5. kapitola – Křížová výprava – Český překlad na pokračování – F. S. Saunders: Studená válka v kultuře: CIA a svět umění a literatury.

5. kapitola – Křížová výprava

Moji duchové mi řekli něco nového,
Pochoduji do Koreje;
Nemohu ti říct, co budu dělat —
Napadá mě křížová výprava. Yankee Doodle – vydrž! (atd.)

Robert Lowell, 1952

Pozdě večer 23. června 1950 dorazili Arthur Koestler a jeho žena Mamaine na nádraží Gare de l’Est, aby nastoupili do nočního vlaku z Paříže do Frankfurtu, odkud měli pokračovat dál do Berlína. Když hledali svůj vagón, narazili na Jeana-Paula Sartra, který cestoval týmž vlakem, třebaže měl namířeno na jinou konferenci. Sartre byl tentokrát nezvykle sám a Koestlerovým se ulevilo, že s ním není Simone de Beauvoir (jíž přezdívali „Castor“¹). Povečeřeli společně z vlastních zásob, i spolu s policejním bodyguardem přiděleným Koestlerovi francouzskou Sureté poté, co Koestlerovi začali komunisté vyhrožovat smrtí (výhružky vyvrcholily tím, že komunistický deník L’Humanité zveřejnil mapu s vyznačením Verte Rive, Koestlerovy vily ve Fontaine-le-Port nedaleko Paříže). Ačkoli jejich přátelství bylo v posledních letech poznamenáno narůstajícím napětím, chovali k sobě tito ideologičtí odpůrci stále sympatie a když vlak vyjížděl do horké letní noci, dokázali spolu i žertovat. Sartre s Albertem Capiusem se od Koestlerova kongresu veřejně distancovali a odmítli se jej zúčastnit. Koestlerovi však bylo Sartra líto; ten se mu té noci ve vlaku svěřil, že se jeho přátelství pod tlakem politických postojů Koestlera a de Beauvoirové pomalu vytrácí.

Když Koestler nastupoval do svého vlaku, američtí delegáti se připravovali na transatlantický let do Německa, který se mohl protáhnout až na 24 hodin. Přestože sovětská blokáda Berlína byla nedávno zrušena, do západního sektoru se bylo možné dostat pouze vojenským letadlem. Delegáti proto museli ve Frankfurtu k poslední etapě cesty, kterou Koestler později nazval „intelektuální letecký most“², nastoupit do letounů C-47.

Byli mezi nimi James T. Farrell, Tennessee Williams, herec Robert Montgomery, předseda Americké komise pro atomovou energii David Lilienthal, šéfredaktor časopisu The New Leader Sol Levitas, Carson McCullersová, černošský redaktor listu Pittsburgh Courier George Schuyler a černošský novinář Max Yergan. Genetik Herman Muller, nositel Nobelovy ceny, s sebou vezl podivuhodný náklad: pět tisíc octomilek (Drosophila) jako dar německým vědcům, kteří během války přišli o své laboratorní kmeny.

Arthur Schlesinger mladší a Sidney Hook jeli společně z Bostonu. Hook se očividně opájel představou nebezpečí, jež na ně na cestě do Berlína číhá. „Fantazíroval o komunistech útočících ze všech stran,“ vzpomínal Schlesinger. „Překypoval vzrušením. Myslím, že takových bylo mezi delegáty mnoho. Měli pocit, že se řítí přímo na bojiště – zvláště ti, kteří nebyli ve válce.“³ Poté, co prvně ochutnal krev v hotelu Wal-dorf Astoria, dychtil Hook po pořádném válečném tažení. „Dejte mi sto milionů dolarů a tisíc oddaných lidí,“ zvolal, „a zaručuji vám, že mezi masami – ano, dokonce i mezi vojáky – Stalinova impéria vyvolám takovou vlnu demokratických nepokojů, že ho budou ještě dlouho zaměstnávat jen vnitřní problémy. Já ty lidi najdu.“⁴ Když teď letěl do města ze všech stran obklíčeného komunisty, živě si představoval, jak tam vtrhnou Rusové – „a v takovém případě by se ze všech delegátů stali za pár hodin vězni [východoněmecké vojenské policie]“⁵.

Nicolas Nabokov přijel do Berlína už v květnu, aby spolu se svou manželkou Patricií Blakeovou pomohl s přípravou kongresu. Cestovali charterovým letadlem společnosti Youth Argosy, jedním z „prostředníků“,⁶ které využívala CIA. Chip Bohlen na Nabokova naléhal, aby dorazil co nejdříve a postavil barikády na obranu umělců, kteří byli „soustavnými otloukánky jak Sovětů, tak nacistů“.⁷ James Burnham dorazil krátce po Nabokovovi a společně s Josselsonem, Laskym, Koestlerem, Brownem a Silonem vytvořili řídící aparát kongresu, jehož ústředí se nacházelo v Laskyho domě.

Na jednom z večerních setkání skupiny Silone⁸ vyprávěl, jak během války propustil každého člena svého odbojového hnutí, o němž zjistil, že je agentem britské nebo americké rozvědky, protože chtěl vést „ma guerre à moi“, svou vlastní válku, s čistým svědomím.⁹ Jak toto prohlášení Josselson, Burnham a Lasky strávili, si lze jen domýšlet. Věděli totiž něco, o čem Silone zřejmě neměl ponětí: že se stal součástí války, kterou vede někdo jiný. Siloneho postavení výstižně charakterizovalo bolestné paradoxy doby, která bezohledně pošlapávala čistotu lidských ideálů. Ve dvacátých letech vedl podzemní síť pro Sověty – a později toho litoval. V letech 1928 až 1930 spolupracoval s Mussoliniho tajnou službou OVRA (za velmi nešťastných okolností: jeho bratr byl zatčen fašisty a v Itálii vsazen do vězení, kde později zemřel). Když v dubnu 1930 písemně žádal o ukončení spojení se svou styčnou osobou v OVRA, vysvětlil, že se rozhodl „vyloučit ze svého života vše, co je falešné, dvojaké, nejednoznačné a zahalené tajemstvím“.¹⁰ V roce 1942 napsal: ‚Nejdůležitějším z morálních úkolů dneška je osvobodit našeho ducha od řinčení zbraní, propagandistické války a veškerého novinářského nesmyslu.´¹¹ V exilu ve Švýcarsku během války byl Silone agentem Allena Dullese, tehdejšího šéfa americké špionáže v Evropě; v říjnu 1944 byl agent OSS Serafino Romualdi vyslán na francouzsko-švýcarskou hranici údajně proto, aby letecky přepravil dvě zásilky zbraní a munice pro francouzský odboj. Avšak jeho skutečnou misí, „plánovanou mimo běžné kanály“, bylo propašovat Siloneho do Itálie. A nyní, v roce 1950, byl Silone opět vtažen do světa tajných intrik. Jeho obhájci tvrdí, že o skrytých sponzorech Kongresu pro svobodu kultury nevěděl. Jeho vdova Darina si ale vzpomněla, že zpočátku s účastí váhal. Měl totiž podezření, že jde o „operaci amerického ministerstva zahraničí“. Několik dní po začátku kongresu řekl Koestler, který Siloneho nikdy neměl příliš v lásce, jednomu příteli, že si vždycky „kladl otázku, jestli je Silone v zásadě čestný, nebo ne. Teď už vím, že není.“¹²

Dalšími příjemci této skryté finanční podpory byli britští delegáti – Hugh Trevor-Roper, Julian Amery, A. J. Ayer, Herbert Read, Harold Davis, Christopher Hollis a Peter de Mendelssohn –, jejichž účast v Berlíně byla tajně financována britským ministerstvem zahraničí prostřednictvím Information Research Department.¹³ Z Francie přijeli Raymond Aron, David Rousset, Remy Roure, André Philip, Claude Mauriac, André Malraux, Jules Romains a Georges Altman; z Itálie pak Ignazio Silone, Guido Piovene, Altiero Spinelli, Franco Lombardi, Muzzio Mazzochi a Bonaventura Tecchi. Ti všichni i většina z přibližně dvou set dalších delegátů dorazili do Berlína 25. června večer. Byli ubytováni v soukromých bytech a hotelech v americkém sektoru a většina z nich, unavená po cestě, se toho večera brzy uložila ke spánku. Druhého dne ráno, hned po probuzení, je zastihla zpráva o tom, že komunisty podporované severokorejské jednotky překročily 38. rovnoběžku a zahájily masivní invazi na jih.  A když se onoho odpoledne, v pondělí 26. června, shromáždili v Titania Palast¹⁴ k zahajovacímu ceremoniálu Kongresu pro svobodu kultury, Berlínští filharmonikové je uvítali temnými tóny předehry k Egmontovi¹⁵ – příhodně zvolené skladby pro publikum, které samo sebe vnímalo jako účastníka jakéhosi ponurého heroického dramatu.

Berlínský starosta Ernst Reuter (sám bývalý komunista, který úzce spolupracoval s Leninem) vyzval delegáty a čtyři tisíce přítomných, aby minutou ticha uctili památku těch, kteří zemřeli v boji za svobodu, a těch, kteří stále ještě strádali v koncentračních táborech. Ve svém úvodním projevu zdůraznil dramatický význam Berlína: „Slovo svoboda, které jako by ztrácelo svou moc a sílu, má jedinečný význam pro toho, kdo si nejvíce uvědomuje jeho cenu – pro člověka, který ji kdysi ztratil.“¹⁶

Po následující čtyři dny přecházeli delegáti od jedné panelové diskuse ke druhé, účastnili se komentovaných prohlídek Braniborské brány, Postupimského náměstí a linie rozdělující Východní a Západní Berlín, tiskových konferencí a nakonec koktejlových večírků a speciálně organizovaných koncertů. Hlavní diskuse se točila kolem pěti témat: „Věda a totalitarismus“, „Umění, umělci a svoboda“, „Občan ve svobodné společnosti“, „Obrana míru a svobody“ a „Svobodná kultura ve svobodném světě“. Brzy se objevily polarizační názory na to, jak nejlépe vzdorovat komunistům, jasně vyjádřené v projevech Arthura Koestlera a Ignazia Siloneho. Koestler vyzýval k semknutí západní inteligence do Kampfgruppe, bojové jednotky jednoznačně odhodlané ke svržení komunismu. „Byl tam Schlesinger, který suše a bez emocí přednesl jen strohé prohlášení. Po něm vystoupil Koestler, který mluvil se zápalem a z hlubokého přesvědčení, a jeho slova se silně dotkla mnoha lidí. Bylo to jako křižácké tažení – Koestler zcela změnil náladu v sále,“ vzpomínal Lawrence de Neufville, který dění zblízka a pečlivě sledoval pro CIA.¹⁷

Agresivní postoj „bojovníků studené války“ vyjadřovalo rozlišení mezi „dobrými“ a „špatnými“ atomovými bombami, které formuloval a o měsíc dříve u Koestlerů během rozhovoru u večeře otestoval James Burnham.  Při té příležitosti vysvětlil, že USA mohou svržením bomb na všechna velká ruská města Rusko zneškodnit během jediného dne. „Zdálo se, že ho ta představa docela těší,“ poznamenala Mamaine Koestlerová (zároveň poznamenala, že „Burnham vypadá velmi mile a jemně… ale pokud jde o prostředky, je mnohem méně skrupulózní než K[oestler]“ – také řekl, že „by za určitých okolností nutně neodmítal mučení“).¹⁸ Burnham za použití jazyka, který mrazivou realitu převáděl do pouhých abstrakcí a který byl jedním z faktorů přispívajících ke vzniku studené války (na obou stranách), prohlásil, že je „proti těm bombám, nyní nebo později uskladněným na Sibiři či na Kavkaze, jež jsou určeny ke zničení Paříže, Londýna, Říma, Bruselu, Stockholmu, New Yorku, Chicaga, … Berlína a západní civilizace obecně… Ale jsem… pro ty bomby vyrobené v Los Alamos, Hanfordu a Oak Ridge a střežené – nevím kde – ve Skalnatých horách či v amerických pouštích, [které] po dobu pěti let bránily – a byly jedinou obranou – svobody západní Evropy.“¹⁹ Na to André Philip odpověděl, že když padají atomové bomby, „nerozlišují mezi přítelem a nepřítelem, mezi nepřítelem a bojovníkem za svobodu“.

Burnham i Hook si vzali na paškál ty, kteří pomocí morální ekvivalence²⁰ zpochybňovali americké odsouzení Sovětského svazu. „Sartre a Merleau-Ponty, kteří odmítli přijet na kongres, byť jen proto, aby tam hájili své stanovisko, si byli velmi dobře vědomi francouzského a amerického bezpráví páchaného na černoších, když podporovali odboj proti Hitlerovi,“ rozhořčeně prohlásil Hook. „Ale v obraně Západu proti komunistické agresi žádnou spravedlnost nevidí, protože černoši dosud nezískali rovnoprávné zacházení.“²¹ Podle George Schuylera²² přitom tato rovnost nebyla nijak vzdáleným cílem. Schuyler mezi delegáty rozšířil zprávu doplněnou statistikami, v níž dokazoval, že postavení černochů v Americe se neustále zlepšuje, a že je to zásluhou schopnosti kapitalistického systému průběžně se přizpůsobovat změnám. Černošský novinář Max Yergan Schuylerovu zprávu podpořil historickým výkladem o pokroku Afroameričanů od Rooseveltovy éry.

Burnham, který na své cestě od socialismu k pravici jednoduše přeskočil umírněný střed, neměl pro bezpáteřního člověka z levice žádné pochopení. „Dovolili jsme, aby nás naše vlastní slova chytila do pasti a uvěznila – tato levicová návnada se nám stala jedem. Komunisté vyplenili náš rétorický arzenál a spoutali nás našimi vlastními hesly. Pokrokový člověk z ‚nekomunistické levice‘ se před skutečným komunistou neustále zmítá v pocitu viny. Komunista, který používá tutéž rétoriku, ale jedná odvážně a rozhodně, se člověku z nekomunistické levice jeví jako někdo, kdo má skutečnou odvahu.“²³ Zatímco tam Burnham stál a brojil proti nekomunistické levici, někteří delegáti si kladli otázku, zda černobílý obraz světa, který nabízela pravice – zachycený Koestlerovým biblickým zvoláním „Vaše ano budiž ano a ne budiž ne!“²⁴ –, není pro liberální demokracii stejně nebezpečný jako obraz světa, který nabízela krajní levice.

Hugh Trevor-Roper²⁵ byl zděšen provokativním tónem, který nastolil Koestler a který převzali i další řečníci. „Seriózní diskusi se to podobalo jen velmi málo,“ vzpomínal. „Podle mého názoru to nebyla žádná intelektuální debata. Uvědomil jsem si, že to probíhá ve stejném stylu [jako na sovětské mírové konferenci] – mluvilo se stejným jazykem. Očekával jsem a doufal, že uslyším západní stanovisko, které bude předloženo a obhájeno, protože představuje lepší a trvalejší alternativu. Místo toho jsme slyšeli jen samé odsuzování, pranýřování a odmítání. Zanechalo to ve mně velmi špatný dojem, jako bychom neměli co říct než: ‚Nandejte jim to! Dejte jim co proto!‘ Byl tam jistý Franz Borkenau, který přednesl velmi útočný a téměř hysterický projev. Mluvil německy a s politováním musím konstatovat, že když jsem slyšel jeho řeč doprovázenou souhlasným rykem obrovského publika, pomyslel jsem si: tohle jsou přece ti samí lidé, kteří před sedmi lety řvali patrně stejným způsobem, když Goebbels ve Sportpalastu halasně pranýřoval komunismus. A říkal jsem si: s jakými lidmi se to vlastně ztotožňujeme? To byl pro mě největší šok. V jednu chvíli jsem měl pocit, že jsme na kongresu vyzýváni, abychom k porážce Satana přivolali Belzebuba.“²⁶

Sidney Hook se postavil na Koestlerovu obranu, ale musel uznat, že jeho přítel byl schopen „citovat i pravidla malé násobilky takovým způsobem, že to některé lidi rozhořčilo“. Měl také ten protivně dráždivý zvyk usmívat se „jako Kočka Šklíba“²⁷ pokaždé, když svým rétorickým argumentem získal převahu. Silone byl mnohem smířlivější a tvrdil, že křesťanský duch sociální a politické reformy na Západě by sám o sobě dokázal uhasit oheň boha komunismu. Také André Philip zastával umírněné stanovisko a prosazoval střední cestu mezi Ruskem a Amerikou: „Evropa je dnes po dlouhé a těžké nemoci zesláblá. Američané nám posílají penicilin, aby tuto nemoc léčili, zatímco Sověti nám posílají mikroby. Přirozeně by každý doktor dal přednost kombinaci obojího. Povinností nás Evropanů však musí být vypořádat se s mikroby co nejdříve, abychom ten lék už nepotřebovali“.²⁸

Pro zastánce tvrdé linie nebylo toto hlásání „ekvidistance“²⁹ (neutralismus, p.p.) ničím menším než kacířstvím. „Neutralismus byl jako myšlenka i jako hnutí podporován Sověty,“ prohlásil Melvin Lasky³⁰ a navázal tak na výkřik Roberta Montgomeryho: „V místnosti Svobody není pro neutralitu žádné místo!“ Britská delegace, která se do této rétorické křížové výpravy zdráhala zapojit, se přidržela Talleyrandova napomenutí: „surtout pas de zèle“ – „především žádnou horlivost“. „Nechápal jsem, proč by měl svět hořet v plamenech, jen aby se očistila osobní vina lidí jako Borkenau a Koestler,“ uzavřel Hugh Trevor-Roper.³¹

Otázka, zda je vhodné, aby političtí přeběhlíci přesvědčovali svět o své pravdě, se stávala jednou z klíčových záležitostí berlínského kongresu. „Potom povstal jakýsi pan Grimme, tak trochu kazatel, s hlasem mohutným a jak lodní siréna dunivým, a začal tvrdit, že všechny tyto otázky jsou ve své podstatě náboženské,“ líčil Sidney Hook. „Hovořil výmluvně, ale o ničem, a konkrétním se stal až na konci, kdy přešel k osobním útokům a utrousil pohrdavou poznámku o Koestlerovi jako o ‚politickém konvertitovi‘, který nyní horlivě vystupuje proti tomu, co kdysi stejně horlivě podporoval, a tím dokazuje, že se svého dialektického materialismu nikdy skutečně nevzdal.“³²

Koestler už dříve poznal zášť těch, kteří nikdy nebyli komunisty, vůči politickým odpadlíkům, jako byl on sám. Když znovu rozvíjel tytéž argumenty, napsal: „Bývalí komunisté nejsou jen otravnými Kassandrami³³, jako bývali protinacističtí uprchlíci; jsou také padlými anděly, kteří měli tu nevkusnou drzost odhalit, že Nebe není takové, za jaké se vydává. Svět respektuje katolického či komunistického konvertitu, ale nenávidí ´kněze zbavené roucha´ všech vyznání³⁴. Tento postoj se racionalizuje jako odpor k odpadlíkům. Jenže i konvertita je odpadlíkem od své někdejší víry či nevíry a je docela připraven pronásledovat ty, kteří v ní stále setrvávají. Přesto je mu odpuštěno, protože ‚přijal‘ nějakou víru, zatímco bývalý komunista nebo kněz zbavený roucha svou víru ‚ztratil‘ – a tím se stal hrozbou pro iluzi³⁵ a připomínkou odpudivé, hrozivé prázdnoty.“³⁶

Problém „otravných Kassander“ znepokojoval také představitele státní správy. Edward Barrett, náměstek ministra zahraničí pro mezinárodní informace, považoval za nutné zpochybnit moudrost „současné tendence vynášet bývalé komunisty na piedestal a stavět je do pozice, z níž mohou poučovat všechny občany, kteří měli dost rozumu na to, aby se komunisty nestali. Někteří z nás se domnívají, že typický bývalý komunista – zvláště ten, který se stal bývalým komunistou teprve nedávno – má velkou cenu jako informátor a tipař, ale sotva nějakou jako hlasatel věčných pravd.“³⁷ Stále zřejmější bylo, že přijetí nekomunistické levice americkou vládou bude muset zůstat utajeno před některými jejími vlastními klíčovými tvůrci politik.

Josselson se držel stranou, přesto měl přehled o všem, co se dělo. S rostoucím znepokojením sledoval reakci Hugha Trevor-Ropera na inkvizitorský tón kongresu. Trevor-Roper i ostatní členové britské delegace dávali při každé příležitosti jasně (a halasně) najevo svůj nesouhlas. To však bylo stále obtížnější, protože „manažeři“ (v čele s Laskym) na pódiu během jednotlivých zasedání pečlivě dbali na to, aby ty, kteří při řeči bouchali do stolu, nepouštěli ke slovu. Lasky byl všude: organizoval, přemlouval, sepisoval tiskové zprávy a připravoval dramatický příchod Theodora Plieviera³⁸, německého autora Stalingradu a bývalého komunisty, který se skrýval ve Stuttgartu. Plievier původně svůj vzkaz kongresu nahrál. Když se však dozvěděl o invazi do Koreje, odletěl do Berlína, přestože mu při návštěvě města hrozil únos ze strany Sovětů nebo východních Němců (pravděpodobnost takové katastrofy však byla snižována nepřetržitou americkou bezpečnostní ochranou).

Laskyho výrazná veřejná role rozzuřila Wisnera v OPC. A měl k tomu dobrý důvod. Dne 24. června, v předvečer kongresu, vydala kancelář Gerharta Eislera, šéfa propagandy východoněmecké vlády, prohlášení, v němž připisovala požár v Komunistickém kulturním domě ve východním Berlíně skupině kolem „amerického policejního špiona Melvina Laskyho“. V Eislerově prohlášení, o němž informovaly americké noviny, se tvrdilo, že pokus zapálit komunistický klub měl být předehrou k zahájení Kongresu pro svobodu kultury – který Eisler označil za „jakousi imperialistickou intelektuální šestidenní cyklistickou soutěž“³⁹ –, ale plán selhal a plameny byly rychle uhašeny. Když se Laskyho na incident zeptali, odpověděl se svým obvyklým sarkasmem: „Ano, je to pravda. Pokusili jsme se ten dům zapálit tak, že jsme z vrtulníku shazovali světlušky převlečené za mandelinky.“⁴⁰ Wisnera však tento vtip nepobavil a telegraficky nařídil do Berlína, aby byl Lasky zbaven jakéhokoli veřejně viditelného spojení s kongresem.

K umlčení pověstí, které se kolem kongresu šířily, však nestačilo jen odstranit Laskyho. Někteří delegáti začali spekulovat o tom, kdo to celé platí. Velkolepost, s jakou byl kongres uspořádán v době, kdy byla Evropa na mizině, jako by potvrzovala zvěsti, že nejde tak docela o spontánní, „nezávislou“ akci, za jakou ji její organizátoři vydávali. Lawrence de Neuffville⁴¹ měl tolik peněz, že nevěděl, co s nimi: „Nevím, odkud ty peníze pocházely. Nikdy jsem nedostal šeky ani nic podobného, prostě jsem měl v hotovosti marky. Všichni jsme je měli.“⁴² To neušlo ani Trevor-Roperovi, který začal tušit, že tu něco nehraje. „Když jsem přijel, zjistil jsem, že celá ta věc byla zorganizována v tak velkolepém měřítku…, že mi došlo, že… finančně za tím musí stát nějaká mocná vládní organizace. Od začátku jsem tedy považoval za samozřejmé, že to tak či onak zorganizovala americká vláda. Od samého počátku mi to připadalo zřejmé.“⁴³ O mnoho let později se k tomu vyjádřil Tom Braden ze CIA a připomněl, že k odhalení toho, kdo za kongresem stál, stačil prostý zdravý rozum: „Když mluvíme o těch letech, musíme si uvědomit, že Evropa ležela v troskách. A pokud by i bylo možné sehnat nějaký ten deseticent, tak jedině v nějaké zločinecké organizaci. V Evropě prostě žádné peníze nebyly. Takže se pochopitelně obrátili na Spojené státy a hledali peníze tam.“⁴⁴

Konference skončila 29. června dramatickým projevem Arthura Koestlera, který před 15 000 lidmi shromážděnými pod žhnoucím sluncem ve Sportovní hale u Funkturmu triumfálně zvolal: „Přátelé, svoboda přešla do útoku!“ Poté přečetl Manifest svobody, čtrnáctibodové prohlášení předkládané jako nová ústava pro kulturní svobodu. Manifest sepsal Koestler po celonočním zasedání v Laskyho základně v hotelu na Steinplatz v Charlottenburgu a podle Mamaine Koestlerové ho „Koestler, Burnham, Brown, Hook a Lasky prosadili za použití rázných ofenzivních taktik, takže se prakticky nesetkali s žádným odporem“.⁴⁵ Jeden z článků deklarace, který vyjadřoval nesnášenlivost vůči marxistickým myšlenkám, však britská delegace důrazně napadla a požadovala, aby byla problematická pasáž vypuštěna. Britové v podstatě odmítali předpoklad, z něhož vycházeli militantnější antikomunisté na konferenci – stejně jako řada amerických tvůrců zahraniční politiky –, totiž že spisy Marxe a Lenina jsou spíše „polním manuálem sovětské strategie“ než „politickou filosofií“.

Po zapracování britských pozměňovacích návrhů byl manifest přijat jako morální a filozofický základ Kongresu pro svobodu kultury. Dokument, adresovaný „všem lidem, kteří jsou odhodláni znovu získat svobody, o něž přišli, a uchovat a rozšířit ty, které požívají“, prohlašoval:

„Považujeme za samozřejmé, že intelektuální svoboda je jedním z nezcizitelných práv člověka… Tato svoboda je v první řadě vymezena jeho právem zastávat a vyjadřovat vlastní názory, a zejména názory, které se liší od názorů jeho vládců. Je-li člověk zbaven práva říci ‚ne‘, stává se otrokem.“⁴⁶

Manifest prohlásil svobodu a mír za „neoddělitelné“ a varoval: „Mír lze zachovat pouze tehdy, podrobí-li každá vláda své jednání kontrole a dohledu lidu, jemuž vládne.“

Další body zdůrazňovaly, že předpokladem svobody je „tolerance odlišných názorů. Princip tolerance logicky nepřipouští uplatňování intolerance.“ Žádná „rasa, národ, třída ani náboženství si nemohou nárokovat výhradní právo zastupovat ideu svobody ani právo upírat svobodu jiným skupinám či vyznáním ve jménu jakéhokoli konečného ideálu nebo vznešeného cíle. Domníváme se, že historický přínos každé společnosti je třeba posuzovat podle rozsahu a kvality svobody, které její členové skutečně požívají.“

Manifest dále odsuzoval omezení svobody uvalená totalitními státy, jejichž „prostředky k jejímu potlačování daleko převyšují prostředky všech předchozích tyranií v dějinách lidstva“. „Lhostejnost či neutralita tváří v tvář takové výzvě,“ pokračoval, „znamená zradit lidstvo a zříci se svobodného ducha.“

Manifest deklaroval závazek k „obraně stávajících svobod, znovudobytí svobod ztracených“ a (na naléhání Hugha Trevor-Ropera) také k „vytváření nových svobod… [k] novým a konstruktivním odpovědím na problémy naší doby“.⁴⁷

Tohle byl skutečně manifest, který se dal číst z barikád. Koestler, novodobý Robespierre (ačkoli jeho dva američtí bodyguardi se drželi těsně u něj), si tuto chvíli náležitě užíval. Toto byl rámec, podle něhož se měla posuzovat oddanost jednotlivců i institucí naprosté svobodě projevu, ničím neomezenému toku myšlenek a názorů. Jestliže komunisté i fašisté soustavně porušovali zásadu habeas corpus (mít tělo), zde stál závazek odolat jakémukoli útoku na zásadu habeas animam (mít duši)⁴⁸. Tento dokument byl lakmusovým papírkem svobody. Podle něj by i samotný Kongres pro kulturní svobodu buď obstál, nebo padl.

Když konference skončila, její washingtonští sponzoři začali slavit. Wisner všem, kteří se na ní podíleli, vyjádřil své ‚nejsrdečnější blahopřání´. Jemu na oplátku blahopřáli jeho političtí patroni. Generál John Magruder, zástupce ministerstva obrany, konferenci ocenil jako „rafinovanou tajnou operaci provedenou na nejvyšší intelektuální úrovni… nekonvenční válčení v té nejlepší podobě“. O samotném prezidentu Trumanovi se uvádělo, že byl „velmi spokojen“. Američtí okupační představitelé v Německu usoudili, že kongres „výrazně posílil morálku obyvatel Západního Berlína“, zároveň však věřili, že největší (a nejdůležitější!) dopad bude mít na západní intelektuály, kteří byli od r. 1945 politicky poněkud dezorientováni. Kongres pro svobodu kultury podle jedné zprávy „skutečně přiměl řadu významných představitelů kulturního života, aby opustili svůj vytříbený, kontemplativní odstup a zaujali pevný postoj proti totalitarismu“.⁴⁹

Tento závěr byl možná poněkud přehnaný a měl za úkol prodat kongres vládním činitelům na nejvyšší úrovni. Hugh Trevor-Roper a britská delegace však rozhodně ještě přesvědčeni nebyli. Hned po jeho návratu do Anglie se Trevor-Roper dozvěděl, že si představitelé ministerstva zahraničí stěžovali svým protějškům z britského Foreign Office, že „váš člověk nám ten kongres pokazil“. To stačilo k potvrzení Trevor-Roperových podezření ohledně role americké vlády v celé berlínské záležitosti. Zároveň to však odhalilo podráždění oficiálních míst nad způsobem, jakým se Trevor-Roper na kongresu choval. Josselson – a jeho nadřízení v CIA – pochopili, že bude třeba znovu vyvinout úsilí, aby pro svůj projekt získali britské intelektuály.

Předchozí kapitola zde:

4. kapitola – Demokratická DEMinforma – český překlad na pokračování – F. S. Saunders: Studená válka v kultuře: CIA a svět umění a literatury. – Náboj Pravdy

1. Castor – přezdívka Simone de Beauvoir, kterou jí dal Jean-Paul Sartre; francouzsky castor znamená „bobr“. Přezdívka byla inspirována anglickým beaver („bobr“), neboť toto slovo zároveň připomíná zvukovou podobu jména Beauvoir, pozn.překl. ↩︎
2. „Intelektuální letecký most“ – Koestlerova narážka na berlínský letecký most z let 1948–1949, během něhož západní Spojenci letecky zajišťovali zásobování Západního Berlína přes sovětskou blokádu. V tomto případě však „nákladem“ nebyly potraviny či jiné zásoby, nýbrž spisovatelé, novináři, vědci a další účastníci Kongresu pro svobodu kultury, pozn. překl. ↩︎
3. Arthur Schlesinger; interview. New York, August 1996. ↩︎
4. Sidney Hook, Politics, Winter 1949. ↩︎
5. Sidney Hook, The Berlin Congress for Cultural Freedom’, Partisan Review, vol.17/7,
   1950. ↩︎
6. „Prostředníci“ (intermediaries) – organizace a společnosti, které CIA využívala k financování, organizování či logistickému zajištění svých aktivit, aniž by v těchto záležitostech vystupovala přímo. Youth Argosy byla jednou z takových organizací, pozn.překl. ↩︎
7. Nicolas Nabokov, Bagdzh. ↩︎
8. Ignazio Silone (1900–1978) – italský spisovatel, novinář a antifašistický aktivista. Ve 20. letech patřil k předním italským komunistům a působil v Komunistické internacionále, později se s komunismem rozešel a stal se jeho výrazným kritikem. Za druhé světové války žil v exilu ve Švýcarsku a udržoval kontakty s americkými zpravodajskými kruhy. Po válce patřil k významným představitelům Kongresu pro svobodu kultury, pozn. překl. ↩︎
9. Ignazio Silone, quoted in Celia Goodman (ed.). Living with Koestler. ↩︎
10. Ignazio Silone, 3 April 1930, printed in La Stampa, 30 April 1996. ↩︎
11. Ignazio Silone, quoted in Peter Coleman, The Liberal Conspiracy. ↩︎
12. Arthur Koestler, quoted in Peter Coleman, op.cit. ↩︎
13. Information Research Department (IRD) – oddělení britského ministerstva zahraničí (Foreign Office), založené v roce 1948 jako součást britské strategie boje proti sovětské propagandě a komunistickému vlivu. Shromažďovalo a analyzovalo informace o komunismu a připravovalo materiály určené k neoficiálnímu šíření mezi novináři, politiky a dalšími osobami ovlivňujícími veřejné mínění v Británii i v zahraničí. IRD působilo až do roku 1977, pozn.překl. ↩︎
14. Titania-Palast – významné berlínské kino a kulturní sál ve čtvrti Steglitz, postavený v letech 1927–1928. Po druhé světové válce se stal významným místem kulturního života v Západním Berlíně; v roce 1945 zde Berlínští filharmonikové uspořádali svůj první poválečný koncert a v prosinci 1948 se zde konala slavnost spojená se založením Svobodné univerzity Berlín. Dne 26. června 1950 zde byl zahájen Kongres pro svobodu kultury, pozn.překl. ↩︎
15. Egmont – hudba Ludwiga van Beethovena k stejnojmennému dramatu Johanna Wolfganga Goetha, op. 84 (1809–1810), jehož hrdinou je vlámský hrabě Lamoral Egmont, vůdce odporu proti španělské nadvládě v Nizozemí v 16. století. Zejména slavná předehra vrcholí vítěznou hudbou a bývá spojována s tématem boje za svobodu. Beethovenova hudba k dramatu byla poprvé uvedena ve Vídni v roce 1810, pozn.překl. ↩︎
16. Ernst Reuter; quoted in Congress for Cultural Freedom brochure, undated (CCF/CHI). ↩︎
17. Lawrence de Neufville, telephone interview, February 1997. ↩︎
18. Mamaine Koestler; in Celia Goodman (ed.), op.cit. ↩︎
19. James Burnham, ‘Rhetoric and Peace’, Partisan Review, vol.17/8, 1950. ↩︎
20. Morální ekvivalence – argumentační postup, při němž jsou dvě jednání či situace posuzovány jako morálně srovnatelné, případně stejně zavrženíhodné, a jejich vzájemné srovnání je použito ke zpochybnění kritiky jedné z nich. V této souvislosti šlo o argument, že americké odsuzování sovětského komunismu je problematické vzhledem k rasové diskriminaci a dalším nespravedlnostem ve Spojených státech, pozn.překl. ↩︎
21. Sidney Hook, op.cit. ↩︎
22. George Schuyler (1895–1977) – americký novinář, spisovatel a publicista, který se od levicových názorů postupně posunul ke konzervativním postojům a stal se výrazným kritikem komunismu. V rámci Kongresu pro svobodu kultury vystupoval jako obhájce amerického politického a ekonomického systému a zdůrazňoval pokrok v postavení Afroameričanů, pozn.překl. ↩︎
23. James Burnham, op.cit. ↩︎
24. „Let your yea be yea; and your nay, nay!“ je biblická formulace z Matouše 5:37, pozn.překl. ↩︎
25. Hugh Trevor-Roper (1914–2003) – britský historik, později profesor moderních dějin na Oxfordské univerzitě. Za druhé světové války působil v britské zpravodajské službě a zabýval se mimo jiné nacistickým Německem. Proslul výzkumem posledních dnů Hitlerova života a pádu nacistického režimu. V roce 1950 se účastnil Kongresu pro svobodu kultury v Berlíně, kde patřil k britským delegátům, kteří se stavěli kriticky k jeho konfrontačnímu a protikomunistickému tónu, pozn.překl.  ↩︎
26. Hugh Trevor-Roper, interview, London, July 1994. ↩︎
27. Kočka Šklíba – postava z knihy Lewise Carrolla Alenka v říši divů (Alice’s Adventures in Wonderland, 1865), proslulá svým širokým, tajemným úsměvem. Přirovnání „usmívat se jako Kočka Šklíba“ označuje sebejistý, často až škodolibý úsměv, pozn.překl. ↩︎
28. Andr6 Philip, ‘Summary of Proceedings’, Berlin 1950 (CCF/CHI). ↩︎
29. Ekvidistance – politický postoj usilující o stejný odstup od dvou soupeřících mocenských bloků, v daném kontextu od Spojených států a Sovětského svazu. V prostředí počínající studené války byla taková pozice často označována za neutralismus a její kritici ji považovali za nepřímé nahrávání Sovětskému svazu, pozn.překl. ↩︎
30. Melvin Lasky, interview, London, July 1994. ↩︎
31. Hugh Trevor-Roper; interview, London, July 1994. ↩︎
32. Sidney Hook, op.cit. ↩︎
33. „tiresome Cassandras“ – narážka na Kassandru z řecké mytologie, které nikdo nevěřil, přestože její předpovědi byly pravdivé. Koestler tím označuje bývalé komunisty jako lidi, kteří varují před komunismem, ale jejichž varování okolí obtěžuje, pozn.překl. ↩︎
34. Koestler přirovnává bývalého komunistu k člověku, který nejen opustil víru, ale odhaluje její falešnost, pozn.překl. ↩︎
35. Bývalý komunista je podle Koestlera nebezpečný proto, že svým odpadnutím narušuje iluzi těch, kteří ve víře stále setrvávají, pozn. překl. ↩︎
36. Arthur Koestler; quoted in Iain Hamilton, Koestler. ↩︎
37. Edward Barrett, Truth is Our Weapon (New York: Funk & Wagnalls, 1953). Barrettovy názory sdílela řada dalších. Arthur Koestler se jednou setkal s americkým novinářem, který mu řekl, že „lidé, kteří kdysi byli komunisty, by měli držet ústa a uchýlit se do kláštera nebo na pustý ostrov, místo aby chodili kolem a ‚poučovali ostatní‘“. Barrettova zmínka o užitečnosti bývalých komunistů jako „informátorů“ či „donašečů“ je však zajímavá: naznačuje, jak rychle se prosazovala tajná strategie americké vlády spočívající v přijetí nekomunistické levice. ↩︎
38. Theodor Plievier (1892–1955) – německý spisovatel a publicista, známý především protiválečným románem Stalingrad (1945), založeným na svědectvích německých vojáků a válečných zajatců. Za první světové války se přiklonil k radikální levici a později sympatizoval s komunismem, po nástupu nacismu však emigroval a během války žil v Sovětském svazu. Po roce 1945 se rozešel se sovětským režimem a v roce 1947 se usadil v západním Německu. Jeho zkušenost s nacismem i následné vystřízlivění ze sovětského komunismu z něj činily pro západní antikomunistické prostředí významnou osobnost,pozn.překl. ↩︎
39. Šestidenní cyklistická soutěž – vytrvalostní dráhový cyklistický závod trvající šest dní a nocí, obvykle pořádaný pro dvojice či týmy jezdců, kteří se v průběhu závodu střídali. Šestidenní patřily ve své době k populárním a divácky atraktivním cyklistickým podnikům. Eislerovo přirovnání je záměrně posměšné: kongres líčí jako jakousi dlouhou, spektakulární a soutěživou intelektuální podívanou pořádanou v zájmu „imperialismu“, pozn.překl. ↩︎
40. Melvin Lasky, quoted in Boston Globe, 24 June 1950. ↩︎
41. Lawrence de Neuffville – americký novinář a publicista, který se účastnil Kongresu pro svobodu kultury v Berlíně v roce 1950. Patřil k okruhu západních intelektuálů a novinářů zapojených do jeho raných aktivit. Jeho vzpomínka na hotovost v německých markách zde dokládá, jak málo účastníci kongresu věděli o skutečném původu prostředků, z nichž byla celá akce financována, pozn.překl. ↩︎
42. Lawrence de Neufville, telephone interview, February 1997 ↩︎
43. Hugh Trevor-Roper, interview, London, July 1994. ↩︎
44. Tom Braden, interview, Virginia, June 1994. ↩︎
45. Mamaine Koestler; in Celia Goodman, op.cit. ↩︎
46. Manifesto of the Congress for Cultural Freedom, July 1950 (CCF/CHI). ↩︎
47. Ibid. ↩︎
48. jde o autorčinu slovní hříčku na právní zásadu habeas corpus („ať máš tělo“), tedy ochranu jednotlivce před svévolným zadržením. Habeas animam by doslova znamenalo „ať máš duši“ a zde má obrazně vyjadřovat ochranu svobodného ducha či vnitřní svobody člověka, pozn. překl. ↩︎
49. Quoted in Michael Warner; ‘Origins of the Congress for Cultural Freedom’, Studies in
    Intelligence vol. 38/5, Summer 1995. ↩︎