento projekt „Veliký inkvizitor“, ale je to projekt. A kvůli tomu projektu se můžete dopouštět mnohého. A v tomto smyslu spolu koexistují a navzájem působí velmi zuřivě a obětavě a zároveň nemilosrdně a hanebně obrovské miliony lidí, z nichž někteří to vědí, jiní jsou taháni za nitky, ale chápou, že jsou taháni tímto směrem. A co se týče církve – to je království Bestie. To je království Antikrista. A to bylo přímo řečeno, a bůhví kdy to bylo řečeno.
Ale ještě zajímavější je, že když Dostojevský napsal tuto kapitolu Bratrů Karamazových, tak se očividně obrací k určité tradici. A uvnitř této tradice je Schiller a jeho „Don Carlos, infant španělský“, kde Velký inkvizitor mluví s králem. A když se ho král ptá: „Komu přenechám království?“ – říká: „Hnilobě, ale ne svobodě.“
Jestliže se Dostojevský, který velmi silně rozvíjel Schillera a modifikoval ho, opíral se o Schillera, pak Schiller se také o někoho opíral. A všichni věděli, o čem mluví.
Tento projekt „Velký inkvizitor“ není vynálezem tak velkých lidí jako Schiller, Dostojevský a další. Tito lidé věděli, o co jde. A tento řetěz se u nich nezastavuje, jde do hlubin času. A u nich to nekončí, jde do přítomnosti a do budoucnosti.

Kde je tady největší a nejzřetelnější podraz? Protože to vše je řečeno s takovou silou, že mnohému lze věřit.
Podraz je v tom, že se říká: „Člověk je takový, prostě je takový, a je to. Je slabý, rebel a tak dále“.
Ale vždyť ho takovým kromě vlastního nitra dělá ještě něco jiného.
A pokud pozná všechno, včetně toho nitra, tak proč by to mělo zůstat konstantní? A pokud by v tom nitru bylo jen to, co je zde popsáno, pak by historie lidstva skončila aniž by začala.
A nakonec inkvizitor apeluje na ty silné, kteří šli a stali se jakoby bohy. Ale byli to lidé. A vše, co může udělat deset, může udělat deset milionů. A vše, co může udělat deset milionů, mohou udělat všichni. To je velký sen skutečného humanismu, ve kterém se splétají v jedno religiozita a světskost.

Kam člověk stoupá, je jedna otázka. Ale vystupuje z této nízkosti, zkaženosti a dalších věcí, které mu, vnutila společenská realita (možná i něco víc). Stoupá k jinému stavu, který si dává za cíl určité majáky lidstva a který lze nazvat schodištěm, po kterém lidstvo stoupá. Nebo dynamickou kostrou. Pokud tato kostra existuje, lidstvo má budoucnost. Vně toho lidstvo žádnou budoucnost nemá.

A pak vyvstává otázka, do jakých modelů – ne nového lidstva, ne vyššího lidstva, ne lidstva s velkým písmenem, ale postlidstva – by se měl tento antropomorfní dobytek převést.
– Za prvé, je ho příliš mnoho. A to je zřejmé.
– Za druhé, pokud neustále do něčeho „rýpe“ a je takový, jak je popsáno v „Zápiscích z podzemí“, tak proč ho nesterilizovat, aby do ničeho nerýpal?

Pro začátek je ho třeba demoralizovat. Od začátku perestrojky jsem říkal autorům teorie psychologické demoralizace sovětského lidu: „To, co vnucujete jako zkaženost, z chlapců neudělá dony Juany, udělá to z nich impotenty. Pasivní, bezmocné, necelé muže, napůl zvířata.“
Dívali se na mě a říkali: „Vy víte, tak to má být. Čeká nás totiž přechodné období. Po tuto dobu by měli být pasivní. Kvůli tomu jim vnucujeme zkaženost, aby byli pasivní. Pak to nějak vymyslíme.“ Tohle se přímo říkalo.
Takové je tedy dělají. Každý den je takovými činí televize, každý den je dělá takovými internet, každý den je dělá takovými průmysl zhýralosti, dehumanizace, všech těchto zvráceností, nekonečného porušování lidských tabu, mimo které neexistuje ani kultura, ani člověk jako takový. To vše se dělá!

Jejich spotřební průmysl – o čem ten je ? Je to stejný problém. Vyvolává „pasivitu“ dvounohého dobytka a dělá jeho život nesmyslným. Musí být pasivnější a bezvýznamnější. A pak nebude rozhoupávat loď, jak je popsáno v „Zápiskách z podzemí“.
Ale on pořád rozhoupává loď! Skáče do pekla a tak dále.

A pak řeknou: „No, chtěli jsme ho prostě upokojit, cpát takovými věcmi, aby se upokojil. Neupokojil se? Tak pojďme sterilizovat! Vyřežeme něco v genomu. Zbavíme ho těchto potíží a uděláme z něj robota. A robot bude jednat racionálně.“

A aby člověk takhle nerozhoupal loď, musí se sterilizovat. Jeho genom musí být odpovídajícím způsobem transformován. Musí být racionalizován postupnou přeměnou na stroj a zároveň k němu přidáme stroje tak, aby ho stroj kontroloval. A pak se vše stane racionálním.

Tato myšlenka racionalizace – to je Velký reset. A vážení organizátoři, vládci těch Schwabů, těch nešťastných oligarchů a koho ještě  – neblbněte hlavu lidstva svými společensky odpovědnými korporacemi. Strčte si to všechno někam a zastavte tuhle komedii. Chcete tohle a jdete tam. A nikam dál se jít nedá, pokud není dynamická kostra, pokud je člověk statický.
A pokud vy svými smradlavými nákupními horečkami, svou páchnoucí zhýralostí, svými orgiemi, svým děláním pekla na světě děláte každý den z člověka ubohé zvíře, pak nám už nezpívejte píseň: „Podívejte, jaké je to ubohé zvíře jako danost!“
To není danost – to je produkt. A i když je danost nedokonalá, pak velkou vlastností této danosti je jedna věc: ona se v této nedokonalosti chápe. Sama se posouvá nahoru. Nesterilizuje, nekastruje, nemění v robota, ale pohybuje se vzhůru. A to je jediná záchrana člověka a lidstva.

Humanismus není něco světského, co by se stavělo proti křesťanství. Existuje křesťanský humanismus, islámský humanismus.
Ale existují protilidské síly, a to jak uvnitř, tak i vně náboženství. A tyto síly, které se spojují, chtějí zničit lidstvo a udělat to okouzlující peklo na zemi, které popisuje Velký inkvizitor.

Armáda má na proces jiný pohled – ne jako CIA a s nimi spojené struktury.
Nechci tvrdit, že to všechno souvisí s jedním jmenovatelem. Ale když nastavíme takové měřítko, je možné se na covid a všechno ostatní dívat normálně a je možné přejít od vážné úvahy o hře založené na covidu – velké a špinavé, k nějakým konkrétním projevům něčeho. Abychom neměli vše nepodložené a aby se najednou neukázalo, že můžeme takříkajíc létat do nebes, ale na hříšné zemi ničemu nerozumíme. Rozumíme, rozumíme…
A hlavní věc je, že děláte tohoto člověka nejen nemorálním, ​​ubohým a slabým. Také z něj děláte hloupého divocha, který ani nedokáže pochopit, co přesně s ním děláte. Instinktivně se vyhýbá vašim manipulacím, chápe, že zavání zlem, má instinkt. Ale pak začne něco divoce křičet proti vakcínám nebo čemukoli jinému.

Musí pochopit rozsah problému a začít jednat jinak. Ale on to nemůže udělat, protože ho odcizují. Kdo je ten slabý, nemorální člověk? Je to člověk odcizený od rodové podstaty, jak řekl Marx. A jen toto je u Marxe důležité. Jen toto!
Tento odcizený člověk je odsouzen k tomu, co říká Velký inkvizitor: k sterilizaci, robotizaci a všemu ostatnímu. Ale odcizený!
To znamená, buď překonání odcizení a žití života (ať už se tomu říká spojení s rodovou podstatou nebo Bohem), vzestupný humanismus, vyšší humanismus. Nebo šuškanda o tom, že humanismus je, když hladíme člověka po hlavě. A pak peklo.
A když začínají člověka hladit po hlavě a neumožní překonávat překážky, stoupat, objevovat pro sebe nové perspektivy, tak vleze do pekla. V tom je charakter procesu. A covid se vynořil z tohoto charakteru.

Pak začaly všechny moderní západní teorie a ve stejné době začala Frankfurtská škola rozvíjet marxismus. Rozvíjel ho Lukacs, Adorno, Horkheimer, Marcuse a další pokračovali. Chápe někdo z těch, kdo dnes studují marxismus, kam to směřovalo?
Pak začaly všechny tyto technotronické a jiné společnosti, netokracie a tak dále.

Svět se vzdálil klasickému kapitalismu s jeho morálkou, religiozitou, duchem rozvoje výroby, vírou v jednotu člověka a Boha. Zašel hodně daleko.
Tento kapitalismus byl hnusný, skutečně vše topil „v ledové vodě sobecké vypočítavosti“. Ale byl ještě nějak spojen se životem. V Kiplingovi byla, byť silně deformovaná, ale lidskost. A co pak začalo?
Pak začalo něco jiného. Protože pouze když ničil člověka, mohl kapitalismus vládnout, měnil se touto destrukcí, popřel svou podstatu, která vůbec nebyla v této destrukci, ale ve specifickém a velmi chybném vývoji. Pouze tím, že začal ničit člověka, vyráběl už ne věci, ne stroje a technologie, ale člověka, mohl si udržet moc. A začal to dělat!

Zastavil vývoj, vyprodukoval člověka bezvýznamného a stále bezvýznamnějšího kvůli tomu, aby se udržel. Tato nová formace – ne kapitalistická, ale nechutně postkapitalistická a ještě horší než kapitalistická – ničí tohoto člověka stále více.
Žije stupněm ničení člověka. Aby přežila tolik let, musí člověka tolikrát degradovat, ničit v něm tolik lidskosti. Zabývá se jen tím. Nezaměstnává ji nic jiného než ničení člověka a lidskosti v něm. A pak říká: „Podívejte se! To je ale divoch!“
Rozhodně. Po distančním vzdělávání a všem ostatním to nebude divoch?
Rozhodně. Když ho zahrnete pornografií, vaší sexuální osvětou, vašimi juvenilními justičními systémy, nebude z něho nemorální stvoření?
„Podívejte, jak je slabý!„
Samozřejmě, když člověka atomizujete, odcizujete, zavřete do fatální samoty, začne fantazírovat o jakémkoli „podzemí“. Vy ho tam zaháníte!

„No, když už je takový, tak co dělat? Pojďme řezat genom. Udělejme ho alespoň racionálním. Udělejme miliony šťastných miminek a budeme jim vládnout. A abychom je vyděsili a aby s tím souhlasili, oni se už příliš přežrali ve svých kavárničkách – cukrárničkách, vystrašíme je covidem, aby se podělali a se vším souhlasili. Pak je ještě více atomizujeme a začneme je stále více přivádět k tomuto jmenovateli.“

To je to, co pan Schwab a jeho Světové ekonomické fórum chystá. Ale není to on, kdo to plánoval, jemu se to prostě líbí. Chápe, že takto může zachránit postkapitalismus. A jeho oligarchové (kteří jsou všichni takovou temnou protilidskou ohavností) přizvukují. Ale nejsou to oni, kdo to dělá! Na to jsou krátcí.
Teď se někomu může zdát, že ve skutečnosti kolem covidu žádná velká hra neprobíhá. I Schwab říká, že probíhá. Velký reset je už v plném proudu. 

Přemýšlejte vždy o jednoduchých věcech. Ten covid, co to je? Řekl jsem a opakuji to nejjednodušší: epidemie nebo pandemie je určitý samostatný jev s vlastními parametry. V tomto smyslu epidemiolog není lékař. Nebo přesněji, je to zvláštní představitel lékařské komunity. Má svůj vlastní problém. Má stanovit ne nemoc a ne smrtelnost nemoci a ne fakt smrti, ale masovost smrtelné nemoci. Masovost! A pokud tato masovost není, žádná epidemie neexistuje.
Umírá velmi velké množství lidí. Pokud neumírá určité procento nebo určité procento neonemocní, pak epidemiolog rozhodí rukama a řekne: „Soucítím se všemi, jsem připraven brečet, jsou mi blízcí, kteří zemřeli, ale tohle není epidemie, není to pandemie. Epidemie nastoupí, až masovost úmrtí a nemocí vzroste tolikrát.“

Počet obyvatel Ruska je 146 748 500, onemocnělo 3 050 248, tedy 2 %. Je to epidemie nebo ne? Zemřelo 54 778, tedy 0,03 %. Je to epidemie nebo ne?
Za každou touto smrtí je bolest. Vidíte tu bolest. Někdy se to týká vás osobně a vy to prožíváte. I já to prožívám. My všichni to prožíváme. Protože každá lidská smrt je ztráta něčeho nenahraditelného v lidstvu.
Musíme to nějak probrat. To znamená, že 2 % jsou nemocní (z populace) a 0,03 % jsou úmrtí v Rusku. To je epidemie? To je pandemie?
Je to vážná nemoc. Nikdo nemá právo to nazývat epidemií. Buď je nutné revidovat všechny charakteristiky epidemie, nebo uvést jiná čísla. Takhle to nelze dělat!
A proč je to možné? Protože když to nelze, ale velmi se chce, pak je to možné.
A co se velmi chce? Velký restart.

Možná ti, co jsou tady, vůbec nechápou, kam jsou vedeni. Protože si pro sebe vybrali jiné Ústředí, když se stali Justasem bez Ústředí. Ale jsou vedeni tam, k tomuto projektu Velkého inkvizitora. Předtím ale ignorují, že úmrtnost je 0,03%, a prohlásí, že je to monstrózní epidemie.

Kolik žije v současnosti na světě lidé? 7 830 458 560.
Kolik je nemocných? 80 441 307, tj. 1 %.
Kolik jich zemřelo? 1 759 604, tj. 0,02 %.
Je to pandemie?

Dobře, řekněme, že je to pandemie. Předpokládejme. Dříve ale došlo k superpandemii, nazvané „španělská chřipka“. Na ni, pokud mě paměť neklame, zemřelo asi sto milionů. Zemřelo sto milionů, ne milion sedm set! A populace byla mnohem menší. Po ní někdo začal říkat, že máme udělat „Velký reset“ nebo něco jiného? Umírali, truchlili, léčili se.
Proč se to poprvé stalo „Velkým resetem“? Protože reset je potřeba, a pak je možné ignorovat všechny ukazatele a říct, že ať už by ukazatele byly jakékoli, ukážeme je v televizi takovým způsobem, že se všichni budou bát. Budeme ukazovat, jak je nemoc závažná, ukazovat zemřelé příbuzné, blízké, známé. Všichni se nakonec budou bát. A v tomto stavu naprostého strachu si s nimi budeme dělat, co budeme chtít. Rozdrtíme tuto hlínu šílenou strachem, která zcela ztratila svůj lidský vzhled, a dáme jí jakýkoli tvar.

A vezmeme těmto ubohým tvorům i to ubohé, co měli – jejich kavárničky a další zábavu. Všechno jim vezmeme. Zaženeme je do samoty, šílenství, do naprosto bláznivé situace a pak z nich uděláme, co budeme chtít, a budeme tomu říkat Velký reset.
Nechci říkat, že lidé, kteří to dělají, jsou všichni chytří. Jsou tam velmi chytří, velmi zlí lidé, ale není jich tolik. Ale je tu část průměrně vzdělané společnosti, která by měla alespoň něco chápat o tom, co se děje.

Vážení spoluobčané, vážená lékařská obec, vážení lidé, kteří se hrdinně angažujete v překonání určité nemoci, vysvětlete mi jednoduchou věc. Máte 1-2 % nemocných, v Rusku jsou to 2 %. Jak je detekujete? Vy už dokonce bezpříznakové uvádíte jako nemocné.
Detekujete je testy. Detekujete je jakkoli, ale ne na základě nemoci. Máte ve skutečnosti 50 tisíc mrtvých.
Vy je neodhalujete podle skutečnosti. Vy je testujete. A odvážně, hrdinsky zvyšujete počet testů s cílem pokrýt stále větší populaci. Vyrábíte tyto testy. Zároveň na tuto výrobu dostáváte rozpočtové prostředky a vyděláváte na tom. Bůh s vámi, s těmi, kteří dělají kšeft, většina je zaneprázdněna něčím úplně jiným.

Řekněte mi, existuje u tohoto testu pravděpodobnost falešné diagnózy? Takže jste testovali člověka. Můžete mít určitý počet lidí, které jste testovali a zjistili, že jsou nemocní, a oni jsou opravdu nemocní. A existuje určitý počet lidí, které jste falešně kvůli chybě ve vašem testu označili za nemocné. Je to tak? Tak to je.

Neohlupujte divočící populaci a sami sebe aritmetikou, protože existuje teorie pravděpodobnosti. Existuje tedy pravděpodobnost chyby vašeho testu. S touto chybou bude člověk falešně označen jako nemocný, ale nemocný nebude.
To je vlastnost jakéhokoli testu, ne? Všude funguje pravděpodobnost, neexistují žádné neomylné mechanismy. Jsou jen větší či menší chyby. Takhle funguje svět. Na světě není nic s chybou rovnou nule.
Jaká je pravděpodobnost chyby ve vašich testech? Nebo jaká je pravděpodobnost správné diagnózy (že test správně ukázal, že je člověk nemocný)?
Předpokládejme, že v 90 % případů (90 % – vidíte, jak jsem velkorysý!) bude výsledek správně. A v 10% je špatně.
Říká se, že tam je téměř 30 % nesprávných výsledků. Ale nechci takové narážky na velký testovací mechanismus. 10%! Řekněme, že v 10 % je chyba. To je ode mě velmi velkorysý návrh, že? Směrem k milovníkům testů.
Předpokládejme dále, že otestujete (teď říkám schválně nesmysly) všech 8 miliard. A v 10 % případů se budete mýlit. Kolik bude podle testů falešně diagnostikovaných nemocných? 10 % z 8 miliard, to je 800 milionů. A u vás je 80 milionů nemocných. To znamená, že zvýšíte počet případů 10krát. Jen chybou testu!

Akademici, ředitelé ústavů, lídři odvětví, znáte Bayesův vzorec? Pravděpodobnost chyby prvního, druhého druhu … Chápete, o čem mluvím?
Rozšířením testovacího odvětví na všezahrnující úroveň zvýšíte chybovost. Protože procento nemocných je 1 a chybovost je 10. A čím více diagnostikujete, tím více asymptota jde tam – k chybě. Tím více se počet definovaných blíží nule ve vztahu k chybným. Zdá se to paradoxní, ale je to zákon teorie pravděpodobnosti.
Abyste konali jinak, potřebujete test s chybou 0,1 %, 0,01 %. Máte takový?! Ne!
A co vy děláte? Vy, spolu s testováním, čím více testujete, tím více shledáváte nepravdivé. Falešná pandemie vznikne, když všechny otestujete a budete zděšeni tou cifrou. Ale to bude cifra vašich chyb, ne počet nemocných lidí.
Pokud je pravděpodobnost chyby vyšší než pravděpodobnost onemocnění –  nemůžete toto testování prodlužovat donekonečna. Je to slepá ulička, nechápete to? Chápete, nemůžete  to nechápat. Pokud nechápete, pak jste zcela negramotní lidé. Ale pokud to chápete, proč to děláte?

To je jednoduché.
Děláte to z jednoho důvodu: protože vám to přikazují, protože z toho má někdo nějaký zisk, a také proto, že potřebujete dohnat počet nemocných falešně nemocnými. A dohnat tento počet nemocných falešně nemocnými potřebujete, abyste nahnali strach a dohnali pandemii, a to vše je potřeba dosáhnout pro Velký reset á la Velký inkvizitor. Nebo Huxley, nebo něco jiného – to samé.

Vše tedy začíná tím, že váš smradlavý kapitalismus selhal už na začátku 20. století. Potom v polovině 20. století, kdy před nástupem fašismu spásu přinesli sovětští vojáci. Pak se ukázalo, že úplně selhává – začali jste místo člověka produkovat tvora. Začali jste přetvářet člověka. Údajně proto, aby více nakupoval. Ne proto, aby více nakupoval, ale proto, aby v něm bylo více té stvůry, té bezvýznamnosti!
Pak začnete říkat: „Koukněte jaký je! Co s ním máme dělat?!  Likvidovat … Ale jak likvidovat? Bude se bránit. Nebo ho odtrhnout od „prsu… A jak ho odtrhnout?“
Tady vymýšlíte celou tu represivní medicínu s jejími případy, které jsem vám právě popsal.

Nyní v tom všem začíná nová kapitola. Proč jste za tu dobu covidu tak málo pochopili? Všechno světové zdravotnictví, všechny instituce, všechna mozková centra, všechno pracuje. Majestáty civilizace 21. století, skvělé stroje a čert ví co ještě, skvělí mikrobiologové, virologové.

A co jste pochopili? Co?! Otázkou totiž není, koho testujete, ale otázkou je, koho můžete léčit.
Naučili jste se? Rozumíte povaze nemoci? Dokážete tuto povahu onemocnění určit? Proč nemůžete?
Není to tak zejména proto, že to nemůžete určit, protože je vám to zakázáno, protože existuje tabu o způsobech, jak odhalit podstatu nemoci, zakázáno z vnějších pohnutek, které nemají nic společného s vědou.
Pokud jsou zakázány všechny normální cesty hledání a vy půjdete po těch falešných, pak nic nenajdete! Jsou-li na cestách normálního svobodného vědeckého bádání postaveni kulometčíci a zátarasy, a říkají „kdo půjde dál, kdo udělá krok, my budeme střílet“, jak lze najít pravdu? Vysvětlete mi to! Všichni: ruské orgány moci, ruská elito, celé toto světové společenství… Kde se vzaly zátarasy?